Quote

LG: (...) a když ste si potom vybírala ty filmy, třeba i po válce,
jakou roli hrálo to že ste e jakoby pocházela (.) z části teda vy
ste teda říkala že že maminka tu víru ňák nejvíc nepraktikovala a že
tatínek
AB: maminka e říkám, e prak- praktikovala víru ale
LG: ne-
AB: nebyla [ortodoxní]
LG: [jo]
AB: že by jako víte e se všechno přísně,
LG: [mhm]
AB: [dodržovalo] tak jak e by se to mělo dodržovat.
LG: a mělo to teda e to vaše vychování ňáký vliv na výběr těch
filmů, nebo kin?
AB: ne, ne, absolutně ne.

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: a které filmy ste naopak ráda měla? co pro vás dělalo film
vlastně dobrým filmem?

LS: no, to právě říkám, když tam byli když tam byli eh ti moji
oblíbení herci, a už to mě bylo pro mě takovou zárukou, že to bude
pěkný film. no a věděla sem, že je český, že. mluvilo se tam česky,
protože cizí filmy byly s titulky, to se tenkrát nevím že by někdy
namlouvali, možná že někdy to namluvili ale, nevím o tom, prostě sme
četli titulky. (.) takže to byly ty cizí filmy jinak tedy...

SM: a vás to nebavilo číst ty titulky? nebo?

LS: ale ano, ano bavilo ale když to byl ten německý film, kde se
jednalo stále o o vyzvednutí jejich hrdinství a jejich úspěchů, tak
už sem je pak ani nečetla, no, proč? když mě to nezajímalo a
opovrhovala sem tím že. tak to tak <to už>

SM: mhm

LS: to si pamatuju, to si pamatuju tak živě, jako by to bylo
nedávno. že, to to bylo hrozné.

LS: ne, no tak to vůbec ne, ale fakt je že tam přece v tom kině tam
byly i děti z těch německých rodin, nebo my sme jim říkali
poturčenci,

SM: mhm

LS: to byli lidé, kteří byli sice Češi, ale měli třeba nějakého
německého předka, nebo stačilo třeba německé jméno a on věděl že se
bude mít dobře, tak se dali k Němcům. my sme jim Češi říkali
poturčenci, takže z těchto rodin tam mohlo být dost dětí,

SM: mhm mhm dobře, a kdy pro vás skončilo takové to pravidelné
navštěvování kina?

LS: no (.) myslím že, tak pravidelné tehdy když děti už byly větší a
začaly chodit do kina samy. kdy jsem to ale dlouho sme chodili
spolu, já sem měla o ně strach, aby se zbytečně někde netoulaly,
takže sme chodili na pohádky a,

SM: mhm

LS: spíš do toho divadla, ale do kina sme chodili jednou týdně
pravidelně, protože televize nebyla,

SM: mhm

LS: nic takového, a děti hodně sportovaly postupem nabývaly více
prostě zájmů, napřed chodily do baletu, to pokračovalo, pak chodily
do hudební školy na klavír obě a jedna na housle, no cho- pionýr,
že, pak lyžovaly, plavat chodily, bruslit chodily, všecko se nedalo
dělat závodně, takže musela sem chodit s nimi, něco se občas
upustilo, protože to nestačily, no ale měly dost činností, že neměly
čas na nějaké che toulání a na nějaké výstřelky.

SM: mhm to znamená, vy ste tedy přestala tak pravidelně chodit do
kina, když vám vyrostly děti.

LS: ano jinak sme spolu chodili, no, ale chodili sme s manželem sme
chodili do kina taky.

SM: mhm

LS: to ehm

SM: i potom teda?

LS: to byla jediná to, no a pak sme si vzali předplatné do divadla,
což teda já bych preferovala, protože odmalička sem chodila do
divadla, sice na kašpárka, ale bylo to náš každotýdenní takový
prostě zvyk a to byla naše kultura, že.

SM: mhm. to znamená, že do ale do toho kina už ste potom nechodili
tak často třeba jako to do toho divadla, že?

LS: no do divadla myslím tak stejně asi,

SM: mhm

LS: tak jednou týdně do divadla jednou týdně do kina.

SM: takže i když i když ste měla ty starší děti, tak pak ste chodila
s manželem do kina?

LS: ano ano chodili sme, ano.

SM: a potom kdy ste přestala tak chodit do toho kina?

LS: no tak přestala, přestala sem chodit, až sem byla v Brně.
protože em měla sem postupně obě děti nemocné a byly dost vážně
nemocné, takže nejen že sem neměla zájem, pochopitelně, ale spíš do
toho divadla pak sme zůstávali u toho divadla, měli sme předplatné a
to kino už bylo, no a pak to tak zdražili že to bylo mm bylo dost
neúnosné, a v důchodu vůbec nechodím do do kina, protože jenom do
divadla, na předplatné.

anebo do toho
velkého kina chodili.

SM: mhm

LS: a spíš později až potom až po válce.

SM: mhm mhm a jaký byl postoj školy k filmům a ke kinům? vyjadřovali
se učitelé nějak ke kinům nebo?

LS: no nevím že by se vyjadřovali, ale eh vím že sme začali chodit
se školou, sme začli chodit až po válce. začli chodit.

SM: na filmová představení?

LS: na filmová předs- samozřejmě do kina. to byly obyčejně jako
vybrané filmy, které buď ideově nebo zajímavé pro děti nebo ne-
někdy také bylo protože ehm to bylo jakoby za odměnu, na konec
školního roku a tak.

ale i mezi rokem a pak v době kdy sem já učila
tak sme chodívali nevím tak jednou za čtvrt roku se chodívalo s
dětmi, když dávali nějaký film který doporučilo ministerstvo
školství zřejmě tak sme na to chodili no a to už to už nebyla taková
pohoda, protože to už děti byly mm dost rozjívené a dost neukázněné
to bylo to každý ten učitel měl co dělat, aby je udržel vůbec při
kázni a v pozornosti, to.