Quote

z něčeho živit (tak tatínek dostal ) tak já sem, já sem to
všecko (.) dostala s- já. takže (.) bylo (.) pro mě bylo úžasný když
sem jednou v týdnu se dostala do biografu nebo sem šla na ňákou
přednášku, (.) [a nebo sem si]
LČ: [mhm jasně]
AM: něco přečetla, málo, ale o tatínka sem e e ze starýho brna, to
sme bydleli potom na hybešové, ráno sem vstávala ve čtyři hodiny (.)
do tramvaje mně lidi pomohli (.) e s tím vozíkem, a jeli sme tam, a
to trvalo tři roky, ee než tatínek dostal protézu, protože [bohužel]

(.) a tak já sem to vedla, tenkrát se zboží
muselo vozit, nosit, (.) všecko, všecko, od vaření, teď nám vrátili
zahradu, všecko nám vrátili, tam se muselo pracovat, (.) to (už)
samozřejmě nešlo všechno, no tak já (.) (sem nemohla nikam)
LČ: jasně.
AM: takže ale, (..) byl to ((pláče))
LČ: a
AM: (…) ((s pláčem)) vlastně sem zůstala s rodiči

LH: já spíš myslím, do kdy ee do kterého roku ste třeba nějak
pravidelněji chodil do kina, jestli třeba ještě před deseti lety,
před pěti lety, nebo jestli stále ještě třeba [chodíte?]

BH: [né, ne,] ne teď teď už ne. no mohu říct, do těch padesátých
let, pak už začala televize, tak už...

LH: ehm.

BH: u- už prostě to kv- eem to kino pominulo.

LH: (..) ehm. a vzpomenete si po osvobození ee na ňákou návštěvu
kina?

BH: hm (...) no zase sem je navštěvoval, ale ne tak často, dá se
říct už (..), že.

LH: [co...]

BH: [to] to už potom v těch vosmnácti, v těch vosmnácti letech k to
to bylo něco jinýho. byla eufórie, byli sme osvobození.

LH: hm

BH: no tak byly jiný, daleko jiný zájmy jak jak kino.

LH: jasně. mm mně spíš právě šlo o to, jestli třeba v tom kině ee se
ňák ta atmosféra toho osvobození taky projevovala, jestli třeba lidé
se chovali jinak [u filmů...]

BH: [tak to nemůžu], tak to nemůžu říct, protože (.) sem nic
takovýho nezažil, že by, že by prostě se projevovali, ne- nede.

LH: [ehm.]

BH: [ale] říkám k- ke konci války a začátkem teda v v po po
pětaštyrycátým vosvobození, tak to byly jiný zájmy, to nebyly kina.

to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( )

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

JV: ehm em a takže nevíte tak asi do kdy ste chodil pravidelně.

ZP: do toho pětaštyrycátýho roku. od pětaštyrycátýho roku už se to
em ta společnost se rozrůz- už zase byly jiný zájmy, jo, vim, že
teda třeba na škole, ale to bylo na všech gymnáziích, na všech
středních školách se zakládaly takový spolky studentů,

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.

JV: to jo, no. eh takže ten film vlastně na vás působil em kvůli
tomu, že ste taky zažil...

ZP: no, působil jaksi optimisti- i když byl smutnej, jo, tak působil
tak optimisticky, že sme viděli, že sou lidi, kteří dou za dobrou
věc aj dyš maj nasazet život.

pak už po
pětaštyrycátým roce sem chodil se slečnou, že, to už sem byl
dospělejší.