Quote

LČ: a byla ste někdy přítomna, k tomu se můžem pak eště vrátit, k
těm týdeníkům za protektorátu, ale teď by mě ještě zajímalo, jestli
ste se někdy zúčastnila promítání filmu v domácnosti, že by někdo
měl promítačku?

LŠ: ne, to sem se nezúčastnila.

LČ: ne nepamatujete si, že by někdo měl promítačku.

LŠ: to nikdo neměl můj známej.

LČ: a já bych teďka bysme se vlastně zaměřili více na ten
protektorát, teďka by se vás zeptal tady kolega, ee co jak se třeba
změnila vaše zkušenost, de nám o to, že abyste si trošku uvědomila,
jestli ste vnímala tu situaci jinak, vlastně za protektorátu než
předtím.

LŠ: no víte, tak to už tak takový ty film, to bylo hodně českejch
filmů. to bylo hodně českejch filmů se hrálo a hodně německejch.
německejch.

LJ: a bylo v těch českých filmem i třeba německé titulky? nebo se to
kombinovalo?

LŠ: ty americký filmy už jaksi nebyly.

LJ: mhm

LŠ: ne

LJ: a vy teda zaregistrovala ste nějaký větší nárůst

LŠ: a ty tu- ruský taky ne.

LJ: větší nárůst těch německých filmů?

LŠ: bylo to, ano, ano.

LJ: a bylo to nějaký český program nebo české titulky u těch
německejch?

LŠ: voni měli taky hezký filmy ty Němci, no.

LJ: mhm a spíš ta jazyková stránka toho filmu, že to bylo jenom
německy? pro německé obyvatele a vy ste teda musela...

LŠ: no, voni no voni dávali titulky český, to sme museli si číst.

LJ: a v českých filmech? bylo něco?

LŠ: ne českej film byl českej film, jo.

LJ: v českých byly jenom české.

LŠ: jo.

LJ: a chodila ste víc nebo míň v tom protektorátu?

LŠ: ne, chodili sme pořád stejně ((smích)).

LJ: a d- zapůsobilo to na vás, že byste si třeba vybírala míň ty s
válečnou tématikou nebo víc?

LŠ: my sme se aj na to rádi dívali, víte, co se děje jak se a to tak

LJ: takže to na vás nijak zvlášť nezapůsobilo, že byste si najednou
vybírala víc komedie v té době?

LŠ: ne komedie já nemám moc ráda ((smích)).

LJ: a ke konci války, byla ste pořád kinařka?

LŠ: jo, pořád jo.

LJ: nějak zvlášť vás to neomezovalo.

LČ: ta situace vás vůbec v chození kina nijak neovlivnila?

LŠ: ech, já špatně slyším.

LJ: chodila ste pořád stejně často do kina i ve válku i ve válce.

LŠ: často pořád kino jsem pořád milovala.

LČ: takže se vůbec se nezměnila ta četnost?

LŠ: ne ne.

LČ: ne.

LJ: a za toho protektorátu v těch kinech, změnilo se nějak chování
těch diváků? že by třeba skandovali u těch některých filmech nebo

LŠ: ne ne ne.

LJ: pořád stejně.

LŠ: pořád to, já myslím, že spíš byli ty mladí a všecko, já nechcu
nejsou všichni stejní, že, ale přece to bylo inačí.

LJ: mhm

LČ: že byli pokornější nebo tišší a ...

LŠ: no

LJ: říkala ste, že ste si brali bonbóny do kina, i za toho
protektorátu byl takový přístup?

LŠ: to nebylo k dostání už bonbóny.

LJ: mhm

LŠ: to to sme na příděl brali je jenom to co vám bylo takové sladké
jako med to bylo, a bonbóny, já nevím že bysme brali na lístky.

LČ: ale když teda ste měli jako větší nouzi, tak to neznamenalo, že
byste si míň užívali, toho kina teda.

LŠ: peněz sme měli dost za protektorátu,

LČ: mhm

LŠ: no peníze byly, protože byla taky práca, že, tak

LŠ: ale do kina sme chodili furt ((smích)).

LČ: a v té době ste měli také jiné druhy zábavy? krom toho kina?

LŠ: ne, to nebylo nic. to bylo zatemnění večer, nesmělo se tančit,
že, brzo se zavíraly ty restaurace a všecko, protože, byla tma.

LČ: ale to kino zůstalo teda?

LŠ: ale kino bylo.

LJ: a změnily se nějak vaše návyky, jako s kým ste chodila do toho
kina za protektorátu?

LŠ: no tak já sem chodila s bratrem, no, tak potom sem začala chodit
s manželem, za protektorátu sme se vzali, to bylo ve dvaaštyrycátým
roku sem se vdávala.

LJ: a když ste teda měla dost peněz, zvala ste někdy někoho do kina?
ste někoho pozvala...

LŠ: jo, chodili sme do kina pořád.

LJ: že byste někoho vzala sebou a zaplatila za něj.

LŠ: ale jo, jo, kolikrát sem zaplatila. já jsem měla kamarádku taky,
bydlela naproti mně, byli to Židi, víte, a tak ty na tom dost
špatně. ale vona měla hvězdu nosila, já sem s ňou chodila. byla to
má kamarádka předtím tak sem ju neopustila až do té doby než ju teda
celou rodinu zebrali do koncentráku. a nevrátila se.

LČ: a spolu ste chodily tedy i do kina?

LŠ: chodily sme spolu hodně do kina.

LČ: a na jaké filmy spolu ste chodily s touhle kamarádkou?

LŠ: no co hráli, vona uměla německy taky že tak.

LČ: a jí to nevadilo chodit na německé filmy?

LŠ: no nevadilo jí to, no. potom aj bylo tam vstup Židům zakázán do
kin.

LČ: mhm. a to už ste pak nemohla.

LŠ: to už sme pak nechodily, protože byly aj ty nálety a to.

LJ: když ste říkala, že už žádná jiná zábava nebyla, všimla ste si
že by narostla návštěvnost kin třeba, že víc lidí chodilo do toho
kina?

LŠ: já si myslím, že jo, no no nebylo nic, nebyla televiza, že. to
já myslím, že to hodně udělala ta televiza, že se málo chodí do kina
teď.

LČ: a tak vzpomněla byste si ještě na něco, o čem sme do teď
nemluvili? co by vás na nějakou konkrétní vzpomínku z kina třeba ee
ohledně toho přetrhávání pásu nebo cokoli.

LŠ: ale nic to nás tak ne ne nevadilo, víte, to sme brali jak
samozřejmost. tak vono to nebylo pokaždý, že, to nebylo pokaždý. ale
(.) byly to hezký filmy všecko.

SM: mhm mhm dobře. teď se tedy zaměříme na vaši dětskou zkušenost s
kinem, eh to znamená do období vašich ee asi asi deseti let. nejdřív
bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svou úplně první návštěvu
kina, nebo jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky na kino.

LS: no my sme bydleli v Maloměřicích a kino bylo v Hhusovicích,
takže sice to nebylo daleko, protože tam naše ulice byla vlastně na
začátku Maloměřic, tam kde se dneska otáčí tramvaj za mostem,
maloměřickým, a chodila sem do toho kina eh většinou se svými
synovci, eh protože protože moje matka mi na kino nedávala peníze
nebo nějaké kapesné sem vůbec nedostávala, no a protože teta mi dala
korunu na kino, ale musíš si vzít kluky sebou. no a děti byly malé,
jim byly třeba tři čtyři roky, tak sem si kluky posadila na na
kolena a když už sem byla moc unavená, tak sem je posadila na židli
a sama sem si šla stoupnout vedle lavic, když začli zlobit, no tak
sem si je zas musela vzít, ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: mhm mhm

LS: to sem bydlela u té tety, protože naši stavěli dům na Lesné, a
já bych jim tam víceméně překážela, a kromě toho sem hlavně musela
chodit do školy, a škola byla v Husovicích a tam naši si na zahradě
postavili takovou chatu, kde přebývali, protože také pracovali na
tom domě, že, no a já už bych neměla tedy kde spát, kde psát úkoly a
tak dále, a přes zimu vůbec tak přes zimu sem byla také u té tety no
a když sem když byly prázdniny, tak sem pracovala, m eh s rodiči na
tom domě jak, nešlo to tak rychle jako kdyby bylo hodně peněz, že

SM: mhm a s těmi synovci ste chodila do toho kina asi jak často?

LS: no každý týden, to bylo jednou každý týden obyčejně v neděli to
bylo,

SM: mhm

LS: v neděli odpoledne hráli, v Husovicích bylo kino Jas a Sibiř,
takže sme chodili to co se nám tam kde hráli film, který podle názvu
obyčejně, sme mysleli, že bude pěkný.

SM: mhm a navštěvovala ste v tuto dobu i nějaká jiná kina než než ta
husovická? ten Jas a Sibiř?

LS: ne.

SM: mhm mhm dobře a do těch husovických kin tam ste chodili asi
proto, že to bylo blízko, pokud se nemýlím.

LS: protože tam všude jinde to bylo daleko.

SM: mhm mhm a jaký byl názor rodičů na film a na kina?

LS: no naši také chodili, ale velmi málo. velmi málo, spíš do
divadla, v Husovicích byl eh Svatoboj se to menovalo, takže tam sme
ně- někdy sem chodila s rodiči do toho divadla, to už sem byla pak
starší.

SM: mhm a byl pro vás film v tom dětském věku důležitý?

LS: ano velmi. velmi, já sem se strašně těšila někdy říkám, že to
bylo jako drastické když ukazovali to bombardování hlavně v těch
týdenících tam ukazovali jak jak eh německá armáda vítězí, jak
lítaly bomby a rozbité domy, jak to lítalo, tak to sem nebyla
schopna ani celé sledovat, to sem vždycky musela sklonit hlavu a m a
klukům zakrýt oči, protože to bylo tak drastické, že malé děti se
rozbrečely někdy rozplakaly a em ne žádná idea to teda nebyla nebo
vůbec poučení pro ty děti ale asi ano, protože si musely pamatovat,
když přišly domů tak to vyprávěly tetě a mamince, že to byla, jeden
syn byl tety a jeden syn byl její dcery, takže to byla maminka a
babička ale <měly stejné děti> takže tím e

SM: mhm a chodila jste jako dítě někdy i na nepřístupné filmy?

LS: ne ne to v životě ne

SM: [mhm]

LS: [ty] dávali jenom večer, tak to vůbec to, já sem ani nevěděla že
sou přístupné nebo nepřístupné to vůbec já sem večer nechodila
nikam, to.

nebo eh s Jindřichem Plachtou
((Jindřich Plachta)), to bývaly taky filmy, které byly i pro děti,
eh nevím e se Zdenkou Sulanovou ((Zdenka Sulanová)), tu sem
milovala, to byl můj ideál v té době, protože ona začala zpívat a já
sem vlastně teprve mm jako dorůstala do toho věku, kdy děvčata se
začínají o sebe zajímat, že, takže ta Zdenka Sulanová ((Zdenka
Sulanová)), všechny její písničky sem uměla zpívat, a no nebo Dana
modřická ((Dana Medřická)), ta byla tenkrát mladá krásná, tak ta
také byla v těch filmech, když sem já mohla se podívat, Věra
Ferbasová, to byla taková veselá jako holka, ta také vždycky hrála
mm no byla oblíbená mezi děvčaty velmi.

SM: mhm, dobře a kdybyste měla nějak eh jako říct jak jak často ste
chodila? v té době do toho kina.

LS: no tak často tak

((někdo vchází do dveří))

LS: dobrý den

SM: už už ste chodila před tím ste vlastně chodila třeba každý
týden, že,

LS: no to sem chodila ale ale...

SM: a teď už to bylo méně často nebo více?

LS: méně často no méně často no to i někdy ve všední den, když
dávali nějaký ten film co, ale s rodiči, ne to to byla výjimka,

SM: mhm

LS: nebo navečer sme většinou nechodili.

SM: a co to způsobilo tu změnu, že ste chodila méně často do toho
kina?

LS: no, začala válka.

SM: mhm

LS: a sice Maloměřice nebyly nějak bombardované, ale i rodiče se
báli lidé se cho- báli chodit večer moc někde z domova, kromě toho
ten fašizmus byl skutečně strašný, to lidé měli strach, když někdo
večer zazvonil, tak eh se třásli hrůzou, že je to gestapo. že sou to
gestapáci a že nás dou zavřít nebo prohledat byt nebo mm prostě
někoho hledali, takže ty em ty situace byly tak drastické pro
normální lidi, že radši večer vůbec nechodili, ven.

SM: mhm mhm a a a která kina ste navštěvovala tedy ještě potom do
toho roku štyřicet pět, když už ste chodila třeba sama do toho kina?

LS: no do toho čtyřicet pět ne, to sem eště ne ne až potom.

SM: aha

LS: sem chodila sama, to mně bylo eh ale někdy sme šly s tou mojí
sestřenicí,

SM: mhm

LS: nevlastní, v Králově Poli tak sme tam chodily do toho kina,
říkám do té Moravy ((Morava)) a do toho velkého a pak tam bylo eště
jedno kino teď jesi je tam nějaký seknd hend ((second hand)), to
bylo říkali tomu blechárna ((pravděpodobně Besední dům)), nevím
proč, jestli tam byly ty blechy nebo ne, ale byl to takový dlouhý
sál, takže ze zadu eh ani nebylo už moc vidět, to bylo taková nudle,
a kam sme eště chodili, no ve městě sme občas byli, protože kino Čas
hrál celý den, tak asi dvakrát sme tam zašli, se podívat, ale tam
byly samé aktuality jako a zase ty to vítězství německých vojsk, to
bylo neustále, mezi tím nějaké reklamy sem tam, to tenkrát spíš
začínalo,