Quote

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

tak to byly kamarádky ještě ze školy děvčata, Naďa Skácelová, Draha
Vaculová, Staňa Havránková, tak to byly takový, co sme chodívaly
jako do kina. na a pak už bývali taky nějací chlapci, že jo,

SM: hm

LZ: ale ((smích)) to už tak to sme se jenom tak domluvili, tam, to
sme chodili na tu Mosteckou, dělali tak tam byl (dymovič), a jako,
to byla taková čokoláda, tam se vyráběly jak bonbony čokoládový a
to, tak voni tam ti kluci chodili s náma do krytu potom už se
chodívalo za války, za- no už, tak v polovině války už se chodívalo,
vždycky když takové plané poplach a museli sme do krytu. a voni
chodívali tam k nám do krytu, jak byl endr ((Ender)), tam, to se
menovalo, ta továrna, tak tam byl, no, měli sme tam kryt. tak voni
tam chodívali. sme se seznámili a potom, nebo sme cho- jezdívali
ráno do práce zároveň, no tak voni bydleli v Husovicích dva ti
kluci, a tak ta Naďa Skácelová prostě a já, tak sme taky někdy šly
s nima do toho kina, no a jinak, to bylo, většinou se tak domluvilo
s práce, a tak, takže tam byli tak, takže sme se tak setkávali a to,

potom říkám už nebo když
už sem začala potom, po tým dvaačtyřicátým, tak to už na tu Marxovu
((Lido bio)), s těma zase z práce s těma holkama, nebo em do toho na
ten Cejl, a em do toho kina Radost, anebo teda Kapitol, anebo toto.

SM: hm dobře. em a jaký byl názor vašich rodičů na film a na kino.

LZ: tak tatínek ten vůbec ne, tak ten pomale vod rána do večera
když, říkám, von byl spíš do toho lesa, tak někam ven se podívat, že
seděl celé den bych řekla u toho verpánku, takže spíš do toho lesa,
tatínek ne, tatínek, tatínek byl moc hodné, ale nechodil do kina, to
von přišel třeba večer v šest hodin, umyl se a byl rád myslím že si
lehl. sme si vždycky lehli do postele jako, em no do posteli teda
jo, no tohleto se držela třeba černá hodinka, tak tatínek nám
vykládal třeba když byl malej, nebo když byl, von byl v první
světové válce, tak nám vykládal, a učil nás vždycky, von byl na té
italské frontě tam něco, tak nás vždycky učil, to si pamatuju
dneska, že <vím že,> že nás učil italsky počítat, <una due tre,
kvatro, čikve, čéte, oto, nove, déči.> ((quattro, cinque, sette,
otto, nove, dieci)) to si pamatuju

SM: dobře. a jaký byl postoj školy k filmu a ke kinům? vyjadřovali
se třeba učitelé nějak k tomu?

LZ: nemůžu říct že by takle ňák se kolem toho ňák mluvilo nebo...

SM: nevzpomínáte si.

LZ: ne, to si nevzpomínám. někdy teda se tam třeba, přišli prodávali
lístky spíš do divadla jako, jo, to sme teda někdy do toho divadla
třeba na Prodanou nevěstu, anebo na em ten na balet, Labutí jezero.

ale tak, tak aj sem vlastně tu Lucernu viděla, no ale to
pozdějš, myslím v kině taky sem ji viděla, no, to tam hrál ten
Brzobohatý ((Radoslav Brzobohatý)), toho mlynáře, a ten po- toho
podvodníka, no

SM: a projevovalo se to třeba nějak ve vašich zvycích to kino a
film? jako třeba nebo v nějakých [hrách,]

LZ: [ale no,] to víte že, to víte že to bylo, třeba ten, když to
byla Nataša Gollová, jo? ty herečky, nebo Ferbasová ((Věra
Ferbasová)), nebo to, tak to bylo už aj to, aj třeba oblečení už se
nám líbilo ledasco, nebo účes, no, já vždycky, tak jak vždycky, no
Nataša Gollová vždycky vlnu, jo, takhle ty, nebo kdo to taky, Lída
Baarová ta zas byla dost na lokýnky, tak vždycky takhle totok a tady
loky- lokýnky sem, já sem aj, mě bavilo aj holičkou sem chtěla být,
kadeřnicí teda. tak sem ráda česala babičku, vždycky sem česávala,
vždycky babi sedni si, třeba na dvorek, voni měli domek tam právě
k těm, K hamrům, tak tam sem se narodila, tak babička tam bydlela u
strýca teda, jo, von to dostal, tak tam bydlela vždycky, ještě když
byl svobodné strýc, babička tam tak, vona byla taky špatně na nohy
nemohla, tak vždycky, babi, já ti vynesu židlu ven a sedneš si a já
tě budu česat, jo, a tak takový, tak říkám, ta Nataša Gollová ta ty
vlasy takový jak to bylo, jak to nosila, ty vlny tak, a

SM: tak ste se [tak česávala.]

LZ: [tak sem se tak] ráda česávala. vždycky ráno sem vstala, vždycky
skřipce tady <a v nich šla do práce.> a nebo nebo ta Lída Baarová,
ta vždycky zase ty ruličky takhle natočený, a, nějak tak to, no tak
u nás to, to víte že se nám to líbilo jako děvčatům, dneska jako ti
mladí mají, vy máte po- vy máte představu vo americkejch, a já nevim
a já nevím vo všem, tak my sme tenkrát neměli to. to bylo buďto to
byli Němci, anebo aj ty, ty německý her- tak ta Mata Hari, to byla
ta vyzvědačka, nebo em jak vona se menovala ta německá ma- marlen
dytrich ((Marlene Dietrich)),

SM: hm

LZ: no, to s ní taky byly ty filmy ňáký s tím, Modrý anděl vlastně,
jo, to byl. a tak ta taky chodila na ty vlny dost načesaná, anebo už
ledasco taky sme, taky se nám líbilo nebo sme z toho trošku si
přebírali tak jak vy dneska vidíte ty ty filmy nebo ledasco, vidíte,
nechcu to ((smích)) tak zas už, my vidíme to, zas už nám se to tak
moc nelíbí, těm starším ledasjaký takový ty módní ty, tak výstřelky
nebo to, ale tenkrát to taky tak možná bylo. to se zas chlapci si
ledas ty účesy těch chlapců zas taky byly takový, že.

SM: hm

LZ: viděli to, prostě jiný ty nebyly, jenom ty z těch filmů se mohlo
nějaký ty.