Quote

CN: vono potom zejména když bylo stanný právo, který se, bylo dvakrát,
že, v té době, tak to byl důvod ke zvláštní opatrnosti, a opravdu sme
byli asi sledováni, a byly dokonce za velmi jednoduchý jaksi projevy,
né úplné z- jaksi totožnosti s tím německým pohledem třeba na
hajdrichovskou ((Heydrich)) záležitost, prostě tresty smrti padaly
úplně, úplně snadno, takže tam asi by rozhodně nedošlo k tomu, že by
někdo v kině, byť jenom před sousedy, dal najevo ňákej, třeba pochybnej
em úsudek o tom, co v té, v tom týdeníku bylo nebo tak.

JV: hm

CN: to se, to se neslo s takovou mrtvolnou jaksi pasivitou, že to musí
holt tam být, ale neztotožňovali sme se s tím, ani sme s tím nijak
nezápasili.

JV: hm a byl třeba, viděl ste někdy, že by se v kině hajlovalo, když se
na plátně objevil třeba Hitler, nebo...

CN: to asi ne, ale jestli to, jestli se nepletu, a byla ta em některá
představení školní, třeba k nějakýmu výročí, Hitlerovu asi, no tak
nevylučuju, že když se, když se hrála pak německá hymna, no, nevim
nevim, vo hajlování vím jenom jednou, že sme v gymnáziu museli na
školním dvoře hajlovat, když přišel ministr školství Emanuel Moravec
na, na vizitu, na vizitaci té školy, ale em nedo- je možný, že i, že i
v kině při em ňáké takové slavnostní příležitosti, když se hrály
německý hymny, že se, rozhodně se stálo v pozoru. že by se hajlovalo
teda, to teďka si neuvědomuju, ale em ale jakási taková vynucená pocta
těm symbolům, teda tý hymně, to byly vlastně hymny dvě, to horst vesl
líd ((Horst Wessel Lied)) a dojčland líd ((Deutschland Lied)), vobě dvě
se někdy ozývaly, tak rozhodně tam byla taková přísně kontrolovaná teda
disciplína, která si netroufala dát najevo ledabylým, takovým
reagováním, že to nebereme za své, tam se muselo všecko teda srovnat,
aby to bylo

JV: hm

CN: podle, podle toho nacistickýho vzoru.

JV: hm dobře. a em teďka bych se zeptala ještě, jak se chování nebo
atmosféra v těch kinech, nebo chování těch diváků měnilo s blížícím se
koncem války. jestli tam byly nějaké změny cítit v tom kině.

CN: no tak to asi zase by bylo jenom v individuálních vzkazích, možná
že v tom, že někde teda, kde bylo úplně bezpečno, že se teda to mrknutí
na sebe navzájem, nebo ňáký takový malej náznak, že víme o něco víc než
se tam v tom týdeníku třeba ozývá, že jo, tam vždycky Němci když
ustupovali, tak voni ty týdeníky to líčily, že to byl další velice
úspěšný em tah strategický tah, em kterej teda nepřítele vláká do
pasti, a ustoupí teda, a tak, takovýdle propagandistický interpretace
toho ústupu německýho, takže čím víc se blížila asi ta, ta fronta a
osvobození, tak pravděpodobně mezi námi už jaksi to bylo daleko sne-
snadnější vůbec na to nereagovat. ale rozhodně veřejně ne, to bylo zase
jenom dycky mezi,

JV: hm

CN: mezi věrnejma přáteli.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

To byl český muzikant, to jo, to sem teda už
prožíval velmi sentimentálně.

JV: hm

CN: teda Kmoch ((František Kmoch)), kterej byl tam hlavní postavou, a
Ta naše písnička česká, že, a to všecko, to přesně v téhleté době, v
roce čtyřicet teda, rok po okupaci, to to vyvolávalo silnou rezonanci.

RS: a jak se rvali nebo jak se s- nervali a tak dále takže to byla e
to bylo pro nás jako pro to Kino-Varieté to byl tam sme se hnali
všichni tam bylo děcek dokonce tam byly aj některý maminky s těma m-
malejma děckama a tak dále

RS: [to] bylo dětský představení jenom [dětský představení]...

PS: [jenom dětský a to]...

RS: byla sem tam ňáká maminka když [měla]

PS: [mhm]

RS: moc malý děcko kerý se ch- chtěl chtěla dívat na ty šaškoviny
[všelijaký]

PS: [mhm]

RS: a tak dále

RS: nebo tak něco na pohled Česká země na pohled
((neidentifikováno)) tak tak se menoval ten film a my sme tam šli a
začali promítat a jeden náš profesor najednou zařval hergot! toto je
promítání! nešetřte na študentech zastavte to a dejte tam normální
světlo to bylo takový temný voni šetřili vopravdu mysleli si že to
zbaštíme a ten profesor tam bouchl do tohodle rožnuli a za
chvilku... byla zpráva a za chvilku to šlo normálně světlý jako za
normálních okolností

PS: a reagovali diváci nějak na [ty týdeníky? to ne]

RS: [ne ne ne ne] ne tam to nereagoval nikdo na to nereagoval
(poněvadž) každej to polykal jenom z Čechů a Němci když tam nějací
byli ale já si nepamatuju že by tady v Sibiřu ((Sibiř)) a v Jasu
((Jas)) byli Němci

PS: jestli se během protektorátu něco změnilo v kinech atmosféra e v
[kinech nebo v chování]?

RS: [jó tak já ti řeknu] že tady v protektorátu v tom kině to
nepoznals [pomalu]

PS: [mhm]

RS: akorát že bylo byly cizí filmy

tak e tak tam byl kino kino Jadran, dobrý.
potom dokonce, dokonce, jak se menoval ten ten film, létající klipr
((Létající Clipper)), říká vám to něco, ten název?

MB: ne

LM: to byl barevný film a oni to měli širokoúhlý, tak to byly
takové, lidi tam vykřikovali, protože byly mnohé záběry, že ste měla
dojem, že na vás jede teda, letí letadlo na vás přímo a tak- takhle