Quote

Rozhovor vedla: Jana Volková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 12.11.2009; Arne Nováka 1, Brno

Rok narození: 1931, bez sourozenců.

Bydliště do roku 1945: Tučkova ulice (Veveří).

Povolání rodičů: Oba rodiče byli pojišťovacími úředníky.

Povolání narátora: Vystudoval teologii na UK a poté působil jako
evangelický farář.

JV: takže dneska je dvanáctého listopadu dva tisíce devět, a já tady
mám na rozhovor pana Ctirada N., em rozhovor začínáme asi o půl
čtvrté em na katedře filmu a audiovizuální kultury ((Ústav filmu a
audiovizuální kultury)). em já bych začala rozhovor em rekapitulací
několika osobních údajů, em takže první bych se zeptala na vaše
bydliště do roku čtyrycet pět.

CN: ano, to bylo vlastně Brno centrum, Tučkova ulice.

JV: hm, em potom jaké bylo povolání vašich rodičů?

CN: ano, byli to pojišťovací úředníci, otec s obchodní akademií, matka
s obchodní školou, takzvanou,

JV: hm, a

CN: v Brně, taky v (hasičský) pojišťovně,

JV: a měl ste nějaké sourozence?

CN: ne.

JV: neměl. a ještě, ve kterém roce jste se narodil?

CN: jednatřicet.

JV: hm a teďka jakého vzdělání ste dosáhl.

CN: no tak magisterskýho teologie.

JV: hm

CN: evangelického.

JV: dobře. a ještě jaké školy jste navštěvoval a kde, předtím.

CN: počínaje vod té obecné, že jo,

JV: hm

CN: to byla Sušilova ulice, tam byly čtyři třídy, místo páté třídy nám
naordinovali tehdy úřady první měšťanku, to byl takovej zvláštní, dva
roky trvající teda vyjímečnej postup, a po této první měšťance sem
nastoupil jako primán do gymnázia Antonínská ((Státní reálné Gymnázium
na Starém Brně)),

JV: hm

CN: který samozřejmě jako všecky gymply bylo úplně jinde než na
Antonínské, páč tam zase byli vojáci a tak. takže tam sem uďál těch
vosum tříd, a maturoval v padesátým roce.

JV: hm

CN: er gé ((RG – reálné gymnázium))

JV: jo

CN: čili taková, spíš humanitní orientace.

JV: hm, dobře. a ještě

CN: já potom teda teologická fakulta od roku padesát do padesát pět,
teologická fakulta v Praze.

JV: hm, dobře. a eště bych se zeptala na vaše povolání, jaké jste potom
vykonával?

CN: no v podstatě dá se říct evangelickej farář.

JV: hm, dobře. a eště bych se zeptala, kdy pro vás skončilo pravidelné
navštěvování kina, kdy ste přestal chodit do kina. nějak pravidelně,
nebo často.

CN: u mě je otázka, jestli sem chodil pravidelně předtím, mně se nezdá,
že by v tom byla nějaká soustavnost, eště sem se pokoušel i s manželkou
o tom hovořit, vona myslí teda pokud de o její rodinu, tak že snad
chodila do kina každej týden, já vůbec si nedovedu tohle vybavit, jak
to bylo. moje em matka byla, tak mě jaksi kulturně ovlivňovala spíš
směrem k muzice, a a vodila mě na koncerty, a na operu.

JV: hm

CN: a ji- myslím, že jsem teda vztah mých rodičů ke kinu, ňák to se mně
nepodařilo teď si vybavit, asi to nebylo velký téma nějak, takže
pravděpodobně sem byl nějak průměrnej, jako všichni nějak se tam
chodilo, když byl nějakej novej českej film, to většinou nebylo velmi
často, byly plakáty, že jo, a tak člověk čet, eem odhadoval bych to
vysloveně rekonstrukcí, že to teda je asi možno říct tak jednou měsíčně
že sem,

JV: hm

CN: mohl bejt v kině, ale nebylo to zase taková soustavná návštěvnost,
abych mohl říct a skončilo toto tehdy a tehdy. vono to pořádně ani
nezačalo ani neskončilo, je to takový dodneška poměrně velmi namátkový
skoro nebo....

JV: ale tak jednou za měsíc je poměrně často na dnešek.

CN: tehdy ovšem nebyla televize, že,

JV: hm

CN: em a i ty kulturní příležitosti potom dokonce později i divadla už
byly em zavřený v Brně, takže ten film, to byla jediná neomezená a
poměrně velmi hustě nabízená příležitost, když se vezme ta síť těch
kin,

JV: hm

CN: a jejich látce.

JV: hm dobře. tak teďka bych se zeptala na tu dětskou zkušenost, to
bude em asi do období vašich deseti let,

CN: hm hm

JV: a zeptala bych se na první otázku, jestli si vzpomínáte na svou
první návštěvu kina.

CN: která byla první, to nevím. ale jakej byl můj první pocit nebo
úchvat filmem, to byla širly templ ((Shirley Temple)) samozřejmě, byť
nevim, jak se ten film menoval, ale eště si některý scénky dovedu
představit, to asi sem vplul do takové všeobecné sentimentální reakce,
dojem- dojemná fabule toho filmu ňáká,

JV: hm

CN: kde ta holčička měla takovou skleněnou kouli, kterou když pohnula,
tak padal sníh, ale vono to vybavovalo ňáký, ňáký její smutný
nostalgický vzpomínky na něco, na domov nebo na něco, co prostě už
postrádá,

JV: hm

CN: takže tohle to byla, bylo to takový, takový opravdu, taková jemná
emotivní jaksi stimulace k tomu, zamejšlet se nad nad ňákým sirotkem,
nebo nad takovou ňákou existencionální situací dítěte bez bez opory,

JV: hm

CN: bez budoucnosti nebo tak. to si nejsem, dokonce vim, kde sem to
viděl. to bylo v kině dnes neexistujícím teda.

JV: a ve kterém víte?

CN: vím. to se menovalo kino Central, a bylo to na náměstí Svobody.

JV: hm dobře. a to [bylo]

CN: [a to byla] jedna, a druhá taky, taky americká zřejmě, záležitost
byl nějak- nějaká asi dysnyjovka ((Disney)), byla to pohádka o vlku a
kůzlátkách. to byla vůbec první groteska, kterou já sem viděl, a byla
vydatná, dokonce ještě si pořád pamatuju ňákou písničku, kterou tam
zpívali, a muselo to bejt teda, no že by to bylo dabovaný, to by snad
nemohlo tehdy, to ne. ale ta písnička byla Dej si pozor na vlka, ta
melodie se mi pořád ještě dokáže vybavit.

JV: hm

CN: možná že tam byla aspoň nějak ta ta, ta píseň v nějakým překladu.
to prostě sou záhady, který já už nedokážu dneska,

JV: hm

CN: spolehlivě em vyložit, nevim.

JV: hm dobře.

CN: a bylo to teda opravdu v tom období na něž se ptáte, do těch mejch
deseti let. em to byla ještě vlastně první republika myslím.

JV: dobře. a myslíte, že tyhlety filmy vás nějak ovlivnily? nebo měly
na vás nějaký...

CN: no em jistě jo. i to, že si je pamatuju jaksi je to, vyvolává to ve
mně nějaký estetický resonance, že, a a právě zase ta první věc, o níž
sem tady mluvil, s tou holčičkou širly templ ((Shirley Temple)), to
jaksi zase vyvolávalo zase takovej, dispozici k solidárnímu cítění vůči
někomu kdo, kdo trpí. samozřejmě že to bylo velice velice teda tak
efektně uděláno, aby to právě to dojetí vyvolávalo u diváka, ale jo, já
myslím, že to byla jistá etýda ((etuda)) takovýho empatickýho em
pohledu na, na svět.

JV: a myslíte, že to třeba bylo populární i mezi vašimi kamarády
tyhlety filmy?

CN: to určitě jo. určitě.

JV: a třeba ste si o tom nějak povídali? nebo...

CN: těžko říct. a potom do těch deseti let, to asi ňáký takový
rozhovory, to to bývaly jenom takový bodový, že jo,

JV: hm

CN: že sem včera někde byl tak, ale aby se šlo do ňáký analýzy nebo,
nebo ňáký takový posouzení věcný, to sme asi nevedli. pravděpodobně s
rodiči, možná sem vo něčem takovým musel mluvit, to určitě jo,

JV: hm

CN: jináč se u nás doma, zejména s maminkou sme vedli rozhovory, jakýsi
její komentáře, nebo,

JV: hm

CN: nebo vysvětlení, asi sem taky hned všemu nerozuměl, protože
vopravdu to byly jedny z mejch prvních filmů, na ty úplně první si
nevzpomínám, možná e to byly tyhlety,

JV: hm

CN: a že to chtělo ňákej takovej interpretační eště po- pokus od
maminky.

JV: a ona vám třeba nějak doporučovala filmy?

CN: to je všecko možný, ale to už si ne- nevybavím. to si nepamatuju.
snad se najde někde někdo starej, kdo eště taky něco o tom, kdo by si
pamatuje více. zejména tam, kde by se v rodině na filmovou kulturu
kladl důraz. u nás myslím že to byla jakoby taková trošku samozřejmá
spontánní věc, která se moc nepromýšlela,

JV: hm

CN: nebo nevyhledávala em ňákým systémem, kterej bychom si stanovili.

JV: hm a teďka bych se zeptala na to, když ste byl na těchto filmech,
na které si teďka vzpomínáte, tak s kým ste tam byl, jestli si na to
vzpomenete.

CN: ano, to sem určitě byl s maminkou.

JV: hm

CN: v tomto věku sem chodil asi nejvíc s maminkou. tatínek měl takový
trošku mimo rodinný zájmy, a em jaksi odbočky, ten myslím že se mnou do
kina nikdy nešel, on taky myslím, vůbec nevím, jakej von potom, tos to
brzy zem- teda se zastřelil přesně řečeno. em jestli něco četl nebo
jestli měl ňáký jiný kulturní em dřívější zkušenosti, to nevim. byl to
spíš takovej úředník, kterej si hleděl své práce, velmi spolehlivě v
tom oboru, ale, ale matka pěstovala spíš teda múzy,

JV: hm

CN: v takovým lidovým smyslu.

JV: em a teďka bych se zeptala, vy už ste mi to vlastně částečně říkal,
em jak často ste do těch svých deseti let chodil do kina. jestli to
tedy bylo taky jednou měsíčně, nebo myslíte, že to bylo jinak?

CN: do těch deseti let si dovedu představit, že to nebylo jednou mě- že
to bylo trošku řidší.

JV: hm

CN: opravdu myslím že teda, právě to toto byly filmy vyloženě dětský,
myslím že na takový filmy, který zpravidla sou určený em obecnému
diváctvu, že tyhlety filmy pro dospělý že, že prostě nenapadlo maminku
aby, aby mě ňák takhle k nim otevřela cestu. to až potom, když sem byl
na tom gymnáziu, a vůbec když sem se začal trošku rozhlížet po Brně.

JV: hm

CN: mělo to i patrně větší stimul pro nás byla i ta okupace německá.

JV: hm

CN: že člověk jaksi začal víc vnímat, když něco bylo český, že. tak tam
tam asi potom, tam už si pár filmů pamatuju teda, že sem už vyhledal
sám nebo s kamarádama, nebo, nejspíš s takovou partičkou ňákou.

JV: hm, a takže tady v tom dětském věku ste chodil do kina jenom s
matkou, nebo i třeba...

CN: určitě jenom s matkou.

JV: jenom s matkou. hm teďka bych se zeptala em která kina ste
navštěvoval. říkal jste ten Central, jestli si vzpomínáte [ještě]

CN: [ale] zrovna ten Central není typickej. my sme bydleli na Tučkově
ulici, em jestli vám to něco říká, je to je to tak v ose se sokolským
stadionem bývalým, ovšem na druhé straně té ulice sme byli, v (takové)
začínající tehdy začínající části, a vod tamtud bylo nejblíž do dvou až
tří kin. em dneska se všecka menujou jinak respektive neexistujou už.
myslím, že nejbližší mně bylo kino Stadion.

JV: hm

CN: nemusim říkat, kde bylo, to asi máte všecko už v tech materiálech.

JV: hm

CN: nejbližší i nejenom místně, ale i takovým jako atmosférou nebo i
zvykem.

JV: hm

CN: toto bylo naše kino prostě. takže ňákej pravidelnější kontakt tam
musel bejt, páč tam sem se cítil prostě vysloveně jako ve vlastním
prostředí. druhý bylo Studio.

JV: hm

CN: to víte kde je, že,

JV: ano.

CN: na Cihlářské Art kino, a předtím bylo Metro.

JV: hm

CN: což je Městské divadlo dneska, že.

JV: ano.

CN: tak tam sme to měli blíž, blízko, a takovou solidností to trošku
odpovídalo takové té středostavovské em úrovni, na které my sme se
chápali.

JV: hm

CN: ale že bych jako vůbec nikam jinam nešel, tak ten Central, to je
opravdu, tam byly ty dětský moje vzpomínky, nevim jak sme zrovna tam na
to připadli, taky vůbec nevím, jestli to tak bylo, že že ty filmy byly
vyhrazený jenom pro určitý biografy, em nevim, to nedovedu říct.

JV: hm

CN: my sme ještě pořád v tom věku dětským, že jo.

JV: ano.

CN: ještě nejsme v protektorátě, tam by těch vzpomínek možná bylo víc.

JV: em dobře. tak teďka bych se zeptala, jaký byl názor rodičů na film
a kina. vy ste říkal, že ty teda moc em že to moc jako neřešili, že to
brali jako samozřejmost.

CN: asi jo. asi jo. teda tatínkův názor neznám vůbec, myslím si, že ani
nevzpomínám že bych, že by někdy byl do kina šel. to neznamená, že
nešel, ale, já to tak trošku naznačil, von měl nějaký ještě jiný citový
zájmy mimo, mimo em manželství s mou maminkou.

JV: hm

CN: takže je možný, že tam se třeba dostalo víc i těchto em náplní, ale
doma teda nebyl ten, kdo by to nějak inicioval nebo s náma o tom
hovořil, kdo s náma šel někam, takže to byla maminka, já jinak netušim,
co teda vedlo k výběru em těch filmů, a zejména v tom období do těch
deseti let, jediný, co si pamatuju, sem teď řekl a nemám už žádnou em
interpretací dál k tomu.

JV: hm takže s maminkou ste vlastně hovořili o těch kinech, nebo o těch
filmech,

CN: to ano, to ano. nevim, jestli to bylo pedagogicky míněno, vona teda
víc se mnou promejšlela muziku.

JV: hm

CN: potom posléze teda mě na ten klavír od první třídy myslím nechala
vyučovat, a tak, takže tam se soustředila její snaha ze mě něco
vytlouct, a tak tam to to byla pravidelná abonentní teda účast na
koncertech,

JV: hm

CN: a jak se to slušelo v takové té měšťanské společnosti na ty opery
sme chodili. nevzpomínám si, že by maminka šla třeba na činohru. em to,
to taky může něco říkat, ten film teda nahrazoval asi dramatickou
oblast vůbec u ní.

JV: hm

CN: no a u mě teda patrně tak taky, no.

JV: dobře. a ještě bych se zeptala, em jestli měla vaše škola nějaký
názor na film, nebo vaši učitelé. jestli nějak komentovali filmy.

CN: no tak abych si ujasnil do těch deseti let, třicet jedna, štyrycet
jedna, no tak to už sem byl potom v primě gymnázia, a to už ročník
štyrycet jedna, který byl hluboce v protektorátě, em vlastně už dva
roky to probíhalo v takový atmosféře, kdy pokud by byl nějakej důvěrnej
em a vlasteneckej komentář, tak to asi by nám profesoři ve třídě nebyli
řekli.

JV: hm

CN: ale na film jakožto umění, to myslím že teda ještě sme byli příliš
malí na to, aby nám, aby docela takovou širokou oblast em otevírali,
ale je pravda že, ale to už sme zase v tom protektorátním období spíš,
em ve škole obecné tam myslím o filmu nikdy nějaká řeč nebyla,
nevybavuju si to, možná že to bylo i tak že, že někteří žáci na to ani
neměli peníze, nebo já nevim, že tam byla taková jako ten standard
návštěvy biografu a tak, že se nedá předpokládat natolik, aby ten
učitel na té obecné škole, aby vo tom mlu- hovořil jakoby ke všem, jako
o věci, která by měla být společná, společným zájmem, em ne,
nevzpomínám si, že by někdy, až do té čtvrté třídy obecné, nebo v tom
prvním, v té první takzvané třídě hlavní školy, to byla ta měšťanka, se
jmenovala hlavní škola, tam s náma o tom niko nemluvil. a protože pak
už běžel ten protektorát, tak já si myslím že, že se em raději pokud by
to bylo velmi aktuální, tak že se tomu všichni raději vyhýbali než aby
riskovali veřejnou nějakou výzvu něco zhlédnout nebo něčemu rozumět
trošku.

JV: takže ani za protektorátu vám neříkali nic.

CN: učitelé ne. ne, ale vodili nás do kina, vlastně, no, to jistě, teď
si honem vybavuju, to i z té, i z té hlavní školy, z té první třídy,
která nahrazovala třídu pátou em školy národní dnešní, jo, tam sme byli
právě chodili do toho Studia ((Studio)), celá škola,

JV: hm

CN: a tam vím, že byla různá filmová představení. jestli to bylo k
výročí politickým jako, třeba byly Hitlerovy narozeniny,

JV: hm

CN: což myslím že se nějak slavilo, já si to fakt nějak nevybavuju, ale
asi že to mohlo být, tam sme, tam sme chodili a vím, že sme tam trpěli
takovým pocitem určitě povinnosti, že

JV: hm

CN: něco co, co se musí, a přičemž už i ty děcka cítily jakousi takovou
zábranu, opatrnost, aby se moc,

JV: hm

CN: náhodou něco aby se ňák nevyprovokovalo. ňáký odezvy. nojo, tak
pokud de vo učitele, tak jejich aktivita kromě toho, že nás tam vodili,
myslím se mně žádná nevynoří, nebyly to ovšem jenom takovýdle ty filmy,
nebo nebyly to patrně jenom slavnostní příležitosti, ale taky si
vzpomínám, že nás tehdy oslňovalo například, že sme viděli nějaký
německý filmy, vysloveně takovýho vědecko populárního typu,

JV: hm

CN: něco, co dneska je teda virtuálně jednoduchý, ale prostě to tam byl
zasa- zasazeno símě, a teď se snímalo, jak jak se z toho vyvijí
rostlina a dokonce květ a plody, všecko co umožňovala tehdejší filmová
technika, tak to nás, to mně uvízlo. jistě tam byly i jiný přírodovědný
filmy, zdá se mně, že asi ta škola vybírala z té německé produkce, nebo
z toho, co bylo spíš věci takto určitě teda pozitivního významu pro,
pro vzdělání děcek. ne ty politic- i ta politická, pokud byla ňáká
taková témata, tak se to určitě em tiše chápalo jako nezbytnost, o
které se nemohlo debatovat.

JV: hm a třeba hrané filmy? na ty taky ste chodili se školou?

CN: no tak vím o jednom, ale to taky zase takovej spíš taková politická
hra, to byl film alkazar ((Alcazar)), samozřejmě em teda říšskej film,
kerej podával obraz o španělské občanské válce, ve prospěch franka
((Francisco Franco)),

JV: hm

CN: a velmi silně kriticky vůči demokracii, nebo vůči té levici
španělské, až do takovejch těch, přehrávanejch teda projevů právě
představitelů té demokracie. to konkrétní scénu ňákou, tak to bylo
hraný samozřejmě, bylo to hraný a bylo to na způsob takovejch těch
akčních filmů trošku, ty boje, ta palba, ty kluky to zajímalo, ty
kulomety,

JV: em

CN: pak dělali e e e e e ((předvádí zvuk kulometu)), když si vo tom
vykládali někde na chodbě nebo tak, to je jako bavilo, ale myslím, že
samu věc, em samu nástrahu teda, která v tom byla, taková ta propaganda
ve prospěch fašismu, to, tak to, to asi jim uniklo. mně ne teda, to
musím říct, já sem, že sem dokonce byl pohoršen, když o tomto filmu
alkazar ((Alcazar)) ve škole povinném, sem náhodou mluvil s nějakou em
ženskou, která byla na procházce se psem, nevim jak se to stalo, a vona
se tak teda té fašistické idee tam téměř zastávala. a já sem jako malej
kluk chtěl ji dát najevo jakousi opozici vůči tomu přístupu, ale
nechtěl sem to, netroufal sem si to říct naplno, to by nešlo, tak sem
říkal, že se mně ty scény nelí- em těch zranění těch vojáků, jak padají
zasažení střelbou, že se mně to zdálo být strašně nepřesvědčivý,
amatérský sem říkal.

JV: hm

CN: ale byla to v podstatě taková polemika výkladu té idee.

JV: hm

CN: toho fašistickýho opravdu filmu, kterej se snažil em opravdu pro
německý diváky potvrdit tu orientaci,

JV: hm

CN: na Hitlera, a proti západním demokraciím.

JV: a ještě bych se zeptala, jak často ste chodili se školou do toho
kina.

CN: to asi mělo ňákou pravidelnost. nevim jak často to bylo, ale myslel
bych em jestli to můžu odhadovat, tak určitě to mohlo bejt ne čatěji
než jednou měsíčně, ale asi e né méně často než jednou za čtvrt roku,
tak asi si myslím že, že to asi bylo součástí jako jindy pochoďáky když
se ďály nebo tak, tak cosi takovýho tam asi bylo.

JV: hm

CN: toto využití teda filmu pro, pro účely vzdělávací, případně ňáký
takový povinně loajální.

JV: hm a vy ste teda zmiňoval to kino Studio.

CN: ano.

JV: chodili ste do toho [stu- Studia]

CN: [tam sme] chodili.

JV: jenom tam? nikam jinam, do žádných jiných kin?

CN: nevybavuju si. se školou si nevybavuju ale to, to může bejt
vopravdu tím, my sme potom teda taky byli strašně rozestrkaní, že, ty
gymnázia Antonínská tedy teda patří do do centrální části Brna, to bylo
na Poříčí umístěno, em kvůli vojsku, který zase naše budovy zabíralo,
em tak možná že i to bylo takový ňáký méně příležitý, tam myslím, že
sme nikdy, na Starobrněnsku sem v žádným kině nikdy nebyl, ani nevím,
jestli by tam ňáký takový bylo, zřejmě ta škola mohla toto podnikat
jenom jestliže někde v okolí dostupná ta kina byla, že jo.

JV: hm

CN: nevim. dál si nevzpomínám už na žádný další. o Studiu ((Studio))
toho vím dost, dost jaksi se to opakovalo, snad několikrát, tak to, to
mně uvízlo.

JV: hm dobře. em tak teďka bych se vrátila zase zpátky k tomu dětskému
věku, do těch vašich deseti let, a em zeptala bych se, co pro vás ten
film znamenal. vy ste říkal, že na vás zapůsobily ty dva filmy, které
ste viděl, a že si pamatujete tu písničku, tak třeba jestli ste si ji
zpíval s kamarády nebo sám.

CN: spíš sám. dodneška sem schopen si kousíček tý písničky zpívat, jo.
em a divím se fakt, že teda česky, no, a možná že tam byla jinak určitě
ty hlasy to byla americká angličtina, teďka si tak uvědomuju, že, to
bylo pro mě velice podivný jak tam ty zvířata, jakým způsobem mluví,
takovým huhňavým hlasem, ale ta písnička, ta byla Dej si pozor na vlka,
tak to prostě byla taková jednoduchá melodika, že mně uvízla jako,
takovej vzorek toho melodickýho jakýhosi teda, řekněme i vlas- vlastní
takový fantazie, protože to bych mohl i zazpívat, ale není k ničemu
potřeba, abych, abych to zapisoval jako noty, že.

JV: hm a třeba pamatujete si víc písniček, nebo jenom tady z toho
filmu?

CN: já si pamatuju řadu písniček třeba i z divadla, ale to už je jiná
oblast zase. tady byly dva kašpárci, dvě divadla kaš- dospělých
kašpárků, ne jenom loutková divadla, a tak u jednoho taky, dneska sem
si zrovna vybavil takovou jednu písničku, taky podobně elementární
melodicky jednoduchou chytlavou, pro děti, tak zřejmě sem si písničky
pamatoval, takže v tomto smyslu ta groteska neměla ňákou výjmečnou em
pozici, ale další písničky z filmu asi nebudu vědět, to bych si
nevzpomněl.

JV: hm dobře. a ještě bych se zeptala, jestli ste třeba em si s
kamarády hráli na to, na ten film, na ty scény z toho filmu, nebo
jestli vás to nějak inspirovalo k dětským hrám, nebo vás to nějak
ovlivnilo k něčemu.

CN: em myslím že ne.

JV: nebo třeba abyste napodobovali hlavní hrdiny v oblíkání, v chování,

CN: ne, ne, to mně připadá, že by mně bylo hrozně vzdálený takhle, a
ani myslím že ta naše klukovská společnost, ne to mohl být náhodnej
podnět ňákej, ale ne nevybavuju si to.

JV: hm

CN: ne

JV: a eště bych se zeptala, to už sme částečně zodpověděli, em ale
jestli byl pro vás v tomto věku film důležitý. jestli pro vás hrál
nějakou významnou roli.

CN: asi ne. ne. řekl bych že že to, tak jako si asi nevybavuju funkci
rozhlasu, v tom věku, tak si taky nevybavuju ňákou zvláštní důležitost
filmu pro mě, ale ale byl tam prostě, jako,

JV: hm

CN: možná že je důležitý protože to bylo tak samozřejmý, jaksi,

JV: hm

CN: že sem to ani tohle nevnímal jako samostatnou otázku, ne ne, myslím
že ne. vím, že když teda sem jezdil potom tramvají do gymnázia, že, do,
až na Starý Brno, tak že když em v Metru ((kino Metro)) zase vyvěsili
novej _dpoled ručně malovanej, docela schopně, plakát,

JV: hm

CN: s názvem dalšího filmu, tak vo těch, to že nás vždycky zajímalo, co
se právě dává, vždycky to bylo dvojjazyčný, a tam si člověk čet i tu
němčinu, a tak jako připasoval, nebo někdy taky se podivoval, že českej
překlad _dpoledne filmu se vůbec nekryje doslovně, ale že to má zase
úplně jinou myšlenku, takže jako určitý takový momenty si člověk
pamatuje. Ale ale pro život teda důležitý to asi nebylo.

JV: hm dobře. Em tak teďka bych se přemístila k druhému okruhu otázek,
a ten se jmenuje divácké návyky. Em zeptala bych se, jak často ste
chodil do kina v období po těch deseti letech vašeho věku, vlastně od
deseti let do toho protektorátu, nebo, no, to už vlastně byl
protektorát. Hm tak v tom.

CN: ten protektorát začal, když mně bylo osum let. Jo, no tak tady já
si to taky tak moc nedovedu vybavit. Ale vím, že například byla doba, a
to ještě byla, tahleta protektorátní gymnazijní doba, em že třeba sem
chodíval v neděli odpoledne na ten Stadion, na dětský filmy.

JV: hm

CN: sám se tomu divím, protože já sem míval i jiné teda zájmy v neděli,
ale teda vím, že to teda muselo zabrat přinejmenším _dpo takový
rozsáhlejší období, ňákej jeden rok nebo tak, že sem v neděli odpoledne
asi s ňákejma kamarádama, to je možný, sme se pak všichni srazili na
Stadecu ((Stadion)), a, a tam byly nějaký pohádky, nebo co to bylo.

JV: hm

CN: vůbec nevím, jestli to byl jeden film, nebo jestli to byla taková
celá sestava, tak to byla určitá taková řekl bych pravidelnost. Tady
sem skoro, pokud tam nebyly nějaký výjezdy jinam, na prázdniny nebo
nemoc nebo co, tak bych řekl, že to v určitým období to byla em taková
nedělní samozřejmost, odpoledne že sem šel, dopoledne do kostela a
vodpoledne do kina.

JV: hm

CN: na tyhlety dětský věci.

JV: dobře, a třeba to pro vás mělo nějakou funkci tady to každotýdenní
setkávání, třeba mělo to funkci s tím, že ste se setkával s kamarády

CN: no ano, spíš takovou, ano, ano.

JV: hm

CN: a bylo to takový em, prostě parta která, já sem nebyl takovej
vyslovenej teda typ kolektivní, ale prostě ano, tam šlo vo to bejt
spolu nějak možná, z vlastní iniciativy, už ne s rodiči, že jo,

JV: hm

CN: tak to mělo tuhletu roli jakousi sociální to hrálo.

JV: hm

CN: protože ten vobsah sám, nevim jestli, jestli, ten asi nebyl tak
nezbytnej pro moje myšlení, abych, abych chodil na pohádky, nebo na co
co to tak bylo, nejspíš pohádky tam musely bejt.

JV: hm a s těmihle kamarády, s kterýma ste chodil na ty pohádky,
setkával ste se s nimi i jinde? ste se scházeli?

CN: no to byli kluci ze ze třídy.

JV: hm dobře. a potom, po tom skončení toho kina ste třeba někam šli
společně eště, nebo?

CN: to si, myslím že asi ne. jistě že sme se domů loudali nebo tak, že
sme to teda nebrali rovnou čarou domů, ale, ale jako nějaký zvláštní
ještě další posezení nebo nějaká akce, to se většinou myslím nedělalo.

JV: hm em a teďka bych se zeptala, která kina ste v tomto období
navštěvoval hlavně, jestli se to nějak změnilo oproti tomu, oproti těm
předtím.

CN: no řekl bych co sem nenavštěvoval. voni tady byly myslím dvě kina
UFA. em Ufa Kapitol, a Ufa Central. tak to sme vnímali jako vysloveně
německý kina.

JV: hm

CN: v jednom z nich, tak v tom Kapitolu ((Kapitol)) dokonce bydlel v
našem domě promítač, pan Švajda, a to to nás úplně odradilo, to byl
Čech, to byla česká rodina Švajdovi, ale jakmile byl protektorát
vyhlášen, tak se rozvzpomenul, že sou vlastně Němci, a se psal
Schvejda, a pan Švajda byl v es á ((SA)), chodil v uniformě es á
((SA)), a bohužel potom zase po válce to na něj dolehlo, že vlastně to
neměl dělat, a že byl vlastně Čech, a dělal Němce, tak se pak oběsil.
tak to je taková dramatická teda em epizodka, ale vnímali sme tyhlety
německý kina jako cizí. jako něco, nevím jestli bylo ještě nějaký další
UFA kino, ale myslím, že sem teda tak jedenkrát mohl bejt takřka v
každým brněnským kině, tedy Alfa například, nebo Kapitol, to bylo na
Dominikánským náměstí, že, em někt- možná v Lucerně ((Lucerna)), nevím
jak se menovala, jestli to bylo tehdy taky, ale em některý voblasti
Brna mně byly trošku vzdálený, tak třeba vím, že existovalo Lido bio,
em to snad bylo někde někde v oblasti Bratislavský ulice nebo kde, tam
někde, ale tam sem nebyl nikdy, jednou sem byl v kině Radio, ale to
potom se menovalo potom zase...

JV: Radost myslím potom.

CN: je to možný.

JV: hm

CN: na Cejlu.

JV: na Cejlu, ano.

CN: ano. ale zase pořád zůstávalo myslím nej- nejspíš při těhle těch, o
nichž sem mluvil na začátku, že nám jako tak,

JV: hm

CN: připadaly nejbližší.

JV: a em takže ty neoblíbené ste měl ty německé, a to bylo teda kvůli
tomu, že byly německý.

CN: zřejmě nás to ani nenapadlo s něčím takovým počítat. pravděpodobně
i voni ne- ne- nelákali em českými překlady těch vyvěšenejch em názvů
filmů nebo tak.

JV: hm

CN: ale to neznamená, že bychom byli nechodili vůbec na německý filmy,
ale to možná budete mít dál takovou otázku, abych něco nepředbíhal.

JV: to klidně můžete, kdyby [vás něco napadlo.]

CN: [já vím, že to] bude těžký pak všecko přepisovat, nebo něco z toho
vytahovat. em na ty německý filmy vím, že sem určitě se těšil, a se
zájmem sem šel na film minchhausn ((Münchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)), což byl baron Prášil. německej barevnej film, em takhle to
na to sme se vysloveně těšili, to pro nás byla i taková ňáká technicky
velmi nová zkušenost, a zdál se nám, že je zdařilej. myslím, že sme vo
něm taky museli mluvit nejenom doma, ale i s další mládeží, která teda
vokolo se toho účastnila. ale co sme mluvili, to nevim. rozhodně to
bylo spíš em kladný než ňáký, že bychom zaujímali ňáká stanoviska, to
určitě jo. a eště nějak, no a vím, že moje maminka například, přesto že
sme byli teda česky cítící rodina, takže si chválila hans mózra ((Hans
Moser)), teda vídeňskýho komika, kterej taky v těch říšskejch filmech
hrál, ale vona ho vnímala spíš jak Rakušáka, jako Vídeňáka, a to nebylo
vnímáno s takovou jakousi štítivostí.

JV: hm

CN: se zdálo, že je dobrej takovej. takovej rakouskej Vlasta Burian
jakejsi, že.

JV: hm a když ste mluvil o tom baronu Prášilovi ((Dobrodružství barona
Prášila)) německým, tak myslíte, že to na vás zapůsobilo kvůli té
technické novosti toho filmu? nebo...

CN: tak asi že já sem si ani nebyl vědom, že tady de vo techniku ňákou,
ale prostě nový bylo, že ten film byl tak barevnej, zřejmě taky byl
dost výpravnej, nákladnej, narozdíl od takovejch těch českejch filmů,
který měly spíš zase rodinnou takovou dimenzi jenom, a tohleto teda
bylo něco velkorysýho, em z hlediska techniky já sem neměl nikdy
zvláštní technický teda záliby, takže víc mně to asi dávalo teda prostě
takovou barvitější em ilustraci toho příběhu, která teda v barvách a v
té herecké kvalitě se asi velmi vymykala tomu, co sem vídával předtím.
museli sme taky ještě vidět, já nevim jestli to byl právě ten baron
Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)) nebo ňákej jinej film, kdy
ještě za protektorátu sme právě v tom kině Studio dostali takový
brejličky, s dvojí barvou, a viděli sme teda plasticky.

JV: hm

CN: ňákej barevnej film. ale kterej to byl, to nevim. možná že se třeba
dopídíte, že to byl ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila))
anebo ňáká eště jiná německá....

JV: a nevíte, v kterým roce to třeba bylo? zhruba?

CN: no tak muselo to být, počkejme, abych si to úplně teďka neplet. hm
ne, raději nebudu dělat pokus, to bych si, to bych si asi jenom
vyplňoval prázdné místo ňákou svou fantazií. nedovedu říct.

JV: a takže bylo pro vás třeba takováto věc, že ste dostal ty brýle,
viděl ste to em plasticky, bylo to pro vás důležité? že to bylo
kritérium výběru toho filmu, že ste na [něj šel]

CN: [no asi už,] no to možná že sme na to šli víckrát, to je možný, to
je možný. ale em patrně to hrálo dohromady s řadou dalších em
vlastností takovýho filmu, ne určitě jako jediná teda kvalita, jo, to
hrálo to tam svou roli, ale řekl bych takovou přiměřenou, ne teda
hlavní,

JV: hm

CN: že jo, to nebylo první co, co zajímalo v tom uvažování vo takovým
filmu. a volba byla snadná, páč žádnej jinej takovej film nebyl, takže
nešlo si volit mezi několika stejně, stejně teda jakoby lákavýma
technickýma možnostma.

JV: hm dobře. tak já bych se vrátila zpátky k těm kinům, a mluvili jsme
o tom, že jste neměl rád ty něm- německý kina. a já bych se ještě
zeptala, jestli třeba bylo ňáké kino, které byste neměl rád kvůli tomu,
jak vypadalo, nebo kvůli té atmosféře, nebo kvůli tomu chování těch em
lidí, co tam pracovali,

CN: to myslím ne. a já sem taky se nikdy nepokoušel například
proklouznout na zakázanej film nebo tak, takže sem do konfliktu žádnýho
se nedostal, ale ne, myslím že z téhle oblasti nemám žádnou, žádnou
ňákou negativní vzpomínku, něco zvláštního pro mě ještě bylo kino, o
němž sem teď zapomněl vám říct, to bylo OP kino, OP,

JV: hm

CN: one pause ((Ohne Pause)),

JV: u nádraží.

CN: u nádraží, jo, tam dokonce myslím, že ňákou dobu fungoval ten
systém, že se postupovalo, že se poposedávalo, jestli si to nevymejšlím
úplně,

JV: hm

CN: že teda člověk, kterej přišel, sledoval film tak dlouho, dokud zase
nevypadl z té řady, tak jak postupně teda byl jistej, že už znovu se
vrací celej cyklus té řady různých filmů,

JV: hm

CN: a pak prostě už vyšel na ulici. něco takovýho, ale potom už to
takhle nebylo, to posedávání em jak říkám, pořád si myslím, že to tak
bylo, ale nedovedu si to teďka úplně technicky vyložit, jak sme to
dělali. em potom později to kino ó pé ((OP – Ohne Pause)) bylo už em
nevim jak to limitovali časově, ale jenom tak, že se tam normálně
sedělo a zas se vodešlo, když člověk viděl, že se znovu už dostává v té
smyčce na začátek toho, co už viděl.

JV: a nevíte, to posedávání, kdyby to třeba tak mohlo být, v kterých
letech?

CN: to by bylo asi na počátku toho, když to kino se zavedlo, ne potom v
tom dalším průběhu, tam mám dojem, že už se to potom touhletou
zvláštností ne, nevyznamenávalo. no tak to teda neberte jako, jako
zdroj, ale pocit. tak myslel bych, že to tak mohlo bejt v ňákým
třiačtyři- dvaačtyřicátým třia- devatenácet čtyrycet dva, čtyrycet tři
asi.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, naopak jak sem se ptala na to, že
ňáké kino by vám nevy- nevyhovovalo tou atmosférou, nebo těma lidma v
obsluze, tak jestli naopak bylo nějaké kino, které byste měl rád kvůli
tomu, jak vypadalo, kvůli té atmosféře. vy ste zmiňoval to kino, kam
ste chodil, to blízko vašeho bydliště. ale jestli bylo třeba ještě
nějaké další, které ste měl rád kvůli tomu, jak vypadalo, nebo jak se
tam chovali ti lidé.

CN: no, to asi v tom věku člověk nevnímá, em to co by jako dospělýho
zajímalo, jak se chovají, zřejmě to mělo jenom ryze takovou okrajovou
roli, že nás někdo někam uvedl, a em protože sem neďál výtržnosti, tak
mě nikdo nemohl vod- třeba nějak stírat, em nevím, nevím nic o tom, em
vím jenom, že třeba například, že na mě působilo kouzelně dvě věci,
jedna byla em, jedna byla ty reklamy na začátku, které se promítaly em
z diapozitivů, a ty teda v době černobílýho filmu pro mě měly teda taky
cosi kouzelnýho,

JV: hm

CN: páč ty barvy tam byly, to to bylo něco nádhernýho, dodneška mně to
vyvolává takovou jakousi emoci. byly to jednoduchý reklamy, ale ale
prostě stály mně za to, abych tam kvůli tomu byl včas, samozřejmě i
týdeník teda, se chápalo jako úplně samozřejmý a nezbytný, ale druhá
věc působící na mě byla že, že v některém tom kině, teď nevím jestli
mám říct ve Studiu ((Studio)) nebo kde, že rozprašovali ňákou takovou,
takovou voňavou látku, která v kapénkách se prostě tak roznášela, že to
příjemně vonělo. tak to je takovej příjemnej zážitek, když se ptáte na
příjemné a nepříjemné. nejsem si vědomej žádnejch dalších takovejch
vjemů.

JV: hm dobře. em teďka bych se zeptala, jestli ste chodil do různých
kin podle toho, s kým ste do těch kin šel. třeba s matkou nebo s
kamarády, jestli ste šel do různých kin.

CN: em nevim že by tam byl, že by se tam bylo nějak rozlišovalo, ale
nevzpomínám si, že bych byl třeba s maminkou někdy v tom Studiu
((Studio)), ale je to skoro jistý. to to si jenom teď takhle vlastně
musim zrekonstruovat. rozdíl v tom nebyl asi.

JV: hm

CN: to prostředí bylo asi pro všecky tyto situace stejný.

JV: a teďka bych se zeptala, jak ste se v kině obvykle choval, jestli
ste třeba něco jedl, nebo pil, při představení.

CN: já myslím, že ne. já sem byl pořád vychovávanej v tom duchu, že sme
chudí lidé. a tak ňákej to, ňáký cukrátka a to nebo tak to, to sme
nikdy nemívali.

JV: hm

CN: ale vnímal sem vnímal sem to, že, že někteří lidi, já teď nevím
jestli to, jestli mluvím o období ještě válečným nebo až poválečným, že
teda prostě si, nemluvim teď o Míšovi ((Míša)), to ještě nebylo určitě,
ale, ale že teda ňáký pytliky s bonbonama nebo něco takovýho možná už
tehdy se daly tam koupit, ale mě se to netýkalo teda.

JV: hm takže myslíte, že tam byly bufety teda v těch kinech.

CN: spíš to byli procházející prodavači.

JV: hm

CN: dokonce možná že něco i vyvolávali nebo naznačovali, ne ňákým
křikem ale, ale bylo teda očekáváno, že to nabízejí.

JV: hm

CN: něco takového, a platilo se to potom ještě právě v té řadě tak
jaksi spíš než bufetovým systémem, taková donáška až na místo.

JV: a ti teda chodili kdy v tom programu, tihle ti, před před filmem?

CN: to muselo bejt zřejmě v době mezi mezi týdeníkem nebo jak se to
menovalo, a vlastním filmem.

JV: hm dobře.

CN: nebo při těch reklamách ještě, tak ňák prostě v takovým čase, kdy
se nevyžadovalo koncentrace.

JV: hm a em teďka bych se zeptala, jestli jestli diváci nějak em
reagovali na ty projekce, nebo jestli se bavili během projekce, nebo se

CN: ne, ne, to určitě ne.

JV: takže nijak se hlasitě neprojevovali.

CN: ne.

JV: a zažil ste třeba někdy potlesk? po skončení filmu?

CN: taky ne, ne.

JV: hm em tak tady na tu otázku už sme asi, o ní už sme se bavili,
jestli ste tam v kině potkával ňáké známé, to ste říkal, že na těch
pohádkách ste se setkával,

CN: hm to ano, ale teď jenom kdybych se dohadoval, tak myslím že,
myslím že ano, to asi byla obecná věc, asi tak jakoby člověk se mohl
klidně ptát, jak se vám včera líbila televize, tak asi v takový
samozřejmý poloze bylo to, že určitě tak ty lidi z našeho domu, a z
ulice, nebo lidi stejnýho věku, že se někdy prostě takhle setkali, vono
nic jinýho kromě divadla teda, a koncertu, což už vyžadovalo přece
jenom jinou zaujatost, nic takovýho lidově dostupnýho myslím nebylo,
kromě fotbalu, že jo, nebo jinýho takovýho sportovního ňákýho dění.

JV: hm a tady už sme taky o tom asi mluvili, jestli ste spolu potom po
skončení toho kina mluvili o tom, filmu který ste viděli. nebo jestli
ste ho nějak rozebírali, kritizovali,

CN: no asi že rozbor to nebyl.

(rozhovor přerušen na půl hodiny)

JV: tak teďka bych se zeptala em na nepřístupné filmy ste nechodil, ste
říkal teda.

CN: nechodil, ne.

JV: nechodil, hm a eště bych se zeptala, jestli ste chodil do kina bez
placení někdy.

CN: to je zajímavý, to mě nikdy asi nenapadlo, já sem byl takovej, a
možná sem, takovej legalista. vím, že některý kluky todle docela
bavilo, někoho voblafnout, a a protáhnout se, zvláště moje bratrance na
venkově třeba, tam to byl sport, ale mě to nenapadlo myslím.

JV: hm a byl ste třeba přítomen toho, že by někoho vyhodili em z toho
kina z tohodle důvodu?

CN: nepamatuju si. neříkám, že sem to ne nezažil, ale em už se mně to
nevybavuje. taky protože to nebyla jaksi taková moje em doména tydlety,
takový dobrodružství.

JV: a pamatujete si, že by třeba byl někdo vyhozen z kina kvůli tomu,
že tam rušil, nebo nějak nepřístojně se choval?

CN: já mám dokonce dojem že, že se to skoro nestalo, že by, že bych si
všimnul ňáký nepřístojnosti, to až daleko později, když sem potom
zjistil, ale to už bylo teda v dobách em zralého dospělého věku že se
teď už v kinech při filmech anebo tak, že se lecos děje, že, všelijaký
rušící a neadekvátní postoje, tak to tehdy, to určitě teda nebylo. a
myslím si, že dokonce kdyby něco takovýho, nějaká, nějakej skandál
tohoto typu byl, tak že bych si to musel pamatovat, páč platilo jako
obecně, že člověk tam šel, aspoň zde, v Brně, nebo v tech kinech o
nichž hovořím, že se tam šlo s takovou jakousi kázní, nebo s očekáváním
hodnoty.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala, jestli ste chodil do kostela.
říkal ste, že ste chodil v neděli do kostela,

CN: ano.

JV: hm a teda každou neděli ste tam byl.

CN: ano.

JV: a em to se asi nestalo, ale zeptám se, jestli se vám někdy stalo,
že se kryl program kina s tím em s tím s tou návštěvou kostela.

CN: jestli to kolidovalo jako, jo?

JV: no.

CN: hm no to bych asi byl, já sem teda zprvu byl naprostej děckej
ateista, radikální, kterej druhý kluky obracel teda na ateistickou,
masarykovsky ateistickou takovou osvě- osvícenskou em, ňákej takovej
agnosticismus spíš, ale když sem potom teda tak asi vod tý, vod toho,
vod těch jedenácti let, začal vo tohle mít zájem, tak em to, to by byl
měl kostel vždycky přednost proti kinu.

JV: hm

CN: by, ale myslím, že časově se to nikdy vzájemně ne- nevylučovalo,
nepřekáželo.

JV: a ještě bych se zeptala em ke které církvi ste se hlásil?

CN: k evangelické.

JV: hm dobře. a teďka bych se ještě zeptala, jestli ste někdy zažil to,
že by se na faře promítal film.

CN: někdy, kdy znamená v té době.

JV: v té době, ano.

CN: no tak v té době ne.

JV: hm

CN: ne ne ne, v té době, to znamená, mluvíme teda do, do mejch čtrnácti
let prakticky. v roce čtyřicet, devatenácet čtyřicet pět mně bylo
čtrnáct, ne. tak to můžu říct, aspoň sem to nezažil.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, jestli ste byl někdy přítomen
projekci v domácnosti. jestli někdo vlastnil z vašich známých
projektor.

CN: taky myslím, že v tý době ne.

JV: hm

CN: ne.

JV: dobře. tak teďka se přesuneme

CN: ale

JV: no

CN: přece jenom teď si nejsem jistej, de teda asi vo filmovou vosmičku
nebo tak, že jo.

JV: hm

CN: vyloučeno to možná nebude, v takový skupině mládeže, do který, v
církvi, do který sme teda tam, tam se pěstovaly uměny, a sporty všeho
druhu, a tak to bych nevyloučil, docela jistě teda promítání nějakejch
diapozitivů, to to určitě, ale tady asi de vo film, ale jestliže vůbec
někde, tak tam, tam teda to být mohlo, zcela výjimečně, ne jako
pravidelná součást takovýho programovýho teda rozvrhu. ale toto bych
nevyloučil.

JV: hm

CN: v té, v tom dorostě teda, tam se možná někdy em dílem nějakýho
člověka pro věc zaujatýho mohlo tohleto stát. ale je to už zase jenom
taková rekonstrukce.

JV: hm

CN: nevylučuju to.

JV: takže vy si na to nepamatujete, [že byste to zažil]

CN: [nepamatuju, ne.]

JV: hm dobře. a teďka bych se přesunula k dalšímu okruhu témat, a to je
filmy a jejich výběr a recepce. em takže první otázka je, jak ste si
vybíral filmy, podle čeho. em kde ste bral informace o těch filmech,
abyste si potom mohl vybrat ten film.

CN: no tak do těch čtrnácti let zřejmě tam nebyly příliš široký
nabídky, em asi to bylo tak, že teda když přicházel do kin film, tak
byl teda vyplakátován, asi tak, neviděl sem žádnou jinou myslím
reklamní cestu, než to, že sme to viděli na těch kinech, a a zřejmě
když sem usoudil, že by to mohlo být zábavný, nebo závažný no tak sem
si ten film vybral. řekl bych že to, že pro pa-, že teda v té síti, že
uvízla jenom tak asi čtvrtina z nabídky.

JV: hm

CN: ne, ne zdaleka všecko co běželo. ty názvy si člověk pamatoval, a
třeba se někdy o tom i mluvilo, proč se to tak menuje, a myslím, že sem
vopravdu trochu tak namátkově, a možná že trochu na doporučení někoho
kdo, kdo vo tom filmu mohl už něco povědět, tak se potom se k něčemu
přiklonil. em mohlo to být tak, i tak, že člověk prostě maje volno,
tak, tak šel na to co bylo, že to nebylo jenom obsahově vyvoleno, ale
taky časově, jak příznivě em

JV: hm

CN: postaveno, že sme to em že sme tam prostě šli, a pak sme třeba
neměli za to, že to bylo šťastný,

JV: hm

CN: že sme, právě tento film vyvolili. byly to asi filmy takový jako s
Vlastou Burianem ((Vlasta Burian)) třeba, to sme em se snažili jít, pak
tam byly takový ty sentimentální český klasický filmy, Pantáta Bezoušek
třeba, nebo To byl český muzikant,

JV: hm

CN: em to všechno na nás působilo trošku takovým, utvrzení té české
identity, em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington)) em ale, v
době válečné si myslím, že sem nevybíral si ňákým takovým rozlišovacím
nárokem, ňák podle hodnoty nebo tak.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala, jestli pro vás bylo důležitější
kino, ve kterém se ten film hraje, anebo ten film. podle čeho ste si to
vybíral, jestli ste radči šel do toho kina, na ňáký film, který se tam
zrovna hraje,

CN: asi ten film.

JV: hm

CN: asi ten si myslím teda i když limitováno to pak bylo počtem těch
kin, která sem považoval za em za blízká, ne na druhý konec Brna,
rozhodně takoví fandové pro filmovou tvorbu sme nebyli, abychom někam
vážili dalekou cestu, ale tam kde sme teda normálně konzumovali filmy,
tak když tam bylo něco, co bychom byli rádi viděli tak, tam se to
odehrálo.

JV: hm a teďka bych se zeptala, už ste na to částečně odpověděl, kde
ste získával informace o filmech. takže říkal ste, že ste viděl ty
plakáty,

CN: ano

JV: co se vyvěšovaly,

CN: a jejich, jejich vypracovanost zdá se mně, že byla taková vopravdu
dost důmyslná,

JV: hm

CN: že teda výtvarně, že si tam ten kdo ty plakáty dělal, že si na tom
zahrál pěkně.

JV: hm

CN: tak to bylo co, co nás upoutalo, poněvadž člověk jel tou šalinou,
že jo, a teď věděl kde se má koukat, co tam zase novýho uvidí, a to
přitáhlo.

JV: hm

CN: no a potom asi taková vzájemná teda od úst k ústům se nesoucí
informace mezi mezi klukama ve třídě.

JV: hm

CN: možná že někdo z příbuzenstva taky někdy něco doporučil. jo. i to
si teď vybavuju, že se stalo jednou. aspoň vím, že to jednou takhle
bylo. touto cestou.

JV: a eště bych se zeptala na ty plakáty, jak vypadaly. jestli byly
focené, nebo to byly kreslené plakáty,

CN: byly malované.

JV: malované.

CN: dokonce obdivuju že to, že to nepovolilo dešti. em to myslím, že to
bylo jestli plátno nebo dokonce papír, ale byly mohutný teda, jmenovitě
to co vím toho Metra ((Metro)), ko- vokolo něho sem jezdil tramvají
každej den, tak to, to bylo tak jako dneska Městský divadlo tam taky,
když tam publikuje ňákou svou věc, tak to, to je z dálky vidět, je to
dobře vidět.

JV: a jak ty plakáty vypadaly, jak byste je popsal, co na nich bylo.

CN: no tak tam byl asi prostě ňákej motiv em kterej by vyjadřoval cosi
z toho em z toho díla, že, a em německej a českej nápis.

JV: hm

CN: zasazenej do toho obrazu.

JV: hm

CN: myslím že tam, opravdu že to, že se tam uplatnil výtvarník, že to
rozhodně nebyla ňáká jenom kancelářská záležitost, takovej plakát.

JV: hm

CN: skutečně.

JV: a byly třeba nějak barevně výrazné?

CN: ano, ano.

JV: jaký byly třeba barvy em ňáký výrazný nebo spíš realistický?

CN: no tak křiklavý to nebylo, ale, no, rozhodně to bylo, bylo to
prostě poutavý tak, jako je třeba divadelní scéna, bylo to jako
vynalézavý,

JV: jestli to třeba bylo realistický nebo spíš to bylo em nějak

CN: no abstraktní to nebylo, to bylo spíš asi realistický.

JV: nebo stylizovaný, nebo jestli to bylo

CN: i stylizovaný, no.

JV: hm dobře. a eště odebíral ste třeba ňáké, nebo četl ste třeba
noviny a časopisy a v nich recenze na filmy, a podle toho ste si třeba
vybíral, nebo nějaké

CN: ne, jestli v Mladém hlasateli em vycházela někdy nějaká informace o
nějakým filmu, ale to byla úplně výjimečná tematika, to tam většinou
nebylo, tak pak sem to asi teda, ten sem hltal, tento časopis, dokuď
mohl vycházet, ale nejsem si teď toho vědom, že bych, ne, rozhodně to
ještě nebyla, nebyla naše ( ) zájmu.

JV: hm dobře. em a teďka, bylo při výběru filmu, na který ste šel,
důležité, kdo v tom filmu hrál? říkal ste, že ten Burian ((Vlasta
Burian)), že ste chodil na filmy s Burianem,

CN: ano, to tak jako víc těch herců já si, já vím že se menoval, že
třeba s úctou moje maminka vyslovovala ména paní Brzkové ((Terezie
Brzková)), nebo nebo jiných herců, ale mě teda todle nikdy nezajímalo a
nedovedl bych, rozhodně sem nechodil kvůli jednotlivejm postavám, který
tam vystupovaly. ne.

JV: a toho Buriana ((Vlasta Burian)) ste teda zmiňoval, tak na něj ste
chodil?

CN: ano tak to, a no tak to pro mě asi znamenalo jakousi značku jisté
kvality,

JV: hm

CN: to jo, to jo.

JV: dobře.

CN: a teď si vůbec nevybavuju žádný další méno, který by, ale to
neznamená, že sem snad ho vyhodnotil jako nejlepšího herce, ale, ale ty
druhý sem prostě, protože zřejmě se střídali v různejch těch
charakterech, to nebylo tak, tak jasný teda vo co asi může jít, ne,
nepamatuju si tyto další herce.

JV: hm takže ste neměl ňákýho oblíbenýho herce [nebo herečku.]

CN: [ne, ne.]

JV: hm em teďka bych se zeptala, jestli pro vás byl, em důležitý,
jestli ten film byl černobílý nebo barev- teda černobílý, ně-, ne.
pardon. ještě jednou. jestli ten film byl černobílý nebo barevný. říkal
ste, že ste měl rád toho barona Prášila ((Dobrodružství barona
Prášila)), protože byl barevný, ale jestli třeba nějak ovlivňovalo
výběr toho filmu, že byl barevný.

CN: no to asi přispívalo k tomu, že, návštěvnost určitě byla velká. už
jenom z tohoto důvodu, poněvadž to byla vyjímka, pravděpodobně ještě
musely bejt nějaký další barevný filmy, jistě německý, naše ne, ale to
už si teď nepamatuju ty ména, kromě toho jednoho, a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: dobře. a hrálo pro vás ňákou roli to, v jaké ten film byl, v jaké
zemi ten film byl natočen?

CN: no, jistě šlo jenom o protektorát Čechy a Morava, a a Říše. no, tak
myslím, že to úlohu hrálo, že to, prostě člověk šel na filmy naše. ani
si u těch, vůbec si nedovedu představit, jak to u těch filmů
německejch, jestli byly jenom otitulkovaný, nebo jestli tam byl ňákej
českej dabing, nebo zvuk ňák přidán, em nevybavuju si, dokonce kromě,
kromě toho alkazaru ((Alcazar)) o němž sem mluvil, ale to je holt
taková, taková ta akční tematika, a to si kluci nějak víc pamatovali,
em nevim. ale ani tam, jak to tam bylo, jestli em, teď si uvědomuju,
myslím že to, že to probíhalo německy a musely tam být titulky.

JV: hm

CN: jo, jo, protože ta figura, vo níž sem hovořil, že byla velice em
jaksi přehrávaná, tak tam vím co, co ta pravila.

JV: hm

CN: německy teda, to bylo, velmi afektovaně.

JV: takže ste měl radši české filmy než ty

CN: určitě myslím všichni, no, sme takhle mysleli.

JV: a na ty německé filmy ste taky chodili.

CN: to bylo v té škole, no, jestli sme někdy sami vod sebe, kromě na
toho, na toho Prášila ((Dobrodružství barona Prášila)), na ňákej
německej film šli, vůbec se nevy- nevybavuju. myslím že ne.

JV: a třeba filmy z jiných zemí, třeba americké, anglické, italské,

CN: musím předpokládat, že asi italský filmy tady taky byly, ale buď
sem si je neuvědomil, nebo se nám nějak ne- nedostalo teda k tomu
nějaký příležitosti, ne, já vím jenom vo českejch a německejch, z nichž
teda ty německé sme viděli, když byla nějaká ta školní, nebo v tom ó pé
kinu ((OP – Ohne Pause)),

JV: hm

CN: sada různejch populárně naučnejch em filmů, nebo historickejch
krátkejch filmů, to teda jo, to byly ty německý. to určitě, tomu sme se
nevyhnuli. ale na samostatná díla německá, nevim, myslím že sme nešli.

JV: a před válkou třeba na americké nebo anglické, francouzské,

CN: jo, King Kong myslím, to to byl ňákej takovej film vo orangutanovi,

JV: hm

CN: em tam sem, tam sem byl, ale myslím jako nevědomé dítě, takže, i
když teda to muselo bejt hrozně zajímavý, tak vím jenom, že rodiče si o
tom povídali, nebo že v příbuzenstvu se vo tomhle filmu právě mluvilo
jako americkým filmu, nebo o zahraničním ňákým víc, kromě těch
grotesek, a té širly templ ((Shirley Temple)), což byla hraná věc,
nevim.

JV: takže kromě těch německých a českých filmů pro vás asi nemělo
význam, z jaké ten, z jaké země ten f-

CN: ne, to sme myslím nesledovali, to nebyla zvláštní značka teda pro
nás.

JV: hm a teďka bych se zeptala na takovou otázku, em co byste řekl, že
pro vás dělalo film dobrým filmem. jaké hodnoty ste na tom filmu
sledoval nebo měl rád.

CN: em

JV: třeba jestli byl příběh důležitý, provedení, obsazení, nebo ňáký
poselství, kterou, které ten film měl,

CN: no, tak asi že sem nesledoval tehdy kriticky kvalitu toho obsazení
a věrohodnost těch představitelů,

JV: hm

CN: to asi tehdy sem takhle nemyslel, asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu, ale neměl sem na to nějakou vědomou stupnici.

JV: hm

CN: podle níž bych postupoval.

JV: dobře, a měl ste třeba rád tyto filmy, upřednostňoval ste je před
dejme tomu válečnými filmy, nebo před ňákými komediemi, nebo em

CN: asi jo.

JV: hm

CN: a to asi bylo trošku takový souznění s tou naší takovou sociální
skupinou, že jo,

JV: hm

CN: to takový měšťanský rodiny, který prostě se, prožívaly prostě ty
příběhy té lásky zklamané nebo toho, opuštěnost, té opuštěnosti em
samostatné živitelky, kterou opustil její milý a tak, to teda tehdy
byla taková, taková trošku móda v této, v této rovině společenské, víc
se tam asi nehledalo.

JV: hm dobře. em šel ste na nějaký film vícekrát? vy ste říkal, že asi
ano,

CN: já myslím že jo.

JV: hm a

CN: ale nevím na kterej, a kolikrát to bylo, no tak asi nejvýš dvakrát,
já myslím že třikrát asi ne.

JV: hm a chodil ste třeba na filmy někdy sám?

CN: ano.

JV: a často třeba?

CN: no kdybych to teda měl odhadovat, tak si myslím, že spíš častěji,
než méně často. řekněme větší polovina,

JV: hm

CN: že tak byla asi, že se, že sem šel sám.

JV: hm a proč? z jakého důvodu? třeba ste tam chtěl být sám nebo nikdo
neměl čas, nebo...

CN: no, asi že sem přinejmenším chtěl tam bejt sám, ale to
nevylučovalo, že sem se tam potom třeba s někým náhodně setkal z
podobných teda motivů přišel třeba jako spolužák nebo tak,

JV: hm

CN: že nebylo to tak, že bych se byl separoval, ale prostě zvolil sem
si to úplně nezávisle, to teďka si zase vybavuju, to byly takový ty
nedělní odpoledne, že sem teda si sám uďál tento program.

JV: a třeba ste se domlouvali s přáteli, že ste si vybrali kolektivně
jeden film, na který ste šli společně?

CN: myslím že ne.

JV: hm dobře. a ještě bych se zeptala, jaké jiné druhy zábavy ste měl
rád. říkal ste, že ste měl rád tu muziku, takže ste chodil na ňáké
koncerty?

CN: já nevím jestli to dokonce byla pro mě zábava tehdy, možná že to
byla taková jako ukázněně přijatá norma, teda mé maminky řekněme, nebo
některých našich příbuzných, poněvadž to zase sestřenice a bratranci
taky hráli na něco, strejček byl profesionální muzikant, a tak, ale em
ano, to byla taková výplň, no a jistě četba. sportu sem moc nedal,
poněvadž sem byl dost nemocnej, s plícema, no a ale potom zejména v
době vod těch mejch třinácti let dále, to znamená rok devatenácet
čtyřicet čtyři a později, tak ta skupina tý křesťanský mládeže, to byla
taková vohromně teda kulturně a sportovně silně em nabitá forma života,
kdy sme teda vedli spoustu společnejch akcí, a výletů nebo nebo
recitačních pokusů, nebo hudebních, hudebních produkcí v tom kruhu, a
tak dál, to s čím se mládež baví. em dneska se tím baví všudyskde, ale
tehdy to nikde jinde nešlo, to bylo jedině tam ještě byl ten prostor
svobody, takže literatura, a takovýdle zájmy, to se, to se konalo,
právě pro tuto mládež tam.

JV: a ještě bych se zeptala em s kterými přáteli ste chodil do kina,
jestli to byli lidé ze školy, nebo právě z těchto zájmových aktivit.

CN: em asi bych si myslel, že spíš ze školy, ale nebylo to tak, že
bychom si řekli my ve třídě, že dneska tak půjdeme společně do kina,
ale bylo to tak, že sme se tam fakticky setkali, nebo naše kroky dost
samozřejmě jaksi tam mířily, nebyla to teda skupinová volba, ale ale
nakonec sme se tam vždycky ňácí takoví, jednak i v sousedství žijící,
vona i ta škola soustřeďovala jenom určitej obvod, že, ty školy ještě
tehdy nebyly tak jaksi, tak rozseté, em oblasti, tak byli to spíš
spolužáci.

JV: dobře. em tak teďka bych se přesunula k dalšímu okruhu, a to sou
kina a filmová představení. em pak už nás čeká jenom ten protektorát.

CN: hm, ale ten <už sme (vybili)>

JV: teďka bych se zeptala, to už sme taky vlastně o tom mluvili, jaké
byly rozdíly v místních kinech, jak se lišil interiér, sál kina foajé,
((foyer)) přístup zaměstnanců, jestli byly třeba ňáká lepší kina a
horší kina.

CN: hm jistě byly, ale já mám podezření že sem, že my právě sme jako em
chodili na tydlety středně, středně nadprůměrný em do těch středně
nadprůměrnejch prostorů, určitě byly takový daleko luxusnější, jako
bylo teda, já nevim jak se menoval skála ((Scala)) jestli to bylo skála
((Scala))? em nebo teda Kapitol, to se mně zdálo, že byly takový
nóblovější kina.

JV: hm

CN: ten dojem z toho prostoru byl. em kdežto ty tři, vo nichž sem
hovořil jako o nejčastějších, em byly prostě velmi slušný.

JV: hm

CN: a pak pravděpodobně někde v periferii taky byly méně, ale to sem
moc ne- nezažil. leda na venkově, když sem pak byl na prázdninách, ale
s tím se to nedá srovnávat tady v Brně.

JV: a takže myslíte, že pro vás nehrál ten, to vybavení, nějaký lepší,
em v těch kinech, nehrál pro vás

CN: no nebylo by hrálo určitě, ale možná ty tradiční em směry, kam sme
chodili, teda už samy o sobě em determinovaly v podstatě jaký prostory
nám sou nejběžnější.

JV: em dobře takže ste vlastně nemusel chodit do těch nejlepších kin.

CN: ne, myslím, že tam patřila i Alfa tehdejší, Moderna, aspoň z
nějakýho důvodu mám představu, že to byly takový luxusnější,

JV: hm

CN: em možná estetičtější em podniky, ale ty naše, o nichž sem hovořil,
byly velmi slušný.

JV: hm

CN: Studio patrně bylo chudší než, než Stadion a Metro.

JV: hm a ještě bych se zeptala, jaký byl teda rozdíl v tom interiéru,
třeba v tom Kapitolu ((Kapitol)), nebo jaký byl rozdíl mezi Kapitolem
nebo mezi tou skalou ((Scala)) a těma jinejma, těma méně nebo horšíma
kinama, nebo těma normálníma.

CN: já myslím, že třeba takovýdle ty velký kina jako Kapitol, em pokud
sem se tam někdy dostal, nebo nebo skála ((Scala)), že to působilo víc
i takovou tou sametovou, nebo tím obkladem,

JV: hm

CN: těch zdí vokolo, nebo před tím okolo toho plátna, asi tak, jako,
nedovedu říct, jaký tam byly sedačky nebo, nebo jaká byla em třeba
taková ta obslužnost třeba u šatny, teď ani nevím, jestli sme chodili v
kabátech dovnitř, nebo jestli sme odkládali v šatně, myslím že ty lepší
kina měly šatny, a teď si nejsem jistej, já myslím, že takový ty naše,
ty středně velmi slušný, že snad tam ani ta možnost nějak nebyla,
nenabízela se.

JV: hm

CN: nevim, zdá se mně, že v tom taky byl trošíčku ten rozdíl, ale to si
musíte ověřit ňák objektivně, já to, já to skutečně nebudu asi schopen
říct.

JV: dobře. a em teďka bych se zeptala, jestli em

(rozhovor přerušen na 10 minut telefonem)

JV: jo, tak teďka bych se eště zeptala, em když sme mluvili o těch
lepších a horších kinech, nebo lépe vybavených a méně vybavených,
jestli ste pozoroval třeba ňákou em ňáké odlišnosti v sortě lidí,
které, kteří

CN: hm

JV: tato kina navštěvovala.

CN: to asi, to asi sem nebyl schopen zaznamenat.

JV: hm

CN: mně se zdá, že asi voni taky ty ty rozdíly nebyly tak markantní, že
by se to dalo nějak, že by to za- zaujalo pozornost. ne.

JV: hm

CN: nepozoroval sem, vůbec sem si nebyl toho vědom, a a možná že to ani
zdaleka nešlo tak jednoduše, ten, ty nůžky nebyly tak rozevřený, aby
člověk podle, podle vzhledu, nebo chování, aby aby mohl rozlišit mezi
lidma.

JV: hm a další otázka je, o tom už sme taky mluvili částečně, z čeho se
skládal obvykle program projekce. takže vy ste říkal, že na začátku
byly reklamy,

CN: ano,

JV: hm a že tam byly týdeníky,

CN: ano, myslím jeden zpravidla,

JV: ty byly po těch reklamách?

CN: ano, ano, ty byly po těch reklamách, a nevím jestli zase eště po
týdeníku znovu nějaký reklamy, to nevim. ale určitě teda přinejmenším
teda před týdeníkem, a potom týdeník, a potom už zase se muselo
spěchat, aby ten film se vešel teda do toho vyměřenýho času, takže
myslím, že tam ňáký, na tu reklamu nebyl kladen teda ten důraz jako
jedné z těch to je skoro někdy až nezbytnost.

JV: hm, takže byly reklamy, týdeníky, hraný filmy, a bylo tam ještě
ňáký, třeba krátký filmy? nebo ňáké ukázky z jiných filmů,

CN: aha, tak to, to bych nevyloučil. ale nevim jestli to už nejsou
daleko pozdější zážitky, možná že ukázky z přístupných filmů nebo tak,
že tam být mohly.

JV: a em nevíte jak to bylo poskládané za sebou? takže ukázky byly před
tím hraným filmem třeba?

CN: ano, ty by byly před tím hraným filmem,

JV: hm

CN: jistě, ale ale nemůžu teď úplně jistě tvrdit, že to tak em bylo, já
si holt z těch, z toho všeho pamatuju nejlíp ty diapozitivy těch
reklam. a to, že týdeník tam dycky byl. ale ale tohleto teď opravdu
bych nemohl tvrdit. zkuste jinou ňákou potom,

JV: <jo, dobře>

CN: autoritu, která vám to potvrdí.

JV: a na krátké filmy si třeba nevzpomínáte?

CN: em no, tak na krátký filmy, to byly spíš ty v tom ó pé ((OP – Ohne
Pause)) kinu,

JV: hm

CN: nebo ty školní povinný návštěvy kina, tam to byla, to byl řetězec
takovejch filmů krát- dalo by se říct krátkých filmů, a dokumentárních
filmů, ale jakožto samostatnej teda program, místo těch obvyklejch
filmů přesahujících jednu hodinu, to myslím že, že sem ne- já na žádným
z těch našich blízkých kin ne- neviděl nebo nenavštívil. nebyl.

JV: hm a byla tam ňáká přestávka mezi tím týdeníkem a tím hraným
filmem?

CN: em to tam možná byla. to tam bylo, a někdy se právě tam prodávaly,
jestli se to už tehdy prodávalo tak jako, myslím že ano, ještě
procházeli ňácí,

JV: hm

CN: procházel jeden, pravděpodobně, autorizovanej ňákej prodavač, a
něco, co se tam požívalo, ňákej, ale Ledňáček jak říkám, to ještě
nebylo tehdy, tak to musela být ňáká,

JV: hm

CN: lízátka, nebo něco takovýho. my sme to nekupovali.

JV: em dobře. a teďka bych se ještě zeptala na ty reklamy, ty vás teda
zajímaly, ty vás zaujaly, em ty byly teda barevný?

CN: ano.

JV: hm a to byly diapozitivy nebo to

CN: to byly diapozitivy, jo. em pravděpodobně úžasně stereotypní, že se
em přinejmenším vždycky taky vyskytovaly neustále opakovaný určitý
firmy, který teda zřejmě,

JV: hm

CN: ten podnik pak to sponzorovali tím, že tam měli tu reklamu, em
většinou teda už to člověk znal. em tak aby se vytvořilo ke každýmu
novýmu teda představení něco zase dál novýho, to myslím že zase tak
snadno to nešlo, poněvadž to byla, to byla vlastně originální malířská
práce, že, to to nešlo dělat na počítači, a to myslím že se to
střídalo, nebo obměňovalo velmi zřídkakdy.

JV: hm

CN: velmi vzdálené intervaly.

JV: hm a to byly teda vykreslené ňáké motivy, nebo to byl jenom název
toho obchodu, nebo to bylo...

CN: no to bylo, tam byly vykreslený ňáký takový atraktivní motivy,
zdaleka ne s takovou rafinovaností, jako se to dneska děje v televizi,
ale, ale byly to jo, markantní věci, teď si fakticky nedovedu vybavit,
ale dycky to ňáká figurativní em lákající postava, a, a ten název, já
nevim, jestli papírnictví, nebo restaurace,

JV: hm

CN: nebo hotelu.

JV: dobře. takže říkal ste že ste měl rád ty reklamy, protože byly
zajímavý, nebo em barevný,

CN: pro dítě teda byly velmi zajímavý,

JV: hm

CN: že,

JV: ano.

CN: potom už pozděj člověk viděl, že to není,

JV: em a

(zvoní mobilní telefon)

JV: kdyžtak se můžete podívat.

CN: a to je jenom, to je jenom esemeska ((SMS)).

JV: em potom hraný film samozřejmě ste měl rád, anebo kvůli němu ste
tam šel, a ty týdeníky? jestli vás taky zajímaly?

CN: no, tak asi to mám trošku už takový zanešený pozdějším hlediskem,
rozhodně později mě velmi zajímaly a nechápal sem lidi, kteří dokázali
jít do kina, když neviděli týdeník. ale to asi bude až až ve zralejším
věku, nicméně mě zajímaly.

JV: hm

CN: myslím, že mě zajímaly. vono už jenom to, že někdy, byly-li to
německý týdeníky s českejma titulkama, tak mě to i jazykově zajímalo
teda. jaksi, jo, dost nás naučily němčiny teda tehdy, takže sme byli,
já sem měl sám pocit, že bych byl schopen mnohému německy rozumět i bez
titulků, ale porovnávat si to, mám dojem že ty, že ty týdeníky, že
někdy to byly ňáký říšský

JV: hm

CN: týdeníky. zajímavý pro mě i z tohoto hlediska. jinak to bylo
samozřejmě hodně válečný, no, to tam byly ty,

JV: hm

CN: ty bitky.

JV: hm a působilo to třeba na vás nějak, že to jsou válečný týdeníky,
že ste třeba to neměl rád, nebo se vám to zase naopak líbilo, že vás to
zaujalo jako kluka,

CN: no asi bych řekl ani jedno ani druhý, v takový poloze to nebylo.
prostě bylo to takový nutný zlo, no a když už to teda tam před nás
předestírali, no tak to člověk teda sledoval.

JV: hm

CN: zajímalo ho, proč tanky, když jedou, proč se jim ty kola točí
vopačně, že jo,

JV: hm

CN: a takový různý klukovský teda myšlenky při tom, no a nebo si
vzpomínám, že bylo hrozně zajímavý pro mě, když se ukazovala nějaká v-
to už ani parlament v Německu nebyl žádnej, nic takovýho, ale když
velikánský shromáždění těch nejvyšších špiček nacistickejch, tak kolik
tam bylo holohlavejch, to mě zaujalo, zřejmě teda <prostě něco si
člověk jako dítě> při tom myslel, a počítal. no tak ne nebylo to ideově
zrovna nejhlubší.

JV: hm

CN: ale nestrhovalo nás to, jako že by člověk rád viděl ty střelby a
to, to ne.

JV: hm dobře. a jo. tohle už sme měli, a teďka k tomu protektorátu, už
sme vlastně taky o něm několikrát mluvili, takže eště na několik otázek
se zeptám, em jak na vás působily změny po roce třicet devět, když
začaly platit ty protektorátní předpisy. em všimnul ste si něčeho
nového v těch kinech, nebo něčeho jiného?

CN: to sem ještě asi nedovedl porovnat.

JV: nebo ňáké jiné atmosféry? za protektorátu.

CN: já myslím, že vytvořila se v osumatřicátém roce před protektorátem
taková semknutost, že, toho českýho sebevědomí, a mám dojem, že to pak
pokračovalo ještě i do protektorátu, přirozeně, že sme asi nějak to
český sme akcentovali velmi silně, ale opatrně přitom, samozřejmě.
takže sme pro žádnou k ňáké takové demonstraci to nedošlo, jo, to bylo
opravdu takový dost, takový měšťanský, zdrženlivý.

JV: hm

CN: ne ne velice hrdinský, musim říct. bylo to vlastenectví, který se
snažilo teda nepodráždit.

JV: hm a teďka bych se zeptala, jestli byla některá kina německá. vy
ste mluvil o těch dvou kinech UFA,

CN: ano ano.

JV: a eště ňáká třeba byla vnímána jako německá, že tam se scházeli
hodně, hlavně Němci?

CN: no, vím jenom o těchto, ale em mám za to že do toho, že do této
společnosti teda patřila i ta skála ((Scala)).

JV: hm

CN: myslím, že to sme vnímali jako, to byl Kapitol, skála ((Scala)), a
ten Central.

JV: hm

CN: nepletu-li se.

JV: a myslíte, že tam třeba chodili hlavně ti Němci, že tam Češi
chodili méně?

CN: asi jo, a asi ta UFA teda to, to si jenom tak myslím zřejmě teda
dávala přednost takový ideově nacistickým filmům,

JV: hm

CN: což ty Němci rádi teda, že, tehdy.

JV: a byla třeba něk- některá kina česká, že by tam Němci nechodili
moc, že by tam chodili hlavně Češi?

CN: no, my sme chodili na ty český filmy, který nebyly teda, zase
myslím, že tam neprobíhal em neprobíhal překlad, do němčiny, nevim,
myslím, že ne. takže ta společnost, kterou já sem nacházel v kině kam
sem šel, to byla dycky česká společnost. nějak se to vyvinulo, nějak
přirozeně, ne ne že by to byla ňáká programová izolovanost proti
Němcům. ale vono je to na českej film asi ani nijak netáhlo.

JV: hm a teďka bych se zeptala, jestli ste chodil za protektorátu do
kina více než předtím, než před tím protektorátem.

CN: no asi jo, protože sem mezitím už teda měl těch jedenáct, dvanáct
let,

JV: hm

CN: předtím to bylo, bylo to příliš nízkej věk.

JV: a takže, jak často asi teda, říkal ste jednou měsíčně.

CN: je to možný, asi tak, no.

JV: hm a kdy ste říkal že ste chodil každý týden, každou neděli do toho
kina, na ty pohádky,

CN: to bylo takový období určitý, no, to byla jistě jenom,

JV: a to bylo asi v kolika letech?

CN: no tak to je zajímavý, to bylo tak asi vokolo těch třinácti let.

JV: hm dobře. a a změnil se nějak rapidně výběr filmů, na které ste
chodil, když začal být ten protektorát? že ste přestal chodit třeba na
německé filmy, najednou.

CN: no, to srovnání s těma letama před protektorátem, že, tak ten
protektorát přišel, když mně bylo osum let. tak ňáká epocha předtím,
myslím vopravdu mezi šestým a osmým rokem, že sem ještě žádnej, žádnej
výběr filmů ani si neuvědomoval, takže tady asi se nedá srovnávat, ani
není s čím.

JV: dobře. a teďka, jestli se nějak změnilo chování diváků za
protektorátu oproti tomu, oproti té době před protektorátem. jestli
třeba byly nějaké projevy em hlasité.

CN: ne. to hlasitý projevy jistě ne, ale že sme si mezi sebou taky
mrkli někdy na sebe nějak, nebo em prostě češství bylo jaksi naivně
bráno jako, jako bezpečná základna úplné otevřenosti, takže nějak úplně
otevřeně sme spolu někdy dovedli mluvit, ale do filmu, nebo do návštěvy
kina se to asi moc ne- nedostalo, nepromítalo. myslím že, že se tady
taky těžko dá ňáká taková aktivita najít.

JV: hm

CN: vono potom zejména když bylo stanný právo, který se, bylo dvakrát,
že, v té době, tak to byl důvod ke zvláštní opatrnosti, a opravdu sme
byli asi sledováni, a byly dokonce za velmi jednoduchý jaksi projevy,
né úplné z- jaksi totožnosti s tím německým pohledem třeba na
hajdrichovskou ((Heydrich)) záležitost, prostě tresty smrti padaly
úplně, úplně snadno, takže tam asi by rozhodně nedošlo k tomu, že by
někdo v kině, byť jenom před sousedy, dal najevo ňákej, třeba pochybnej
em úsudek o tom, co v té, v tom týdeníku bylo nebo tak.

JV: hm

CN: to se, to se neslo s takovou mrtvolnou jaksi pasivitou, že to musí
holt tam být, ale neztotožňovali sme se s tím, ani sme s tím nijak
nezápasili.

JV: hm a byl třeba, viděl ste někdy, že by se v kině hajlovalo, když se
na plátně objevil třeba Hitler, nebo...

CN: to asi ne, ale jestli to, jestli se nepletu, a byla ta em některá
představení školní, třeba k nějakýmu výročí, Hitlerovu asi, no tak
nevylučuju, že když se, když se hrála pak německá hymna, no, nevim
nevim, vo hajlování vím jenom jednou, že sme v gymnáziu museli na
školním dvoře hajlovat, když přišel ministr školství Emanuel Moravec
na, na vizitu, na vizitaci té školy, ale em nedo- je možný, že i, že i
v kině při em ňáké takové slavnostní příležitosti, když se hrály
německý hymny, že se, rozhodně se stálo v pozoru. že by se hajlovalo
teda, to teďka si neuvědomuju, ale em ale jakási taková vynucená pocta
těm symbolům, teda tý hymně, to byly vlastně hymny dvě, to horst vesl
líd ((Horst Wessel Lied)) a dojčland líd ((Deutschland Lied)), vobě dvě
se někdy ozývaly, tak rozhodně tam byla taková přísně kontrolovaná teda
disciplína, která si netroufala dát najevo ledabylým, takovým
reagováním, že to nebereme za své, tam se muselo všecko teda srovnat,
aby to bylo

JV: hm

CN: podle, podle toho nacistickýho vzoru.

JV: hm dobře. a em teďka bych se zeptala ještě, jak se chování nebo
atmosféra v těch kinech, nebo chování těch diváků měnilo s blížícím se
koncem války. jestli tam byly nějaké změny cítit v tom kině.

CN: no tak to asi zase by bylo jenom v individuálních vzkazích, možná
že v tom, že někde teda, kde bylo úplně bezpečno, že se teda to mrknutí
na sebe navzájem, nebo ňáký takový malej náznak, že víme o něco víc než
se tam v tom týdeníku třeba ozývá, že jo, tam vždycky Němci když
ustupovali, tak voni ty týdeníky to líčily, že to byl další velice
úspěšný em tah strategický tah, em kterej teda nepřítele vláká do
pasti, a ustoupí teda, a tak, takovýdle propagandistický interpretace
toho ústupu německýho, takže čím víc se blížila asi ta, ta fronta a
osvobození, tak pravděpodobně mezi námi už jaksi to bylo daleko sne-
snadnější vůbec na to nereagovat. ale rozhodně veřejně ne, to bylo zase
jenom dycky mezi,

JV: hm

CN: mezi věrnejma přáteli.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

JV: dobře. teďka už bych přešla k poslední části, a to je, že bych vám
dala seznam filmů,

CN: aha

JV: těch nejúspěšnějších, em a jestli byste si vzpomněl na ňáký, nebo
jestli nějaký film z těchto filmů vás zaujal, nebo em máte s ním
spojenou nějakou zajímavou vzpomínku, nebo em cokoliv vás u toho
napadne, něco zajímavého, co ste prožil.

CN: hm hm

JV: nebo jestli byl pro vás něčím důležitý.

CN: ano, třeba se ukáže, že vůbec. no tak Moderní dobu ((Moderní doba))
sem viděl, hm a to sou, tady je to po ročnících, že jo.

JV: mhm

CN: hm tak to já asi sem viděl daleko později, a myslím, že některý, že
třeba toho čaplina ((Charlie Chaplin)), že sem viděl až

JV: de de o to, když ste to viděl v té době, co se to promítalo.

CN: jo, která je zde uvedená.

JV: no, ano.

CN: tak to ještě se mnou nešlo, páč já sem měl tehdy pět let, jo, takže
Svět patří nám, to všecko člověk teda znal, ale až později. hm Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem asi viděl, a
muselo to bejt em no, třicet osum, tak to asi jo, to sem asi viděl. ale
co to, no muselo mě to teda oslovit, protože vím o jiných, tady myslím,
že není další takovej film, dyznyjovka ((Disney)), em ale jedna jiná,
kterou si pamatuju ta, ta na mě působila teda velmi silně. byl, bylo to
dobře nastavený na dětskou vnímavost. takže tak nějak i ta Sněhurka
((Sněhurka a sedm trpaslíků)). film Ducháček to zařídí, to teda vím, že
sem někdy viděl, ale nevím, snad se to reprízovalo, poněvač v
osumatřicátým to myslím že jako sedmiletý dítě, že sem na to ještě
nešel. U pokladny stál, to jo, to sem viděl. a vás zajímá jako jestli
sem si u toho něco jako prožíval, no

JV: jestli se třeba nějak vás ten film zaujal, nebo inspiroval k
něčemu, nebo něco vás na tom zaujalo, na tom filmu,

CN: no tak třeba tady ten Burian ((Vlasta Burian)), to U pokladny stál,
to se mně, em to tam si pamatuju možná ňákej detail, jestli to bylo u
toho, ale to bych teďka nechtěl líčit, to se mně zdá, že je banální
ten, ten útržek vzpomínky, kterou na jednu scénu tam mám.

JV: tak jestli ji máte přímo z té doby, tak by to mohlo být zajímavé,
jestli se vám to třeba nevytvořilo až později.

CN: ne to já myslím, že to, že sem si to pamatoval hned, ale možná že
si třeba pletu vůbec film, v němž to bylo. tam byla, možná že úplně
jinej film teda, kdy Vlasta Burian byl v ňáký pozici, že má léčit ňákou
svou chorobu v lázních, on se tomu zpěčuje, em žádnou minerální vodu
kúru nehodlá podnikat a pít něco takovýho, ale protože někdo vyhodil z
vokna nebo co em jakousi láhev, snad em s rumem nebo s wisky
((whiskey)) nebo s čím, a vono to do tý, do tý em kašničky, ze které se
ta minerální voda pila,

JV: hm

CN: padlo, a tam se to vylilo, tak potom teda on s velikou ochotou se
léčil.

JV: hm

CN: tak to malýmu dítěti takhle uvízne, ale to vůbec nemluví o, o
směřování toho filmu. To byl český muzikant, to jo, to sem teda už
prožíval velmi sentimentálně.

JV: hm

CN: teda Kmoch ((František Kmoch)), kterej byl tam hlavní postavou, a
Ta naše písnička česká, že, a to všecko, to přesně v téhleté době, v
roce čtyřicet teda, rok po okupaci, to to vyvolávalo silnou rezonanci.
a některý ty další filmy, třeba Roztomilý člověk to vím že bylo, víne
blůd ((Wiener Blut – Vídeňská krev)), jo Vídeňská krev, tak to sem asi
viděl, a to asi byl teda, to musel bejt nějakej film s titulkama,
německej, to sem viděl. co to ve mně mohlo vyvolat, no asi takovou em
takovou pohodu trochu, protože maminka měla Vídeň ráda a měla na mě
přece jenom pořád velikej vliv, to mně bylo jedenáct, tady v té době,
tak myslím, že sem se takovým tím bezstarostným a a společensky velmi
em takovým intenzivním směrem toho toho vlastně skoro operetního
prostředí tam, že to mně bylo jasný. Muži nestárnou sem taky viděl, a
viděl sem to jako vtipnou záležitost. no minthauzn ((Münchhausen –
Dobrodružství barona Prášila)), o tom sem hovořil, tak to bylo v roce
čtyřicet tři, tak to mně bylo těch dvanáct, ano na to sem nezapomněl
nikdy, jiný filmy tady si vybavuju, že sem přinejmenším teda vo nich
věděl, že sou, Neviděli jste Bobíka?, aha, ano. to je tak asi z těch,
který tady předkládáte všecko co si,

JV: hm

CN: co si vzpomínám. a některý jiný zase mně tady em scházejí, který
taky v té době běžely, že.

JV: hm a třeba ňáký, na kerý si vzpomenete vy, kerý vás zaujal hodně,
nebo na vás zapůsobil.

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh, a myslím, že ještě by se i em no jo, tak Noční motýl,
že jo, třeba. to byly, to byly všecko filmy tohoto typu, takový
zaměřený teda spíš na intimní scénu, na, všecko se to jaksi odstřihlo
od té veřejné zkušenosti, která nás obklopovala, a byly to takový jako
únikový, útěšný em nabídky

JV: hm

CN: který se přijímaly v té době jako určitá relaxace.

JV: hm dobře. a tak to by asi bylo všecko, ještě bych se zeptala em
jestli byste chtěl něco dodat, něco, co vás třeba napadlo ještě,
k tomudletomu tématu, cokoliv,

CN: ne, já myslím, že ne, ne jenom bych rád přál, aby vám ta práce
uďála to, co od ní čekáte, a aby to bylo ještě i potom případně možno
tu, ten, ty rezultáty z toho ještě sklízet i jako, i jako lajckej
((laik)) divák nebo, nebo em návštěvník Moravské galerie, nebo tak.

konec rozhovoru

Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno

Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.

Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).

Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.

KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.

LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.

KH: ee

LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.

KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]

LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...

KH: hm

LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.

KH: vy jste tam chodila i do školy?

LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.

KH: hm

LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm

LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.

KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?

LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.

KH: hm. a co dělala vaše maminka?

LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...

KH: hm

LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.

KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?

LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.

KH: hm

LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich

KH: hm

LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.

KH: hm

LN: teď je, teď se jmenuje Grohova

KH: hm

LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát

KH: hm

LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.

KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?

LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.

KH: hm

LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská

KH: hm

LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...

KH: a pak ste šla do zaměstnání?

LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

KH: hm

LN: jako pracovat manuelně

KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?

LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce

KH: hm

LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...

KH: hm

LN: tak.

KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]

LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].

KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?

LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.

KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?

LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

KH: a jak často ste jako dítě chodila?

LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.

KH: hm

LN: takže,

KH: a doprovázel vás někdo?

LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,

KH: hm

LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.

KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?

LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...

KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?

LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.

KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?

LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.

KH: hm

LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...

KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.

KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?

LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??

XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.

LN: ?z mužů, takhle.?

KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?

KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

KH: a pamatujete si před válkou?

LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.

KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?

LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?

LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

KH: jo.

LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.

KH: v protektorátu potom už určitě jo.

LN: na protektoru, no.

KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?

LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.

KH: hm.

LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a

KH: hm.

LN: bez přestávky.

KH: a které filmy ste teda měla ráda?

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?

LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.

KH: hm.

LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát

KH: hm.

LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).

KH: jo.

LN: no tak.

KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?

LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).

KH: jo.

LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]

KH: [no a...]

LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.

KH: hm.

LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?

LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.

KH: jo.

LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))

KH: hm.

LN: takže...

KH: jo.

LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.

KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?

LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.

KH: hm.

LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.

KH: hm.

LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.

KH: hm.

KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )

LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.

KH: hm

LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))

KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?

LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.

KH: hm.

LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.

KH: hm

LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

KH: hm.

LN: to jako

KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.

LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.

KH: hm.

LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.

KH: hm.

LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.

KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?

LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.

KH: hm.

LN: no.

KH: a...

LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.

KH: hm. a...

LN: měla jsem strach.

KH: a...

LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.

KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?

LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.

KH: hm.

LN: a pak byl ten, no ( ).

KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?

LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...

KH: hm.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.

KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?

LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.

KH: hm.

LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.

KH: hm.

LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.

LN: ano.

KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))

LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.

KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?

LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.

KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?

LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.

KH: hm.

LN: vysílali. [to taky.]

KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.

LN: ne. to ne, to sem neviděla.

KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]

LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]

KH: [Kouzlo valčíku], ne.

LN: ne, to sem neznala.

KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).

LN: ano, to sem viděla.

KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?

LN: jéžišmarjá [ne]

KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?

LN: v kině!

KH: [teda tenkrát]

LN: [v kině, ano.]

KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?

LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))

KH: [Jeho Výsosti]

LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.

KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]

LN: [taky sem neviděla]

KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?

LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.

KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))

LN: ne, taky ne.

KH: Moderní doba?

LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.

KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.

LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]

KH: [Tři muži ve sněhu]

LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.

KH: hm.

LN: Dobrá země ne.

KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.

LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky

KH: [Ducháček to zařídí]

LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.

KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]

LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].

KH: [To byl český muzikant]

LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.

KH: hm.

LN: To byl český herec. [Město ztracených]

KH: [Město ztracených].

LN: sem neviděla.

KH: Operetu ((Opereta))?

LN: ne.

KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))

LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.

KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.

LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))

KH: [nebyl to Oldřich Nový?]

LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.

KH: pak máme Vídeňská krev

LN: ne. to sem neviděla.

KH: Muži nestárnou.

LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.

KH: a Dobrodružství barona Prášila?

LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-

KH: ano!

LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.

KH: La Palma? ((La Paloma))

LN: ne.

KH: Neviděli jste Bobíka?

LN: ne, nene.

KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.

LN: ne

KH: a Sobota.

LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.

KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?

LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.

KH: hm.

LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.

KH: hm.

LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.

KH: hm.

LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.

KH: hm.

LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.

KH: hm.

LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.

KH: hm.

LN: a tím to končilo.

KH: jo.

LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...

KH: hm.

LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))

XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]

LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]

XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]

LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...

XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]

LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.

XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]

LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]

XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.

LN: [to bylo jak sekaná.]

XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]

LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]

XY: [ano, všecko měli v konzervách.]

LN: [kakao, jéžišmarjá.]

XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]

LN: [no, hrozný]

XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]

LN: [ano, ano!]

XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.

KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]

XY: [né, to nemusíte.]

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsala: Blažena Stránská
Datum a místo: 30. listopadu 2010, bydliště pamětnice – Helfertova
ul., Brno

Rok narození: 1934

Bydliště do roku 1945: Bratislavská (Brno – střed)

Národnost rodičů: německá

Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec pracoval v plynárně, za
války byl v koncentračním táboře.

Povolání narátora: Navštěvovala obecnou školu na Příšní, dívčí
gymnázium, vyučila se soustružnicí a krátký čas toto povolání
vykonávala. Poté pracovala jako rýsovačka, přičemž studovala
průmyslovou školu. Pak pracovala v plánování v kanceláři
v Královopolské. Poté pracovala v Zetoru, kde byla nejprve
v plánování, poté dispečerkou, odtud odešla do důchodu.

[křik dětí v pozadí téměř po celou dobu záznamu]

LG: e tak já bych se vás nejprve zeptala na vaše celé méno a na rok
narození

RM: tak (.) a já sem narozena v roce devatenácet třicet štyry (.)
jedenáctýho srpna devatenáct (set) třicet štyři (.) v Brně (.) a (.)
co ještě?

LG: celé méno

RM: R. M.

LG: ee (.) e kde ste bydlela do roku štyrycet pět?

RM: e na Bratislavské třicet jedna

LG: a (.) které školy ste navštěvovala? ( )

RM: navštěvovala sem na Příčný ulici (.) obecnou (.) školu (.)
smíšenou (.) e německou (.) a (.) to sem (.) a e v roce štyřicet
štyři (.) sem e dělala zkoušky do e do německého gymnázia (.)
chodila sem do dívčího gymnázia tenkrát se to menovalo óbršůle
((Oberschule)) jo jako (.) vrchní škola nebo tak nějak... a (.) bylo
to (.) v místech kde dnes stojí nové divadlo.

LG: mhm

RM: to (je) to bylo vybombardovaný a potom... tak tam (.) sem
chodila to té... a to sem chodila asi jenom do března (.) protože
potom bylo bombardování a (.) bylo to nebezpečný, tak už sem do
školy nechodila (.) a po válce v pětaštyřicátým roce potom po válce
sem dělala zkoušky do české školy a e musela sem přejít do páté
obecné, protože sem pátou třídu neměla (.) (to) sem přecházela ze
štvrté hnedka do toho gymnázia (.) a tak to sem dělala toto a (.) v
(.) eee rok štyřicet šest (.) sem dělala zkoušky do českýho gymnázia
(.) to sem chodila e bylo to realné gymnázium na Vranovské (.) v
Husovicích (.) tam sem chodila dva roky, protože potom byl rok
štyřicet osum (.) a byla ee jako e jednotná škola (.) a my sme
museli přejít do (.) střední školy, protože sme eště neměli latinu
(.) takže ste... kdo chodil už do tercie, tak dodělal gymnázium (.)
a protože my sme končili v sekundě ten rok, tak sme přešli do (.)
střední školy se to menovalo tenkrát je to vlastně měšťanka

LG: mhm

RM: to byla vlastně měšťanka a (.) [zavrčel pes] na... ticho ((na
psa)) na e Merhautovu [štěkl pes] sem chodila (.) jo a tam sem to
dělala až do toho (.) no až do té štvrté třídy [(do)]

LG: [a e] když ste mluvila o těch e o těch zkouškách do té české
školy, to bylo co?

RM: nó hlavně čeština a počty (.) [nic víc]

LG: [a vy vy s-] vy ste do té doby mluvila (.) česky?

RM: ne ne, já sem se naučila česky až o prázdninách

LM: o prázdninách [toho roku š-]...

RG: [a po] prázdninách sem [šla]

LG: [mhm]

RM: jako dělat ty zkoušky a byli s- byla sem převedena teda do české
e páté třídy a tu ta byla e původně na (.) na Vranovské ne na
Vranovské ne já nevím jak se ta ulic menuje (.) je to tam (.) e je
to škola (..) před Svitavou svit- tam teče Svitava já nevím e (.)
když se odbočuje od Cejlu směrem do Husovic, tak tam byla [taková]

LG: [(Příční)]?

RM: ne ne ne ne (.) Příční je tady na Bratislavské

LG: mhm

RM: e to se de jak (..) když se vyjíždí, jestli víte (.) jes- když
se vyjíždí (.) z Francouzské na Cejl (.) tak je odbočka e doleva
Vranovská

LG: mhm

RM: a tak trošinku šikmo e je (..) ulice (.) která vede (.) taky do
Husovic, ale je to poblíž Svitavy (.) a tam byla postavená (.) já
nevím jak se ta ulic menuje (.) tam byla postavená taková novější
škola a tam sme chodili do té páté obecné (.) to patřilo k Vranovské
(.) to bylo část jako Vranovské, protože (.) ta škola byla myslím
taky nějaká poškozená (.) takže tam nebylo místa dost, tak pátá
třída byla tam (..) no a od tam sem šla do husovickýho gymnázia

LG: mhm (.) a ee ta čtvrť, ve které ste bydlela, byla to česká nebo
německá čtvrť?

RM: to byla Bratislavská, to bylo smíšený

LG: mhm

RM: to nebyla čtvrť, to byla normálně ulice

LG: jo (.) a e bydlelo tam jakoby většina českých nebo německých
obyvatel?

RM: to bylo smíšený

LG: smíšený

RM: bylo smíšený (.) v našem domě taky bylo byli čes- Češi i Němci a
(..) snášeli sme se (..) dobře sme spolu vycházeli

LG: mhm (.) ee (.) em a vaše e rodiče jaké měli povolání?

RM: e moje ma- moje maminka byla v e (.) v domácnosti (.) a otec byl
zaměstnaný (.) v plynárně (..) <ale nevím co tam dělal>

LG: mhm (.) [jo]

RM: rotože (.) my sme měli tam byl (.) třikop- e třípokojový byt

LG: mhm

RM: který sme měli rozdělen na dva byty (.) tam bydleli ti jedni
taky co utíkali (.) z toho Rakouska (.) před Hitlerem a byli jako e
v té větší části (.) protože měli štyři syny

LG: mhm

RM: a (.) my sme si nechali tu menší část (.) jako (.) kuchyň a
pokoj (.) jenom (.) a oni měli jako (..) velkou předsíň, kterou měli
jako kuchyň (.) pokoj a kabinet se tomu říkalo jo takovej, takže oni
se tam... a tím (.) protože vlastně ke konci už byly jenom ženy (.)
a (.) těch pár děcek co sme byly

LG: mhm

RM: a <takže> a maminka zůstala tam sama, protože já sem byla v té
Rokytné (.) a když e mít- to sem vám myslím říkala (.) u nás celou
válku bydlela (.) e s- slečna (.) e sme jí říkali slečno (.) ee
česká (.) a (bydlela) u nás na bytě

LG: to ste myslím neříkala

RM: no (.) ne neříkala?

LG: ne e

RM: no takže (.) protože sme zůstali s maminkou samy (.) takže u nás
bydlela ta slečna (.) menovala se Janštová (.) to si vzpomínám
Anežka Janštová (.) a bydlela u nás jako v bytě (.) a spala s nama
v pokoji, jo? my sme ten pokoj byl velkej a ta (.) u nás bydlela (.)
a ta řikala e (.) paní Slačiková e teďka už to tady bude hrozný,
vite co, já končím tady a du dom do Rokytné (.) to je tam u Ivančic
(.) k rodičům (.) jeďte s Ruti s k nám (.) jako se mnou (.) jeďte
tam a tam přečkáme konec války (.) a maminka souhlasila a říkala
dobře (.) aby vzala teda mě a jela a že ona si ešče (.) ona byla
zaměstnaná (.) za války na nádraží (.) a jako když se chodilo na
perón (.) anebo z perónu, tak se (.) odevzdávaly lístky a ukazovaly
lístky, jo, takže tam byla a dělala mezi českejma dělník- e českejma
lidima (.) a ti maminku strašně chránili (.) a (.) a ona říká, já
musím e do té práce ešče jít a říct jim, že už nepřijdu (.) aby
věděli o tom abych (.) nebyla hledaná

LG: mhm

RM: a (jenže) my sme jeli posledním vlakem (.) a maminka už se na
nama nedos- nedostala (.) takže maminka byla v Brně (.) a já sem
byla s tou slečnou u té její rodiny (.) a takže (.) zbyla tam sama a
tak se <všichni potom ke konci> nahrnuli na tu Bratislavskou a
<obýval se tam ten celej> třípokojovej byt dohromady a (.) všichni
byli pospolu (..) takže tak nějak to bylo (.) a tatínek když se
vrátil z koncentráku, tak <maminka říkala> (.) všichni lítali
objímali tatínka a já sem stála (.) a dívala sem se a nemohla sem
ani promluvit <(jo tak) a tatínek jí říkal (.) všichni mě vítali a
jenom tys mě nevítala>

LG: mhm

RM: a maminka byla (prej) (.) ona říkala já sem byla jak (.) solnej
sloup (.) já sem nemohla ani ani v- e dejchat (.) no a takže (.) a
on se vrátil (.) a za tři dni byl odsun (.) a oni nás chtěli (.) je
chtěli hnát do odsunu (.) a jedině (.) štěstí to (.) že (.) tamti
byli Rakušáci (.) a naš tatínek byl e (.) z toho koncentráku (.)
takže byli odsunu uchráněni (.) no (..) takže na odsun nešli (.) a
ešče k tomu sem já nebyla vůbec v Brně (.) [takže to]

LG: [mhm] (...) em a ještě teda (.) nějaký zážitek z kina nebo (.)
tak (.) o čem byste chtěla mluvit (.) máte? (myslím) třeba ee...

RM: no jistě když se mně ten film (.) líbil nějakej, tak s- se o tom
mluvilo (.) to bylo bezvadný jak to a e každej film takovej co byl
dobrej (.) tak se prožíval ešče doma

LG: a když ste byli třeba e děti (.) hráli ste si na ty filmy (.)
nebo zpívali ste si písničky?

RM: ne ne ne ne to ne to sme si nepamatovali písničky

LG: mhm

RM: ale (.) hráli sme si na tu postavu třeba

LG: jo

RM: když tam byla nějaká princezna nebo něco (.) tak sme si hráli na
tu princeznu a na toho prince, jo takový (.) tak to ano (.) to sme
tak nějak prožívali (.) ale (...) můj syn třeba po válce (..)
<(tehdy dávali) kozáckýho velitele ((možná Kozácký kapitán)) (.) on
na něm byl snad> (.) dvacetkrát, jo? mu se to tak líbilo (.) to já
sem mu musela ušít aj takovou beranicu jakousi z toho (.) takovýho
bílýho leskyma nebo co (.) a můj manžel byl voják, tak mu přinesl
(.) tu hvězdu (.) sem mu musela našít na tu čepicu (.) a s nějakou
šavlou <si tady hrál na dvoře a (.) takže> ten to prožíval hrozně
(.) když mu to dneska řeknu, tak tomu nechce věřit (.) že byl
tolikrát <no> (..) a tak jó byli byli aj nějaký blbý filmy ee sem
říkala no že sem na ně vůbec lezla (.) ale málokdy (.) jinak se mi
ty filmy skoro všecky líbily (.) některé víc, některé míň (.) když
byl třeba takovej ten Carův kurýr (.) to byl myslím dvoudílnej
dokonce film (.) no to to byl film jak (..) to už (.) no tak tak
(...) co ešče? (..) no a vy ste b- říkala minule jako že (.) e kde
jaký kino bylo nebo něco takovýho [takže ( )]...

LG: [mhm no já tu] tu e mapku mám, ale vám vám tady nejede internet,
takže já vám [nemám jak to (.) jak to ukázat]

MR: [mhm mhm mhm mhm] aha (.) ne no tak

LG: ale vzala sem to sebou myslela sem na to

RM: jo

LG: tak jestli jestli už nic nemáte, tak já bych to já bych to (.)
[utla]

RM: [skončila,] jo? dobře

LG: děkuju moc

RM: no nemáte zač

konec rozhovoru

1