Quote

no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku

JV: tady ste psal zase o tom kině Stadion, na Kounicově ulici, em
ste psal, že tam byl široký bufet.

ZP: bufet, jo.

JV: em byl tam celkem široký bufet, kde se prodávaly limonády,
housky se šunkou nebo salámem...

ZP: ano.

JV: jedna stála korunu nebo korunu dvacet, podle toho, byla-li se
salámem nebo šunkou, a různé sladkosti prodávané na váhu. ale ne...

ZP: na kusy.

JV: em neprodávané na váhu ale na kusy. em jedno sisi bylo za pět
haléřů.

ZP: víte co je to sisi? takovej ten štvereček, takovej ten skoro
gumovej bombón placatej, já nevim, jestli se to ještě dneska, ještě
se to dneska, taková karamelka to byla, ale nebyla to jako karamel z
cukru, ale bylo to ovocný, tomu se říkalo sisi a to jedno sisi stálo
pět halířů.

JV: ehm. em a tady ste psal že na víc sme se nezmohli, než em na to
jedno sisi. z jakého důvodu?

ZP: neměli sme pení- jak vám řikám, matka byla vdova a moc peněz sme
neměli.

JV: a kupovali ste si tam to jídlo pokaždé? nebo...

ZP: jídlo vůbec ne.

JV: tak to sisi.

ZP: jenom to sisinko vždycky sme š...

JV: a vždycky?

ZP: tak snad jo, možná jo. možná někdy sme si koupili nějakou limču,
ale kolik stála limonáda, to už nevím. to byly sodovky. ty sodovky
eště dneska existujou, byly to ZON, znáte sodovky zonky?

JV: ano, slyšela jsem o tom.

ZP: no, tak to byla zonka, ta se vyráběla v Třebíči, byly dvě, byla
citrónová a malinová byla, červená nebo žlutá byla. tak to sme si
někdy koupili tu zonku, nebo tu limonádu, ale to už nevím kolik.
chodili sme tam em s kamarádem, eště, ten se menoval Arnošt Sláma,
už je bohužel taky po smrti, ten byl syn stavitele. a ten měl em
spoustu peněz, jo, tak ten si tam kupoval možná aj i tu limonádu,
ledacos, ten měl dost peněz. ale my sme peníze neměli, tak sme
museli hodně šetřit.

JV: ehm.

ZP: ale eště vám řeknu, dyš sme se semka přistěhovali, tak sme měl-
em to nebyl takovej přepych, měli sme služku. ta služka bydlela u
nás teda, pomáhala matce, ale krátkou dobu, to vím, že moc dlouho u
nás nebyla. sme jí platili sto dvacet korun měsíčně, ta služka, za
tu, za stravu a za byt, a dostávala kapesný sto dvacet korun, to
bylo všechno. pak sme jí teda museli propustit, protože na to nešlo,
na to už nebylo.

JV: dobře, a ještě bych se zeptala, kdy ste si to jídlo kupovali,
nebo tu tu sisi?

ZP: vo přestávce.

JV: vo přestávce.

ZP: byla dycky přestávka, jo, mezi tou jednou čá- a tou druhou byla
dycky chvilečku desetiminutová přestávka, a pak se zazvonilo,
třikrát se zvonilo, šlo se zase nazpátek, zhaslo se a promítalo se
dál.

JV: a kdy se to jedlo? jedlo se to o té přestávce...

ZP: o té přestávce.

JV: tam...

ZP: ne.

JV: v sále ne.

ZP: v sále ne. mám dojem, že tam byly aj i nějaký buráky nebo to už
si nevzpomínám, ale nějaký takový šustění, že by se jedlo em během
toho, ne. em řeknu vám, že em mládež, em aj i mládež tehdá byla
podstatně ukázněnější, než je mládež dnes. měli sme takovej respekt,

JV: takže chtěla bych se ještě dál zeptat, jestli jste třeba
potkával v kině své známé? nebo jestli to byl takový prostor, kde
vlastně ste se mohli setkávat?

ZP: ne.

JV: že byste tam chodil za účelem třeba...

ZP: ne, ne, do kina se šlo na kino. že se chvíli se čekalo než
vodevřeli kino, pak tam pustili, že jo, hrnuli se k šatně, nedávali
sme si vždycky kabáty do šatny, protože to pak sme vodcházeli a zase
se muselo čekat, tak někdy si to člověk vzal, položil si to na klín,
a pak hnedka s- sme šli pryč. ale em zcela výjimečně sme tam tak to
bylo čirou náhodou sme se tam setkali, ale programově, že bysme si
tam dávali rande s nějakejma kamarádama, tak to ne.

JV: em, dyš ste teda šel do toho kina s bratrem hovořili ste třeba
potom cestou z kina třeba o tom filmu, který ste viděli?

ZP: ano, to sme se bavili, em dokonce sme jaksi tak hodnotili,
dělali sme si takovou jakousi kritiku toho představení, to sme
hodnotili, teda já nevím, esi tehdá sme tak jaksi znali, jak se
režie po- po- em projevuje na tom filmu, ale em hodnotili sme em
hodnotili sme výkony jednotlivejch em jednotlivejch protagonistů,
herců co tam hráli, jak hráli tak to vim, že sme se vo tom bavili.
nebavili sme se moc, ale ačkoliv taky sme vzpomínali teda na ten
děj, co se tam odehrávalo, a vim že teda, em můžu říct, že to em už
pak teda jako v těch, dyš sme chodili na ty hraný filmy, tak že em z
toho sem měl takovej jakejsi dojem, že to na mě působilo, že sem si
z toho vždycky něco jaksi odnesl. že to nebylo tak jenom že bych to
tam tak jako dřív, že sem to tam díval jako na něco, ale že už sem
si z toho něco vodnesl.

JV: hm, dobře.

ZP: film Panenství, jo. to si na to taky vzpomínám.

JV: a můžete třeba říct, v čem to na vás působilo, nebo...

ZP: citově bych řekl, aj bych řekl výchovně, že sme se snažili em
potom chovat tak, jak se chovali ti protagonisté toho filmu, v tom
dobrym slova smyslu, ne v tom špatnym slova smyslu. pokud sme tam
viděli nějakej mord, tak samozřejmě že sme se nesnažili, ale
rozhodně to na nás mělo vliv. jaksi tak výchovnej vliv, že sme
snažili jaksi přiblížit chování těm lidem, co tam hráli.

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.

a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo,

tak sme chodívali
většinou s bráchem. s děvčatama eště ne, sme byli mladí na děvčata.

JV: ehm, a ještě bych se zeptala, když ste si zapisoval ty filmy,
tak v kterých letech ste si to zap- zapisoval asi, kolik vám bylo
třeba?

ZP: nó, to bylo během té války, že. tak to do toho pětaštyrycátýho
roku, do toho pětaštyrycátýho roku, to mi bylo nějakých těch
třináct, čtrnáct, patnáct let.

JV: a třeba dělali to taky vaši přátelé? něco podobného?

ZP: ne, nevzpomínám si. nevzpomínám si.

JV: ehm.

ZP: myslím ani brácha si to nepsal, že sem to psal sám.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?

KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.