Quote

JV: a proč teda ty české víc než ty německé ste měli radši?

ZP: z národnostních důvodů sme preferovali němec- český filmy.

To byl český muzikant, kdy to bylo? čtyrycet. em to byly
filmy, na který sme chodili a který sme oceňovali hlavně proto, že
em to jaksi povzbuzovalo národní vědomí.

JV: ehm.

ZP: že to byl takovej teda to je vo Kmochovi ((František Kmoch))
myslim, že, ten českej mu- ((To byl český muzikant))

JV: ano...

ZP: že?

JV: ano, ano.

ZP: to je vo Kmochovi ((František Kmoch)), čili tam ukazoval, jak je
to to národní sebevědomí zvyšoval, čili to byly filmy, který
povzbuzovaly em em národní uvědomění.

ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: mhm dobře. eh které filmy ste měla ráda a které ne?

LS: no to sem vám už říkala, ty ty válečné sem neměla ráda a i když
to mělo třeba název velmi hezký, třeba o o lásce a přátelství, tak
nakonec se tam po- pořád jenom eh bojovalo anebo se to týkalo
nějakých jako dobrodružných filmů co do mm jak hledali partyzány,
že, jak hledali záškodníky a tak dále, no a tak z toho jejich
pohledu to bylo výchovné proti nám, no ale chtěli v nás vypěstovat
nějaký vztah dobrý vztah k těm fašistům, což se určitě nepodařilo.

SM: mhm

LS: protože v deseti letech děti už byly tak poučené, české děti, mm
si myslím že nikdo.

SM: a které filmy ste naopak ráda měla? co pro vás dělalo film
vlastně dobrým filmem?

LS: no, to právě říkám, když tam byli když tam byli eh ti moji
oblíbení herci, a už to mě bylo pro mě takovou zárukou, že to bude
pěkný film. no a věděla sem, že je český, že. mluvilo se tam česky,
protože cizí filmy byly s titulky, to se tenkrát nevím že by někdy
namlouvali, možná že někdy to namluvili ale, nevím o tom, prostě sme
četli titulky. (.) takže to byly ty cizí filmy jinak tedy...

SM: a vás to nebavilo číst ty titulky? nebo?

LS: ale ano, ano bavilo ale když to byl ten německý film, kde se
jednalo stále o o vyzvednutí jejich hrdinství a jejich úspěchů, tak
už sem je pak ani nečetla, no, proč? když mě to nezajímalo a
opovrhovala sem tím že. tak to tak <to už>

SM: mhm

LS: to si pamatuju, to si pamatuju tak živě, jako by to bylo
nedávno. že, to to bylo hrozné.

a eh za druhé dávali eh prostě když bych náhodou
mohla, a měla ty peníze tak by zrovna dávali třeba film který by se
mi třeba vůbec nelíbil a který by byl vysloveně zaměřený tedy eh
proti eh já nevím, proti nám bych řekla,

SM: mhm

LS: jo, takže takže sem po tom ani moc jako netoužila,

ZP: myslim že to bylo německý. že to bylo německý.

JV: a třeba Židé tam taky mohli jít?

ZP: ne, ne, kdepak, ne. Židi měli vůbec zakázaný veškerý kulturní
požitky, ty nesměli ani do kina do divadla, nikam. ani tramvají
nesměli jezdit, museli stát jenom na jak se to řekne platforma na no
prostě tam jak sou sedadla tak mohli stát jenom venku, venku,
nesměli ani dovnitř do té tramvaje, nesměli.

JV: takže myslíte, že neměli nějaké kino aspoň jedno, kam mohli
chodit?

ZP: po, ne. po okupaci rozhodně ne, ale za první republiky byly
židovský kina, kam chodili Židi. mám dojem, že to Excelsior, zrovna,
co sem o něm mluvil, že to bylo takový židovský kino.

ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: a které filmy ste naopak ráda měla? co pro vás dělalo film
vlastně dobrým filmem?

LS: no, to právě říkám, když tam byli když tam byli eh ti moji
oblíbení herci, a už to mě bylo pro mě takovou zárukou, že to bude
pěkný film. no a věděla sem, že je český, že. mluvilo se tam česky,
protože cizí filmy byly s titulky, to se tenkrát nevím že by někdy
namlouvali, možná že někdy to namluvili ale, nevím o tom, prostě sme
četli titulky. (.) takže to byly ty cizí filmy jinak tedy...

SM: a vás to nebavilo číst ty titulky? nebo?

LS: ale ano, ano bavilo ale když to byl ten německý film, kde se
jednalo stále o o vyzvednutí jejich hrdinství a jejich úspěchů, tak
už sem je pak ani nečetla, no, proč? když mě to nezajímalo a
opovrhovala sem tím že. tak to tak <to už>

SM: mhm

LS: to si pamatuju, to si pamatuju tak živě, jako by to bylo
nedávno. že, to to bylo hrozné.

LS: ne, no tak to vůbec ne, ale fakt je že tam přece v tom kině tam
byly i děti z těch německých rodin, nebo my sme jim říkali
poturčenci,

SM: mhm

LS: to byli lidé, kteří byli sice Češi, ale měli třeba nějakého
německého předka, nebo stačilo třeba německé jméno a on věděl že se
bude mít dobře, tak se dali k Němcům. my sme jim Češi říkali
poturčenci, takže z těchto rodin tam mohlo být dost dětí,