Quote

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D., Lenka Gorecká
Rozhovor přepsala: Bc. Blažena Stránská
Datum a místo:

Rok narození: 1925, sourozenci: sestra narození v roce 1930, bratr
narozený za protektorátu.

Bydliště do roku 1945: Cacovická (Husovice).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec topič na dráze.

Povolání narátora: Obecnou školu narátorka navštěvovala na
Cacovické, pak gymnázium v Husovicích na Vranovské a poté obchodní
na Kotlářské, kterou dokončila v roce 1945 a začala pracovat
v pojišťovně. Po mateřské pracovala na magistrátu.

LČ: tak dobrý den, já bych se vás zeptala nejprve na jméno,

JH: Jarmila H.

LČ: rok na- vašeho narození,

JH: desátého devátý dvacet pět.

LČ: a kde jste bydlela do roku čtyřicet pět, vlastně kde jste se
narodila a potom do [roku de-]

JH: [bydlela] sem v Husovicích na Soběšické ulici.

LČ: celou tu dobu nezměnilo se to?

JH: ne.

LČ: mhm

JH: narodila sem se na Cacovické ve dvou letech naši museli
spravovat takové ubohé byt a tam sme žili až do pětaštyřicátýho roku

LČ: a tam se to pak se to změnilo [po tom pětaštyřicátým)]?

JH: [ne pak potom] my sme hledali lepší byt, protože to byl ubohej
byt a potom Němci jak odešli, tak bylo plno bytů, tak je přidělovali
lidem, jo, takže ee dík strýcovi, který byl přišel z koncentráku,
tak ten nám vymohl ten nové byt.

LČ: [mhm]

JH: [a] šli sme do Černých Polí.

LČ: a vlastně ee jaké školy ste do toho roku čtyřicet pět
navštěvovala? [kde a jaké to byly]?

JH: [obchodní no a] všechny chcete?

LČ: no všechny

JH: no tak v Husovicích obecnou, tam byla nová škola na Cacovické
úplně nová v první republice a eště s- tam fungovala i stará, ta
eště pamatovala Habsburky.

LČ: mhm

JH: jo, tak ta ee tam sme chodili myslim do pát- ee do třetí tam to
vite, to se nedá srovnat s dnešníma školama, to se vůbec nedá
srovnat, tam sme měli ve třídě ee na na kabáty takhle věšáky, jo, to
nebylo to pohodlí co je dneska (.) a ani sme se nemuseli přezouvat,
vite, nic (.) no a tak ee tam sme byli do třetí třídy a do štvrté a
do páté sme chodili do té nové školy potom a ta už teda byla pěkná,
ta už teda ee bylo vidět, že je nová a už sme tam měli i terasu, o
přestávce sme se mohli projít po terase o přestávkách, no a potom
teda sem šla na gymnázium v Husovicích ee tam ee taky všechno je
předělaný tady v Brně ee v Husovicích nový gymnázium taky v první
republice bylo tam (.) na Vranovské (.) a teď pak tam byla za
komunistů chemická škola (.) střední průmyslová no a tam ee od z
kvarty sem odešla na obchodní akademii (.) na Kotlářskou první
státní obchodní akademie ((I. státní obchodní akademie Karla Fišary
Kotlářská)), teď tam taky je s- když jedu kolem tam je všelijakých
názvů, co tam je škol, ale původně to bylo jenom pro obchodní
akademii.

LČ: a ee takže vaše vzdělání je...

JH: střední.

LČ: střední, dokončila ste tu obchodní [akademii].

JH: [ano].

LČ: a pak už ste nepokračovala. a v jakém roce ste dokončila tu
akademii?

JH: v pětačtyřicátém.

LČ: mhm

JH: nám zavřeli školy, jo, za Němců a potom nám udělali zrychlený
ročník maturitní.

LČ: aha

JH: vy vy nevíte vo ničem dneska, tenkrát zavřeli, neptali se, dali
do zbrojního průmyslu a dělali sme šrófky.

LČ: a ee jak ste vlastně, co ste potom dělala, jaké bylo vaše
zaměstnání?

JH: byla s- nastoupila sem hned po maturitě do pojišťovny.

LČ: a změnila ste zaměstnání ee jako během života? [nebo st-]...

JH: [no jo], no jistě, narodí se syn, narodil se mně, tak pak zase
ste na mateřské, zase se hledalo zaměstnání, no nakonec sem skončila
na magistrátě.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů, tam za vlastně za té první
republiky?

JH: mam- ee tenkrát byly ženy (.) v domácnosti, tak maminka
nepracovala a tatínek byl zaměstnaný jako topič na dráze (.) jezdil
s lokomotivou na dráze.

LČ: a sourozence ste měla?

JH: mám (.) sestru.

LČ: (sestru) a v- je mladší nebo starší [než ( )]

JH: [mladší] o pět roků.

LČ: mhm takže se narodila v třicátém [roce].

JH: [v] třicátém roce a v protektorátě se nám narodil eště mamince
chlapeček, bylo jí osmatřicet.

LČ: mhm

JH: ten potom umřel v pětatřiceti letech.

LČ: mhm a kdy ste vlastně přestala chodit pravidelně do kina? vůbec
obecně.

JH: do kina? až (.) hm když sem chtěla vidět nějakej film, tak sem
se utrhla a letěla sem do kina, no ((smích)) <když sem to chtěla
vidět.> protože ee sem se zajímala o kulturu vždycky a a chtěla sem
mět taky ten rozhled trochu, no a tak když sem přišel nějakej <za
komunistů dobré film, tak sem utikala do kina,> no teď už ne ve
stáří, teď já sem chodila i do divadla hodně, jo, protože sem
bydlela v Králově Poli jako vdaná, a tam to je blízko, sednete na
jedničku a ste v divadle, jo, takže to jako já sem ráda chodila do
kina, taky sem si něco pamatuju, ale to vy vás už nezajímá přece.

LČ: to potom už ne, (ale) mně spíš šlo o to, jestli až teď ve stáří
ste přestala teda chodit do kina?

JH: ano ano [ano ano]

LČ: [jinak vlastně] ste ste snažila celý [život].

JH: [ano] můžu říct, že tak kolem té sedumdesátky.

LČ: mhm

JH: mně už je štyřiaosmudesát, že.

LČ: a teď bychom se teda vrátily úplně do ee vašeho největšího
dětství, kdy vám bylo třeba kolem desíti, a tak ee jestli byste si
vzpomněla, kdy ste vůbec poprvé byla v kině, kolik vám bylo let, kde
ste, kde ste byla?

JH: jak chcete po starých ženských tady toto, aby si pamatovaly, v
kolik letech, to bysme si musely psát deník, jo, vod těch deseti
let, abysme věděli, jé, to není možný toto si pamatovat, kdepak.

LČ: a tak kam ste chodila do jakého kina úplně [(jakoby)]

JH: [do Jasu ((Jas))] a do Sibiře ((Sibiř)) v Husovicích (.) tam byl
Jas a Sibiř a říkám vám, v neděli za korunu, jo, vykládala sem to
onehdy mé dceři, tam bylo předsálí takový než začlo, než nás
pustili, jedno děcko vedle druhýho že by nepropadlo jabko, tam ti
první udělali vlny a už sme se všichni kývali, jo? až teprve
votevřeli, tak hurá na ty sedadla (pak) si každej mohl sednout kam
chtěl.

LČ: a to bylo v obou těch kinech takhle ste se chovali [jak v Jasu
((Jas)) tak v té Sibiři ((Sibiř))]?

JH: [jo jo tak ano ano], tak to bylo to bylo do té ee než přišel
teda Hitler, jo, ne- v té první republice, jo, to dětství no
dětství, dětství je tak deset, no potom už zase už sou slečny v těch
patnácti šestnácti, že, to už sme chodily zase na jiný kina, už na
ty ee pro dospělý skoro, že.

LČ: tak to k tomu taky přijdeme určitě ee a jak často teda chodila
ste jenom v tu neděli nebo i ee častěji?

JH: jenom v neděli, protože ee tenkrát nebylo peněz, jo.

LČ: mhm

JH: u těch lidí nebylo peněz a taky ee zase ti co peníze měli, tak
zase dbali na vychování těch svých dětí a nepouštěli je na všechno.

LČ: a to znamená, že vaše rodiče ee to brali jako ee špatně, že
chodíte do kina nebo?

JH: ne nebrali, nebrali, nebylo peněz.

LČ: [mhm]

JH: [my] sme byli rádi, že nám dali korunu a abysme mohli jít na do
dětský na toho lauera hardyho ((Laurel a Hardy)) [no]

LČ: [a] chodila ste e s- teda se sestrou když [říká- že]

JH: [ne], sestra ne, to je o pět roků je mladší to...

LČ: ajo vlastně.

JH: to kdepak, to ne.

LČ: [takže s kým ste tam chodila]?

JH: [té bylo pět a mně bylo deset], no prosím?

LČ: a s kým ste chodila teda?

JH: třeba sama (.) klidně, já si nepamatuju, že bych musela jako s
někým chodit.

LČ: ale potkávala ste se tam [třeba s kamarády ( )]

JH: [no jistě], dětí bylo tam kolem dokola plno dětí, že, a já vám
říkám, nebyly peníze, tenkrát se za korunu koupily štyři pět rohlíků
(..) takže když vám maminka dala na na kino, tak počítala.

LČ: a kt- chodi- chodila ste teda do toho Jasu ((Jas)) a do té
Sibiře ((Sibiř)), [(ste říkala)].

JH: [do toho Sibiře]. jinak né do města, to to bylo daleko prosím
vás, myslíte, že by nám dali na tramvaj? tramvaj stála (ale) korunu
padesát do města a to né, se chodilo pěšky hodně [do města].

LČ: [a to ste měla] nejbližší tyhlencty dvě?

JH: ty dvě, ty byly v Husovicích.

LČ: a jaká mezi jaký mezi nima byl třeba rozdíl?

JH: no Jas, ten byl u Sokola, jestli ho pořídili sokoli, to já
nevím, prostě ten byl vedle Sokola husovickýho a Sibiř, to byl novej
nový kino postavený.

LČ: a měla ste jedno z nich třeba raději nebo jak jak ste to vnímala
[( )]?

JH: [no] radši sem chodila do Jasu ((Jas)), nevím, mně to bylo blíž
<totiž>

LČ: bylo to blíž a vypadalo to tam třeba i jinak nebo?

JH: ne, stejně, stejně, to byla ee řada dřevěných ee sedadel, co se
sklápí, jo, a v prostředku byla ulička, no a bylo to dost velký teda
(.) bylo to dost velký, no tak v tom předsálí takovým jak vám říkám,
že sme tam čekávali <až nás pustí>, tak tam byly pokladny, že, to
bylo stejný jak tam tak tam.

LČ: a vzpomínáte si třeba na to na zaměstnance v těch kinech, jak se
k vám chovali třeba co tam všechno bylo za [za lidi]?

JH: [ale jó], pěkně se chovali, no k děckám ee to vite ee nesmělo se
lumpačit jak dneska <he kdepak> (.) tenkrát byly slušnější děti než
dneska.

LČ: a prodávaly se tam třeba nějaké občerstvení nebo?

JH: hm [ne myslím že ani ne.]

LČ: [nebo nevíte ( )]

JH: ne nevím, to si nepamatuju anebo trochu já nevím.

LČ: a ee vzpomněla byste si jaký teda byl obecně názor vašich rodičů
na film a na kina?

JH: á tatínek chodil rád do hospody <než do kina, to já vám to
řeknu.> jo a maminka, ta šla málokdy do kina a když šla, tak šla
jednou na buriána ((Vlasta Burian)) do toho Sibiře ((Sibiř)) na
Dvanáct křesel, <to si pamatuju jako dneska> a to mně bylo myslím
dvanáct roků a a přišla a povidá, to byla blbina <mně říká, já sem
toho Buriana ((Vlasta Burian)) měla ráda> jako celkem, jo, i když
pozděj teda. a ona řekne, to byla blbina, no.

LČ: takže je to zas tak nezajímalo [ale ( )]

JH: [ne], maminka odebírala časopis Hvězdu

LČ: mhm

JH: tenkrát vycházela Hvězda (místo) dneska je Vlasta, ale tenkrát
(ale) bylo to zajímavý a tam sem si vystřihovala jako děcko plno
herců krásnejch, jo, protože mě to zajímalo, lepila sem si to,
(podívejte), teď su stará (a) <lepím to taky> a nevím proč, pak to
chytnu a hodím to do kontejneru.

LČ: takže ste si vystřihovala svoje oblíbené [herce]?

JH: [ano] ano ano a co teda za mýho dětství hrozně byla oblíbená
šerlej templenová ((Shirley Temple)), [jo],

LČ: [mhm]

JH: to vám něco říká?

LČ: [ano]

LG: [mhm]

JH: byla tady velvyslankyní, že, a ona byla tak krásná, ona měla
tady někde ee v těch mám její podobiznu, jo a ona měla krásný takový
vlásky, že? z- znáte to

LG: mhm

JH: no a taková živá no a tak to byla naše ee to byl náš miláček
šelrej templeno- ee templejová ((Shirley Temple)), no

LČ: a vy ste třeba měla tendenci se nějak podobně jako ona chovat
nebo zdobit nebo?

JH: ne ne ne ne ne ne ne [(to nepři-)]

LČ: [jenom] ste si ji ráda [vystřihovala].

JH: [ne ne ne] ne vona byla taková ee hrozně na tom plátně teda ee v
tom filmu poutala hrozně (.) poutala pozornost.

LČ: a řekla byste, že třeba ee ovlivňoval film nějakým způsobem to,
jak ste se jako děti třeba chovaly nebo jak ste si hrály [nebo o čem
ste si po-]...?

JH: [víte co ovlivňovalo]? do dospívání vás ovlivňovalo, že ste
snila vo krásným životě <já vám to řeknu, protože> když hrála třeba
Lída bárová ((Lída Baarová)) a hrála Mandlová ((Adina Mandlová)), to
bylo z krásný interiéry k- kde se to odehrávalo, no tak to děcko
sní, že tak jednou třeba se taky bude mít no (.) asi tak to přidává
takovýho optimismu do života jo? [a]

LČ: [takže] takovou fantazii vlastně.

JH: fantazii, jo, a takový přání jako, ale my sme užívali dětství
hodně jinak přírodu, [jo].

LČ: [mhm]

JH: jo, my sme se sebrali, třeba nás tam bylo hodně dětí v tom domě
kde já sem byla a my sme se sebrali a ee řikám, do kina se tak
nechodilo a zvlášť někdo vůbec nechodil do kina, (oni) na to ty lidi
neměli, řikám vám, koruna třeba pro někoho byla dost (.) (no) to
bylo těžký a tak my sme prožívali přírodu, my sme se sebrali a šli
sme k vodě plavat, jo, v Husovicích teče, tam teď je to všechno tam
jinačí, bylo to hezčí, bylo tam víc te příro- všude, vite že su
Brňačka a znám to všude, to se nedá srovnat vůbec [( )]

LČ: [a ve] škole se třeba vyjadřovali k o filmu nebo o tom, jestli
[se chodí ( )]

JH: [ne ne,] o filmech se nemluvilo.

LČ: ne?

JH: ne.

LČ: dobře a ee teďka vlastně bysme se podívali ee vlastně na to, jak
ste chodila (.) už trošku starší, ne úplně jako to nejmenší dítě,
když ste si třeba už začala chodit na tu obchodní akademii, to přece
jenom bylo v centru, ne?

JH: no (.) bylo no, začli sme chodit do tanečních, tam si namluvíte
nějakýho kluka, jo, a chodíte do kina, protože v protektorátě
nesměly být zábavy, němečtí vojáci umílali umírali na frontě, takže
nesměli sme se bavit nijak, všechny zábavy zakázaný, takže bylo pro
nás jenom kino (.) jenom kino a taneční a ty taneční, to vite, to je
vod podzimka do [toho]

LČ: [mhm]

JH: kousek chvílu a tak to bylo naše tančení a to nám teda Němci
povolili ee byl tam mistr e e Burian vedl a potom mistr Kadlec, jo,
no a tak to byla naše zábava.

LČ: a když vám teda bylo těch patnáct, chodila ste třeba častěji,
když ee do kina nebo pořád stejně?

JH: patnáct, jo, to už sem chodila víc a to si pamatuju ee to ještě
sem nechodila ( ) chodila na obchodní akademii? myslím v šestnácti
až, [no].

LČ: [no tak] to nevadí [(tak prostě)]

JH: [to je jedno], tak v té době jo tak do toho si pamatuju že v tom
Sibiři ((Sibiř)) tam sem párkrát byla a tam ee nám sem posílali
německý filmy hodně, jo, a ty český, co teda znáte asi, ne ty starý
český filmy, [že]?

LČ: [mhm]

LG: mhm

JH: no to já tam všechno mám a ee tak hodně německý filmy sem
chodily, takže v těch německých filmech z těch hereček to sem měla
ráda to taky (mi) bylo myslím <tak patnáct, šestnáct> let tu mariku
rekovu ((Marika Rökk))

LČ: mhm

JH: která teda to byla vysoká blondýna, že, hezká z- měla štíhlý
nohy stepovala krásně a a zpívala, to byl ee to byly filmy její
takový ee muzikální, jo, ty filmy (.) tu sem teda měla hrozně ráda
(ještě) si pamatuju ee zpívala ich brauche kaine milionen ich
brauche kaine luxusvagn ich brauche nor musik musik musik <to
zpívala>

LG: <((smích))>

JH: ((smích)) to si [pamatuju].

LČ: [a] a jak často ste teda chodila, když ste chodila [trošku
častějc?]

JH: [no často taky ne,] (vono) nebylo peněz, já vám řikám, (.) to
nebylo jako dneska, dneska si může sto osumdesát korun lístek,
šmarja, já vám řeknu, hrozný.

LČ: a takže chodila ste pořád do té Sibiře ((Sibiř)) a do toho Jasu
((Jas)) [nebo která kina]?

JH: [jo ( ) tam] a potom až sem začla chodit, (jo), na obchodní
akademii.

LČ: mhm

JH: no tak chodila sem na obchodní (akademii) a tam sem taky mohla
jít ne když sem byla z Husovic sem se neodstěhovala a to už potom
v pětačtyřicátým, to mluvím o protektorátě, (protože) v
pětaštyřicátým už sme se stěhovali do Černých Polí.

LČ: mhm

JH: jo a tam sem ee no vlastně už sem šla do zaměstnání potom.

LČ: a v tom městě ste chodila teda do jakých kin, [když byste (si
vzpomněla)? (.) (za pro-) no]

JH: [za protektorátu budu mluvit, jo,] já si to moc nepamatuju ee za
protektorátu na náměstí Svobody byl hřízek ee hříbek takovej
kulatej, jo, takovej ochoz.

LČ: mhm

JH: tam dole byly záchody <a teď tam si tam> sme si dávali rande
s klukama, holky s klukama, jo, na tým hříbku, no a šlo se do kina
no a naproti ee já nevím jestli tam bylo už to kino naproti, bylo
kino za protektorátu naproti tomu hříbku co vám tam je teď já do
města chodím hrozně málo, ono se to mění a co tam bylo za kino jak
se menovalo? já sem myslela že Čas [( ) (.) naproti]

LČ: [ne ne to ne tam byl Central, ne]?

JH: Centrál, jo?

LČ: potom to byla Úderka.

JH: Úderka říkal- s- ale Úderka byla, to komunisti přece to [nem-]

LČ: [ale] to jen přejmenovali.

JH: nó právě a předtím to byl teda?

LČ: Central.

JH: centrum? tak tam sme chodili a prosím vás na Dominikánským
náměstí, co tam bylo za kino? to si nemůžu vzpomnět, tam bylo [kino]

LČ: [Moderna]?

JH: Družba, ne?

LČ: druž-

JH: a co bylo předtím za v první republice místo Družby?

LČ: no Moderna ne se to menovalo?

JH: no já si to nepamatuju, (ale) tam sme chodili taky tak dolů, to
bylo, tam to je přece byl za tenkrát nově dům s- postavenej ee v
první republice pak byl Kapitol, že, tam sme chodili do Kapitolu,
tam myslím teď taky nehrají, že, a a v Alfě ((Alfa)).

LČ: mhm a měla ste některá z těch kin třeba oblíbená? nebo lišil se
váš vlastně [postoj k těm kinům]?

JH: [nám to bylo jedno,] my sme šli na ki- my sme šli na film, nám
bylo jedno, co kerý kino, dívali sme se na program a podle programu
sme vybírali [kino].

LČ: [mhm] a třeba to kdyby když ste šla do kin s s přáteli nebo
jenom s přítelem nebo s kamarádem, lišilo se, kam byste si to kam
byste šla jak ste si jestli ste si vybírali třeba j- jakože je to
[lepší kino]?

JH: [( )] né, podle programu

LČ: podle programu mhm

JH: podle programu sme si vybírali co nás zajímalo.

LČ: a e měla ste třeba ee ve zvyku si do do kina nosit nějaké
občerstvení, jestli ste jedli na na [při programu nebo]

JH: [ne ne]

LČ: vůbec.

JH: ne ne

LČ: a byla možnost si třeba u kina něco koupit takhle?

JH: no tak už tam začínaly být takový ty všelijaký ty vafle a nevím
co <cukr- já si to nepamatuju.>

LČ: mhm

JH: to s- to chcete po mně moc

LČ: ale vy ste si to nekupovala ( )

JH: ne ne ne.

LČ: a třeba že byste se bavili při promítání mezi sebou [jako
diváci]

JH: [to neexistovalo], ne.

LČ: ne?

JH: akorát že vás kluk chytl za ruku no ((smích))

LČ: a že byste třeba nějak se hlasitě reagovali na na ten promítaný
film? kromě třeba smíchu nebo

JH: ne

LČ: ne? (nemyslíte) a že by lidé třeba tleskali [při filmu nebo po
něm]?

JH: [ne ne ne]

LČ: také si nevzpomenete.

JH: ne ne, to se každej ovládal nepamatuju

LČ: a potkávala ste v kině třeba svoje známé, že byste se potom
bavili o filmu ee když ste šli z kina anebo při při setkání v té v
tom předsálí?

JH: nevím to si nepamatuju.

LČ: to si nevzpomínáte (.) no a teď ee vlastně bychom se bychom se
zaměřili třeba i ee na na ty filmy, na které ste chodili jak ste si
vlastně vybírala teda film, na který ste šla?

JH: aby tam byli (.) herci který známí [herci]

LČ: [mhm]

JH: ať už byl cizí nebo náš (.) jo poutali nás dost herci (.)
očekávali sme teda no jistě očekávali sme i obsah toho filmu a ee
ale herci a to se od někoho kdo už na tom filmu byl tak vždycky vám
řekl, ne? o čem to je, co to bude, pamatuju si třeba s Gretou Garbo
((Greta Garbo)) ee Královnu Kristýnu, no [to je] historické film,
že, (.) no a eště si pamatuju s tó marikó rekovó ((Marika Rökk)) ten
film ( ) úplně to bylo na horách kdesi tam, dyť to bylo, to byla
zábava pro nás s tou marikó rekovó ((Marika Rökk)) (to) mladej
člověk má rád pohyb, když vona stepovala, jo, a a zpívala krásně, no
(to) byl požitek, no tak a co eště a pak potom eště jedna herečka,
jestli vona byla Švédka ((Zarah Leader)) nebo byla z holyvůdu
((Hollywood))? ee vite, oni napřed sem chodily americký filmy, ale
potom jak Amerika vstoupila do války, tak už nechodily (.) sem ty
filmy (..) a hodně německých a našich filmů (.) bylo rakouských a no
Rakušáci už byli taky pod [Němcema tenkrát]

LČ: [takže] pro vás byl nejdůležitější ten film, na který ste šla
[ani ne to kino]?

JH: [ten film]

LČ: do kterého ste šla?

JH: ne to ne (.) to ne.

LČ: a kde ste se dozvídala o tom, co se bude hrát?

JH: od spolužaček třeba (.) no jako tak vy myslíte? no to bylo
vyvěšený, to byly takový plagáty někdy namalovaný veliký, jo (.) to
nebylo tak jako (.) v novinách nebo jak teď to je to nebylo

LČ: a ty plakáty měla každé kino nebo to byly nějak dohromadné
[plakáty]?

JH: [ne ne každý] si dělalo svoje plagáty a a tak třeba to tam bylo
že od do bude se hrát to a to, no.

LČ: takže u každého kina to bylo ne jen [ne na ňákém centrálním
(prostě)].

JH: [u k- jo] ne já nevím jak ve městě já si pamatuju jenom ty
Husovice, ale jak to bylo ve městě, to já si [nepamatuju].

LČ: [a jak] to tam měli v té Sibiři ((Sibiř)) v tom Jasu ((Jas))
[jak to tam vypadalo]?

JH: [no to nad tým vchodem] tam takové velké plag- jak vidíte tady
tu garnýž, jo,

LČ: mhm

JH: tak takové velké plagát a ta- teď tam bylo ně- někdo to asi
maloval a název a od do no

LČ: mhm a to bylo stejné jak v té Sibiři ((Sibiř)) [tak v té v tom
Jasu ((Jas))]?

JH: [tam v tom Jasu taky], ano.

LČ: mhm

JH: a jak už to bylo ve městě, to už si nepamatuju, jestli taky byly
ty plagáty? možná že byly tam jak vy řikáte, že se to menovalo
[centra]

LČ: [Centrál]

JH: centrála?

LČ: Central.

JH: Centrál? já vím že tam hned sme šli do kina vod toho hříbka

LČ: a takže ste se to dozvídala od spolužaček, od kamarádek s kerýma
[ste pak chodila]?

JH: [ano to vite ve škole] se plká, tak si řeknem jedna druhé,
jestli, jak to je a že se to líbilo nebo nelíbilo, no.

LČ: a chodila ste teda se spolužačkami v té době?

JH: ne, my sme byly na obchodní akademii z celýho Brna, to se
nedalo.

LČ: mhm

JH: vite, to byl Královo Pole, a tam a z- tohle to to byla jediná
škola a ob- obchodní akademie tady, takže...

LČ: a jak ste nebo s kým s ste teda jako s tou partou ste tam
chodila a co to bylo vlastně teda za [( )]

JH: [s partou] sem nechodila, protože [(v protektorá-)]

LČ: [(vy) ste] říkala, že ste si dali sraz u hříbku, tak [s kým ste
si tam dávala]

JH: [no s klukem.]

LČ: (jo) s klukem.

JH: se spolužákem.

LČ: mhm

LH: byl z druhé třídy sice, ale [(už) ( )]

LČ: [a] s tím ste se domlouvala na to jak...

JH: vidíte, kdyby byl na světě, tak ho můžu [zavolat] a zeptat se na
kina a von už je po smrti tolik lidí už je po smrti t- z mé ee
generace tolik (..) no a tak co eště chcete vědět?

LČ: a s ním ste teda chodila ňák pravidelně ( )

JH: no v neděli většinou v neděli, protože soboty se ještě dělávalo
a byla škola.

LČ: a jak ste se domlouvali na co teda půjdete nebo?

JH: hm

LČ: [kdo to vybíral]?

JH: [někdo to navrhl] a druhej souhlasil, tak (asi tak) je to

LČ: a em bylo třeba em teda vy ste říkala, že pro vás bylo docela
důležité, kdo v kdo ve filmu hrál a čím teda se ty herečky, o
kterých ste mluvila, lišily od ostatních, že pro vás byly
[zajímavější]?

JH: [že] hrály často, byly známý, no, a líbily se nám, no (.) já a
to si nepamatujete už tak po těch letech.

LČ: a z těch českých třeba?

JH: z těch českých? no prim hrála bárová ((Lída Baarová)), ta utekla
potom k ufě ((UFA)) do Německa, jo, takže tam s tím géblsem
((Goebbels)) začla si, tak ta byla vodepsaná tady ee v Česku úplně a
potom adyna mandlová ((Adina Mandlová)), Věra Ferbasová taky byla
výborná, Věra Ferbasová, no vite, vony ee to byste je nepoznala jak
vony ve stáří vypadaly, třeba adyna mandlová ((Adina Mandlová)) ne,
ta byla furt pěkná s- já tady mám celou knížku vo adyně mandlové
((Adina Mandlová)), jo, ale ee třeba ta Věra Ferbasová, ta se
změnila (.) ve stáří taky hrála už teď ee za komunistů v nějakým tom
filmu nebo dokonce už za tohoto režimu, já nevím, ale ee někerý
zůstaly pěkný, no.

LČ: a vzpomněla byste si, jestli ste v té době viděla ňáký barevný
film a jak to na vás vlastně působilo, [(jestli)]?

JH: [v té době] nebyly barevný filmy.

LČ: ale tak některé [už byly].

JH: [nebyly]. nebyly, nepovídejte, nebyly, dyť nebyly ani po válce
nebyly ještě (.) tady.

LG: jako v těch Husovicích?

JH: jistě a ne vůbec v Brně nebyly, (dyť) je nevyráběli, dělali
černobílý (..) já nevím, první film ee barevnej esi byl v
jednapadesátým? nebo eště pozdějš? já nevím.

LČ: a jak ee vlastně ste třeba vnímala ee nást- nastoupení zvuku, že
filmy byly zvukové ee vy ste zažila nějaké projekce, které by byly
eště [(v němém filmu)]?

JH: [nó jo, to byly] s tým šaplinem ((Charlie Chaplin)) a to sme
byly eště děcka úplně malý a začal ten začal brzo zvuk.

LČ: mhm

JH: ten potom začal myslim (v) takovým, (já nevím), osmadvacátým (.)
roce?

LČ: takže zažila ste ale nějaké ještě němé [(projekce)]?

JH: [ale] dyť v osmadvaceti mně bylo prosim vás tři roky.

LČ: (tři roky)

JH: ježišmarja, sem nemohla [chodit do kina].

LČ: [ale tak některá kina] třeba ještě nebyla.

JH: ne ne ne.

LČ: takže ste nezažila

JH: ne, to záleží t- jaký film koupili jaký kou- jaký voni půjčili
film to kino (.) v osumadvacátým roce, no, tak v třicátým taky mohli
vypučit němé, já nevím (.) hm

LČ: [a]

JH: [ja] si pamatuju, že nevim jestli byl němej film ten Kid s tím
šaplinem ((Charlie Chaplin))

LG: mhm

JH: znáte to ten Kid? a ee Světla [velkoměsta] ((Světla velkoměsta))

LČ: [velkoměsta]

JH: nebo jako jo no (..) (no) všechno to mám vyčtený tady z těch
časopisů taky.

LČ: a ee hrálo pro vás roli to, v jaké zemi ten film vznikl, jestli
ste dělala rozdíl mezi českým německým [nebo americkým]?

JH: [ani né] v té době (je) vám to jedno, hlavně že že se tam něco
děje, co vás zajímá.

LČ: a ee co co pro vás bylo dobrý film, jaké vlastně ee rysy nebo ee
jaké aspekty [musel ten film mít]?

JH: [no říkám, nejvíc] se mně líbívaly ta marika reková ((Marika
Rökk)) ty ee prostě ty muzikální filmy, no byly, no potom až přišel
Hitler, tak ee (jéžiš) to bylo hrozný, tak před kinem ee jakýmkoliv
filmem, jo, tak vám dali šmarja, jak se to menovalo? vítězíme na
všech frontách [Evropy].

LČ: [týdeníky]

JH: v ježismarja, [jak se to]

LČ: [týdeníky]

JH: týdeníky, [márjapano].

LČ: [žurnál]

JH: furt sme vítězili, tam tam tam a všechno německy, jo a potom
teprve česky ane- všimnite si na těch starých filmech, jak sou
německý názvy a zase český tak to sou z protektorátu.

LG: mhm

LČ: tak k tomu se ještě určitě vrátíme a co se týče třeba témat nebo
námětů, jaké filmy se vám líbily? nebo žánrů, jestli se vám líbily
víc veselohry nebo milostná é zápletky [nebo]

JH: [tak] když ste mladá, tak co se vám može líbit, no. muže se vám
libít zamilovaný, no tak co, když je člověk mladej (.) a až je
starej, tak už vás to nebaví.

LČ: a chodila ste na nějaký film třeba víckrát? že byste se rozhodla
jít eště jednou na to, co už ste jednou viděla?

JH: hm asi ne (.) tenkrát ne (..) teď bych mohla vidět víckrát
ledasco v televizi.

LČ: a je jaké jiné třeba koníčky ste měla krom toho, že ste chodila
do [kina]?

JH: [čtení] (.) knihy

LČ: [a]

JH: [knihy] milovala sem knihy a celé život, podívejte se, sem se
vrhla na historii.

LČ: a třeba divadla nebo tancování,

JH: no to tancování to sem tancovala ráda, jo, ale jenomže když máte
rodinu a máte děti, tak vás na to tancování moc nezbyde čas ani
peníze.

LČ: ale v té době vlastně

JH: (když) svobodná, když sem byla?

LČ: no

JH: no tak sem vám řekla, sme nesměli tancovat, no nic nebylo, jenom
taneční a taneční s- se platily, že, a byly krátký, jenom no [(sme
se těšili)]

LČ: [takže to kino pro vás] bylo vlastně [(jediná zábava.)]

JH: [jediná zábava,] jediná

LČ: a co třeba rozhlas nebo rádio, poslouchali ste doma, nebo měli
ste doma [( )]?

LH: [jo] tam Hitler a géring ((Göring)) řvali tam vždycky (..) a náš
tatinek třiskl jednou do rádia, když to maminka nezavřela. nový
rádio, vite, ee to každé nemohl mět (ne) ty rádia byly drahý a
tenkrát von tam řval ten Hitler nebo co, a von ji říká, zavři to,
zavři to, já to poslouchat nebudu. a jestli to překládali? jak mohl
rozumět, když neuměl německy? já to nechápu dneska a von šel a
třiskl do toho.

LG: možná jenom když slyšel ten jeho hlas.

LČ: jeho hlas, no.

LG: [(nebo tu němčinu)]

JH: [jéžišmarja], von šel, do toho třiskl, a tam byly šprušle takový
přes to, no a v- von Telefunken, no vidite.

LČ: takže ste si většinou četla a to kino bylo spíš vlastně dalším
rozptýlením, nebo co ste vlastně jinak se jak ste se jinak bavila?

JH: no tak ee já vám řikám ee kino kino už bylo víc tak jako jinak
se žilo, to se nedá vykládat dneska. dneska je všeho a pf se uplně
už za toho ee za těch komunistů bylo plno kin a plno filmů.
všelijakých, i když ruskejch třeba, ale sem tam sem pustili taky
nějaké dobré film hm tak já nevím, co bych vám ještě řekla.

LČ: když se vrátíme k těm kinům eště, vy ste menovala, že ste v-
byla v Centrálu ((Central)) a v Moderně ((Moderna)) tam na tom
Dominikánském ((Dominikánské náměstí))

JH: no to je byla Moderna.

LČ: no no anebo v Kapitolu ((Kapitol)) a v Alfě ((Alfa)), vnímala
ste třeba nějaké rozdíly v interiéru?

JH: ne

LČ: že by tam by-

JH: ne

LČ: nebo jak to bylo vybavené [ta kina]?

JH: [ne ne] ne ne ne

LČ: a jak vlastně třeba vypadala ta kina v tom ce- ee a liši- nebo
se určitě se ale lišila od těch ee vlastně [Husovických]

JH: [no tak] bylo to z kopečka, ale to všechny kina byly tak z
kopečka trochu, aby ty vzadu viděli.

LČ: [a co]

JH: [byly] dražší aj ty kina ve středu města (.) to vím určitě, byly
dražší.

LČ: a co se týče třeba těch sedaček, tak ty byly jiný než (.) v těch
Husovicích?

JH: to si nepamatuju.

LČ: [nepamatujete si]

JH: [to sou] detaily úplný.

LČ: [a]

JH: [si] nepamatuju.

LČ: ee dobře a potom z čeho se z čeho se vlastně skládal program.
kromě toho hlavního filmu tam byly eště nějaké jiné?

JH: nebyly nic, týdeník byl ten jak vítězijó ee nacisti na všech
frontách Evropy, jo, to tam bylo to véčko takový a a už to šlo a
furt se chlubili, kolik potopili ee lodí, kolik potopili ee letadel
ods- tohleto všechno sme museli a to trvalo kolikrát tak dlouho a
teprve začal film.

LČ: a byla nějaká přestávka třeba?

JH: hm myslím jo.

LČ: [a co se dělalo]?

JH: [no tak byla] přestávka myslim po tým, já nevím.

LČ: ee a co se dělalo o té přestávce, nevíte?

JH: no tak šli na (záchod) lidi [asi]

LČ: [mhm]

JH: ((smích)) nebo esi já nevím co dělali, [já už si to
nepamatuju]

LČ: [mhm mhm] a měla ste teda zájem o ty týdeníky? to vy ste se tak
vyjadřovala, jako kdyby vás to nebavilo?

JH: no koho to mohlo bavit? (jestli) ty nacisti tam ee sou v Africe
a jestli tam vítězijó a esi sou v Rusku a vítězijó, anebo kolik
potopili Angličanům lodí, no koho to mohlo zajímat? tady byl trend u
Čechů ee my sme (je) neměli rádi (.) no.

LČ: a že by se lidé třeba chovali nějak provoka- ee provokovali při
[těch (týdenících)]

JH: [nemohli] se provokovat, (hned) by je zavřeli (.) gestapo bylo
hned po ruce (.) tenkrát se poslouchal akorát doma ee rozhlas Moskva
nebo Londýn se poslouchal, a to bydleli třeba hned vedle Němci a
musela ste mět strach, aby vás neudali (.) to vy nevíte nic dneska.

LČ: a třeba že byste se ee ocitla někdy při tom, že by někdo
promítal filmy v domácnosti, že by někdo měl promítačku vlastní?

JH: ne takový sem [neměla].

LČ: [to ste ( )]

JH: známý

LČ: hm [dobře tak]

JH: [to byl přepych]

LČ: a teď už se zaměříme jenom na ten protektorát tř- vyloženě
prostě na to období.

LG: tak já bych se vás chtěla zeptat ee jak na vás vlastně působily
ty roce potom ee změny po tom roce třicet devět, když začaly platit
ty protektorátní pravidla?

JH: hm rok třicet devět, no hrozně (.) pro všechny sem chodila na
gymnázium vod Maloměřic ee padal sníh, byl únor, to si pamatuju jako
dneska, poletoval sníh, hrčely motorky a Němci obsazovali tam (.)
přijeli z té strany a ee měli sme (.) hodinu náboženství, profesoři
byli skleslí všichni (.) smutní, to tak působilo na lidi hrozně tady
toto, ten příchod těch Němců a (..) měli sme ee hodinu náboženství a
ten tak krásně mluvil, on byl profesor teologie taky em hrozná doba.

LG: a byla některá ta kina, hlavně teda asi v tom centru, německá a
některá česká? ee jakože spíš do těch některých chodili Němci? a...

JH: to bylo rozdělený, podivejte se, podurčenci němečtí, nechcu říct
čeští, jo, kteří tady bylo všechno na lístky, jo, abysme vůbec
neumřeli hladem. když vám řeknu, že sme dostali půllitrovej hrníček
a takhle sádla na celý na štyři lidi na celé měsíc, jo.

LČ: mhm

JH: na celé měsíc se rozdávaly lístky, to se nedá- to nejsou hezký
vzpomínky. možná na venkově, jestli tady kapnete na někoho
z venkova, tak se měli lepší, ale tady ve městě, já když sem ee
nosila svačinu do do školy, (tak) sem záviděla děckám, že měli
namazaný chleba se sádlem (.) protože nám dávali ta- umělý umělý med
nám dávali a (nevím) co to bylo za sajrajt (.) a marme- a ten
chleba, hrozné, to byl hrozné chleba (.) [co sme jedli].

LČ: [a když] když ste teda v tom období toho protektorátu
navštěvovala ty kina, tak ee byla tam povinná němčina v titulcích u
těch promítaných filmů?

JH: titulky?

LČ: no.

JH: mně se zdá že jo.

LČ: a em ee na těch plakátech byly třeba německé [názvy]?

JH: [no] musely být, [ano].

LČ: [musely]?

JH: ano

LČ: a em jestli ste vnímala nějak zákaz ee vstupu těch židovských
obyvatel do těch kin?

JH: em em jich bylo málo potom s těma hvězdama (.) moc málo jich
bylo, voni to lifrovali hezky rychle do těch koncentráků, brali jim
byty a vyháněli je z pěknejch bytů a (.) hm škoda mluvit.

LČ: a jak na vás působila ta němčina v tom v tom kině?

JH: tak oni nás němčinu učili vod třetí obecné, jo?

LČ: mhm

JH: to byl povinnej jazyk a a za protektorátu úplně teda ee v
posledním roce, ještě než nám školu zavřeli, ee tak už sme nám učili
aji vzorečky matematický německy, tak co chcete, a když vás vyvolal,
tak abysme to říkali německy. vy myslíte, že z toho ty profesoři
měli radost? vůbec ne (.) to byla povinnost.

LČ: takže v tom kině ste to ani tak nevnímala, že tam je němčina
[(jako, jo)]?

JH: [ne ne] ne

LČ: a bylo třeba na těch ostatních lidech vidět, že jim to vadí?

JH: to sem si nevšímala.

LČ: no a v tom protektorátu [(chodi-)]...

JH: [kdo chodil] do školy, tak ee se tu němčinu učil (.) hm a kdo
nechodil, no třeba moje rodiče vůbec neuměli německy (.) hm

LČ: chodila ste v té době do kina víc nebo míň než předtím?

JH: no ee v protektorátě víc, protože když vyrostete z děcka, tak ee
s- rozhodně chodíte víc, protože taky to děcko ty rodiče víc
hlídají, ne? nemůže se courat někde (.) aspoň jinak, já vám řikám,
byla jiná výchova než teď.

LG: a te- v té době ste si pořád ty filmy vybírala podle těch
hereček nebo už...

JH: no tak jistě to upoutalo to člověka (.) víte? já si na jiný
herečky nepamatuju, já si pamatuju z německých hereček tu rekovů
((Marika Rökk)) potom paulu veseli ((Paula Wessely)) si pamatuju
potom ee (.) magda šnajderová ((Magda Schneider)) to byla matka té
romy šnajderové ((Romy Schneider)), jo? tak ta hrávala a zarach
leandr ((Zarah Leander)) ta taky občas zpív- no a marlene dítrich
((Marlene Dietrich)) dokuď ee se nenaštval ee na ňu Hitler, tak jo
tak Marlen ta taky.

LČ: a to ste měla také rády tydlecty [filmy]?

JH: [jo] tyto [co vám]

LČ: [to vám] nevadilo, že sou německý?

JH: ne, nevadilo, ne.

LČ: a em [bylo]

JH: [to byly], vite to byly z holyvůdu ((Hollywood)) už tady tyto
většinou, ale myslím ta šnajderová ((Magda Schneider)) né, ta byla
myslím z Rakouska ta ee magda šnajderová ((Magda Schneider)) ta byla
to byla rakouská, ta taky ta marika reková ((Marika Rökk)) to nebyly
v holyvodu ((Hollywood)), ta už byla v holyvůdu ((Hollywood)) ta
(..) marlen dítrichová ((Marlene Dietrich)) a zarach leandrová
((Zarah Leander)) myslím už taky byla v holyvůdu ((Hollywood)),
nevím, (ona) byla myslím původem Švédka.

LČ: a v ee teda v té době toho protektorátu bylo vidět, že se ti
diváci v těch kinech chovali jinak (.) na tom promítání?

JH: ne.

LČ: tak e jako...

JH: (jak) se měli chovat, co měli chodit, když dete do kina, musite
sedět, aby nevrzalo sedadlo a a musite sledovat děj, tak jak jak
chovat?

LČ: a když tam třeba promítali ty týdeníky a když se tam [objevil]

JH: [no] muselo být ticho, každej se bál.

LČ: a když se objevil Hitler, muselo se třeba hajlovat?

JH: né [ne]

LČ: [ne]?

JH: ne ne ne ne ne ne, akorát si vzpomínám, to sem mně, kolik mně
mohlo být roků v té době? po Moravským náměstí šli Hitlerjugend,
bubnovali na bubny, jo, a (.) to vám tak člověku, to ste se skoro
bála (.) jak vy říkáte vo tom zdvihování (těch, protože) tady bylo
plno Němců ee v Brně, jo.

LČ: mhm

JH: a oni nosili tady to eště ten placek, tady na klopě je měli,
takže ste poznala, že je to henlajnovec ((henleinovec)) nějaké a a
furt zdvihali ruce jak šla, jo, furt, jéžišmarja. takže když ste se
náhodou voctla, tak skoro byl v člověku strach, aby vám někdo
nenadal, že ste tu ruku nezdvihla (.) kdepak, řeknu vám jeden můj
příběh (.) esi trošku můžu vodbočit.

LČ: tak

JH: čekala sem na kluka v Pisárkách na konečné, jo? Čekám, čekám no
co v neděli? byl protektorát a teď (.) tam furt chodím chodím a
chodil tam německej voják, jo? (.) a (.) v- říká si co ta slečna
myslím tady furt ee jako čeká nebo co tady chodí? (já) čekala sem
dost dlouho a von mě oslovil, jo? a já sem si chtěla ověřit svou
němčinu, jak dalece, protože ee řikám, ono moji rodiče vůbec (nic)
co sme se naučili ve škole, jo?

LG: mhm

JH: a učíte se to vod tech osmi devíti roků ze- že (.) a v
protektorátě to do nás hučeli furt furt a tak sem se s ním začla
bavit, abych si to trochu ověřila, jo? a (.) šli sme kousek tam ee
potom za Pisárky, jak se de k myslivně jenom kousínek, no a bavili
sme se (.) a dobře sme se bavili a teď deme zpátky a já mu říkám, já
si vás nebudu všímat v tramvaji (.) protože by to pro mě byla hanba
takhle sem mu řekla a tak to bylo (.) abyste to věděla, já sem
nepohrdala tým člověkem, ale tom, že to byl německé voják a tak sme
byli vychováváni (..) bojoval za dojčland ((Deutschland)) (.) a von
řekl že je Rakušák, taky že jich, že se jim to nelíbí, no co mají
dělat? co měli dělat? chlapci (.) byl tady v lazaretě a tam z teho
gymnázia kde sem chodila tak udělali lazaret v protektorátě.

LČ: a ten strach teda byl cítit i v kinech, jako že by se třeba lidé
ňák víc báli s ostatními mluvit nebo [ee]?

JH: [a] v kinech se nemůžete bavit.

LČ: ale při jako né při projekci, ale předtím třeba.

JH: né, akorát ee sme nechápali to jejich vé ((V jako vítězství))
furt vítězijó na všech frontách Evropy, jo? to vé ((V jako
vítězství)), to bylo pro nás ee neskutečný (.) a Němci tomu věřili
(.) a my né Češi.

LG: takže vy ste vy ste vlastně chodila do těch českých film- ee
českých kin v tom centru, takže vy ste tam [ee]

JH: [tady] německý nebyly, [byly možná, (nevím)]

LČ: [a (vy)] a ste říkala, že že bylo v Brně celkem hodně Němců, tak
ti chodili kam?

JH: hm tak co já, vím dyť (to) byli Češi, ne? původně.

LČ: hm

JH: to byli čeští Němci če- če- (český) jak bych vám to řekla
podurčenci. přišel Hitler a všichni se hrnuli, dostali daleko víc
lístků, daleko víc potravin (..) a naši Češi podurčení někerý děcka
chodily do deseti let ee do do českých škol a najednó začly chodit
do německých škol a neuměly blafnout německy (..) no těch no byla
doba hrozná.

LG: no a když se potom blížil ten konec války, měnilo se to chování
těch diváků v tom kině?

JH: (..) [no]

LČ: [když] třeba začali prohrávat Němci [nebo]

JH: [ne] (.) ne v kině, když dete do kina, musíte sledovat děj a co
by? to se potom mluví, vykládá někde doma nebo s někým nebo s těma
spolužačkama, copak, já si to pamatuju? neměnilo (.) ten strach byl
v lidech hrozné (.) ste nemohla věřit sousedovi.

LG: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození?

JH: no (..) ( ) brzo se nehrálo, protože bylo všechno roztřískaný
(.) em (.) já sem zažila nálet na Cejlu, co vám mám povídat (.) (to)
bylo hrozný dennodenně se bombardovalo a letěly ee hlásili z Vídně,
že letijou a každé den byly sirény s- é ten konec byl hrozné (..)
spolužák, které chodil s nama do tanečních, (.) bylo mu dvacet, na
Křenové na to doplatil, padla tam bomba a v posledních dnech (.) a
bylo po něm.

LČ: a ee tak vlastně na závěr bysme se zeptali asi na některé filmy,
jestli si vzpomenete na některé z těch, co sou napsaný tady na tom
seznamu a jestli byste věděla třeba, kde ste je kde ste je viděla s
kým a [podobně]

JH: [(kde sou ty)] kde já sem si položila ty brýle?

LČ: [tady sou eště ( )]

JH: [až tam kdybyste] byla tak hodná, ano, děkuji (...) To neznáte
Hadimršku, no

LČ: [a vybaví se vám u těch]

JH: [Lelíček ve službách] šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese))

LČ: a co se vám u těch filmů vybaví vlastně?

JH: Burian ((Vlasta Burian)) (.) Pobočník Jeho Výsosti, Šest žen
Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to sem neviděla myslím, nebo
viděla a nepamatuju (.) Mata Hari, no tu tam mám tu Mata Hari, když
ju budete chtět, tak vám ju dám (.) všechno vykládání o ní, hrála
tam taky ta Greta Garbo tam hrála (..) Tři muži ve sněhu, no to
jistě, to je tady náš film (..) Svět patří nám, to je vérich ((Jan
Werich)) (.) Sněhurka a sedm trpaslíků, dyzny ((Disney)) chudá-
Ducháček to zařídí, to je ee (..) Burian ((Vlasta Burian)) (.) U
pokladny stál, Burian ((Vlasta Burian)) (.) To byl český muzikant
tam (.) to je Kmoch ((František kmoch)) (..) Roztomilý člověk,
Oldřich Nový, Vídeňská krev, no to je taky byl krásné film, ta
Vídeňská krev, jéžíš, ale kdo tam hrál, to už si nepamatuju (.)
Vídeňská krev kdo tam hrál, vite to? nevite, to byl moc hezké film,
rakouské (.) Muži nestárnou, tam hrál ten (.) Pivec, Pivec ((Jan
Pivec)), Dobrodružství barona Prášila, tam hrál myslím ten (.)
tanečnice grá- Glázrová ((Marie Glázrová)) tam hrála. (.) Neviděli
jste Bobíka? Zdeňka Baldová ( ) já si pamatuju dost tady z toho a
to mám všechno tam.

LČ: a ta Vídeňská krev, to byl německý film?

JH: no rakouský spíš to byl německé rakouské tenkrát Rakušáci byli
taky pod (.) Němcama.

LČ: a vám se teda líbily hodně ty ee muzikální filmy nebo (s
muzikou)?

JH: muzikální, no muzikální, to vite

LČ: a zpívala ste si třeba pisničky?

JH: [no no]

LČ: [z těch filmů]?

JH: no zpívala, ale teď to jak sem vám to německy zpívala, eště bych
tu melodii chytla, ale já já si nepamatuju, jak se menoval ten film
s tou marikou rekovou ((Marika Rökk)), mně se to hrozně líbilo,
myslím, že sem na tom byla víckrát, na tomto filmu.

LČ: a jak ste vlastně s- jak ste si pamatovala ty texty?

JH: no tak když něco slyšíte víckrát, tak anebo umíte trochu to ně-
tu němčinu, vite co je to ich brauche kaine milionen ich brauche
kaine luxusvagn, řiká vám to něco? (.) neřiká?

LČ: no jako co to znamená?

JH: [řiká]?

LČ: [no] tak to to vim, no.

JH: řiká? no tak vidíte nor musik musik musik no zpívá, no.

LČ: a vy ste to teda slyšela v kině a potom [se to]

JH: [v kině]

LČ: hrálo eště v rádiu nebo [kde ste to slyšela víckrát]?

JH: [ne, v tym kině] v tym kině furt v tym kině a to se tam
vopakovalo víckrát, [no]

LČ: [mhm]

JH: a když ste mladá a líbí se vám to, tak se vám to zalíbí, no to
si pamatuju tady toto.

LČ: a chtěla byste třeba dodat eště něco, co sme k čemu sme se
nedostali z těch vzpomínek na kino, třeba na to jak ste chodila

((klepání na dveře))

LČ: [s tím chlapcem]?

JH: [(někdo sem jde)]

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno

Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.

Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).

Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.

KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.

LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.

KH: ee

LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.

KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]

LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...

KH: hm

LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.

KH: vy jste tam chodila i do školy?

LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.

KH: hm

LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm

LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.

KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?

LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.

KH: hm. a co dělala vaše maminka?

LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...

KH: hm

LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.

KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?

LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.

KH: hm

LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich

KH: hm

LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.

KH: hm

LN: teď je, teď se jmenuje Grohova

KH: hm

LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát

KH: hm

LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.

KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?

LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.

KH: hm

LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská

KH: hm

LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...

KH: a pak ste šla do zaměstnání?

LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

KH: hm

LN: jako pracovat manuelně

KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?

LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce

KH: hm

LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...

KH: hm

LN: tak.

KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]

LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].

KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?

LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.

KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?

LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

KH: a jak často ste jako dítě chodila?

LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.

KH: hm

LN: takže,

KH: a doprovázel vás někdo?

LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,

KH: hm

LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.

KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?

LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...

KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?

LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.

KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?

LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.

KH: hm

LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...

KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.

KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?

LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??

XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.

LN: ?z mužů, takhle.?

KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?

KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

KH: a pamatujete si před válkou?

LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.

KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?

LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?

LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

KH: jo.

LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.

KH: v protektorátu potom už určitě jo.

LN: na protektoru, no.

KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?

LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.

KH: hm.

LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a

KH: hm.

LN: bez přestávky.

KH: a které filmy ste teda měla ráda?

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?

LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.

KH: hm.

LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát

KH: hm.

LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).

KH: jo.

LN: no tak.

KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?

LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).

KH: jo.

LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]

KH: [no a...]

LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.

KH: hm.

LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?

LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.

KH: jo.

LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))

KH: hm.

LN: takže...

KH: jo.

LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.

KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?

LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.

KH: hm.

LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.

KH: hm.

LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.

KH: hm.

KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )

LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.

KH: hm

LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))

KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?

LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.

KH: hm.

LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.

KH: hm

LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

KH: hm.

LN: to jako

KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.

LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.

KH: hm.

LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.

KH: hm.

LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.

KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?

LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.

KH: hm.

LN: no.

KH: a...

LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.

KH: hm. a...

LN: měla jsem strach.

KH: a...

LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.

KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?

LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.

KH: hm.

LN: a pak byl ten, no ( ).

KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?

LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...

KH: hm.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.

KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?

LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.

KH: hm.

LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.

KH: hm.

LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.

LN: ano.

KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))

LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.

KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?

LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.

KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?

LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.

KH: hm.

LN: vysílali. [to taky.]

KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.

LN: ne. to ne, to sem neviděla.

KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]

LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]

KH: [Kouzlo valčíku], ne.

LN: ne, to sem neznala.

KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).

LN: ano, to sem viděla.

KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?

LN: jéžišmarjá [ne]

KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?

LN: v kině!

KH: [teda tenkrát]

LN: [v kině, ano.]

KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?

LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))

KH: [Jeho Výsosti]

LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.

KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]

LN: [taky sem neviděla]

KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?

LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.

KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))

LN: ne, taky ne.

KH: Moderní doba?

LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.

KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.

LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]

KH: [Tři muži ve sněhu]

LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.

KH: hm.

LN: Dobrá země ne.

KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.

LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky

KH: [Ducháček to zařídí]

LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.

KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]

LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].

KH: [To byl český muzikant]

LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.

KH: hm.

LN: To byl český herec. [Město ztracených]

KH: [Město ztracených].

LN: sem neviděla.

KH: Operetu ((Opereta))?

LN: ne.

KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))

LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.

KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.

LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))

KH: [nebyl to Oldřich Nový?]

LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.

KH: pak máme Vídeňská krev

LN: ne. to sem neviděla.

KH: Muži nestárnou.

LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.

KH: a Dobrodružství barona Prášila?

LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-

KH: ano!

LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.

KH: La Palma? ((La Paloma))

LN: ne.

KH: Neviděli jste Bobíka?

LN: ne, nene.

KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.

LN: ne

KH: a Sobota.

LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.

KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?

LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.

KH: hm.

LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.

KH: hm.

LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.

KH: hm.

LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.

KH: hm.

LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.

KH: hm.

LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.

KH: hm.

LN: a tím to končilo.

KH: jo.

LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...

KH: hm.

LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))

XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]

LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]

XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]

LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...

XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]

LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.

XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]

LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]

XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.

LN: [to bylo jak sekaná.]

XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]

LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]

XY: [ano, všecko měli v konzervách.]

LN: [kakao, jéžišmarjá.]

XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]

LN: [no, hrozný]

XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]

LN: [ano, ano!]

XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.

KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]

XY: [né, to nemusíte.]

Konec rozhovoru