Quote

MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.

JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.

MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.

JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,

MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.

JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,

MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.

MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).

JV: hm

MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,

JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance

MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.

JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.

MM: no, samozřejmě, samozřejmě.

protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.

JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho

MM: no, no, dost to dost vadilo.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.

MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.

JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.

MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.

JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?

MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.

JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]

MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.

JV: vůbec nechodili do kina.

MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská

JV: hm

MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.

JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.

MM: ano.

JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.

MM: ne, ne.

JV: nebyla, nikdy.

MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.

JV: v kině ne.

MM: v kině ne.

JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,

MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.

JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,

MM: nó,

JV: dejme tomu do roku třicet devět.

MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.

JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,

MM: nó,

JV: dejme tomu do roku třicet devět.

MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.

JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?

MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

MM: vždycky Lucerna.

JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.

MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.

JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.

MM: no, ano.

JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.

MM: ano, ano.

JV: takže s tím nebyl žádný problém.

MM: ne.

JV: on vás pustil normálně.

MM: no ano.

JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...

MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.

JV: v první řadě?

MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.

JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.