Quote

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,

my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako

to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už.