Quote

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

SM: mhm mhm dobře. teď se tedy zaměříme na vaši dětskou zkušenost s
kinem, eh to znamená do období vašich ee asi asi deseti let. nejdřív
bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svou úplně první návštěvu
kina, nebo jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky na kino.

LS: no my sme bydleli v Maloměřicích a kino bylo v Hhusovicích,
takže sice to nebylo daleko, protože tam naše ulice byla vlastně na
začátku Maloměřic, tam kde se dneska otáčí tramvaj za mostem,
maloměřickým, a chodila sem do toho kina eh většinou se svými
synovci, eh protože protože moje matka mi na kino nedávala peníze
nebo nějaké kapesné sem vůbec nedostávala, no a protože teta mi dala
korunu na kino, ale musíš si vzít kluky sebou. no a děti byly malé,
jim byly třeba tři čtyři roky, tak sem si kluky posadila na na
kolena a když už sem byla moc unavená, tak sem je posadila na židli
a sama sem si šla stoupnout vedle lavic, když začli zlobit, no tak
sem si je zas musela vzít, ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: mhm mhm

LS: to sem bydlela u té tety, protože naši stavěli dům na Lesné, a
já bych jim tam víceméně překážela, a kromě toho sem hlavně musela
chodit do školy, a škola byla v Husovicích a tam naši si na zahradě
postavili takovou chatu, kde přebývali, protože také pracovali na
tom domě, že, no a já už bych neměla tedy kde spát, kde psát úkoly a
tak dále, a přes zimu vůbec tak přes zimu sem byla také u té tety no
a když sem když byly prázdniny, tak sem pracovala, m eh s rodiči na
tom domě jak, nešlo to tak rychle jako kdyby bylo hodně peněz, že

SM: mhm a s těmi synovci ste chodila do toho kina asi jak často?

LS: no každý týden, to bylo jednou každý týden obyčejně v neděli to
bylo,

SM: mhm

LS: v neděli odpoledne hráli, v Husovicích bylo kino Jas a Sibiř,
takže sme chodili to co se nám tam kde hráli film, který podle názvu
obyčejně, sme mysleli, že bude pěkný.

SM: mhm a navštěvovala ste v tuto dobu i nějaká jiná kina než než ta
husovická? ten Jas a Sibiř?

LS: ne.

SM: mhm mhm dobře a do těch husovických kin tam ste chodili asi
proto, že to bylo blízko, pokud se nemýlím.

LS: protože tam všude jinde to bylo daleko.

SM: mhm mhm a jaký byl názor rodičů na film a na kina?

LS: no naši také chodili, ale velmi málo. velmi málo, spíš do
divadla, v Husovicích byl eh Svatoboj se to menovalo, takže tam sme
ně- někdy sem chodila s rodiči do toho divadla, to už sem byla pak
starší.

SM: mhm a byl pro vás film v tom dětském věku důležitý?

LS: ano velmi. velmi, já sem se strašně těšila někdy říkám, že to
bylo jako drastické když ukazovali to bombardování hlavně v těch
týdenících tam ukazovali jak jak eh německá armáda vítězí, jak
lítaly bomby a rozbité domy, jak to lítalo, tak to sem nebyla
schopna ani celé sledovat, to sem vždycky musela sklonit hlavu a m a
klukům zakrýt oči, protože to bylo tak drastické, že malé děti se
rozbrečely někdy rozplakaly a em ne žádná idea to teda nebyla nebo
vůbec poučení pro ty děti ale asi ano, protože si musely pamatovat,
když přišly domů tak to vyprávěly tetě a mamince, že to byla, jeden
syn byl tety a jeden syn byl její dcery, takže to byla maminka a
babička ale <měly stejné děti> takže tím e

SM: mhm a chodila jste jako dítě někdy i na nepřístupné filmy?

LS: ne ne to v životě ne

SM: [mhm]

LS: [ty] dávali jenom večer, tak to vůbec to, já sem ani nevěděla že
sou přístupné nebo nepřístupné to vůbec já sem večer nechodila
nikam, to.

nebo eh s Jindřichem Plachtou
((Jindřich Plachta)), to bývaly taky filmy, které byly i pro děti,
eh nevím e se Zdenkou Sulanovou ((Zdenka Sulanová)), tu sem
milovala, to byl můj ideál v té době, protože ona začala zpívat a já
sem vlastně teprve mm jako dorůstala do toho věku, kdy děvčata se
začínají o sebe zajímat, že, takže ta Zdenka Sulanová ((Zdenka
Sulanová)), všechny její písničky sem uměla zpívat, a no nebo Dana
modřická ((Dana Medřická)), ta byla tenkrát mladá krásná, tak ta
také byla v těch filmech, když sem já mohla se podívat, Věra
Ferbasová, to byla taková veselá jako holka, ta také vždycky hrála
mm no byla oblíbená mezi děvčaty velmi.

SM: mhm, dobře a kdybyste měla nějak eh jako říct jak jak často ste
chodila? v té době do toho kina.

LS: no tak často tak

((někdo vchází do dveří))

LS: dobrý den

SM: už už ste chodila před tím ste vlastně chodila třeba každý
týden, že,

LS: no to sem chodila ale ale...

SM: a teď už to bylo méně často nebo více?

LS: méně často no méně často no to i někdy ve všední den, když
dávali nějaký ten film co, ale s rodiči, ne to to byla výjimka,

SM: mhm

LS: nebo navečer sme většinou nechodili.

SM: a co to způsobilo tu změnu, že ste chodila méně často do toho
kina?

LS: no, začala válka.

SM: mhm

LS: a sice Maloměřice nebyly nějak bombardované, ale i rodiče se
báli lidé se cho- báli chodit večer moc někde z domova, kromě toho
ten fašizmus byl skutečně strašný, to lidé měli strach, když někdo
večer zazvonil, tak eh se třásli hrůzou, že je to gestapo. že sou to
gestapáci a že nás dou zavřít nebo prohledat byt nebo mm prostě
někoho hledali, takže ty em ty situace byly tak drastické pro
normální lidi, že radši večer vůbec nechodili, ven.

SM: mhm mhm a a a která kina ste navštěvovala tedy ještě potom do
toho roku štyřicet pět, když už ste chodila třeba sama do toho kina?

LS: no do toho čtyřicet pět ne, to sem eště ne ne až potom.

SM: aha

LS: sem chodila sama, to mně bylo eh ale někdy sme šly s tou mojí
sestřenicí,

SM: mhm

LS: nevlastní, v Králově Poli tak sme tam chodily do toho kina,
říkám do té Moravy ((Morava)) a do toho velkého a pak tam bylo eště
jedno kino teď jesi je tam nějaký seknd hend ((second hand)), to
bylo říkali tomu blechárna ((pravděpodobně Besední dům)), nevím
proč, jestli tam byly ty blechy nebo ne, ale byl to takový dlouhý
sál, takže ze zadu eh ani nebylo už moc vidět, to bylo taková nudle,
a kam sme eště chodili, no ve městě sme občas byli, protože kino Čas
hrál celý den, tak asi dvakrát sme tam zašli, se podívat, ale tam
byly samé aktuality jako a zase ty to vítězství německých vojsk, to
bylo neustále, mezi tím nějaké reklamy sem tam, to tenkrát spíš
začínalo,