Quote

kino skala ((Scala)) tak to bylo, tam byly jako bych řekl ne plyšový teda, ale ňáký lepší sedadla tam už to bylo hezčí. no vě- ale většinou co sme chodili na ty dřevěný. a byly to sklapovací. protože ještě vím, že sme se smáli, byl takové vtip, že kdosi přišel nějací manželé, a ten, ta manželka během toho kina porád se vrtěla, manžel jí říká, co prosím tě máš? a vona furt, mě to tlačí. a von povidá jak tě co tě může tlačit prosím tě. až rožali tam, <vona seděla na nesklopené židli, na té hraně.> tak sme si z toho dělali legraci. <jak může> ((smích))

no když to vezmete, tak přindete pozdě do kina, tak vás uvaděči uváděli s baterkou, že, a protlačovala ste se, no a to si člověk nevšiml, že se to sklápí. tak hleděl sem, páč lidi už pšššt, ticho, sedni. hned křičeli. hodně teda co se rušilo že lidi rádi jedli. a já sám sem to měl rád. během filmu něco pojídat, jo?

LČ: aha

AU: to byl takové zlozvyk, ale jelikož ty papírky a to dodneška šustí porád, tak já sem to přestal kupovat, já sem si koupil třeba kilo hroznu nebo něco. a jedl sem ty hrozny. páč to nešustilo a já sem byl spokojenej a přitom sem si pochutnal. já mám hrozny hrozně rád.

LČ: a ostatní diváci také měli ve zvyku konzumovat nebo jíst?

AU: no měli, to jako kolem vás to šustilo, to jako, ale zase když někdo zašustil, druzí ho vokřikli.

LČ: hm

AU: takže tam byly, takový to vyrušování bylo zkrajů dost...

LČ: a ty německé týdeníky, to přece teda byla ale propaganda, ne?

AU: byla to propaganda. my sme to tak brali jako propagandu. protože sme, sem vám to říkal zkrajů, sme se smáli tomu ustu- em přemístili sme se do předem připravených pozic, jo, no voni když prohrávali,

LS: mhm. a vzpomenete si, jak ste se v tom kině obvykle choval?

OH: no tak ee (.) tehdejší ee ty sály to byla normální lavice sklopený to sedadlo, tak (sem) si sedl a teď když někdo přišel druhej, tak se muselo trošku (uhnout), tak sem si sedl vedle, no e e nijak zvlášť jsem se tam <chovat> nemohl jenom jako ee (bych) řekl tak jako normálně přijdu, najdu si svoje sedadlo (.) sednu si a su poť- potichu pochopitelně, tam se nedalo vykřikovat nebo něco

LS: mhm

OH: v tom kině.

LS: a konzumovat jídlo nebo nápoje

OH: tam se tam to takového nic neexistovalo

LS: mhm

OH: v kině tenkrát.

LS: ani ee to už ste vlastně říkal, že byste se bavil třeba v průběhu projekce s dalšími kdo tam seděli

OH: no no e no to byly jenom strohé ee (.) pardon nebo něco tak kdyby ee (někdo) zavadil vo někoho

LS: mhm

OH: tak se člověk vomluvil, ale jinak jinak že bysme navazovali nějaký debaty, vono to tam jako nešlo, to to už každej si honem koukal sedět a potom začal program, takže tam musel být každej ticho.

LS: takže nikdy ste se nesetkal s tím, že by hlasitě reagovali diváci

OH: [ne ne ne]

LS: [na program] že by tleskali třeba...

OH: to ne.

LS: mhm. a jak se chovali diváci v kině za protektorátu

OH: no tak každej byl ee no akorát se s- akorát tam ee každej byl v tichosti a a nemohl najevo dávat ňáký svoje nálady proti ňáké té ee národnosti, to to neexistovalo.

LS: mhm mhm

OH: prostě šel do kina, zhlédl film a šel dom. to to ono to neexistovalo tady tady ta rivalita taková, dneska by hned dělali manifestovali.

LS: takže si nevzpomínáte, že byste za toho protektorátu v kině zažil ňáké hlasité projevy

OH: ne ne ne

LS: že by se v kině hajlovalo třeba

OH: a to taky ne.

LS: mhm. (.) a ještě bych se zeptal těsně po osvobození v roce devatenáct set čtyřicet pět, jestli byste si vzpomněl ee na atmosféru v těch kinech, jak to tam vypadalo těsně po tom osvobození. ty první návštěvy kina po roce čtyřicet pět. jestli si na to vzpomínáte.

LS: (..) hm (.) to to byla (.) to byla situace vlastně taková roztržitá, to bylo po po napětí prostě že bylo konec války, a (.) to (..) to tak to tak moc ani ty lidi tak nějak nezajímalo, (páč) každej byl rád, že už je to ukončený a takže ee s tou zábavou ee se moc do té zábavy nikdo tak nehrnul.

LS: mhm mhm

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.