Quote
02.387
191:198
LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?
JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.
02.387
266:274
JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.
LČ: mhm.
JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili
02.387
1121:1135
LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?
JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.
LČ: až tak?
JH: no to bylo.
LČ: ale tak porušovalo se to, ne?
JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.
01.386
314:320
ale maminka chodila ráda s náma do kina. ale na ty české filmy.
na ty cizí sme moc rády nechodily. protože ty titulky, ste tak
dobře, já třeba ano, ale maminka ty tak rychle nepřečetla, protože
ona tu češtinu tak dobře, do poslední chvíle neznala.
SM: hm
VB: přece jenom, i v pozdních letech něco jí zůstalo na tu její řeč,
tak na to ( ) po slovensky
01.386
368:372
protože i když stálo potom už to bylo byly třeba tři koruny, no
ale to víte, byli sme tři, už chodil i bratr, s chlapci do kina,
SM: mhm
VB: tak už chtěli jsme všichni. já sem chodila i se sestrou. ( )
ona byla o ten rok,
01.386
1410:1420
já sem chodila moc ráda do kina. já sem byla taková kinařka.
SM: byla.
VB: no. i sestra. my sme chodily, sestra to víte všude, a maminka ji
tak víceméně posílala se mnou,
SM: mhm
VB: ona ji otravovala, proč Věra může chodit a já ne. no já sem byla
o ten rok sice starší, o rok a půl,
SM: mhm
VB: a tak už maminka nás tak oddělovala. ale když sme potom začaly
chodit spolu, už už jako, tenkrát ještě nebyla přehrada, a teprve se
stavěla.
01.386
107:130
JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.
LČ: aha.
JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.
LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?
JH: no tatínek a maminka.
LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]
JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.
01.386
171:189
LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?
JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.
LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?
JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...
LČ: zvyk.
JH: ten <kinový den>.
01.386
596:598
to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout,
01.386
1121:1145
LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?
JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.
LČ: až tak?
JH: no to bylo.
LČ: ale tak porušovalo se to, ne?
JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.
LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?
JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...
LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.
JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto.