Quote

JC: no to já sem se pak, ee my pak po té válce sme, vlastně sme, ten
manžel přišel do té firmy ve dvaačtyřicátým, a tak sme to ňák
prošli, ten ee až po té válce, že sme to tak ňák společně budovali
nebo, tak to je takový nadnesený, že, ale tak sme tak víc začali,
tak já sem pak už vlastně chodila jenom s ním a, a už sem ani do
kina, ale někdy sem šla i sama třeba.

JV: hm a předtím, když ste spolu chodili teda za té války, tak
chodili ste třeba společně s těmi vašimi, s tou vaší partou? [s těmi
vašimi přáteli?]

JC: [jo jo to sme chodili hodně] jo, společně, no.

JV: a i s tím vaším budoucím manželem.

JC: no až po válce, no.

JV: až po válce.

JC: tak taky sme vo tu politiku tolik nedbali, to je pravda, ale
podle tak toho se mi nelíbili, tak sem tu trojku volila. no tak to
sme tenkrát šli ještě na tu orlovnu ((Kino Orel)), a tam sme vlezli
o přestávce, a dávali tu, Celý svět se směje. to ještě bylo, ty
ruský, nebo Děti kapitána Granta, že, to bylo, a tam byly ty pěkný
písničky a to. a to ještě sme tak jako vo přestávce tam vlezli, a
ještě se dívali. tak sme byli takoví, ee dá se říct lidově lační
toho, ňáké té zábavy, že.

JV: tak ono po válce asi docela, to je pochopitelné.

JC: no chvilku se tancovalo po té válce, tam byli hodně Rumuni, ti
vojáci taky. z Rumunska armáda, nebo ti se přidali k tomu, k té
Svobodově. a ti, to byli toho Malinovského ((maršál Malinovskij)),
to byli samí, jako říkávali, že to je z těch věznic, tak ti nebyli
hodní, jo, to sme museli utíkat aj před nima, před těma Rusákama. to
sou taky takový vzpomínky nehezký, no. ale pak se to tak, trochu se
začalo tancovat, ale to přešlo, no, to byla taková chvilková, tak to
sme se ňák, no a nakonec už nám bylo najednou jednadvacet, dvacet,
už zase byla ta mládež osumnáct, sedumnáct, už sme třeba si
připadali starší, jo, takže už to tak...

JC: a většinou, pravda je, že když sme ještě bydleli na Palacké
((Palackého třída)), proti tomu kinu Oko, tak to, co bylo, noviny
sme možná vodbírali, to, co bylo nazvaný, mělo škaredou kritiku, tak
na to byly fronty. to to, to sem...

JV: to je negativní kritika, no. [reklama taky.]

JC: [to se vždycky,] vono je to, je to těžko, víte, to co člověk, to
jinej názor, ale tak něco hezkýho abyste, já třeba si pamatuju to
můlin růž ((Moulin Rouge)) sem viděla, já sem plakala. a pak dlouho,
to bylo tak, ale teď už...

JV: můlen růž? ((Moulin Rouge))

JC: no, to bylo vo tom malířovi.

JV: myslíte a to bylo v jakém roce?

JC: no to už bylo, tak řekněme sedumdesát dva už.

JV: no já nevim, jestli ste viděla ten nový můlen růž ((Moulin
Rouge)), právě.

JC: ne. tam bylo, no von jako, a pak, dovopravdy tou televizí
vlastně to je tolik, už člověk do sebe dostává těch všelijakejch
těch, že už, a když šel do toho kina jednou za týden, tak mu to
zůstalo něco dýl, jo, než dneska sou taky pěkný, já nemůžu říct,
třeba to ee...

JC: a tam ještě, to už sem měla ty děti, tak to je tak padesát
čtyry, padesát pět, čtyři koruny tři koruny, no.

a teď jako, teďka
dávali v televizi, já sem jenom tam viděla kousek, kat ni- nepočká
((Kat nepočká)), jo? to hrála Bohdalová ((Jiřina Bohdalová)) už se
ee s Radovan, ne Radoslav Brzobohatý tam hrál už v civilu toho
gestapáka. a to bylo, to si myslím, že bylo něco tak jako, ale vona
nebyla ňáká veliká herečka ta let- ((Anna Letenská)) ona byla
herečka taková, takový no tak ta, no tam hrála právě v těch
Umlčených rtech ((Umlčené rty)) nebo Srdce v soumraku, jo? to taky.

ta sokolovna ((Kino Sokol v Líšni)) byla taková, no tak
tam, tak pak když byl ples, tak to voni vyklidili, no a ples, plesy
byly až po válce vlastně. no, to nebyly ňáký veliký takový ňáký.

JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?

JC: no bývaly ty týdeníky.

JV: týdeníky.

JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]

JV: [a reklama?]

JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.

JV: a přestávka teda byla třeba?

JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...

JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...

JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.

JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...

JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...

a potom em až už sem byla starší, tak sem nesnášela
blízkost jiných lidí. dodneška to nesnáším. takže vím, že na Emu
Destinovou ((Ema Destinová)) sem šla až do Jundrova do takového
moderního kina ((pravděpodobně kino Světozor)), kde byly daleko od
sebe ty židle,

LS: hm

MH: a em to prostředí bylo takové (.) poprvé a naposledy sem tam
byla.

LS: hm

MH: a moc sem toho nenakinařila, em jediná kina, jediné filmy, které
sem navštívila víckrát, bylo po válce hry lásky šalebné ((Hry lásky
šálivé)) s Kopeckým ((Miloš Kopecký)), turzanovovou. ((Božidara
Turzonová))

MH: po válce, no poslední rok už ne, protože sme byli
vybombardovaní, tak po válce sme se přestěhovali a em neměla sem čas
ani.

LS: hm

MH: já sem byla tak zapřažená [ve škole,]

LS: [hm, jasný.]

MH: zahrada tam byla na krku, a em prostě to nešlo.

LS: hm a ještě bych se zeptal, v podstatě tu samou otázku, ale v
souvislosti se školami, když ste chodila do školy, tak jaký byl
postoj školy nebo učitelů k filmu a ke kinům.

MH: ee em em em vo tom se moc nemluvilo, abych pravdu řekla.

LS: hm

MH: jo? my, učila sem adoptivního syna paní Kurandové, a ee se
školou sme do kina nechodili. měli sme předplatné na operu, pro děti
bylo pět kin, (teda) pět představení, zásluhou profesorky ( ),
to bylo velmi dobrý, páč vychovávali hudebně obecenstvo. ale do kina
sme nechodili, protože děti chodily samy.

LS: hm

MH: a se svými rodiči.

LS: hm

MH: ale když sme skončili jednu devítku, v roce padesát dva, sme se
nemohli rozloučit, tak sem zatelefonovala do kina, ((pravděpodobně
kino Astra nebo kino Vesmír)) právě v těch Židenicích tam dole, a
hrál Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)),

LS: hm

MH: a celá třída, koupila sem pro všecky lístky, a samozřejmě i
rodičové nás následovali na odpolední představení. takže ten
Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)) tehdy táhl, tó, to
bylo velice aktuelní.