Quote

a pamatuju si
no jako že byly školní jako výl- takový do kina.

LG: jo

JB: ale to organizoval dycky kněz, ten katecheta, se menoval kate-
menoval, no ten co nás učil ten kněz, no tak byl katecheta,

LG: mhm

JB: to byli který vyučovali děti ve škole, katechismus, že no, tak
sme byli na filmu golgota ((Golgota)) to byl italský film a to bylo
no vo ukřižování Krista, jo. ten film

JB: na faře ne. no to se hrálo v kině normálně,

LG: mhm [já vim že ste říkal, že ste...]

JB: [zakoupili pro celou] třídu lístky, že, nebo pro celou tu školu,
jo, teď se šlo jako do toho kina to byla to italské film to bylo asi
v takovym sedmatřicátym anebo osumatřicátym roce golgota ((Golgota))
se to menovalo ten film. no a tam tam sem dostal vod katechety
facku, ale nic sem neudělal, prže přede mnou náké co stál nebo za
mnou tak dělal náké tyto,

LG: mhm

JB: skřeky, no a von si myslel že jako to dělám já a přišel a dal
mně facku. ((smích))

LG. jejda ((smích)). a bránil ste se nějak proti tomu? nebo řikal
ste mu něco?

JB: to já už nevim, já sem mu řikal no že sem nic nedělal no, von,
já sem byl dycky hodnej žák. já sem se moc neučil,

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,

Madla zpívá
Evropě, zdeňka solanová ((Zdenka Sulanová)), ta krásně zpívala, to
děvče nádherně zpívalo a Ladislav Boháč, ten tam dělal ňákého
profesora nebo co, jo, tak to bylo taky moc hezký.

pak sem chodila ráda, no tak tu Zdenku Sulanovou, to bylo
taky asi tři nebo čtyři filmy které ona, měla, Madla zpívá Evropě,
to už bylo potom větší, já nevím, jak se jmenovali názvy si už
nepamatuji, ale na všechny sem šla.

SM: a na všechny ste šla víckrát?

LS: a víckrát. když byly, kdyby byly dnes, tak jdu na to zas.

SM: mhm mhm

LS: to bylo to bylo úžasný.

SM: jo

LS: tak pro mě, protože já sem eh no myslím, že to byla byl i citový
důvod, že sem měla takový trochu podobný osud, svůj životní jako
měla ona, tenkrát, no a tím v tom filmu teda že a možná že to a
navíc krásně zpívala a já sem v té době začala zpívat, a ráda a
dost, a dost slušně, chodila sem do souboru,

potom sme byli na tom,
na tom Madla zpívá Evropě, to už sme spolu, no tak my už sme spolu
začali chodit em prakticky když nám bylo osmnáct myslím.

to Madla zpívá Evropě, Muzikantská Liduška, no potom už to, Krb bez
ohně, no takový ty zamilovaný filmy jako pro děvčata, no, to bylo
takový, no, když...

taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla