Quote

MJ: no né, napřed sme chodili jenom s rodiči e to oni nás brali na
filmy, který ee sou pro nás, protože my sme těm jako děcka z vobecné
škole,

JV: mhm

MJ: sme nerozuměli detektivce a nebo ňákým ee milostným těm, to nás
vůbec nezajímalo, my sme měli ee e chodili sme ná buď pohádky, pokud
byly a moc nebyly a nebo ee co aj nám někdy naši řekli ten děj a
nebo to potom dodatečně o co se jednalo. takže to sme cho- to sem
chodil s rodičema do těch (.) vosmi deseti let a pak teda už
s rodičema člověk v pubertě přestává e chodit všady.

JV: mhm dobře. á dál bych se zeptala, jaký byl názor rodičů na filmy
a na kina? jestli vás třeba podporovali v chození do kina nebo
naopak.

MJ: no oni se dycky ptali na co du a s kým du a to já sem jim
poctivě říkal. já sem je poslouchal.

JV: mhm

MJ: to přiznám.

JV: a říkali vám třeba na co máte jít e na co nemáte jít?

MJ: ne.

JV: ne nemluvili vám do toho.

MJ: ne, leda když byl ňákej takovej, no naučný, ale to byly, to
dávali zvlášť, ale do toho nám nemluvili, jenom řekli p- právě co
oni taky viděli a to byly em to byly ty filmy e zaprvé ty ee
zábavné, ty veselohry e

JV: mhm

MJ: s Burianem ((Vlasta Burian)) a nebo e potom s e byl Pat a
Patachon americkej a nebo byl ten (.) Voskovec a Werich ((Jiří
Voskovec a Jan Werich)), ale to mělo už úroveň aj teda m- mravní, že
jo, to byl boj proti fašismu e t- to e á ty sociální em to nás tam
vodili a nebo říkali, že to je dobrej film, tak sme tam šli sami.

JV: takže vy ste se doma bavili o filmu?

MJ: no když se mě ptali, tak jo.

JV: mhm

MJ: no jistě.

JV: takže se ste se bavili o tom, který film je dobrý a který
špatný, doma,

MJ: no [no].

já když sem chtěl jít, tak sem
řekl našim a oni povídali na co chceš jít a s kým a toto a když mě
to, tak mi dali peníze.

MJ: ale e to měl strýc. e jeden měl, dokonce nás filmoval, a to byla
osmička samozřejmě toto a tam dával aj titulky, takže o ee to byly
rodinný filmy to ee to bylo pro nás bezvadný

MJ: on fil-, dokonce můj, náš strýc, on dlouho neměli děcka, takže
filmoval nás, když sme dělali v e ti- Tišnovské zahradě všelijaký,
stavěli stany a jezdili byste na maťá- ee na ma- e na maňáscích e
ve- vedle (struhy) a tak takže, naše hry a to je do dneska se na to
rádi díváme.

JV: mhm ee dobře. a jak často st- jak často to asi tak bylo to
promítání v domácnosti. jak často ste se na ty filmy koukali?

MJ: no tak dvakrát za rok, nebo jednou málo.

JV: a to bylo teda jenom v rámci rodiny, nebo to bylo mezi přáteli,
nebo

MJ: no přátele to nezajímalo ( )

JV: hm

MJ: jenom rodinný, no.

JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.

MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.

JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?

MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.

JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]

MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.

JV: vůbec nechodili do kina.

MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská

JV: hm

MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.

JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.

MM: ano.

JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.

MM: ne, ne.

JV: nebyla, nikdy.

MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.

JV: v kině ne.

MM: v kině ne.

JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?

MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

MM: vždycky Lucerna.

JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.

MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.

JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.

MM: no, ano.

JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.

MM: ano, ano.

JV: takže s tím nebyl žádný problém.

MM: ne.

JV: on vás pustil normálně.

MM: no ano.

JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...

MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.

JV: v první řadě?

MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.

JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.

JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.

MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.

JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.

MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.

JV: s babičkou.

MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.

JV: s babičkou.