Quote

JV: ne, to je v pořádku. em, takže em projevovalo se em na vašich
dětských hrách em to, že ste chodil do kina? nějak inspirovalo vás
to inspiroval vás ten film k něčemu, nebo...

ZP: ne.

JV: ne?

ZP: nemůžu můžu můžu říct ne, inspiroval nás hlavně ten Mladý
hlasatel.

JV: ehm, takže vás to nějak neovlivnil v tom jak ste si hráli.

ZP: ne.

JV: em, ani ste třeba nenap- nenapodobovali nějak té- nějaké herce
nebo...

ZP: ne.

JV: příběhy...

ZP: ne.

JV: hm, dobře, a třeba filmové písničky ste si nezpívali?

ZP: nebyli sme tak muzikální. nikdo. byl jeden kamarád, ten nebyl z
toho našeho klubu, ten hrával na kytaru, j

JV: pak tady mě zaujalo, vy ste měl, em cituji, měl sem v
kalendáříčku [zapsány]

ZP: [ano]

JV: všechny filmy, které jsem viděl, i s hlavními herci a vstupným.
em, proč ste si to zapisoval? nebo z jakého důvodu?

ZP: em tak sem si psal takovej jako deníček.

JV: ehm.

ZP: jo, to sem si psal, kdy sem byl, em někdy s kým sem tam byl, em
pak sme teda zapsali ten teda ten titul toho filmu em hlavní
představitele sme si tam napsali a vždycky sem si zapsal em kolik
sem za to em za to vstupný zaplatil. tak abych měl jaksi přehled o
tom, který ty filmový představení sem navštívil. protože skutečně
těch filmových představení sem jaksi navštívil hodně.

JV: ehm.

ZP: jak říkám, někdy aj i dvakrát denně.

JV: ehm, a ještě bych se zeptala, když ste si zapisoval ty filmy,
tak v kterých letech ste si to zap- zapisoval asi, kolik vám bylo
třeba?

ZP: nó, to bylo během té války, že. tak to do toho pětaštyrycátýho
roku, do toho pětaštyrycátýho roku, to mi bylo nějakých těch
třináct, čtrnáct, patnáct let.

JV: a třeba dělali to taky vaši přátelé? něco podobného?

ZP: ne, nevzpomínám si. nevzpomínám si.

JV: ehm.

ZP: myslím ani brácha si to nepsal, že sem to psal sám.

JV: em takže v tomto období, po těch deseti letech věku ste ještě
pořád chodil často do kina, ano, takže...

ZP: pořád.

JV: říkáte, říkáte...

ZP: snad víc než předtím, jo, to už sem snad začal trošičku rozum
brát, tak to sem právě si zapisoval ty ty filmy jednotlivý

JV: em, dyš ste teda šel do toho kina s bratrem hovořili ste třeba
potom cestou z kina třeba o tom filmu, který ste viděli?

ZP: ano, to sme se bavili, em dokonce sme jaksi tak hodnotili,
dělali sme si takovou jakousi kritiku toho představení, to sme
hodnotili, teda já nevím, esi tehdá sme tak jaksi znali, jak se
režie po- po- em projevuje na tom filmu, ale em hodnotili sme em
hodnotili sme výkony jednotlivejch em jednotlivejch protagonistů,
herců co tam hráli, jak hráli tak to vim, že sme se vo tom bavili.
nebavili sme se moc, ale ačkoliv taky sme vzpomínali teda na ten
děj, co se tam odehrávalo,

dyš em jeden ten film si pamatuji. eště, jak vám
řikám, to bylo o Vánocích, dyš sme to dostali, dyš brácha to dostal,
otec devátýho ledna zemřel nato, jo, čili otec už na žádném tom ob-
na tom filmu nebyl, ale em všelijaký výlety se filmovaly, dyš se šlo
n- na výlet, tak se filmovalo. vim, že brácha byl na em v takovym
táboře, my sme měli my sme měli takovýho šoféra, vlastního šoféra,
kterej když potom otec zemřel, tak em vo prázdninách to bylo em em
jeli tábořit do údolí do údolí pod Ketkovskej hrad, to je Jihlavka
myslim, jestli se nemejlim, nevim jestli Jihlavka nebo Oslavka. em
tak myslim Jihlavka je to. pod Ketkovskej hrad, tak sme ho tam byli
navštívit a tak vim, že z toho s- byl film, jo. anebo dyš sme se
loučili potom s tou Zastávkou ((Zastávka u Brna)) a pekla se
živánská, víte co to je, na rožeň se dalo to maso no takhle a tomu
se řikalo živánská pečeně a tak to, tak to se při tom rozloučení se
to peklo, tak z toho byl film. nebo je eště dodneška ek- musí, možná
existuje. protože ten přístroj, to dostal bratr, možná že teda ten
se vodstěhoval potom v Praze, skončil teda potom v Praze, tak možná
ten film tam ještě existuje.
JV: ehm, dobře, a to ste teda pouštěli em ty filmy, který ste si
sami natočili...

ZP: ano.

JV: a ty filmy, který ste si koupili ste si pouštěli nějak?

ZP: ty byly jenom ty dva a ty byly už tak vohralý, že, ty už sme si
nepouštěli.

JV: ehm.

ZP: sme pouštěli ty filmy, kerý sme si natočili sami.

JV: dobře, a jak to bylo asi často, jak ste si pouštěli ty filmy
sami?

ZP: tak při příležitosti, řekněme tak jednou za půl roku.

JV: ehm, dobře. a to teda bylo mezi rodinou, nebo ste na to zvali i
přátele?

ZP: ne, ne, to byla vždycky jenom rodina.

JV: ehm.

ZP: a byl to vždycky takovej svátek, protože to chvilečku trvalo,
než se to nainstalovalo, že, vobsluha toho přístroje byla ta- měli
sme teda i projekční plátno, to perličkový, jo, že se to promítalo
na to, byly to takový no, em samozřejmě že sme neměli titulkovač,
neměli sme zařízení pro sestřih toho filmu, to bylo všechno
nesestříhaný, to sme na tom neměli možnost teda to sestříhat. tak
jak se to namo- nafilmovalo, s chybama,a bohužel vim, že i při tom
vobracení toho em té kazety se to někdy trošičku vosvětlilo, že to
bylo uplně ven, takže na tom byly takový ty závoje bílý na tom byly
vidět.

JV: no že jestli ste se třeba o těchto filmech bavil s kamarády
nějak víc, když vás takhle zaujaly? nebo to, že ste rozebírali že
sou americké?

ZP: ano. ne, ne ne ne, skutečně. jak říkám, dyš sme šli třeba z toho
kina s bráchou, anebo potom sme se setkali s těmi ostatními přáteli,
tak sme si třeba na ty filmy vzpomínali, že sme se třeba o nich
bavili, em co se tam dělo, no.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.