Quote

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno

Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní

LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.

konec rozhovoru
1

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Blažena Stránská
Datum a místo:

Rok narození: 1926, bez sourozenců.
Bydliště do roku 1945: Dykova (Židenice).
Povolání rodičů: Otec tkalcovský mistr, matka tkadlena.
Povolání narátora: Vystudovala měšťanku v Židenicích, poté byla
prodavačkou u Bati na Kobližné. Před důchodem pracovala jako vedoucí
(pravděpodobně) skladu na Vysokém učení technickém.

LČ: takže bysme (..) ee začaly ee já bych se vás úplně na úvod (.)
bych se vás... ještě si s vámi zrekapitulovala některé osobní údaje,
abysme to měli (.) zaznamenáno (..) takže bych se vás nejprve
zeptala ee na vaše jméno?

LT: T.

LČ: ee ce- celým jménem kdyžtak bych...

LT: L.

LČ: L. (.) rok narození?

LT: dvacet šest.

LČ: a (.) vaše bydliště do roku devatenácet štyrycet pět?

LT: Židenice.

LČ: a ulice byla Dykova.

LT: Dykova.

LČ: a školu ste navštěvovala do roku čtyřicet pět kde?

LT: [v Židenicích]

LČ: [v Židenicích] a vaše zaměstnání (.) bylo kde? a ee jaké?

LT: prodavačka u Baťu.

LČ: a bylo to v Židenicích nebo?

LT: ne, ve městě.

LČ: ve městě (.) a bylo to teda v- (.) na ulici, jestli byste si
vzpomněla na ( )?

LT: ee jak se to teď jmenuje? centrum (.) na Kobližné.

LČ: na Kobližné (...) ee a [jaké]

LT: [a vás] to zajímá tak do toho roku [štyřicet pět?]

LČ: [štyřicet pět] (.) tam se nic nezměnilo teda? v tom zaměstnání?
(takhle) ste byla prodavačka?

LT: mhm

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době?

LT: no otec byl tkalcovský mistr a matka tkadlena, no a pak byla
doma.

LČ: a měla ste sourozence?

LT: (ne)

LČ: neměla? a jakého vzdělání ste dosáhla?

LT: čtyři měšťanky a tím to končilo. pak sem měla u Baťů různý
kurzy.

LČ: ano (..) a ee (..) e jaké bylo vaše povolání vlastně od skončení
té školní docházky až do odchodu do důchodu? vlastně jenom obecná
charakteristika ne ee...

LT: no tak to je těžko no tak mezitím sem měla dvě, vdala sem se,
měla sem dvě děti (..) nějakou dobu sem potom pracovala a než sem
šla do důchodu, tak sem pracovala jako vedoucí (skladu) na vysoký ee
no na véúté ((VUT - Vysoké učení technické))

LČ: mhm (.) a kdy vaš- kdy skončilo ee to že ste navštěvovala
pravidelně kino? kdy ste zhruba přestala pravidelně chodit do kina?

LT: no narozením dětí (.) tím se to omezilo.

LČ: a potom už ste tak pravidelně...

LT: no pak už se tak pravidelně nechodilo, že to (jak) vycházel čas.

LČ: dobře tak a teďka po těchlectěch obecných údajích bysme se
vrátily vlastně k otázkám, které se budou týkat dětské zkušenosti
(.) do období zhruba kolem vašich deseti let, do ukončení měš-
obecné školy. tak bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svou
první návštěvu kina?

LT: no tak to si teda nevzpomínám (.) ale jako docela malá sme
chodili na širlej ((Shirley Temple)) (.) to ještě byly ee namluvený
filmy (.) ale že by to byl úplně první, to nevím.

LČ: takže ty vaše nejstarší vzpomínky na kino sou jaké?

LT: no ty dětský

LČ: a (.) jak často ste jako dítě ee do svých těch deseti let,
zhruba do ukončení té obecné školy, chodila do kina?

LT: já vám nerozumím.

LČ: jak často ste jako dítě [chodila do kina]

LT: [no každej] tejden (.) to byly soboty obvykle.

LČ: a s kým ste v tomhle období do toho kina [chodila]?

LT: [no tak ee] s otcem hlavně s otcem, no a taky potom s kamarádama

LČ: ze školy?

LT: ze školy, no.

LČ: a které kino ste v té době navštěvovala?

LT: no toho bylo víc (.) v Židenicích byla Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) (.) Slovan, Hvězda (.) no to co bylo v tom nejbližším
okolí, že, kam se nemuselo dojíždět.

LČ: a proč právě tato kina? p- protože byla blízko?

LT: no protože byla blízko (.) protože jako děcko ee mě teda
nechtěli naši daleko pouštět, že?

LČ: a jaký byl názor rodičů na film a na kino?

LT: no otec byl milovník a matka na to neměla moc času.

LČ: a podporovali vás v tom chození nebo vás [odrazovali]?

LT: [no jistě] mně na to museli taky dát peníze.

LČ: takže i když ste chtěla jít ee vlastně se spolužáky, tak ste ee
dostávala peníze potom [od rodičů]

LT: [no ano]

LČ: a ee jaký byl postoj školy? k filmu a ke kinům? vyjadřovala se
škola nebo [učitelé]?

LT: [to se] nedá říct, to si nevzpomínám, že by jako škola (.) byly
některý povinný filmy, že? nebo se chodilo se školou tak (
)

LČ: chodili ste se školou ee a do kterých kin (.) ste chodili?

LT: no zase v nejbližším okolí, aby to bylo bez dopravy.

LČ: a vzpomenete si, na jaké filmy ste se školou [chodili]

LT: [to né]

LČ: to ne?

LT: to je, vite, to je (..) už takových (..) sedumdesát let (..) to
jako (.) tak do detailu ne.

LČ: a byl pro vás film v tomto dětském věku důležitý? a pokud ano,
tak proč? jak se to projevovalo?

LT: protože to byla zábava.

LČ: a projevovalo se to třeba ve vašem nějakém chování ve zvycích
nebo ve hrách? [až tak?]

LT: [to se] dá taky těžko říct, no byla to zábava ee chodili sme
s dětima, že (.) v sobotu obvykle s otcem (.) potom až sem byla
starší, že, až jako napřed byly do patnácti let nebo dokonce do
osumnácti zakázaný filmy, že, některý.

LČ: a s ee kamarády ste se bavili o o filmech?

LT: no to vite že jo, no taky sme napodobovaly herečky, že (.) sem
tam sme se natřely, doma za to dostaly.

LČ: takže ste se ee líčily nebo ee oblíkaly (.) jako herečky nebo
jak ste to [zkoušely]?

LT: [to se] nedá tak říct, no tak hráli sme si na různý filmy, že

LČ: že ste předváděli nějaké scénky [třeba]

LT: [no jistě]

LČ: mhm a mě- to nemělo asi nějaká pravidla, to bylo jenom takové
[napado-]

LT: [no jistě]

LČ: napodobování a předvádění (.) a to ste si hráli takhle doma
anebo ee anebo na ulici?

LT: na ulici, to se tehdy se nejvíc běhalo po ulici na různejch
stavbách (.) tehdy to bylo úplně jiný jako teď.

LČ: a třeba písničky filmové ste [zpívali]?

LT: [to sme] zpívali ve velkým.

LČ: a na nějaké konkrétně byste si vzpomněla?

LT: nejspíš maminka moje, ta je milovala.

LČ: takže je znala z desek nebo (..) nebo ee?

LT: z desek ne tehdy, kdepak.

LČ: to bylo přímo z kina?

LT: ale z rádia.

LČ: z rádia (...) takže ste poslouchali filmové pisničky z rádia.

LT: ano.

LČ: a vzpomínali ste tak.

LT: to vite, moje maminka, ta zpívala moc (.) ( ) jo a taky to
bylo ee na takových letáčcích, oni vždycky k tomu ee je vydávali k
těm různým filmům.

LČ: a to ste mohli dostat v tom kině (.) nebo?

LT: ano

LČ: jo to se dalo... a tam se to kupovalo nebo...

LT: jo tak to vám nepovím.

LČ: nebo se to rozdávalo? to nevíte.

LT: to nevím.

LČ: dobře a teďka ee vlastně k tomu druhému okruhu otázek, tam bysme
se zaměřily na takové divácké návyky vlastně (.) vztahuje se to
zhruba k období po ukončení té obecné školy ee a takže vlastně ee
nás budou zajímat ty nějaké změny, třeba které se staly, jestli ste
když ste nastoupila do zaměstnání v tom jak ste chodila do kina a
tak a tak podobně (..) takže by mě zajímalo, jes- jak často ste
chodila v období (.) v tom vašem věku zhruba od desíti let ee od
toho roku teda devatenácet třicet šest, do konce války (.) jak často
ste chodila do kina tentokrát. jestli se to ňák [změnilo od toho
dětství?]

LT: [no tak pravidelně] v sobotu se chodilo do kina.

LČ: na- a byla to polední nebo večerní představení?

LT: no pokuď to bylo pro děti, že tak sem mohla chodit na odpolední,
no až potom už sem byla zaměstnaná, no tak už večer, že.

LČ: a takže poté, co ste nastoupila do zaměstnání (.) tak došlo
vlastně k změně toho počtu návštěv [kina?]

LT: [no tak] jistě podle toho, co jako (.) se naplánovalo
s kamarádama, že (.) potom s mládencama.

LČ: a vy ste se vdala kdy? jestli se můžu zeptat.

LT: v osmačtyřicátém.

LČ: takže vlastně až až po válce (potom) (.) a v té době, když už
ste [cho-]

LT: [seduma]čtyřicátým.

LČ: když už ste chodila do zaměstnání, tak ee která kina se ste
navštěvovala?

LT: no to už byly většinou ve městě.

LČ: takže byste si vzpomněla na ňáká konkrétní?

LT: skala ((Scala)) (...) myslím že Art (...) Alfa, hlavně Alfa,
protože tam byla taky kavárna (.) no tak porůznu, no

LČ: a (.) takže tedy došlo k změně v tom, že ste víc navštěvovala ta
kina v centru a ne ta [kde ste]

LT: [no ano]

LČ: kde ste bydlela vlastně (.) a měla ste některá některé oblíbené
kino? a co se vám na něm vlastně líbilo? proč proč pro vás bylo
zajímavé?

LT: to se dá těžko říct, to se vybíralo podle toho, jaký byl program

LČ: a ee ta Alfa pro vás byla něčím zajímavější než?

LT: no ta Alfa, ta byla teda až jako v tom ee už jako když sem třeba
chodila s manželem, tak to už bylo naše jako domovský kino (.) plus
teda ta kavárna, to jako sme chodili často.

LČ: a ee vy ste spolu do kina začali chodit kdy zhruba tak (..)
ještě před tou svatbou nějak?

LT: no jistě, dlouho před svatbou, my sme spolu chodili tak asi dva
roky (.) tak to se chodilo tančit do- potom dolů do baru.

LČ: a z ee bylo naopak v Brně třeba kino, které ste ráda neměla?
nebo které, do kterého byste nikdy nešla (.) [třeba]?

LT: [no] já mám pocit, že to bylo v Černovicích (.) že tam ee prostě
to byly ee asi dvě ((pravděpodobně Edison a Slovan)), ale ee už vám
přesně neřeknu (.) jak se jmenovaly, tam chodila taková všelijaká
společnost (.) tam se jako ee (.) nešlo no (.) prostě.

LČ: protože ste ee jakoby ste věděla, že tam chodí tak- [že by se]

LT: [no ano]

LČ: vám tam nelíbilo proto (.) a ee chodila ste třeba do různých kin
podle toho, jestli ste šla třeba na představení sama nebo s rodiči
nebo se sourozenci nebo s přítelem, [jestli ste to]

LT: [já sem toho sama] moc nenachodila (.) a šli sme tam, kde se nám
líbil program (.) který film se nám líbil.

LČ: takže to nebylo rozdělené, že [byste]

LT: [ne]

LČ: třeba s kamarády a s přítelem byste chodila jinam třeba [(místo
toho)]

LT: [ne ne ne]

LČ: a jak ste se třeba obvykle v kině chovali? měli ste ve zvyku
třeba (.) pít nebo něco jíst? bavili ste se během projekce?

LT: no tak bavit se nedalo, to by vás byl vždycky někdo hned jako
(.) ale no tak bonbon nějakej, ale takové jídlo, to sem já byla
vždycky proti tomu a doteď su.

LČ: a reagovali ste třeba sami nebo i jiní diváci hlasitě při
promítání nějak na ten film samotný? [že by]

LT: [no tak] já sem chodila do takové společnosti, kde se to jako
(.) takhle neprojevovalo

LČ: a vzpomněla byste si, jestli se jestli se ozýval třeba potlesk
(.) při po představení (.) nebo?

LT: no to ano

LČ: u některých konkrétních [filmů]?

LT: [u něk-] jo tak to vám neřeknu, ale skutečně u některých s tou
lídou bárovou ((Lída Baarová)) a takhle, tam se i ten potlesk někdy
ozýval.

LČ: a potkávala ste v kině třeba známé?

LT: no jistě.

LČ: a hovořili ste třeba (.) spolu v kině nebo cestou z kina?

LT: no o přestávce, to bývaly přestávky.

LČ: a co ste o těch přestávkách konkrétně dělali?

LT: no tak se šlo na limonádu, protože obvykle tam bylo bifé (..)
tak kafe se tehdy tak jako to se (.) to né, to nebylo, no ale
limonáda (.) a a když sme šli s nějakým přítelem, tak koukal koupit
nějaký bonbóny, že (.) takovou pozornost.

LČ: a e takže ste se ho- takže ste hovořili v tom foajé ((foyer)),
kde bylo to [občerstvení]

LT: [ano]

LČ: společný (.) a ee (.) třeba ste ee třeba ste se tam s- s- to při
těch rozhovorech ste se bavili třeba o konkrétním tom filmu, nebo to
to byly rozhovory spíš obecnějšího (typu).

LT: spíš obecný

LČ: (..) potom bych se zeptala na to, jak ste vybírala konkrétní
filmy, na které ste (ste šli) do kina (.) jak ste si vybírala na co
půjdete?

LT: no tak především to byly limonády.

LČ: co to znamená?

LT: no takový ty zamilovaný.

LČ: takže ee bylo pro vás důležitější tedy jaký film se hraje než
to, do jakého kina (.) půjdete?

LT: no ano to určitě (.) ( ) a potom se chodilo na dobrodružný
filmy.

LČ: a kde ste se vlastně dozvídala o filmech ee které hrají? a čím
ste se řídila?

LT: no to bylo na každým kině vyvěšený.

LČ: takže na vývěskách u kina?

LT: ano.

LČ: a jiné vlastně zdroje informací, třeba plakáty nebo (.) [nějaké
časopisy]

LT: [no byly taky] plakáty, no a vzájemně sme si řekli, kde co je.

LČ: a třeba časopisy, noviny to ste to ste ne...

LT: (to tehdy tam ani myslím) nebylo, to nevím (.) no časopisy jo,
to byly zas, to odebírala maminka (..) takový ty různý časopisy pro
ženy, otec noviny,

LČ: ale tam ste vlastně program teda nehledala?

LT: to vám neřeknu, to už si nevzpomínám.

LČ: takže spíš z těch vývěsek (.) [(by to bylo?)]

LT: [áno]

LČ: a ee bylo pro vás při výběru filmu důležité, kdo ve filmu hrál?

LT: no bylo.

LČ: takže ste měla nějaké oblíbené herce, [na které]

LT: [no jistě]

LČ: ste přímo chodila, že byste?

LT: všechny ty milovníky a milovnice, to vite že sme to sme chodili
především na to. lída bárová ((Lída Baarová)), Zita Kabátová (.)
Korbelář ((Otomar Korbelář))

LČ: a byly to hl- ee hlavně čeští herci nebo i [zahraniční]

LT: [hlavně čeští]

LČ: a ee na které filmy s těmi ee s těmi herci nebo herečkami byste
si třeba vzpomněla? [jestli to]

LT: [( )] už moc ne (.) já teda to teď nesnáším ty ty pro
pamětníky, teď už se mně to nelíbí a teď se na to nedívám, tak tím
pádem mně to teda vypadlo z hlavy.

LČ: takže ani nějaký, který by se vám nejvíce líbil, byste si...

LT: no třeba byl Lízin let do nebe, to si vzpomínám, že sme jako
holky do toho byly úplně vedle (.) co já vím který ještě.

LČ: a čím vás ty herečky nebo herci jakoby zaujali?

LT: tak jednak zpívali, že a (.) jednak ten děj (.) a odpovídalo to
našemu věku, že.

LČ: a čím se třeba ta lída bárová ((Lída Baarová)) nebo ostatní
lišili od ostatních, proč vlastně to byli třeba [oni?]

LT: [protože] byli pěkný, pěkně oblečený ee měli vybraný chování
a... no prostě sme je obdivovali.

LČ: a chodili byste třeba, nebo chodila byste na ty jejich filmy
opakovaně, že byste šla víckrát?

LT: tehdy?

LČ: tehdy.

LT: tehdy ano.

LČ: a třeba i jak často nebo...

LT: třeba jednou, dvakrát. víckrát ne, to zas takovej milovník sem
nebyla.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, jestli šlo o film černobílý nebo
barevný?

LT: no v tý době to byly většinou černobílý (.) barevný byly až až
až já už sem tam tak moc nechodila, protože sem měla rodinu.

LČ: dobře a ee ten rozdíl mezi němým a zvukovým filmem pro vás byl
důležitý?

LT: podstatný.

LČ: [takže]

LT: [ty] němý filmy sem neměla ráda.

LČ: takže ste si spíš vybírala potom [ty ty (zvukový?)]

LT: [taky sem neměla ráda] Buriana ((Vlasta Burian)) a grotesky, to
sem nesnášela nikdy moc a nesná- nesnáším doteď.

LČ: takže ee Burianovy ((Vlasta Burian)) filmy byly ale asi
populární [v té době, ne?]

LT: [cože?]

LČ: jest- ty burian- Burianovy filmy ale byly populární [takže]

LT: [no byl] ale já sem tenhle žánr zrovna nemusela.

LČ: takže i kdyby na to šla skupina vašich kamarádů, tak byste
nešla?

LT: no tak bych šla taky, jistě, když sme šli všichni, ale (.) ale
že bych si to nějak vybírala, říkám vám, doteď to nemusím.

LČ: a ee hrálo pro vás nějakou roli to, ve které zemi ten film
vznikl (.) jestli byl zahraniční a...

LT: ne

LČ: ne (.) takže ee [vlastně]

LT: [to sme] nesledovali

LČ: český, německý, americký, to [pro vás]

LT: [to sme] nesledovali.

LČ: nebylo důležité (.) ale přece vlastně ty filmy byly s titulky
ne? ty zahraniční?

LT: cože?

LČ: tam byly titulky, ne? s- u těch zahraničních filmů.

LT: ( ) no na ty titulky sem ráda nechodila ( ) raději na
mluvený.

LČ: na mluvený (.) a ee měla ste ee ee u těch filmů, které ste třeba
měla ráda, které ne- co pro vás byly dobrý film teda?

LT: tak to se těžko říká. (..) myslíte v který době?

LČ: no v tom v té předválečné, právě jaké byly pro vás dobré filmy?
jestli ste měla nějaké [ráda, které]

LT: [no tak no tak to] byly právě ty filmy no ty ty ty cajdáčky
takový ty zamilovaný s tou bárovou ((Lída Baarová)), s Kabátovou
((Zita Kabátová)) (.) a co já vím jak se všechny ty herečky
menovaly, který já teď už moc nesnáším.

LČ: a takže vy ste sama říkala, že ste na nějaké filmy byste šla
vícekrát.

LT: no jistě ta ten Lízin let do nebe, to bylo na pokračování, ale
na to se chodilo častějc.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy kromě kina ste měla ráda třeba.

LT: no chodili sme do tanečních i když to bylo omezený, protože
tehdy se tančit nesmělo moc.

LČ: aha

LT: no ale tak se chodilo do kaváren jít si sednout.

LČ: a třeba divadlo nebo...

LT: no do divadla sme chodili často, to jo.

LČ: a nebo třeba sport a výlety a tak [podobně]

LT: [no na] výlety zase s partyjí

LČ: a ee p- nějakým způsobem tyhlencty ostatní aktivity, třeba ee
ste upřednostňovala před kinem, nebo jakou to měla vlastně [vzájemně
váhu]

LT: [podívejte, to] bylo takhle, že odpoledne se šlo, říkalo se, na
čundr, že jo. a večer se šlo do kina.

LČ: takže se to dalo propojit [takhle]

LT: [áno]

LČ: a ee třeba že byste si vybírala mezi divadlem nebo filmem tak
jak jak vlastně ty vzájemné vztahy mezitím by byly?

LT: no tak podívejte, divadlo byla víc rodinná záležitost (.) tam
sem chodila s rodičema.

LČ: mhm

LT: ale do kina se chodilo víc s partyjí (.) anebo potom teda
s manželem, to sme chodili pravidelně.

LČ: a třeba ee poslech rozhlasu nebo takové věci, to ste ee nějak
vnímala? (..) rádio?

LT: no tak rádio, to sme měli hrozně brzy, protože to byl milovníkem
otec (...) a tak nějaký ty povídky večer to co se četlo.

LČ: takže ste poslouchali i rádio?

LT: ano.

LČ: a i ňáké konkrétně koníčky, že byste měla?

LT: ne.

LČ: asi jinak ne. a ee jakoby vzpomněla byste si teďka když bysme to
zaměřili na nějaká konkrétní kina, jaké mezi nimi byly rozdíly? mezi
kiny, do kterých ste chodila? ee kdybyste měla srovnat, jak třeba
židenická kina ((pravděpodobně míněno Kino Slávia Židenice, Hvězda,
Slovan)), tak ta kina v centru a pak už třeba konkrétně...

LT: no podívejte se, ty kina ve městě byly takový elegantnější (.)
líp větraly (.) kdežto ty židenický kina, tam se muselo o přestávce
větrat a pouštěly se různý, tehdy to nebyly sprej, tehdy to byly
nějaký takový nějaký foukačky navoněný (.) aby se tam vůbec dalo
dejchat.

LČ: takže to ee byl spíš takový uzavřený nedýchatelný [(prostor)]

LT: [no nebylo] to prostě tak větratelný a tak příjemný tak jako ty
městský kina.

LČ: a na čem se tam sedělo? ee v těch v těch Židenicích?

LT: obvykle takový ty sklápěcí židle.

LČ: jo.

LT: křesla teda

LČ: takže to bylo normálně v řadách (.) ty ty židle sklápěcí, ne
třeba obyčejný židle.

LT: ne, židle obyčejný, ne to by hrkalo, to ne.

LČ: a takže se lišil nějakým způsobem třeba ten interiér? [mezi těmi
kiny?]

LT: [no rozhodně,] rozhodně (.) taky tam bylo cenově to ee rozdílný,
že ty vstupenky ve městě byly dražší než v těch Židenicích.

LČ: a nějak výrazně dražší nebo?

LT: jo tak to už si nevzpomenu, ale myslím si že ano.

LČ: a e třeba v tom interiéru, co se týče třeba sálu, poklady, foajé
((foyer)), jak se jak se tohlecto lišilo v různých kinech?

LT: no ono se to dalo asi, když tak jako matně si vzpomínám (.) tak
(.) to se dalo dost těžko s některýma těma některý ty kina byly
nesrovnatelný, některý byly vopravdu už, třeba ta skala ((Scala))
nebo Alfa, to už bylo (.) i ozvučení a všechno úplně jiný než třeba
Slovan v Židenicích.

LČ: a konkrétně třeba to foajé ((foyer)) a ty pokladny se nějak
lišily ve- jak ste to třeba vnímala v těch cent- v těch kinech v
centru (...) jak to na vás působilo a přístup třeba i personálu?

LT: [to ( )]

LČ: [mhm]

LT: tak do detailu, vite, vono je to všechno moc roků, no,
každopádně to bylo ve městě elegantnější a takový společenštější tak
jako na tom předměstí.

LČ: a třeba zaměstnanci se chovali stejně nebo bylo tam víc
personálu [(obsluhujícího)]

LT: [(tak tam sem moc)] se zaměstnancama nepřišla do styku.

LČ: a třeba když ste si kupovali tu o přestávkách to občerstvení,
tak tam byli asi nějací [zaměst-]

LT: [no tam] byli všichni vzorní, protože tehdy se vážilo zákazníka.

LČ: takže měli i nějaké uniformy nebo ee (.) [(to nevite)]

LT: [no tak] to teda nevim, to už si, ale určitě měli v těch
(bifáčkách) a to dokonce aj v divadle čelenky a zástěrky (.) to měli

LČ: a ee hrály tyhlecty vlastnosti, které ste zmínila, třeba nějakou
roli při tom výběru kina, do kterého byste chodila (.) rači?

LT: no tak to nemělo dopad na her- ee to prostředí nemělo dopad na
herecký vlastnosti.

LČ: a z čeho se obvykle skládal program toho představení, co si ee
tam přeci nebyly jenom hrané celovečerní filmy?

LT: no tak napřed byly (...) byl ž- žurnál (...) pak byly různý
reklamy (.) a byly teda mezitím byla potom přestávka (.) vono už je
to tak dávno.

LČ: a třeba na nějaká živá vystoupení si nevzpomínáte, že by v kině
[bylo (.) nějaké představení]?

LT: [ne (.) ne ne]

LČ: nebo nějaký hudební doprovod, že by tam hrál? ee nějaký...

LT: no tak to na všech byl živý hudební doprovod.

LČ: takže si vzpomínáte na...

LT: to se hrálo na kla- ve městě už mám pocit, že ne (.) ale v těch
Židenicích určitě byl klavír.

LČ: takže tam někdo doprovázel?

LT: no taky zezadu ste slyšela to natáčení, sem tam se jim přetrhl
film (.) to všechno tam bylo.

LČ: a v kterém kině nebo v kterých kinech v těch Židenicích byla
tohlecten ee tohlecto živé doprovázení? to bylo ve všech nebo jenom
konkrétně?

LT: to bylo ve všech (ta hudba) ten živý doprovod ten byl ve všech

LČ: a všude byl klavír nebo se to nějak [lišilo]?

LT: [no tak] to už nevím co tam všechno bylo.

LČ: a ee ty reklamy, ty byly ee diapozitivové (.) to byly jenom,
nebo to byly i jakoby filmy (.) reklamní?

LT: no normálně reklamy prodejní.

LČ: takže to byl film nebo jenom snímky vlastně?

LT: snímky.

LČ: snímky.

LT: snímky (.) šmarja, vzpomínám si na jeden slogan (...) u někoho
po kině stavím se na jedno povinně.

LČ: ((smích))

LT: a takhle, no

LČ: takže to i souviselo s tím kinem vlastně ty reklamy někdy?

LT: ano.

LČ: nějak se to z- [propojovalo]

LT: [taky]

LČ: taky (.) [a o té]

LT: [Baťa] měl všude

LČ: taky v kině ste měli reklamy? (.) a o té přestávce se tedy dělo
to, že ste většinou si ( ) kupovali...

LT: no to se jako korzovalo a (.) předvádělo se, co máme která
novýho, že

LČ: takže to fungovala i tak jako nějaký (.) takový jako
společenský...

LT: tehdy to byla společenská záležitost.

LČ: takže ste se nějak jakoby (.) ee zvlášť

LT: to se nechodilo do kina v texaskách nebo tehdy nebyly nebo dejme
tomu v teplácích nebo do kina nebo do divadla jít tak jak se chodilo
venku, to se vždycky už oblíklo.

LČ: takže ste se na to zvlášť nějak chystala třeba [když]

LT: [no jistě]

LČ: takže se oblíkalo se prostě líp než...

LT: jistě, to bylo (.) lepší oblečení a (.)

LČ: a tak a potom ste si třeba teda zakoupili nějaký ee nějaký
nápoje nebo...

LT: no obvykle ano.

LČ: a ee bylo to třeba drahý pro vás si takhle nakoupit nějaké to
občerstvení?

LT: poslyšte, to já vám už neřeknu, já vám můžu říct jenom to, že
sem byla doma sama a že sem o finance žádnou nouzi (.) jak na tom
byli ostatní, to vám těžko můžu říct.

LČ: a měla ste vlastně o ty doprovodné části programu, třeba o ty
žurnály (.) zajímalo vás to? nebo bavilo vás je sledovat?

LT: to nevím, to už to už fakt nevím.

LČ: takže vás to asi nějak neobtěžovalo?

LT: no no ani nezajímalo ani neobtěžovalo (.) prostě to bylo
součástí.

LČ: a ee byla ste třeba někdy přítomna promítání filmu v domácnosti?
že by někdo měl z vašich známých promítačku doma (.) a pouštěl si
třeba domácí filmy nebo nějaké jiné?

LT: no podívejte se, když byly děti potom už školou povinný, tak
měly takový ňáký (..) něco takovýho měly, že se promítalo s manželem
ale moc tomu...

LČ: ale v té době před válkou teda spíš [ne?]

LT: [ne]

LČ: spíš ne (.) a ee teďka bysme se zaměřili na období vlastně
protektorátu (.) jestli byste si jakoby vybavila, jestli se tam něco
změnilo.

LT: no to už bylo to co vám povídám, to všechno bylo v období
protektorátu, protože já sem právě mladá byla v tom v tom období.

LČ: a a ty ty změny na vás nějakým způsobem působily, když začaly
platit ty protektorátní předpisy, třeba povinná němčina v titulcích
nebo (.) v názvech a na reklamách (.) že ten jazyk se tam vlastně
[dostával?]

LT: [prostě to] se bralo tak, že to musí být, že muselo být ee
zatmění muselo být v deset doma (.) no a o- co tam obtěžovalo, tak
byly ty tý různý výjevy (..) z těch německejch vojenskejch událostí.

LČ: takže vlastně v týdenících (.) v těch žurnálech [to]

LT: [ano]

LČ: to bylo horší (vlastně)

LT: to bylo (nepříjemné), to bylo všechno plný vojáků (pochodů) a
tak.

LČ: takže to působilo třeba i depresivně [(na toho diváka?)]

LT: [ano]

LČ: a třeba chování diváků se nějak změnilo v té době? (že) byste
vnímala, že by se diváci v tom kině třeba i při těch žurnálech
chovali jinak než dřív (.) právě pro...

LT: ne, to (.) diváci byli vždycky ukáznění (.) pokud nebyli, tak by
vypadli.

LČ: a chodila ste teda v té době třeba více nebo méně do kina to (.)
asi...

LT: no tak jak se nahodil film a tak jak (.) to prostě doba nesla
no.

LČ: takže se vlastně výběr filmů (.) nezměnil třeba...

LT: to ne.

LČ: a když se když vlastně už se kon- blížil konec války, tak se
třeba to chodě- ee to chození do kina a chování diváků, to se nějak
měnilo? (.) ee v tom období, když už se blížila vlastně konec války?

LT: nic se neměnilo.

LČ: a ee vzpomněla byste si třeba na to, že byste šla do kina ee po
osvobození těsně a na atmosféru jaká by (.) v kinech panovala třeba?

LT: tak to bylo pořád stejný, já si pořád si nemůžu vzpomenout na
nějaký velký rozdíly.

LČ: dobře (.) a teďka ee tady mám nachystaný seznam filmů, které
byly v českých kinech ee vlastně promítané ee od roku třicet jedna
kdy (.) vám už bylo pět let vlastně a a byla byly to jako ee jednak
sou to filmy zahraniční, ale i české a já bych se jenom chtěla
zeptat, jestli byste si na některé z nich vzpomněla a jestli některé
z nich patřily vlastně k vašim oblíbeným a jestli byste si třeba i
vzpomněla, s kým ste na nich byla, jestli ste je viděla i víckrát a
tak ee a tak jestli ste je viděla víckrát a tak podobně (.) je to
tady ten seznam.

[pausa 25 vteřin]

LT: no tak to Svět patří nám, to sem teda viděla. Sněhurka sed- sedm
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), Ducháček to zařídí, na to
chodil otec (.) U pokladny stál (..) To byl český muzikant, to byl
to byl ee velice oblíbený film (.) Roztomilý člověk (.) Muži
nestárnou, Vídeňská krev.

LČ: takže na tyhle všechny byste si vzpomněla?

LT: jo jo (.) to jo.

LČ: a ee vzpomněla byste si třeba jestli ste na nich ee na některých
přímo byla v kině ee a s kým třeba, jestli ste tam byla s manželem
nebo (.) s tou partou? [nebo s rodiči]

LT: [no většinou teda] tady na těch sem byla s otcem v tu sobotu, to
obvykle bylo naše to na to si můj otec hrozně potrpěl.

LČ: a takže i tyhlecty ee většinou to to co ste jmenovala byly tedy
české filmy, co bych tak (.) takže vy ste měla asi oblíbenější ten
to [české]

LT: [ano]

LČ: hm dobře a myslíte, že byste chtěla dodat něco o čem sme ještě
třeba nemluvily? něco konkrétního z z té třeba z atmosféry kin nebo
ee nebo z ee z vůbec z toho třeba z těch zážitků, když už ste
chodila do kina s manželem, jaká to vlastně byla ee změna nebo ee
(.) to

LT: to se dá těžko říct, no tak šlo se do kina, po kině se šlo potom
na kafe nebo, teda na kafe tenkrát (.) se šlo na nějakou limču nebo
na něco nebo pak pozdějc, když už sem jako chodila s manželem, tak
sme chodili po kině tančit.

LČ: a ee třeba ještě bych se vrátila k tomu, když se chodilo s tou
ee s tou školou, tak byste si vzpomněla [jak t-]

LT: [na co?]

LČ: se školou, když ste chodili do kina (.) tak jak to bylo vlastně
organizované? jestli se chodilo při vyučování nebo po vyučování
nebo...

LT: mimo ee mimo vyučování.

LČ: a to bylo těsně po škole nebo ( )

LT: ne ne to bylo (.) prostě takhle za vyučováním.

LČ: za vyučováním (takže) dopoledne třeba?

LT: ano

LČ: a ty filmy byly třeba nějakým způsobem jako vybírané, že to byly
nějaké výchovné filmy nebo to byly obvykle ee normální běžné kin-

LT: to byly nějaký filmy, který škola vybrala a to si taky už
nevzpomenu.

LČ: a byly to teda hrané filmy nebo...

LT: ano

LČ: nějaké dokumentární, to ne?

LT: a strašně sem to neměla ráda.

LČ: ani protože ee ani když to bylo jakoby za vyučováním?

LT: ne ne ne, protože mně vždycky vadilo ty štrůdly a to čekání
společný a toto. ještě teď si jde po mně mráz, když si na to
vzpomínám.

LČ: takže to vlastně už nebylo tak příjemné jako jít do kina sama
[vlastně?]

LT: [ne]

LČ: a ee chodilo vás teda víc tříd počítám dohromady, ne? několik
tříd najednou?

LT: víte to nevím (.) to nevím (.) to jako já sem tak nesledovala

LČ: dobře.

LT: akorát nějaký to pošťuchování a že ( ) prostě nepříjemný

LČ: takže ty děti vlastně na tech školních představeních se chovaly
jinak než...

LT: no byly podstatně hlučnější.

LČ: (hlučnější)

LT: zdaleka teda né jako dnešní děti, to teda ne, ale (.) byly
hlučnější, to vždycky jak když je dav někde, že.

LČ: ale když se když ste chodili s dětma ee do těch Židenic sami,
tak ste zas tak hluční nebyli, to se lišilo?

LT: ne ne, my sme byli jako děti hodně ukázněný (..) protože vždycky
tam byl někdo z dospělých ze sousedů, známejch to už taky dělalo
hodně.

LČ: kdežto ten <učitel ten t- ten> nevadil.

LT: no tak to to se ztratilo (.) <v tom davu>

LČ: (.) a e jako děti ste třeba si vybírali i kde si v kině sednete?
jako ee kde přímo budete sedět?

LT: no se školou ano, to byla vždycky rvačka, to si vzpomínám doteď
(.) no jinak byly číslovaný sedadla.

LČ: a to bylo nějak třeba cenově odliš- ee odlišené (.) ty ee jakoby
ty sedadla (.) kde se sedělo, jestli to stálo někde víc nebo míň?

LT: no to se třeba řeklo pá- pět řad jo? a těch pět řad třída třída
obsadila.

LČ: a a běžně když se chodilo do kina tak ee lístek stál stejně
třeba za první řadu i (.) za...

LT: ne ne ceny byly rozdílný.

LČ: a takže jako děti ste chodili třeba na ty levnější místa nebo
ne?

LT: no to už i mezi dětima hrálo roli (.) protože vím, že mně leckdy
záviděly, že sem si mohla dovolit to lepší sedadlo.

LČ: aha (.) takže to trošku jako vám záviděly (právě to)

LT: no to to bylo vždycky bylo je a bude, že.

LČ: a a vy ste si teda většinou rači koupila lepší sedadlo než byste
šla s- s něma do toho (.) takže vlastně to, kde se sedělo, mělo taky
taky důležitost (.) vlastně vodkaď ste ten film viděla.

LT: protože ty první řady, to bylo (.) ty byly nejlevnější, tak ty
byly na stání.

LČ: i na stání byly?

LT: i na stání bývaly.

LČ: a to bylo v těch kinech ale v Židenicích asi ne (.) spíš?

LT: víte že to už nevím (.) vím určitě že bylo na stání (.) ale v
kerých kinech? já mám pocit, že i ve městě (.) hlavně ve městě (.)
protože tam pak to bylo podstatně levnější.

LČ: mhm (.) dobře, tak já vám asi děkuju a takhle [mně to stačilo]

LT: [nemáte za co]

LČ: <děkuju>

Konec rozhovoru