Quote

LČ: a třeba že byste se bavili při promítání mezi sebou [jako
diváci]

JH: [to neexistovalo], ne.

LČ: ne?

JH: akorát že vás kluk chytl za ruku no ((smích))

LČ: a že byste třeba nějak se hlasitě reagovali na na ten promítaný
film? kromě třeba smíchu nebo

JH: ne

LČ: ne? (nemyslíte) a že by lidé třeba tleskali [při filmu nebo po
něm]?

JH: [ne ne ne]

LČ: také si nevzpomenete.

JH: ne ne, to se každej ovládal nepamatuju

LČ: a že by se lidé třeba chovali nějak provoka- ee provokovali při
[těch (týdenících)]

JH: [nemohli] se provokovat, (hned) by je zavřeli (.) gestapo bylo
hned po ruce (.) tenkrát se poslouchal akorát doma ee rozhlas Moskva
nebo Londýn se poslouchal, a to bydleli třeba hned vedle Němci a
musela ste mět strach, aby vás neudali (.) to vy nevíte nic dneska.

LČ: a v ee teda v té době toho protektorátu bylo vidět, že se ti
diváci v těch kinech chovali jinak (.) na tom promítání?

JH: ne.

LČ: tak e jako...

JH: (jak) se měli chovat, co měli chodit, když dete do kina, musite
sedět, aby nevrzalo sedadlo a a musite sledovat děj, tak jak jak
chovat?

LČ: a když tam třeba promítali ty týdeníky a když se tam [objevil]

JH: [no] muselo být ticho, každej se bál.

LČ: a když se objevil Hitler, muselo se třeba hajlovat?

JH: né [ne]

LČ: a ten strach teda byl cítit i v kinech, jako že by se třeba lidé
ňák víc báli s ostatními mluvit nebo [ee]?

JH: [a] v kinech se nemůžete bavit.

LČ: ale při jako né při projekci, ale předtím třeba.

JH: né, akorát ee sme nechápali to jejich vé ((V jako vítězství))
furt vítězijó na všech frontách Evropy, jo? to vé ((V jako
vítězství)), to bylo pro nás ee neskutečný (.) a Němci tomu věřili
(.) a my né Češi.

LG: no a když se potom blížil ten konec války, měnilo se to chování
těch diváků v tom kině?

JH: (..) [no]

LČ: [když] třeba začali prohrávat Němci [nebo]

JH: [ne] (.) ne v kině, když dete do kina, musíte sledovat děj a co
by? to se potom mluví, vykládá někde doma nebo s někým nebo s těma
spolužačkama, copak, já si to pamatuju? neměnilo (.)

LČ: a vám se teda líbily hodně ty ee muzikální filmy nebo (s
muzikou)?

JH: muzikální, no muzikální, to vite

LČ: a zpívala ste si třeba pisničky?

JH: [no no]

LČ: [z těch filmů]?

JH: no zpívala, ale teď to jak sem vám to německy zpívala, eště bych
tu melodii chytla, ale já já si nepamatuju, jak se menoval ten film
s tou marikou rekovou ((Marika Rökk)), mně se to hrozně líbilo,
myslím, že sem na tom byla víckrát, na tomto filmu.

LČ: a jak ste vlastně s- jak ste si pamatovala ty texty?

JH: no tak když něco slyšíte víckrát, tak anebo umíte trochu to ně-
tu němčinu, vite co je to ich brauche kaine milionen ich brauche
kaine luxusvagn, řiká vám to něco? (.) neřiká?

LČ: no jako co to znamená?

JH: [řiká]?

LČ: [no] tak to to vim, no.

JH: řiká? no tak vidíte nor musik musik musik no zpívá, no.

LČ: a vy ste to teda slyšela v kině a potom [se to]

JH: [v kině]

LČ: hrálo eště v rádiu nebo [kde ste to slyšela víckrát]?

JH: [ne, v tym kině] v tym kině furt v tym kině a to se tam
vopakovalo víckrát, [no]

LČ: [mhm]

JH: a když ste mladá a líbí se vám to, tak se vám to zalíbí, no to
si pamatuju tady toto.

tam sme byli
právě chodili do toho Studia ((Studio)), celá škola,

JV: hm

CN: a tam vím, že byla různá filmová představení. jestli to bylo k
výročí politickým jako, třeba byly Hitlerovy narozeniny,

JV: hm

CN: což myslím že se nějak slavilo, já si to fakt nějak nevybavuju, ale
asi že to mohlo být, tam sme, tam sme chodili a vím, že sme tam trpěli
takovým pocitem určitě povinnosti, že

JV: hm

CN: něco co, co se musí, a přičemž už i ty děcka cítily jakousi takovou
zábranu, opatrnost, aby se moc,

JV: hm

CN: náhodou něco aby se ňák nevyprovokovalo. ňáký odezvy

CN: one pause ((Ohne Pause)),

JV: u nádraží.

CN: u nádraží, jo, tam dokonce myslím, že ňákou dobu fungoval ten
systém, že se postupovalo, že se poposedávalo, jestli si to nevymejšlím
úplně,

JV: hm

CN: že teda člověk, kterej přišel, sledoval film tak dlouho, dokud zase
nevypadl z té řady, tak jak postupně teda byl jistej, že už znovu se
vrací celej cyklus té řady různých filmů,

JV: hm

CN: a pak prostě už vyšel na ulici. něco takovýho, ale potom už to
takhle nebylo, to posedávání em jak říkám, pořád si myslím, že to tak
bylo, ale nedovedu si to teďka úplně technicky vyložit, jak sme to
dělali. em potom později to kino ó pé ((OP – Ohne Pause)) bylo už em
nevim jak to limitovali časově, ale jenom tak, že se tam normálně
sedělo a zas se vodešlo, když člověk viděl, že se znovu už dostává v té
smyčce na začátek toho, co už viděl.

JV: a nevíte, to posedávání, kdyby to třeba tak mohlo být, v kterých
letech?

CN: to by bylo asi na počátku toho, když to kino se zavedlo, ne potom v
tom dalším průběhu, tam mám dojem, že už se to potom touhletou
zvláštností ne, nevyznamenávalo. no tak to teda neberte jako, jako
zdroj, ale pocit. tak myslel bych, že to tak mohlo bejt v ňákým
třiačtyři- dvaačtyřicátým třia- devatenácet čtyrycet dva, čtyrycet tři
asi.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, naopak jak sem se ptala na to, že
ňáké kino by vám nevy- nevyhovovalo tou atmosférou, nebo těma lidma v
obsluze, tak jestli naopak bylo nějaké kino, které byste měl rád kvůli
tomu, jak vypadalo, kvůli té atmosféře. vy ste zmiňoval to kino, kam
ste chodil, to blízko vašeho bydliště. ale jestli bylo třeba ještě
nějaké další, které ste měl rád kvůli tomu, jak vypadalo, nebo jak se
tam chovali ti lidé.

CN: no, to asi v tom věku člověk nevnímá, em to co by jako dospělýho
zajímalo, jak se chovají, zřejmě to mělo jenom ryze takovou okrajovou
roli, že nás někdo někam uvedl, a em protože sem neďál výtržnosti, tak
mě nikdo nemohl vod- třeba nějak stírat, em nevím, nevím nic o tom

JV: hm a em teďka bych se zeptala, jestli jestli diváci nějak em
reagovali na ty projekce, nebo jestli se bavili během projekce, nebo se

CN: ne, ne, to určitě ne.

JV: takže nijak se hlasitě neprojevovali.

CN: ne.

JV: a zažil ste třeba někdy potlesk? po skončení filmu?

CN: taky ne, ne.