Quote

JV: a proč teda ty české víc než ty německé ste měli radši?

ZP: z národnostních důvodů sme preferovali němec- český filmy.

To byl český muzikant, kdy to bylo? čtyrycet. em to byly
filmy, na který sme chodili a který sme oceňovali hlavně proto, že
em to jaksi povzbuzovalo národní vědomí.

JV: ehm.

ZP: že to byl takovej teda to je vo Kmochovi ((František Kmoch))
myslim, že, ten českej mu- ((To byl český muzikant))

JV: ano...

ZP: že?

JV: ano, ano.

ZP: to je vo Kmochovi ((František Kmoch)), čili tam ukazoval, jak je
to to národní sebevědomí zvyšoval, čili to byly filmy, který
povzbuzovaly em em národní uvědomění.

JV: vstupu do kina Židům.

MM: ano, ano.

JV: byl zákaz.

MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.

JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.

MM: no to bylo jenom, to bylo jenom

JV: nebyl absolutní zákaz.

MM: ano, dovnitř ne.

JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]

MM: [absolutní, ano]

JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]

MM: [ne, ne, to neexistovalo.]

JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...

MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.

ZP: myslim že to bylo německý. že to bylo německý.

JV: a třeba Židé tam taky mohli jít?

ZP: ne, ne, kdepak, ne. Židi měli vůbec zakázaný veškerý kulturní
požitky, ty nesměli ani do kina do divadla, nikam. ani tramvají
nesměli jezdit, museli stát jenom na jak se to řekne platforma na no
prostě tam jak sou sedadla tak mohli stát jenom venku, venku,
nesměli ani dovnitř do té tramvaje, nesměli.

JV: takže myslíte, že neměli nějaké kino aspoň jedno, kam mohli
chodit?

ZP: po, ne. po okupaci rozhodně ne, ale za první republiky byly
židovský kina, kam chodili Židi. mám dojem, že to Excelsior, zrovna,
co sem o něm mluvil, že to bylo takový židovský kino.

LS: že ty kopie za toho protektorátu měly e jednak německé titulky a
pod tím ještě české.

SM: a tak to ano. tak to ano. to sem se taky s tím setkala.

LS: hm

SM: no ano určitě. teď sem si na to vš- na to vzpomněla. ano tak to
bylo tak, že to že to prostě voni zařídili, aby no aby (..) no a Němci,
když sem posílali německý filmy, no tak ee samozřejmě. no posílali,
vlastně už sme byli jejich součástí.

JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.

MM: ano.

JV: na to si pamatujete.

MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,

JV: hm

MM: á

JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]

MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.

JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]

MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.

JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]

MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.

LZ: no tak to víte že to bylo. no tak já myslím že v těch Husovicích
((kina Jas a Sibiř)) to tam tak nebylo poznat, ale em rozhodně teda
v tom městě to bylo jako. tam chodili ti vojáci už němečtí, a tam
proto myslím už potom sme tam tak moc nechodili, že to bylo takový
em už dosť jako německý, no, tak ty ty ti ten Kapitol myslím zvlášť,
anebo že už dosť to bylo takový vobsazovaný těma Němcama a takovéma
těma, takový venko- no venkovský ty, ty ani ne, ale tam to město
určitě to mělo takovej ňákej svůj, no hodně Brno bylo dycky jako víc
tak dost německý, takže co tady ještě byli, tak ti se tam
roztahovali dosť. no tak vždycky říkali sme, no. že Janáčkovo
divadlo taky si zabrali Němci pro sebe, to, no starý jak bylo ja-
dneska je to Mahenovo divadlo, jo? tak to bylo pro Němce, to vždycky
říkám, já sem tam byla myslím dvakrát s tou Máňou, ta Otyla, Otyla
se menovala. tak ta maminka vod té Máni, tak nám dala lístky, tak
sem tam byla taky jednou na tým Labutím jezeru, to vím, a potom eště
jednou na ňákým, ňáký, no mně to,

no tak třeba při té, možná nějak při tom týdeníku
když tam něco bylo proti těm Němcům, že třeba se něco vozvalo, fůj,
nebo něco takovýho třeba nebo něco, ale já si nepamatuju že by
nějaký byly nějaký takový zvlášť tytok. to si zase tak nikdo ani
nedovolil.

LZ: tak, to víte, když tam byly titulky, no už to bylo třeba když
byly německý, byl tam, byly tam titulky, že, tak už jako to trošku
vadilo, že člověk em to musel číst, jo?

SM: hm

LZ: pozorovat a to.

LZ: to byla tak ta sobota neděla, protože jinak nic tak potom začalo
až po válce trošku tý zábavy, jinak, pak to byly hody, a v létě
v tom pětačtyřicátým to byla taková euforie, všichni měli to, ženy
měly hody, cementárna měla hody, em komunisti měli hody, hasiči měli
hody, tak sme vlastně takové jako party a v těch sme chodívali aj za
(stárky), a takový, tak sme se, to začalo, já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol, po válce se to znovu
obnovilo, tak sme měli veselicu, a a veřejný cvičení, a potom byla
veselica. takže to, říkám, ten rok to bylo takový, no pak sem se
seznámila s manželem, no, začali sme spolu chodit,

SM: hm

LZ: tak už tak jako víc to. taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla