Quote
0.0 3:1426Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno
Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.
Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.
Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.
Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.
JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?
MM: ano, dvacet pět.
JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?
MM: já sem se narodila v Brně,
JV: hm
MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.
JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?
MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?
MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.
JV: do vašich devíti let?
MM: ano
JV: takže asi do roku třicet čtyři.
MM: ano, ano.
JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.
MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.
JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,
MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.
JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.
MM: ano, ano pořád, ano.
JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?
MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.
JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?
MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.
JV: jinak ste teda byla,
MM: jinak sem byla sama.
JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?
MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.
JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,
MM: ano, ano
JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.
MM: ne.
JV: a pak ste učila?
MM: ano. pak sem učila,
JV: hm
MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.
JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...
MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.
JV: takže vlastně těsně po válce.
MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.
JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.
MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.
JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]
MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.
JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?
MM: ano, až do důchodu.
JV: nezměnila ste už teda pracoviště.
MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.
JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.
MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.
JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?
MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.
JV: a vrátili ste se v jakém roce?
MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.
JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?
MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.
JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.
MM: ano.
JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?
MM: víte že ne.
JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.
MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.
JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]
MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.
JV: na té Tumové.
MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))
JV: hm
MM: to si pamatuju.
JV: to vám mohlo být kolik let?
MM: tak co já vím, do první třídy?
JV: tak šest sedum?
MM: no, tak nějak.
JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.
MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.
JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?
MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.
JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]
MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.
JV: vůbec nechodili do kina.
MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská
JV: hm
MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.
JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.
MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.
JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.
MM: ne, ne.
JV: nebyla, nikdy.
MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.
JV: v kině ne.
MM: v kině ne.
JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,
MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.
JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,
MM: nó,
JV: dejme tomu do roku třicet devět.
MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.
JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?
MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).
MM: vždycky Lucerna.
JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.
MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.
JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.
MM: no, ano.
JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.
MM: ano, ano.
JV: takže s tím nebyl žádný problém.
MM: ne.
JV: on vás pustil normálně.
MM: no ano.
JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...
MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.
JV: v první řadě?
MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.
JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.
MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.
JV: hm
MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.
JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))
MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.
JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.
MM: ano, ano.
JV: ste nemusely nikam daleko
MM: ano, ano.
JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.
MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.
JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?
MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.
JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]
MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).
JV: jo.
MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.
JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy
MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.
JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?
MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.
JV: chodila ste ráda.
MM: chodila sem moc ráda.
JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,
MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.
JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?
MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.
JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?
MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))
JV. hm
MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.
JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?
MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.
JV: takže ještě ta obecná škola.
MM: ano
JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,
MM: ne
JV: nebo ve společných debatách.
MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.
JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci
MM: ne, ne
JV: společenskou [nebo dětskou]
MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.
JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.
MM: ano
JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.
MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.
JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?
MM: čtyřicet čtyři.
JM: čtyřicet čtyři, jo.
MM: to byl osmiletej.
JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.
MM: ano, ano.
JV: dobře.
MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.
JV: čtyřicet čtyři.
MM: ano.
JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.
MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.
JV: s babičkou.
MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.
JV: s babičkou.
MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.
JV: ani za toho protektorátu?
MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.
JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.
MM: ano, ano
JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]
MM: [ano, ano, ano]
JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?
MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.
JV: funguje pořád, to je pravda.
MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.
JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?
MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.
JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,
MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,
(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)
MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.
JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.
MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.
JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,
MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.
JV: hm
MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.
JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,
MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.
JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.
MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).
JV: hm
MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,
JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance
MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.
JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.
MM: no, samozřejmě, samozřejmě.
JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?
MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.
JV: a to vám mohlo být kolik let?
MM: co já vím, devět, deset.
JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?
MM: ano
JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?
MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,
JV: hm
MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,
JV: hm
MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),
JV: hm
MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,
JV: takže, hm
MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.
JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]
MM: [né, né, né] ten film, ano.
JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).
MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.
JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.
MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.
JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.
MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.
JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]
MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.
JV: kvůli tomu interiéru
MM: ano, ano.
JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?
MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.
JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?
MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?
JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,
MM: no, ee
JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.
MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,
JV: ve všech kinech
MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.
JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.
MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.
JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>
MM: no, teď je větší
JV: dneska je teda poměrně velké
MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.
JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.
MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.
JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.
MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.
JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.
MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.
JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,
MM: ano
JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.
MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,
JV: kterej vám za to stál.
MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.
JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?
MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).
JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,
MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a
JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?
MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.
JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho
MM: no, no, dost to dost vadilo.
JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,
MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala
JV: [a spíš to ten subjektivní]
MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.
JV: hm a kino Alfa třeba?
MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.
JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.
MM: ano, ano.
JV: tam ste chodila nejčastěji.
MM: tam sem chodila nejčastěji.
JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,
MM: ano, ano.
JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.
MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.
JV: myslím třeba spolužáci ze školy
MM: ne, ne
JV: nepřátelila ste se ve více lidech.
MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.
JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.
JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.
JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,
MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.
JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?
MM: no, do kostela sem chodila.
JV: v neděli.
MM: v neděli.
JV: pravidelně.
MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,
JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?
MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,
JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.
MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.
JV: do primy ste nastoupila teda ještě,
MM: tady
JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.
MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.
JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat
MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.
JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.
MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.
JV: takže vlastně s tím jak začala válka.
MM: ano.
JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.
MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.
JV: hm
MM: to tedy neexistovalo vůbec.
JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.
MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.
JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,
MM: ne, ne
JV: jedno nebo druhé.
MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.
JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?
MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))
JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?
MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))
JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?
MM: ne, vůbec. vůbec ne,
JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]
MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.
JV: už nesměla do kina.
MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.
JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]
MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.
JV: chodila třeba i do divadel?
MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.
JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.
MM: tatínek s maminkou měli předplatné,
JV: hm
MM: a maminka chodila nerada.
JV: s tatínkem.
MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))
JV: <to chápu>
MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,
JV: tatínek byl ten milovník divadla.
MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.
JV: tatínek byl syn babičky?
MM: ne, to byla maminka mé maminky.
JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.
MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,
JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]
MM: [no dobře, ale babička byla taky.]
JV: hm
MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.
JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]
MM: [do divadla ano.] do divadla ano.
JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?
MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,
JV: hm
MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]
JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))
MM: ano ((smích)) úplně.
JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]
MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.
JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.
MM: ano, větší roli.
JV: větší roli.
MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.
JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?
MM: ano
JV: probíraly ste třeba,
MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.
JV: snažila se,
MM: ano, ano.
JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,
MM: ne, nevzpomínám si.
JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,
MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.
JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.
MM: no tak, nó
JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]
MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale
JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]
MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.
JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.
MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,
JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.
MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.
JV: hm
MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.
JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,
MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.
JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?
MM: no samozřejmě sme platily.
JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]
MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,
JV: to nevadí, povidejte.
MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.
JV: hm
MM: já se dodneška,
JV: dneska by to byl byl úplatek
MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,
JV: hm
MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.
JV: pět korun za tu lóži?
MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.
JV: a deset korun už je docela dost.
MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.
JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě
MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.
JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,
MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.
JV: takže ten večer byl komponovaný.
MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.
JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.
MM: na ní, ano.
JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.
MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))
JV: to si pamatujete.
MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.
JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?
MM: ne, já sem na hvězdy,
JV: ne
MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.
JV: takže ten vás tak jako usadil.
MM: jo.
JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]
MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]
JV: [nechtěla ste být jako ona.]
MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.
JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,
MM: no kinoreví ((Kinorevue)).
JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.
MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).
JV: hm, pravidelně?
MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.
JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]
MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.
JV: hm
MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.
JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.
MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.
JV: hm
MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.
JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?
MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.
JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.
MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.
JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.
MM: ne, ne.
JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]
MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.
JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?
MM: no,
JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...
MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,
JV: divadlo že bylo sváteční.
MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,
JV: hm
MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))
JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?
MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.
JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste
MM: <to byly všechny> ((smích))
JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.
MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,
JV: všecko bylo zvukové už.
MM: všecko bylo zvukové, všecko.
JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,
MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.
JV: takže ten film byl zvukový.
MM: ten film byl zvukový ale ještě
JV: ale zároveň,
MM: ano.
JV: zároveň [tam byla ta produkce]
MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,
JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?
MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.
JV: to znamená do roku třicet pět.
MM: třicet pět.
JV: pak už ne.
MM: pak už ne.
JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?
MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.
JV: a to teda [bylo]
MM: [a Němci] měli už barevný.
JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.
MM: ano, ano.
JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,
MM: ano, ano
JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]
MM: [ano, ano, ano, ano]
JV: hm
MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.
JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?
MM: ne.
JV: ne, to ste
MM: ne
JV: [takhle nikdy, jo]
MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.
JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?
MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.
JV: český filmy.
MM: samý český filmy.
JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.
MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.
JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.
MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]
JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.
MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.
JV: hm, adaptace.
MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.
JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]
MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.
JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]
MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.
JV: a to ste dělala záměrně?
MM: záměrně, jo.
JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]
MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,
JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]
MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.
JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.
MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,
JV: jo
MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.
JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.
MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,
JV: hm
MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.
JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?
MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.
JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.
MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě
JV: banální.
MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.
JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.
MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.
JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie
MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.
JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.
MM: ano, ano.
JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]
MM: [ano, ano, ano]
JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.
MM: ne, no v tehdejší době ne.
JV: ani s babičkou ani bez babičky.
MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))
JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]
MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]
JV: chodila ste [někdy]
MM: [jo]
JV: no, povídejte
MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.
JV: veselohry.
MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).
JV: hm
MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.
JV: lidový?
MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,
JV: hm
MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.
JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]
MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.
JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?
MM: no, ano.
JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.
MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.
JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.
MM: no, ano
JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]
MM: [ze zásady] ((smích))
JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]
MM: [ano, ano]
JV: a s babičkou samozřejmě do kina,
MM: ano
JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?
MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>
JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?
MM: no, i taneční byly tajný.
JV: hm
MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.
JV: po válce.
MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.
JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]
MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.
JV: a em sportovala ste?
MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,
JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]
MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.
JV: třeba na výlety ste chodila?
MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.
JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?
MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.
JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,
MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.
JV: takže
MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.
JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.
MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.
JV: v sobotu ste chodívaly.
MM: v sobotu sme chodívaly.
JV: každou sobotu ste chodívaly.
MM: ano
JV: hm a v rámci pracovního týdne?
MM: ne
JV: ne, hm
MM: ne
JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.
MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.
JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.
MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]
JV: [ty byly až za války] teda.
MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.
JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.
MM: ano, to se rovnou začal promítat film.
JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,
MM: ano
JV: byla pauza,
MM: ano
JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?
MM: ano
JV: a pak se to dopromítalo.
MM: běželo to dál, ano.
JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.
MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.
JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.
MM: celý, ano.
JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?
MM: hm, to nedovedu vodhadnout.
JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.
MM: no
JV: bylo to pozdějc?
MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.
JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]
MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,
JV: propaganda.
MM: propaganda k tomu, no.
JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,
MM: no, no [někdy]
JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.
MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.
JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.
MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.
JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?
MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,
JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.
MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.
JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?
MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.
JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?
MM: hm
JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,
MM: a pak
JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.
MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.
JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.
MM: to ne.
JV: nepamatujete se.
MM: to nebylo, to nebylo.
JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?
MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.
JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.
MM: no tak mě baví všechno ((smích))
JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.
MM: ne ne ne.
JV: bylo to pro vás zajímavé.
MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.
JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.
MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.
JV: může být.
MM: no ano, ano.
JV: [většinou samozřejmě domácí.]
MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.
JV: taky ste měli doma.
MM: ano, ano, to taky sme měli.
JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?
MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.
JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.
MM: ano, ano.
JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.
MM: no, no.
JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo
MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.
JV: a to už ste byla starší, to vám
MM: tak to už sem byla dávno dospělá.
JV: to už ste byla vdaná.
MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.
JV: máte ten film ještě?
MM: ne, ne ((smích))
JV: nevíte kde skončil.
MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.
JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.
MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,
JV: hm
MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.
JV: maj to v počítači všechno.
MM: jo, to je na nic.
JV: tak ono to jde i vytisknout jako.
MM: no dobře, no.
JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]
MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.
JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.
MM: internet doma nemám.
JV: nevedete.
MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.
JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.
MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,
JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))
MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.
JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]
MM: [já jich mám moře.]
JV: proč trávit čas u počítače.
MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.
JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))
MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.
JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.
MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,
JV: hm
MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.
JV: hm
MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.
JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...
MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo
JV: třetina Němci.
MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.
JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.
MM: ano.
JV: na to si pamatujete.
MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,
JV: hm
MM: á
JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]
MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.
JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]
MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.
JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]
MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.
JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?
MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.
JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]
MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.
JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,
MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.
JV: to byla Němka, ta švadlena.
MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.
JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?
MM: jaký?
JV: vstupu do kina Židům.
MM: ano, ano.
JV: byl zákaz.
MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.
JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.
MM: no to bylo jenom, to bylo jenom
JV: nebyl absolutní zákaz.
MM: ano, dovnitř ne.
JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]
MM: [absolutní, ano]
JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]
MM: [ne, ne, to neexistovalo.]
JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...
MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.
JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.
MM: no, ano.
JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že
MM: no, to, těma okolnostma,
JV: byl strach
MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.
JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?
MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.
JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]
MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.
JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]
MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,
JV: nikdy ste nešla.
MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.
JV: takže buďto babička nebo mládenec.
MM: ano.
JV: a kamarádka třeba, dvě holky
MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.
JV: nechodily do kin, do divadel.
MM: do divadel už vůbec ne.
JV: ale do kin taky ne.
MM: no, hrozně málo.
JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]
MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.
JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo
MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.
JV: to ste poslouchala ale taky.
MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.
JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: prosim?
JV: ani na čété dva? ((ČT 2))
MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))
JV: jo, počkejte
MM: ta je lepší.
JV: to je ee sport nebo zpravodajství?
MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.
JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.
MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.
JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]
MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.
JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.
MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.
JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.
MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.
JV: tak to sledujete.
MM: ano.
JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?
MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i
JV: nějaké hlasité projevy?
MM: hlasité projevy ne. a i i třeba
JV: smích, potlesk, ne.
MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.
JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?
MM: no tak to sem nezažila.
JV: myslím třeba v týdeníku.
MM: ne, to sem nezažila.
JV: ani nikde jinde.
MM: ne, ne.
JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.
MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.
JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.
MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.
JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.
MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.
JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?
MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.
JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?
MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.
JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.
MM: ano, ano.
JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,
MM: představte si
JV: ano
MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))
JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné
MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.
JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a
MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily
JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]
MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]
JV: je [to tak,]
MM: [to bylo krásný]
JV: tyto filmy [sou poměrně rané]
MM: [Ducháček to zařídí, ano]
JV: ty ste vidět asi nemohla.
MM: nemohla, ne.
JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]
MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.
JV: to už ste viděla v kině.
MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).
JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste
MM: můžu to značit sem?
JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.
MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.
JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.
MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.
JV: no vidíte.
MM: teď jak sem si na to vzpomněla.
JV: s babičkou.
MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.
JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?
MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).
JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]
MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.
JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]
MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]
JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.
MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).
JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),
MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.
JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?
MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak
JV: tak ona hlavně byla barevná.
MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))
JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]
MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.
JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]
MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]
JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy
MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.
JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]
MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,
JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?
MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))
JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.
MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]
JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]
MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.
JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.
MM: ano.
JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.
MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.
JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.
MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.
JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))
MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.
JV: hm, s tím mládencem.
MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.
JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.
MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.
JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.
MM: deseti, no.
JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]
MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.
JV: hm
MM: bylo to nádherný.
JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.
MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.
JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?
MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]
JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role
MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.
JV: a baron Prášil.
MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.
JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]
MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.
JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?
MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.
JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.
MM: no
JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]
MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?
JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).
MM: aha, jo jo jo.
JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]
MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.
JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]
MM: [že to určitě] nebylo přístupno.
JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.
MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.
JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?
MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.
JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.
MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.
JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?
MM: ano, ano.
JV: Mata Hari?
MM: no, to taky. [mrkněte]
JV: [Cácorka?]
MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?
JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.
MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.
JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.
MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.
JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.
MM: no, Greta Garbo, no.
JV: imponovala vám, Greta Garbo?
MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.
JV: přišla vám tajemná?
MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.
JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?
MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.
JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]
MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]
JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?
MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.
JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?
MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.
JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).
MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?
JV: hm
MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.
JV: to vám přišlo,
MM: ano
JV: normální? ((smích))
MM: no, normální ne
JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]
MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.
JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.
MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a
JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.
MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]
JV: ((smích))
MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.
JV: ((smích))
MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.
JV: hm. Vídeňská krev
MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),
JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,
MM: no to já nevím.
JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))
MM: nehrála
JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))
MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).
JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii
MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.
JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).
MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.
JV: hm. a třeba ta La Paloma?
MM: ta La Paloma
JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.
MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.
JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))
MM: no, to byla legrace.
JV: byla to komedie.
MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.
JV: ta vás neurážela nebo
MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.
JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.
MM: no
JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.
MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?
JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.
MM: no právě, právě to musel [být]
JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.
MM: no protože, protože to už teda
JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).
MM: no, do kolikátého dubna to máte
JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]
MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.
JV: [no tak jakoby]
MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.
JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.
MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.
JV: hm, ale na ten film si pamatujete.
MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?
JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.
MM: no, no, ano.
JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.
MM: ano.
JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.
MM: ne, to vůbec ne, to ne.
JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.
MM: ano, ano.
JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?
MM: ano.
JV: jo.
MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.
JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.
MM: no
JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.
MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.
JV: nechcete nic dodat.
MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.
JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,
MM: prosím, není zač.
JV: ukončím rozhovor.
konec rozhovoru
1
0.0 4:1266Rozhovor vedla: Jana Volková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. 12. 2009; Husovická 16, Brno
Rok narození: 1922, bez sourozenců
Bydliště do roku 1945: V roce 1946 nebo 1948 se přistěhovala do Brna, bydlela na ulici Husovická (Husovice). Roku 1941 se vdala a přestěhovala na ulici Leoše Janáčka (dnes Srbská, Královo Pole).
Povolání rodičů: Otec dělník. Matka v domácnosti, občas šila.
Povolání narátorky: Vyučila se v obchodě s parfumériemi. 1943 se jí narodila dcera. Někdy po válce začala pracovat ve Zbrojovce na montáži psacích strojů.
JV: takže dneska je osumnáctého prosince dva tisíce devět, a em budem dělat rozhovor, začínáme. takže první otázka, já bych se zeptala na vaše jméno, celé,
LH: L.H.
JV: hm děkuju, a potom další, rok vašeho narození?
LH: dvacátého prvého jedenáctý, dvacet dva.
JV: hm dobře, a em potom bydliště, kde ste bydlela do roku čtyrycet pět.
LH: čtyrycet pět, no tak než sem se vdala, tak sem bydlela tady u rodičů,
JV: hm to je kde?
LH: to bylo v jiným bytě, tady, v domě.
JV: na které ulici?
LH: tady, ano.
JV: em tady to je ulice em která?
LH: Husovická šestnáct.
JV: jo, hm.
LH: ano, Husovická šestnáct.
JV: hm
LH: a potom em sme, jak sme se vzali, tak tatínek jeho nám koupil tam, ne koupil, ale našel nám v té vile byt.
JV: hm
LH: a tak to dopadlo, radši ho neměl najít. já sem měla všecko krásný a (.) o tom nebudeme hovořit.
JV: hm dobře a v kterém roce ste se vdávala?
LH: v kterém roce <to teď honem nevím v kterým roce,> ale měla sem devatenáct. proč, protože sme se raději honem brali, protože všichni ten- tento ročník byl sebrané do Německa.
JV: hm
LH: a tak měl manžel, my sme spolu chodili asi tak dva roky, a von říkal, tak musíme se vzít nebo tě odtáhnou do Německa. a ty známý, asi tři nebo čtyři, em no myslím čtyři. s tou Mařenkou, jo, tak čtyři byly odtáhnutý do Německa, jedna tam teda jak se říká lidově zařvala, ta byla zabita při bombardování, no a ty tři se vrátily a ta jedna byla v noční košili, a jenom něco měla na sobě, a utekly z Francie.
JV: hm
LH: utekly, tak říkal, vezmeme se, tak sme se teda potom vzali. no a za dva roky a něco sme měli dcerku.
JV: hm
LH: takže sme se nemuseli brát, ale chtěli sme teda, a potom už začínali brát i ty, i ty co neměli děti, no tak sme, nám se to podařilo a měli sme teda tu dcerku.
JV: hm dobře. takže vy ste mi říkala že ste se přestě- přestěhovala do Brna když vám bylo čtyři nebo šest?
LH: no tak nějak, ano.
JV: hm dobře. a em tak teda bydleli ste do té doby než ste se vdala ste bydlela?
LH: tady.
JV: tady, jo. [a potom, potom vlastně v jiném bytě.]
LH: [an,a rodiče bydleli] na venkově,
JV: jo, hm
LH: a maminka zemřela, tam se říkalo stařenka.
JV: hm
LH: maminka tam bydlela, a ta stařenka umřela, a ona tam, oni tam nechtěli být.
JV: hm
LH: nechtěli tam být když zemřela ta stařenka. ale oni tam byli v nájmu, oni svůj domek neměli. a takže se vodstěhovali do Brna, a potom už šel život dále.
JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala ještě na školu, kterou ste vystudovala, nebo školy,
LH: no, vono s těma školama to bylo moc špatný. ale jinak em já sem se vyučila jako v parfumérii, normálně v ob- jako v obchod, ale s taky s tím em jako i em jako parfumérie sem taky ovládala. parfumérský věci. to sem ovládala. víte, to tak prostě v obchodě by se řeklo teda jednoduše. ale rozuměla sem všemu.
JV: hm dobře. a tak teda začneme od začátku, měšťanka
LH: ano.
JV: a tu ste na které ulici?
LH: to byla jak je botanická zahrada, naproti.
JV: ano, a potom teda ste se vyučila na
LH: no em tři roky ještě sem pak dělala rok zvlášť abych se tomu vyučila, tomu em ty mastičky a to dělat, no.
JV: a to bylo kde, ta škola na to?
LH: né, to byla tam stále,
JV: tam
LH: to bylo kdo chtěl, tak ještě si mohl, to se dělalo asi tak třičtvrtě roku. tak zhruba to můžu říct, no.
JV: hm dobře.
LH: tak, ano.
JV: a teďka bych se zeptala ještě na zaměstnání které ste potom vykonávala, v životě?
LH: v životě tak potom sme měli tu holku, a já sem ju nechtěla nikam dávat, tak sem zůstala doma, tehdy se neříkalo pudeš hned do školky nebo toto, tak sem zůstala doma, a manžel em byl na, vlastně ve Zbrojovce, manžel má průmyslovku, jak se říká ta vyšší průmyslovka, on říká, prosim tě, v tom kšeftě, měla sem nabídek moc, protože já sem uměla to namíchat, ty různý em parfumy. moc toho teda sem nepochytila, protože šéfová mi řekla, (jistě) to chcete, ale em ale musíte to tady zvládnout a, a jinak byla hodná a sama mo- mě k tomu měla, ale potom vlastně měla sem být vlastně zaměstnaná, že, no a tak, tak já sem jednou tam byla, a ně- někdy v té škole, a tak všelijak, a tak manžel říká, prosím tě, co budeš, to už sem potom byla vdaná, že, a za dva roky sme měli tu malou, a on říká, pojď do Zbrojovky. a já povidám, jo. a maminka vždycky říkala, to se tak hrubě h- hrubě říkalo em fabrička. což není pěkný. maminka říkala, no to teda, to, ale to bylo od šesti do dvouch a šlo se dom. tak sem tam zapadla potom a už sem tam zůstala, jenom na montáži psacích strojů. manžel tam byl vedoucí, no tak já sem s ním neměla co společného. ale byla sem tam, ale byla sem celkem spokojená.
JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala na povolání vašich rodičů. em do toho roku čtyřicet pět.
LH: né, tatínek byl dělník,
JV: hm
LH: dělník, potom se stavěla ta přehrada, a tam si vydělal pěkný peníze. říkám, tak byl jeden čas než se to stavělo, byl bez práce a to taky bylo teda krutý. ale pak se to všecko spravilo a bylo to dobrý, no.
JV: a maminka?
LH: a maminka em ta dycky u toho ušila něco, temu ušila něco, takže em takže si tím trochu přivydělávala. a tehdy nechodily ženy tak do práce jak je teď, že. tak snažila se taky pomoct.
JV: dobře. a měla ste ňáké sourozence?
LH: ne, bohužel. to sem jim pořád vyčítala.
JV: hm dobře a teďka bych se zeptala, kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. třeba v padesátých letech nebo v šedesátých letech, kdy ste přestala pravidelně do toho kina chodit.
LH: no, teď když sem přestala vidět. no to je tak šest, tak asi k šestýmu roku. tak asi šest, no.
JV: dobře.
LH: protože je to veliké a mně se to míhá, bohužel.
JV: tak a teďka bysme se vlastně už přesunuly k tomu samotnému dotazníku a k těm kinům. a první okruh otázek by byl vaše dětská zkušenost do vašich deseti let věku. takže do ukončení té obecné školy, nebo té měšťanky.
LH: no ano, měšťanka, pak se dete učit, že. no a to, to se někdo učil a někdo se neučil a šel hned dělat. ale maminka nechtěla a říkala ne, něco musíš mít. něco musíš mít, no.
JV: hm dobře. takže první otázka by byla em jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina.
LH: jé, to sem byla, tam byl Pat a Patachon
JV: hm
LH: <to vám můžu říct,> to sem tá, ty figurky byly dvě. to byly první figurky takový. ten jeden byl malé a jeden byl velké. a menovalo se to, oni se menovali Pat a Patachon a to bylo narvaný kino. hlavně taky hodně dětí, děti tam byly taky, i dospělí. a měli ohromnou em aplaus, ale oni byly první ty chvíle byly němý. ten film byl němý. a potom já si teď nemůžu vzpomnět, manžel si taky nevzpomněl, pak byla eště jedna figurka, a ty už byly takový elegantní, taky, jeden byl silnej a jeden byl slabší, menší. ale my sme si teď nevzpomněli, chtěla sem se Olinky zeptat, a pak sme na to zapomněli. ale my sme byli velcí kinaři, když sme potom chtěli někam jit, tak maminka, běžte, tak mě dali, dali sme ju mamince, a my sme šli do kina. a třeba tehdy už potom to bylo pozděj, že když byla Baldová ((Zdeňka Baldová)) někde, a a no prostě a nejvíc sem milovala Rženku Naskovou ((Růžena Nasková)). ona měla tak lahodné hlas, že ju každej musel milovat pro její hlas. ona byla opravdu k obdivu pro, a pro to všecko jako ona em tak krásně všecko podávala. moc pěkně. to byla, no a potom byl, byli jiní a jiní. no, potom.
JV: dobře, tak já bych se vrátila k tomu Pat a Patachon jak ste říkala,
LH: ano ano.
JV: že to byl první teda em film na [který si vzpomínáte]
LH: [ano, to bylo,] ale ne naši, ale to byli cizí.
JV: to byli Švédové.
LH: no, nevim jakým to, jaké národnosti, to sem si nezapamatovala, ale voni se třeba šli koupat, víte, a on se vždycky zvedl z té vody, a ten on se ohlídl, a on měl takovou hůlku a dycky ho píchl a honem se schoval.
JV: hm
LH: a von se vohlížel a nikde, nikde nikoho, jé my sme se smáli. to sme, ne smáli, doslova se může říct řechtali. jak, co my sme to kino hřmělo. <a tak> se bavilo. a to bylo němý. a potom už začal pomalu ten
JV: zvukový film.
LH: ano ten zvukový, a to sme byli, jé, to sme byli rádi že všecko sme tak slyšeli, a na první krásnej film, na které hrozně ráda vzpomínám, to bylo teda kukuruku ((film neidentifikován)). ta písnička. a tam byl velký, to bylo zfilmovaný. a oni sedí u stolu potom v tom, to by dalo chvilu vyprávění, oni, pak oni se nesměli vzít, ti milenci, že, ale oni za to nemohli, a ona měla chlapečka ale on ju znásilnil ten její pán u kterýho byla zaměstaná. a on em ona měla malýho chlapečka s ním, a vona se ho strašně bála a von ji dělal teda zle, a vona měla ale lásku jinou. a on byl potom za to zavřené, že, že mu ňák ublížil, ale to byl darebák. a oni teda, jak on přišel domů, z toho kriminálu, on ho nechal zavřít, ten milenec teho, té dívky, že, a ji nechal zavřit, a a teda jeho, a on už ho pustili a oni oni seděli u stolu a on si donesl ňáký peníze. tak jí řekl aby navařila, a všecko nachystala, a ona navařila a všecko nachystala, a tam si zpívala to kukuruku ((film neidentifikován)) tam spolu zpívali. oni se drželi v náručí, a to byl už hranej film, že, a to dítě, ten chlapeček, malé docela, tady byl v náručí s nima, a tam zpívali to, a tak von ji říkal aby si z toho nic nedělala, to bylo něco, věříte že víc než půlku kina plakalo nad nima, jak jak to s nima dopadlo. ale on řekl že to nevadí, že budou žít jenom pro sebe. protože všichni věřili temu pánovi, ne jim. a z toho pak vznikla ta písnička, to kukuruku. to znáte.
JV: ano.
LH: no, to je krásná píseň.
JV: hm dobře.
LH: moc hezká, to byl nádhernej film. moc moc hezkej, opravdu. a vzpomínám na Byl lásky čas ne- to ste neznala?
JV: em ne, to neznám.
LH: americký film.
JV: americký. k tomu se, tomu bysme se potom kdyžtak ještě dostaly, a teďka, to je asi už zvukový, takže teďka
TH: to bylo už. ale na ten, to vám můžu čestně říct, že plakalo celé kino.
JV: hm
TH: to bylo něco tak krásného. anebo potom takovejch těch filmů starých víte, když třeba oni měli ty americký filmy, oni mívali, oni to dodržovali, ty široké klobouky, a na tech koních, pak se to nafilmovalo. poprvé to byla krása, ale podruhý to už nebylo ono. to už bylo zmodernizovaný. anebo rozmery ((Rose-Marie)) ta první rozmery ((Rose-Marie)) ona se chtěla zalíbit tomu. tak vona si trhala košilu. a dělala takový pásečky a na- natáčela si to na ty pásečky. a teď bylo vidět ty, jak voni už jedou. ty koně nádherný. teď to taky to, taky už to nafilmovali pozděj. ale to nebylo ono. oni se mají raději v tom starším stylu. to se, i těm mladým by se to lepší líbi- líbilo. to bylo něco na- ty koně, ty podkovičky jak tam, víte, to bylo, jak tam, to bylo něco nádhernýho. opravdu.
JV: dobře. a já bych teda ještě měla dotaz k tomu Pat a Patachon. em když říkáte že to je teda váš první film na který si vzpomínáte, tak jestli si třeba vzpomínáte kdy to bylo. v kterém roce ste to tak asi viděla nebo kolik vám mohlo být.
LH: no mohlo být mně tak pět roků.
JV: hm dobře, takže to bylo zhruba v roce em
LH: to je odhad. a nevim že bych na to přísahala, ale asi tak sem byla malá, protože maminka říkala, nemám dost peněz, aby všichni tři sme tam šli. tak sestřenka a bratránek, ty byli starší, tak oni mě vzali sebou. tak si myslím že ještě sem do školy nechodila, tak z toho to tak vidím.
JV: a vzpomínáte si v kterém to bylo kině?
LH: ne. to sme teprve přišli tak, to sem mohla mít, a v kterém kině? em to bylo jak je, tam byl tekla em Ponávka, Ponávka tam tekla, a víte kde tekla Ponávka? dneska je tam, jak je to, to přijedete z vrchu, jede em a tam je, přijedete ke svaté Anně.
JV: u svaté Anny. ((kino Grand))
LH: ano. a na tém, na tém, jak je ta křižovatka, tak v té jedné straně, tam byla Ponávka, byla na vo- tam tekla voda.
JV: hm
LH: tam tekla voda. tam byl takové em takové můsteček, tak přes to se šlo, a tam bylo kino. blízko. tam bylo kino. ale tady bylo tolik kin že bych vám je mohla spočítat, strašně moc kin.
JV: a že ste, že ste šli tak daleko do toho kina, tady nebyl nikde žádný
LH: no to se nechodilo, to se chodilo pěšky samozřejmě ne korunu za elektriku.
JV: ale že ste nešli do nějakého bližšího kina, že ste šli až ke svaté Anně.
LH: no protože to tam dávali.
JV: hm takže ste šli přímo na ten film se podívat.
LH: ano, tam sme, tam, tady bylo pozděj sme si vybírali když sme už byli teda jako už větší, tak nejvíc staréch filmů, starých filmů bylo jak je radnice ((kino Moderna)), a tam uvnitř, uvnitř, když se de, radnice je tak, a tady je hned ten trh masnej jak se říká, že, a tady je ta, pořád je tam to kino. víte?
JV: em teďka nevim. em nevíte na které to je ulici nebo
LH: ne na které ulici, podívejte se, tam je, tam je stálý kino. jestli je do teď nevim, já sem tam už teď dlouho nebyla, em tady je radnice, a tady je ten masnej trh, že. a když půjdete jako k té radnici, jako k té radnici. tak potom se zatočí a tam je takovej areál různejch obchodů, tam prodávaj svetry a všeckýho možnýho, a taky je tam kino. a tam zrovna měli tu, i tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)). tam. ježiš to bylo taky krásný. a tam měli často, a tam měli taky tu em rozmery ((Rose-Marie)) a a Byl lásky čas. no, myslím že třeba, jak já neznám vaši povahu, ale že byste si taky zaplakala. protože to je opravdu, to je film filmů.
JV: a když třeba si vzpomínáte že se tam plakalo, tak vzpomínáte si že by třeba i lidi tleskali? po skončení toho filmu?
LH: ne, tleskání sem ne, to sem neviděla.
JV: ne.
LH: ne. ne. ale em zatleskala bych, teď co se mně em teda, naši mně to natočili. říkali když se ti to tak líbí, em tak já ti to natočím. a já říkám, no tak ti to pán bůh nějak posvítil. co se mně líbilo, když, že, já sem, jak se to říká, opat- ne opatroval em sem krále.
JV: ano.
LH: to je film filmů na tuto dobu. já si teď honem ne-
JV: Obsluhoval jsem anglického krále.
LH: ano. ten je podařené. bych řekla, že, že se mu vydařil, ten film. prý zase dělá na ňákým filmu, tak si myslím že aby udělal zase tak podařenej. no a co se ti na tom líbí, ale mně se líbí na tom to, že em že je to takové pravdivé. takové lidské. moc se mně líbí.
JV: dobře. a teďka bych se ještě zeptala, jak často ste chodila jako dítě do kina, do těch svých deseti let věku.
LH: no, když sem měla koruny.
JV: a to bylo tak zhruba, třeba jednou za měsíc.
LH: no, to ne, to dříve, to dříve. to manžel ještě dělal vyšší průmyslovku, a eště dál, a to všecko, tak moc teho neměl, já taky ne moc, tak když byly koruny tak
JV: ale já myslím jako dítě, když ste byla ještě
LH: aha, jako malá, jo, když teta byla potom v Praze, u té pani, tak vona dycky mně, to sem byla její miláček, a vona dycky, Lidunko, ne- nevadí, já ti ne- s tou školou je to teda, maminka měla strach okolo té školy, jak to bylo těch studentů, víte jak je to, jak to bylo, to byla hrůza. a tak dycky mně ňákou korunu na Vánoce, když sem měla svátek, když sem měla narozeniny, no, a tak vona, měla sem hned do kina. a na dlouho. a já sem byla šetřílek, do kinečka sme šli. ((smích)) a maminka taky ráda chodila do kina. a my sme si taky vybírali. taky. některý i německý filmy některý byly taky pěkný.
JV: a když teda říkáte že i ta maminka měla ráda filmy, em tak ona s váma chodila do kina? nebo s kým ste chodila do kina takle jako dítě nejčastěji.
LH: já sem em cho- vzala bra- od, to byla taková vzdálenější přízeň, a ona říkala, Lídyn, oni mně říkali Lídyn. já sem měla se menovat Lidumila, a tak mně říkali Lídyna. a říkala, prosím tě vem teho Pepika, měla kluka, a von by tak rád do toho kina v Králově Poli bylo taky pěkný kino. a tady máš korunu. buďto si ju projezdíš, a to sme chodili na Kašpárka Turka do divadla. a tak si ju projezdíš a tady máš na vstupný. tak já sem šla raději pěšky, a když říkal, Lídynky, mě už bolí noženky. tak sem ho vzala na záda a šli sme z král- do Králova Pole pěšky. a já sem si ušetřila korunu a zase zpátky druhou korunu. to mít dvě koruny. to je směšný že?
JV: tak tenkrát ne, dneska už to je jiné.
LH: dneska, tisíce, miliony.
JV: em takže vlastně do těch svých deseti let věku ste chodila nejčastěji, tak ňák obecně když to vezmeme, nejčastěji ste chodila s kým do kina?
LH: no s potom už s manželem.
JV: ale já [myslím jako dítě.]
LH: [my sme neměli děti,] že
JV: ale jako dítě když ste byla ještě malá, když vy ste byla dítě.
LH: no právě s tím Pepíčkem.
JV: jo, dobře. takže s váma žádný dospělý nechodil?
LH: ne.
JV: ne.
LH: voni ti, co měli toho Pepíčka, voni na to neměli čas, a ani je to moc nezajímalo. a já sem zas byla hrozné divadelník, a ráda do kina.
JV: a třeba když ste říkala že maminka vaše měla ráda ty, ty kina, tak ta s váma nechodila? nikdy?
LH: no, maminka zas měla, šila, sestřence. mé sestřence. šila, ona už byla na studiích, taky na to neměli, tak maminka ji ze starého ušila, a když byla ve škole tak paní profesorka si ju zavolala a říká, Marie, kdo vám, kdo pak, kdo vám šije? kdo vám, máte nějak, to máte tak krásné. maminka zas dostala věci z té Itálie, a vona nám to poslala třeba kabát, a tehdy byla mi- takový jako, takový, jako paleto to vypadalo jestli víte co to je.
JV: ano.
LH: a ještě zbylo kousky, takový byl, takové jako lodička. tak vona tam přišla nastrojená, no, kdepak na to be- berete. tatínek je taky bez práce. a vona řekla, tak já vám to řeknu paní profesorko, ale nesmějte se mně, moje teta mně to šila. a maminka, jak sme bydleli, jak sme bydleli, tak em tak paní em musela tam ji umýt nádobí po obědě a to, a za to sme bydleli. a teď je tam to, ta, nem- nemocnice. pod ní na, pod tím sme my bydleli, v té vilce. a tak, no to teda, řekněte té vaší tetě, že bych, že kdyby mně šila, a maminka říkala, to já si netroufnu. vona kouzlila. aby byla taky. ona, ona se narodila a měla takový prstíčky. víte, a maminka nevěděla jak ji, jak ji potěšit. no, tak to máte už víte skoro všecko o nás.
JV: dobře, tak já bych
LH: ale vona, vona s náma nechodila, vona chodila s těma, potom už s těma vyššíma.
JV: hm dobře. dobře, tak jak sme mluvily o těch kinech, tak já bych se zeptala, vím že ste teda byla na tom Králově Poli a na tom u svaté Anny v kině ((Grand)), ale zeptala bych se do kterých kin ste chodila nejčastěji, v tom dětském věku. do těch vašich deseti let.
LH: no, kde dávali něco pěknýho. já sem si, kde dávali něco pěknýho. to my sme si vybrali.
JV: takže ste si vybírali vlastně
LH: vybírali [sme si]
JV: [kina] podle toho jaký měly program.
LH: ano. potom tam byl kousek dál ještě bylo kino, a tady ještě, a tady potom už když bydleli naši tady, tak v Husovicích byly dvě kina.
JV: hm a vzpomenete si na názvy jejich?
LH: věříte že ani, počkejte jak je to, to je opravdu to si teda teď momentálně nevzpomenu. to už je dlouho, velmi dlouho, a já mám dycky říkali že mám takovou ohromnou paměť, a a teď si na to nevzpomenu.
JV: já se podívám jestli třeba já tady ňáké nenajdu,
LH: v Husovicích, dvě kina.
JV: Husovice, em tak tady mám em
LH: naproti sobě byly.
JV: já tady mám kino oko? a grand bio aus- óstria, ((Grand Bio Austria)) nebo bio moravia? říká vám to něco?
LH: ne.
JV: hm
LH: možná
JV: nebo bio Sibiř?
LH: no Sibiř.
JV: Sibiř.
LH: ano ano.
JV: hm
LH: a tam mívali taky ty levnější, a potom mívali levnější v Židenicích.
JV: hm a třeba Zora? to asi už, kino Zora? to tady je taky.
LH: no možná že to bylo, ale já to, když to nevím přesně raději to nechcu tvrdit. a v Židenicích taky. a v Židenicích vždycky si mnul ten pán, to sme ho jednou viděli, ať prší, ať leje, a když pršelo tak bylo plný kino. <víte>
JV: takže
LH: to je dneska...
JV: v Židenicích tady mám kino Orient?
LH: ano.
JV: tak to je ono?
LH: no.
JV: hm.
LH: ano.
JV: anebo...
LH: ne. to bylo ono.
JV: takže to je ono. takže říkáte teda že to bio Sibiř bylo, bylo levné,
LH: v Husovicích.
JV: v Husovicích.
LH: ano, ano. a tam byly dvě, dvě ty kina.
JV: dobře. a teda říkáte že ta Sibiř, že ta byla levnější? nebo
LH: no, em oni se taky někdy, někdy tak jako šťouchali, to bylo za lacino. i v těch Židenicích. a říkám vám, on si takle mnul, a my sme to uslyšeli, což mu nebylo teda, ale já sem, my sme to nikomu neřekli, to už byl manžel teda, a von, ať prší, ať prší, takle si mnul, no, no podivej se, no, ěště je jich tam málo ale až bude pršet, no ještě, no ještě chvilu počkáme. když pršelo, tak bylo kino nacpaný. já vám můžu to bylo, je, to bylo kin, a kin, si člověk momentá- to bylo ještě, jak jede elektrika, k centrálce, na tu dlouhé ulici, tam bylo kino, kde ste se obrátila tam byly všude kina. všude byly kina. ale ne že by tam jeden byl nebo druhej. a oni se em předváděli honem aby, nebo tam byl namalované, víte taky co sme rádi chodili, tam byly jak cizí filmy to byly, em ňáký jak přepadaly ty lodě, víte ti, a ty s těma hlavama ne, a zkříženejma, ty, a to bylo taky plný. taky hodně. a voni hned měli namalované tento ven, a už měl hned kšeft. a to,
JV: a to byly namalovaný na kinech ty plakáty, nebo ty, em teďka nevím jestli sem to správně pochopila. říkáte že vlastně měli ty zkřížený lebky a taky, tak to bylo jako na kinech namalovaný nebo
LH: ne ne ne. ne, to on měl, to bylo kino dovnitř, že, a na téch dveřích měl takovou namalované rukou.
JV: jo, a čím jako, jako křídou? nebo
LH: ne ne ne, nějakejma barevnejma tužkama nebo něco.
JV: a na nějakým plakátě nebo?
LH: ano. víte na takovým papíře bych dřív řekla. že moc na nějakých, že by tam z toho bohatli, to teda těžko. ale tam jak vám říkám, jak je ta radnice ((kino Moderna)), ty měli všecko krásný. moc pěkný. ale to znáte, musíte znát dobře, vy ste mladinká, to em takže to musíte znát jak se de dovnitř. a tam mají takový i kabáty, a svetry tam prodávaj, a je to dost takový dost, a potom se vyjde ven, a ste, a na potom je tam em Špilberk vidět. moc, moc, a tam sme viděli tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)), a různý takový ty filmy, který byly starší. a to Byl lásky čas no, no to to kino plakalo.
JV: a v kterých letech ste chodila na ty starší filmy? tak asi kdy to tak mohlo být?
LH: mně roků?
JV: no
LH: no, to už sem, to už sem byla myslím tak, myslím tak dvacet, ale na sto procent to,
JV: takže [v tom kině]
LH: [to už sme,] to už sme chodili s manželem. a byl to nádhernej film, zpěvačka, a potom on se ji ujal aby byla zpěvačka, ale ona milovala jiného, a on potom em si ju chtěl vzít, a ona nechtěla, a ten zpěvák em chtěl už že si to nějak to udělaj, že utečou nebo nějak, teď to přesně nevim, a on ho ten co si, ten starší, co z ní vlastně udělal hvězdu, tak on ho zastřelil. a to všecko plakalo. mladí staří <to by vám řekl> manžel že to všecko, všecko plakalo. a tam byl, byly různý. em takový filmy, třeba takový by se řeklo, takový až moc sla- sladký bych řekla. ale to bylo vždycky, takový em lákavý, lákavý, a mělo to svůj cit. víte, a toto, to Byl lásky čas, to byl takové opravdové, citové, citové, citové. opravdu by se vám taky líbil. myslím že byste taky plakala. věříte?
JV: možná. dobře, takže em eště bych se zeptala em na názor vašich rodičů na filmy a na kina. takže vaše maminka teda do kina chodila, to ste [říkala]
LH: [chodila,] s manželem.
JV: a říkala vám třeba abyste chodila taky doporučovala [vám třeba]
LH: [no jo] ona říkala jé, tam hrají to a to, tak se běžte, tam na to se běžte podívat. a to my už sme byli odstěhovaný, že.
JV: a takže ona chodila se svým manželem,
LH: se svým manželem.
JV: takže s vaším otcem. takže oni chodili spolu a vy ste chodila taky
LH: ano ano.
JV: vy ste nechodili dohromady.
LH: ne. no, to byla jenom opravdu výjimka.
JV: hm, dobře.
LH: oni, oni si rozuměli, oni se nikdy nehádali, oni si nikdy nenadávali, já sem u nich neslyšela že by řekli nějak- nějaký hrubý slovo, a když někdy něco, něco se nelíbilo, tak maminka dycky začala se tak škaredit, a von říkal, na mě takle udělal a říkal, nádula hubu. ((smích)) <na maminku.> maminka říkala, no, teď říkáte že nadula hubu. vy si ju nadu- <nadute.> to byla celá velká aféra u nás.
JV: hm, to je hezký. a em tak teda, a váš otec teda taky měl rád ty filmy a chodil na ně.
LH: chodil.
JV: [a teď]
LH: [rád.] hlavně na ty co měly ty svázaný ty, to byli, přepadli ty lodě, a teď tam byla ta bitka, to náš děda ten by býval vlezl v tom filmu <za tema těma> buďto s těma a nebo to, a voni tam dycky ňákou zebrali a schovali si ju, a tak von dycky šeptal, šak voni ju vysvobodí a toto. von mi to vždycky napovidal,
JV: [a]
LH: [a já] sem proto s ním moc ne na- ráda chodila. von porád šeptal mamince dopředu, to je tak, to budeš vidět že to tak bude. <a maminka dycky> ale Fando, von se menoval František, tak jó, já už to vim. no budeš vidět, budeš vidět. on byl takové staré dobrák.
JV: a bavili ste se doma o filmech? jako v ro- v rodině třeba?
LH: jo.
JV: hm
LH: no my sme to doma potom sme přišli, a my sme to všecko probírali, a říkali to nehrál dobře, nebo hrál, ale já našim hercům velice fandím. všem. takovou Baldovou, ((Zdeňka Baldová)) to je, ona přece nehraje, ta, víte koho myslím.
JV: no.
LH: ta ona nehraje. ona to, jak kdyby to prožívala.
JV: hm
LH: a Růženka Nasková ((Růžena Nasková)) ta má tak ten hlas lahodnej, že ju musíte milovat, doslova, tu její krásu toho hlasu, a ona se na vás tak podívá, jak kdyby byla u vás. a je tech našich, hugo hás ((Hugo Haas)), třeba to Madla z, Madla em ne, Madla z cihelny. von si ji potom namluvil, a a namluvil si ju, a pak si ju vzal, on neměl děti tak hledal ňáký dítě, a oni spolu hráli dost často. a bylo to pěkný. no mohl by člověk namenovat ty naše herce, a em Voska ((Václav Voska)), to byl někdo. naša Ola, teda co je na fa- tak vybral si ju ve škole, myslím že už na gymplu, myslím že nevim teď přesně. no ale von, nebyla tam moc nějak dlouho, nějakejch pár těch ukázek.
JV: a když teďka mluvíme o těch hercích em takže vy ste teďka říkala ty herce které ste měla ráda, a proč myslíte že právě oni vás zaujali, třeba ten hugo hás ((Hugo Haas)) toho ste měla
LH: no, ten hugo hás ((Hugo Haas)) on taky opravdově hraje.
JV: hm takže když někdo hrál, to už ste říkala předtím, takže když někdo hrál tak jako opravdově, autenticky, tak to se vám [líbilo]
LH: [ano.] on ten, někteří ti naši herci, oni úplně, to vidíte na těch očích, ti hrají. a já jako děcko, když sem přišla sem, pořád sem hrála ňáký divadlo, a já su samý takový básničky písničky, a em pořád sem někde přednášela a to. tu poezii já mám pořád v srdci.
JV: hm a chodila ste třeba na filmy některých herců opakovaně? že byste šla vícekrát?
LH: chodila.
JV: a kvůli tomu hercovi? že byste
LH: ano, ten herec se nám líbil, a tak sme chodili.
JV: hm
LH: někdy i dvakrát. maminka řekla, dyť už to znáte. ale ne, my sme ještě šli se jednou podívat co, no to nám eště ušlo, tak no.
JV: hm
LH: a na to kukuruku ((film neidentifikován)) sme šli dvakrát. to se nám moc líbilo.
JV: dobře.
LH: a na tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)), a na rozmery ((Rose-Marie)) a ty americký starý filmy, ty byly krásný. no teď nevím teda, některý se mně taky jejich nelíbí.
JV: hm dobře. tak teďka bych se zeptala na postoj školy. jaký měla vaše škola postoj, jestli vám třeba učitelé říkali, že některé filmy byste měli vidět, nebo neměli, nebo že byste měli chodit do kina, nebo neměli,
LH: no někeří byli, my sme měli jednoho učitele, to by vám řekl, dycky vo něm mluvíme. a von vám seděl na, to bylo myslím v páté třídě. vždycky takle seděl,
JV: hm
LH: a takle měl nohy přes sebe,
JV: hm
LH: no tak vás budu zkoušet. teď se těšte. učili ste se? a my, ale učili, sborem. no to se uvidím, uvidí. ale u něho sem se strašně moc naučila. a doposud vám může naše Olinka na té fakultě, říkám, mami, tys tak úplně perfektně všecko ovládala a teď já to zapomínám už víte? když něco potřebovala kde je to, kde tam je a co tam je, a a kde to je, já sem si kupovala knížky, moc knížek mně tady ukradli. vykradli nám byt, a ty nejcennější knížky, vidíte že už tady mám jenom toto a toto, ty nejcennější to bylo na objednávku asi.
JV: dobře, em se vrátíme k té škole, jestli vám učitelé třeba říkali něco o filmech, pamatujete si na něco [takového?]
LH: [ne, málo.]
JV: hm
LH: málo se, málo se vy- vyprávělo a někdy za odměnu, ale to bylo velmi málo, sme šli a dávali sme korunu dvacet.
JV: do kina že ste šli? se školou do kina?
LH: ano.
JV: a to bylo tak asi dejme tomu jak často. třeba jednou do roka, nebo
LH: no, tak moc často ne, někdy. ale tak jako ten pan učitel co vám říkám, ten učitel už dávno nežije, že samozřejmě, ale to byl učitel. tak teď se tomu ne- a teď říkal, ty, ty, ty, ty si na to, teď to z nás to sypalo. třeba ňáký ty, kde je Orinoko, a kde je to a to a mě to zajímalo, no tak sem si to četla, protože mě to zajímalo kde byli, kde žili černoši, a to mě to nemusel em do mě biflovat, já sem si to ráda přečetla, a teď sem četla s baterkou, dostala sem pořádnej pohlavek, protože oni šli pro, pro uhlí do sklepa a neměli zase baterku. tak sem dostala poř- pořádnej pohlavek. že sem si to četla, že, že tam bylo kdysi město zlatý, a že to tam je, a teď sem to vykládala děckám zase, tak já sem byla takovýho něco jinýho, no. takže sme se odbočily?
JV: takže teďka bych se zeptala em na to jestli byl pro vás ten film v tom dětském věku důležitý. jestli třeba ste em dejme tomu napodobovala herce, nebo jestli ste si brala ňáké ponaučení do života z toho filmu.
LH: no já sem, já sem tam porád něco ve škole hrála. a ten učitel, u něho neměl nikdo pětku. on říkal, tak ty si nevzpomínáš, řekni mně kde je to, kde teklo, kde tekla voda třeba ta nebo ta? ty to nevíš, když jak sem říka, že, nebo říkal, a pak ještě byla učitelka taková. že tam že, a kde teče, a kde, odkud a jak. to děcko si vzpomnělo.
JV: hm
LH: věříte že si vzpomnělo? no to bylo, potom druzí ti učitelé řikali, von to pomalu to říkal za děcko. neříkal. vzpomeň si! on říkal dycky, já budu čekat, já čekám, já čekám. ale my sme ho milovali. a my sme se všichni naučili všechno, aby se on na nás nezlobil. a ten učitel se ( ) taky.
JV: takže vy ste říkala že ste vždycky hrála, takže vy ste napodobovala nějaké herce?
LH: je, já sem, já sem napodobovala ledacos. babičku, ne ta, to, ale em babičku em jak je to květinka, maminka mně ušila sukýnku, a babička em, zpívá se to, dívejte se to je teď to co mně to vadí hrozně, Princezna Pampeliška. no a když vnučka maturovala a říkala, babi, já sem se to, podívej se co se mám naučit. já povidám, tak. babi, já du za tebou. já sem ji, vona se neučila, vopica, já sem jí to všecko řekla co a jak, a vona říkala, babi, říkali no je vidět, že seš dobrá holka, ale to by, vona říká, babi, to bylo ale tvoje. sem jí to všecko řekla víte, literaturu, no dneska už je konec s tou mou pamětí.
JV: dobře, a napodobovala ste třeba i některé herce? nebo ňáké scény z filmů?
LH: no tak přímo ne, ale em hrozně ráda em sem, dycky říkali, Lídy, když bylo ve škole, pudeš tam a tam a budeš přednášet to a to. když byla, šli sme, šli sme, ale to jestli se to vůbec hodí teda toto říct aby někdo neřekl, nebo aby, jestli něco chcu, aby, já jako abych vyšla em šli sme em tam, na propast se podívat, no, kdo bude hodnej dostane jedničku, a to všecko krásně se snažte se. tak já sem to krásně napsala, a vona to přečetla, a říká, tos sama psala? a paní učitelka naše říkala no jistě, to bylo jejich tady to, to psali. a vona říká ano, ale má tam dvě hrubé chyby, tak. velká jednička, ale měla sem tam dvě hrubé chyby, já nevim jak. <nemohla sem> no ale říkám tak jak byla pravda.
JV: dobře, ale třeba vzpomínáte si že by nějaké vaše hry byly ovlivněné filmem?
LH: no, často sem chtěla em často sem chtěla napodobovat taky, ňáký ty em ale přesně teď nevím ale hrozně se mně to líbilo, ty filmy, no a to sem se taky kroutila, třeba potom už taky pozděj, hodně pozděj, už potom byla, už i Věra Ferbasová, to už potom sem byla stará, já povidám já budu taky tak zpívat, dělali sme legraci s manželem. takže ráda, ráda sem měla všechny naše herce, všichni se snaží, ale opravdu, bych je, strašně ráda bych řekla, aby trošku toho sexu ubylo. aby toho sexu ubylo. a to přece v našich, za naši éry byla taky láska, ale teď, dyť to není ponížení ženy zeslíkat manžela? nebo ne manžela, zeslíkat chlapa bych řekla a on teď zase s ní, no to je pod úroveň ženy. to si musí manžel, anebo ňákej ten nápadník zeslíkat a z lásky si to potom lehnout a toto, to přece patří trochu té lásky, nebo sme nebyli mladí nebo co? to mě na tom mrzí. a ten hugo hás ((Hugo Haas)) když něco řekl, tak on to říkal opravdově. a tam ty naši staří herci, ty všichni hráli i očima. všímejte si jak oni hra- oni hrají očima. oni když něco, tak oni, tam se něco, tak oni tak přímo hrají i i celým tělem, i těma očima. a já mám, ten, co sou tady ty, i ty mladý, jim dycky říkám no jejda, držím ti palce seš taky taková šikovná, a snad, drž se toho, a však to dokážeš později. já je mám ráda všechny, držim jim palce aby byli dobrý, no. ale doufáme že to bude snad lepší a, budeme mít dobrý filmy.
JV: dobře em tak teďka eště jestli ste si zpívali třeba filmové písničky. vy ste si vzpomínala na ten film kukuruku ((neidentifikováno)), a
LH: ano.
JV: a tak třeba zpívali ste si z toho ty písničky?
LH: no to je známý, to kukurukuků, ty jak tady to zpívali ty, em to bylo nabitý kino, a em to potom, už teď nedávno tady byli. už to není vono, tak jak to zpívali oni, tak nemůže už to být ono, protože už to ti co to zpívali v tom filmu, tak to už je delší dobu. ale ty ještě někteří žijí a zpívali.
JV: dobře.
LH: to bylo, ten stůl byl, a oni se drželi v náručí, bylo jim to moc líto, že tolik jídla a všeho měli nachystaný, a voni se báli teho pána, takže za nima nepřišli. on řekl že to nevadí. takže se tak, to je taková krásná láska, tak se tak objali a tím to teda potom končilo. a ještě jeden film byl nádhernej, ale já nevim ten začátek, ne začátek, já nevim jak se to ten film menoval. to byla, ňákej pán velkej, a em neměli dlouho děti. a on potom, potom tomu to chtěla říct, že čeká už konečně dítě, a eště než mu to řekla, takže přiš- přišli ňáký ti darebáci, sebrali ji a chtěli výkupný. a ona řekla dej ty, dej ty, ty peníze, aby dal ty peníze, že čekají dítě. a on ji nevěřil. on ju vyhodil, myslel že to má s tema darebákama to dítě, ten chlapeček. a ona se dostala na do takové jenom, ona prala potom, a on teda si ju úplně se k ní nehlásil, a končilo to to jenom takové kousíček toho, ten chlapeček to zase roznášel, ona prala, žehlila, a em on potom em je- to, jak to, všecko roznesl a zase si sedli a měli, měli se rádi jako, maminko dycky tak krásně u sebe byli a vyprávěli si. a von ten chlapec šel a ona říkala, dávej pozor abys, mně to, dyť to mám vyžehlený všecko co nedává, a děti mu dělaly zle že nemá táty, a tak dělaly mu zle. a von se nějak votáčel a mohlo mu to prádlo spadnout. v tom jel, jelo auto, a přejelo ho mu tu maminku. a ona ho poznala, že to je vlastně otec toho chlapce. a ona mu to řekla, tak von se teda potom, on je poznal tu manželku, a dobře to dopadlo jenomže ona umřela. to byl takovej citovej, né ňáká limonáda. takovejch limonád by bylo pořád dost. ale to bylo citový. moc.
JV: hm dobře, takže teďka bych se přesunula od tohoto na starší věk, na váš starší věk, takže od vašich asi deseti let do začátku války, nebo do protektorátu. takže teďka bychom se bavily o tomhletom období. od vašich deseti let do toho protektorátu. a takže zeptala bych se jak ste tady v tom období často chodila do kina asi tak zhruba.
LH: no, moc ne, protože bylo každou chvilu to o tom troubilo, že,
JV: a tak to ještě byla ta první republika
LH: ne,
JV: hm
LH: no tak to už, to už to tak moc né, ačkoliv byli taky ten (volbrik) byl ten německej herec, ve filmech hrával, a taky sme někdy šli ale že to bylo jako německy víte, a my sme byli proti těm Němcům dost zaujatí, ale my sme to nemohli dělat očividně, že, no
JV: ale ne, to bylo ještě za první republiky, když ještě
LH: a za první republiky, no, to sme potom sme zase šetřili ještě, abysme měli ten nábytek, abysme to měli, tak sme víc šetřili. abysme, no manželovi rodiče nám em koupili ložnici, a teta nám zase koupila ložní prádlo a všechno to ložní prádlo Rusi to tam eště co tam zbylo, tak co tam zbylo, tak to tam lidi pokradli a Rusi stáhli z těch sutin, stáhli peřiny aby to měli pod těma katušama.
JV: hm dobře, a tak teda chodila ste třeba jednou měsíčně do kina? nebo jednou za čtrnáct dnů?
LH: no tehdy možná že, tak dřív tak za čtrnáct dní, někdy i později. ale podleva toho co hráli. no hugo háse ((Hugo Haas)) sme měli taky velice rádi.
JV: hm dobře a tak teda, která kina ste v této době navštěvovala. změnilo se to nějak? nebo se to nezměnilo. navštěvovala ste pořád [stejná kina?]
LH: [ne, no když tu,] to, tady sme do- potom chodili častěji, menovalo se Lípa,
JV: Lípa.
LH: ano. a bylo to tady em jak je na, nevim to by to tam myslím nebudete znát, to je, em tam se tancovávalo, a tak, víte, takový taneční, a tam potom bylo pozděj, pozděj tam byl to obsadila Zbrojovka, ale ne to kino, to bylo vedle. a tak tam sme, tam sme chodívali se někdy.
JV: a to kino Lípa, to ((dříve Lido bio))
LH: to bylo vedle.
JV: to se menovalo Lípa. a tenkrát se menovalo taky Lípa? nebo až později.
LH: ano. nevím jestli se menovalo tehdy, ale oni mívali dost dobrý filmy, a laciný.
JV: a vzpomenete si na jaký to bylo ulici třeba?
LH: no, oni tam, já nevim, Hvězdova se to menovala ta ulice.
JV: Hvězdova?
LH: no. myslím že to byla Hvězdova.
JV: jo.
LH: a potom tam byla
JV: takže, ano?
LH: Zbrojovka, to tam zabrala, a potom sme s tou vnučkou tam chodily ale ne do toho kina, potom to tam bylo kino, ale potom tam bylo pro ty děcka že třeba se tam chodilo na takový ňáký ty em dětské radovánky a tak. ale nebylo to tam špatný, bylo to docela dobrý.
JV: hm dobře. a teďka em vy ste vlastně říkala že do toho kina ste chodila kvůli tomu že bylo laciné.
LH: ano, že bylo levnější a hra- já sem si vybírala filmy.
JV: hm takže
LH: manžel zas ňáký vojáky a, a já říkám, já ne, já na ty vojáky ne. tam se dycky střílí, a toto a já, já to nechcu.
JV: a nevybírala ste si třeba podle toho jaké to kino bylo, jaký mělo interiér, jak bylo vybavené, nebo jaká tam byla obsluha, podle toho ste si
LH: no, to vybavení třeba v Husovicích, tam to bylo velice, takový čistý, čistý, ale celkem tam nic není. tvrdý židle, že tvrdý židle a v té Lípě ((Lípa)) taky. to akorát tady něco malinko, jenom tak tady to vybavení nebylo tak nějaký moc, no ale byli tam dost takový ty uvaděči, nebo uvaděčka vám řekla tady dovedla vás až na místo, pěkně, a měli tam taky tak vzadu takovej ten balkónek jako, a mně se to, já sem tam nikdy nechodila na ten balkónek. jako ale to nebyl balkónek, ale pokračování těch, nebo začátek, že, em když ste vešla do toho hlediště a tak se vešlo, tak tady byly ty asi tři nebo čtyři ty, ty, no jako balkónek ale to nebyl balkón, že to bylo jenom tak, takový oddělený, že, a tak tam to bylo dražší. a jinak já sem dycky si brala, no když sme si chtěli ještě ledacos pořídit, tak sme mohli museli takle šetřit.
JV: a to teďka ste mluvila o tom kinu kde? em v těch Husovicích? teďka co ste popisovala to kino.
LH: ano. to je teď jak je to už, to už tam dávno není teď, a je to když pojedete jako od nás,
JV: hm
LH: jedete autem?
JV: ne, ne.
LH: jedete až na konec Husovic a na té křižovatce, kde se přijede potom k temu em třeba k temu zelenému tady temu em voni říkají zelený kde sou ty lékaři, anebo potom em různejm věcem, a tady taky sou tam potom Černá Pole, a
JV: takže to bylo to kino Sibiř?
LH: Sibiř.
JV: Sibiř, ano, takže ste popisovala to kino Sibiř.
LH: jo. a taky tam byly velice, no tak, já sem se s tím nesetkala, že někdy někerý kina že, em kluci udělali legraci em nepěknou, přišli a teď si schválně jako votevřeli,
JV: hm
LH: a dva číhali a ten si tam pořádně prcl. a teď chtěli utéct. jenom voni že zapomněli, ale to sem se jednou v životě, von ho chytl, von se nepáral. von mu sdělal kalhoty, on mohl, jestli tak třináct, to už kluk, a von mu dal pořádně na zadek a řekl, já dám všem, to řeknu, tak se někde objev do kina. <potom se maminka,> pak se ho jednou, ona byla sama, tak prej ste vyplácel. a on řiká, von dělá takovou blbost, ale tata přišel a řekl, udělal ste moc dobře, že ste mu dal na zadek, protože je docela jinačí. takovou blbost, a oni prej ho navedli kluci.
JV: hm dobře. em takže, chodila ste třeba i do ňákých lépe vybavených kin? vzpomínáte si třeba na ňáké lepší kino? že byste někdy chodila do ňákých lepších kin, hezčích?
LH: jak, eště?
JV: no říkala ste že v tý Sibiři ((Sibiř)), v tom kině Sibiř, byly takové ty tvrdé židle,
LH: ano
JV: a chodila ste třeba do ňákých kin, kde byly ňáký pěkný
LH: no jejda. zrovna to, tak jak je to blízko té, blízko té, em jak se de na tom zelným, ne zelným, masným trhu ((pravděpodobně kino Moderna)). a tam je ta, takže to, to vám řekne každej že je tam kino. a oni mívají dost často tady ty starší opakované filmy. a tam sme byli už za léta, v tom, jé prý dávají, známá paní mně říká, Lídy, představ si to, já sem se dověděla že tam dávají Byl lásky čas. no jé, my hrrr! to bylo, to bylo v momentě vyprodaný, a myslím že týden nebo, ne-li dýl, nevím přesně, to bylo porád vyprodaný.
JV: dobře, a teďka bych se zeptala jestli ste chodila do různých kin podle toho jestli ste šla třeba s rodiči nebo s kamarády, nebo s přítelem. jestli ste šla do kina, do jinýho kina s rodiči než s kamarády. bylo to tak?
LH: no ne. maminka em maminka em kdyžtak řekla, podívej se tady se to, to moc hezký není, maminka si taky vybírala filmy. maminka, to by vám řekl manžel, maminka, řekl mně v nemocnici že ona je sice em ale že je vysoce inteligentní. ona byla zajedno sečtělá, a ona byla opravdu, a když ležela na tom stole a říkal že měla, že měla tělo jako z mramoru. ale jich bylo pět a tatínek jim umřel, tak vona nemohla do žádnejch škol jít, a ona uměla nádherně malovat. z ní by byla dokonalá malířka. ale to bysme, to tam vám nepatří. to bysme potom se, to bych vám mohla vykládat do nekonečna. škoda, š- velká škoda jí, protože opravdu ona byla nadaná. ale když byla ta válka blbá, to vám jenom k tomu řeknu, ona táty už neměla, táta zemřel ve Vídni, a oni dostávali té podpory málo, když teda pozbyla dva syny, a to byl taky nadané malíř, a říkal, Růženko nic si z toho nedělé, já už se na tu školu nedostanu, ale já ti to, já, ty musíš jít na školu. ty máš ještě větší nadání. a tak vona se dycky těšila na to, ale peněz bylo málo, jako vdova, a a dětí bylo pět, že, a vedle byl sedláka, sedláka byl em synek, hloupej byl jak, maminka vždycky říkala jak punštok, a Růži, napiš mně to. maminka, co za to. no, já ti, já ti dám pořádně namazané chleba se škvarkama. že je to směšný. takové oni mívali velké, tak on donesl takové velké chleba. takle namazané. maminka mně ukazovala, maminka to nesnědla. přišla dom, válka byla. nebyl nebyl chleba. tak maminka to rozdělila a měli všechny. ona, její ty kresby byly všechny se pomalu porvali faráři. ale aby ji pomohli do ňáké školy, to už ne. víte to bývala taky taková doba. to sou romány, že. tak se na mě nezlobte že vždycky odbočím.
JV: to je v pořádku.
LH: ale to je pravda, vona, vona nakreslila, jak se tak byla opřená, a tady byla lampa, a ty stíny od té lampy, a tak že byla taky opřená, a to bylo na objednávku, kdosi chtěl aby mu to namalovala. tak ona to tak namalovala, a teď se hádali, a von to. ne! já sem ji řekl že ji něco za to, že ji dám pytlík mouky za to. a von říká, já ji dám víc. oni se vo to pohádali, faráři, víte to bylo taky ta doba. faráři, no tak potom ten kněz, co tam byla, tak si to vzal a říkal, já ti, já ji dám, takže donesl takové pytlík mouky a kousek másla a bylo to. a tak říká, škoda, škoda přeškoda, že to přišlo pryč. ohromně malovala, ohromně. a za krajíc chleba, ale to byly takový ty selský. oni měli, ale ty chudý lidi, ty neměli. ty měli pomalu hlad. ta byla doba škaredá, no. a tak co ještě potřebujete, tak sem se vám rozvykládala,
JV: to je v pořádku.
LH: ale vy máte em takový možná přístup. já bych s každým takle nehovořila. věřte tomu. heleďte a chcete studovat co. můžu se zeptat?
JV: já studuju em dějiny a teorii filmu, tak proto, proto si povídáme o těch kinech.
LH: no. ale my máme přece krásný filmy. my máme, a hodně krásných filmů. a když se budete třeba držet těch starejch, málo teď je, vykládají z dějin. já sem ty dějiny znala, to, to sem, Vlaďka, vnučka, ta porád babi, kterej rok to byl, nevíš? dycky jenom zavolala, a teď už já to mám popletený. a teď co mě postihla ta nemoc, tak to je vůbec, no. a ráda sem, někerý maminky nutily děcka číst a to, no a já sem dostala pohlavek, abych už nečetla. já sem si myslím to, zkazila zrak.
JV: dobře, tak dobře, tak teďka bychom se vrátily teda zpátky, k tomu dotazníku zase, a em zeptala bych se jestli bylo ňáké, v Brně kino které ste neměla ráda, kam byste ne- nešla. které se vám nelíbilo.
LH: no, tady jak je na- to se mně nelíbilo moc kino, ale nemohla sem ňáké zavrhnout. v Pisárkách ((kino Meteor)).
JV: v Pisárkách.
LH: v Pisárkách.
JV: a ne- nevzpomínáte si jak se menovalo?
LH: nevím už jak se menovalo, ale voni, voni tam neměli moc ňáký, nějakejch těch to, a oni se dycky tak nějak, kolik je ti roků. to to to je až od osumnácti nebo, a voni nebyli ňák em nelíbilo se mi. já sem tam byla jenom jednou nebo dvakrát a už sme tam pak nechodili. tak jak je tam, jak tam ta tekla, a na té druhé straně bylo jiný kino, tak tam to nebylo.
JV: hm
LH: no, tam to nebylo. tam byly dvě kina. a tam bývala potom em tam byla taky se chodilo koupat. tam byla plovárna. a tam to stálo třeba pět korun, a kousek dál se šlo do Pisárek zadarmo.
JV: hm dobře a teďka bych se zeptala jak ste se v kině obvykle chovala. jestli ste třeba něco jedla v kině nebo pila,
LH: ne, vůbec ne.
JV: ne. a ostatní lidi?
LH: no tak třeba jak začali šumět těma papírkama, to já sem neměla ráda. já sem si nikdy nechtěla kupovat žádný papírkovaný cukrlata. to ruší.
JV: hm a to třeba se prodávalo v tom kině? nebo kde
LH: ty cukrlátka?
JV: ano.
LH: ne to byla tam dycky přišla paní em tam byl dycky takové stánek, a mohla ste si em vybrat, tam měli různý věci, různý věci tam měli.
JV: takže tam byl přímo stánek v tom kině,
LH: ano, ano, přímo v tom.
JV: hm. a během projekce ste se třeba bavili? em mezi sebou? ne?
LH: ne.
JV: bylo ticho.
LH: to taky nemám ráda.
JV: hm a třeba reagovali nějak diváci hlasitě na ten film, třeba že by em něco křičeli, nebo kdyby, nebo nějak komentovali to co je na plátně,
LH: no, někeří lidi se stalo, obzvlášť takový bych řekla starší. no jo, no, to sem si, to sem čekal, to sem čekal. ale byl hned okřiknutej a už to nesměl.
JV: hm a to ho okřikli jako ostatní diváci nebo někdo
LH: ano, vadilo to druhým. když někdo vykřikl do toho.
JV: a třeba ti, obsluha kina ho neokřikovala?
LH: ne, ne. ti co obsluhovali ne, ty neříkali nic, ne.
JV: dobře a
LH: protože oni by neměli kšeft. <rozumíte>
JV: hm jasný, takže oni se chovali co nejvíc slušně k těm divákům.
LH: ano, velice slušně.
JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala jestli ste potkávala v kině nějaké své známé. že třeba byste tam šla, do kina, s tím že byste věděla že se tam setkáte s někým. sta- stávalo stávalo se to takle?
LH: no, ne, to ne. ale em zase sme, měl manžel měl tak trochu kamaráda, a von, poďte na na pivo, a poďte toto. já, tak já povidám, manžel na to ňáký moc chození po těch hospodách, to nenáviděl, ale no tak jo, no tak půjdeme ne jedno pivo. a voni dycky se tam hašteřili, manžel. no, manželka mu, no mně se zdá že už máš dvě piva dost, ne? a já sem to nesnášela. a já sem říkala, jé pojď už, musíme jít už dom. a oni se tam ještě myslím hádali, a já, já sem doma nezažila žádný hádky a já tam budu v hospodě poslouchat jejich hádky, tak sme byli vyléčení.
JV: a v tom kině ste se třeba setkávali? že byste tam šla s manželem a potkali ste tam ňáké své známe? že ste věděli že
LH: no kdyžtak sme se, z rodiny sme se tam potkávali, někdy, a děcka teda pak sme měli ještě jednu holku, a to je ta o- Ola, že, tak em takže tam sme se em a rádi sme se s ní tam potkávali, a vona měla pak těžkou cukrovku, a tak to bylo s ňou špatný. ona měla velice těch, brzo potom umřela. a voni ji říkali teta Bíla, vona měla úplně bílý vlasy z té cukrovky. a měli v Židenicíh barák, a
JV: dobře.
LH: škoda.
JV: hm
LH: teta Bíla.
JV: a jako dítě ste chodila na nepřístupné filmy někdy?
LH: ne.
JV: ne.
LH: nikdy. mami- já, maminka, maminka měla takovou nade mnou moc, že když něco bych udělal, vona řekla poslouchej, já všechno, všechny maminky když se podívají do očí svýho dítěte, tak všecko přečtou cos udělala, třeba ve škole nebo to. já sem měla z toho strach, že by to maminka poznala. no a až sem byla větší, tak už sem byla víc chytřejší, ale mě to už potom nebavilo, protože sem měla krásný knihy, který sem potom přečetla, bohužel hodně mně jich pokradli, no, a i ňáký peníze, a
JV: hm dobře. takže ani bez placení ste do kina taky nešla.
LH: ne.
JV: a byla ste třeba přítomna toho, že by takle někdo tam šel bez placení a vyhodili ho?
LH: to vůbec ne.
JV: ne.
LH: já bych měla strach že, že by mě chytli a pak by mě z- ne.
JV: a třeba viděla ste že by někoho takle chytli a vyhodili ho?
LH: ne, nepamatuju se. ale říkám, ten to tam pořádně mu to teda prclo. on to myslím dlouho držel, aby to tam, a byl vyplacenej a jeho tatínek s tím souhlasil.
JV: hm dobře. a chodila ste do kostela?
LH: no, někdy. ale já nejsu nějaké, jak se říká, voni někdo říká pánbíčkář, ale to není správný teda zrovna ocenění. já teď nemůžu, ale neodsuzuju lidi keří dou do kostela. oni v tom vidí, oni v tom vidí útěchu, víte, v tom se vidí útěcha. a někdy vás potká tolik bolu, v životě, tolik bolu, že tady už vám nepomůže tady člověk. tak hledá se, hledá se útěcha u toho boha.
JV: dobře. takže jak často asi dejme tomu, ste chodila do toho kostela?
LH: no, to sem jako děcko sem, prosim vás měla sem opravdu s- tady mám ještě vysvědčení, ale myslím v druhé třídě, samý jedničky a v náboženství sem měla dvojku. že sem neuměla, maminka tam letěla a říkala, jakto že Lídyna má z toho, no ona neuměla em přikázání boží. maminka byla tak toho názoru jako, dycky mně říkala, bůh chce mít pořádný lidi a ne takový dacany co sou tady.
JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala jestli se někdy stávalo, že by třeba návštěva kostela kolidovala s s programem kina. že byste se musela rozhodovat jestli do kostela nebo do kina. stalo se to někdy?
LH: no, to teda sem nikdy o tom neuvažovala, ale em to nevim, ale myslím že bych tam šla do toho kina.
JV: hm takže radši to kino.
LH: ano. ale nejsu ta, kerá boha bych zatratila.
JV: dobře.
LH: říkám, no když je to, je to tak, je to jak chce, je to jak chce, ať tam něco je tady navrchu, teď už říkají že je tam moc, moc podle novýho toho, my to s manželem sledujem, že je tam víc světů, je takovejch jako my, a no tak ať je tam co chce, a ať je to, když když se budu chovat teda, když to tak chcou, někdo chce a věří tak pevně v boha, anebo teď ti moderní, ti, jak sou to ti, honem ti, ti jehovové, no, takže když se budu chovat jako čestnej člověk, tak to je vlastně přikázání boží snad ne?
JV: hm
LH: nebo ne? a budu vraždit, a všecko možný dělat, a pak pudu do kostela, pane bože, deset otčenášů? no to není správný. chové se jako člověk, a když se budeš chovat jako člověk, tak, tak to je to přikázání boží.
JV: dobře. em ke které církvi ste se hlásila?
LH: no my sme byli v římsko-katolickým dycky, no tak
JV: a dalo by se říct, že by ňák vaše vyznání ovlivnilo to jaké ste si vybírala filmy, nebo vaše názory na
LH: no ne. ale řeknu vám toto. když my sme se měli s manželem brát, tak farář tady řekl že nás nevoddá.
JV: hm
LH: protože manžel je československé víry, to jak to bylo po té válce rodiče, to a no tak, no tak maminka říkala co váháš, tak, tak se dej na československé víry, já sem tam byla, máme to i nafilmovaný tu naší svatbu, a, no tak, a vod té doby jestli sme tam byli tak pětkrát, to bylo všecko.
JV: dobře.
LH: ale je to tam takový em lidštější, no, ale jinak
JV: a pamatujete si že by třeba se někdy promítaly filmy na faře?
LH: ne.
JV: ne.
LH: ne ne ne, to vůbec ne.
JV: tak teďka bychom se přesunuly k dalšímu tématu, a to je filmy a jejich výběr. em takže první otázka je em podle čeho ste si vybírala ten film. em podle jakých kritérií.
LH: no já bych, podívejte se, já bych vybírala filmy kde je hodně přírody.
JV: hm
LH: ale já když vidím, ukazují přírodu, tak to já se cítím strašně dobře. a že by ji mělo být té přírody tam víc. aby ty lidi měli víc citu, a ne aby se by ho tam mučil toho, teho psa, tam mučil teho víc psů, a kdyby to víc vysílali, ale teď se trochu polepšili. trošku je to víc. a hodně je toho na Vídni.
JV: hm
LH: dost je toho na Vídni. takže em rozhodně bych si, já osobně bych nepotřebovala nic tak jako že bych byla ráda, kdyby byly samý přírodní ňáký takový jak je ty medvídci jak tam byli, jak je vychoval, nebo ty, ty vlčata jak je vychovával, a potom on přinde, už sou z nich velcí vlci, a voni na něj skočí, volížou, a mně se to strašně líbí. a za nevim za jakej film bych to vyměnila, kdybych se chodila dívat jenom tady na to. ale já oni mně říkaj že su velkej idealista. nejsu, já chcu jenom to co by mělo být v přírodě pěknýho.
JV: dobře, takže em ste neměla ráda žádný akční filmy, nebo em, radši
LH: no, a nemyslíte že bych se, já bych se ráda podívala na všech- ale teď vůbec já se nemůžu dívat. ono jak se to přibližuje, tak já mám si- na toto trochu vidím, tak já si to musím zadělat, protože to je úplně slepé. vona řekla, paní Hošická, musíte si to nechat operovat. je to sice neobvyklý, ale potom by se mohlo stát, že byste mohla oslepnout. mi v krátké době, a dělal mi to nejlepší chirurg, tady v Brně, a to máte tak.
JV: dobře. tak em já bych se zeptala, kde ste získávala informace o těch filmech, které jdou do kina. jak ste se dozvěděla o tom filmu že bude v kině.
LH: ale to, to mně vnučka, babi, tam běž, no ona přišla, babi ten je krásnej ten film, ten je dobrej. no tak já sem ji dala na to kino, jak studentce, že. no a teď mám tady jednu studentku, jak se dostane z toho celá na nic, je v Anglii, a ona tam šla chtěla, ona umí anglicky, ale ne do písmena, že, anglicky, francouzsky a částečně německy, ale to všecko jak se říká částečně, že. a já říkám, jé Terezko, ty budeš daleko. a ona porád chtěla být daleko. ale toto, nezdržuju vás od toho c o máte?
JV: ne.
LH: co potřebujete?
JV: no
LH: vona, tak tam šla, štyry tam šli, jenomže ona jak tam potom tam zůstaly dvě, a tak se chtěla přihlásit na tu školu v Anglii, a oni že, že to bude možný. no ale potom, jak přišlo ke zkouškám, voni říkali a vy ste z Československa, to už řekli Slovenska, proto já, vona se divila, že ještě teda řekli, no tak prostě z Česka no, ale teď to budete muset, muset vybrat. buďto budete studovat, a musíte si to zaplatit, anebo budete tady pracovat, dáme vám práci, a můžete tady být. protože máte tady, jak tam byla u toho někde, tak vám dám práci.
JV: dobře, takže em
((do pokoje přišel manžel narátorky))
LH: dědy prosímtě buď tak hodné, podej mně ty lístky. no tak teď už vykládám o Vlaďce.
JV: takže já bych se vrátila zpátky k tomu kde ste získávala informace o těch filmech. em třeba z novin, nebo z ňákých.
((manžel narátorky opustil místnost))
LH: no a von to neslyšel. no tak von má votevřeno a může už. o tech filmech? no já já si taky vybírám filmy.
JV: ale já myslím tenkrát, v tom roce, před rokem čtyrycet pět.
LH: ano, tehdy sem si teprve vybírala.
JV: ale kde ste získávala ty informace. jestli třeba z novin, nebo z ňákých plakátů,
LH: to se dovíte od lidí. to bylo taky jednou, jak je mundursdepo. víte jak se to říkalo? tady v Brně? mundursdepo?
JV: ne, nevim.
LH: to je na Lidické ulici ((kino Moravia nebo kino Metro)).
JV: hm
LH: a tam je na rohu, tam byly to mundursdepo to byly takový veliký to bylo něco tam od vojska.
JV: hm
LH: od vojska něco. a tam bylo to, tam bylo to kino taky, a já sem tam ráda šla taky do toho kina. tady bylo kino, to byste se divila kolik toho, pořád několik by, tam hráli to nebo tam, a to se dovíte. jejda, anebo potom v práci. bežte na to, to je moc hezký. ne, anebo to bylo, to je moc hezký, to se nese, víte, to se nese. na to nechoď, to je blbý. to je, to nestojí za nic, to nestojí za nic.
JV: dobře, takže spíš jako z doslechu z těch lidí.
LH: ano, z doslechu.
JV: dobře. takže teďka bych se zeptala jestli, když ste zažila ty němé filmy, tak jestli pro vás bylo důležité jestli ten film je němý nebo zvukový, jestli to
LH: no to sem byla ještě neměla takové perfektní odhad. ale ještě potom byla, potom už kerá mluvila, mluvili, takový byl, jeden byl silnej, a jeden byl menší. a já sem vám ani toto, chtěla sem se zeptat Ole, a zapomněla sem na to. to po techto em dvojici byl už lepší ta dvojice, a ty už byli moc do- jako no ne, moc do- to byly oboje dobrý. na ty sme rádi chodili, a voni se pak jako oženili, no a ohromně legrace, velký, takový, moc dobrý. anebo šapli ((Charlie Chaplin)), když byl, von taky em se těžko než byl, byl vlastně vyučenej filmu, a em taky se mu ze začátku muselo trochu porozumět. a taky sme na něj chodili rádi.
JV: dobře, takže em byl ten, pro vás ten přechod na zvukový film nějak jako zajímavý, měla ste radši zvukový filmy než ty němý? bylo to pro vás něco nového, úžasného ten zvuk?
LH: no jé, no, no hlavně byl ohromné em když to mluvilo, pochopitelně, to, to bylo, když to mluvilo.
JV: takže ste měla radši ty zvukové filmy než ty němé, nebo
LH: no ne, zvukový. ano.
JV: takže, takže radši ste chtěla ten zvukový film než ten němý.
LH: no jistě.
JV: dobře.
LH: ano, ano. ale mně to už potom kolikrát bylo, jenom když sem byla v kině, ale zvukový je zvukový. já mám jenom tak ručičku prosim vás, tady mám takovou obálku.
JV: obálku?
LH: tam mám to od té Terezy.
JV: jo.
LH: tady je, nespadněte. to vono je to jenom tady na kraji, vidíte?
JV: obálku? jako vevnitř?
LH: jo. a já vám, tady na vrchu.
JV: obálku nebo pohled.
LH: no pohlednice.
JV: pohlednice, [tak já vám podám všechny.]
LH: [to vám chcu říct] právě, to je od té Terezky.
JV: já vám dám všecky.
LH: to je od té Terezky, víte.
JV: hm dobře.
LH: a samý, a tak co teď.
JV: teďka bych se zeptala jestli ste viděla ňáký barevný film do toho roku čtyrycet pět.
LH: jé, to se nám líbilo.
JV: do, do toho roku pětaštyrycet jestli ste ňáký barevný film,
LH: no, moc, moc sem jich neviděla, ale to bylo právě třeba tu rozmery ((Rose-Marie)), to bylo moc hezký, barevný
JV: a bylo, no?
LH: a potom ta Španělská vyzvědačka,
JV: hm
LH: to bylo taky barevný, a bylo to moc hezký,
JV: a já bych měla dotaz právě na to, jestli pro vás bylo důležité že to bylo barevné ten film. jestli to pro vás bylo lákavější.
LH: no věříte že ani tak z zvlášť, že bych na tom trvala, ne. hlavní je že tam byli ty herci, kerý sme, kerý to dovedli hrát. to oni někeří dovedli tak upoutat. třeba ten hugo hás ((Hugo Haas)) em on dovedl, on dovedl strašně upoutat lidi, upoutat.
JV: hm
LH: no a ne jenom hugo hás ((Hugo Haas)), to Štěpánek ((Zdeněk Štěpánek)), že ten, ten dovedl hrát, to, to je herec byl, že a všechny děti se teda jemu. to jenom vám ukážu jak vona mně posílá pořád, babičko pusinku posílám, co mám z pusinky, když no, podivejte se co toho má, tady dávám tyto, tady taky, no, samá pusinka, a co mám z toho. já povidám, mělas zůstat doma. trdlo. no. a oni, oni, tak co se teď má tak tam zůstala. teď přijede teď, tak su zvědavá, tak su zvědavá jak to dopadne. teď přiletí a máma její, no, ne, no všecky sou ty lístky vidíte, od našeho domácího. to všecko von má, to je samá pusinka, samá pusinka pusinka, a nikde nic. a je tam. no. tak ji řekli, tak co teď má dělat to děcko blbý. neměla tam lézt.
JV: hm
LH: no
JV: takže další otázku k tomu, k těm filmům, já bych se zeptala jestli pro vás hrálo ňákou roli to, z jaké země ten film pocházel. jestli ste si vybírala podle toho že to byl třeba italský film, tak ste si
LH: taky někdy, někdy. jenom někdy. ale oni mívali, Němci mívali taky pěkný filmy. Němci. ten (volbrik), to byl takové fešák, že se každej zalíbením na něj podival, to byla postava, tady měl takový fousy, no to bylo, krásnej chlap. no tak se rád na něj podíval. a tam hraje ten a ten, z těch Němců. ale em my sme potom ty Němce moc nenáviděli. my sme šly s kamarádkou jenom, krátce, s kamarádkou sme šly z Husovic, a najednou sme slyšely bum, bum, bum, bum. a tady byl, tady byl takové jeden pán, které měl ne byt, ale em dolů brousil nože, nůžky a tak. a my říkáme, ježišmarja co teď, co teď. voni měli takový veliký bubny, a na to bubnovali. teď měli ty, ty rukavice a ty prapory. já povidám Mařenko, je s náma konec. teď jsem si vzpomněla, já povidám, zeptáme se tady pána. a on to měl hodně hluboko. a já povidám prosim vás, schovte nás tady někde, oni nás ještě neviděli, oni jakorát dojeli, došli, docházeli do ulice, docházeli. a já řikám, a on řiká, já sem slyšel ty bubny. no nebojte se holky, honem, já vás pustím dozadu, a tam vzadu je kostel, československej. tam je vzadu jak měl ten pán, a to je jenom u toho jak tam je elektrika. a on řiká, kdybyste nemohly od toho, k temu kostelu, byl byl zavřené, tak jeďte honem tamto, můžete tó brankó, tu přeskočíte a budete v Židenicích, a tam sou lavičky, tam si sednete a to oni vás tam nenajdou. a nevim co by nám bývali udělali kdyby nás chytli. to byla zlá doba, Němce sme neměli rádi. a co potřebujete eště.
JV: no
LH: celý můj život a a teho máte dost? ne- nebudete se na mě zlobit že sem vám tady dala kus života svýho?
JV: ne, to právě chceme, to je, to je právě důležité.
LH: víte, to bych vám třeba o té Itálii, kdybych vám to všecko vyprávěla, ale to, ten, vy myslím ale jistě ste se to na vysoké škole učili o hraběti čiano ((pravděpodobně Ciano)), jak zastřelili jeho dceru a to. ale to tad teď nepatří, ale to bych vám vyprávěla.
JV: hm
LH: oni nesměli ani k oknu. on byl pobočník krále. ale to tady nepatří, co ještě potřebujete.
JV: já bych se zeptala, taková abstraktní otázka, em co byste řekla, že dělalo film dobrým filmem. jaká kritéria ste v té době hledala v tom filmu nebo jaké hodnoty ste hledala v tom filmu.
LH: no, především, já bych byla ráda, aby se ty filmy trochu změnily. aby, né že aby takový, né, to se nesmí takový. to ne. ale aby to trochu umírnili.
JV: dobře a v té době, v té době myslím do toho roku čtyrycet pět. em co co ste na tom filmu chtěla v té době, když vlastně vám bylo těch dvacet, nebo pod dvacet em co ste
LH: no, na ňákých filmech se člověk poučil.
JV: hm
LH: víte, poučil se. a já sem pořád prahla po tom em rozhodně bych bývala šla někde do škol a všecko, kdyby nebylo tady toto. pak nám to rozbili, nezůstalo tam nic, co tam ještě zůstalo, tehdy se to meno- a teď je tam k- ňáký hřiště a všecko možný, a dřív se to menovalo Leoše Janáčka. a kdybysme tam bývali zůstali, tak z nás zůstaly třísky. ale eště co bylo, tak to lidi pokradli. tak viděli, že tam sou jenom sutiny, a dovedou ty lidi to pokrást, dokázala bych to já.
JV: hm
LH: a manžel říká, měli tam, sou tam takový ty, aspoň pokličky ti donesu, když to nádobí je pryč. víte že ty pokličky byly taky sebraný? já nevim, co se děje v lidech. já bych nic takového neudělala. a já bych si vzpomněla na maminku, protože ona říkala, za to bude každej jednou potrestanej, pamatuj si to. a já si to pamatuju.
JV: dobře.
LH: a co potřebujete.
JV: em další otázka je, jestli ste na ňáký film šla vícekrát.
LH: jéda. na Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)) aspoň třikrát.
JV: a co byste řekla že se vám právě na tom filmu líbilo. na té Španělské vyzvědačce ((Španělská vyzvědačka)).
LH: no tam, tam se taky zpívalo,
JV: hm
LH: krásně to bylo všecko aranžovaný, a vůbec, celej ten film byl takovej, no prostě bylo to taky, to už dávno bylo teda em mluvený, že, a nebylo tech filmů sem tady tolik, z té Ameriky. nebylo, že, tolik. takže em vůbec.
JV: takže ste měla ráda americké filmy třeba?
LH: no, měla sem jenom určitý.
JV: a jak-
LH: ne všechny.
JV: a jak třeba vypadaly ty filmy které ste měla ráda.
LH: proč sem měla ráda, protože třeba ta rozmery ((Rose-Marie)). oni ju potom nafilmovali podruhý, ale to už nebylo ono.
JV: a co třeba, co teda bylo ono, co na tom filmu
LH: ona třeba em nebo já vám řeknu na našem. Babičku naši.
JV: hm ano?
LH: ano. tak ta Babička, první, byla nádherná a pořád se líbí.
JV: ta, ta z roku em to myslíte ale už tu mluvenou, tu zvukovou.
LH: no ano, ne, naše Babička, že,
JV: hm
LH: ano. a vem všem se líbila. potom ji nafilmovali podruhu, podruhý, herecky ne- žádná vada na ni nebyla, ale proč tam už strkají jejich, zase tam strkají že no von se nad ňu naklání, a myslí si o všech možnejch techto. proč to dělají, dyť ať to dělaj jak to je. tak potom říkaj to není ono, a na to se nedívají, a dívají se na tu starou Babičku ((Babička)).
JV: hm
LH: tam se to všecko, a toto už, a je to herecky je to velice hez- zahraný. zahraný je to dobře, ale už je tam toho sexu převršení. proč to dělají. to se, tím to znehodnotí ten film. a to je herečka, která to tam em hrála, jedna aj druhá, všichni to, hráli krásně, to se nedá aby tím netrpěli oni. ale, to, to nebylo hezký. to nebylo hezký, to, tím to zkazili.
JV: dobře, takže ste říkala o tom filmu, o tom americkém, že se vám líbil, že tam třeba byla hudba, tak měla ste třeba ráda filmy s hudbou, kde byla.
LH: no s hudbou. ano ale nesmí ta hudba přesahovat do toho děje.
JV: jo. a jak byste popsala právě ty filmy, na které ste chodila. em byly třeba ňáký, žánr měly stejný, že ste třeba chodila na milostné filmy, nebo na
LH: nemusel být, no nejvíc se, nejvíce se mně, říkám, kde byli koně, kde byli, no byla hodně přírody, a a kde bylo třeba ukázaný různý ty, někde kde se to opravdu, že se to kde se to odbývalo, že, jak honem si, teď sem to chtěla říct a polkla sem to. Haničinec ((Petr Haničinec)), že, a toto, nebo Hanzl. Hanzl tam em jak tam zahynuli v tem
JV: Hanč a Vrbata ((Synové hor))
LH: ano.
JV: hm
LH: a takže tam, tam taky byla láska, že, taky. ale to je tak krásně podaný, ale tak krásně, že v tom vidíte kus lásky, že oni se měli rádi, a vidíte to že to je pěkný.
JV: dobře. takže teďka bychom se přesunuly k da- k dalšímu tématu, k předposlednímu, a to sou rozdíly v kinech. takže vlastně o tom už sme mluvily, že, o těch kinech jak vypadaly vevnitř, jak tam byly ty židle a tak, a že vlastně v některých kinech byly tvrdý židle a v těch lepších zase byly ty měkký.
LH: ano.
JV: a lišil se třeba
LH: plyšový.
JV: a lišil se přístup zaměstnanců v těchto kinech? že třeba v těch kinech, kde byly ty tvrdý židle, že se ty zaměstnanci
LH: to mně nevadilo.
JV: a chovali se ty zaměstnanci jinak než v těch
LH: ne, mně to nevadilo, jenom když tam byl pěknej film.
JV: hm a
LH: no ale hodně lidi chodili tam, kde byly ty tapetový.
JV: hm a třeba ten přístup těch zaměstnanců teda byl, byl stejný nebo
LH: no myslím že stejný, no.
JV: dobře.
LH: naopak si myslím, že tam měli hodně víc lidí, protože oni měli, to se myslím menuje Ponrepo, ne?
JV: Ponrepo v Praze
LH: a není to tady? ne ale to tak nechcu něco splést. ale zeptejte se tak jak je v tom. tam byly vždycky ty filmy starší, mají tam všechny, i tyto. ale taky tam měli i teho prvně myslím to tam dávali, že em teho krále. englic- Obsluhoval jsem anglického krále. ten se mu povedl. mně se líbily takový filmy.
JV: hm
LH: a oni prósim tě, to sem říkala kamarádce, a bohužel zemřela. ona mně, jeden den mně říká Lídy, já přindu pozděj. no tak říkám tak dobře. a její dcera mně řekla, že říkala, zavolej Lídě, máš tam jít a, a vona, já žádnou Lídu nemám a vona se pomátla do rána. ona mě neznala, ona mě neviděla nikdy, a, a třetí den zemřela. vona říkala prosím tě co se ti na tom filmu líbilo. já povidám, mně se na tom líbilo ta opravdovost. mně se na tom líbila ta opravdovost. to byl film takovej opravdový. já nevim jak bych to ještě víc vyjádřila.
JV: hm já to chápu, dobře.
LH: no, pochopíte mě?
JV: ano.
LH: takové, víte, takovýho prostě, von tam vyjádřil em co člověk vlastně cítí, a jak to má vypadat, že, pěkný. a von to teda vopravdu, von je em šikovnej herec,
JV: dobře.
LH: doufáme že vydrží a že ňákej ten eště udělá nějakej ten film.
JV: takže teďka bych se zeptala z čeho se obvykle skládal program té projekce. em že byl tam hlavní film vždycky, a co tam ještě bylo navíc, třeba nějaké aktuality,
LH: taky aktuality. a tam byl Pepek em Pepek em počkejte jak se menoval, a to sme rádi chodili kde dávali před tím. a to měl čibuk takové ten Pepek, jak sakra tim druhým ménem nevim. Pepek mu říkali. a on měl dycky, a tam dával špenát, víte,
JV: Pepek námořník?
LH: jak?
JV: Pepek námořník?
LH: námořník, ano. no. Pepek, jak tam dávali námořníka Pepika, my sme se tomu smáli, a tak sme, když někde jinde, třeba jeden film dávali třeba v kinech třech. v Králově Poli taky to tak rádi dávali, tam byly taky dvě kina naproti sobě ((pravděpodobně Union a Adria)).
JV: takže to byly ty krátké filmy před tím, před
LH: no a to se mně líbilo ty krátký filmy. nebo tam byly ty tři prasátka, a taky to bylo pěkný. tak dycky, a oni byli chytří, voni to měli tady první, tak oni nalákali lidi.
JV: dobře, takže em dalo by se říct, že ste si vybírala i podle podle těch krátkých filmů.
LH: ano taky, ano. taky.
JV: a byly tam třeba nějaké reklamy před filmem?
LH: ne, vůbec ne.
JV: reklamy ne.
LH: ne ne ne.
JV: a aktuality tam teda, aktuality tam teda byly?
LH: no ale málo.
JV: málo.
LH: byly, ale málo. byly.
JV: takže ne před každým filmem? nebo jako že
LH: no před filmem.
JV: a byly vždycky? před každým filmem?
LH: no myslím že ne. že ne vždycky. to dycky, to byly aktuality ale to byla chvilenka, hned to zhaslo a hned začal film.
JV: hm a vzpomínáte si na ňáký em říkalo se tomu foršpan. ňáká ukázka z filmu. bylo to někdy? em ukázka z filmu který třeba bude příště.
LH: no myslím že nepamatuju si, ale myslím že moc ne. ale nevim to přesně. to přesně nevim.
JV: dobře. a teďka bych se zeptala, jestli ste někdy byla před tím rokem čtyrycet pět, přítomna promítání filmu v domácnosti.
LH: no já to mam každou chvilu u naší dcery.
JV: ale když em do toho roku čtyrycet pět. do konce války, jestli ste někdy byla
LH: né, né, to neměl, no máme na- naši svatbu nafilmovanou, ale to je takové,
JV: a kdo to filmoval, nebo jak ste
LH: no to zfilmoval kamarád jeho, a bohužel taky zemřel na rakovinu.
JV: a pak ste to někde si pouštěli na něčem.
LH: no mám to no máme.
JV: ale
LH: všecko na to tady.
JV: takže ste si to museli teda promítat. takže někdo vlastnil asi nějakou promítačku.
LH: no máme takovej to víte jak to bylo m- malá promítačka. ale docela je to vidět, tam mám vidět maminku, tatínka, tetu, ta co byla v té Itálii, a
JV: a tenkrát ste to teda si to na něčem promítali?
LH: no to si promítneme každou chvilu když někdo.
JV: ale já myslím tenkrát, když ste to nahráli, tak tenkrát ste si to třeba promítali na něčem?
LH: no né nic jenom, tady jak je byla toto, tak se tam dala em plachta bílá, a hned byla, na to se to.
JV: takže vy ste měli promítačku? doma?
LH: ano.
JV: dobře, a promítali ste si třeba i nějaké jiné filmy?
LH: ne ne ne. to vůbec, to jenom on nafilmoval tady tu svatbu jako kamarád.
JV: hm
LH: a chudák be- brzo umřel na rakovinu a škaredě umíral.
JV: hm dobře. a teďka poslední, poslední část, a to je protektorát. a teďka bych se zeptala em jak na vás působily změny po roce třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. em jestli to třeba nějak bylo poznat v těch kinech, jestli byla nějaká jiná atmosféra v kinech, když začaly být ty předpisy protektorátní. jestli byla nějaká citelná změna v těch kinech.
LH: já, tehdy, my sme nenáviděli Němce, zajedno, protože sme viděli, sme viděli vlastním okem jak tam viseli dva, my sme zděšeni, bohužel sme jenom tak to zahlídli, tam ty studenty, a byla to špatná doba. špatná. a manžela otec, sme o vlásek, bývali by nás postříleli myslím všecky, všecky, protože on tam měl podnik, a on tam měl na půdě, no, strašně dobře zebezpečenej telefon. a a takovou tu vysílačku nebo co to bylo já nevim už přesně. a až bylo po válce, tak manžel říká, tati, tys mně to vůbec neřekl. a on říká, chtěl chtěls viset? a on o tom do této doby, já sem ho měla tady sedum roků, sem ho opatrovala, sedum roků sem ho opatrovala, a on o tom nechtěl mluvit, on měl pořád strach. představte si to.
JV: dobře. teďka bych se zeptala, jestli em byla některá kina vnímána jako německá, že tam třeba chodili jenom Němci nebo to bylo
LH: no ano, taky byly ňáký, a když sme bydleli v Králově Poli, potom, tak tam bylo, oni tam cvičili Němci, to sme ještě nebydleli tam teda, takže to sme bydleli jinde jako s rodičema, že, a voni když vyšli ven, tak šla z vás hrůza. ma, ma, ma, ma ((dělá zvuky připomínající pochod)) to není nadnešený. vyšli ven, mahé, majn, ((dělá zvuky připomínající němčinu)) a eště sme měli republiku.
JV: takže to bylo před protektorátem ještě.
LH: ano. to už bylo na spadnutí, víte? na spadnutí.
JV: dobře. a když teda některá kina byla vnímána jako německá, tak em víte která to byla? vzpomněla byste si?
LH: no, no to museli být všichni museli, když chtěli mít obživu tak museli všichni mít německý filmy.
JV: ano, ale já myslím třeba že to bylo vnímaný tak, že tam choděj pouze Němci, a Češi se teda tomu spíš
LH: to nevim teda, to přesně nevim. ale Němci byli strašně zlí. ja vám říkám, kdyby se bývali dopadli, anebo když jak voni vyšli ven, ven z té cvičitelny, to bylo pod Špilberkem, to sme jednou s maminkou, sme zůstali stát, ale to byla hrůza- hrůza, voni dupali těma nohama a voni šli, a zdravili se, hajl, ((Heil)) nebáli se, a řvali jak, co dělá všecko nacismus. nacismus. no- normální lidi to nedělali, to jenom ti dacani. to by vám člověk vykládal. ale to kdyby nám bývali ti hajoti, ty Němci, ty by nám bývali dali, oni měli takový velký ty, ty em a bubnovali, ježiš a potom sme se tam stavili na druhej den a von povidá, no to bylo, to mně máte co poděkovat. maminka mu koupila, taková byla, tabák, a von to kouřil, tabák, když to vykládal, a von řikal, holky uřechtaný co ste se temu měly řehtat. my nevíme čemu sme se smály. no a oni šli už začínali, oni by řekli že se jim smějem. oni by nás bývali přinejmenším zmlátili. to už by nás tam pomalu při nejmenším nesli dom. ne- nevzpomínám na to ráda. a dneska je to už trošku jinačí, no.
JV: a teďka bych se zeptala jestli ste za toho protektorátu teda, chodila do kina více nebo méně,než předtím.
LH: málo.
JV: takže méně než před tím protektorátem. a z jakého důvodu?
LH: protože to bylo jenom německy, ježiš vy máte hlad. já vám dám
JV: ne, já nemám hlad, ne.
LH: ne. tak jezte.
JV: ještě je brzo.
LH: no Olinka to zavinila, no ona chudák tam bude nejmíň do devíti do osmi hodin, dodělat aby mohli být zase doma.
JV: a to je v pořádku, to si nedělejte starosti s náma.
LH: já dycky mám všecko nachystaný, a ona, no když tak, mami tak když tak počkej já přídu. ale manžel tam bude mít něco v ledničce.
JV: já no, ne, eště je teprve půl pátý, to je v pořádku.
LH: no, a tak co ještě potřebujete.
JV: no, že ste říkala, že ste chodila do kina méně než před tím protektorátem.
LH: no moc málo, moc málo.
JV: a z jakého důvodu? že teda
LH: no protože sem tu němčinu nenáviděla.
JV: takže kvůli tomu že tam byla něm- ale dyť byly i české filmy.
LH: no tam, tam se zajedno, ze začátku když přišli Němci, tak dole to bylo česky, napsaný.
JV: no
LH: a potom už to vůbec nebylo napsaný.
JV: a když byly i české filmy? tak na české filmy ste nechodila?
LH: no, a tak zajedno to byl taky důvod, a taky oni se hned rušně bavili pouze německy.
JV: hm takže i kvůli těm divákům ste nechodila, ste cho-
LH: a lidi, a vona, počkejte jak vona to. rej rej, Němci jako, rej, hned byl klid.
JV: takže em ste chodila
LH: ne, na, já sem téměř přestala chodit. a všichni dost Češi. málo.
JV: ale
LH: zezačátku ano, ale potom sme se i báli, protože to bylo, dívejte se, to, když sme em em než sme přišli z kina tak bylo dost pozdě, a my už sme se báli, protože potkat Němce, on by něco řekl na nás, oni si umínili, no ten se na mě smál, a toto, a mně vysmíval, a už měl zase, jo, toto, to seš bedlivej a dobrej Němec, a a německy že, a už ste mohla viset.
JV: takže ste chodila do kina méně i kvůli tomu
LH: méně.
JV: i kvůli tomu že ste se cho- bála chodit venku,
LH: bála.
JV: hm a za-
LH: ale
JV: potom ste neměla ráda tu němčinu, ale
LH: ano, ne že by em já bych neobvinila Němce keří, tady byli nad náma, ňáký manžel- potom, manželka byla potom odsunuta a on zůstal ještě tady. a on potom měl dovolený, dovolený jít navštívit kde bydlel. na té druhé straně. a on říkal mamince, paní Štefková, kdybyste viděla jak ti lidi na sebe, co já krčím, anebo na záchod, co můžu než se spláchlo, co tam lidi dávali, Češi, dávali udání. Češi, i Češi Čechy. a on dycky přišel za maminkou, mohl teda, a přišel za maminkou a říkal, já vám budu vděčnej nadosmrti. a opravdu, von nikomu neublížil. oni byli takoví hodní, a tady zrovna naproti nám ten byt, ta, jak to začali křičet kolik jich to, kolik jich odsoudili, tak oni chodili plakat k mamince. proč to dělají, no.
JV: dobře, takže ste říkala, že do toho kina ste neměla, nechodila ráda kvůli té němčině.
LH: ano.
JV: a to myslíte kvůli té němčině v těch filmech nebo kvůli té [že ste slyšela ty diváky.]
LH: [ne němčině, ne] kvůli němčině, ale já sem se bála těch Němců,
JV: takže těch diváků
LH: protože oni byli zlí. obzvlášť takoví třináct čtrnáctiletí.
JV: jo, takže myslíte těch diváků v tom sále, i tak, dobře. em takže spíše těch lidí, kvůli těm lidem ste
LH: dědy, musíš tady nachystat talíře, máš tam něco? no počkej. no tak co ta Olinka řekla, no, že přinde hned s cukrovím. nemáš tam, nemáš tam ještě ty dobrý špekáčky? no tak je vodmrazuj. dyť oni sou tady chudáci hladní, no už, podívej se jak šilháme. ((narátorka mluví na manžela))
JV: to je v pořádku, to si nemusíte kvůli nám dělat starosti.
LH: no ne, no ale to se někdy, u nás se každej nají, a dobře. víte, Němci, ty normální lidi,
JV: hm
LH: ty, to neřikám, ale ti nacisté, nacisti,
JV: hm
LH: ty byli, manžel se chtěl dostat když ho nasadili, nasadili ho do do Vídně, teda ne do Vídně ale tak potom přes známý ho dali do Vídně, ho dali. a dali ho do Vídně, tak já sem tady s děckem zůstala, že, a pak, že, nás odvezl na venkov, a dobře že odvezl, protože jinak by to bylo bývalo špatně dopadlo, a tak sme se odstěhovali a bylo dobře. jinak to bylo rozmlácený, a no tak Rusům za to nemám, nemůžu mít zase tak dalece za zlý, ale voni prej byli úplně na mol vopilí. no ale voni se dostali, tady byla kořalárna, a tam si chodili prý s těma esšálkama em měli prostě do esšálků a do do všelijakejch konvic plechovejch, si to nosili ty likéry a to, no tak se napijou, a byla válka, no tak, maminka se na to nadělala a teta nakonec taky, krásnej nádhernej prsten sem měla takhle velikej, nádhernej, to vám řeknu, nádhernej, tak opravdu nic, nic to, nic to nenadsazuju. představte si to, že nám jak nám to vykradli tak aj ten prsten. a ten byl z Itálie, a to vlastně ta Židovka chudák, ta řekla, já to Ludmilce, ta zas mně říkala Ludmilka, já ji to koupím. a ona říkala, né, já ji to, na tak, dáš něco ty, a ostatní dá já. to bylo tak trošku tak jako ten prstýnek, to je tak nahoru tak, nahoru, a ten em to bylo zlato, a to bylo v platině. a ty ta platina byla růžičky. oni to museli dávat do něčeho že prý by to nebylo dobrý, ty, já nevim ňák, to se ňák příčí, že, že to musí být tak to. pak sem měla zlaté náramek od biřmování. taky pryč. pudřenka krásná, taky pryč.
JV: hm je to hrozný.
LH: ale nechtěla sem aby ho zavřeli, mama tady plakala, no tak co sme, maminka říká prosím tě už je to pryč, my to už nezachráníme, tak to necháme plavat, no.
JV: dobře. jo, takže teďka zase bychom se vrátily na chvilku zpátky k tomu. takže říkala ste že za toho protektorátu ste chodila do kina méně.
LH: moc málo.
JV: ale chodila ste přece jenom trochu. takže změnil se nějak výběr těch filmů? chodila ste na nějaké určité filmy jenom?
LH: no, no byly tam, byly taky, když nějaký na ten, ten (volbrik) když tam hrál, a nějaký takový jedno bylo takové, to, Lídyno běž na to, to je docela pěkný, a nepropagujou tam ty Němce, no von měl zase psa, a em voni se rozešli s tou holkou, oni se rozešli, a teď ten soud nevěděl komu teho psa dát. a tak oba ho chtěli, a von řiká, no tak já vezmu teda sekeru a rozseknu ho teda a dám vám, no to ne, to ne, my to, to ne. tak já mně patří, mně patří. a vona zas taky. ne mně ne, mně patří. tak se hádali, tak on ten soudce řekl, víte co? běžte spolu pěkně dom, a pejsek teď bude s váma a vy se usmiřte a nehádejte se. tak voni šli a na ten, na to vodítko drželi voba dva, dívali se na sebe a kvůli tom psovi se usmířili. tak to bylo, to říkal, na to běž, to je hezký.
JV: hm dobře, takže chodila ste třeba jenom na české filmy?
LH: na české.
JV: a na německé jenom málo teda, nebo
LH: no výjimečně.
JV: dobře. a teďka, jak se diváci za protektorátu v kině chovali. třeba em vzpomínáte si že by ty nacisté nebo ty sympatizanti s tím em nacismem, že by třeba hajlovali v kině kdyby třeba viděl hi- Hitlera, nebo že by nějak projevovali se nadšeně například.
LH: jako něm-
JV: no, Němci v kinech.
LH: no, nemůžu říct že by se nějak, tam nějak nechovali toto, to voni zase měli svůj řád, to voni byli, toto bylo.
JV: takže se nechovali nějak nápadně nebo
LH: ne, ne. to teda tady ty, Kociánovi se menovali, a oni utekli z domu, aby je nebylo slyšet, a šli k mamince, a tam bych řekla všecky ty, no ženský, plakaly, co dělaly, když byla řada kolik jich zabili, zase pověsili. Čechů. a studentů. a vona, no ta plakala. a manžela. no pak byli, toho jejího manžela, taky on byl vlastně Němec, ale jakej Němec. tatínek jeho byl vlastně Němec a on o tom ani nevěděl,a jak bylo tak museli, jako Němec.
JV: hm
LH: on musel být jako Němec. tak musel jít. a pak byl na vojně, ale on byl jenom na těch zákopech, víte? tak to byla taky Němka. a museli jít teda na odsun, že, tak to bylo teprve pláče, bylo jim mamince líto, že, a em tady zase na druhé straně je dům, a on řekl, no, paní Štefková, tam je, tam máte schovanýho Němca. a on utekl od tam, u tech vojáků, a schoval se tady v našem domě. my sme teda tady nebyli. přišel Němec, přišel ruskej voják a řekl, ten uměl trošku česky, že tady je, že tady je Němec. a maminka říká, no ano, ale von ne- nikdy nebyl Němec. a on řekl aby odešla. maminka se složenejma rukama a ta jeho manželka taky. prosim vás, oni nejsou opravdu, já bych se ne, já bych se nepřimlouvala. takle jenom rukou.
JV: hm
LH: a voni ho ve sklepě, tam ho zastřelil, a ten ruskej voják tam ho zastřelil a, tak, co chcete, no
JV: tak ještě bych se zeptala em když se blížil konec války, s tím koncem války jestli se nějak změnilo chování v kině em atmosféra v kinech. jestli třeba tam bylo vidět že už je konec války, jestli třeba už lidi nevěřili těm týdeníkům, nebo že už si tam víc dovolovali, bylo to ňák poznat?
LH: no, nemůžu to nijak zvlášť ovlivnit, protože sme bydleli v tom Králově Poli, a tam zrovna kino nebylo, až dole, teď je tam plova- teď je tam em hřiště a všecko. takže já nevim jak to tam teď teda je a jak to tam bylo tehdy už potom, protože my sme neměli kde bydlet, tak maminka to tady chytla, tak potom říkali, no jakejpak byt. a maminka říkala, no oni nemaj kde bydlet.
JV: hm
LH: no, takže, ale on potom mohl, on měl potom měl prostě takovej papír, a padesát lidí von zachránil. taky takový byli. a padesát lidí zachránil. no a potom potom přišel a a říkal že už bude asi na odsunu. a říkal že moc děkuje za to, že se jako maminka se ho nebála ho jako vzít, když k ní přišel. no proč by se ho bála, ukázal papír kolik lidí zachránil. a tam byla jedna taky na vrchu, a vona porád propagovala že je Němka. a tatínek, ona žila s jedním jako Němcem, a vona měla, on ji tatínek náš mu pomáhal, sekali to řezali to, a ona přišla, nó, vona mu říká, em ee me- mluv česky, mluvíš, co nemluvíš česky. a vona říká, já já su Němka. já vám to musím říct škaredě, tak jak von ji řekl. ty takle prej se postavil a povidá, ty Nemka? ty Ceska a Nemka ani uprdéle, ty Nemka. a ten zachraňoval moc lidí, tady přišlo auto, přijelo to maminka, znám od maminky. přijelo auto a hledali ho. a on řiká, no, hledali ho hledali, nena- tady nebyl, a strašně em ho chtěli najít. a maminka řiká, a od čeho vy ste. a oni říkali, on mně zachránil život, představte si to. čistou pravdu vám řikám. jak, jak vozili em už potom na to nejvyšší, Čechy, ty tam potom už šli jenom na smrt, dopisy a všecko možné on, i třeba manželce to dal, kde je, i toto. to on všecko dělal. no našli ho potom on byl operované na žlučník a myslím na něj nedbali, řekli že je Němec a on umřel. a oni strašně toho želeli, že on moc udělal. takže jako Němec, ale on byl původem Polák. původem ale jinak ne. takže nemůžou se odsuzovat všichni. no, a co ještě máte.
JV: já mám ještě poslední otázku, jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina po skončení války.
LH: no, nevím tak přesně, ale
JV: nebo první návštěvy, mně de o to, jaká byla atmosféra v těch kinech.
LH: ne, em tam většinou hodně lidi plakali, že sme se dočkali svobody.
JV: hm takže v kinech lidi nějak to dávali najevo?
LH: ne, to se bylo kino, ale nehrálo se kino, že, ale bylo to v kině, potom tam přišel Havel, ale von jenom ňák přišel, a všichni, všichni teda křičeli, to bylo v Praze, já sem tam teda nebyla, že, pochopitelně, ale teta tam byla tak vyprávěla. a vona říkala, ta atmosféra, to už nikdy tu atmosféru kterou sme tehdy měli, tu radost z té svobody, tu radost velkou z té svo- když někdo řekne, a jakápak svoboda. vona říkala, tak ať zkusí co to je nesvoboda.
JV: hm dobře.
LH: nesvoboda. a vážím si všeho, aby jenom byli ty lidi lepší. vy ste mladí, vy vy to můžete trošíčku, kdybyste mohli to ovlivnit, aby byli ty lidi, vím že jeden člověk ne, ale em aby to bylo trošku, trošku lepší. dyť není zase tak zle. tak zle. no, ale to není jenom u nás, máme známý, on vždycky jezdí známý, nemohl najít em ubytování když byly tyto, když byly závody, závody, a tak a náhodou přišel jel okolo chaty, a poprosil nás moc prosil, jestli bysme ho vzali se synem. tak nakonec sme se nechali uprosit a potom od té doby, no myslím že sedumnáctkrát spával u nás. a to byl taky. jeden kterej nenáviděl nacismus. nenáviděl nacismus. takže není to tak všecko, prosim vás, tak si řekněte že ta baba byla
JV: ne já mám ještě, já mám ještě jednu poslední věc, a to je, já vám ukážu seznam filmů, a vy si zkusíte vzpomenout, přečtete si ty filmy tady, je to podle roku,
LH: je to já nevidím.
JV: aha, tak já bych vám kdyžtak přečetla, a kdybyste si vzpomněla na některý film, který který ste v té době viděla, z těch co teďka uslyšíte, a měla ste k němu nějakou zajímavou vzpomínku, třeba že ste v tom kině něco zažila, zrovna když ten film běžel, nebo že vás ten film nějak ovlivnil v něčem, v nějakém chování nebo tak, tak byste kdyžtak mi to řekla. em takže v roce dvacet devět to byl singing ful ((Singing Fool)) a Pražské švadlenky
LH: no, to sem viděla.
JV: hm a máte nějakou zajímavou vzpomínku na to, že by třeba vás to
LH: no mně se to em líbilo jak krásně zpívali.
JV: hm takže to zpívání.
LH: zpívání.
JV: hm dobře. em takže v roce devatenácet třicet to byl cé a ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek))
LH: no taky
JV: taky
LH: taky sem to viděla.
JV: taky. a em Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)).
LH: to, to ne, to sem neviděla.
JV: to ne. takže ten cé a ká polní maršálek, ((C. a k. polní maršálek)) ten vás
LH: no ano.
JV: na vás zapůsobil nějak?
LH: no nezapůsobil, to ale líbilo se mně to.
JV: hm
LH: protože to em byl em ten náš slavnej
JV: Burian ((Vlasta Burian)).
LH: ano, Burian.
JV: Burian.
LH: kdybyste viděla jak von dopadal, ale to byste tady museli být do půlnoci a ještě k temu hladný. no, no
JV: takže třeba toho Buriana ((Vlasta Burian)) ste měla ráda, chodila ste na něj?
LH: Buriana ((Vlasta Burian)) sem měla moc a moc ráda, všecko mu sebrali, potom už druzí a to radši nebudeme vykládat.
JV: dobře. takže tady je v roce třicet jedna, To neznáte Hadimršku
LH: taky.
JV: a to ste taky viděla. a Kouzlo valčíku
LH: to teď si nevím.
JV: hm dobře.
LH: nevím teď.
JV: takže kdyby vás vždycky k tomu napadly ňáký, ňáká tak zajímavá událost, nebo to že by vás ten film v něčem ovlivnil, tak kdyžtak to můžete klidně říct.
LH: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to je dycky, anebo něco takového, co on hrál, on to hrál taky, on dovedl em zpívat, tancovat, a všecko takže sem ho, obdiv měl. můj obdiv.
JV: dobře.
LH: tak bych to řekla. můj obdiv.
JV: takže rok třicet dva, to byl le- Lelíček ve službách šerloka holmse, ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) a film qik ((Quick)) taky. potom v roce třicet tři to byl Pobočník Jeho Výsosti,
LH: no
JV: a dál
LH: taky sem.
JV: taky. a dál je tady Šest žen Jindřicha osmého. ((Šest žen Jindřicha VIII.)) em potom rok třicet čtyry, em to je Zlatá Kateřina
LH: no,
JV: a potom, teďka nevim jestli to přečtu správně, neumím německy, em
LH: manžel vám by to
JV: cizby der frac, nebo čis- ciby der frac. ((Csibi, der Fratz)) tak to asi ste neviděla.
LH: ne.
JV: potom rok třicet pět, to byla Mata Hari a Cácorka
LH: no, Mata ((Mata Hari)) ano.
JV: Mata Hari
LH: to je naše, to to byla naše největší vyzvědačka, ano. ano.
JV: dobře.
LH: ano.
JV: a vás to nějak jako
LH: no,
JV: ten film.
LH: neovlivnil, ale em dovedla em si v tom jak to všecko hrála opravdově, to byla slovenská herečka,
JV: hm
LH: a opravdu sem se ji obdivovala.
JV: dobře.
LH: můj obdiv měla.
JV: hm tak jo. dál tady máme rok třicet šest, a to je Moderní doba, a Tři muži ve sněhu.
LH: to si teď nevzpomínám.
JV: Moderní doba je s čeplinem ((Charlie Chaplin)). tam hrál čeplin ((Charlie Chaplin)).
LH: to taky ne.
JV: takže rok třicet sedum, Svět patří nám, a Dobrá země. em rok třicet osum Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))
LH: no tak to, to sem, myslím si líbilo všem.
JV: hm
LH: to bylo takový dětský.
JV: dětský.
LH: ano.
JV: dobře, a em další další film z toho roku třicet osum je Ducháček to zařídí.
LH: no to je taky dobrý. to je taky, taky moc dobrý.
JV: a proč myslíte že je to dobrý.
LH: no protože se mně to líbí, zajedno herecky,
JV: hm
LH: zajedno herecky, a je tam hodně taky pravdy.
JV: hm
LH: protože von to dycky opravdu to zařídil. on to, on to za- zařídil v tom prospe- pro těm mladejm.
JV: hm dobře. takže rok třicet devět, tady sou tři Tři děvčátka pokračují, a U pokladny stál.
LH: U pokladny stál dobře, ale ty tři děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) to ne, to nevim, ale U pokladny stál, no to byla, tehdy se léčilo aspirinem.
JV: dobře. další je rok čtyrycet, a tady sou filmy To byl český muzikant a Město ztracených.
LH: no To byl český muzikant je velice citově založený,
JV: hm
LH: a moc se mně to líbilo, no, to vím, to znám.
JV: dobře.
LH: ano.
JV: a třeba em
LH: on byl pak [učitel.]
JV: [ňák] to na vás zapůsobilo třeba vlastenecky nějak, nebo ten To byl český muzikant
LH: no i já mám radost když někdo Čech něco dokáže.
JV: hm
LH: když něco dokáže, tak já mám z toho takovou radost,
JV: hm
LH: a že až su na to hloupá, no.
JV: hm dobře. takže čtyrycet jedna tady sou filmy Opereta a Roztomilý člověk
LH: no to, to je legrace pořád.
JV: Roztomilý člověk?
LH: ((smích) jak von to dokázal všecko tak vylhat, že a potom, ale von vlastně nelhal, von dělal legraci. jo dobrý to bylo. ne že by to na mě působilo, ale em ráda sem to viděla protože to je legrace.
JV: hm dobře, takže ste měla ráda ty komedie teda.
LH: no měla ráda taky komedie.
JV: dobře. em takže rok čtyrycet dva, Vídeňská krev a Muži nestárnou
LH: i Muži nestárnou taky to nebylo em no, bylo to krásně, ten herec co to představoval ((Jan Pivec)), to byl strašně podobný našemu strejdovi.
JV: hm a pak tady máme rok čtyrycet tři, a to byl minhauzen ((Münchhausen)), Dobrodružství barona Prášila, a další film Tanečnice.
LH: to teď nevim.
JV: dobře. rok čtyrycet čtyry, to je La Paloma, a Neviděli ste bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)).
LH: no však to je to, jak se ti dva potom rozváděli, tak ti to naši, ti to ňák pře- předělali.
JV: hm
LH: ne ne ne, omyl, to je ta Babička, to je ta,
JV: jo.
LH: ta Babička, a teď dávala všecko možná za to kdo ji dovede babič- em Bobíka.
JV: hm
LH: ano, to je naše herečka, to je něco jinýho, ne omyl. omyl.
JV: a potom poslední dva filmy z roku čtyrycet pět, em Její oběť a Sobota, tak to asi, hm
LH: ani sem to neslyšela.
JV: dobře, tak to nevadí. em takže to vlastně by byl asi tak konec, zeptala bych se na poslední otázku třeba jestli máte nějaký dodatečný, ňákou informaci dodatečnou o které, o čem sme se nebavily k těm, těm filmům, nebo k těm kinům. něco zajímavého co by vás třeba ještě napadlo k těm kinům.
LH: no, já vám řikám, já mám ráda všechny naše filmy, ale já teď vůbec už nechodím, protože nemůžu,
JV: hm
LH: ale jenom když to vidím em v televizi. v televizi. a je mně to líto že teda to. a to vám řekne, myslím osumdesát procent lidí, snad těm mladejm se to lepší líbí, že, že to není nic hezkého. pořád jenom se ukazují, anebo teď to, ňáký takový to, teď tam v zahradě ((Ordinace v růžové zahradě)).
JV: hm
konec rozhovoru