Quote

SM: takže to byla jako rodinná záležitost a em ale nebyla to jediná em
potom ((smích)) byl takzvanej strejček Křópal ((stréček Matěj Křópal
z Břochovan)) to vám, jestli ste to už neslyšel od někte[ré pamětnice]

LS: [ne ne ne ne ne]

SM: ne?

LS: ne.

SM: to (ty) se e to byli dva herci brněnskýho divadla, menovali se
Šindler valneti- byli to bratři, Valentýn ((Valentýn Šindler)) a a
Josef Šindler

LS: mhm mhm

SM: a e ti e hráli v brněnským divadle a hráli komický postavy strejčka
Křópala a jeho e jeho synovce.

LS: mhm

SM: ale pak se dokonce aj vobjevila tetička Křópalová a e to bylo hodně
ee to vysílalo rádio tehdy tehdy nebyla televize, tak si pamatuju, že
když to mělo být, tak tatínek už to věděl a všichni tři sme si lehli do
postele, protože byly sluchátka na uši a poslóchali sme to všichni tři,
každý měl svoje sluchátka a toto sme poslouchali a ono to pak bylo
nějak zfilmovaný

LS: aha.

SM: a objevilo se to, ve filmu

LS: no.

((rozhovor krátce přerušen jinými osobami))

SM: e no eh je počkejte tak to sem řekla že e že e

LS: že to bylo zfilmováno [ste skončila]

SM: [že to bylo] zfilmováno a tak to sme zase šli celá rodina, páč
tatínek to strašně obdivoval, no. ((smích))

Vdavky Nanynky Kulichovy, nó, to byla, eh
to byla Hanka Vítová ((Hana Vítová)) e eh Antonie Nedošinská, Pištěk
((Theodor Pištěk)), jo to byli takoví e eh dva e eh, to bylo dueto,
který vždycky hrálo maminku, tatínka, pokaždý nějak. no a teď se
v té rodině něco odehrávalo.

JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.

MM: na ní, ano.

JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.

MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))

JV: to si pamatujete.

MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>,

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.