Prstýnek

V poslední době jsme viděli celou řadu českých filmů, které nás rozhodně naladit optimisticky v ožehavé otázce našeho filmu. S jistými obavami jsme tudíž očekávali i nový film z produkce Nationalfilmu "Prstýnek" v režii Martina Friče. Napsali jsme však svého času, že jsme se naučili brát na české filmy jiné měřítko než na současný film evropský, reprezentovaný říšskou filmovou výrobou. S toho hlediska vzato můžeme říci, že "Prstýnek" v nás zanechal zprvu trochu zmatený dojem. Zatím co do své poloviny se krystalisoval jako velmi dobrý český film, srazila nás druhá polovina filmu zpátky a konečné metry filmu pak úplně setřely počáteční potěšitelný dojem. Těžko říci, zda to byla vina scénáře, který jednak hereckou nezkušeností, jednak částečným přeháněním nemohli přidat filmu na opravdové hodnotě.
Ústřední námět "Prstýnku" není v pravém slova smyslu ničím původním, neboť zpracování podobného thematu jsme viděli už před lety v německém filmu s R. Romanowskim v hlavní roli. Jak jsme řekli již úvodem, byl scénář do první poloviny vypracován poměrně velmi dobře, ale pak zašel příliš daleko a zařadil do děje scény, které chvílemi vzbuzovaly až trapný dojem. Na některých místech by byl dobrý náznak vykonal daleko lepší službu, než přílišně detailní rozpitvávání. Jinak byla dějová struktura postavena dobře a i spád filmu vyhovoval požadavkům dnešní filmové tvorby.
Hlavní úlohu v "Prstýnku" vytvořil Otomar Korbelář, jehož si velmi ceníme jako divadelního i jako filmového herce. Stal-li se Korbelář dnes jedním z našich nejlepších herců, pak za to vděčí jistě svému ušlechtilému, dokonale mužskému zjevu, nádhernému hlasovému zbarvení a výborné dikci, v prvé řadě ovšem svému hereckému umění. Věčná škoda, že právě v "Prstýnku" předepsal.... (nenafoceno)