KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?
LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)
KH: a jak často ste jako dítě chodila?
LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.
KH: hm
LN: takže,
KH: a doprovázel vás někdo?
LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,
KH: hm
LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.
KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?
LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť,