LŠ: ale do kina sme chodili furt ((smích)).
LČ: a v té době ste měli také jiné druhy zábavy? krom toho kina?
LŠ: ne, to nebylo nic. to bylo zatemnění večer, nesmělo se tančit,
že, brzo se zavíraly ty restaurace a všecko, protože, byla tma.
LČ: ale to kino zůstalo teda?
LŠ: ale kino bylo.
LJ: a změnily se nějak vaše návyky, jako s kým ste chodila do toho
kina za protektorátu?
LŠ: no tak já sem chodila s bratrem, no, tak potom sem začala chodit
s manželem, za protektorátu sme se vzali, to bylo ve dvaaštyrycátým
roku sem se vdávala.
LJ: a když ste teda měla dost peněz, zvala ste někdy někoho do kina?
ste někoho pozvala...
LŠ: jo, chodili sme do kina pořád.
LJ: že byste někoho vzala sebou a zaplatila za něj.
LŠ: ale jo, jo, kolikrát sem zaplatila. já jsem měla kamarádku taky,
bydlela naproti mně, byli to Židi, víte, a tak ty na tom dost
špatně. ale vona měla hvězdu nosila, já sem s ňou chodila. byla to
má kamarádka předtím tak sem ju neopustila až do té doby než ju teda
celou rodinu zebrali do koncentráku. a nevrátila se.
LČ: a spolu ste chodily tedy i do kina?
LŠ: chodily sme spolu hodně do kina.
LČ: a na jaké filmy spolu ste chodily s touhle kamarádkou?
LŠ: no co hráli, vona uměla německy taky že tak.
LČ: a jí to nevadilo chodit na německé filmy?
LŠ: no nevadilo jí to, no. potom aj bylo tam vstup Židům zakázán do
kin.
LČ: mhm. a to už ste pak nemohla.
LŠ: to už sme pak nechodily, protože byly aj ty nálety a to.
LJ: když ste říkala, že už žádná jiná zábava nebyla, všimla ste si
že by narostla návštěvnost kin třeba, že víc lidí chodilo do toho
kina?
LŠ: já si myslím, že jo, no no nebylo nic, nebyla televiza, že. to
já myslím, že to hodně udělala ta televiza, že se málo chodí do kina
teď.