Citát

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

LR: jak na vás působily změny po roce devatenáct set třicet pět, kdy
začaly platit ty protektorátní předpisy v kinech?

EF: no...

N1: že to bylo dvojjazyčné.

EF: ano, to bylo všecko dvojjazy- ano, e dvojjazyčné e. prostě pokud
neuměl někdo německy, že. sme se ve škole učili němčinu, takže eh to
bylo dvojjazyčné, no. em ty filmy no...

LR: působilo to na vás nějak ta dvojjazyčnost?

EF: no jó, to hm. (..) tak ty filmy některý taky nebyly špatný, no
tak obsahově, no ale jinak, to vite, no.

N1: v týdenících byla válka.

EF: no vz- vz- vztahovalo se to ideově už někam a ehm to bylo
špatný. a my, když sme vokolo sebe viděli ve válce, jak v Kouničkách
((Kounicovy koleje)) střílí, že eh se střílí naši študenti anebo
lidi v koncentrácích a všecko, takže už sme vůči těm filmům em em
měli určité zaujetí, že. to se nedá nic dělat. už to nebylo vono,
no. ale výbírali sme si. někdo jako, řikám, někdy ňákej film jako na
to sme mohli jít, jo. ale tak, jinak to vadilo.

N1: ( ) když byl hudební film.

EF: prosim?

N1: když byl [hudební film].

EF: [hudební film], ano. když byl hudební film, to bylo, to bylo
výborný.

LR: mhm.

N1: tam tančila ta rita [( )].

EF: [e rita] hajvortová ((Rita Hayworth)), no, no, no. marlen
ditrichová ((Marlene Ditrichová)) zpívala pěkně jo, tak to potom
dávali, ale. tak to šlo. jo, už už kvůli těm herečkám taky, páč to
byly vynikající herečky, že. a pak sme s- se dozvěděli, že vlastně
ta marlena ditrichová ((Marlene Ditrichová)) pak pracovala proti
Německu, přestože je z Německa pocházela, že a všechno, no tak tím
nám byla ještě víc sympatická, vona pak byla na... takže ehm asi tak
ta ideovost, ta už to poznamenala a to už nebylo ono.

LR: a v této době, v tom období protektorátu, chodila ste do jakých
kin?

EF: no do toho samýho v [králově... áno to samý jako] v Králově Poli

LR: [( ) mhm].

EF: anebo v těch [Řečkovicích], ((Kino Sokola v Řečkovicích)) jo.

LR: [mhm].

EF: tak to samý.

LR: mhm.

EF: nikde jinde.

N1: oni české filmy se i v protektorátu vyráběly.

LR: mhm.

N1: ale musely mít dole titulky německy.

EF: hm hm.

LR: a chodila ste do kina více nebo méně než dříve v tom období
protektorátu?

EF: no, řekla bych i trošku méně. méně. my sme potom raději volili
vždycky, protože sme museli pracovat v aj sobotu všechno, jo. tak
sme měli jen tu neděli odpoledne no tu chvílu volno, tak sme raději
volili ven do přírody. a to už byly party takový, že už sme měli
udělaný a takže sme volili raděj už potom přírodu, ( ) ven trošku.

LR: mhm, dobře. ee na tuto otázku už ste nejspíše odpověděla, ale
jenom kdybyste chtěla doplnit, jestli se změnil výběr filmů, na
které ste chodila a proč?

EF: teďka jako jo? ne?

LR: [ne, ne, ne, po tom roce]... po tom protektorátu.

EF: [ne, tehdy, tehdy]. no, změnil, změnil? změnil. poněvač místo
těch romantických takových, který sem řikala jako, já nevim, že,
těch romantických. tak se to zaměnilo prostě za jinej žánr takovej
už, to už, prostě to bylo jiný. já si momentálně nemůžu vzpomenout
v ně- v za Německa, na ktere- kterej film mě třeba by bejval nějak
trošku zaujal aspoň, nevzpomenu si.

LR: mhm, to nevadí, záleží spíš na tom, záleží spí-, záleží spíš na
tom, že ste teda opravdu si [vybírala trošku jiné].

EF: no. [ano, ano, ano].

LR: mhm. ee jak se vaše chození do kina a chování ostatních diváků
měnilo s blížícím se koncem války? jestli tam byli nějaké...

EF: (...)

N1: když byl týdeník a už se chýlilo ke konci, tak už se řikalo, a
už dostávaj na frak.

EF: aha, [jo, jo].

N1: [už utíkají].

EF: při týdeníku, tys mně ano připomněl při týde-, ano, při
týdeníku. tam už jako se někerý věci braly dvojsmyslně.

LR: mhm.

EF: a e a už se na to dělaly nějaký ty poznámky. ano, tak, při tom
týdeníku.

LR: dobře.

N1: protože voni Němci hlásili, my sme nastoupili do nových pozic,
no a my už sme řikali, (ty už) vedou.

EF: n- no, ano, ano.

N1: už dostávaj na frak.

EF: nic si nevzpomínám už. akorát, že sem byla mladá a byly to
krásný léta. mhm. když byla ta válka, tak sme si ( ) my mladí prostě
našli, že jo, kousíček aspoň toho českýho.

LR: mhm.

EF: asi tak. no nevím, jinak, ňáký. bych ňáký události ňáká, že by
se něco. Akorát, že někdy sme museli z kina ven, že se bom-
bombardovalo, byly si- ty sirény, že a muselo se jít do krytu.
akorát, to někdy ehm, (že) to člověka postihlo, ale jinak.

LR: to ste přímo zažila i?

EF: prosim?

LR: to bylo časté?

EF: nó, tak jo, no, ale zrovna sme nemuseli být v kině, třeba sme
byli někde jinde.

LR: mhm, mhm.

EF: ale v tom kině třeba nás to někdy taky em

LR: taky dostihlo.

EF: chytlo no.

JV: dobře, ale já myslím třeba do padesátých let, nebo do šedesátých
let ste takhle chodil do kina?

ZP: ne, ne to bylo do konce války do to ho pětaštyrycátýho roku, to
sme chodili do kina hodně často, to sem tam taky psal, že sme
chodili třeba možná štyrykrát, třikrát, štyrykrát do týdna sme
určitě chodili, em někdy sme šli, to vím určitě, aj dvakrát denně
sme šli do kina.

JV: hm, a em čím ste se teda eště bavili? dyš říkáte, že to byl
zdroj zábavy, tak měli ste ještě jiný...

ZP: měli!

JV: možnosti vyžití?

ZP: měli, možná že to bylo jaksi nevím čím způsobeno, ale založili
sme klub. v baráku co sme byli, tam bylo asi pět chlapců, dvě
děvčata tam byly, ale ty děvčata byly starší, vo dost starší, ta
sestřenice byla vo tři, ta Olga byla asi vo štyry roky starší a pak
tam byla ještě jedna rodina německá, vlastně dvě rodiny německé. ty
měly taky dcery, ale s těma sme se nekamarádili, z jaksi z národních
důvodů. tak sme založili klub, ten klub byl dost aktivní, konali sme
loutková představení, protože jeden kamarád měl loutkové divadlo, to
byl syn majitele toho domu. ten dům vlastnil nějakej doktor Pišinka,
měl dva syny, Járka staršího a Zdeňka mladšího, matka jejich, teda
jeho paní, byla původně rozená Čechová, a Čech měl v Brně rek-
lékárnu. měl dvě dcery, a každé té dceři dal věnem jeden barák. a to
byl ten náš barák, kde sem v něm, kde sme v něm bývali, a ten em em
ta rodina měla teda dvě ď- dva chlapce, s kerejma sme se kamarádili.
pak tam byl domovníkův synek, to byl třetí, nebo čtvrtý, my sme byli
dva, voni byli taky dvá, čili pátý, a pak eště tam byli z z em z
ulice, ale to už ty už jaksi moc do toho klubu sme nebrali. ten klub
že teda působil všelijaký <akce>, em ty akce byly různého, třeba sme
chodili na výs- na výlety. matka moc na výlety nechodila nebo takhle
moc se ven nechodilo. dyš se chodilo, tak se chodilo po Brně, jo,
vim, že pro ňu třeba tehdá existovala Myslivna, dneska existuje
pořád, nad Pisárkama, jo, tomu se řikalo jegrhaus ((Jägerhaus)), to
byla neměcká myslivna. no tak jegrhaus ((Jägerhaus)) to už byla to
byl velkej výlet, jo, z toho z té Jiráskovy. ale em kam matka
chodila, ona byla potom dost nábožensky jaksi založená, tak sme
každej rok chodili na Vranov na pouť. jesi víte v na Vranově každé
září, celé září sou poutě, tak vždycky sme chodili na pouť. a to sme
chodili pěšky, až z Brna do toho Vranova sme chodili pěšky a zase
nazpátek. ale jináč sme moc jako em ven nechodili. tak sme začali
chodit s těma klukama s těma kamarádama z toho z toho baráku, z toho
domu. v zimě sme chodili, v letě sme chodili. na výlety. v neděli se
šlo vždycky, v sobotu se dělalo, já eště chodil do školy, tak v
neděli se chodilo na výlety a to jak řikám, v zimě aj v letě.
chodilo. se. a vim, že sme v zimě, jo, eště vám musim říct,
samozřejmě že tehdá letěly em ten časopis se menoval Mladý hlasatel,
kde byli ti em Foglar ((Jaroslav Foglar)) jak se menovali ti Rychlý
šípy, jo, tak podle těch Rychlých šípů oni už aj ten časopis
vyhlašoval em klub za- nebo zakládal vyhlašoval zakládání klubů
Mladého hlasatele, jo, čili těch klubů bylo spousta, asi si myslím,
ale my sme teda se neregistrovali u toho Mladýho hlasatele, ale ten
klub sme založili, a podle toho sme teda em ty výlety dělali, jo. v
okolí Brna, do okolí Brna, v zimě sme chodili se sáňkama, sme
udělali takovej štrůdl, nebo takovel vlak, ty jednotlivý sáně sme
zas- za sebou vzali sme si baťohy, dostali sme horkej čaj vim, že
sme <při jedné jízdě> ten baťoh mi spadl, rozbil sem tu <termosku>,
čaj se vylil, tak sme se bavili tímletím způsobem. třeba sme dělali
jo, eště musim říct, během války, v místě jak dneska je jak je
Besední dům a eh Pražákův palác, tak pod tím, v tom místě kde dneska
stojí nebo je parkoviště, em parkoviště hotelu internacion ((Hotel
International)), tam jezdíval každej rok na podzim tam jezdíval
lunapark. tak sme hodně často chodívali do toho lunaparku.

JV: ehm.

ZP: jo, různě sme se bavili na kolotočích, ale tam byly všechny
možný atrakce, tak tam sme chodívali a jo tam byla jízda hrůzy, jo,
to znáte z lunaparku že se jede a (sou tam všelijaký) to jak je, tak
tu jízdu hrůzy sme inscenovali v našem sklepě, jo, vyrobili sme
((smích)) takovou my sme tomu řikali strágula, to bylo nějak podle
té podle těch Rychlých šípů, dvě kolečka, sehnat jenom kolečka to
byl problém, vod em kočárku, tak sne udělali takový tohle a jezdili
sme teda sme toho člověka naložili a <jezdili sme> po tom sklepě, a
tam sme dělali všelijaký takový hrůzy na ně, no byla to legrace
spíš, než něco vážnějšího. sme dycky, jo, a kromě jinýho sme taky
psali deník. bohužel ten deník já nemám, ten měl ten em předseda
toho klubu, to byl ten em Jarka Vyšinka, Jaroslav Vyšinka se menuje,
ten vyštudoval architekturu, byl potom profesorem na architektuře,
ale poměrně brzo zemřel, ten jeho brácha, ten mladší brácha Zdenek,
ten eště to už končil po válce, ten nějak v osumaštyrycátym roce se
roznášel nějaký plakáty a jako mladýho kluka ho chytli, zavřeli ho a
byl odsouzenej, já mám dojem že byl odsouzenej na patnáct let do do
žaláře, za to, že roznášel ty letáky jako mladej kluk, to byl on byl
em maturant, jo, on potom eště šel se přihlásil na Vojenskou
akademii, samozřejmě tam už ho nevzali v důsledku toho nebo pak
teprve přišel přišlo se na to na ty letáky. byl těch patnáct roků
zavřenej, pak šel dyš se vrátil při nějaké am- amnestii byl myslím
propuštěnej po deseti letech, to přesně nevím jak, tak se hlásil na
Vojenskou akademii, tu Vojenskou akademii dokonce dodělal,
vyštudoval, ale ten zemřel velmi brzo na následky teda toho věznění.
( ) zemřel eště dřív než ten Jarek, to je ten starší brácha. tak
ten Zdeněk zůstal u něho. žije jeho žena, ta ještě pořád žije, a já
nejsem s to vod ní ten deník dostat, že ho není schopná najít. ale
byl to deník, kterej ten Jarek Vyšinka, kterej byl velmi šikovnej,
podle toho návodu v tom Mladým hlasatelu ho svázal, tam byl návod na
vázání knih, tak ho svázal jako knížečku a tam sme všichni
zapisovali každej určitou dobu tam zapisoval všechno, co sme v tom
klubu dělali. bohužel jak řikám, ten deník existuje, ale je
nezvěstnej.

JV: ehm, to je škoda. ehm, tak...

ZP: jo a tam sme eště aji kromě <jinýho sme> vydávali časopis,
vlastní časopis sme vydávali. psalo se to rukou, kreslily se tam
vobrázky, každej tam něco napsal, a po- po- prodávalo se to tak, že
to každej dostal, zaplatil padesát halířů a zase kdo to dál tak zase
padesát halířů. ale vyšly bohužel jenom dvě čísla <těhle těch>
tohoto časopisu. menoval se Hlasatel.

JV: dobře, tak já bych měla další otázku...

ZP: no, prosim.

JV: eště...

ZP: dyš moc mluvím tak mě s- zarazte.

JV: ne, to je v pořádku. em, takže em projevovalo se em na vašich
dětských hrách em to, že ste chodil do kina? nějak inspirovalo vás
to inspiroval vás ten film k něčemu, nebo...

ZP: ne.

JV: ne?

ZP: nemůžu můžu můžu říct ne, inspiroval nás hlavně ten Mladý
hlasatel.

JV: ehm, takže vás to nějak neovlivnil v tom jak ste si hráli.

ZP: ne.

JV: em, ani ste třeba nenap- nenapodobovali nějak té- nějaké herce
nebo...

ZP: ne.

JV: příběhy...

ZP: ne.

ZP: tak hluboce, ty filmy, který sme navštěvovali, jak říkám, byly
spíš takový zábavný, nebylo to nic hlubšího, ty filmy em s tou
hlubší tematikou, nebo vážnější tematikou, ty sme začali navštěvovat
až po osvoboz- až po tom pětačtyrycátym roce.

JV: hm, dobře, a třeba filmové písničky ste si nezpívali?

ZP: nebyli sme tak muzikální. nikdo. byl jeden kamarád, ten nebyl z
toho našeho klubu, ten hrával na kytaru, jo, to sme taky dělali, že
sme chodili do jeskyní.

JV: ehm.

ZP: sme navštěvovali jeskyně. první, kerou sme navštívili v tom
klubu, em byla jeskyně pod Stránskou skálou, jesi víte, tam sou
jeskyně. tam sme prolízali, to byly naše první zkušenosti, ale pak
sme chodili třeba do na Říčky, to je údolí říčky, co teče jak je
Ochozská jeskyně, tak sme i tu Ochozskou jeskyni navštívili a různý
ty, tak sme jeskyňařili. a dokonce sme vlezli do Rudickýho
propadání, to byly takový dobrodruž- během války, to bylo ještě za
války.

JV: takže ta znalost filmů vlastně nebyla nějak důležitá.

ZP: ne.

JV: ani v těch...

ZP: ne.

JV: rozhovorech ničím...

ZP: ne, ne. můžu říct, že na nás teda em v tom do toho
pětaštyrycátýho roku ty em filmy em ty filmy byly em dvojího druhu,
em ty český filmy znáte, jo, em s Adinou Mandlovou ((Adina
Mandlová)), s Lídou bárovou ((Lída Baarová)), Eduard Kohout, Rudolf
Hrušínský, jako mladej, jo, Dohnal ((Jiří Dohnal)), herec, em kdo
tam ještě hrál, no Plachta ((Jindřich Plachta)), že, tak em to byly
spíš takový nechcu říct komerční filmy, ale spíš teda filmy ne
vážnějšího obsahu, spíš tak jak se to dneska ( ) ještě když (
) něco vysílá, tak to sou tyhlety filmy. pak tam byly ještě ty
německý filmy, ty byly dvojího typu. byly jednak takový revijální
((revue)), jo, em velkej ansámbl, gerls ((girls)) jo, tam tancovaly,
mezi nima teda byla ta marika reková ((Marika Rökk)) vo které sem se
tam zmínil, jo. písničky, em to byly takový hudební filmy, sára
leandr ((Zarah Leader)) tam zpívala, že. a to byl jeden film, co sem
teda si pamatoval tyto em tyto revijální ((revue)) filmy, pak tam
byly detektývky ((detektivky)). v tom, z těch detektývek si pamatuju
jednoho herce, ten se menoval hans alvrs ((Hans Albers)), velmi
sympatickej herec, takovej fakt dobrej byl. a pak tam byly takový ty
veselohry, to byl zas hans ríman ((Heinz Rühmann)) v těch
veselohrách zase dominoval. a mám dojem, že to byl rakouskej herec,
hm teďka ale tam sem vám to napsal, jak se menoval ten rakouskej
herec, teď si momentálně na něho nemůžu vzpomenout, hans albrs
((Hans Albert)) byl ten Němec, to byl taky jeden z těch komiků.

JV: aha.

ZP: tak to byly takový ty komický filmy, veselý. první em první
filmy barevný, který sem viděl byl ten minhauzn ((Münchhausen –
Dobrodružství barona Prášila)), což je ten baron Prášil jejich
jejich, a pak tam byl ten film, to m- lázeň na mlatě ((Lázně na
mlatě)) bád auf d tene ((Das Bad Auf Der Tenne)) se to menovalo, ale
přesně už děj obou si nevzpomínám.

JV: dobře a dyš ste teda zmínil ten em film em bad auf der tene em
tak tam říkáte, že em je to z venkovského prostředí, o dívce, která
se koupe na mlatě, stodoly...

ZP: jo, nahatá.

JV: za průsvitnou bílou plachtou...

ZP: pod bílou plachtou. tehdá se eště nahý ženský neukazovaly ve
filmech, jo, dyš bylo, to bylo něco úžasnýho, dyš byla teda nahatá
na tom na té plachtě bylo vidět, jak se koupe nahá, ale nahá ženská
neexistovala ve filmu. a i dyš se líbali, to bylo velmi decentní jo,
byli b- em jakákoli soulož byla teda em třeba začátek, jo, a pak, co
si vzpomínám, vždycky tekla voda, jo, em milování bylo
charakterizovaný tím, že někde tekla voda jako řeka se ukazovala
nebo něco, nevím proč, ale měl sem ten dojem, že to ta tekoucí voda,
že symbolizovala to milování.

JV: ehm, a tato scéna v tom filmu byla chápána nějak skandálně?

ZP: né, né, ne, to bylo velmi decentní.

JV: ehm.

ZP: to bylo velmi decentní.

JV: takže nepůsobilo nepůsobilo to na vás nějakým zvláštním
způsobem, nebo...

ZP: ne, ne.