Quote

LR: mhm a během projekce toho filmu, bavili ste se s diváky?
VB: kdepak.
LR: vůbec.
VB: to bylo tichůčko.
LR: mhm (.) a během filmu někteří jiní diváci nebo třeba i vy h-
reagovali jste ňák hlasitě?
VB: ne.
LR: ne.
VB: (to) si nikdo nedovolil.
LR: vůbec. mhm. a alespoň třeba potlesk během filmu nebo po jeho
skončení, že se třeba opravdu film líbil,
VB: [no to až cestou to]

LR: mhm a když už ste teda v tom kině byla, tak nepamatujete si
třeba, že by se diváci smáli tomu filmu německému, nebo vůbec ňák
třeba hučeli,
VB: em-em
LR: a nepamatujete si, že by se v protektorátu v kině hajlovalo?
VB: [to sem nezažila]
LR: [třeba během týdeníku]
VB: ne,
LR: ne
VB: to sem nezažila.

LR: mhm. vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození a na
jejich atmosféru?
VB: no tak když e ukazovali v Praze, jak to bylo,
LR: mhm
VB: jo a ty tanky a to všecko, nebo když bylo to ki- e parašutisti
v té Praze,
LR: mhm
VB: tak to e vždycky dobře <dobře jo tak> vykřikl [nějakej ten kluk]
LR: [aha aha]
VB: ale tak že by někdo hajloval nebo, to ne.
LR: mhm
VB: to sem neslyšela (nikde).

LH: ((smích)) takže, mm třeba během projekce filmu, bavil ste se s
jinými diváky o tom [filmu, nebo ste se...]

BH: [ne. ne. ne.]

LH: a reagoval ste vy nebo ee nebo diváci ve vašem okolí nějak
hlasitě na mm na promítaný film? jestli třeba tleskali, nebo...

BH: mhm toh- to nemůžu říct to, (..) myslim, že ani ty takovýhle (ty
mm) nebyly. (..) prostě v té v tom vod roku dvaaštyrycet až do te do
těch pětaštyryceti, že.

LH: ehm.

BH: to bylo t- to bylo zlý, panč projevte se nahlas...

LH: ehm.

BH: bylo bylo byli sme (.) prostě tady byli Němci, že. a projevit se
nějak (.) a č- Čech obzvlášť, že, protože v té době byly by ty
titulky německý, že, (.) předtím byl wochengšáu ((Wochenschau))

LH: ehm.

BH: týdeník a pak byl vlastní film, i když byl českej tak byl s
titulkama, (..) že. (.) no, projevovat se nebylo vhodné.

LH: přece jenom změnilo se to třeba v některých kinech em v přístupu
lidí, nebo v chování lidí?

BH: (..) no tak já sem s nima nepřišel do styku, že.

LH: hm.

BH: přišel a sedl si vedle a hotovo.

LH: jasně.

BH: my sme, ee ani sme se nebavili, ani sem neviděl, jestli je to
Čech, nebo Němec, že, proč tó...

LH: á vzpomenete si, jak se diváci v kině ee v době protektorátu
chovali?

BH: no já myslím, že to ale záleželo na tom, jaký bylo osazenstvo,
jestli tam byla ee většina Čechů, nebo Němců, tam em pochopitelně,
někteří Němci r- reagovali na určitý (..) jo, emotivněji.

LH: [ehm.]

BH: [jako] my če- my sme byli (..) držený.

LH: takže vzpomínáte si, že by třeba se v kině ee třeba hajlovalo,
dokonce.

BH: tak to nepamatuju.

LH: [to nepamatujete.]

BH: [ne, ne.]

LH: ale ee [řekněme...]

BH: [ale emotivněji] v emotivněji se chovali ev Němci při určitejch
scénách, který nás dusily a je povzbuzovaly.

LH: jasně. mm mně spíš právě šlo o to, jestli třeba v tom kině ee se
ňák ta atmosféra toho osvobození taky projevovala, jestli třeba lidé
se chovali jinak [u filmů...]

BH: [tak to nemůžu], tak to nemůžu říct, protože (.) sem nic
takovýho nezažil, že by, že by prostě se projevovali, ne- nede.

LH: [ehm.]

BH: [ale] říkám k- ke konci války a začátkem teda v v po po
pětaštyrycátým vosvobození, tak to byly jiný zájmy, to nebyly kina.

JB: ale když sem byl malé, tak sem chodil s babičkou, já sem měl
strašně hodnou babičku, to byl anděl takové, tak vona byla chytrá
všechno, ale neuměla číst a psát,

LG: mhm

JB: ale jináč byla chytrá a ráda chodila do kina. a my sme chodili
právě tady do toho kina Lípa, jo, na tu Marxovu ulici, a vona tam
měla známýho jednoho, které tam trhal ty lístky které pouštěl tam a
vona mu vždycky prže sem byl malej, to bylo zakázaný do patnácti let
anebo co, chodily kontrole, jo esi tam není nejaké mladé, to svítili
takhle, svítili baterkama a to já sem se dycky schovával takhle, no
a vona tá babička dycky vona mu dycky řekla jako počkejte až se to
setmí a toto tak nás tam pustil, no. no jenomže vona neuměla číst a
já sem jí to četl ty titulky, jo.

LG: mhm

JB: no to víte to jak lidi byli nadšení no že sem jí to četl,
((smích))

LG: a jak ste se teda v kině obvykle choval?

JB: ((smích)) no choval sem se strašně, prže té babičce sem tam četl
ty titulky.

LG: ((smích))

JB: <takže sme byli pohroma>. tak né asi lidi to snášeli, já sem jí
to šuškal do ucha. ale jednou si pamatuju no že na nás vyjel tam
kdosi, ať sme potichu a takhle. a jak řikám babička neuměla číst a
psát, ale byla strašně chytrá opravdu, německy uměla, no taky prže
to za Rakouska se chodilo většinou do německéch škol, že.

LG: a em a třeba jedl ste v tom kině, pil ste tam něco nebo tak?

JB: no to se kupoval, to byly bufety v každém kině byl bufet a to,
to taky někoho to znervózňovalo když to furt šustilo, otvíral se
sáček s bonbónama, tak to jako bylo protivný, ale takový tady ty ty
obyčejný kina tak to bylo pro tu lůzu, takovou, tam to tak nevadilo,
ale tam to už byly lepší kina, tady ty ty Moskva, skala ((Scala)) a
takový, tam už chodili takoví no né lepší lidi ale takoví
náročnější, no. jako kdybyste šla do divadla a teď tam šustila, jo
při tym tak to taky neni pěkný.

LG: a pamatujete si že by třeba diváci v kině nějak reagovali na ten
promítaný film?

JB: no to jasný, jednou hráli no takové protinacistické film, to
ještě tady Němci nebyli, ale tady bylo plno Němců, polovička Brna
byli Němci, jo,

LG: mhm

JB: jestli to víte, no polovička Brna to byli Němci, že, a dokud
teda nebyl Hitler, nezačal tak to bylo dobrý, tak se s nima dalo
žít, ale jak von začal toto řvát, a ty lidi ponoukat, no tak to
začalo být špatný. tak jednou hráli no takové právě tady na té, na
té Marxové v té Lípě ((Lípa)) takové film jako e protinacistické a
bylo tam takovéch ňákéch tech pár Němců, tech se jim říkalo ordneři,
voni chodili v bíléch punčochách, a ty tam začali no dělat hůru, jo,
začali tam dělat, no, a to s tema Němcama to taky bylo, to byly
takový potyčky, jo, t