Quote

JV: ee vzpomenula byste si, z čeho se skládal program projekce?
jestli em tam byla přestávka například mezi filmem a ňákým
předfilmem?

JC: no bývaly ty týdeníky.

JV: týdeníky.

JC: a můj manžel, ten miloval týdeník, ten když sme měli přijít
pozdě, tak hrozně toho litoval, protože ten týdeník to, a pak ještě
bývaly, nebo kratičký filmy, a to [všecko se pak]

JV: [a reklama?]

JC: no reklama byla pak, byla už nějaká, ale to jako děcko, to
nevim.

JV: a přestávka teda byla třeba?

JC: přestávka já myslím že né. ani né. to nevim, to teda bych vám,
to neřekla, ale...

JV: a bavilo vás to třeba? ste říkala, že manžela to zajímalo, ty
týdeníky hodně, tak...

JC: jó, no tak to jó, já vím, že jednou sme šli pozdě, a vona mu
ňáká babka v Líšni povídá, to sme byli v Líšni, ale už to bylo po
válce, a von teprv je, teprv je týdeník. a von mně povídá, já na to
hlavně se těším. to von mně povídal.

JV: hm a vy ste se třeba taky těšila? nebo vám...

JC: a tak to bylo, to nebylo nezajímavý, no, tam se vždycky něco
dozvědělo, že? no já si myslím, že ten ee že to škoda, jestli dneska
už ta mládež nemá na výběr takový ňáký ty filmy...

JV: bych se zeptala na to e kdy pro vás skončila pravidelná návštěva
kina?

MJ: no v já trvale chodím,

JV: mhm

MJ: do kina, hlavně teď a hlavně chodím do Kina Art, nebo skala
((Scala)), to sou ty filmy, kde ee sou podle mýho názoru kvalitní,
to neni (.) ta masová <bych řekl> ee média, ty filmy, který e sou
vz- mu- musí mít vzrušení a ee no prostě e to nejní em žádnej bulvár
nebo tak bych to řekl, to sou opravdu filmy, kde je jenom několik
diváků, to je dotovaný městem

JV: mhm

MJ: a sou to vopravdu psychologický a e kvalitní e filmy, které mně
velice sedí. já kromě toho sou to většinou zahraniční,

teda u nás byl pokuď si
vzpomínám velice pěknej film ee Máj, ten Máchův ((Karel Hynek
Mácha)) Máj, jo

JV: mhm

MJ: to byl film, kterej stál za to vidět. no tak se ta mládež
nejednou směje. už scény, kde von udělá ňákou věc, která vůbec
k není k smíchu, oni čekají na zábavu, no ne, tak to bychom mohli
mluvit o generačních problémech, to

JV: mhm, dobře á vzpomínáte si na svojí první návštěvu kina po
osvobození?

MJ: (..) no asi jo, ale to byly ty týdeníky jak e pokud k nám začaly
chodit ze západu a taky ty ty naši jak jak se osvobozuje, pokud to
bylo v kinech, tak to sme chodili, samozřejmě, protože em vono ten
film neskončil e fronta se táhla, že jo, to trvalo než tu republiku
přešli a hnedka potom (.) jak odešli, tak e začaly tak filmy byly vo
e v- úplně opačný, že jo, no ale pak to sme zjistili, že to je vše
ee ee sovětský filmy, no tehdy byla sovětská, ne ruská, že jo,

JV: mhm

MJ: no tak ty byly propagace zase obráceně, že jo, to na se nám
začalo lézt kr- krkem, to sme poznali, že to je jiný než to bylo ve
skutečnosti.

JV: mhm

MJ: ale to nějak moc nás neovlivňovalo, tak sme prostě nešli do kina
na ruský filmy e sme teda nikdy nechodili. to ne to.

JV: mhm á po tom osvobození v tom kině, změnila se ňák ta atmosféra?

MJ: no jistě.

JV: j- ja- jak byste jí poslal. tu atmosféru, jaká byla atmosféra po
tom osvobození.

MJ: no (byla) atmosféra všady radostná, [no].

JV: [a] projevovalo se to teda i v tom kině?

MJ: no tak ee týdeníky byly, najednou německý všechno bylo pryč a
všechno bylo český, že jo.

JV: mhm

MJ: takže to byla radostná nálada, ovšem když člověk přijde do kina,
tak se dívá na kino a pak vodejde, to během kina to to tu tu radost
má člověk v sobě, ale během kina to neprojevuje.

JV: mhm dobře takže s-

MJ: to spíš na ňákejch těch věřejných e srazech nebo průvodech a
nebo em to byla radostná atmosféra celkově, ale když už člověk de do
kina, tak de kvůli filmu.

to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( )

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

JV: ehm em a takže nevíte tak asi do kdy ste chodil pravidelně.

ZP: do toho pětaštyrycátýho roku. od pětaštyrycátýho roku už se to
em ta společnost se rozrůz- už zase byly jiný zájmy, jo, vim, že
teda třeba na škole, ale to bylo na všech gymnáziích, na všech
středních školách se zakládaly takový spolky studentů,

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.

JV: to jo, no. eh takže ten film vlastně na vás působil em kvůli
tomu, že ste taky zažil...

ZP: no, působil jaksi optimisti- i když byl smutnej, jo, tak působil
tak optimisticky, že sme viděli, že sou lidi, kteří dou za dobrou
věc aj dyš maj nasazet život.

pak už po
pětaštyrycátým roce sem chodil se slečnou, že, to už sem byl
dospělejší.