Quote

LH: teď mám tady takovou, eh poslední otázku, tady z této ee sekce,
byl ste někdy ee přítomen promítání v domácnosti?

BH: (..) ne.

LH: nevzpomínáte si, že by třeba někdo z vašich známých, blízkých,
měl projektor a [tím vám promítal?]

BH: [ne, ne, ne, ne], ne, ne.

JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.

MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.

JV: může být.

MM: no ano, ano.

JV: [většinou samozřejmě domácí.]

MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.

JV: taky ste měli doma.

MM: ano, ano, to taky sme měli.

JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?

MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.

JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.

MM: ano, ano.

JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.

MM: no, no.

JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo

MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.

JV: a to už ste byla starší, to vám

MM: tak to už sem byla dávno dospělá.

JV: to už ste byla vdaná.

MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.

JV: máte ten film ještě?

MM: ne, ne ((smích))

JV: nevíte kde skončil.

MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.

SM: mhm, dobře, a byl byla jste někdy přítomna promítání filmů v
domácnosti?

LS: ne nebyla. nikde.

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

ale byl to takový dlouhý
sál, takže ze zadu eh ani nebylo už moc vidět, to bylo taková nudle,
a kam sme eště chodili,

SM: a mohla byste nějak jako říct, co se vám na tom Sibiři ((Sibiř))
teda líbilo?

LS: no mně se mm připadalo lépe vybavené a takové eh mám dojem, že
tam to bylo vymalované nebo vytapetované, možná vytapetované tmavě,
a ten Jas, ten byl světlejší, jestli to taky to odpovídalo tomu
názvu, nevím, ale v tom Sibiři ((Sibiř)) se mi líbilo lépe, takové
komornější prostředí tam bylo.

BH: jó? em, safra jak jak to kino se menovalo nevim, to bylo malý
(...) poměrně mm, poměrně nedobře vybavený. (..) ((pravděpodobně
Jadran))

BH: no tak em některý na tehdejší dobu byly luxusní, některý byly
normální prostě. jenom dřevěný židle n- někde byly ee prostě už
<thape> ((smích)) tapetovaný, že.

LH: ehm.

BH: jo, vybavení už prostě, (..) když tam člověk vešel, tak vešel do
něčeho, (.) že. a to to byly to byly hlavně teda ve středu města, to
byla ta Moderna, víte kde byla Moderna?

MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.

JV: hm

MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.

no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.

JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]

MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.

JV: kvůli tomu interiéru

MM: ano, ano.

je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ