Quote
02.387
937:941
LM: tak to sme chodili s těmi s těmi spolužáky vlastně, protože to
sme byli těch třináct, dvanáct třináct čtrnáct patnáct roků, tak
v té době to sme byla taková skupina, my sme jednak em sme spolu
hrávali tenis a to už sme byla taková uzavřená skupina, takže to zas
sme si šli do kina všichni a zas smečka šla lyžovat a takhle, no.
02.387
1384:1390
MB: takže ste třeba i em jednak třeba tam šla s někým do toho kina a
i třeba ste tam potkala někoho, [takže pak ste]
LM: [no tak ( )] chodívali sme vlastně celá skupina tak tak
ty děvčata jak sme byly buďto z ee ze školy když, no a potom potom
co sme měli my společnost, tak to už se šlo třeba, co já vim, třeba
v sobotu večer, že. tak se šlo do kina. no tak to šlo.
02.387
1432:1435
LM: ano, no tak ano, to se to už se dycky mezi e ve společnosti nebo
v mezi děvčatama ve škole řekly, ty, to je úžasné, tam sem byla. tak
tak takhle. takže to už nám takové, nebo já sem zas natrefila na
někoho a říkala sem, holky, běžte na to, to je úžasné a takhle.
02.387
1805:1815
MB: eee takže takže se na začátku zeptám vlastně ee jak ste nějak
vnímala ty změny, třeba po tom roce třicet devět nějaká ta opatření
LM: strašně
MB: ee jak to v, ve vztahu k těm kinům a tak
LM: ee bylo, protože najednou přišly přišly německé filmy. na ty sme
zásadně nechodili. opravdu, opravdu em prostě tak založení teda
z domova, že, co bylo německé, to bylo proti. no potom otec, když
byl zavřený, tak to už vůbec, takže
02.387
112:125
čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.
LČ: aha.
JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.
LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?
JH: no tatínek a maminka.
02.387
191:198
LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?
JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.
02.387
266:274
JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.
LČ: mhm.
JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili
02.387
1121:1135
LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?
JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.
LČ: až tak?
JH: no to bylo.
LČ: ale tak porušovalo se to, ne?
JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.
01.386
107:130
JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.
LČ: aha.
JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.
LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?
JH: no tatínek a maminka.
LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]
JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.
01.386
171:189
LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?
JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.
LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?
JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...
LČ: zvyk.
JH: ten <kinový den>.