Quote

LG: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození?

JH: no (..) ( ) brzo se nehrálo, protože bylo všechno roztřískaný

LČ: mhm a kdy ste vlastně přestala chodit pravidelně do kina? vůbec
obecně.

JH: do kina? až (.) hm když sem chtěla vidět nějakej film, tak sem
se utrhla a letěla sem do kina, no ((smích)) <když sem to chtěla
vidět.> protože ee sem se zajímala o kulturu vždycky a a chtěla sem
mět taky ten rozhled trochu, no a tak když sem přišel nějakej <za
komunistů dobré film, tak sem utikala do kina,> no teď už ne ve
stáří, teď já sem chodila i do divadla hodně, jo, protože sem
bydlela v Králově Poli jako vdaná, a tam to je blízko, sednete na
jedničku a ste v divadle, jo, takže to jako já sem ráda chodila do
kina, taky sem si něco pamatuju, ale to vy vás už nezajímá přece.

LČ: to potom už ne, (ale) mně spíš šlo o to, jestli až teď ve stáří
ste přestala teda chodit do kina?

JH: ano ano [ano ano]

LČ: [jinak vlastně] ste ste snažila celý [život].

JH: [ano] můžu říct, že tak kolem té sedumdesátky.

LČ: mhm

JH: mně už je štyřiaosmudesát, že.

LČ: takže ste si většinou četla a to kino bylo spíš vlastně dalším
rozptýlením, nebo co ste vlastně jinak se jak ste se jinak bavila?

JH: no tak ee já vám řikám ee kino kino už bylo víc tak jako jinak
se žilo, to se nedá vykládat dneska. dneska je všeho a pf se uplně
už za toho ee za těch komunistů bylo plno kin a plno filmů.
všelijakých, i když ruskejch třeba, ale sem tam sem pustili taky
nějaké dobré film hm tak já nevím, co bych vám ještě řekla.

LČ: a je jaké jiné třeba koníčky ste měla krom toho, že ste chodila
do [kina]?

JH: [čtení] (.) knihy

LČ: [a]

JH: [knihy] milovala sem knihy a celé život, podívejte se, sem se
vrhla na historii.

LČ: a třeba divadla nebo tancování,

JH: no to tancování to sem tancovala ráda, jo, ale jenomže když máte
rodinu a máte děti, tak vás na to tancování moc nezbyde čas ani
peníze.

LČ: ale v té době vlastně

JH: (když) svobodná, když sem byla?

LČ: no

JH: no tak sem vám řekla, sme nesměli tancovat, no nic nebylo, jenom
taneční a taneční s- se platily, že, a byly krátký, jenom no [(sme
se těšili)]

LČ: [takže to kino pro vás] bylo vlastně [(jediná zábava.)]

JH: [jediná zábava,] jediná

LČ: a co třeba rozhlas nebo rádio, poslouchali ste doma, nebo měli
ste doma [( )]?

LH: [jo] tam Hitler a géring ((Göring)) řvali tam vždycky (..) a náš
tatinek třiskl jednou do rádia, když to maminka nezavřela. nový
rádio, vite, ee to každé nemohl mět (ne) ty rádia byly drahý a
tenkrát von tam řval ten Hitler nebo co, a von ji říká, zavři to,
zavři to, já to poslouchat nebudu. a jestli to překládali? jak mohl
rozumět, když neuměl německy? já to nechápu dneska a von šel a
třiskl do toho.

no potom už zase už sou slečny v těch
patnácti šestnácti, že, to už sme chodily zase na jiný kina, už na
ty ee pro dospělý skoro, že.

JV: tady ste psal zase o tom kině Stadion, na Kounicově ulici, em
ste psal, že tam byl široký bufet.

ZP: bufet, jo.

JV: em byl tam celkem široký bufet, kde se prodávaly limonády,
housky se šunkou nebo salámem...

ZP: ano.

JV: jedna stála korunu nebo korunu dvacet, podle toho, byla-li se
salámem nebo šunkou, a různé sladkosti prodávané na váhu. ale ne...

ZP: na kusy.

JV: em neprodávané na váhu ale na kusy. em jedno sisi bylo za pět
haléřů.

ZP: víte co je to sisi? takovej ten štvereček, takovej ten skoro
gumovej bombón placatej, já nevim, jestli se to ještě dneska, ještě
se to dneska, taková karamelka to byla, ale nebyla to jako karamel z
cukru, ale bylo to ovocný, tomu se říkalo sisi a to jedno sisi stálo
pět halířů.

JV: ehm. em a tady ste psal že na víc sme se nezmohli, než em na to
jedno sisi. z jakého důvodu?

ZP: neměli sme pení- jak vám řikám, matka byla vdova a moc peněz sme
neměli.

JV: a kupovali ste si tam to jídlo pokaždé? nebo...

ZP: jídlo vůbec ne.

JV: tak to sisi.

ZP: jenom to sisinko vždycky sme š...

JV: a vždycky?

ZP: tak snad jo, možná jo. možná někdy sme si koupili nějakou limču,
ale kolik stála limonáda, to už nevím. to byly sodovky. ty sodovky
eště dneska existujou, byly to ZON, znáte sodovky zonky?

JV: ano, slyšela jsem o tom.

ZP: no, tak to byla zonka, ta se vyráběla v Třebíči, byly dvě, byla
citrónová a malinová byla, červená nebo žlutá byla. tak to sme si
někdy koupili tu zonku, nebo tu limonádu, ale to už nevím kolik.
chodili sme tam em s kamarádem, eště, ten se menoval Arnošt Sláma,
už je bohužel taky po smrti, ten byl syn stavitele. a ten měl em
spoustu peněz, jo, tak ten si tam kupoval možná aj i tu limonádu,
ledacos, ten měl dost peněz. ale my sme peníze neměli, tak sme
museli hodně šetřit.

JV: ehm.

ZP: ale eště vám řeknu, dyš sme se semka přistěhovali, tak sme měl-
em to nebyl takovej přepych, měli sme služku. ta služka bydlela u
nás teda, pomáhala matce, ale krátkou dobu, to vím, že moc dlouho u
nás nebyla. sme jí platili sto dvacet korun měsíčně, ta služka, za
tu, za stravu a za byt, a dostávala kapesný sto dvacet korun, to
bylo všechno. pak sme jí teda museli propustit, protože na to nešlo,
na to už nebylo.

JV: dobře, a ještě bych se zeptala, kdy ste si to jídlo kupovali,
nebo tu tu sisi?

ZP: vo přestávce.

JV: vo přestávce.

ZP: byla dycky přestávka, jo, mezi tou jednou čá- a tou druhou byla
dycky chvilečku desetiminutová přestávka, a pak se zazvonilo,
třikrát se zvonilo, šlo se zase nazpátek, zhaslo se a promítalo se
dál.

JV: a kdy se to jedlo? jedlo se to o té přestávce...

ZP: o té přestávce.

JV: tam...

ZP: ne.

JV: v sále ne.

ZP: v sále ne. mám dojem, že tam byly aj i nějaký buráky nebo to už
si nevzpomínám, ale nějaký takový šustění, že by se jedlo em během
toho, ne. em řeknu vám, že em mládež, em aj i mládež tehdá byla
podstatně ukázněnější, než je mládež dnes. měli sme takovej respekt,

JV: takže chtěla bych se ještě dál zeptat, jestli jste třeba
potkával v kině své známé? nebo jestli to byl takový prostor, kde
vlastně ste se mohli setkávat?

ZP: ne.

JV: že byste tam chodil za účelem třeba...

ZP: ne, ne, do kina se šlo na kino. že se chvíli se čekalo než
vodevřeli kino, pak tam pustili, že jo, hrnuli se k šatně, nedávali
sme si vždycky kabáty do šatny, protože to pak sme vodcházeli a zase
se muselo čekat, tak někdy si to člověk vzal, položil si to na klín,
a pak hnedka s- sme šli pryč. ale em zcela výjimečně sme tam tak to
bylo čirou náhodou sme se tam setkali, ale programově, že bysme si
tam dávali rande s nějakejma kamarádama, tak to ne.

JV: em, dyš ste teda šel do toho kina s bratrem hovořili ste třeba
potom cestou z kina třeba o tom filmu, který ste viděli?

ZP: ano, to sme se bavili, em dokonce sme jaksi tak hodnotili,
dělali sme si takovou jakousi kritiku toho představení, to sme
hodnotili, teda já nevím, esi tehdá sme tak jaksi znali, jak se
režie po- po- em projevuje na tom filmu, ale em hodnotili sme em
hodnotili sme výkony jednotlivejch em jednotlivejch protagonistů,
herců co tam hráli, jak hráli tak to vim, že sme se vo tom bavili.
nebavili sme se moc, ale ačkoliv taky sme vzpomínali teda na ten
děj, co se tam odehrávalo, a vim že teda, em můžu říct, že to em už
pak teda jako v těch, dyš sme chodili na ty hraný filmy, tak že em z
toho sem měl takovej jakejsi dojem, že to na mě působilo, že sem si
z toho vždycky něco jaksi odnesl. že to nebylo tak jenom že bych to
tam tak jako dřív, že sem to tam díval jako na něco, ale že už sem
si z toho něco vodnesl.

JV: hm, dobře.

ZP: film Panenství, jo. to si na to taky vzpomínám.

JV: a můžete třeba říct, v čem to na vás působilo, nebo...

ZP: citově bych řekl, aj bych řekl výchovně, že sme se snažili em
potom chovat tak, jak se chovali ti protagonisté toho filmu, v tom
dobrym slova smyslu, ne v tom špatnym slova smyslu. pokud sme tam
viděli nějakej mord, tak samozřejmě že sme se nesnažili, ale
rozhodně to na nás mělo vliv. jaksi tak výchovnej vliv, že sme
snažili jaksi přiblížit chování těm lidem, co tam hráli.

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.

tak sme chodívali
většinou s bráchem. s děvčatama eště ne, sme byli mladí na děvčata.

JV: ehm, a ještě bych se zeptala, když ste si zapisoval ty filmy,
tak v kterých letech ste si to zap- zapisoval asi, kolik vám bylo
třeba?

ZP: nó, to bylo během té války, že. tak to do toho pětaštyrycátýho
roku, do toho pětaštyrycátýho roku, to mi bylo nějakých těch
třináct, čtrnáct, patnáct let.

JV: a třeba dělali to taky vaši přátelé? něco podobného?

ZP: ne, nevzpomínám si. nevzpomínám si.

JV: ehm.

ZP: myslím ani brácha si to nepsal, že sem to psal sám.