Quote

Rozhovor vedla: Lucie Roušová
Rozhovor přepsal: Tomáš Mlčoch
Datum a místo: 21. 4. 2009, pracovna 5, Ústav filmu a audiovizuální
kultury FF MU, Brno

Rok narození: 1922
Bydliště do roku 1945: Narodila se v Dolních Kounicích, poté žila
v Německých Bránicích (dnes Nové Bránice). Když bylo narátorce 13
let, přestěhovala se do Brna do Medlánek.
Povolání: Narátorka dosáhla středoškolského vzdělání. Pracovala
v Královopolské, z čehož se později stal Chepos, kde zůstala do
důchodu.
Povolání rodičů: otec dělník, matka v domácnosti
Sourozenci: žádní

LR: nabízím a <nikdo bohužel nechce>. tak, tak se do toho můžeme
dát.

EF: vy se mě budete ptát, já [budu odpovídat], že?

LR: [já se vás]... přesně tak.

EF: ((směje se))

LR: no, nejdřív ee se vás chci zeptat, to ani nesouvisí s tou
kinematografií, s těmi kiny, ale jenom abychom měli právě na-
nahrané nějaký ty údaje ee v- vaše méno a tak dále.

EF: ano, ano. Emílie F.

LR: mhm a kdy ste se narodila? [rok?]

EF: [devatenáct] set dvacet dva.

LR: ahá, [opravdu]?

EF: [ano], ((směje se)) to je, co?

LR: to mi nikdo neřekl, kdy ste se narodila.

EF: ((směje se)) pamětník.

LR: mhm, tak přesně to potřebujeme.

LR: ee dále by mě zajímalo, jaké bylo povolání vašich rodičů do toho
roku devatenáct set čtyřicet pět.

EF: no rodiče moji byli staří, ale em ee pracovali v jézédé ((JZD)),
maminka. a otec, ten u dopravních podniků jako dělník. pracoval.

LR: a maminka pracovala?

EF: maminka, v jézédé ((JZD)). jo, počkejte, to ještě byla
v domácnosti.

LR: mhm.

EF: a byla totálně nasazená taky, že. ta pracovala v nějakym v té
závodě, tam jak se de do České, já nevim, jak se to menuje.

N1: Manoušek.

EF: Manoušek, jo, u firmy Manoušek pracovala. no a potom po roce
čtyřicet pět v jézédé ((JZD)).

LR: mhm, dobře. ee dále by mě zajímalo, jestli ste měla bratra nebo
sestru?

EF: ne. nic, nikoho.

LR: mhm a potom jakého vzdělání ste dosáhla? jenom stručně.

EF: středoškolského. [vzdělání].

LR: [mhm.]

EF: no a ehm pracovala sem ehm taky kde sem pracovala?

LR: to mě zajímá taky, jenom opravdu [stručně].

EF: [nó], napřed v Královopolské a pak se z toho utvořil Chepos a
z toho Cheposu sem šla do důchodu.

LR: mhm, dobře. a poslední otázka z tohoto okruhu. kdy pro vás
skončilo pravidelné navštěvování kina?

EF: nó, em pravidelné navštěvování, to...

N1: před deseti lety.

EF: před, no em po roce osmdesát devět by se řeklo, protože to se
začalo byt pro nás finančně, jó a neúnosné. a taky se mi přestaly
líbit filmy. moc do toho cpali politiku. á potom ee ty filmy měly
příliš mnoho postelových takových těch scén a em zkrátka a dobře a
hodně se střílelo a všechno a to ee absolutně teda nevyhovovalo,
takže sme úplně přestali chodit do kina.

LR: mhm, dobře, děkuju. ee takže teď už se přesuneme k [tomu,] co
nás opravdu zajímá.

EF: [ano].

LR: k tomu navštěvování kina ee ve vašem dětství ee teď by mě
zajímalo ee ještě sem se chtěla zeptat, kdy ste navštěvovala tu
obecnou školu?

EF: já sem ji navštěvovala, jó to bylo, původně se menovaly Německé
Bránice, ale pak se přemenovali na Nové Bránice po roce čtyřicet
pět. tam sem měla e tu em obecnou [školu tam. na venkově].

LR: [mhm, navštěvovala ste] jí asi od roku?

EF: prosim?

LR: kdy? v jakých letech ste ji navštěvovala?

EF: ehm.

N1: (když ti bylo) šest roků.

EF: když mně bylo šest roků. no tak to znamená před <osmdesáti
lety>, ((směje se)) [to je (hrozný)].

LR: [mhm, (takže)] devatenáct set dvacet osm (asi to bylo)?

EF: ((směje se)) devatenáct set dvacet dva, no tak bez bez těch
techto, no tak před osmdesáti lety, osmdesát dva.

LR: mhm, takže devatenáct set dvacet osm. a pak se chodilo do obecné
pět let?

EF: no, do obecné ano, pět let. pak sem chodila do
měšťanky kounické, tam do Kounic ((Dolní Kounice)) a mhm em pak sme
se přestě- ve třinácti letech sme se přestěhovali tady sem do Brna.

LR: mhm.

EF: a tady sem pak pokračovala.

LR: a v Brně ste (bydleli kde)?

EF: a pak byla válka.

LR: mhm a v Brně ste bydleli kde přesně?

EF: bydleli? v [Medlánkách].

LR: [mhm], Medlánkách.

EF: to sme byli vybombam- [vybombardovaní dokonce].

LR: [mhm, to sem], to sem slyšela. a teď už opravdu teda k tomu
kinu. jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina?

EF: první moje návštěva kina mně byly čtyři roky, protože to sme
bydleli eště, bydleli ještě na venkově. a ( ) já sem se
narodila původně v Kounicích ((Dolní Kounice)). to bylo malé
městečko, že, a to byly ty pojízdné kina. no a moji rodiče, protože
na to kino chtěli jít, že, to byl zázrak, když něco takového přišlo
za první republiky. no tak mě vzali na záda holt a já šla s nima,
takže... a byly to němé filmy tehdy, že. tak já si akorát pamatuju,
maminka mně potom řikala, první ten film se menoval Sklenice vody. a
to vím, že takovej hézkej s fouskama, že podal takové hezké ženě
sklenici vody, ale o co šlo, to teda sem nevěděla, ale tu Sklenici
vody, ta se mně zafixovala nějak do paměti. tak to byl můj první
film.

LR: dobře a vzpomínáte si teda na to cestovní kino, aspoň třeba na
ty návštěvy, co (vlastně) probíhalo?

EF: no, cestovní kino, to přijelo do městečka a tam si prostě
udělali ten ( ), že mhm všelijak no a mhm byli sme tam pod
stanem, někdy i bez stanu, že ale voni pak měli i stan později,
protože abysme nezmokli, kdyby pršelo, že. no. tak se tam všechno
vybalilo, židle tam byly poskládaný, my děcka někdy sme seděli na
pytlech na zemi, ((směje se)) (vite,) zvrácený úplně hlavy, tam nás
rodiče dali, ale mhm to nás brali s sebou, protože neměli nás kam
dát, že, a chtěli to vidět, no mhm takovej zázrak velikej, že. no a
(bylo) to němý, jo, bylo to takový poskakování všelijaký. no ale
bylo to kino.

LR: mhm.

EF: tak to asi tak. to je taková vzpomínka.

LR: ee a jak často ste jako dítě do svých těch deseti let v té době,
kdy ste chodila do té občanky ee chodila do kina? jak často?

EF: no, to jedině, to sem já jako soukromě nechodila, jedině když
škola prostě něco takovou ňákou pohádku za odměnu, že sme byli třeba
hodní, jo, tak prostě nás vyvedla do toho kina, to byla ňáká snad
pohádka, ale to mně nějak neutkvělo ani v paměti, páč toho bylo tak
málinko, že to to ani... už taky to, že sme se do těch Kounic
((Dolní Kounice)) museli jít, tam potom bylo kino ((kino Sokol)),
normální, tam udělali z bývalé hospody jako nějaký sál takový malý a
dali tam ty židle, takže pak už tam bylo kino, že, a em tak to bylo,
že sme bydleli v těch Bránicích ((Německé Bránice – dnes Nové
Bránice)), vono to bylo přes půl hodiny ee cesty pěšky, tak pro nás
děcka, jo, mhm taky nás uhlídat, jak se říká, dřív uhlídáte pytel
blech ((směje se)), jak nás děcka, takže mhm to si ani nevzpomínám
mhm na čem sme byli, to ani si nevzpomínám.

LR: mhm.

EF: to bylo tak vopravdu málinko.

LR: dobře. a takže vy ste chodila, jak ste řekla za odměnu jako od
školy do kina, že vás ( ).

EF: no ano, no to sme byli moc všichni, ne já, ale všichni, sme byli
moc hodní, když nás tam prostě jako mhm ten pan učitel zavedl, že, a
škola za nás zaplatila, protože to byly vstupné korunu, že, no tak
za nás zaplatili tu korunu a ještě byla sleva na padesát haléřů,
takže ee jako to škola nám to takhle, ale to bylo velice málo.

LR: takže v tom případě ten názor učitelů školy na kino byl kladný?
nebo?

EF: no byl. dá se říct byl. ale ee prostě poměry, které tehdy byly
vůbec na tom venkově a všechno jim neumožňovaly, aby ee prostě to
bylo častějš. určitě by nás tam zavedli častějš, protože zas
přednáška třeba o přírodě nebo já nevim o čemkoliv, vždycky když je
ještě doplněná, že o- obrazově, no tak není nic ideálnějšího, že.
určitě by to byli udělali, ale mhm ee prostě mhm tak nějak to nešlo,
no.

LR: a o těch filmech ste se bavili pak i v té škole s panem učitelem
nějak?

EF: prosim?

LR: ee o těch [filmech, co] ste viděli v tom kině, [jestli ste se
pak bavili ve škole]?

EF: [ano]. [no ano, ano to se probíralo], protože jeho zajímalo, jak
sme dávali pozor, jestli sme tam nešťouchali. tak ho zajímalo
((směje se)), takže sme si pak o tom vyprávěli, že jak a ehm ee
ptali sme se taky, když nám bylo něco nejasného a tak. Jistě, to sme
probírali. to byla událost veliká. pro nás. mhm.

LR: a v tomto období ste teda ste tedy chodila do školy s tim panem
učitelem nebo resp- s tou třídou a s rodiči...

EF: ano.

LR: a ještě s někým jiným?

EF: ne.

LR: ne.

EF: ne.

LR: v té době občanské školy, dobře. a to kino, navštěvovala ste
tedy ta cestovní kina, jak ste řikala a pak ještě to kino ((kino
Sokol)) ee v těch Kounicích? ((Dolní Kounice))

EF: ano, no (tam).

LR: a to se, pamatujete si, jak se jmenovalo?

EF: jo. mám dojem, že Sokol.

LR: mhm.

EF: protože to byla taková ehm taková cvičebna jako hm tělocvična
nějaká, protože se tam cvičívalo, a pak se tam daly židle, jo, a...
mám trojklaný nerv a mě zlobí ((směje se)). takže ee se tam prostě
nastrkaly židle na tu sobotu neděli. myslím, že v týdnu se nehrálo.
ne, jenom sobota, neděle. a takže tak to tam bylo a mám dojem, že to
byl Sokol. Sokol.

LR: a která e nebo jak často se hrálo o tom víkendu. vy ste řikala
sobota, neděle a [jestli se hrálo jedno představení] nebo...

EF: [no odpoledne, odpoledne] se hrálo tak pro děcka jako takový
ňáký ta pohádka a večer potom v sobotu večer, v neděli odpoledne pro
děcka a večer pro dospělé.

LR: a takže tam to fungovalo tak, že se tam vlastně ty židle jenom
nanosily, [že to jako nefungovalo ( )].

EF: [ano, nanosily a pak se odnosily], ano, ano.

LR: aha a ty židle, ty už tam byly, když ste přišli?

EF: nó, to [už tam] bylo, nó, to už tam bylo.

LR: [(jo, to už)], ((směje se)) (to už bylo připravený).

EF: ee to už tam bylo ano. to, to dělali obyčejně nějací chlapci,
víte, ještě školou povinní. tak tam chodili pomáhat a narovnali to
tam a zas to potom vodrovnali, no. to byly takový akce.

LR: a mezi místními o to byl zájem?

EF: no jistě, to víte že jo. dyť to bylo em to byla jediná kultura
zanešená, že, plus nějaké to divadlo, který se tam ochotnický hrálo,
to taky teda byl, bylo mhm když tam přijelo nějaké pojízdné divadlo,
tak to pro nás taky bylo ohromný zážitek, že. ta kultura tam.

LR: a vy ste řikala, že teda to byl nejspíš ten Sokol a ee mě by
zajímalo,

EF: tam byl Orel taky, ale orli, ti neměli takovýhle, ti cvičili, to
ani nevím kde, ti neměli možnost mít samostat- Sokol jo, ten měl.
ten byl bohatší, bych řekla. tak měl jako samostatnou em tu na
cvičení tu.

LR: mhm a když tam byl teda ten Sokol nejspíš, tak ee ovlivňovalo to
nějak to představení, [to promítání]?

EF: [ne, ne], ne, ne, absolutně. né. to bylo jedno.

LR: ( ) to bylo jedno.

EF: hlavně když ste seděla a koukala na film ((směje se)).

LR: dobře. a jiná kina už ste nenavštěvovala?

EF: ta v mládí ne.

LR: mhm.

EF: až potom v Brně, když mně bylo těch třináct, čtrnáct, patnáct.
tak pak už v Brně.

LR: a jaký byl názor rodičů na film a na kino?

EF: no tak ti byli rádi, že taky někam vyšli, protože práce od
nevidim do nevidim. jak to bývalo na venkově, že, a takže pro ně to
bylo zážitek, když se do toho kina, oni nechodili pravidelně nebo
něco, to byla náhoda, když se dostali, když práce to dovolovala, že.
takže tak asi.

LR: a vás podporovali nebo odrazovali od chození do kina?

EF: né, mě podporovali, co se týče, mě podporovali. teda ale jó,
jaksi bez námitek jakýchkoli, ne, když to jenom trochu šlo, tak
řikám tatínek mě vzal na záda a a prostě ((směje se)) nějak sme tu
cestu <absolvovali> ((směje se)).

LR: byl pro vás v tomto věku, v tomto dětském věku, film důležitý?

EF: (.) no tak důležitý em em řekla bych, (.) em takový zvláštní a
vzácný. tak bych to řekla. pro nás venkovany tehdy. [vzácný a
zvláštní].

LR: [mhm] a, mhm a promítalo se v tom vašem chování? třeba jesi ste
si s kamarádkami, [kamarády hráli]? ( ).

EF: [no, no jé] dělali sme filmový hvězdy, dávali sme na sebe nějaký
šály a (.) to zlobí, (.) [šály].

LR: [nepomůže vám voda] nebo?

EF: em to, (.) nepo- to nepomůže. a já sem si vzala ty kapky a mě to
zlobí (..) vzali sme si nějaký ty šály a nějaký prostě sme se módili
všelijak, jo, a dělali sme, že máme kožešiny a já nevím co, no. a
byli sme filmový hvězdy. tak asi, no.

LR: mhm, pamatujete si třeba, která z těch hvězd byla vaše oblíbená,
na kterou ste si hrála?

EF: tehdy (...), jéžišmarja, (..) no tak v té době to byla myslim
rita hajvortová ((Rita Hayworth)) (..)

N1: ( ).

EF: prosim?

N1: čeplin ((Charlie Chaplin)) byl napřed, ne?

EF: no, čeplin ((Charlie Chaplin)) jistě. to byli ale ti staří
takoví. em em em, ježišmankote, v té době, v té tobě, viš? (.) to už
potom bylo pozdějc. ale jo, čeplin ((Charlie Chaplin)) ano, protože
čeplin ((Charlie Chaplin)) ten hrál ještě v těch em em kde se
nemluvilo.

LR: mhm, (těch němých filmech).

EF: ano, tak tam hrál on. ano tak to byl taky starej herec. koho
ještě, kdo kdo tehdy, (.) té době, (.) Anny Ondráková, Anny
Ondráková.

N1: ( ).

EF: no ale ta byla potom pozdějc trošku, no ale, eště em tu sem eště
já zažila, (..) ta zpívala, tančila, ale ta už potom nebyla v němém
filmu, ale ta už byla v tom ozvučeném, (..) em to už je moc dávno. (
).

LR: (to nevadí), tak se můžeme přesunout dál, abychom po- pokročili.
ee teď už se přesuneme do toho ee do toho období té měšťanky.

EF: ano.

LR: to znamená ten třicátý třetí, pokud dobře počítám a ty [další
roky].

EF: ano. [ano, ano].

LR: ee jak často ste chodila do kina v tomto období? to znamená od
těch vašich jedenácti [do] patnácti.

EF: [tak] to vám řeknu přesně, protože v Řečkovicích tam bylo kino a
taky Sokol ((kino Sokola v Řečkovicích)), tam se cvičilo a pak se
tam na sobotu, neděli se taky daly ty židle, a protože sme tam
s kamarádkou Zdenou Vaškovou, sme chodily spolu. my sme tam měly dva
kamarády, kteří ty židle tam nanášeli a vždycky, když se zhaslo, tak
nám tam přistrčili dvě židle a my sme tam byly zadarmo. dneska už to
můžu říct, že (jo), (že sme...), takže sme chodívaly pravidelně do
kina, buď v sobotu anebo v neděli. v neděli, když sme měly
domluvený, my sme řikaly trampovat, jo, když sme měly domluvený
ňákou vycházku ven někde, tak sme tam šly v sobotu večer, jo. a
jinak sme chodily v neděli, ale pravidelně. vopravdu to sem teda
znala filmů. no ale vzpomínat si na nějaký ty, no, na něco si
vzpomenu. ale já sem si tady taky něco napsala, safra, abych
nezapomněla. no, (.) tak s-, pak sem chodi-, pak sem chodila ještě
do Králova Pole. v Králově Poli, tam byl film, tam bylo kino Besední
dům a kino Union, pozdějc kino Oko. tak do Beseďáku ((Besední dům))
tam sme chodívaly, tam to stálo myslim dvě koruny nebo co, tak
nějak. no a e tam už to bylo kvalitnější, to už nebylo jen takový,
v tech Řečkovicích, tam už sem tam to tak zabrnělo, zavrnkalo nebo
co ledasjak, ale v Králově Poli to už bylo kvalitnější. no tam už
sem si pak užívala... chcete (vědět,) nějaký herce filmový?

LR: určitě.

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček, ale, co
měly filmy takovou přednost ňákou. každý film měl v sobě, ee teda e
provázelo ho taková melodie ňáké pisničky. to byl tehdy takový hit,
by se dneska řeklo. ta pisnička, tu tam některý ten herec nebo
herečka zazpívali, jo, a každej film a lidi si to zpívali potom, jo.
eště když ee eště někdy, když sme ve městě, když se kupovala ňák
vstupenku, tak oni vám k tomu dávali takovejhle letáček, jo,
s fotografií těch hlavních rolí a tam byl text té písně, která
provázela ten film. čili my sme, to byly jednoduchý nápěvy jenom,
jo, čili my sme prostě už si to zpívali, když ta písnička byla
pětkrát zazpívaná během filmu, tak já už sem jí uměla, že. takže asi
tak to bylo. to byla takováto jako se mně tak líbilo, že to bylo,
nó, to byly Dohnal ((Jiří Dohnal)) a Vítová ((Hana Vítová)),
Sextánka i Hana Vítová, Sextánka, Rolf Wanka, to byl krásnej e em
původně Němec, ale mluvil česky, tady to byl, to byl jé, to byl taky
můj taky ten... Věra Ferbasová. no Ferbasovou. já sem byla takový
trošku divoč- divočejší dítě, takže Ferbasová ((Věra Ferbasová)), to
byl můj vzor, poněvač ta teda, to byl takovej e em tekovej em
nezmar. no, Ideál septimy Gustav Nezval ten bydlel v Řečkovicích
dokonce a když bývala ee sokolovna, jó, byla ee ta byla přeměněná
v sál, kde byly šibřinky, kde se tančilo a plesovalo. víte to bylo
všecko jeden sál a tam se to měnilo. tak on když tam přišel, no tak
já nevim, to bylo úplně, děvčata byly úplně unesený, když von jako
s někerou tančil, tak málem se ani nekoupala po tym dotyku. takže to
byl, to byl Ideál septimy. Vdavky Nanynky Kulichovy, nó, to byla, eh
to byla Hanka Vítová ((Hana Vítová)) e eh Antonie Nedošinská, Pištěk
((Theodor Pištěk)), jo to byli takoví e eh dva e eh, to bylo dueto,
který vždycky hrálo maminku, tatínka, pokaždý nějak. no a teď se
v té rodině něco odehrávalo. (..) Přítelkyně pana ministra, Adina
Mandlová, to dokonce se dávalo už ned- eh teď jako po roce osmdesát
devět, se to mám dojem dávalo Přítelkyně pana ministra. no lída
bárová ((Lída Baarová)) Dívka v modrém, Oldřich Nový, lída bárová
((Lída Baarová)) natočila strašně moc všelijakých filmů. no viděla
sem jich hodně, ale paměť, (.) jó, to bych potřebovala na to víte
nějakej čas, abych si na to nějak na všecko vzpomněla, ale aspoň tak
zhruba. (..), lída bárová ((Lída Baarová)), (...) Madla zpívá
Evropě, zdeňka solanová ((Zdenka Sulanová)), ta krásně zpívala, to
děvče nádherně zpívalo a Ladislav Boháč, ten tam dělal ňákého
profesora nebo co, jo, tak to bylo taky moc hezký. Mravnost nade
vše, nó, tak to byl hugo has ((Hugo Haas)), Světla Svozilová. Světla
Svozilová, to byl takovej typ herečky, em eh která vždycky hrála
nějakou takovou potrhlou trochu anebo e em uhádanou anebo em em já
nevim no em takovou, anebo takovou uťáplou. to byl takovej typ
herečky. Otomar Korbelář, vrasta, Vlasta Fabiánová, Helena Bušová,
to byly taky em prostě takový, světla. no a potom, to už byly
mekdonaldová ((Jeanette MacDonald)), americká herečka, Byl lásky
čas. Děvče ze zlatého západu, (.) ta zpívala nádherně, to t- to to
byl požitek uplně. a eh to byl ten Byl lásky čas, to bylo jako s-
stará herečka taková, která vzpomíná eh zpěvačka, která vzpomíná,
čili v tom filmu zazněly různé úryvky oper.

LR: mhm.

EF: to bylo moc pěkný teda. kvalitní, to teda, že z toho člověk něco
měl, že to nebyla taková em nějaká taková ta červená knihovna, jak
sme říkali. pak deana derbinová ((Deanna Durbin)) no to byla švédská
z- ta zpívala nádherně byla moc hezoučká, to bylo takový hezký dítě.
marika réková ((Marika Rökk)) to byla rakouská. ta tančila, zpívala
e em to byl taky takový divoch. teď z mužů klárk gejbl ((Clark
Gable)) a nelson edy ((Nelson Eddy)), ten nádherně zpíval a bylo to
dycky dueto s tou mekdonaldovou ((Jeanette MacDonald)), ti s- hodně
hráli spolu. širlej templejová ((Shirley Temple)) no to už vůbec a
mohla bych menovat do nekonečna.

LR: vzpomínáte si na nějaké (ty) konkrétní filmy? třeba jestli ste
na něm byla v kině a (přímo) nějaký zážitek s [těmi herci]?

EF: [no], to teda man- mám zážitek, na tom Byl lásky čas mně bylo
právě šestnáct roků. a já sem šla do toho kina do Králova Pole do
Beseďáku ((Besední dům)), vedle mě seděl... sama. měla sem
k narozeninám takový kabátek, takový do fialova károvaný, sem se
hrozně nesla a vedle mě seděli dva vojáci, jenže toto, ten film byl
tak trošku smutnej takto, já bréčela, voni mě utěšovali ti vojáci,
ale slečno, dyť neplačte, dyť to je jenom kino. mně to nepomohlo já
sem bréčela a bréčela. na to teda si <vzpomínám>, že to byl film,
když mně bylo šestnáct roků, no.

LR: dobře. a v té době, když ste chodila do té měšťanky, to znamená
těch jedenáct až patnáct let, to ste řikala, že ste chodila do toho
Oka ((kino Oko)) nebo Union, [( ) taky ještě, potom]...

EF: [Union ano, taky ale to zřídka kdy].

LR: mhm. potom do toho Sokola ((kino Sokol)), tam ste chodila teda
opravdu hodně pravidelně, jak ste řikala.

EF: no.

LR: potom do toho Besedního domu [a ještě] ste chodila někam v této
době?

EF: [ano]. no, em em, to byla výjímka, výjimka, když hrál ve městě
prostě ňáký hráli film, kterej jako výhledově se nedostal do toho
Králova Pole.

LR: mhm.

EF: jo, tak to a chtěla sem ho vidět, tak to výmečně. na kterym my
sme tam... já už ani nevim, na kterym takovym sme tam byli. (.), to
si už nepamatuju. ale byly to někdy...

LR: takže výmečně?

EF: výmečně, opravdu výmečně. tam to taky stálo dost peněz a penízky
nebyly.

LR: měla ste svoje oblíbené kino v této době?

EF: no tak ten Besední dům, to bylo takový, nó.

LR: co se vám na něm [líbilo]? proč ste tam chodila?

EF: [nó]. Besední dům se i vyklidil, vite, zase židle pryč a tam se
tančilo, byly tam plesy, takže vono to všecko bylo takové
víceúčelové.

LR: mhm. a byl nějaký důvod, proč ste chodila zrovna... nebo proč
byl, proč bylo oblíbené zrovna to kino, ten Besední dům?

EF: no, jednak bylo blízko.

N1: vysoký, prostornější.

EF: prostornější, ano, ano. bylo vysoký, nebylo to takový em takový
malý jenom a udušený, jo? už to bylo vopravdu a bylo to ty židle už
nebyly (rovno), ale bylo to...

N1: až pozdějš.

EF: až pozdějš.

N1: (napřed) bylo vpředu jenom. Besední dům ten sál byl vpředu a pak
v té aj dole [( )].

EF: [aha] a potom to předali dolů, jo, jo, jo, jo. vidiš to já sem
(se)...

N1: ( ).

EF: jó, to sme pak chodili dólu a tam to bylo teprve tak ee eh po-
postupně.

N1: tam bylo pak široký plátno už.

EF: mhm.

N1: to (už až) teď.

EF: mhm.

LR: eh

N1: teplá voda by ti nepomohla na ten zub? teplá voda?

EF: mhm mhm, [ne], ne, ne, ne.

LR: [čaj]?

EF: no nic, nějak to doděláme.

LR: no, pokud vás to opravdu bolí, tak (si) můžeme přerušit a...

EF: ale [né, né].

LR: [( )].

EF: to budem pokračovat.

LR: dobře tak bylo naopak v Brně kino, které ste neměla ráda? kam
byste vůbec nešla?

EF: to se nedá říct.

LR: mhm.

EF: nebyl důvod, nebyl důvod.

N1: ta blechárna.

EF: prosim?

N1: ta blechárna.

EF: a... no tam sem nechodila, ale jak se to menovalo ale?

N1: (eh).

LR: to bylo, nebylo to kino Studio? nebo...

EF: Studio? já nevim, jak se to menovalo. řikalo se tomu blechár...
jó, na té eh, jak se jede na Koliště, že tam eh.

N1: ne, ne, ne.

EF: Elektra.

N1: ne.

EF: ne-e? (...).

N1: jak jezdila do, jak se řikalo do ( ) na tym
rohu tam, tam byla ta blechárna. teďka tam prodávaj hadry. to už je,
to kino je dávno zrušený. takový uzoučký dlouhý, blechárna se tomu
řikalo.

EF: á, jo, jo, ale jak se to menovalo proboha, to nevim. no tak,
[tam sem] nechodila zásadně.

LR: [to nevadí].

EF: řikalo se tomu blechárna. tak sme tam, tam sme [nechodili].

LR: dobře. a chodila ste do různých podle toho, jestli ste šla sama,
s rodiči, s [kamarády]?

EF: [ne eh], já sem chodila s kamarádkou. my sme byly takový jakoby
dvojčata spolu se Zdenou, jo, tak všude sme chodily spolu, když eh
do té války em jo, tak když sme byly jako mladý holky, čtrnáct,
patnáct, šestnáct, sedmnáct, jo, tak to sme chodily všude spolu jak
svázaný. žádná neměla kluka žádného, no tak sme prostě chodily
spolu. tak asi no.

LR: dobře, dále by mě zajímalo to chování v kině. jestli ste měla ve
zvyku v kině konzumovat nápoje...

EF: ne, nikdy! a neměla sem to ráda, když tam někdo šustil. ale ono
se tehdy chodilo totiž mezi prodávat dycky mezi těma, tak chodili
prodávat nějaký ty bonbóny anebo něco, a to potom se kolikrát
vozývalo to šustění a já sem to neměla r- nikdy sem si ani sem na to
neměla peníze, já sem byla velice chudá, musela sem si moc šetřit,
(dřív) sem si ušetřila na kino, takže ehm e neměla sem to ráda,
nikdy sem to nekonzumovala.

LR: a oni chodili ee před představením?

N1: v přestávce.

LR: [v přestávce]?

EF: [v přestávce], ano.

LR: aha.

EF: byla jedna přestávka vždycky a v té chodili.

LR: mhm a (prodávalo se to)?

EF: ano a prodávali.

N1: a stříkali voňavku mezi lidi.

EF: jo a jo, stříkali voňavku ( ), mezi lidi. ano, voňavý,
ano parfém. musíš mně dycky napovědět něco. jo, stříkali voňavku,
máš pravdu. a měli takovej před sebou koš takovej, jo, jo, a tam ste
si mohla vybrat ňáký ty cukrlátka jo a a prostě bonbónky a
(všelijaký takový) cukrlátka.

LR: a bavila ste se během ehm projekce filmu [s ostatními diváky]?

EF: [ne]! kdepak.

LR: mhm.

EF: já koukala, kdepak. já sem, protože já sem to totiž hltala
vždycky a v pondělí jsme mívali ve škole vaření a v poledne byla
hodina volno. a já jim ten film děvčatům vykládala. my sme měly,
mohly jít dom na tu hodinu třeba na oběd a my sme nešly, protože
děvčata řikaly, ne, ne, budeš nám vykládat, cos včera viděla. no a
já strášný, já sem to vždycky všecko, já sem to uměla vykládat, no.

LR: mhm.

EF: [tak asi].

LR: [takže] vy ste byla ve třídě vlastně známá, že chodíte do kina?
[třeba] [ostatní spolužačky nechodily tak často]?

EF: [jo, jo]. [ne, ne], ne, ne, ne. no protože do školy eh tam do
Řečkovic tam chodily děvčata, který byly třeba z Jehnic, z Ivanovic,
ty to měly daleko moc, že, a všechno, takže em nás, co sme tak mohly
chodit, bylo málo.

LR: mhm. ee reagovala ste vy nebo jiní diváci hlasitě na ten
promítaný film? potlesk? smích?

EF: potlesk ne, no ale smích samozřejmě, když bylo dobře, smích né,
ale mhm jinak nic.

N1: smích a ( ).

EF: jedině smíchem.

N1: smíchem, no.

EF: smíchem.

LR: mhm. a po filmu nebo během něho se e potlesk ozýval?

EF: ne.

LR: ani po filmu?

EF: ne, nikdy, ne, to nebylo zvykem.

LR: dobře. eh a v kině ste, potkávala ste své známé?

EF: nó, potkávali sme se tam, no jistě.

LR: mhm. a po- ee poté, co ste šli třeba společně domů, bavili ste
se eště o tom [filmu]?

EF: [ano], no tak eh em to až sme vyšli ven, tak podle toho, odkuď
kdo byl, že? když náhodou já sem byla z Medlánek s tou Zdenou, takže
když někdo byl náhodou taky z Medlánek, no tak sme šli společně domů
a když někdo nebyl z Medlánek a eh ehm eh a potkali sme se tam, tak
sme si (pokafrali) trošičku a pak sme šli teprve domů, že.

LR: ee teď by mě zajímalo, jak ste si vybírala konkrétní film, na
který ste šla do kina?

EF: no, já sem si moc vybírat nemohla, protože sem chodila do těch
Řečkovic ((Kino Sokola v Řečkovicích)) každý týden, takže mně to
bylo jedno, co hráli, hlavně, když sem byla v kině, ale ehm e jako,
že by se mi všechno líbilo, to se nedalo říct, jo, páč to bylo mhm
vopravdu taková červená knihovna, ale vite eh e vž- v té eh e době
takový eh e ono všecko vždycky dobře dopadlo, vždycky to dobro
zvítězilo nad tím zlem. a to bylo to důležité. ať to byla slátaninka
nevim jaká románková, ale toto vždycky a co teda tam nebyly takový
ty scény postelový. to né, to nebylo, bylo to takovej eh film
akorát, že se tam políbili, to bylo všechno, jo a bylo to takový
líbivý bych řekla. líbivé filmy takový no to se nemohl hledat žádná
ňáká... (...) no, (.).

LR: dobře. a vy ste řikala, že teda výmečně ste chodila do toho
centra, do těch kin, tak ee co vás na těch filmech zaujalo, nebo jak
ste si vybírala tyhle filmy?

EF: eh no tak tam už kdybych si tak vzpomněla. tam už mě jako
zajímal nějaký hodnotnější film, prostě e tam o něco šlo. buď to
bylo z přírody, anebo ehm e nebo ehm e ehm e tam prostě tam už o
něco šlo. nedá- eh jinak bych to nedokázala vyjádřit. tak tam sem
obětovala i tu korunu nějakou, že jo.

N1: nebo známej herec nebo herečka.

EF: anebo známý herec a herečka, ano. kterej ano ten film, řikám,
nebyl plánovanej do toho Králova Pole, proto sem tam šla a (bych-)
ano, za herečkou taky a za hercem.

LR: mhm, dobře. ee kde ste získávala informace o těch filmech?

EF: (..), jédamane, kde sme to získávali? no v Králově Poli to bylo
jednoduché, poněvač tam byly plakáty dycky, jo, na celý měsíc třeba.
no a eh e ve městě vlastně taky. každé kino mělo svůj velký plakát,
kde to bylo vždycky napsaný, kdo hraje, jak a eh e co se hraje.
takže sme si mohli vybrat.

N1: a (ten) týdeník. a při tým týdeníku byla reklama (
) a filmu.

LR: mhm.

EF: a tak, jo. jo, ano, ano, týdeník byl. ano, vždycky. a tom i
vždycky inzerovali, ano.

LR: mhm, dobře a ee vy už ste teda mluvila samozřejmě o těch všech
hercích a ee že pro vás někteří byli oblíbení.

EF: no, oblíbení.

LR: takže měla ste opravdu své nejoblíbenější?

EF: no, ideály, že takový no. pokaždý jiný, že, a když bylo špatně,
tak sme (vo ně) plakali, no a takže, když zas ne, tak sme se
radovali, no tak asi. ((směje se)), to byly ty šestnáctiletý dušičky
takový, no, ještě nezkažený ((směje se)).

LR: a vy už jste mluvila tedy ee o té Ferbasové ((Věra Ferbasová)),
že jo. takže ta byla asi vaše [nejoblíbenější].

EF: [no], to byl můj úplně idol.

LR: mhm.

EF: jednak ona byla hezká, hezká, ale to bylo takové žihadlo
doslova, jo. pu- ano, hodně, ((směje se)) manžel mně ukazuje, ano ta
dovedla teda pusou mlet [nepředstavitelně]. jo, ale ona vždycky tam
hrála ňákou takovou kamarádku aj ve škole, jó, když byla ta
Sextánka, tak tam hrála takovou kamarádku a vždycky takového
diblíka, kde zpívala nějakou pisničku takovou, jo. já sem hned uměla
tu pisničku. my sextánky sami na to dbáme, naše třída ustavuje
vzory, to ještě do dneška si pamatuju. ale ta byla taková moje bych
řekla i, i nejmilejší. skoro bych řekla. Ferbaska ((Věra
Ferbasová)).

LR: a chodila ste na její filmy nebo na některé jiné filmy těch
vašich oblíbených herců opakovaně? že ste si vyhlídla třeba, že
dávají znova ten film, tak...

EF: ne, opakovně ne. zas říkám, hrály roli peníze.

LR: mhm.

EF: ráda bych, ale nešlo to.

LR: dobře. a bylo pro vás důležité, jestli šlo o film černobílý nebo
barevný, těch [barevných samozřejmě] bylo...

EF: [barevný], barevný tehdy nebyly. to byly všecko černobílé.

LR: mhm, třeba ňáké grotesky takové ty ee americké tuším ty
dysnyjovky ((Disney)).

EF: no, v- to, no jo, to už potom bylo americké filmy pak už, jo.
jo, máte pravdu, ano tam... to bylo.

LR: mhm. a bylo... když už teda hráli ten barevný, tak šla ste
opravdu jako na něj, že to byla atrakce nebo ( ).

EF: ehm no tak, ehm, že to bylo odpoledne e někdy se nedalo jít
večer, třeba že to bylo odpoledne, no a byla to taková, takový
pohádky, takové pohádkové to bylo. ehm, to byl...

N1: to byl ňáký německý film barevný první, já vám nevim, jak se to
menovalo a na to se ( ) chodilo, že to byl první barevnej německej
film. a my sme neměli u nás vyrobené barevné.

LR: mhm, u nás ne. (.) a v té době teda ještě kdy ještě se promítaly
ty němé filmy, bylo pro vás důležité, nebo vybírala ste si podle
toho, zda šlo film němý nebo zvukový? (.) bylo to pro vás nějak
rozhodující v té době, kdy byl ten přechod vlastně?

EF: no, rozhodující to bylo, protože ono ten mluvený přece to bylo
lepší, že. ten němý, tam se muselo em tam se musely ty titulky
sledovat a někdy šly tak rychle, že to ani nestačilo a ehm a uniklo
vám to, co se tam děje s- že jo, ehm. prostě ste se musela
soustředit na to eh eh to na ty eh titulky a to nebylo dobrý. to je
samozřejmý, že potom ten mluvený film, že to bylo uplně něco jinýho.

LR: a vy ( ) samozřejmě nějak nakousla, které filmy ste měla ráda,
a které ne, respektive co dělalo film tím dobrým filmem?

EF: no ehm e, tak e řikám jako e film, když sem šla domů a byla ve
mně pohoda, těm sem dávala přednost. neměla sem ráda ňáký takový,
kde se střílelo a kde eh prostě to bylo takové eh eh, vite, člověk
byl rozčilený a nakonec tam zastřelili třeba někoho, kdo si to
nezasloužil a to sem neměla ráda, páč to mě em nějak jako to, to
nebylo moje.

LR: mhm, dobře. a jaké jiné druhé, druhy zábavy ste měla ráda?

EF: zábavy? no tak ráda sem chodila tančit na studentské čaje.
studentské čaje byly eh na Stadioně o páté, jo, manžel mně ukazuje,
já vím, jo. ča- o- od pěti do sedmi anebo na Besedním domě ((Besední
dům)). řikám [tam] taky se tančilo.

LR: [mhm].

EF: takže tam taky a tam byl vstup myslim, ale korunu nebo co, takže
eh to sme taky s kamarádkou taky tam chodily, jo. no ale eh e to
bylo krásný eh to chlapci byli hezky oblečení a přišli ke stolu,
klonili se, smim prosit, slečno? že. pak vás zavedli ke stolu,
podrželi židli ( ), to byli kluci, (že,) a my holky mladý. a takhle
se chovali na studentských čajech.

LR: mhm.

EF: bylo to pěkný. ráda na to vzpomínám.

LR: a dávala ste přednost tanci před kinem nebo jiným... ?

EF: ne, to bylo, to bylo oboje ( ) ano, to i to ehm sem měla ráda.

LR: mhm, dobře. e jaké, no vlastně vy už ste o tom , vy už ste o tom
mluvila, jaké byly rozdíly v těch místních kinech? (...) třeba v tom
sále nebo...

EF: no, tak jistě, to vite, že rozdíl byl, které kino bylo eh jako
už natrvalo a jiné kde se sklízely ty vždycky ty židle a to všecko.
to byl velký rozdíl, že, no ale. (.) tak, [mhm, mhm]...

N1: [jestli mohu], tak Besední dům měl akusticky lépe vybaven
natrvalo.

EF: ano.

N1: kdežto v těch Řečkovicích ((Kino Sokola v Sečkovicích)) tam...

EF: no ano jistě, tam to bylo všecko [provizorní, (že). i
v Řečkovicích]

LR: [mhm ( )].

EF: třeba, kdežto v tom Králově Poli už to mělo tu akustiku a
všecko, čili tam už z toho byl větší požitek, že.

LR: mhm.

EF: ano ale když v Řečkovicích dávali třeba zoro, tajems- tajemný
mstitel ((Zorro mstitel)) no tak to stačilo klidně, jo. někdy i to
dávali, že. ale to byly takový filmy takový (abych řekla víc)
úpadkový. to jsme šli proto, že jsme to měli zadarmo.

LR: e z čeho se skládal obvykle program projekce? jak představení
začínalo a co se dělo po přestávce?

EF: tak ehm eh to bylo zezačátku mám dojem, že byly zprávy, ne, ne?
nebo co bylo? (..)

N1: s- s- snížilo se osvětlení a šly diapozitivy a reklama.

EF: a tak. reklama šla napřed?

N1: jo, pak se zhaslo uplně, šel týdeník...

EF: eh týdeník se to menovalo, ano, ano, ano.

N1: pak někdy [po tom] týdeníku krátká přestávka,

EF: [týdeník].

N1: přišli další lidé a teď šel film.

EF: mhm tak, tak. a mezi pak ten film měl přestávku taky.

LR: mhm.

N1: ale jenom [při začátcích], později už ne.

EF:[chvílečka]. později už ne, ano. později už se film, to už pak
šlo napořád, ale zezačátku to měl právě přestávku a tam se prodávaly
ty cukrlata.

LR: mhm.

N1: ta přestávka asi musela být, že museli, technikou nestačili. tam
nebyli třeba d- e dva, dva promítací stroje nebo, jo, jak teď sou,
jo. jeden začne a druhý na to navá- a byl jeden a ten musel vyměnit
kotouč (a to byla) přestávka. z technických důvodů.

LR: mhm a můžu se zeptat, (vy ste) taky ee z Brna jako původně?

N1: no [jistě].

LR: [(jestli ste navštěvoval kina)]?

EF: [narodil se] v Medlánkách, ano.

LR: jo?

N1: (no).

LR: takže kdybyste měl zájem, tak bych určitě měla zájem nebo
některý z mých kolegů, že bychom mohli udělat taky rozhovor?

N1: se mnou?

LR: no. no nás zajímá právě ee (teď) ste samozřejmě tady a se o tom
taky...

N1: no mohli byste, co by ne.

LR: takže se pak třeba můžeme domluvit?

N1: (mhm).

LR: dobře, protože prostě samozřejmě jiné sou vzpomínky vaší paní
[(a jiné sou) vzpomínky vaše], takže...

EF: [no jistě, jistě]. manžel měl jiný, no.

LR: dobře, tak se potom můžeme domluvit.

EF: co bysme stude- pro studenty neudělali.

LR: ((směje se)). ee a takže ty reklamy ten týdeník, měla ste ee o
ty doprovodné části programu zájem? chodila ste na ně? nebo ste šla
až na ten hlavní film?

EF: né, j- všecko sem absolvovala.

LR: mhm.

EF: od á až do zet to bylo slušné. né, když se rozsvítilo trošku,
tak abych honem sedala tam do lavic, to ne.

LR: mhm, dobře. a ještě taková spíš možná, uvidíme, jestli ste to
zažila, spíš možná taková kuriozita, jesi ste někdy byla přítomna
promítání filmu v domácnosti? v té době do roku devatenáct set
čtyřicet pět.

EF: ne.

LR: ne.

EF: ne, ne, ne.

LR: dobře. no a teď už sme téměř u konce, to je téma protektorát.

EF: hm.

LR: jak na vás působily změny po roce devatenáct set třicet pět, kdy
začaly platit ty protektorátní předpisy v kinech?

EF: no...

N1: že to bylo dvojjazyčné.

EF: ano, to bylo všecko dvojjazy- ano, e dvojjazyčné e. prostě pokud
neuměl někdo německy, že. sme se ve škole učili němčinu, takže eh to
bylo dvojjazyčné, no. em ty filmy no...

LR: působilo to na vás nějak ta dvojjazyčnost?

EF: no jó, to hm. (..) tak ty filmy některý taky nebyly špatný, no
tak obsahově, no ale jinak, to vite, no.

N1: v týdenících byla válka.

EF: no vz- vz- vztahovalo se to ideově už někam a ehm to bylo
špatný. a my, když sme vokolo sebe viděli ve válce, jak v Kouničkách
((Kounicovy koleje)) střílí, že eh se střílí naši študenti anebo
lidi v koncentrácích a všecko, takže už sme vůči těm filmům em em
měli určité zaujetí, že. to se nedá nic dělat. už to nebylo vono,
no. ale výbírali sme si. někdo jako, řikám, někdy ňákej film jako na
to sme mohli jít, jo. ale tak, jinak to vadilo.

N1: ( ) když byl hudební film.

EF: prosim?

N1: když byl [hudební film].

EF: [hudební film], ano. když byl hudební film, to bylo, to bylo
výborný.

LR: mhm.

N1: tam tančila ta rita [( )].

EF: [e rita] hajvortová ((Rita Hayworth)), no, no, no. marlen
ditrichová ((Marlene Ditrichová)) zpívala pěkně jo, tak to potom
dávali, ale. tak to šlo. jo, už už kvůli těm herečkám taky, páč to
byly vynikající herečky, že. a pak sme s- se dozvěděli, že vlastně
ta marlena ditrichová ((Marlene Ditrichová)) pak pracovala proti
Německu, přestože je z Německa pocházela, že a všechno, no tak tím
nám byla ještě víc sympatická, vona pak byla na... takže ehm asi tak
ta ideovost, ta už to poznamenala a to už nebylo ono.

LR: a v této době, v tom období protektorátu, chodila ste do jakých
kin?

EF: no do toho samýho v [králově... áno to samý jako] v Králově Poli

LR: [( ) mhm].

EF: anebo v těch [Řečkovicích], ((Kino Sokola v Řečkovicích)) jo.

LR: [mhm].

EF: tak to samý.

LR: mhm.

EF: nikde jinde.

N1: oni české filmy se i v protektorátu vyráběly.

LR: mhm.

N1: ale musely mít dole titulky německy.

EF: hm hm.

LR: a chodila ste do kina více nebo méně než dříve v tom období
protektorátu?

EF: no, řekla bych i trošku méně. méně. my sme potom raději volili
vždycky, protože sme museli pracovat v aj sobotu všechno, jo. tak
sme měli jen tu neděli odpoledne no tu chvílu volno, tak sme raději
volili ven do přírody. a to už byly party takový, že už sme měli
udělaný a takže sme volili raděj už potom přírodu, ( ) ven trošku.

LR: mhm, dobře. ee na tuto otázku už ste nejspíše odpověděla, ale
jenom kdybyste chtěla doplnit, jestli se změnil výběr filmů, na
které ste chodila a proč?

EF: teďka jako jo? ne?

LR: [ne, ne, ne, po tom roce]... po tom protektorátu.

EF: [ne, tehdy, tehdy]. no, změnil, změnil? změnil. poněvač místo
těch romantických takových, který sem řikala jako, já nevim, že,
těch romantických. tak se to zaměnilo prostě za jinej žánr takovej
už, to už, prostě to bylo jiný. já si momentálně nemůžu vzpomenout
v ně- v za Německa, na ktere- kterej film mě třeba by bejval nějak
trošku zaujal aspoň, nevzpomenu si.

LR: mhm, to nevadí, záleží spíš na tom, záleží spí-, záleží spíš na
tom, že ste teda opravdu si [vybírala trošku jiné].

EF: no. [ano, ano, ano].

LR: mhm. ee jak se vaše chození do kina a chování ostatních diváků
měnilo s blížícím se koncem války? jestli tam byli nějaké...

EF: (...)

N1: když byl týdeník a už se chýlilo ke konci, tak už se řikalo, a
už dostávaj na frak.

EF: aha, [jo, jo].

N1: [už utíkají].

EF: při týdeníku, tys mně ano připomněl při týde-, ano, při
týdeníku. tam už jako se někerý věci braly dvojsmyslně.

LR: mhm.

EF: a e a už se na to dělaly nějaký ty poznámky. ano, tak, při tom
týdeníku.

LR: dobře.

N1: protože voni Němci hlásili, my sme nastoupili do nových pozic,
no a my už sme řikali, (ty už) vedou.

EF: n- no, ano, ano.

N1: už dostávaj na frak.

LR: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození a na jejich
atmosféru?

EF: ano. po osvobození jsem byla na sovětském filmu Bylo jedno
děvčátko. byl to nádhernej film, strášně smutnej, strašně smutnej.
to byla holčička, která přišla o rodiče o všechny a s babičkou
prostě cho- v tech mrazech a to všecko tak chodila pro vodu tam
kamsi a všechno, prostě ten život takovej eh e ve válce jak. ti Rusi
prožívali ten život ve válce. byl to krásnej film, ale strašně
smutnej a ta holčička hrála jak nejlepší snad hérečka. to sem
neviděla, to dítě, jak ta teda odvedla tu práci. to bylo. a ta
babička její. moc sem se tam naplakala, jo, ale to byl můj první
film a dodneška si ho pamatuju.

LR: mhm.

EF: jak to bylo krutý. v té válce.

LR: a pamatujete si teda po tom osvobození na přímo, změnily se
nějak reakce nebo chování těch diváků v těch kinech? [bylo to ňáké
jiné oproti té válce]?

EF: [no tehdy hned] po roce čtyřicet pět my sme chodili taky na
Stadion, že. na Stadioně dávali příro- jako v v v přírodě dávali
filmy. kde se ee kde byly reakce bylo nabito, tam byl to byl nabitej
stadion a bylo to taky něco jako z války a když prostě jako vítězili
Rusové, anebo já nevim, tak se tleskalo. to se tleskalo. tehdy bylo
velký...

N1: ( ).

EF: velký eh e eh, ano, takovej víte. prostě to bylo radost, že už
je po válce a všechno, prostě sme se radovali ze života.

LR: mhm.

EF: vopravdu. sem chodila na všecky možný brigády, všechno, protože
eh to už už byla válka pryč. a tak to bylo i na ty v tech kinech,
tam se reagovalo opravdu tleskáním, jo, když eh e byl ňákej úspěch,
jo. tam šlo, ty vojáci měli úspěch ňákej. takže to se tleskávalo.

LR: mhm, dobře. a ještě tady mám poslední věc. si musim... takový
seznam filmů, který se právě promítal v té době. (něco) byste si
mohla pamatovat. (takže) jenom třeba právě jesi si, (když si) to
přečtěte, jestli si třeba vzpomenete, který z nich byl váš oblíbený,
nebo na kterém z nich ste byla...

EF: jé, céká polní maršálek ((C. k. polní maršálek)). no jisťé, to
byl eh e eh to byl ten... To neznáte hadi- Hadimršku ((To neznáte
Hadimršku)), viděla. Pobočník jeho výsosti, ano, viděla. Zlatá
Kateřina, ne, to jsem neviděla. Mata Hari, jo, to byl krásnej film.
Mata Hari, to byl nádhernej film. Moderní doba, Tři muži ve sněhu,
ne, neviděla. Svět patří nám, viděla. Dobrá země, neviděla. Sněhurka
a sedm trpaslíků, je, to bylo nádherný. to bylo e to bylo ehm v k-
kreslený film. Ducháček to zařídí, viděla. Tři děvčátka pokračují,
to nevim co to je. U pokladny stál, viděla. To byl český muzikant,
ano s s Korbelářem ((Otomar Korbelář)), ten hrál Kmocha ((František
Kmoch)), viděla. Město ztracených, neviděla. Opereta (.), to nevim.
Roztomilý člověk, viděla. Vídeňská krev (.), Vídeňská krev...

N1: viděla, taky.

EF: myslim, že jo, viděla. viděla. Muži nestárnou, no jistě, to sem
viděla. Dobrodružství barona Prášila, no jistě, ano. Tanečnici
((Tanečnice)) viděla s Glázrovou, Marie Glázrová. La Paloma... (.)
Neviděli jste Bobíka?, viděla, ano. Její oběť, neviděla. Sobotu
((Sobota)) sem viděla.

LR: mhm a když ste si to četla, nevybavila ste si ňákou vzpomínku,
třeba z kina nebo...

EF: (..) z kina? (..) ne. kino probíhalo, nic s s se nedělo. nic.
akorát když to byl dobrej film, ňákej legrační, tak se to všecko
hurónsky... já sem se teda tak strašně smála, že sem nakazila všecky
vokolo, protože to bylo někdy opravdu...

LR: mhm, dobře, [(tak jo, děkuju vám)].

EF: [tak asi] ((směje se)).

LR: tak já myslim, že ještě teda naposled vám samozřejmě musim dát
šanci, jestli byste ještě chtěla něco dodat, o čem sme dosud
nehovořili, třeba ňáká vaše výrazná vzpomínka nebo cokoli.

EF: nic si nevzpomínám už. akorát, že sem byla mladá a byly to
krásný léta. mhm. když byla ta válka, tak sme si ( ) my mladí prostě
našli, že jo, kousíček aspoň toho českýho.

LR: mhm.

EF: asi tak. no nevím, jinak, ňáký. bych ňáký události ňáká, že by
se něco. Akorát, že někdy sme museli z kina ven, že se bom-
bombardovalo, byly si- ty sirény, že a muselo se jít do krytu.
akorát, to někdy ehm, (že) to člověka postihlo, ale jinak.

LR: to ste přímo zažila i?

EF: prosim?

LR: to bylo časté?

EF: nó, tak jo, no, ale zrovna sme nemuseli být v kině, třeba sme
byli někde jinde.

LR: mhm, mhm.

EF: ale v tom kině třeba nás to někdy taky em

LR: taky dostihlo.

EF: chytlo no.

LR: mhm, dobře.

EF: takže tak. to je všechno?

LR: tak sme u konce.

EF: ano?

LR: já si to tady...

konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Soňa Morgenthalová
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 25.6.2010, Brno

Rok narození: 1929, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: Mateří (Maloměřice), tam bydlela asi do roku
1937. Poté asi do roku 1939 na Palacké (Královo Pole). Pak ulice
Holubova (Lesná).

Povolání rodičů: Otec vyučený tkadlec, pracoval jako zástupce u
banky Slávie. Poté, co byla banka zrušena, dělal jiné práce.
Biologická matka byla služebnou, adoptivní matka nebyla vyučená, ale
pravděpodobně chodila do práce. Adoptivní matka asi v roce 1936
zemřela, po roce se otec znovu oženil, žena do práce nechodila.

Povolání narátora: Mateřská a základní škola v Maloměřicích.
Měšťanka na Cacovické v Husovicích. Vyučila se dámskou krejčovou na
Pekařské, učení ukončila roku 1946. Poté odjela za prací ke Karlovým
Varům do textilní továrny, tam byla rok. Vdala se a žila Ústí nad
Labem, kde pracovala jako dílenský plánovač. Poté, co se ji narodily
děti, pracovala v jeslích. Při zaměstnání vystudovala střední školu
a vyšší pedagogickou, poté pracovala až do důchodu jako učitelka.

SM: takže dneska máme dvacátého pátého června dva tisíce deset a já
tady mám paní narátorku sebou. já se vás nejdřív zeptám na celé vaše
jméno?

LS: já se jmenuji L. š. [S.].

SM: a za svobodna ste se jmenovala?

LS: Š.

SM: ano. teď bych vás poprosila o rok va- a datum a rok vašeho
narození.

LS: no narodila sem se už velmi dávno, eh čtvrtého devátý
devatenácset dvacet devět.

SM: mhm. eh teď jestli byste mohla zrekapitulovat, kde všude ste
bydlela do roku štyřicet pět.

LS: no tak narodila sem se v Brně a ty rodiče kteří mě vychovávali,
byli také z Brna, takže sem byla v Brně, v Maloměřicích na Mateří,
třicet tři, ten dům už nestojí, protože tam stavěli seřazovací
nádraží, tak ten dům zbourali, nebo více domů, no pak sem pak sem
čas bydlela asi rok v Králově Poli, když se tatínek znovu oženil,
pak sem bydlela na Lesné, tam sme stavěli nový dům, když tamten nám
zbourali, a eh dneska tam byly jenom tenkrát tři čtyři domy, dneska
je tam velké sídliště, no a pak když sem se vdala, tak sem bydlela v
Ústí nad Labem, tam sem bydlela dvacet let, a pak sem se vrátila do
Brna, a už sem tady zůstala zase zpátky.

SM: mhm mhm a pamatujete si ještě ulici, na které ste bydlela v tom
Králově Poli?

LS: na Palacké

SM: Palacké a číslo si eště pamatujete?

LS: no, číslo si nepamatuju, ale na tom místě je dneska nějaká
banka, protože to byl velmi starý dům, takový ten pavlačák do dvora
to bylo, a to tam bydleli tam bydlelo několik rodin příbuzných té mé
nevlastní matky. no, během času se to zbouralo a dneska je tam
nějaký obchod s textilem a banka, nevím jaká nějaká banka je tam.

SM: mhm mhm a v té Lesné tenkrát tam eště asi nebyly ulice, že,
nebo...

LS: ne. ale ta ulice měla nebo naši náš dům měl číslo, jmenovalo se
to Holubova sedumnáct osumdesát osum. a patřilo to do Husovic,
pokračování takové té té ulice, která vedla z hlavní, jak se jmenuje
hlavní ulice v Husovicích už nevím, ale hlavní nahoru do kopečka až
na tu silnici a kopala se tam eh nebo budovala se dráha, ta Tišnovka
dříve jezdila jinudy, kousek dál, asi nevím tak asi o sto metrů dále
jezdila a tam budovali takový velký výkop, pro tu novou drá- pro tu
novou štreku jak sme říkávali pro tu novou dráhu do Tišnova, no a
dneska tam jezdí vlak teda,

SM: mhm

LS: tudy. bylo to podél naší zahrady.

SM: dobře a jaké školy jste do toho roku štyřicet pět navštěvovala?

LS: no mateřskou školku v Maloměřicích, pak základní školu také v
Maloměřicích, ten roh v Králově Poli na Palacké, to by už byla třetí
třída a čtvrtou pátou jsem dochodila v Maloměřicích u kapličky, je
tam stará škola, tak tam sme měli naši třídu, no a pak eh do
měšťanky sem chodila na Cacovickou v Husovicích, a střední školu
jsem dělala jedenáctiletku v kr- eh v Ústí nad Labem jako jako vdaná
už při zaměstnání,

SM: mhm

LS: a pok- pokračovala jsem ještě tou tou vyšší pedagogickou,
protože na vysokou sem se nedostala, a navíc sem měla už dvě děti,
takže bylo dost těžké jezdit do Prahy, manžel byl stále pryč, byl v
Praze ve škole, takže sem už to chtěla rychle ukončit, abych už
dělala to co sem chtěla že, to kantoři- ření, tak sem jezdila do
Litoměřic na vyšší pedagogickou, a tam sem odmaturovala. další.

SM: mhm mhm. a byla jste před tím rokem štyřicet pět někde
zaměstnaná? nebo nebo [ste]

LS: [no to] sem nebyla to sem měla dítě eště.

SM: to ste ano chodila ste eště do školy, že.

LS: to sem nebyla zaměstnaná.

SM: mhm mhm dobře, teď bych se vás zeptala, jaké bylo povolání
vašich rodičů?

LS: no tatínek byl tkadlec a myslím eh ta moje první maminka nevím,
ta ta eh byla jako mladá holka služebná, jak sem si přečetla z
rodného listu a adoptovali se mi právě tito rodiče, maminka ta
nebyla vůbec vyučená, ta co si mě adoptovala, a tatínek byl vyučený
tkadlec. ale tenkrát dělal zástupce nebo pracoval u banky Slávie.

SM: mhm

LS: to si vzpomínám, že jezdil stále do světa a, no a později dělal
i jiné práce, protože prostě něco dělat musel, že, a tamta banka
Slávia se zrušila, no a pak byla válka, pak byla okupace takže to
už, no a matka už nepracovala, ta nevlastní matka nepracovala vůbec,
ta maminka co si mě adoptovala eh zemřela když mi bylo sedum let.

SM: mhm mhm

LS: takže otec se oženil za rok znovu a vzal si tu druhou mámu, a ta
do práce nechodila.

SM: jo. a měla ste nějaké sourozence?

LS: neměla ne.

SM: neměla mhm eh a tedy nejvyšší vzdělání jakého jste dosáhla...

LS: středoškolské.

SM: to bylo středoškolské. mhm a kdybyste mohla teď nějak stručně
shrnout výčet těch povolání, kde ste pracovala až do odchodu do
důchodu?

LS: no, vzhledem k tomu, že sem chtěla studovat a nevlastní matka si
to nepřála, prohlásila, že mě nebude živit kolik let a že mám jít do
fabriky jak se říkalo, pracovat, že ona také pracovala ve fabrice,
takže já můžu taky. no a i tatínek i já sme tedy nechtěli, já sem
chtěla aspoň teda se něco vyučit a tak svolila, abych se šla učit
dámskou krejčovou. to sem se učila u pana Vernera na Pekařské, tak k
tomu svolila, protože ona sama také se kdysi učila eh tou dámskou
krejčovou a stal se jí nějaký úraz do oka, se píchla špendlíkem,
takže špatně viděla, tak už nemohla dál toto zaměstnání dělat, a
nemohla se ani doučit, takže svolila k tomu, abych se já vyučila tou
dámskou krejčovou. no a v roce čtyřicet šest sem udělala tovaryšské
zkoušky, no a protože se mně doma nelíbilo, protože matka byla velmi
zlá a neměla mě ráda, byla skutečně taková čítanková macecha, tak
che sem odjela pracovat až ke Karlovým Varům do textilní továrny,
kde sem předpokládala, že bude nějaký internát a že budu mezi
mladými, což bylo úplně jiné, protože každý sme museli bydlet sám a
sami se živit a sami se o sebe starat, ale byla to škola života celý
ten rok.

SM: mhm

LS: no a pak sem pracovala eh pak když sem se vdala, tak sem se
vdala do Ústí nad Labem, tam sem pracovala eh jako dílenský
plánovač, eh v takové dílně kde se vyráběly stroje, byla myslím
armaturka nebo něco takového, no tak to to mě celkem bavilo, to sem
dělala dost ráda, no a pak sem měla děti, tak sem byla na mateřské a
s dětmi pak sem začla pracovat v jeslích, protože tenkrát nebylo tak
běžné, tenkrát vůbec jesle předtím nebyly a když se zakládaly jesle,
tak matky které dávaly děti do jeslí byly považovány za špatné
matky, to až později teprv se to propagovalo a uznávalo, no a já
samozřejmě sem nebyla výjimka, měla sem o ty děti strach, že by cizí
lidé se o ně starali, tak sem se rozhodla že tam budu zároveň
pracovat, i když sem nechtěla být u svých dětí, aby to nevyznělo a
neměla protekci nebo neměly děti, že, ale přesto sem eh tam
pracovala, asi dva roky, tom no a když děti povyrostly, tak sem se
rozhodla, že si přece udělám tu školu co sem chtěla, tak sem v Ústí
nad Labem začla chodit na jedenáctiletku na Střekov, kde ta škola
pro nás tedy byla, no a to bylo při zaměstnání, takže ráno sem šla
do práce, děti do jeslí, pak sem ale tam byly v Předlicích také
jesle týdenní, takže sem je tam mohla nechat, no tak když sem potom
pracovala v té továrně, tak to bylo trošku složitější, ráno v pět
hodin musely děti vstávat, abychom je do- je dovezli do jeslí, pak
teprve zase zpátky do práce a bylo to trošku hektické no naš-
naštěstí manžel byl ochoten vstávat taky a vždycky jedno já, jedno
on, protože sem měla dvojčata, takže někdy musel nést on obě,

SM: mhm

LS: no a pak sem šla teprve do práce a odpoledne sem šla do školy,
čtyřikrát týdně sem jezdila na Střekov na tu jedenáctiletku a
vracela sem se tak <v půl osmé>.

SM: mhm a když ste dodělala tu jedenáctiletku, tak ste potom
pracovala...

LS: pak sem si eště udělala eh pak sem jezdila eště do těch
Litoměřic na tu vyšší pedagogickou, kde sem udělala doplňovací
maturitu a eště dříve než sem to skončila, tak už v Ústí nad Labem
byl nedostatek učitelů, takže už sem šla napřed do družiny asi půl
roku, a velmi rychle potřebovali abych šla učit, no a protože to byl
můj zájem a velmi mě to bavilo a líbilo se mně to zaměstnání s
dětmi, tak sem šla učit.

SM: mhm a učila ste až do důchodu?

LS: učila sem asi padesát let.

SM: mhm mhm dobře, a kdy pro vás skončilo takové to pravidelné
navštěvování kina?

LS: no (.) myslím že, tak pravidelné tehdy když děti už byly větší a
začaly chodit do kina samy. kdy jsem to ale dlouho sme chodili
spolu, já sem měla o ně strach, aby se zbytečně někde netoulaly,
takže sme chodili na pohádky a,

SM: mhm

LS: spíš do toho divadla, ale do kina sme chodili jednou týdně
pravidelně, protože televize nebyla,

SM: mhm

LS: nic takového, a děti hodně sportovaly postupem nabývaly více
prostě zájmů, napřed chodily do baletu, to pokračovalo, pak chodily
do hudební školy na klavír obě a jedna na housle, no cho- pionýr,
že, pak lyžovaly, plavat chodily, bruslit chodily, všecko se nedalo
dělat závodně, takže musela sem chodit s nimi, něco se občas
upustilo, protože to nestačily, no ale měly dost činností, že neměly
čas na nějaké che toulání a na nějaké výstřelky.

SM: mhm to znamená, vy ste tedy přestala tak pravidelně chodit do
kina, když vám vyrostly děti.

LS: ano jinak sme spolu chodili, no, ale chodili sme s manželem sme
chodili do kina taky.

SM: mhm

LS: to ehm

SM: i potom teda?

LS: to byla jediná to, no a pak sme si vzali předplatné do divadla,
což teda já bych preferovala, protože odmalička sem chodila do
divadla, sice na kašpárka, ale bylo to náš každotýdenní takový
prostě zvyk a to byla naše kultura, že.

SM: mhm. to znamená, že do ale do toho kina už ste potom nechodili
tak často třeba jako to do toho divadla, že?

LS: no do divadla myslím tak stejně asi,

SM: mhm

LS: tak jednou týdně do divadla jednou týdně do kina.

SM: takže i když i když ste měla ty starší děti, tak pak ste chodila
s manželem do kina?

LS: ano ano chodili sme, ano.

SM: a potom kdy ste přestala tak chodit do toho kina?

LS: no tak přestala, přestala sem chodit, až sem byla v Brně.
protože em měla sem postupně obě děti nemocné a byly dost vážně
nemocné, takže nejen že sem neměla zájem, pochopitelně, ale spíš do
toho divadla pak sme zůstávali u toho divadla, měli sme předplatné a
to kino už bylo, no a pak to tak zdražili že to bylo mm bylo dost
neúnosné, a v důchodu vůbec nechodím do do kina, protože jenom do
divadla, na předplatné.

SM: mhm mhm dobře. teď se tedy zaměříme na vaši dětskou zkušenost s
kinem, eh to znamená do období vašich ee asi asi deseti let. nejdřív
bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svou úplně první návštěvu
kina, nebo jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky na kino.

LS: no my sme bydleli v Maloměřicích a kino bylo v Hhusovicích,
takže sice to nebylo daleko, protože tam naše ulice byla vlastně na
začátku Maloměřic, tam kde se dneska otáčí tramvaj za mostem,
maloměřickým, a chodila sem do toho kina eh většinou se svými
synovci, eh protože protože moje matka mi na kino nedávala peníze
nebo nějaké kapesné sem vůbec nedostávala, no a protože teta mi dala
korunu na kino, ale musíš si vzít kluky sebou. no a děti byly malé,
jim byly třeba tři čtyři roky, tak sem si kluky posadila na na
kolena a když už sem byla moc unavená, tak sem je posadila na židli
a sama sem si šla stoupnout vedle lavic, když začli zlobit, no tak
sem si je zas musela vzít, ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: mhm mhm

LS: to sem bydlela u té tety, protože naši stavěli dům na Lesné, a
já bych jim tam víceméně překážela, a kromě toho sem hlavně musela
chodit do školy, a škola byla v Husovicích a tam naši si na zahradě
postavili takovou chatu, kde přebývali, protože také pracovali na
tom domě, že, no a já už bych neměla tedy kde spát, kde psát úkoly a
tak dále, a přes zimu vůbec tak přes zimu sem byla také u té tety no
a když sem když byly prázdniny, tak sem pracovala, m eh s rodiči na
tom domě jak, nešlo to tak rychle jako kdyby bylo hodně peněz, že
oni si museli postupně půjčovat peníze, no a protože sme museli
bourat kvůli státnímu zájmu, kvůli tomu nádraží, tak taky sme
dostali povolení na tu stavbu, že, jinak Češi nesměli, pokud vím,
tak za války nedostali povolení ke stavbě nějakých domů, to jenom
výjimečně, to jenom když se muselo bourat, tak zas dostali povolení
a to sme byli my a ještě další sousedé, kteří tam nebo někde jinde
také zbourali a stavěli.

SM: mhm mhm eh a před tím než ste začala chodit s těmi svými
synovci, tak ste do kina nechodila?

LS: no, tak si vzpomínám, že sem někdy šla s maminkou. s tou
maminkou co si mě adoptovala ještě, jenže to sem byla dost malá,
takže si z toho moc nepamatuji.

SM: mhm a s těmi synovci ste chodila do toho kina asi jak často?

LS: no každý týden, to bylo jednou každý týden obyčejně v neděli to
bylo,

SM: mhm

LS: v neděli odpoledne hráli, v Husovicích bylo kino Jas a Sibiř,
takže sme chodili to co se nám tam kde hráli film, který podle názvu
obyčejně, sme mysleli, že bude pěkný.

SM: mhm a navštěvovala ste v tuto dobu i nějaká jiná kina než než ta
husovická? ten Jas a Sibiř?

LS: ne.

SM: ne?

LS: myslím že ne, až později v Králově Poli, protože tam sem měla
jako ty příbuzné od matky, jeden rok sem tam také bydlela nebo asi
půl roku, u té nevlastní matky a tam sem chodila také do školy to
sem chodila ale do třetí třídy, to bylo eště před tím, no a tam bylo
kino Morava, kino myslím no už nevím to je tam dodnes, ale to jméno
sem zapomněla, takže tam sme občas do té Moravy anebo do toho
velkého kina chodili.

SM: mhm

LS: a spíš později až potom až po válce.

SM: mhm mhm dobře a do těch husovických kin tam ste chodili asi
proto, že to bylo blízko, pokud se nemýlím.

LS: protože tam všude jinde to bylo daleko.

SM: mhm mhm a jaký byl názor rodičů na film a na kina?

LS: no naši také chodili, ale velmi málo. velmi málo, spíš do
divadla, v Husovicích byl eh Svatoboj se to menovalo, takže tam sme
ně- někdy sem chodila s rodiči do toho divadla, to už sem byla pak
starší.

SM: mhm mhm a jaký byl postoj školy k filmům a ke kinům? vyjadřovali
se učitelé nějak ke kinům nebo?

LS: no nevím že by se vyjadřovali, ale eh vím že sme začali chodit
se školou, sme začli chodit až po válce. začli chodit.

SM: na filmová představení?

LS: na filmová předs- samozřejmě do kina. to byly obyčejně jako
vybrané filmy, které buď ideově nebo zajímavé pro děti nebo ne-
někdy také bylo protože ehm to bylo jakoby za odměnu, na konec
školního roku a tak. ale i mezi rokem a pak v době kdy sem já učila
tak sme chodívali nevím tak jednou za čtvrt roku se chodívalo s
dětmi, když dávali nějaký film který doporučilo ministerstvo
školství zřejmě tak sme na to chodili no a to už to už nebyla taková
pohoda, protože to už děti byly mm dost rozjívené a dost neukázněné
to bylo to každý ten učitel měl co dělat, aby je udržel vůbec při
kázni a v pozornosti, to.

SM: mhm a byl pro vás film v tom dětském věku důležitý?

LS: ano velmi. velmi, já sem se strašně těšila někdy říkám, že to
bylo jako drastické když ukazovali to bombardování hlavně v těch
týdenících tam ukazovali jak jak eh německá armáda vítězí, jak
lítaly bomby a rozbité domy, jak to lítalo, tak to sem nebyla
schopna ani celé sledovat, to sem vždycky musela sklonit hlavu a m a
klukům zakrýt oči, protože to bylo tak drastické, že malé děti se
rozbrečely někdy rozplakaly a em ne žádná idea to teda nebyla nebo
vůbec poučení pro ty děti ale asi ano, protože si musely pamatovat,
když přišly domů tak to vyprávěly tetě a mamince, že to byla, jeden
syn byl tety a jeden syn byl její dcery, takže to byla maminka a
babička ale <měly stejné děti> takže tím e

SM: mhm a chodila jste jako dítě někdy i na nepřístupné filmy?

LS: ne ne to v životě ne

SM: [mhm]

LS: [ty] dávali jenom večer, tak to vůbec to, já sem ani nevěděla že
sou přístupné nebo nepřístupné to vůbec já sem večer nechodila
nikam, to.

SM: mhm dobře, tak teď se dostáváme k vašim diváckým návykům, eh já
bych se zeptala nejdřív jak často ste chodila do kina po tom eh když
ste když ste už vlastně byla trochu starší, to znamená eh

LS: když sem mohla sama jít do kina?

SM: no no no ale pořád ještě před tím rokem čtyřicet pět.

LS: ano to sem mm chodila právě do těch Husovic do Jasu ((Jas)) nebo
do Sibiře ((Sibiř)), no jestli je důležité, jaké filmy sem viděla
tak ty filmy byly obyčejně takové dobrodružné co byly pro děti, to
bylo odpoledne že večer sem nechodila takže třeba ta Tarzan a zelená
bohyně, to bylo mé oblíbené, a protože to bylo několik dílů, tak
když to dávali, tak sem si vymodlila vždycky abych dostala peníze na
kino a mohla jít se na to podívat, nebo eh s Jindřichem Plachtou
((Jindřich Plachta)), to bývaly taky filmy, které byly i pro děti,
eh nevím e se Zdenkou Sulanovou ((Zdenka Sulanová)), tu sem
milovala, to byl můj ideál v té době, protože ona začala zpívat a já
sem vlastně teprve mm jako dorůstala do toho věku, kdy děvčata se
začínají o sebe zajímat, že, takže ta Zdenka Sulanová ((Zdenka
Sulanová)), všechny její písničky sem uměla zpívat, a no nebo Dana
modřická ((Dana Medřická)), ta byla tenkrát mladá krásná, tak ta
také byla v těch filmech, když sem já mohla se podívat, Věra
Ferbasová, to byla taková veselá jako holka, ta také vždycky hrála
mm no byla oblíbená mezi děvčaty velmi.

SM: mhm, dobře a kdybyste měla nějak eh jako říct jak jak často ste
chodila? v té době do toho kina.

LS: no tak často tak

((někdo vchází do dveří))

LS: dobrý den

SM: už už ste chodila před tím ste vlastně chodila třeba každý
týden, že,

LS: no to sem chodila ale ale...

SM: a teď už to bylo méně často nebo více?

LS: méně často no méně často no to i někdy ve všední den, když
dávali nějaký ten film co, ale s rodiči, ne to to byla výjimka,

SM: mhm

LS: nebo navečer sme většinou nechodili.

SM: a co to způsobilo tu změnu, že ste chodila méně často do toho
kina?

LS: no, začala válka.

SM: mhm

LS: a sice Maloměřice nebyly nějak bombardované, ale i rodiče se
báli lidé se cho- báli chodit večer moc někde z domova, kromě toho
ten fašizmus byl skutečně strašný, to lidé měli strach, když někdo
večer zazvonil, tak eh se třásli hrůzou, že je to gestapo. že sou to
gestapáci a že nás dou zavřít nebo prohledat byt nebo mm prostě
někoho hledali, takže ty em ty situace byly tak drastické pro
normální lidi, že radši večer vůbec nechodili, ven.

SM: mhm mhm a a a která kina ste navštěvovala tedy ještě potom do
toho roku štyřicet pět, když už ste chodila třeba sama do toho kina?

LS: no do toho čtyřicet pět ne, to sem eště ne ne až potom.

SM: aha

LS: sem chodila sama, to mně bylo eh ale někdy sme šly s tou mojí
sestřenicí,

SM: mhm

LS: nevlastní, v Králově Poli tak sme tam chodily do toho kina,
říkám do té Moravy ((Morava)) a do toho velkého a pak tam bylo eště
jedno kino teď jesi je tam nějaký seknd hend ((second hand)), to
bylo říkali tomu blechárna ((pravděpodobně Besední dům)), nevím
proč, jestli tam byly ty blechy nebo ne, ale byl to takový dlouhý
sál, takže ze zadu eh ani nebylo už moc vidět, to bylo taková nudle,
a kam sme eště chodili, no ve městě sme občas byli, protože kino Čas
hrál celý den, tak asi dvakrát sme tam zašli, se podívat, ale tam
byly samé aktuality jako a zase ty to vítězství německých vojsk, to
bylo neustále, mezi tím nějaké reklamy sem tam, to tenkrát spíš
začínalo, no a na nám- ta Úderka, to bylo na náměstí Svobody, tak
tam sem myslím taky jednou dvakrát byla. i i na večerní představení
a to už to už asi po po válce pot- ne teda ano po pětačtyřicátém.
takže to už bylo volnější to už sem byla v tom učení, takže už sem
měla malinko větší volnost, i když naši kontrolovali kdy příjdu
domů, že,

SM: mhm mhm

LS: to bylo správné, no.

SM: dobře a měla ste nějaké své oblíbené kino?

LS: no tak oblíbené myslím že spíš ten Sibiř se mi zdál nějaký
takový příjemnější, tam sem chodila raději. takže když něco hráli
dobrého v Sibiři tak sme šli do toho Sibiře.

SM: mhm a-

LS: ale jinak nevím kde.

SM: a mohla byste nějak jako říct, co se vám na tom Sibiři ((Sibiř))
teda líbilo?

LS: no mně se mm připadalo lépe vybavené a takové eh mám dojem, že
tam to bylo vymalované nebo vytapetované, možná vytapetované tmavě,
a ten Jas, ten byl světlejší, jestli to taky to odpovídalo tomu
názvu, nevím, ale v tom Sibiři ((Sibiř)) se mi líbilo lépe, takové
komornější prostředí tam bylo. nevím i jako později, po válce také
sem tam chodila raději do toho Sibiře. ne neumím to dneska ani moc
zdůvodnit určitě, to mělo nějaký důvod.

SM: mhm mhm a bylo naopak v Brně kino, které ste ráda neměla?

LS: no já sem je neznala ta ta kina, ve městě,

SM: mhm

LS: já sem je neznala a mně eh protože sem neměla nikdy moc penízků,
tak sem se musela vlastně řídit podle toho, kolik na to mám, že.

SM: mhm mhm

LS: že myslím, že některá kina byla dražší, třeba skala ((Scala)),
nebo Kapitol nebo já ne- tak nějak se to menovalo, tak to to byla
dražší kina, tam byli tak komfortnější, a myslím že velmi brzo měli
tam tu velkoplošnou mn ne obrazovku ale...

SM: širokoúhlé

LS: ale širokoúhlý, no to v Králově Poli také začalo to bylo, no ale
tak to už to už bylo po válce to to nebylo za války, to určitě ne.

SM: mhm

LS: to bylo až po válce.

SM: ano ano. a chodila ste do různých kin podle toho, jestli ste šla
třeba sama nebo s rodiči,

LS: ne s rodiči sem nechodila do kina.

SM: tak třeba s tou sestřenicí, chodily ste do [podle toho]

LS: [no jen] v tom Králově Poli.

SM: mhm

LS: tam sme byly, buď v té Moravě ((Morava)) nebo tam v tom velkém
kině ((pravděpodobně Besední dům)),

SM: [takže se dá]

LS: [širokoúhlém]

SM: takže se dá říci, že že když ste cho- takže ste chodila jako
podle toho, s kým ste šla? do různých kin.

LS: no tak až po válce, když sem měla chlapce, se kterým sem začala
chodit, eh přítele, tak sme byli několikrát ve městě, ale em ne moc
často, já sem nesměla večer do- chodit ven, takže

SM: mhm

LS: to kino bylo vždycky večer, že,

SM: mhm

LS: a vracela sem se pozdě potom, takže to nebylo to často a ani
pravidelně, to rozhodně ne, když sme chtěli.

SM: mhm a jak ste se obvykle v kině chovala?

LS: no tenkrát se eh všichni chovali tiše, to když byl nějaký
výstřelek, tak to eh uvaděčka anebo uváděč vyvedl toho kluka nebo
holku, dneska dneska to je jiné. soudím teda, že je to jiné, protože
z těch školních představení co sme chodili se třídami, tak to myslím
že žádná uvaděčka nezvládla.

SM: mhm

LS: to jak se chovali, nevím jak to je teďka.

SM: a měla ste třeba ve zvyku v kině konzumovat nějaké jídlo nebo
nápoje?

LS: ne to sem úplně nesnášela, a vůbec sem to neuznávala.

SM: mhm

LS: pokud tam lidé suš- šustili, tak to sem velmi kritizovala, to to
ruší všechny.

SM: a stávalo se to často, že by někdo tam šustil?

LS: no, na těch dětských představeních i když tam byli dospělí, tak
se to stávalo.

SM: a zažila ste třeba, že by se ozýval během filmu nebo po jeho
skončení potlesk?

LS: ne to ne, to nikdy ne.

SM: em-em

LS: to až po válce, tak to byly třeba některé ty sovětské filmy si
vzpomínám, myslím že se to menovalo to bylo také válečný film, ale
myslím že se menoval Matka. a to byl to byl film, kde em jako
fašistický tank, eh honil malé dítě, po takové pláni a prostě jezdil
za ním pořád a chtěl ho přejet, samozřejmě. no to už ani nevím jak
to dopadlo, ale tenkrát to byl tak dobře udělaný film, i i ideově i
ty výkony byly úžasné, tak tenkrát se tleskalo.

SM: mhm

LS: aspoň to tento film si pamatuji, že se tleskalo. všichni.

SM: mhm. ehm a chodila jste někdy do kina bez placení?

LS: ne. no, chodila sem do kina bez placení, ale až po válce, kdy v
královopolským kině ((Besední dům nebo Union – později Morava)))
moje dě- moje jedna teta, byla biletářka,

SM: mhm

LS: no a tak moje děti i mě tam jakoby propašovala až už se hrálo,
tak se objevila někde, anebo nám přistavila židle, protože do kina
se chodilo dost, no a děti třeba viděly všechny ty indiánské díly s
old četrhendem ((Old Shatterhand)) a vinetúem ((Vinnetou)) tak to
byly úplně zamilované do toho, tak já někdy sem se šla také podívat
s nimi ale jinak.

SM: mhm dobře a chodila ste do kostela?

LS: no já sem do kostela nechodila, i když sem chodila do
náboženství, ta moje první maminka nechodila, ta co zemřela, tak ta
nechodila do divadla tatínek už vůbec ne,

SM: do kostela.

LS: ano.

SM: jo, ste říkala...

LS: nechodili do kostela, ale byla sem u svatého příjímání, jak se
říkalo, no a dopadlo to velmi škaredě, já nevím jesi to stojí za to
říct,

SM: možete.

LS: <dopadlo> to škaredě, měla sem krásné bílé šatičky, vyšívané, a
eh jak sme stály v houfu s dětmi, tak jiná holka eh kýchla a
posmrkala mně rukáv, a já sem z toho byla tak zoufalá, že sem ty
šaty chtěla sundat, že sem se jich štítila a nějaká teta mě tam
ošetřovala a já sem měla už po po slavnostní náladě, všechno bylo
krásné, ale pro mě to bylo hrozné a už sem to proplakala a to byl
jeden taky z důvodů, proč sem pak do kostela nechtěla na takovédle
sešlosti chodit, no.

SM: mhm, takže takže

LS: já sem v tom nebyla vychovaná. to.

SM: mhm dobře. eh teď bychom se zaměřily teda konkrétněji na filmy,
eh nejdřív bych se vás zeptala, jak ste si vybírala konkrétní film,
na který ste šla do kina?

LS: no většinou podle názvu, a pokud byly už obrázky z toho filmu,
umístěné na té stěně před kinem nebo nebo v těch v těch skříňkách
vývěsních, no a líbilo se mi, tam a byly tam děti, byli tam zvířata,
anebo ti indiáni, že, a tak dále tak podle toho sem si vybírala, ale
protože už sem měla i některé oblíbené herce, jak sem říkala ta
děvčata anebo nebo Rudolfa Hrušínského ((Rudolf Hrušínský)), který
byl když byl mladý úžasně šikovný a krásný samozřejmě a hlavně eh
odvážný, zastavil koně třeba a tak dále, tak to bylo prostě pro nás
fantastický hrdina, že, no m já nevím nebo nebo eh z těch z těch
mužů, co si pamatuji, pan Marvan ((Jaroslav Marvan)), ten byl už
tenkrát takový důstojný pán, nebo Boháč ((Ladislav Boháč)), Vlasta
Burian tak to bylo pro nás jako pro dospělé taky velmi hezké,
Jindřich Plachta, hm, ten byl takový žoviální a někdy taky legrační,
Oldřich Nový nebo karel hegr ((Karel Höger)), to to byli herci který
eh kteří byli pro mě takovým eh jako vodítkem k tomu, abych si
vybrala eh

SM: mhm

LS: ten film, takže podle těch obrázků podle názvů no někdy sme se
také spletli, ten název třeba byl pro nás lákavý a a skutek <utek>
protože to bylo vysloveně jenom pro dospělé, nebo mm nezáživné tak
to m sem si celkem dost vybírala, pokud sem mohla.

SM: mhm a bylo pro vás vlastně důležitější kino ve kterém s- šla ste
radši do kina nebo nebo na film?

LS: já vám teď nerozumím.

SM: mhm eh to [znamená jestli]

LS: [jako] podle toho filmu

SM: jestli pro vás bylo důležitější, eh když...

LS: že bylo jedno esi du do kina na cokoliv?

SM: mhm

LS: ne.

SM: ne, [takže]

LS: [ne]

SM: takže bylo pro vás důležitější [vlastně]

LS: [no bylo] ano.

SM: ten film.

LS: i když to pro mě byl takový útěk z domova, protože nevlastní
matka mě neustále honila do práce a pracovala sem na zahradě a
prostě sem toho volného času jako jako dítě neměla, ale mm takže to
byl můj útěk z toho domova dost (.) ale byla sem často zklamaná,
když sem šla teda na něco co sem myslela že je pěkné a,

SM: mhm

LS: výsledek nebyl.

SM: mhm, a vy ste vlastně říkala, že ste se dívala na ty vývěsky u
těch ki- u těch kin, že,

LS: mm

SM: a ještě někde jinde ste získávala informace o těch filmech?

LS: ne. nikde.

SM: takže vyloženě jenom [z]

LS: [ale] mm někdy mezi dětmi, třeba ve škole ne- nebo to se
hovořilo o tom, my sme byli já nevím, s maminkou na tom a tom filmu,
tak to sem toužila ale obyčejně se mi to nesplnilo, protože to bylo
třeba mm třeba ve všední den, nebo se mnou rodiče nechodili, takže i
když sem vo tom filmu věděla, chtěla ho vidět, tak sem musela čekat
když ho náhodou budou dávat v neděli jinak, odpoledne teda.

SM: mhm mm vy ste vlastně už zmiňovala některé ty své oblíbené
herce, že, a já bych se ještě zeptala jestli jestli to vlastně bylo
důležité při tom vašem výběru, že tam hráli ti vaši oblíbení herci?

LS: ano, ano to bylo pro mě vodítkem že že to bude pěkné, i kdyby to
nebyla veselohra i kdyby to bylo jako vážné nebo psycho-
psychologické, tak sem věděla že to bude pěkné.

SM: mhm

LS: což ale dy- se mně potvrdilo vždycky, takže, i v dospělosti sem
potom je ráda teda viděla,

SM: mhm

LS: ty filmy.

SM: a eh teď bych se ještě zeptala, jestli pro vás bylo důležité,
jestli šlo o film černobílý nebo barevný?

LS: no tenkrát byly jenom černobílé, barevné začly až po válce aspoň
u nás,

SM: mhm

LS: pokud já si vzpomínám, tak barevný film to bylo to také pěkné,
ale mně to nevadilo že ten černobílý.

SM: mhm

LS: i potom, když už byly barevné a a černobílé tak to nebylo
rozhodující.

SM: dobře a m bylo důležité, jestli šlo o film němý nebo zvukový?

LS: no němý filmy sem viděla sem tam, to dávali eh s tím jak se
menuje ten komik? sem ho zase zapomněla,

SM: čeplin ((Charlie Chaplin))

LS: čeplin, tak s tím čeplinem ((Charlie Chaplin)), anebo ti dva, eh
také ti humoristé,

SM: [Laurel]

LS: [to] nebyli Češi eh...

SM: Laurel a Hardy

LS: Laurel a Hardy, tak ty byly ty byly nejen černobílé, ale byly
němé. no a ty jejich grotesky, ty jejich gegy, to bylo založeno teda
na na vtipu nebo na tom jak jsou šikovní, že, tak to jako bylo i
když se přiznám, že mně to někdy připadalo ten ti dva eh že mně to
připadalo trochu pod úroveň, nevím asi sem měla vyšší nároky a měla
sem raději nebo podvědomě ty ty filmy ty děje, když se tam něco
dělo, ale když tam byly jenom ty hlouposti, tak mně to připadalo
takový jako že si hrají na děti.

SM: mhm

LS: <jo, asi tak.> no já vím že to bylo že sme se tomu smáli, ale m
velmi brzo sem si začla jako vybírat, tohle.

SM: mhm

LS: ten čeplin ((Charlie Chaplin)), ten byl ten byl mám dojem
kulturnější, podle mě takový nebo ty filmy s ním byly přece měly
nějaký děj, ale tam ti dva, ti to byli jenom <většinou hlouposti> o
ničem, jo, že se předváděli, tak jak se předvádí děti.

SM: mhm, a jakou roli pro vás hrálo to, ve které zemi daný film
vznikl?

LS: no tak to pro mě vůbec nehrálo roli tenkrát to sem vůbec
nevěděla ani o tom kde to mohlo vzniknout, že, třeba ten Tarzan a
zelená bohyně sem věděla, že nemůže být u nás, protože to bylo v
pralese nebo v takových hustých lesích, a pobíhaly tam mezi tím
opice a a takže to u nás nemohlo byt, tak sem věděla že je to někde
tam z dalekých krajin, no a když tam bylo třeba moře, tak sem taky
věděla, že to není u nás, že tak, ale že bych se s tím nějak
zabývala to, to mě ani nějak moc, jak někdo vždycky se pyšnil tím,
to je já nevím jugoslávský film, to je ruský film, to je německý, to
to mně bylo jedno,

SM: mhm

LS: nějak mě to to ne to a prostě když sme se museli dívat na ty
německé týdeníky a na ty válečné, a eště po válce byly dlouho filmy
válečné, tak eh to už sme rozlišovali, jestli je to ruský nebo jiný,
ale ty německé filmy, mm oni také už dělali pak filmy
protifašistické, ale nějak už sem k nim neměla vztah nějaký takový,
zájem vůbec, a myslím že několik let sem neměla vůbec zájem o
německou kulturu a to, to v člověku zůstane, protože ten fašismus
byl pro nás tak tak krutý a postupně po válce jak sme se dovídali o
těch koncentrácích a o těch o tom co oni dělali, postupně, tak to
bylo z naší rodiny také byl tak z rodiny té mé nevlastní matky,
vlastně byl toho strýce bratr nebo bratranec, nevím, ten pan Berka,
ten byl také nějak umučen nebo zastřelen v té za války, po něm se
menuje v Králově Poli ta ulice Berkova,

SM: mhm

LS: on tam asi bydlel někde, já sem ho osobně vůbec neznala, ale ten
strýc Berka, ten měl pekařství v Králově Poli, takže tam sme,
protože měl maminčinu sestru, za ženu, tak sme se stýkali a on nám
dodával teda chleba, my sme mu dali všechny lístky, to byly lístky
na potraviny, jinak ste potraviny nekoupila, tak sme mu dali všecky
lístky a pak sme mohli chodit kdykoliv si eh prostě dostatek chleba,
ale rohlíky eh to už sme nikdy neviděli, já sem za celou válku
neviděla jeden rohlík nebo neměla, protože to už nám nedal a místo
toho dával matce trochu mouky, takže mm to se nedalo nic dělat.

SM: mhm dobře. eh které filmy ste měla ráda a které ne?

LS: no to sem vám už říkala, ty ty válečné sem neměla ráda a i když
to mělo třeba název velmi hezký, třeba o o lásce a přátelství, tak
nakonec se tam po- pořád jenom eh bojovalo anebo se to týkalo
nějakých jako dobrodružných filmů co do mm jak hledali partyzány,
že, jak hledali záškodníky a tak dále, no a tak z toho jejich
pohledu to bylo výchovné proti nám, no ale chtěli v nás vypěstovat
nějaký vztah dobrý vztah k těm fašistům, což se určitě nepodařilo.

SM: mhm

LS: protože v deseti letech děti už byly tak poučené, české děti, mm
si myslím že nikdo.

SM: a které filmy ste naopak ráda měla? co pro vás dělalo film
vlastně dobrým filmem?

LS: no, to právě říkám, když tam byli když tam byli eh ti moji
oblíbení herci, a už to mě bylo pro mě takovou zárukou, že to bude
pěkný film. no a věděla sem, že je český, že. mluvilo se tam česky,
protože cizí filmy byly s titulky, to se tenkrát nevím že by někdy
namlouvali, možná že někdy to namluvili ale, nevím o tom, prostě sme
četli titulky. (.) takže to byly ty cizí filmy jinak tedy...

SM: a vás to nebavilo číst ty titulky? nebo?

LS: ale ano, ano bavilo ale když to byl ten německý film, kde se
jednalo stále o o vyzvednutí jejich hrdinství a jejich úspěchů, tak
už sem je pak ani nečetla, no, proč? když mě to nezajímalo a
opovrhovala sem tím že. tak to tak <to už>

SM: mhm

LS: to si pamatuju, to si pamatuju tak živě, jako by to bylo
nedávno. že, to to bylo hrozné.

SM: a šla jste na nějaký film víckrát?

LS: jo.

SM: a...

LS: především jsem cho- byla na tom bohyně eh...

SM: s tím Tarzanem ((Tarzan))?

LS: Tarzan a zelená bohyně, tak to bylo několik dílů, ale ten jeden
si jmenoval takhle, a já si ten tento název si prostě pamatuju a ty
ostatní už si nepamatuju,

SM: mhm

LS: ale bylo to několik dílů z Tarzanem, to bylo úžasné, tak to to
bylo moje, pak sem chodila ráda, no tak tu Zdenku Sulanovou, to bylo
taky asi tři nebo čtyři filmy které ona, měla, Madla zpívá Evropě,
to už bylo potom větší, já nevím, jak se jmenovali názvy si už
nepamatuji, ale na všechny sem šla.

SM: a na všechny ste šla víckrát?

LS: a víckrát. když byly, kdyby byly dnes, tak jdu na to zas.

SM: mhm mhm

LS: to bylo to bylo úžasný.

SM: jo

LS: tak pro mě, protože já sem eh no myslím, že to byla byl i citový
důvod, že sem měla takový trochu podobný osud, svůj životní jako
měla ona, tenkrát, no a tím v tom filmu teda že a možná že to a
navíc krásně zpívala a já sem v té době začala zpívat, a ráda a
dost, a dost slušně, chodila sem do souboru, no a ve škole m m mě
učitel nechával vždycky začít píseň, jedna dívka hrála na housle, no
a já sem měla začít vždycky první hlas, protože on nás učil jako
vícehlas -sově zpívat, a takové ty vážné skladby, od Dvořáka, od
Smetany, ty ty sbory, no já sem se v tom teda vyžívala, no a protože
zjistil, že mě <bylo asi nejvíc slyšet>, já si nedovedu představit
jak na to přišel že zpívám dobře, no a tak sem vždycky musela začít
a všichni eh no,

SM: mhm

LS: <se ke mně přidali.>

SM: dobře a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda? a...

LS: zábavy?

SM: no a dávala jste jim třeba přednost před kinem?

LS: mm žádný, já sem neměla žádné zábavy. když sem když sem měla čas
pro sebe, tak sem si něco šila. to sem prostě byla ráda, sem si
třeba já nevím ušila zástěrku nebo sem si ušila em na prázdniny,
takový plážový obleček, trenýrky a a takovou takové tričko, ze
starých ze starých věcí co matka odložila třeba a mě to velmi
bavilo, a tak někdy se to povedlo někdy se to nepovedlo, že, to mě
no a protože matka v tomdle sme se trochu shodly, ta moje nevlastní
matka ta mně trochu radila, no a pak když sem se šla učit, no tak
to, tak sem každý volný čas buď sem četla anebo tak četba byla moje
nej největší koníček, když sem mohla, ale ona mě často <nenechala
číst>, protože říkala eště je tam vokopat na zahradě támhle to a
támhle to, a běž zalít a běž no tak sem musela napumpovat vodu, v
těžké konvi tahat, no a to mě tak unavilo, že sem často usínala u
večeře. kde protože sme měli dost velkou zahradu a a já sem byla
jako nic, že, já sem nikdy nebyla velký silák, no a tak v těch
deseti letech dvanácti sem (.) měla co dělat abych to všecko
zvládla,

SM: mhm, takže s-

LS: nakupovat sem musela chodit že to bylo taky dost daleko až do
Černých Polí sme nakupovat, no, a večer na trávu, tak to bylo moje
nejlepší, protože tam bylo parta kamarádů a kamarádek, tak šli se
mnou, tak sme eh někde poslouchali žáby, v Čertově rokli které se
dneska říká Čertova rokle, tak tam bylo z kraje smetiště pro celé
Brno asi, ale kousek dál, tam to bylo poetické, bylo tam jezírko,
večer kuňkaly žáby a my sme poslouchali žáby, no a naši mě nehonili
domů, protože sem byla na trávě, takže

SM: mhm

LS: pro králíky na seno, že,

SM: jo, a dalo by se říci, že ste dávala tady těm setkáním na té
trávě, nebo

LS: ano

SM: třeba tomu šití přednost před tím, že byste šla do kina?

LS: no šit se mohlo jenom ve dne. takže tam dlouho nebyla elektřina,
my sme měli jenom petrolejku, přesto že to bylo vlastně Brno, tak
dlouho trvalo než nám udělali přípojky. to už sem vlastně ani v Brně
nebydlela, to už sem bydlela v Ústí nad Labem a dostali naši
elektřinu. vodu, elektřinu, tak sem měli vlastní vodu, ale jinak
petrolejku. přesto že to bylo v Brně.

SM: mhm

LS: to no a oni pak se rozhodli zřejmě že tam postaví sídliště, tak
velmi rychle byly přípojky, takže večer se třeba výkresy sem musela
dělat při petrolejce, což bylo opravdu těžké, protože ta petrolejka
svítí často tak jako,

SM: mhm

LS: jo podle po- jak je ten petrolej tak to mrká, no a dělat rysy
když už sem chodila na měšťanku, že, dělat rys to s redisperem nebo
ty ty výkresy malovat, to bylo em

SM: mhm

LS: to bylo dost, přesto sem myslím dost dobře to dopadlo ale jinak,
jinak to nebylo ideální, a šít vůbec večer to se nedalo.

SM: mhm dobře. zaměříme se teďkom ještě na konkrétněji trochu na fi-
na kina a přímo na filmová představení, vy už jste vlastně něco málo
o těch místních kinech říkala, ještě bych se vás znovu zeptala jaké
byly rozdíly v těch kinech třeba z hlediska interiérů nebo přístupu
zaměstnanců, a jestli tyto vlastnosti vlastně hrály roli při výběru
toho kina?

LS: no, to nemohu říct konkrétně, ale když sme byli v tom kině, v
tom Čase ((Čas)), anebo v té Úderce ((Úderka)), tam už bývaly filmy,
ale v tom Čase ((Čas)) se mi to vůbec nelíbilo, byl tam nepořádek,
všelijaké odhozené papírky, asi od těch bonbonů, lidé se tam
courali, protože se jim to nelíbilo tak šel pryč a zase mohl přijít,
já nevím to stálo pár korun, nebo korunu, myslím že dokonce korunu
jeden čas je to stálo, no a tak to to mě ne prostě to se mi
nelíbilo, to sem neměla pocit, jako <kultury tak nějak> bych řekla,
jo, protože to ne a ani tam myslím že si nás nikdo nevšímal, tak,
zatím co v tom Sibiři ((Sibiř)) nebo v tom Jasu ((Jas)) tak tam byli
zřejmě zaměstnanci, a ty paní, které tam jako to obhospodařovaly a
dov- dovedly lidi na místo, že, podle toho, tak to bylo jiné, to
prostě i řekla bych že tam udržoval pořádek, a i ty děti si
nedovolily nikdy eh to to co bylo třeba v tom Čase ((Čas)).

SM: mhm

LS: tak jinak nemůžu to hodnotit, no to určitě tam byl pořádek.
tenkrát bych řekla že byl všude <pořádek>, v tech kulturních
zařízeních.

SM: mhm mhm eh a z čeho se obvykle skládal ten program projekce?

LS: no každý film měl eh jako na začátku ten týdeník, říkalo se tomu
já nevím jak se tomu říká správně, ale e e myslím že [týdeník]

SM: [týdeník]

LS: no, a tam byly všechny možné jako ty třeba no hlavně teda ty ty
boje, to já když si vzpomenu tak jenom vidím ty ty rozbitá ta
rozbitá města, jak padají bomby, jak tam lidé utíkají, jak m m
prostě se všecko vyletí do vzduchu, no a to bylo asi to byla asi
jejich idea všecko rozmlátit, eh všechno, prostě silnice když spadl
když spadl granát nebo bomba na silnic, tak to zrovna tak udělalo
tam kr- kráter, vylétlo to, že, někdy lidé tam lítali, no když si na
to vzpomenu, tak to je jenom jenom hrubosti, no,

SM: mhm

LS: nic jiného nebo honili honili partyzány nebo někoho honili, pak
jako vel- velká sláva, že ho zajali nebo to, no a to byly to byly
naše to bylo naše poučení, že, jak to bude do budoucnosti, asi si
mysleli že nás teda všechny takhle vyhladí pomalu.

SM: mhm mhm, a pamatujete si třeba ještě na nějaké jiné části toho
programu, třeba na nějaká hudební vystoupení, reklamy?

LS: ne. ne, možná že byly nějaké reklamy, mám dojem že byly nějaké
reklamy, určitě ne tak takové na úrovni,

SM: mhm

LS: určitě ne.

SM: a bylo třeba běžné, že byla během toho programu nějaká
přestávka?

LS: ano to potom byla obyčejně přestávka, pokud si myslím tak byla
přestávka, aspoň když tam byly děti, a já si myslím že jestli byla
potom pro dospělé vždycky přestávka nevím, ale aby děti mohly asi na
záchod ještě nebo em se uklidnit, nevím, ale byla přestávka, bývala
přestávka.

SM: mhm mhm, a měla ste o ty doprovodné části toho programu zájem?
to znamená ste vyjmenovala ty týdeníky a že ste že si vzpomínáte, že
existovaly i nějaké ty reklamy, bavilo vás to sledovat?

LS: ne. ne vůbec ne, nikdy. já si vzpomínám že nikdy, vždycky sem eh
každý každý když něco začne, tak je zvědavý, co bude dál, no tak to
také sem byla zvědavá a vždycky mě to zklamalo. vždycky to bylo něco
co se em dneska bych řekla pod úrovní.

SM: mhm

LS: s kulturou to vůbec nemělo nic společného, no a ty moje zájmy
nebyly zaměřené na takovédle věci, že, to vůbec, možná kluci někdy
se třeba jim něco líbilo, protože se obyčejně o tom bavili a
projevili řekla bych trochu zájem, ale, no a (postupně) tam býval i
sport, ale velmi málo. to,

SM: mhm

LS: velmi málo, to tomu sportu dneska se věnuje mnohem více času,
což je teda dobré, pořád lepší sportovat než válčit, že jo.

SM: mhm, dobře, a byl byla jste někdy přítomna promítání filmů v
domácnosti?

LS: ne nebyla. nikde.

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

SM: dobře, tak teď teď se teda přesuneme ještě hm k předposlední
vlastně části a to jsou to je část o protektorátu, nejdřív bych se
zeptala, jak na vás působily změny, které nastaly po roce třicet
devět, to znamená když začaly platit protektorátní předpisy?

LS: no co se týká filmu? nebo vůbec? když k nám přišla fronta?

SM: no tak můžete říct i co se týče filmu i i vůbec.

LS: no když k nám přišli eh ta německá armáda, tak to sme zrovna šli
ze školy, když obsadili teda Maloměřice, protože tam sem bydlela, a
když sme šli ze školy, tak sem viděli frontu, frontu lidí, frontu
vojáků německých, jak stojí u nějakého stolu, a tam byly koše s
chlebem a každý dostal možná ještě něco jiného k tomu, ale já si
pamatuju jen ten chléb, takové malé bochníky, a eh eště menší, jako
dalamánky, tak takový boch- takový bochníčky dávali eh dětem, dávali
našim dětem, protože my sme byli zvědaví, že, co to tam je no a, ti
co na nás mluvili mluvili česky, protože to byli eh vlastně Němci,
kteří byli bydleli v pohraničí, a ti museli potom na vojnu, že,
jejich ale oni uměli česky i německy, takže oni chodili zřejmě do
českých škol, tak na nás mluvili česky, velmi kamarádsky a nabízeli
nám ten chléb, a protože už sem byla z domova dost informovaná co co
je, že tam vládne ten fašizmus a že tedy je nebezpečí že nás obsadí
a tak dále, tak sem říkala aha tak je to tady, no když mně bylo des-
to mně bylo deset. takže s- eh sem byla z toho velmi rozčilená,
řekla sem aha tak opravdu nás obsadili, no a řekla sem jim že
nechci, ten chleba, že nechci ani ochutnat, že dávali nám to že, no
a přišla sem domů a říkala sem to a tatínek jako říkal eh že tomu
chlebu se říká komisárek nevím asi on za Rakouska byl vlastně voják,
můj tatínek, takže asi se tomu tak říkalo. no ale já sem z toho byla
úplně špatná a všichni lidé, to bylo to bylo pro nás...

SM: mhm

LS: to bylo pro nás kruté, protože sme nevěděli co nás čeká, to ta
nejistota, ta je horší než jistota, že. no a už se potom se brzo a
tatínek, protože sme začali poslouchat ten eh Londýn, ten to
vysílání pro če- pro české lidi, tak sme chodili my sme neměli (.)
my sme měli rádio vlastně sme měli krystalku ještě ale pak sme měli
už rádio, ale na každé rádio se nedalo jako chytat ten Londýn, teď
si vzpomínám, proto sme jezdili k těm příbuzným do Králova Pole, a
večer oni to večer vždycky dávali, tak celá rodina se tam příbuzní
sešli na té Palacké, a u jednoho strýce který bydlel dole, v tom eh
jakoby v suterénu se dneska by dalo říct, protože ze dvora to bylo
jako přízemí a z venku to byl suterén, tak tam sme bylo předpoklad
že to nebude slyšet nikam ven, no a tam sme se sešli samozřejmě i
děti, takže vždycky ta eh ten pořad, začínal tou písničkou eh Teče
voda teče, tou slovenskou písničkou a to byla taková úvodní píseň
kdy jsme věděli, že eh začne to vysílání, no a my děti sme byly
poučovány, abychom to nikde neříkaly a nesmíme. to <sem> vám říkala
jak mě strýc zkoušel, když sem si zpívala tuhle písničku, protože
sem ráda zpívala, no a to je tak krásná písnička, a dost se na ní dá
jako vyzpívat bych řekla, tak sem si ji zpívala když sem byla u u
nich jednu dobu, a strýc mi říká eh vodkud znáš tu písničku? no a
tím sme se dostali k tomu, že on mě teda upozornil, že to nesmím, že
to nikdy nesmím jako že to můžu říct že to umím vod maminky, ale
nesmím říct

SM: hm

LS: že to vím z toho rozhlasu, že by nás všechny zavřeli. no tak to
už sem byla tak rozumná že sem věděla že to

SM: mhm, dobře, a eh už- vlastně jak to na vás teda působilo
vzhledem třeba k té filmové kultuře nebo k tomu k těm kinům, jestli
třeba existovala některá kina, která byla známá že že třeba sou jako
více německá, některá jako více česká...

LS: ne k tomu se nemůžu vyjádřit, protože nevím, já sem tolik, za
prvé sem neznala tolik kina a ani nechodila, že, no jako jako dítě
mám dojem, že byla kina, kde hráli asi jenom německy, mám dojem že
ano, protože to si určitě ti fašisté vydupali, možná ta skala
((Scala)), ne- nevím nebo ten Kapitol, myslím že byla kina kde hráli
jenom pro Němce jako, ale nemůžu to potvrdit a nevím která,

SM: mhm

LS: já eh

SM: a...

LS: my sme toho měli mišmaš, my sme museli co dávali, tak to na to
sme se dívali, že,

SM: mhm

LS: i když sme si mysleli že je to třeba dobré, že je to pro nás,
nebo že je to bude jenom příroda, no tak to těch těchto filmů bylo
dost pomálu.

SM: mhm mhm a takže vy už ste něco málo říkala o tom, že za té války
ste chodila vlastně méně často do kina než před tím, že?

LS: ano. ano.

SM: mhm a mohla byste nějak jako říct proč to tak bylo?

LS: no tak u mě byl vlastně dvojí důvod, zaprvé sem neměla na to
peníze, já sem nedostávala žádné kapesné a matka to eh pokládala za
zbytečné utrácení, a eh za druhé dávali eh prostě když bych náhodou
mohla, a měla ty peníze tak by zrovna dávali třeba film který by se
mi třeba vůbec nelíbil a který by byl vysloveně zaměřený tedy eh
proti eh já nevím, proti nám bych řekla,

SM: mhm

LS: jo, takže takže sem po tom ani moc jako netoužila, v té době sem
hodně četla, takže pokud sem mohla, tak sem četla i při té
petrolejce, ale em i to bylo omezené, protože matka říkala plýtváme
petrolejem takže,

SM: mhm

LS: u nás se chodilo v devět spát, to neexistovalo, tak v létě
samozřejmě bylo dlouho světlo to ale v zimě to ne.

SM: jo, a a změnil se v té době teda výběr těch filmů, na které jste
chodila, když už ste občas šla do toho kina?

LS: no až po válce, to ne.

SM: takže ne?

LS: ne myslím že ne.

SM: mhm mhm mm a jak jako mohla byste třeba říct jak se diváci v
době toho protektorátu v kině chovali? nebo nebo...

LS: no mnohem lépe než bych řekla dneska, ne- protože za své praxe
učitelské sem chodila s dětmi jako povinně sme na nějaký film šli a
to sme měli co dělat udržet teda ty děti, eh ono stačí když ty moje
děti budou poučené, ta moje třída a budou se tam chovat slušně, tak
ale hned za námi třeba sedí třída, eh kde to učitel tak striktně
než- ne- nevyžaduje, aby se dobře chovali, nebo to byly větší děti,
které si taky nedají moc říct, že, nedali, no takže to většinou to
vyznělo dost ne, negativně no to to chování to to to v kině a nevím
jak je to teď, protože teď do kina nechodím vůbec, ale předpokládám
že se musely už nějak uklidnit to je to byly jen chvíle, kdy teda
bylo ticho a kdy eh děti sledovaly opravdu a pak sme si o tom mohli
pohovořit, třeba bylo to zaměřeno i na to abychom rozebrali ten děj,
ale to.

SM: mhm, já sem měla spíš na mysli, jestli si pamatujete třeba
nějaké například projevy těch diváků vz- vzhledem k těm třeba...

LS: k těm filmům?

SM: fašistickým filmům, co byly za toho protektorátu promítány u
nás, jestli se ozýval třeba smích nebo na- naopak potlesk ne nebo
dokonce je- jestli se třeba v kině hajlovalo?

LS: ne, no tak to vůbec ne, ale fakt je že tam přece v tom kině tam
byly i děti z těch německých rodin, nebo my sme jim říkali
poturčenci,

SM: mhm

LS: to byli lidé, kteří byli sice Češi, ale měli třeba nějakého
německého předka, nebo stačilo třeba německé jméno a on věděl že se
bude mít dobře, tak se dali k Němcům. my sme jim Češi říkali
poturčenci, takže z těchto rodin tam mohlo být dost dětí, já sama
sem znala když sem chodila třeba s těmi eh s těmi synovci když sem
chodila třeba v zimě na na sáňky, to teta vždycky byla ráda že jdu s
nimi, že, a má od nich klid, takže tam sem se seznámila v Husovicích
byl jeden takový dům, kde bydleli eh kde tito lidé bydleli. to je
byl nevím jak se to jmenovalo, takový ne moc velký, ale asi tam byl
i klubovna těch Hitlerjugend, protože odtud sem často potkávala eh
děti, kluky i holky s těmi jejich uniformami hitlerjudendskými, no a
tam sem se seznámila třeba s jedním chlapcem, který se menoval Pepe,
a který mluvil česky, a který mi tuto situaci vyprávěl, on byli tak
kolik mně bylo tak asi těch deset a jemu mohlo byt tak dvanáct, a
jak to mezi dětmi bývá, tak v této době už začínají děcka hodnotit
jestli se mi líbí nebo nelíbí, ano, no a asi sem se mu líbila, tak
sem vždycky tahala ty kluky, na těch sáňkách a on mi pomoh, on mi
pomáhal, protože byl aspoň o hlavu větší než já, no a slovo dalo
slovo a on mi začal vyprávět takhle jak oni se k tomu dostali, že
tatínek já nevím něco měl nějakou německou školu nebo co, a tak si
řekl že to využije a že se celá rodina bude mít lépe, on mi to
takhle vysvětlil, já si myslím že on měl pravdu, ale že on je z toho
nešťastný, že on nechce být jako v té hitlerovské m- mládeži, že on
nikdy nechtěl byt Němcem,

SM: mhm

LS: on vlastně nebyl Němec, on byl Čech a mluvil česky, ale ten otec
to zařídil tak, no, já si myslím že takových rodin bylo asi více.

SM: mhm

LS: to, já konkrétně na když sme bydleli v Maloměřicích na Mateří,
tak tam byl zase chlapec, který s námi chodil do školy. velmi sme si
rozuměli, hrávali sme si na ulici, oni bydleli kousek za Mateří,
měli tam takový sólo dům, na nevím proč no a byl to jejich vlastní
domek, ta ulice byla jako řad- řadové domy tam byly a oni měli svůj
dům, a vždycky když sme ráno šli do školy, tak někdy sem ho viděla,
tak sme ještě s jinými dětmi na něho počkali, protože přes celé
Maloměřice sme šli pěšky, a on když najednou začal ten Hitler se
prostě vlastně ten henlajn ((Konrad Henlein)) původně to byl nějaký
pohlavár té organizace německé, tak když on začal se jako prosazovat
u nás a získávat kolem sebe prostě s- takové eh lidi, kteří by
chtěli také, že, tak on začal nosit takové ty kožené kraťasy s tou s
tím padacím mostem, jestli vám to něco říká,

SM: mhm, jo jo

LS: no a to byly to byl znak jako těch Němců,

SM: mhm

LS: ano, no a já sem já sem mu říkala, já eh říkal a já nejsem Pepa,
já jsem já nevím co nějak jinak mi to říkal, Sepl nebo já nevím tak
nějak jinak říkal, a já sem říkala prosím tě, dyť si pořád stejný
jako si byl, ne, no tak to mně bylo teprv asi těch osum, devět, a
postupem času, protože ta organizace musela sílit a na něm sem
viděla jak se chová, on si s nama už vůbec nechodil hrát, nosil
takové ty bílé podkolenky pletené, ty kraťasy, holé nohy že, dřív
chodili jako ostatní kluci, a na hlavě měl já nevím takovou čepičku
klobouk klobouk s takovým tím pérem nebo štětkou, no oni zřejmě byli
zámožní, mohli mu to koupit, chodil dobře oblečený, ale už se s námi
nebavil, když šel do školy, tak šel sám, a pak jednou říkal, no já s
tebou nemůžu mluvit, maminka mně to zakázala nebo tatínek já nevím,
já sem říkala proč, no my už nejsme Češi, víš.

SM: mhm

LS: no a t- já sem začla pomalu chápat že tady se něco děje, a to
eště nebyla válka, že jo, no a na tomhle chlapci sem si ověřila jak
se jako eh ti lidé, kteří byli postiženi tou mánií důvěřovat
Hitlerovi, jak vychovávali děti, a ten kluk se prostě byl obrazem
svých rodičů, i když já ty rodiče vůbec ne- sem neznala, no a ten eh
pak nám začal nadávat, no a kluci eh se s ním často prali, protože
to byla česká ulice, že, no a já jsem si to dávala pomalinku
dohromady právě s těmi fašisty, co tatínek o nich hovořil a tak to.

SM: mhm mhm dobře, eh eh ještě se zeptám, jak se vaše chození do
kina a chování vlastně i diváku měnily s blížícím se koncem války?

LS: no já nevím, pokud vím pokud si vzpomínám, tak se lidé začli už
dost projevovat nahlas, i mezi sousedy, ale víte ten strach, eh z
těch fašistů byl tak (.) a ty zkušenosti byly tak zlé, že oni i
bezdůvodně člověka zastřelili, no to to byly však to je v historii
zaznamenáno co všechno dělali, a stačilo aby je jenom soused udal,
že poslouchají cizí rozhlas, to stačilo k tomu jakoby svědectví, to
stačilo k tomu aby tu rodinu třeba celou sebrali a dali do
koncentráku.

SM: mhm mhm

LS: to eh to byl a ten strach těch lidí bylo já si vzpomínám, že sme
jednou udělaly takovou lumpárnu, že sme šly ze školy a to už sem to
m bylo taky v té době, že sme šly tři holky ze školy, byla tma a my
sme zazvonily já nevím jestli já také zazvonily na ty zvonky v tom
domě, asi tři zvonky tam bydleli teda tam byly tři partaje, my sme
zazvonily, a potom když sice oni nevyšli vůbec, asi čekali že budem
zvonit víc nebo že to někdo je, ale až sem přišla domů, tak sem si
to uvědomila, když eh prostě tatínek vyprávěl jak jako někde u
jejich známých, večer někdo zazvonil aniž by čekali návštěvu, a když
hned neotvírali tak hned začali mlátit do dveří, a že to byli že to
byli esesáky gestapo, že chtěli teda informaci, ale když jim vůbec
neotvírali, tak to pokládali za eh za prostě schválnost, že tam mají
někoho ukrytého, tak jim prohledali byt,

SM: mhm

LS: a hrozili jim že je teda zavřou a tak, a on mi když mi toto
vyprávěl, tak sem si uvědomila jakou sme udělaly věc, že to že to
bylo nezodpovědné velmi, no tak co já nevím jedenáct dvanáctiletá
holka, tak sme se z- z- já nevím to nebyl můj nápad, ale byla sem
přítomna a souhlasila sem s tím, takže sem spoluvina že, a já sem do
dneška si říkám jak je možné, že sem tomu nezabránila, že sme to
udělaly.

SM: mhm

LS: nic se nedě- nestalo, ale ty lidi jak museli byt vyplašeni, jo,

SM: no no

LS: to bylo...

SM: dobře a já se ještě zeptám teda na to na to kino mm, řekla byste
třeba že s tím blížícím se koncem války chodila ste třeba více do
kina nebo spíš méně?

LS: ne ne já sem spíš spíš méně, protože to bombardování to bylo tak
časté v Brně, já sem byla jednou na Křenové sem byla zasypaná, a to
už to to už bylo vlastně já už sem byla v učení, a to už tam sem šla
odevzdat nějako práci, a schovala sem se tam, protože začal nálet, a
já sem byla zrovna teda u té Křenové a nějaký pán mě zahnal, říkal
tam běž se schovat, já sem se chtěla vrátit, a přes celý město
musela bych kolem nádraží a to to byla hrozba největší, však taky
tenkrát bombardovali to naše nár- eh nádraží, takže já sem z té
Křenové už nevyšla, a schovala sem se tam v nějakém sklepě, v
nějakém skladišti drogérie, no a eh to proč vlastně sem to sem to
říkala?

SM: že ste byla zasypána.

LS: no eh my sme byli zasypaný tak, že se nám zasypalo okénko které
tam bylo jako do toho sklepa,

SM: mhm

LS: a eh a přístup k jako do toho sklepa ale ne- mohli sme teda
vyjít, ale bylo to tam jako sesypané, no a mm bylo to celkem dost
drastické protože v tom sklepě, jak to někde proniklo ta ta bomba
asi eh hlouběji, tak se porušilo plynové spojení, a slyšeli sme jak
z toho vedlejšího sklepa, my sme vůbec nevěděli jako kde to je, jak
z toho vedlejšího sklepa ženské křičí že tam uniká plyn a že sou tam
rodiny s dětmi,

SM: mhm

LS: no a tenkrát byla taková organizace, říkalo se jim lufčuc a tito
lufčuci, to byli mladí chlapi, myslím že většinou Češi, tak ti
chodili osvobozovat ty lidi co byli zasypaní, ty chodili prostě to
řešit tyhle věci, no a pak to dopadlo dobře ale aspoň půl hodiny
křičeli tam, ať je někdo že tam uniká plyn, ať je někdo osvobodí.
tak samozřejmě mužský hned cho- šli někam telefonovat, to mobily
neexistovaly, že jo, vůbec nevím jestli bylo nějaké spojení, no a my
sme byli v takové místnosti kde byly jak má drogerie takové ty
obrovské barely, s kyselinami, v jednom asi byl benzín, v jednom byl
kyselina solná a já nevím co, jo, no a jeden ten člověk který tam
byl zaměstnán, to byla to byl zážitek uprostřed té místnosti byl
zřejmě to podepíralo nějaké eh nějaké traverzy, protože tam byla
železná tlustá tyč nebo železný takový válec, a ten člověk byl v
civilu, to byl asi zaměstnanec nějakej účetní nebo něco z toho a ten
tam klečel u té objímal tu to, a říkal já nechci umřít proboha já
nechci umřít pane bože, on se tam tak strašně modlil, no tak my sme
byli mladí, že jo, tak mně bylo těch čtrnáct, teď tam byli eště dva
kluci se mnou, ti byli pravděpodobně zaměstnanci tam toho skladu,

SM: mhm

LS: ti byli starší než já, nebo byli učni já nevím to už sme si
neříkali kolik je komu, no a tak ten jeden se prvně dostal ven, a
přišel tam nějaký ten člověk potom z té drogerie zřejmě zaměstnanec
a říkal teda děcka vy máte hrozné štěstí, tady ty barely, to nebyly
barely to byly demijóny, skleněné,

SM: mhm

LS: bez opletu jen takové skleněné, kdyby sem to bouchlo, tak ste
všichni votrávení, tady je kyselina solná, tady je čpavek a já nevím
co, kdyby toto rozbili, tak už ste tady nebyli, jo,

SM: mhm

LS: tak to sou takové věci, když sem potom vylezla, samozřejmě šla
do dílny na tu Pekařskou sem šla přes náměstí, tak sem poprvé v
životě a doufám že naposledy, <ne doufám, už ho neuvidím> nebo
doufala sem že naposledy viděla ká há franka ((Karl Hermann Frank)),

SM: mhm

LS: ten co nám nadělal tolik škody, ten tam stál rozkročený, a
voják, já sem si to mířila kolem něho, já sem nevěděla kdo to je,
že, nějakej důstojník sem viděla že tam je, a on tam stál a dva
vojáci vedle něho si ho hlídali nebo doprovod, tak přišli s tou
zbraní namířenou na mě a říkal říkal mi německy eh eh ge- du gehst
weg, musíš jít pryč, jo, já sem už němčinu zapomněla, musíš jít
pryč, já sem říkala proč, já du tam, do Masarykové třídy že jdu, jo,
a von říkal ne ne a začal na mě křičet že musím pryč, tak sem se
musela vrátit až jako k nádraží to bylo rozbitý ty ty protože
tramvaj tam jezdila, že jo, ty dráty byly všecky na zemi, tak říkal
že musím dávat pozor nesmím stoupnout protože zřejmě byly pod
proudem,

SM: mhm mhm

LS: no tak to byla eh jako pro mě čest, že sem se setkala s ká há
frankem ((Karl Hermann Frank)) se ho tak nenáviděla potom když mi to
řekl, von mi to říkal že to je ká há frank ((Karl Hermann Frank)),

SM: mhm mhm

LS: jo, tak sem si říkala, <že nemám pistoli že bych ho> to víte,
bylo mi čtrnáct no, tak sem říkala jaká čest pro mě, že bych mohla
ho zabít.

SM: mhm

LS: <no tak mě by mě okamžitě zastřelili, že jo.>

SM: ano, a vzpomínáte si na první návštěvy kina vlastně po
osvobození a na tu atmosféru po v těch kinech třeba?

LS: jo. no to to byla atmosféra taková eufórie, všichni byli
šťastní, že už je no ale začalo to zase válečnými kiny filmy, no a
tyto válečné filmy, jo já se omlouvám, já se musím dívat na hodiny,
protože mám schůzku potom,

SM: už budeme <za chvíli končit>.

LS: takže to byla taková opravdu taková eufórie taková přirozená,
všichni byli plní žhaví do práce, odklízeli se třeba ten Německý
dům, ten byl rozbitý, tak jako děcka eh z té učňovské jako třídy sme
také pomáhali odklízet, to byla pro nás jako čest, že můžeme ten
Německý dům který stál na Moravském náměstí, možná víte, to byl
takový nějaký jako uvnitř byl lusk- luxusní,

SM: mhm

LS: já sem tam nikdy nebyla, to bylo celé z červených cihel, taková
dost monumentální stavba dost velká, no a to byly jejich eh to byl
jejich stan takový, de- do poslední chvíle tam se schovali esesáci a
do poslední chvíle byli eh byli rozhodnutí eště vyrazit na nás, jo,
což při tom už tady byla ta sovětská armáda, všechno jako zařizovala
a proto na tom náměstí zahynulo na tři sta sovětských vojáků,

SM: mhm

LS: ty urny které tam byly, ty už někdo rozkradl, protože byly z
toho e z toho dražšího kovu, z mědi nebo z mosazi,

SM: em

LS: ty už vy nepamatujete takovýdle obrovský takový jako mísy, a to
byly popelnice těch vojáků, co tam zahynuli. proto se postavil ten
pomník taky na počest jim. no a pak že je to komunistický tak se to
muselo to, já si ale myslím že oni si zaslouží tu památku, protože
tady vopravdu pro nás vlastně zemřeli, že, tak oni by stejně museli
bojovat se probojovat domů, ale chtě nechtě, je to tak.

SM: mhm

LS: no a ty v těch filmech tam byly samé většinou sovětské filmy, a
zase válečné, jak Sověti zase vítězí a tak dále, tak to mě vůbec
teda nezajímalo, i když sem věděla že to tak teda musí být, no a
postupně k nám začly chodit filmy z ciziny. se asi kupovaly,
půjčovaly, já nevím, takže postupně začaly filmy a filmy které
nebyly do té doby jako povoleny eh u nás promítat,

SM: mhm

LS: jo pro- Němci je prostě do do nějakých skladů zavřely, takže to
už začlo. a můžu vám říct, že po celém Brně, se každý den, ne každý
týden ale každý den tancovalo. třeba jak je náměstí u Tomáška, jo
před Tomášem před kostelem svatého Tomáše [víte kde je to,]

SM: [mhm mhm]

LS: tak tam bylo takové náměstíčko, tak tam hrála hudba, tam lidi
tancovali, eh (.)

SM: mhm

LS: promiňtě ((pláč)) člověk si to znovu prostě mm vybaví, promiňte.

SM: ne nic se neděje.

LS: všichni byli šťastní, všichni byli mm prostě úplně ((s pláčem))
nadšení, že sme zase osvobození, já sem sice nikam nesměla do
nějakých tancovaček, ale protože se tancovalo na ulici všude, kde
byla harmonika kde byl kde byla kytara, tak se tancovalo v každém
lokále.

SM: mhm, tak když tak se třeba napijte nebo...

LS: promiňte.

SM: ne nic se nestalo

LS: no to už se mi nestalo moc dlouho

SM: tak

LS: ne změňme téma něco jinýho prosím vás.

SM: jo jo dobře, tady to už je vlastně konec tady eh téměř tady už
mám jenom seznam filmů,

LS: jo já si vezmu brýle.

SM: tady máte na stole brýle.

LS: ty sou na dálku.

SM: aha aha. tak to sou tady sou vždycky vlastně pod sebou napsány
eh jeden český a jeden zahraniční film, které byly v těch letech
vlastně největší...

LS: to snad není možný.

SM: největšími hity,

LS: to sem netušila, že by mě to eště dneska takhle...

SM: mm

LS: tolik let po, po tom, to snad není možný.

SM: no a vy ste teda se narodila v roce dvacet devět, to znamená že
pro vás to tak připadá v v úvahu možná esi od toho roku třicet čtyři
ale spíš později, tady vlastně to začíná to sou ty starší filmy, a
já bych se vás chtěla zeptat, jestli si třeba pamatujete nějakou
konkrétní vzpomínku na jeden z těch filmů, třeba kdy ste byla na něm
v kině, nebo jestli si pamatujete že je znáte ty filmy?

LS: no ten film sem viděla, to je s tím myslím že hégr ((Karel
Höger)) tam hrál, Muži nestárnou, to bylo fantastický,

SM: mhm

LS: to také no,

SM: Roztomilý člověk?

LS: no no to byl myslím on počkejte to byl Oldřich Nový myslím

SM: to byl Oldřich Nový, no.

LS: to byl Oldřich Nový a tohle byl myslím hégr ((Karel Höger)), ne?

SM: mm myslím že...

LS: no bylo to úžasný, to víte že jo, ty se opakovaly, ty sem viděla
samozřejmě.

SM: a vi- viděla ste je v kině?

LS: ano, viděla, jistě.

SM: a máte třeba v- vybavujete si ještě s kým ste třeba byla tenkrát
na tom v tom kině?

LS: ne to už ne.

SM: to už ne.

LS: je možné, že sme někdy byli i s tou nevlastní mámou a s tatínkem
ale

SM: mhm

LS: nevzpomínám si vůbec kdy, je možné že po té válce, jako že byli
všichni tak oni byli samozřejmě také. toto né, to neznám, U pokladny
stál, to je myslím s tím ne, eh

SM: s Burianem ((Vlasta Burian))

LS: s Burianem ((Vlasta Burian)), no to také to je také s Burianem
((Vlasta Burian)),

SM: Ducháček ((Ducháček to zařídí))

LS: to je taky vynikající, to nevím to mně nic neříká, to už to sem
asi viděla, ale už už nevím o vůbec o čem jo jo s čeplinem ((Charlie
Chaplin)) tak to je možný,

SM: to je to je to nad tím ta Moderní doba, no, Moderní doba, to je
s čeplinem ((Charlie Chaplin)), mhm.

LS: jo, ano to je vono no, eh tak

SM: tady je to potom [tady už ste byla asi malá, to už]

LS: [tady mně to nic neříká], ne to mně nic neříká, no tak voni ty
filmy mohli dávat eště i potom, že,

SM: mhm

LS: ale to mi nic neříká.

SM: dobře, tak...

LS: jo toto sem viděla ale [později pochopitelně]

SM: no no no

LS: ne jako malá. to ne už.

SM: mhm

LS: to myslím po- taky později sem viděla jako jako historický film,

SM: mhm, já se vás teda eště na konec zeptám, jestli byste chtěla
dodat něco něco třeba v souvislosti s těmi filmy a kiny o čem sme
nehovořili.

LS: nevím co bych vám co bych mohla dodat. nevím

SM: tak jestli je to všech- jestli je to všechno, tak já myslím, že
už to můžeme ukončit ten rozhovor. tak děkuju.

LS: <já vám děkuju za trpělivost.>

konec rozhovoru