Quote

LR: a mezi místními o to byl zájem?

EF: no jistě, to víte že jo. dyť to bylo em to byla jediná kultura
zanešená, že, plus nějaké to divadlo, který se tam ochotnický hrálo,
to taky teda byl, bylo mhm když tam přijelo nějaké pojízdné divadlo,
tak to pro nás taky bylo ohromný zážitek, že. ta kultura tam.

LR: a jaký byl názor rodičů na film a na kino?

EF: no tak ti byli rádi, že taky někam vyšli, protože práce od
nevidim do nevidim. jak to bývalo na venkově, že, a takže pro ně to
bylo zážitek, když se do toho kina, oni nechodili pravidelně nebo
něco, to byla náhoda, když se dostali, když práce to dovolovala, že.
takže tak asi.

LR: byl pro vás v tomto věku, v tomto dětském věku, film důležitý?

EF: (.) no tak důležitý em em řekla bych, (.) em takový zvláštní a
vzácný. tak bych to řekla. pro nás venkovany tehdy. [vzácný a
zvláštní].

LR: potom do toho Besedního domu [a ještě] ste chodila někam v této
době?

EF: [ano]. no, em em, to byla výjímka, výjimka, když hrál ve městě
prostě ňáký hráli film, kterej jako výhledově se nedostal do toho
Králova Pole.

LR: mhm.

EF: jo, tak to a chtěla sem ho vidět, tak to výmečně. na kterym my
sme tam... já už ani nevim, na kterym takovym sme tam byli. (.), to
si už nepamatuju. ale byly to někdy...

LR: takže výmečně?

EF: výmečně, opravdu výmečně. tam to taky stálo dost peněz a penízky
nebyly.

LR: mhm. a byl nějaký důvod, proč ste chodila zrovna... nebo proč
byl, proč bylo oblíbené zrovna to kino, ten Besední dům?

EF: no, jednak bylo blízko.

N1: vysoký, prostornější.

EF: prostornější, ano, ano. bylo vysoký, nebylo to takový em takový
malý jenom a udušený, jo? už to bylo vopravdu a bylo to ty židle už
nebyly (rovno), ale bylo to...

a v pondělí jsme mívali ve škole vaření a v poledne byla
hodina volno. a já jim ten film děvčatům vykládala. my sme měly,
mohly jít dom na tu hodinu třeba na oběd a my sme nešly, protože
děvčata řikaly, ne, ne, budeš nám vykládat, cos včera viděla. no a
já strášný, já sem to vždycky všecko, já sem to uměla vykládat, no.

LR: mhm.

EF: [tak asi].

LR: [takže] vy ste byla ve třídě vlastně známá, že chodíte do kina?
[třeba] [ostatní spolužačky nechodily tak často]?

EF: [jo, jo]. [ne, ne], ne, ne, ne. no protože do školy eh tam do
Řečkovic tam chodily děvčata, který byly třeba z Jehnic, z Ivanovic,
ty to měly daleko moc, že, a všechno, takže em nás, co sme tak mohly
chodit, bylo málo.

JC: no takže sme mohli jako třeba jít v neděli a pak i v pondělí
třeba. třeba v neděli na sokolovnu ((Kino Sokol v Líšni)),
v pondělí, to vím, že v pondělí, to sem taky jednou byla myslím.

my děcka někdy sme seděli na
pytlech na zemi, ((směje se)) (vite,) zvrácený úplně hlavy, tam nás
rodiče dali, ale mhm to nás brali s sebou, protože neměli nás kam
dát, že, a chtěli to vidět,

LR: ee a jak často ste jako dítě do svých těch deseti let v té době,
kdy ste chodila do té občanky ee chodila do kina? jak často?

EF: no, to jedině, to sem já jako soukromě nechodila, jedině když
škola prostě něco takovou ňákou pohádku za odměnu, že sme byli třeba
hodní, jo, tak prostě nás vyvedla do toho kina, to byla ňáká snad
pohádka, ale to mně nějak neutkvělo ani v paměti, páč toho bylo tak
málinko, že to to ani... už taky to, že sme se do těch Kounic
((Dolní Kounice)) museli jít,

už taky to, že sme se do těch Kounic
((Dolní Kounice)) museli jít, tam potom bylo kino ((kino Sokol)),
normální, tam udělali z bývalé hospody jako nějaký sál takový malý a
dali tam ty židle, takže pak už tam bylo kino, že, a em tak to bylo,
že sme bydleli v těch Bránicích ((Německé Bránice – dnes Nové
Bránice)), vono to bylo přes půl hodiny ee cesty pěšky, tak pro nás
děcka, jo, mhm taky nás uhlídat, jak se říká, dřív uhlídáte pytel
blech ((směje se)),