Quote

ale těch němých, to
když já už sem potom chodíval častěji, tak už ty němé nebyly. to jak
říkám, byl akorát ee ten nesmrtenlej ee č- šárlí šaplin ((Charlie
Chaplin)), kterej i dy- v- chtěl mít s protože on to všechno, třeba
Moderní doba anebo to to chtěl ee prostě ten zvuk tam nechtěl mít.
ale hrála tam myslím nějaká hudba, ale jinak né, jinak to hn- u mě
nehrálo roli prakticky.

Moderní doba. šaplin ((Charlie Chaplin)).
je tady šaplin ((Charlie Chaplin)) jé [nó].

JV: [ano] je.

MJ: pamatuju velice dobře.

Moderní doba, to byl, to byl
to bylo s Werichem ((Jan Werich)).

LS: to je čeplin ((Charlie Chaplin)), Moderní doba, ale podobný tomu
filmu Svět patří nám.

JN: ano ano, Svět patří nám, to sem myslel.

ZP: pak vám řeknu, že mě zaujala teda ta Moderní doba.

JV: ehm, a čím, nebo proč?

ZP: em, ta Moderní doba mě zaujala ee, kritikou té ind-
industrializace, protože už tehdá tak jaksi sme cítili, že em ta
industrializace em nás trošičku svazuje, nebo nás atakuje víceméně.
a to já cejtim pořád eště dodneška, em, to skutečně byl film, kterej
upozornil na to, že em s- s tou industrializací neni všechno v
pořádku. a to vidíme dodneška, pořád.

JV: ehm.

ZP: ta krize, kerá teďka byla, tak si myslím, že je důsledek toho,
že skutečně ta industrializace furt pokračuje pokračuje a oni chcou
mít pořád víc a víc těch peněz z toho, neni to dobrý. já se toho
bojím. a to byl jeden z prvních filmů, kerej na to upozorňoval.

JV: ehm.

ZP: na tu krizi, kerá v důsledku té industrializace může nastat.

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,