JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.
MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.
JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?
MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.
JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]
MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).
JV: jo.
MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.
JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy
MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.
JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?
MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.
JV: chodila ste ráda.
MM: chodila sem moc ráda.
JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,
MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.
JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?
MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.
JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?
MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))
JV. hm
MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.
JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?
MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.
JV: takže ještě ta obecná škola.
MM: ano
JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,
MM: ne
JV: nebo ve společných debatách.
MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.
JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci
MM: ne, ne
JV: společenskou [nebo dětskou]
MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.