Quote

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsal: Michal Večeřa a Jana Volková
Datum a místo:

Rok narození: 1926, sourozenci: Dva bratři narození v letech 1922 a
1925. Jedna sestra narozená 1924.

Bydliště do roku 1945: Ulice Nová (dnes Lidická - Veveří).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti; otec zubař, ale brzy zemřel,
pamětnice pravděpodobně vyrůstala bez otce.

Povolání narátora: Za války totálně nasazená v Adamově. Po válce
pracovala jako administrativní pracovnice v advokátní kanceláři na
Rooseveltově ulici, poté v kanceláři v Královopolské, dále v
Juranových závodech v Heršpicích, kde byla nejprve ve mzdovém
oddělení, poté v odbytu. Následně pracovala v „byťáku“, kde dělala
financování a plánování a odtud odešla do důchodu. Pak ještě osm let
pracovala jako uklizečka v Železničním stavitelství.

JG: (prosim).

JS: tak vám děkuju. (..) a já bych teda ee paní g.
((G.)) ještě ee zrekapituloval nějaké takové ty em
základní údaje. vy ste vlastně se narodila v roce devatenáct set
dvacet sedum, ste řikala.

JG: dvacet šest.

JV: dvacet šest. (dobře).

JG: devatenáctýho [jedenáctý].

JV: [dvacet šest]. áá bydlela ste na ulici Lidická.

JG: to se menovalo Nová.

JV: mhm.

JG: štyři do pětaštyřicátého roku a pak se to menovalo Lidická. a
bydlela sem padesát let, potom si ten rozhodli, ten dům vzali a
zbourali ho, a postavili

JV: [mhm]

JG: [tam,] teda, co to řikám, tam je nějaká banka nebo něco. já vám
ani nevim, co tam teď je.

JV: ee do [roku št-]

JG: [ano] a...

JV: štyřicet pět ste bydlela

JG: pořád na té...

JV: pořád na té Lidické.

JG: pořád na [té Lidické].

JV: [nepřeruš( )].

JG: no to až ee to ježišmarna. (...) no mně bylo padesát, no tak do
sedm- šestasedumdesátýho roku sem tam bydlela.

JV: a vlastně vy ste chodila do občanky, pak předpokládám do
měšťanky, že?

JG: no, já sem chodila ee na základku na Rejdiště, to bylo tam jak
je teď Janáčkovo [divadlo].

JV: [mhm].

JG: to zbourali. potom sem šla na gymnázium. udělala sem štyry roky.
pak em sem chtěla jít na obchodní. dělala sem zkoušku. tu sme
udělali, ale nevzali nám a nabídli nám, že můžeme chodit do německé,
tak sme nechodili nikam a byla sem totálně nasazená. v Adamově, což
na mě byl úplná hrůza, protože tenkrát ty haly, to byl samé řemen a
to ((nesrozumitelně drmolí)) sem uplně šílela. sem říkala, tady
přídu vo ruce, vo všechno, jo. no a tam sem byla až do dubna
pětaštyrycet.

JV: mhm.

JG: sem chtěla jet, a maminka říká, nikam už nepojedeš, dyť tady už
to duní ze všech stran, tak... nevim kolikátýho teda sem tam byla
naposled, to teda nevim. ale zažila sem tam.

JV: mhm.

JG: kdy tam byly nasazený baletky z Národního divadla [tady]. ale do
třech neděl [zmizely].

JV: [mhm].

JG: tak nevím, no tak je tam [buďto]

JV: [(kam s-)]

JG: do kontrol poskládaly, [anebo]

JV: [s-]

JG: si to nějak vydobyly. ale já sem makala u mašiny normálně jak
každý jiný.

JV: mhm. a to vám bylo teda sedumnáct let, osumnáct let, když ste
nastoupila? [ne, to vám bylo... (jo, jo, jo)].

JG: [no, no, no, tak] mohlo mně být tak nějak sedumnáct, no.

JV: mhm.

JG: no a potom sem ee p- (přiži-) po pětaštyřicátým, že. tak protože
tatínek mně zemřel,

JV: mhm.

JG: mně nebylo šestnáct. tak se... sem musela jít hnedka dělat, tak
sem dělala a zaráz sem chodila do obchodní školy Bednářové. to bylo
myslím na dva roky. a pak teda zas po letech sem šla normálně na tu
(.) co (byly) ty ee... no na Pionýrské do té školy a tam sem to
dělala zase vod první třídy

JV: [mhm].

JG: [a] vodmaturovala.

JV: ste si do- [do- dodělávala to vzdělání]?

JG: [(prosim)? no já sem totiž měla postup v práci, ale tam už bych
dál nemohla, když nemam školy. protože ta soukromá, to se tak bralo,
i když se tam chodilo denně, [jo].

JV: [mhm].

JG: ne že by to bylo nějaký to, jen to tak, ale pořád se to bralo
jako takovej kurz, [jo],

JV: [a]

JG: ne jako státní [škola].

JV: [takže] vaše nejvyšší vzdělání je vlastně střední škola s
maturitou.

JG: no, [t- obchodní škola s maturitou, no to pět roků se tam
chodilo].

JV: [co ste si dodělala, mhm, co ste si dodělala po střední škole ee
po válce]

JG: no to sme chodili třikrát týdně. to byl hezkej [fofr taky
někdy].

JV: [a vlastně teda] po tý válce ste nastoupila do ee opět do závodu
nebo do fabriky, ste říkala.

JG: ne.

JV: [ne]

JG: [hnedka] sem nastoupila to ee eh jak sem chodila do gymnázia,
tak moje spolužačka, její tatínek byl advokát.

JV: mhm.

JG: tak sem (.) ee nastoupila k němu. to bylo na růsveltově
((Roosveltova)), zrovna naproti soudu. tak sem měla takový ty běhy
nahoru, dolu. a vlastně sem tam psala na stroji a psaly se žaloby. a
toto bylo prostě potřeba jako [administrativa, no. no].

JV: [administrativní pracovnice. mhm].

JG: jenže velmi mizerně <placený>. nehledě, že musely být teda ee
víte, takový ty přestávky v [poledne].

JV: [mhm].

JG: takže to ste tam vlastně byl dycky až do těch šesti, poněvadž,
on byl sice ten její tatínek moc hodnej, ale von většinou pracoval
až odpoledne a ráno sem hezky běhala po všech doktorech, který byli
kolem, aby ho honem zastoupili u soudu, protože pan doktor zaspal
třeba, že. [tak to byl fofr].

JV: [a tam ste byla jak dlouho]?

JG: no... nevim, já sem vod... jak no vidíte, to sem měla vzít s
sebou životopis, to já už zas [nevim ouplně].

JV: [ne, ne, to je zas... jenom jestli tak zhruba si pamatujete. (
). mhm].

JG: [ale, ale em em šla sem odtamaď pryč], protože platili sice
málo, no. a šla sem a dělala sem v Králupolské ((Královopolská)) v
kanceláři ee v... to bylo takové shánění materiálu. tenkrát se
rozbíhala velice v Kralupolské ((Královopolská)) ta [chemie].

JV: [mhm].

JG: [te- ten ](oděv), tak ee různý takový to ee objednávání. jo,
toho materiálu, hned pod sebou. my sme to měli tak jak na kuřích
nožkách dycky ta kancelář. to bylo tak pro pět lidí a a dole byl
hnedka sklad a vod tama se to lifrovalo do tý výrobny. pak sem
čekala rodinu.

JV: mhm.

JG: takže ee na po- měla sem mateřskou, že, tak tím sem s
Kralupolskou ((Královopolská)) skončila. byla sem chvilku doma, ale
ne moc dlouho. [a]...

JV: [to] bylo kolem je e kolik vám bylo, když ste čekala.

JG: asi šestadvacet. a šla sem, šla sem ee do Juranových závodů v
Heršpicích, tam sem dělala ve mzdovce a pak sem tam dělala odbyt.
odbyt a sklady. a vodtamaď sem vodešla, sem měla potíže s dcerou, s
učením, tak sme potřebovala něco v Brně.

JV: mhm.

JG: jo, tak protože než já sem dojela z těch Heršpic, všecko. tak
sem dělala v byťáku, kde sem skončila do důchodu. a tam sem dělala
ee financování, plánování (.) to sem dělala tam sama, pak sem měla
nějakou pokladnu pod sebou, daně akorát a... a pak... a vodešla sem
do důchodu, jak sem měla jít, poněvadž pořád sem si říkala, že mě do
něčeho navezou a já nestranička, že teda bych ležela <první.> a šla
sem normálně uklízet do Železničního stavitelství osum, osum a půl
roku. pak mně zemřel manžel, tak sem toho potom nechala, poněvadž
(j-) byla velká výhoda, dyž ste dělali v Železničním stavitelství,
že nejen já sem měla volnou jízdenku, ale aj on, takže sme rádi jako
tak rajzovali.

JV: [jasně].

JG: a dyž zemřel, tak sem to... přestala sem pracovat už vůbec, no.
[tak]...

JV: [ee povolání] vašich rodičů teď teda se ještě [vrátím].

JG: [tatínek] byl zubař.

JV: mhm.

JG: a maminka... no my sme byly štyry děcka, babička pět.

JV: mhm.

JG: teta u nás byla. šest. takž měla co dělat. až potom už ee sme
byli jako velcí, tak dělala administrativu, protože vona měla [to
lyceum].

JV: [maminka]. mhm.

JG: no.

JV: takže se o vás starala... byla jako žena v domácnosti.

JG: no, no, no, [no].

JV: [a vy] ste teda měla, řikáte, tři sourozence? dohromady ste byli
[čtyři]?

JG: [ano], ano. jeden zemřel...

JV: mhm.

JG: ten dělal (asi) vysokou školu tady ee tu zemědělskou, ale
krátkou dobu.

JV: bratr?

JG: ten zemřel brzo, [no].

JV: [mhm], mhm.

JG: a ti ostatní žijí, sestra, ta v Bohunicích taky. to je
[pětaosm(desát)]

JV: [mhm].

JG: já sem byla nejmladší.

JV: mhm.

JG: to je pětaosmdesát let, chodí (furt) vo berlích, takže má co
dělat. a bratr, ten chudák dostal tuberu, když m-... měl totiž tak
jel na motorce.

JV: mhm.

JG: a měl úraz a on dělal v tom svazarmu ((SVAZARM)), víte, a jezdil
na těch motorkách, co na nich dělali tu celou pyramidu.

JV: mhm.

JG: vždycky jak tak stáli, jo? no a taky, potřeboval na to peníze,
tak ee jezdil ee jezdili v tom svazarmu ((SVAZARM)) tak, že jako
učili jezdit, [jo].

JV: [mhm].

JG: pak teda se zkoušky dělaly u někoho jinýho. no a on jednu
děvčicu, kterou učil jezdit, tak protože tenkrát nebyly motorky se
dvěma...

JV: (místy).

JG: ee řiditkama, jo? čili [on musel]

JV: [mhm].

JG: přes ní. on sice dlouhej [byl].

JV: [mhm].

JG: taky jo? no a nabourali se a on narazil na můstek, který byl na
rovnej silnici, ale pod

JV: mhm.

JG: tim prostě tekla voda t- a tam byl se... a on do toho narazil a
nějak si přimáčkl plíce.

JV: mhm.

JG: a při tom léčení a to nakonec přišli na to, že má tuberu a...
ale žije. [no a je o dost starší. ano?]

JV: [můžu se vás zeptat] na ty ee roky, (kdy) se narodili?

JG: kdo?

JV: ee vaši sourozenci.

JG: všichni tady v Brně na té Lidické.

JV: ale ee v jakých letech ee rok narození.

JG: tak počkejte. bráška je myslim dvaadvacet.

JV: [mhm].

JG: [sestra] štyryadvacet, bratr pětadvacet a já šestadvacet.

JV: takže vy ste nejmladší.

JG: ano [prosim].

JV: [mhm].

JG: já sem byla (nejmladší) a (dycky) chudák, víte.

JV: a kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. vzpomenete
si, kdy ste už pak nechodila? bylo... nebo... mhm

JG: kdy sem [přestala]?

JV: [mhm]. nebo spíš takhle, do kdy jste chodila pravidelně. do
jakého roku. třeba jednou [týdně].

JG: [já vám] něco řeknu. já sem ee bláznivě chodila do kina, dyž sem
byla fakt mladá. tak těch třináct, čtrnáct.

JV: mhm.

JG: protože tenkrát byla jedna herečka, ta se menovala marika rek
((Marika Rökk)). byla jako Němka, ale myslim už aj podle jména, že
to byla Maďarka a já sem byla ochotná kterýkoliv kino navštívit, kde
sem zjitila, že vona hraje, jo? a tím vám řeknu, že sem se dostala
do jednoho kina.

JV: mhm.

JG: který dnes ani neexistuje a málokdo o něm ví. a to byl na
Šilingrovym náměstí.

JV: mhm.

JG: myslim, že se to menovalo Excelsior, ale já vám nevim jistě.

JV: ee ano, jmenovalo se [to kino Excelsior].

JG: [no, no, no]. a tam sem zažila úplnou hrůzu. to kino bylo o
trošku větší jak ta Morávka ((pravděpodobně Moravia)).

JV: mhm.

JG: to nebylo velký. vycházelo se do Dominikánské ulice.

JV: mhm, [mhm].

JG: [jo]? tam jak sou ty sloupy. já si totiž myslim, že tenkrát
to... eště tam nebyl vůbec podchod. že udělali potom právě, že
zrušili to kino, jo? no, a já sem vám tak... a to bylo vyloženě
německý kino.

JV: mhm.

JG: ale co mě je, [(sem si říkala...)]

JV: [i před válkou]?

JG: né. sem v-... za druhé světové války.

JV: za protektorátu.

JG: za [protektorátu].

JV: [mhm].

JG: já sem vám tam šla, protože ona hrála. teď vám byl žurnál,
poněvadž tenkrát se hrál vždycky žurnál. teď se vám tam objevil
Hitler.

JV: mhm.

JG: a teď si představte, že ty lidi všichni vstali a zvedli ruku. a
teď já sem seděla a teď sem si řikala a teď mě vyrazí. fakt sem měla
uplnej strach, neměla sem z toho kina vůbec lízt. už sem tam nikdy
nešla. to sem nevěděla, že to je vyloženě německý [kino].

JV: [nevěděla].

JG: ne, nevěděla. ale bylo t-...

JV: takže to na vás zapůsobilo [dost otřesně].

JG: [no, no.. protože] už všelijaký ty zprávy [šly, že]?

JV: [mhm, mhm].

JG: voni když se do- dostali dohromady, tak voni byli jak na hlavu.

JV: a to byl začátek války. nevzpomenete si, kdy to mohlo být?

JG: no tak, to mohl být takovej čtyrycátej [jednačtyrycátej rok].

JV: [jednačtyr-, mhm, mhm].

JG: protože náš tatínek zemřel ve dvaačtyřicátým.

JV: mhm.

JG: no, a to, to už to ne, to bylo předtim.

JV: předtim.

JG: a to byl takový víte, ty, voni ty... to bylo zajímavý, my jako
děcka jsme chodili plavat, jo?

JV: mhm.

JG: tak to sme kamarádili, všichni. oni měli svůj německej klub, my
sme měli čépéká ((ČPK)) nebo k- kávées ((KVS)) bylo [ty dvě český,
jo].

JV: [mhm, mhm].

JG: dohromady. a v tu ránu, jak se vám tady toto stalo, vobsadili,
tak to jak kdybysme nebyli.

JV: mhm.

JG: no, dyť uplně jo, no. to je.

JV: ee ještě se vrátim k tomu dětství.

JG: ano.

JV: vzpomínáte si na svoji první návštěvu kina nebo na nejstarší
vzpomínku, kdy jste byla poprvé?

JG: tak...

JV: jako malá holčička?

JG: tak to fakt vám nevim. já nevim. no rozhodně sem, až sem mohla
chodit sama, protože bych neměla s kym.

JV: mhm.

JG: zaprvé maminka neměla čas a starší sourozenci, ty byli na
školách, když mě museli tahat s sebou, jo.

JV: takže s rodiči ste do kina nechodila?

JG: ne, určitě ne.

JV: vůbec.

JG: ne, to si nevzpomínám. ani, ani do divadla. ne.

JV: ee mhm.

JG: to eště potom sem měla ee jednu teda vzdálenou tetu a ta zase,
ta byla výborná. to od osmi [roků]

JV: [mhm].

JG: si pamatuju, už to sme chodili do divadla na Veveří a chodilo se
z Veveří, to byl zvláštní vchod a to bylo moře [stupínků].

JV: [mhm]

JG: a tím ste se dostal do prostoru, kde byl na stání.

JV: mhm.

JG: tam nebyl balkon, ale tam bylo na stání. a to bylo výhodný,
protože bylo to ohraničený dřevem, takže... a to byly takový
stupínky. jo, takže, aby všichni jako viděli.

JV: mhm.

JG: a to se chodilo málo do divadla na to stání.

JV: mhm.

JG: protože já sem vlastně do divadla večer nesměla chodit, když sem
chodila do [školy].

JV. [jasně].

JG: takže my sme měli s sebou dycky noviny a když byla přestávka,
tak sme si sedly, (aby na nás nebylo vidět.)

JG: a tam teda ee to byla taková vopravdu ee výborná ta, (že my) kde
který divadlo, tedy pokud to bylo na Veveří.

JV: mhm.

JG: tak sme prolezli, že na mě nebylo vidět. a ona zase byla ráda,
že nemusí chodit sama. že ona [byla (více...)]

JV: [teta], teta.

JG: teta.

JV: mhm.

JG: no vona jako ee se tady vyučila švadlena a pak si dělala takovej
malej salon, že, [tak v celou tu dobu]

JV: [ale ty sourozenci]. vy ste říkala, že řik-... že spíš vám
připadlo, že by byli naštvaní, kdyby s vámi museli chodit, že se
[jim nechtělo chodit s váma do kina].

JG: [víte co, já sem...]. no jistěže ne, my sme totiž sme měli jednu
výhodu.

JV: mhm.

JG: v té Morávce ((pravděpodobně Moravia)) totiž dělal ten uvaděč,
byl... bydlel u nás v domě, my sme tam chodili zadarmo. ale měli sme
přikázaný, že sme museli obsadit první řadu.

JV mhm.

JG: protože tam [jako nikdy kontrola].

JV: [tam nechodilo moc lidí].

JG: tam to byly ty nejlevnější lístky,

JV: jasně.

JG: to stálo ale kačku [dvacet]

JV: [mhm].

JG: [prosim] vás. a do s- do toho sme taky chodili hodně. ale to se
myslim menovalo stud- Studio a pořád se jmenuje na Cihlářské.

JV: myslíte ee

JG: [mělo to tam s-...]

JV: [já vim], že tam bylo Jugendkino. ale to možná se [přejmenovalo]

JG: [no to] bude vono.

JV: ee mhm Studio říkate, na Cihlářské... to sem tady měl.

JG: teď si nemůžu vzpomenout, co to bylo za...

JV: no, ee jo, tak na Cihlářské devatenáct bylo Jugendkino - Kino
pro mládež.

JG: no, tak [to se začlo jmenovat...]

JV: [a pře- přejmenovalo] se v roce třicet šest na Studio.

JG: no, no.

JV: takže todle říkáte úplně správně, tak to bylo. a tam ste teda
chodila taky?

JG: tam [taky].

JV: [taky].

JG: no, tam hodně.

JV: takže Morávka ((pravděpodobně Moravia)), Studio, pak ste říkala,
že na [té]

JG: [Metro. (medl-)]

JV: [ná Lidické] byly dvě kina ((Bio Moravia a Bio Metro)).

JG: víte, co sme zažili v tom Metru ((Metro))? když bylo po
osvobození, tak to rarita, to [víte].

JV: [mhm].

JG: dneska se člověk tomu zasměje.

JV: [povídejte].

JG: [když ste] si koupil lístek,

JV: mhm.

JG: tak ste dostal brejličky. papírový brejličky. jedno bylo okýnko
zelený a jedno bylo červený, a když ste se díval, tak to nebyl jako
filmy v jednom rázu, to byly takhle ukázky.

JV: [mhm].

JG: [tak]. třeba jako vyšplíchl sifon, a to prostě jako plasticky,
nebo já nevim, jak by se to řeklo správně, jak kdyby to na vás
[chrstlo].

JV: [vystoupilo].

JG: to vám lidi úplně u-

JV: ((smích))

JG: uskakovali, no taková legrácka. no tak to tak člověk si vzpomene
na takový blbosti, no.

JV: no ale my se k těm kinům ještě dostaneme v zápětí. ještě teda
teď sem se chtěl trochu pohybovat v tady tom období do těch deseti
let, než ste ukončila obecnou školu, to ste v tomto, v této době,
než vám bylo, než ste teda ukončila školu, tak ty vzpomínky máte na
to chození do kina? protože to ste byla relativně ještě mladá, že,
holka, takže nevím, jestli vás pouštěli, ale přesto sem se chtěl
zeptat, jestli hm ste v tomhle věku už třeba chodila sama, nebo ste
to em jaké máte vzpomínky na to chození do kina? ještě ( )

JG: to ne, to třeba aj ten uvaděč zavolal, hrajeme to a to, a už sme
mazali. víte, tak ňák více vám držely ty em mladý děcka ňák k sobě.

JV: hm

JG: dívejte, něco vám řeknu. taková sranda.

JV: hm

JG: znáte lázně na Rašínové. to strašně staré lázně.

JV: hm

JG: a tam byl jako plavčík ňáký pan (Krystén). ten už tenkrát měl
myslím šedesát. hubenej takovej, takovej, jo,

JV: hm

JG: ohromnej člověk. v neděli ráno sme vylítli z baráku, to nás
vylítlo šest, protože tam byli ještě,

JV: jo

JG: po cestě se přidávali, a my už sme stáli u lázní. připraveni.
přišel pan (Krysten), vodevřel, von nás znal, a von byl fakt
ohromnej člověk. než stačil rozsvítit všude, tak my už všichni byli
ve vodě.

JV: ((smích))

JG: protože my už sme měli plavky doma voblečený.

JV: jasně.

JG: a to to bylo, no to se, ne, to sou takový vzpomínky em ee a to
sme nebyli nikdo že by měl peníze, i když ten můj tatínek byl třeba
zubař, ale byl velmi brzo jako dostal rakovinu, jo, taky vám řeknu,
von byl v (norovi) z pěti dětí,

JV: hm

JG: a jeho tatínek vodjel do Ameriky za prací, dostal tuberkulózu,
hned ho poslali zpátky, že, a von že se dobře učil, a fakt si
řeknete tak jak to někdy je psaný, že ten farář a ten učitel, když
ten kluk se učil, von se dostal sem potom do semináře, jo, no a a
vystudoval nakonec medicínu. ale to jídlo a todle,

JV: nebylo to asi úplně [(zdravé)].

JG: [no a tak] měl teda rakovinu jícnu, a tak právě brzo zemřel, že.
takže u nás taky nebyly ňák taky peníze, u těch druhých taky ne, a a
přesto to drželo aj [dneska ještě,]

JV: [ste drželi pospolu.]

JG: pořád jako.

JV: stýkáte se spolu pořád třeba ještě?

JG: no jenže moc jich zmizelo už.

JV: a tak mohla byste třeba odhadnout, jak často ste chodila,
kolikrát týdně? jednou, dvakrát, do těch deseti let, v tom dětství,
nepamatujete?

JG: ((smích)) já fakt nevím. jakmile se křiklo, že se někam může
jít, tak už sme mazali.

JV: ale z toho tak usuzuju, že ste chodila poměrně často.

JG: no často teda. [to určitě.]

JV: [že to pro vás] nebyl svátek, [zase že byste]

JG: [určitě, no, no]

JV: šla do kina jednou za rok, [to asi ne.]

JG: [a ještě] mám jednu dobrou vzpomínku, to byste nevěřil, když to
bylo za Německa, jo, a chodila sem na tu mariku rek ((Marika Rökk)),

JV: hm

JG: tak když byl ten film, tak ste přišel do takové dobré nálady,
jo? a teď vylezete ven, a všude tma,

JV: hm

JG: že, bylo zatemnění, neviděl ste vůbec na cestu, jo, takový vám
najednou takovej šok do té, do té tmy a všechno, jo, tak to na
člověka hrozně blbě působilo. a když vám bylo osvobození, tak to už
mně bylo devatenáct, a to už se člověk, to už hodně se vědělo, že
teda ty koncentráky a to, tak člověk byl strašně zvědavej, a zase
sem šla do kina, šla sem na takový ty hrůzy,

JV: hm

JG: a vyjdu ven a najednou klid a pohoda, jo. ((smích))

JV: že to [ste měla jako naopak přesně. ((smích))]

JG: [víte, zas úplně tak, no, no to to sou] takové zajímavé, no, to
sou...

JV: vzpomněla byste si ještě tady em em v tom dětství do těch deseti
let, jaká kina ste navštěvovala všechna? mluvili sme o tom Studiu
((Studio)), mluvili sme o [Morávce,] ((pravděpodobně Moravia))

JG: [to tam bylo to] Oko nebo jak se menovalo,

JV: hm

JG: dost se chodilo taky do té Jalty ((Jalta)), [že, když byla,]

JV: [do Jalty ((Jalta)), hm, hm]

JG: nebo do toho Jadranu. Jadran myslím. ne v Krpoli ((Královo
Pole)),

JV: ano,

JG: na tom tak ňák se to menovalo.

JV: a takže to ((smích))

JG: to víte, to bylo okolí, jo,

JV: ste navštěvovala hodně kin. a chodila ste třeba do em jak je na
náměstí Svobody? teď em tam taky bylo kino ((Central)). tam ste
nechodila.

JG: no jo, ale to bylo to, to byla takovej strašně úzký. ne, tam sem
teda nechodila.

JV: Central. [a teda em Úderka pak tam byla.]

JG: [ne, ne, ne, ale do, ne, ne, Úderka,] ta byla na tom, na mali-
dole, u nádraží, ne? to bylo Čas, jednu dobu se to menovalo Čas. a
myslím si, že se menoval i Úderka. že to na náměstí Svobody?

JV: do Kapitolu ((Kapitol))?

JG: no tak Kapitol jo, to je tady dole na tom, no tak tam
samozřejmě, to jako,

JV: v dětství, ne?

JG: pokud byly peníze a nebo tam byl někdo známej, že sme se
dostali.

JV: takže vy ste, vy ste...

JG: skala ((Scala)) byla, ta ta má pořád stejné méno, že?

JV: pořád. jako jediná vlastně. nebo Lucerna ještě taky, ale.

JG: poslouchejte, vy ste dlouhej, vy hrajete košíkovou?

JV: jak ste na to přišla. no em tak [ne, ne sportovně]

JG: [ne, řeknu jednu] zajímavost. víte jak je vchod do skaly
((Scala)),

JV: hm

JG: dete po schodech [dolu, že]

JV: [vim, no.]

JG: ale hned vedle je další vchod, a tam dete po schodech nahoru.
hned těsně vedle sebe sou ty vchody.

JV: no je to možné, to...

JG: když ste vylezl navrch, tam byla šatna, a tam bylo divadlo. tam
bylo hlediště, hrál tam kašpárek Turek, malý hlediště. a to vám chci
jenom říct, že když zabrali Sokol Brno jedna a udělali z toho
lazaret, tak v tom dopsu ((Dopz)) se hrávala košíková. vy si
nemůžete představit, když to není udělaný jako tělocvična, co to
bylo prachů. a hrát se chtělo. tam když ste votevřel dveře, tak ste
viděl, že se tam hejbou lidi, že tam běhaj, nikoho ste nepoznal.

JV: hm

JG: co tam bylo prachů. to jenom tak pro pro tudle. ale no, tak (
)

JV: můžu se zeptat, proč právě ty kina, která ste zmínila, proč ste
tam chodila? bylo to z ňákého důvodu? měla ste k nim ňáký speciální
vztah? líbilo se vám to kino? nebo vám to bylo jedno [a spíš ste
chodila]

JG: [no akorát to] Metro bylo dobrý, jo? když se objevila skala
((Scala))

JV: hm

JG: to si pamatuju, když sme tam šli poprvé, tak to byl luxus, že
jo.

JV: hm

JG: to mělo balkón, a tak, kdežto ty kina byly malý. ale většinou
sme věděli, nebo sme tam měli ňákýho uvaděče známýho, že se nemuselo
platit.

JV: takže vám to bylo jedno, kam ste šla, když to tak řeknu. vy ste
spíš šla

JG: no, jakmile byla možnost,

JV: hm

JG: tak sme, kam byste jinam chtěl chodit. potom nakonec divadla
zavřeli vůbec, že.

JV: a jaký byl váš em nebo názor vašich rodičů na kino. podporovali
vás v tom, nebo se na to dívali přes prsty, říkali, co [s tím
máte...]

JG: [naše maminka] dycky říkala večer, to sem ráda, že ste všichni
doma,

JV: hm

JG: nevědě- vona nemohla nás uhlídy- uhlídat. jo,

JV: ale věděli, že ste chodila do kina.

JG: jo, to jo. a věděli taky, znali to, toho uvadě- ten co tam byl
tím uvaděčem, páč bydlel v tom domě,

JV: soused

JG: a věděli, že je to solidní človíček, to neexistovaly takový
věci, co teď se dějí, [že]

JV: [ale tak] vy ste chodila i do jiných kin, že jo. nejenom tam,
kde byl ten pan uvaděč, ale i do těch ostatních.

JG: no říkám, když hrála někde marika rek ((Marika Rökk)), tak mně
to bylo jedno.

JV: ((smích)) takže ale nevadilo jim to.

JG: ne.

JV: že ste chodila do kina.

JG: nevadilo jim to. a myslím nás to vůbec nepokazilo. nikoho.

JV: a třeba vzpomenete si, jak se k tomu vyjadřovala škola? nebo
učitelé?

JG: jo to vo takových věcech sme nemluvili.

JV: ne, ne.

JG: a potom em byla jiná doba. já vždycky řikám, když se nadává
dneska třeba na mladý,

JV: hm

JG: já řikám, my že sme byli hodní, to bylo vyvolaný tou dobou.

JV: hm

JG: my třeba sme sem chodila tady na to klasický gymnázium, že, tak
tam toho řiditele, pro toho přišlo Gestapo, zavřeli ho, že. a těm
profesorům, tam byl třeba profesor Hájek, který ste viděl, že peněz
má, to oblečení, že teda má všelijaký, no ale toho sme si
považovali, páč on psal do Lidových novin, a tak, to byl, jo?
rozumíte.

JV: rozumím.

JG: vopravdu teda ta úcta vopravdu k těm profesorům a všechno i na
té střední škole byla mnohem větší.

JV: věřim.

JG: nebo já já nevim, v životě by mě nenapadlo doma na některýho
kantora třeba mít nějaký...

JV: hm

JG: no to by naši řekli, no tak asi sis to zasloužila a nebavili by
se se mnou, že. to vopravdu teda. řikám, bylo to dobou taky že sme
byli mnohem hodnější, protože [nikdo nevěděl, co se]

JV: [měli ste respekt.]

JG: no dyť můj strejda třeba byl za hajdrchiády ((heydrichiáda)) byl
zastřelenej.

JV: hm

JG: bylo mu třiatřicet. co to je třiatřicet.

JV: a on, on em byl čím?

JG: on měl normálně průmyslovku, tu si udělal v Pardubicích, a pak
přešel sem, tady se oženil, no a naši em prostě mu domluvili, a měl
v tom domě u nás obchod s látkama,

JV: hm

JG: a ta jeho paní v dvoře šila, jo, jedno dítko měli, jedno čekali,
to já vám ani nevěřím, to to Češi udělali tady toto, že kolikrát
udávali.

JV: hm hm

JG: nebyl, já si myslím, že u něho nebyl důvod.

JV: hm

JG: protože celou dobu nikdo je nesledoval a nic,

JV: hm

JG: čili nebyl v ňákým odboji, ale prostě to byla ta hajdrichiáda
((heydrichiáda)), no a vona, když to zjistila, tak tam utíkala a
ptala se, může mu něco donést nebo co, a voni řekli jó. tak vona tam
za týden utíkala, donesla mu tam věci, přišla domů a už tam měla byl
vlastně hned druhý den zastřelený. to byla prostě momentální ta, a
to em i na tých děckách, na všechno mělo vliv, jo, že fakt sme si
myslím byli proto jako takoví hodnější, jo? to si nikdo neuměl, co
to je třiatřicet roků, že,

JV: hm

JG: to si... no a potom ty dvě děti, zůstala už pořád sama, a...

JV: myslíte že, nebo vzpomínáte si, byl pro vás ten film třeba
tenkrát důležitý? hráli ste si třeba, jestli jestli ten film třeba
jakoby jak [zážitek]

JG: [povznesl?]

JV: jestli se třeba odra- odrazil i jako do vašeho dalšího života,
třeba i do dětských her, jestli ste si třeba hráli na nějaké
postavy, které ste viděli [ve filmu, nebo to, napodobovali ste
herečky,]

JG: [no tak to ne]

JV: zpívali ste písničky z filmů,

JG: tak, možná tak jo, že se třeba zpívaly ty písničky,

JV: hm

JG: ale musíte vzít taky, že v té době, když tady bylo, že, ty
Němci, tak [moc jich to]

JV: [já sem myslel ještě do těch] deseti let.

JG: a jo, jako ještě dřív.

JV: no, no, no.

JG: tak to pro mě víc znamenal ten Kašpárek Turek v tom <dopsu>
((Dopz)).

JV: jo

JG: ten byl výbornej,

JV: hm

JG: to em nebyl em kašpárek, jak si člověk jako představoval,

JV: hm

JG: na něj si musel zvyknout, páč von nebyl žádnej malej štíhlej, to
byl pán, já bych řekla že rozhodně mu bylo ke štyřicítce, takovej
festovnější, ale em i ty jeho hry a to bylo tak poučný jako, jo, že
naši byli rádi že tam chodim, že. a eště, víte kam sem chodila do
divadla? tomu nebudete věřit. přes jeden dům od nás byl ten klášter,
jo?

JV: hm

JG: tam chodily děvčata, která potom šly do služby.

JV: hm

JG: tady k někomu.

JV: hm

JG: a tam prostě se naučily, jak se ke které práci stavět. a ty
každou neděli pro děti hrály ňákou hru. normálně se natáhla šňůra,
daly se prostěradla, že,

JV: hm

JG: a hrály se. a to bylo, na to sem taky jako už aj že byla ráda
vzpomínala,

JV: hm

JG: páč to bylo tak na úrovni, tak jako

JV: takže

JG: ee víte, ten námět, jo, nebylo to nic tak...

JV: takže vy ste navštěvovala i divadelní představení

JG: no

JV: kromě filmů,

JG: no

JV: chodila ste em i za zábavou jako další, nebylo to jenom, že
byste vyloženě chodila na filmy, na filmy, na filmy.

JG: né

JV: ale měla ste to pestřejší, ten [kulturní život.]

JG: [dík] em že sem měla takovou dobrou tetičku,

JV: hm

JG: takže sem všechny tady ty herce z dřívějška jako znala.

JV: a třeba s kamarády? mě napadlo. mluvili ste o filmech, třeba
který ste viděli se spolužáky z obecné školy nebo z měšťanky.

JG: tak to teda ee, to už nevim.

JV: ne.

JG: třeba jo, ale nevim. [to nevim teď.]

JV: [dobře, takže] my bychom se teda posunuli trošku dál,

JG: no,

JV: vlastně do období po skončení obecné školy, to znamená em od
těch deseti let, do konce roku čtyřicet pět, což by [teda]

JG: [no]

JV: ve vašem případě bylo od roku devatenácet třicet šest, do roku
devatenácet čtyřicet pět, že,

JG: no

JV: vy ste v roce třicet šest vám bylo deset let,

JG: no.

JV: mhm v té době em změnilo se něco poté? nebo em třeba vy ste
vlastně se vdala kdy? vy ste se vdala až po válce.

JG: v jednapadesátým.

JV: v jednapadesátým. a em stále ste bydlela v Brně, takže ani
nešlo, ani nedošlo k ňákému přestěhování,

JG: ne, já sem pořád bydlela aj v tom stejným domě sme tam sehnali
takovej menší byt,

JV: hm

JG: tak sem bydlela tam, a em pak em sem to ňák [vyměnila s našima,
kteří měli větší,]

JV: [jo jo jo, já se se ptal do roku čtyřicet pět.]

JG: když maminka zemřela, že, a em-em.

JV: takže tady v těch letech třicet šest až čtyřicet pět ste chodila
em jak často? to už vzpomněla byste si, třeba už konkrétně? taky ne.

JG: to bych [vykládala ňáký (ty...)]

JV: [řádově, jednou týdně, jednou] za dva týdny, [nemáte vůbec
představu?]

JG: [né, to vůbec.]

JV: ne.

JG: to se chodilo podle toho, co už se dávalo za filmy, že, em celý
to vlastně začalo takové to uvolnění po tom pětaštyrycátém roce, že,
to už potom taky hodně sem chodívala em do Mahenovy,

JV: hm

JG: do Mahenova divadla, protože [zase]

JV: [po roce] čtyřicet pět.

JG: po roce čtyřicet pět.

JV: jo, já sem myslel do roku [čtyřicet pět].

JG: [já sem si] aha

JV: ne em

JG: za deset korun ste mohl klidně tam na galerce, když ste dal, tak
ste mohl, a nemusela sem shánět lístky, prostě sem šla ze zaměstnání
a šup do divadla, jo,

JV: jo

JG: to bylo dobrý, a to bylo až po pětačtyrycátým, protože

JV: jasně

JG: vlastně ty divadla byly zavřený. v té době. proto taky ty
baletky tak nastoupily, ke konci,

JV: hm

JG: ale to už bylo opravdu ke konci tam, no.

JV: paní g. ((G.)) em vlastně po té vaší
svatbě, změnily se nějak ty vaše em divácké návyky, chodila ste
třeba už mnohem méně častěji do kina, do divadla. a teďka spíše zase
[zaměřím na to kino.]

JG: [bych řekla, že víc,] no, víc do divadla.

JV: do divadla. takže do toho kina ste už [přestávala chodit, jo, to
(byla ste)]

JG: [nó, tam už jako, zaprvé em] nebylo toho času,

JV: hm

JG: a když teda si člověk došel, tak, tak do toho divadla, no.

JV: a [tenkrát, no]

JG: [a zvlášť když] votevřeli pak aj to Janáčkovo ((Janáčkovo
divadlo)) eště, že,

JV: po tom roce třicet šest, do toho roku čtyřicet pět, abysme to
měli vymezené,

JG: no,

JV: došlo k ňáké změně eeem před tím rokem třicet šest, předtím, než
vám bylo deset let, nebo ty kina, do kterých ste chodila tenkrát,
tak ste do nich chodila i pak, ne em ne nebo nedošlo k ňáké závažné
změně.

JG: em já si myslím, že ee tedy do roku třicet šest, pokud byla
možnost, anebo naši šli a náhodou mě vzali sebou,

JV: hm hm

JG: jako sourozenci, tak sem šla taky. ((smích)) prostě,

JV: no

JG: em se tím vyplnil volný čas, bych řekla, že, ale to už si
nevzpomínám, [to je to]

JV: [takže asi k žádné] změně nedošlo. chodila ste do těch kin jako
předtím.

JG: no.

JV: jo, hm. a měla [ste třeba ňáké svoje jedno oblíbené kino?]

JG: [to už se taky em] vybíralo, né, tak ani ne, kino to už potom
se, když bylo po pětaštyrycátým se vybíralo podle filmů. ale jinak
tady, co byly tak jako nejblíž, jo, když to bylo dřív.

JV: takže ste chodila do kin v okruhu vašeho bydliště.

JG: ano.

JV: a <třeba bylo> nějaký kino, který naopak který ste vopravdu
neměla ráda? který na vás působilo strašně špatně, nebo depresivně.
ne ne ne, nevzpomínáte si.

JG: ne. tam potom dělali z toho kina Metra ((Metro)), uďáli vlastně
divadlo, protože byla Reduta vybombardovaná, že, tak Reduta, ti em
zpěváci všichni přešli na tu Lidickou, a tam hráli, že, no pak pak z
toho udělali divadlo Mrštíků, a teď je to teda Městský divadlo.

JV: a pak jak už ste teda byla starší, kolem těch jedenácti,
dvanácti, třinácti let,

JG: vy mně dete moc do svědomí, když já si nepamatuju ((smích))

JV: tak to už si nepamatujete, mně šlo mně šlo spíš o to, jestli ste
tenkrát chodila em už třeba jakoby s kamarády, nebo s kamarádkami,
nebo jestli ste se v tom kině nějak seznamovali, em jestli [se, jak
se ten]

JG: [to ani né,] to sme se prostě domluvili kvůli ňákýmu filmu, a
šlo se na to, co se,

JV: hm

JG: co se nám jako zdálo.

JV: a spíš ste teda chodila [s kamarády než se sourozenci.]

JG: [to víte, že taky byly] různý německý filmy, který sem nasadili,
provokativní, a já nevim, to tak to už prostě už se nechodilo, to už
se vybíralo, který, řikám, tak s tou marikou rek ((Marika Rökk))
ňáký takový tydle, ty. bylo to dosti izolované všechno,

JV: hm

JG: víte? už vod toho em za té svě- za druhé světové i za těch
komunistů taky, že. se nechodilo na všechno,

JV: jasně.

JG: to nemělo cenu. to by [(to by z toho, že]

JV: [no tak,] to je <pochopitel->

JG: ale nedá em ne zas že by nebyly dobré filmy, taky, byly, ale
vopravdu se muselo vybírat,

JV: vybírat.

JG: že,

JV: hm

JG: to zas...

JV: a když se už chodila třeba za toho protek- nebo ještě teda těsně
před tím protektorátem, tak to ste chodila většinou s kamarády, nebo
ste už šla i sama třeba večer do kina. nebo odpoledne.

JG: no odpoledne,

JV: odpoledne.

JG: sem chodila.

JV: sama.

JG: večer ne. nó, to sama, nebo s em kamarádů všude bylo, s
kamarády, že sme šli třeba [dvě a tak,]

JV: [třeba s rodiči]

JG: tak to ne, to vůbec ne,

JV: hm

JG: protože zaprvé tatínek chodil pozdě domů,

JV: a maminka měla...

JG: a ta měla tolik lidí na starost, že to nepřicházelo v to...

JV: sourozenci [taky nechtěli.]

JG: [to by si] netroufli, já sem byla,

JV: hm

JG: a taky nebylo ani těch peněz, tak ste dostal pětikorunu, a

JV: a sourozenci teda taky nechtěli asi chodit s vámi.

JG: víte, jakmile už em s oni byli starší, tak oni měli svoje
kamoše, a já vám řeknu,

JV: vlastní partu lidí, takže moc [vám už...]

JG: [to tam nedávejte,] ale já vám řeknu třeba, em se mělo bruslit,
já celá šťastná, že sem dostala kolečkový brusle, že jo, na kličku,
že jo, ne kolečkový, na kličku.

JV: jasně.

JG: normální brusle.

JV: normální.

JG: šlo se do Lužánek, to se všude tam bruslilo, a no a naši mě
museli vzít sebou, a v tu ránu, jak sme tam přišli, tak voni frrr a
teď já tam zůstala, sem si to neuměla přidělat. a přišla sem na to,
že je nutný začít brečet,

JV: ((smích))

JG: se mě někdo všiml, a tak mně tu na tu kličku přiďál, jinak sem
si nezajezdila, víte? tak to vám chci říct, že potom už em jo, ti
kluci drželi víc s klukama tam, [ta že ta sestra]

JV: [holky s holkama]

JG: no ta byla starší, že ale už už, no.

JV: hm

JG: no a já se proto říkám, že su nejhodnější tady, mě nevychovávali
jen rodiče, ale ještě sourozenci, víte?

JV: tak to ste měla pěkné, no a třeba teď, když si vzpomenete, vy
ste se dívali na film, bavili ste se třeba během tý projekce, nebo
vzpomenete si [na reakci,] na reakce diváků?

JG: [tak to né.]

JV: jestli třeba nadšený ňáký em [ohlas nebo smích,]

JG: [to si akorát vzpomínám,] když v tom Metru [Metro] dávali takový
to plastický,

JV: hm

JG: no tak to teda byl řev, jo.

JV: s těma brýlema.

JG: protože oni, ano, oni s em dávali takové opravdu věci, že už po
vás jak když někdo skočí, že. em počkejte, jak se to menovalo vo
těch dinosaurech nebo něco, co natočili, to bylo taky takovým
způsobem udělané, ale to už se žádný brýle nenosily.

JV: počkejte, kdy myslíte.

JG: no em

JV: nemyslíte [Jurský park?]

JG: [vo tom,] nó. [nó, no, no]

JV: [jo a tak to sou devadesátá léta.]

JG: a to právě chcu říct, tak to bylo něco takovýho, když ste měl ty
brýle nasazený, jo, [no, tak něco.]

JV: [že to na vás působilo,] že, [že sta vstoupila do děje.]

JG: [jo, že už de de na tebe, ano.]

JV: hm

JG: tak ta reakce těch ostatních návštěvníků [byla hlasitá.]

JV: [a pamatujete si,] co konkrétně ste tam viděla na tom plátně?
ste říkala [ňáký (jakoby)]

JG: [no to byl ten] sifon

JV: sifon.

JG: to normálně se jako bavili, a že si dávají sifon, a jednoho to
votočil a prskl to jako na nás, jo?

JV: hm

JG: no tak to všechno, a to všecko byly takový, buďto že jelo auto v
klidu a najednou se dvě srazily, a najednou ste je viděl nad sebou,
jo, to je tak, jo, a já už přesně si tak [na ty brýle si vzpomínám,
to byly úryvky]

JV: [protože to je spíš kratší, kratší em úryvky.]

JG: vyloženě úryvky tady na na tu legrácku, no.

JV: ale jako za sebou, bylo to jako v jednom filmu, ale kraťoučký,

JG: jo, jo, takové epizody.

JV: jakej to byl rok, po po válce ste říkala?

JG: no, to bylo po válce.

JV: po válce.

JG: to bylo určitě po válce.

JV: tak těsně, nebo, nevíte.

JG: to já kdepak.

JV: a třeba tenkrát ta před tou válkou, během války, em ee daly se
koupit třeba i jídlo sebou em konzumovat, nebo pít nápoje během
představení.

JG: né, ne. to ještě vzpomínám, chodili zase em s s tou vůní, víte,
jak vyšplichovali.

JV: že

JG: sme seděli, jo, tak jako aby změnili vzduch, páč to,

JV: jo

JG: co takový malý kino,

JV: hm

JG: dyť to bylo raz dva vydýchaný, že. tak to ste viděl jak šel, tak
jako když stříkáte stromky, a takovým způsobem, no.

JV: a to se ďálo třeba po em každém představení? nebo před
představením, nebo během [přestávky?]

JG: [né, během,] během během té em

JV: [během projekce]

JG: [tak asi v polovině] toho.

JV: jo.

JG: no. protože em přestávka nebývala tak ani.

JV: vzpomenete si na tu vůni třeba, co vám to [evokovalo?]

JG: [no, taková jako] lesní,

JV: lesní.

JG: něco takovýho. no ale to bylo raz dva pryč.

JV: hm

JG: to jenom jak sedlo na ty lidi, tak to byl konec.

JV: a potkávala ste třeba v kině své známé? kamarády? nebo sloužilo
to kino jako místo, kde ste se setkávali?

JG: tak to ani né, to né. to ne. (.) no. tak hotovo.

JV: <né>, ještě chvilinku.

JG: no až tady z toho zmetku budete dávat něco [dohromady, tak.]

JV: [ne ne ne, to] není problém. ale teď sem se chtěl dostat spíše k
těm filmům. k jejich výběru a k tomu, jak vlastně na vás působily,
em vy ste si teda vybírala film především co se týče toho dětství,
tak tam ste se zaměřovala na tu mariku rek ((Marika Rökk)).

JG: no, marika rek ((Marika Rökk)).

JV: rek ((Marika Rökk)). a to teda bylo ještě před válkou. nebo...

JG: ne, to bylo za druhé [světové.]

JV: [za druhé] světové války.

JG: no.

JV: hm

JG: to právě takové filmy, oni potom pouštěli i těm vojákům na
frontě, když šli, jo, aby prostě jim zlepšili náladu,

JV: hm

JG: protože to bylo takovýho psího ( ) ((smích))

JV: (hopsino psino).

JG: ((smích)) <no ne, tak> to máte tak jako když sou operety, jo,
tak takovýho něco, no. a teď se vžijte do toho, ti vojáci špinaví
vod blata všechno,

JV: hm

JG: teď aspoň chvilku vidí něco jinýho,

JV: jasně.

JG: jako to

JV: a a před tou válkou ste si vybírala filmy

JG: před válkou sem z toho neměla vůbec rozum.

JV: tak to vám bylo ještě takových čtrnáct let, že, eště v roce
třicet devět.

JG: třináct.

JV: třináct let.

JG: mně bylo.

JV: a

JG: já si, víte, já si pamatuju takový blbosti jako patnáctýho
března, to si vždycky vzpomenu, jak projížděli tady po Nové
nákladním autem, zastavili, vyskočili dva vojáci,

JV: hm

JG: vytáhli takovej ten normální koš proutěnej, jak býval na prádlo,

JV: hm

JG: do obchodu, najednou letěli honem zpátky, plnej margarínu.

JV: hm

JG: to byly takový kostky tenkrát, jo. to měli plný. šup to na to a
jeli dál. páč to ( ) to oni potom posílali domů, tam už byl
tenkrát byl velký hlad, kdežto u nás to ještě na lístky nebylo.

JV: patnáctého.

JG: na lístky to začlo až když byli tady Němci, že.

JV: patnáctého března, to

JG: no

JV: jaký rok ale?

JG: no to byl třicet devět.

JV: třicet devět, mhm.

JG: páč třicet osum na podzim to začínalo, že, s tím obsazením
Sudet, a tak, že, a toho patnáctýho března už teda jeli sem.

JV: takže vlastně vy když ste byla mladší, tak ste ňák úplně neměla
ty preference jakoby jasné, až na tu mariku ((Marika Rökk)), ale to
teda už [byla válka,]

JG: [eeem]

JV: to ste spíš

JG: no

JV: chodila, když ste věděla, že někde je ňáký film, třeba
[(zdarma), nebo že ten pan promítač, že vás tam...]

JG: [jasně, a bez bez toho, sem, no]

JV: takže ne [moc ste si jako nevybírala.]

JG: [vobyčejný děcko.]

JV: hm

JG: jo.

JV: a třeba takže ani pro vás vlastně tím pádem nebylo důležité, kde
to kino je, em kde ten film se hraje, v jakém kině, spíš to bylo vo
tom, kam [šlo jít.]

JG: [no ta to] tak úplně ne,

JV: ne?

JG: poněvač to (doleši ty) bylo (už to bylo) v Morávce
((pravděpodobně Moravia)), protože sme ani tu kačku dvacet
neplatili.

JV: jo, to bylo pouze v tý Morávce ((pravděpodobně Moravia)).

JG: ((smích))

JV: tam ste měli zdarma přístup.

JG: protože tam byl ten

JV: uvaděč.

JG: uvaděč. ((smích)) jo.

JV: a a á

JG: takže tam sme věděli, že můžeme kdykoliv. páč on totiž jiný
uvaděč tam neexistoval, jenom ten jeden.

JV: hm

JG: takže kdykoliv tam člověk jako přišel, tak měl volný vstup.

JV: a později, jak ste začala získávat rozum, ale ještě před rokem
čtyřicet pět em to znamená za toho protektorátu, to vám bylo kolem
těch patnácti, šestnácti let, že, tak to ste si už asi vybírala víc,
to už...

JG: no tak jistě, ale potom taky už ste měl jiný,

JV: hm

JG: em chodili sme plavat, aj aj sme závodili, a už už se dělal ten
sport, jo

JV: hm

JG: už se hrála košíková [a tak, jo]

JV: [měli ste víc aktivit.]

JG: takže, no tak to

JV: takže ste chodili na výlety třeba,

JG: no, no

JV: nebo taneční zábavy, chodila ste

JG: vůbec ne.

JV: ne, vůbec?

JG: žádný taneční, za druhé světové nebyly povolený žádný, a my sme
měli akorát to, že sme hráli taky házenou, to bylo, tenkrát se hrála
házená,

JV: hm

JG: když bylo letní období, a když byla zima, hrála se košíková.
dneska se to hraje pořád, že. a my když sme jeli třeba na na
házenou, tak to po pětaštyrycátým roce,

JV: hm

JG: anebo aj předtím, tak sme jeli třeba z Královopolské na
náklaďáku, a to se musela dát plachta, aby nás nebylo vidět, páč to
bylo zakázaný, že,

JV: hm

JG: a tam když se skončil zápas, tak bylo domluvený, a ve stodole,
byl gramofon na ručičku,

JV: hm

JG: a tam se třeba chviličku tancovalo, a už zase se em nasedlo a
jelo se domů.

JV: jasně.

JG: a taky bylo ohromná legrace tohleto.

JV: takže těch těch aktivit [a koníčků bylo mnohem víc, už mhm]

JG: [tam už tam už potom] jak začly tady ty, tak už zdaleka tak, to
když bylo něco vopravdu pěknýho,

JV: hm

JG: tak se šlo, ale ne na všechno, a taky em taky si všelijak se
dodělávala škola, nebyly ty peníze.

JV: a když ste si teda už vybírala, tak třeba podle novinových
článků, nebo ňákých [recenzí? programů,]

JG: [ne, většinou podle toho,] že už na tom někdo byl [a říkal.]

JV: [už na tom byl.] a měli ste referenci nějakou, jo.

JG: no. tak já už du, ne?

JV: em

JG: ještě? ((smích))

JV: ještě chvilinku. ((smích)) nebo už [ste unavená?]

JG: [tak dobře,] ne, ne, ne, nejsu unavená, vůbec ne, to ne.

JV: já myslím, že ještě...

JG: ale já už sem si řekla, že už sme pověděli všecko.

JV: ono je to taková struktura,

JG: jo,

JV: a my sme tak trošku skákali, [ale to nevadí,]

JG: [jo, takže vám]

JV: já sem vás nechtěl přerušovat, protože ono je lepší em dát tomu
člověku volný prostor, protože si vzpomene častokrát na věci, na
které by si pak ani nemusel vzpomenout, takže rozhodně sem vás
nechtěl nějak usekávat, naopak mě zajímalo, co co vás napadne třeba.

JG: hm

JV: samotnou. a kromě té mariky ((Marika Rökk)), měla ste ještě
nějaké oblíbené herce, herečky? nevzpomenete si?

JG: tak většinou tady taková ta tendence, protože to, co povolili
Němci,

JV: hm

JG: na to se nedalo dívat.

JV: ne

JG: to ne, ne, no tak to byly samý boje,

JV: [a co Burian? ((Vlasta Burian))]

JG: [a nezapomeňte,] že oni, no tak Buriana ((Vlasta Burian)), to
je, to viděli sme, jo, to, to jako jo, to em von byl opravdu dobrej,
na svou dobu, to, dneska už je to takový hodně naivní, ale přesto
jako byl teda dobrý, jo, no tak to zná člověk všechny takhle ty
filmy.

JV: a bylo pro vás třeba důležité, jestli ten film je barevný nebo
černobílý?

JG: tak to byly většinou [černobílý.]

JV: [většinou černobílý.] a kolorované [třeba]

JG: [to tady] nebylo.

JV: [třeba Sněhurka? ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]

JG: [to akorát tam] s těma. prosim?

JV: pamatujete si na Sněhurku? ((Sněhurka a sedm trpaslíků))

JG: no ale to bylo už po válce, když sem přišla Sněhurka ((Sněhurka
a sedm trpaslíků)).

JV: právě že mně tady jedna paní říkala, že už ji viděla před
válkou. kolorovanou.

JG: já si myslím, že žádný filmy sem nechodily bez barvy, [to
všechno začalo až potom.]

JV: [ona byla, ona byla] černobíle, ale byla kolorovaná, to nebylo
[barevný jakoby film, ale dodatečně,]

JG: [aha jo, jako takle, jo tak to nevim.]

JV: to nepamatujete si

JG: jo, to si ne-

JV: třeba jedna paní mi říkala,

JG: [jo, jo]

JV: [konkrétně paní] Holubová, že na to má strašně silnou vzpomínku,

JG: aha

JV: že ten film se ji úplně vepsal do paměti, a to mohlo být někdy
kolem roku třeba třicet čtyry, třicet pět.

JG: no tak to ne, to já si

JV: nemáte, ale to jakoby více lidí, více pamětníků mi říkalo, že
tento film je pro ně takový, [opravdu v tom dětství, že si ho
pamatují strašně silně, takže mě zajímalo, jestli vy máte takovou
zkušenost taky.]

JG: [jako že to bylo mezi prvníma to barevný, jo? já sem ho viděla]
taky, ale nevim, že by byl teda barevný. tak ne, nevzpomínám si.

JV: a viděla ste ho teda až po válce.

JG: no tak to už dovikolikátá nahrávka to byla, že

JV: hm hm

JG: to víte že určité filmy jak Babička,

JV: jasně

JG: že, to už se ďála dvakrát, a tam jistě taky, no

JV: a bylo pro vás třeba důležitý, jestli ten film byl zvukový nebo
němý?

JG: no tak já nepamatuju,

JV: [nepamatujete jiný filmy.]

JG: [jiný filmy.] to když tak ukazovali z toho jenom ukázky, ale že
bych byla vyloženě na němém filmu sem nebyla, ne. to ne.

JV: a vybírala ste si pak třeba film i podle toho, v jaké zemi
vznikl? jestli byl britský, francouzský, americký, český,

JG: ale to sem nechodilo. když byla druhá světová [válka, tak to sem
nechodilo.]

JV: [ale před druhou světovou] válkou ještě.

JG: no tak to.

JV: rok třicet osum, třicet devět.

JG: no, to. možný je, <že sem ňákej viděla,>

JV: hm

JG: fakt nevím.

JV: jasně.

JG: to nemá smysl,

JV: rozumim, hm.

JG: něco říkat. to ne.

JV: vzpomenete si třeba, který film ste viděla a fakt ste ho neměla
ráda? a který se vám nelíbil?

JG: no tak neměla sem moc ráda takový ty bojůvky, abych řekla.

JV: německé filmy? spíš.

JG: když to em-em.

JV: přišlo vám to třeba jako příliš propagandistické, nebo násilné,

JG: no násilný, víte,

JV: hm

JG: takový jako děcko nemá k tomu pochopení.

JV: hm

JG: dneska třeba ty děcka sou jiný, protože je ta televize a vidí to
třeba často, a můžou si to tak všelijak pouštět, ale em

JV: a naopak třeba který filmy ste měla opravdu ráda? který se vám
líbil? nebo s- že pro vás [znamenal]

JG: [já vám] vážně nevim.

JV: ne.

JG: nevzpomenu si.

JV: nevzpomenete si na ňáký konkrétní třeba jeden, který by vám fakt
v paměti tak...

JG: ne, no tak em určitě v paměti mně zůstaly, pokud to byl film a
byla to pohádka.

JV: hm

JG: to určitě, jo.

JV: takže ňákou [pohádku si pamatujete?]

JG: [no, a takhle to] ano, ale...

JV: a šla ste třeba na ňáký filmy víckrát?

JG: no na tu mariku rek ((Marika Rökk)) určitě.

JV: na tu mariku ((Marika Rökk)), jo? ((smích))

JG: sem ju viděla v tom kině, pak sem šla tam, tam sem viděla to
stejný,

JV: ale jednalo se pořád o jeden film.

JG: o jeden film. ano.

JV: ((smích))

JG: ona byla fakt výborná,

JV: hm

JG: a potom taky byly ty filmy s ní dělaný tak jako dost jako i
legračně, jo?

JV: hm

JG: že ste, jo, že to bylo takový vzdušnější, ne pořád takový...

JV: paní gešvinderová ((Geschwinderová)), vzpomenete si třeba na
ňáké rozdíly v těch místních kinech, kam ste chodila? nebo ty kina
vám připadaly velmi podobné, co se týče třeba interiéru, nebo [toho
foajé ((foyer))]

JG: [no tak určitě,] takový Metro,

JV: hm

JG: to vo deset procent lepší jak jak ta Morávka ((pravděpodobně
Moravia)), nebo

JV: hm

JG: tak tak, já bych řekla, Morávka ((pravděpodobně Moravia)) byla
nejhorší.

JV: Morávka ((pravděpodobně Moravia)) jo, jo.

JG: pak ten ekcelsior ((Excelsior)), ten tam měl vo ňáký sedadlo
víc, a je taky temný kino,

JV: hm

JG: nic to toto, pak Oko a Studio, to už byly takový prostor a tak,
že, Metro taky, no a nejlepší tenkrát teda byla skala ((Scala)),

JV: skala ((Scala))

JG: a myslím Kapitol.

JV: Kapitol.

JG: ty, ty byly takový [bych řekla]

JV: [co Jalta třeba.]

JG: prosím?

JV: Jalta.

JG: no tak abych vám řekla pravdu, já už si moc nevzpomínám jak to
vevnitř bylo.

JV: na tu Jaltu [Jalta] si moc nepamatujete.

JG: ne. byla sem tam, a aj dokonce bych řekla třeba před dvaceti
lety, ale to už vám splývá.

JV: hm

JG: Alfa, jo, [teď ta Jalta, Jadran,] jo,

JV: [no, to bylo toho hodně.]

JG: no tak to už em ta Alfa taky sem ju neměla moc ráda,

JV: ne?

JG: páč to tam taky se šlo tak jako dolů,

JV: hm

JG: kamsi, jo?

JV: já vim, no.

JG: kdežto ta skala ((Scala)), ta ta měla ještě měla aj ten balkon,
to bylo pěkný tam, no.

JV: třeba vzpomenete si na přístup zaměstnanců, jestli k vám chovali
třeba nějak v tý skale ((Scala))

JG: em (nemůžu říct)

JV: ne jinak než třeba v tý Morávce ((pravděpodobně Moravia))? a
hrály, no, chtěla ste něco říct?

JG: né, no em my sme k té Morávce ((pravděpodobně Moravia)) měli i
takový přístup už tím, že tam byl zn- ten známý uvaděč, a tak von...

JV: ale měla ste to kino evidentně teda ráda, nebo měla ste k němu
[takový vztah, vy teda ste říkala, že interiér moc úplně]

JG: [jó, nó,] ne, tak to mně nevadilo, protože v tu ránu se začlo
hrát a bylo to.

JV: a bylo to zadarmo.

JG: jo a už už nikoho nevnímal kolem, jo.

JV: ((smích))

JG: já vždycky říkám, že divadlo i kino,

JV: hm

JG: pokud pořád vnímáte lidi kolem sebe, tak za moc asi nestojí. že
vás nemohlo tak upoutat, jo, že páč když vás upoutá, ta vnímáte to,
a nevíte vůbec jestli si sou tam ňácí sousedi nebo nejsou, je vám to
jedno.

JV: ((smích))

JG: a i v divadle.

JV: prostě že ste úplně do toho [děje ponořená,]

JG: [no jasně.]

JV: [a nevnímáte lidi.] hm

JG: já chodim aj teď hodně do divadla,

JV: jo?

JG: hlavně teda chodím do toho Městského ((Městské divadlo)),

JV: aha

JG: že, teď pořád, teď sem byla na těch Bídnících, a teď bude ta
Evita, že, em to na to člověk tam šel rád, protože ti mladí herci,
to <voni to až přeháněj tou pohyblivostí> někdy.

JV: myslíte teď Mrštíci. u Mrštíků ((Divadlo bratří Mrštíků)).

JG: jo.

JV: divadlo.

JG: to sou ty muzikály, jo? v té činohře, tam právě vám řeknu, že
když sem byla tak zvyklá na tu Veveří, a Mahenka ((Mahelovo
divadlo)), že mně ne- neuteklo nic, tak vám řeknu, že vám su z té
činohry v Městským ((Městské divadlo)) zklamaná dost.

JV: hm

JG: tam je ten Černín ((Zdeněk Černín)), tak ten si tedy zásadně
ňáký takový věci em jakože třeba Junák ((Zdeněk Junák)) musí ten
nahej chudák vstávat z vany, nebo teď zrovna teda, zrovna poslední,
co měli,

JV: hm

JG: em Kočka na té střeše ((Kočka na rozpálené plechové střeše)),

JV: hm

JG: tak tam <taky teda>, jo, já to přejdu, já se tomu zasměju nebo
něco,

JV: jasně

JG: ale zas specielně on, dokonce jednou sám co si režíroval a sám
co tam tak tak jako prošel, von to vždycky tak sešeří, já nevim, von
si asi myslí, že diváky získává, no ale (de dělat), no a pak tam
byla režizérka Burešová ((Hana Burešová)), a ta vám zase em ee já si
vždycky říkám, že někdy dokáží i kus pokazit. tam byli ti Tři
mušketýři,

JV: hm

JG: a vona je dá v tom oblečení jak byli, pak najednou v moderním,

JV: hm

JG: pak do toho zaplete ještě děcka, který tam hrají kdesi na
pavlači,

JV: hm

JG: a vždycky když tam dohodila ty děcka, tak jak kdyby se to
divadlo zastavilo.

JV: hm

JG: víte? ten,

JV: rozumim.

JG: úplně ste z toho děje vypadlo. to sou takový zajímavý. no tak to
ale stojí to dost peněz.

JV: hm

JG: to sem říkala a i tam jednomu chlapíkovi, který tam navštěvuje
dost divadla,

JV: hm

JG: já sem řekla, proč jako, já nevim jestli je sám režizér v ňákým
divadle nebo něco, ale je vidět, že tam vždycky s těma h- em
pohlavárama tam [vykládá,]

JV: [jak vypadá?]

JG: šedovlasej.

JV: a má brýle?

JG: myslím že jo.

JV: je zarostlý trochu?

JG: jo.

JV: to je možná Vít Záhorský, to je můj středoškolský profesor a je
[divadelní kritik.]

JG: [víte pro-] jo, to by tak mohlo být.

JV: ((smích))

JG: mně vám vadí to, že tam Mahenova činohra neudělá ty
předpremiéry.

JV: hm

JG: dyť i na tom získají hodně peněz, důchodci by chodili, ale tady
de hlavně o to, že je to odpoledne.

JV: hm

JG: lidi už potom, teda pro mě je taky, když už jedu teda [kamsi
ještě, jo, no, my když dem na ten] muzikál,

JV: [jasně, já tomu rozumim, je to pro vás příjemnější než chodit
večer, hm]

JG: von začíná ve dvě. a oni končí o pěti, o š- to je dobrý.

JV: já vím, já [sem tam taky byl.]

JG: [ale když začnou] o šesti,

JV: hm

JG: no tak to už je pozdě. a tam dřív byl klub činoherníků
((Činoherní klub)),

JV: hm

JG: a em mohlo se, byla to předpremiéra a bylo to v Mahence
((mahelovo divadlo)),a najednou to zarazili. já nevim, já si myslím,
že to divadlo měli hodně obsazený, že by taky tím vydělávali peníze.

JV: je to možné.

JG: nevím proč, proč teda oni nemůžou, když tady na druhé straně to
může. já nevim, kde má ten Moša ((Stanislav Moša))

JV: ((smích)) ( )

JG: ňáký dobrý známý, že [teda mohl] postavit divadlo,

JV: [to možná, no]

JG: a všechno,

JV: hm

JG: ale je fakt, že ve výběru herců a tak von musí být dobrej.

JV: vyhovuje vám.

JG: von má vopravdu teda,

JV: ste spokojená.

JG: to má, má to cosi do sebe, no.

JV: pojďme se ještě <vrátit trošku zpátky>,

JG: jo?

JV: sme se teď trošku odběhli někam jinam,

JG: no (štěci) byli dřív, když hráli činohry úplně senzační, to tak,
no, povídejte, ať vám to

JV: chtěl sem se zeptat, em když tenkrát vlastně ste byla na té
projekci, vzpomněla byste si, z čeho se to představení skládalo, kdy
začínalo, co se dělo o přestávce, em

JG: ne, no to bývalo tak, že byl dycky eem žurnál,

JV: aha

JG: to byla jedna věc,

JV: hm

JG: někdy i před žurnálem byly ještě [reklamy, ale ty reklamy,]

JV: [týdeník myslíte? týdeník?]

JG: týdeník, no.

JV: hm

JG: předtím bývaly někdy reklamy,

JV: hm

JG: ale to reklamy byly takový, že oni měli takový ty barevný
sklíčka se dávaly.

JV: diapozitivy.

JG: no, a em to em prostě tam ne- se nic nepohybovalo.

JV: hm hm

JG: to prostě jenom [za od no, no.]

JV: [statický obraz.]

JG: a někde, když byl týdeník, tak po týdeníku dávali. pak byla
přestávka,

JV: hm

JG: pak se začal film a konec.

JV: a byl třeba krátký film? předfilm ňáký ještě? před tím hlavním
filmem? ne ne ne.

JG: si nevzpomínám.

JV: anebo ňáká třeba živá vystoupení, hudební doprovod,

JG: ne, ne

JV: nepamatujete.

JG: ne, ne, ne, ne.

JV: a třeba reklamní ukázky z jiných filmů? foršpan takzvaný.

JG: tak to teda ne.

JV: ne, nepamatujete si.

JG: a já si myslím, že vopravdu [nebyly.]

JV: [nezažila ste.]

JG: ne.

JV: hm

JG: ne.

JV: a zajímala vás tahle doprovodná část toho programu, nebo už ste
to jenom chtěla mít za sebou a aby ten byl ten hlavní film třeba [s
tou marikou ((Marika Rökk))]

JG: [no jistě,] to by (kdepak ty,)

JV: nezajímalo vás to.

JG: no protože když byli Němci,

JV: hm

JG: tak to byly úryvky z fronty, že.

JV: jasně.

JG: a když bylo po pětaštyrycátým, tak to pořád byla ta práce,

JV: hm

JG: a budování [socialismu, a to]

JV: [a předtím, před válkou?]

JG: to já nevim.

JV: to už nepamatujete.

JG: určitě týdeník byl,

JV: hm

JG: protože i dneska em když ten pan Čáslavský ((Karel Čáslavský))
dává, jo

JV: hm, hm

JG: tak vidíte, že to, to sou vlastně týdeníky,

JV: hm

JG: co von dává, že.

JV: jasně.

JG: že kdyby nebylo, kdyby to dnes neukázali, tak já sem ani
neviděla, jak vypadá Kramář ((Karel Kramář)), a takový ty elity,

JV: hm

JG: který vlastně ten stát budovaly, že. no, to

JV: a třeba ještě sem si tak vzpomněl, nebyla ste někdy na promítání
filmu v domácnosti? třeba u ňákého vašeho kamaráda? nevíte, že měl
někdo doma promítačku? projektor?

JG: my sme byli tak

JV: to ne vy, ale třeba ňáký váš bohatší kamarád.

JG: ne, ne.

JV: [rodiče jeho.]

JG: [ne, ne, ne.]

JV: neměli.

JG: ne.

JV: hm

JG: akorát vim, že byla velká sláva v baráku, když první měli
televizor,

JV: hm

JG: a to měli takovej ten, takovej ten malinkej, a tady bylo rádio
takový. tak to nastoupil celej barák, <a šel se dívat.>

JV: <jo>

JG: ((smích))

JV: to bylo tak v jakým roce?

JG: no to byl vopravdu první,

JV: hm

JG: protože ten jejich mládenec byl inženýr tady kolem ňákejch
[televizorů]

JV: [po válce] teda už.

JG: no jistě, no, no. to mohlo být, já nevim, kolem toho
čtyryapadesát,

JV: hm

JG: nebo možná později, jak to nevim.

JV: ještě bych se vrátil na chvilinku k tomu rektorátu, em
<protektorátu>,

JG: jo.

JV: pardon.

JG: no,

JV: em jak na vás působily ty změny po roce třicet devět? em když
začaly platit protektorátní předpisy, že, takže spousta věcí se
změnila,

JG: hm

JV: a jak to na vás zapůsobilo, ta atmosféra.

JG: no mizerně,

JV: hm

JG: mizerně zapůsobila, protože em to vopravdu, a hlavně ty
hospodyňky, dyť já sem byla děcko, prosim vás, vám tam vystřihli
něco, a a najednou ste zjistili, že ste měl nárok na dvacet deka
sádla, a že už teda, pokud si nevystačíte,

JV: hm

JG: tak už teda nikde nic neseženete, že.

JV: a třeba [co se týče]

JG: [to už]

JV: co se týče teď vlastně tý změny, že byly povinné titulky německé
u filmů, že jo,

JG: ((smích)

JV: názvy reklam, [že to bylo v němčině,]

JG: [<prosim vás, povíte> mně], dyť já vím ve škole,

JV: hm

JG: černou tuž a redispero,

JV: hm

JG: a černé ruce, že

JV: hm hm

JG: to hlásila, museli sme to mít začerněný, jak kdybysme četli tam
bůh ví co. a vono tam dohromady nic nebylo.

JV: jasně.

JG: to určitě, to, já vám řikám, že em že nenadávám nikdy na mladý,
protože řikám em su přesvědčená, že sem byla mnohem hodnější, ale já
sem byla hodnější, protože byla taková doba.

JV: hm

JG: a člověk se bál, aby něco nezavinil, aby to třeba rodiče
neodnesli.

JV: rozumim.

JG: zvlášť, když ten náš strýc potom byl zastřelen, že.

JV: to je jasné. jak ste říkala ty německý [týdeníky, no]

JG: [jak ste] potkal někoho v černým kabátě a černým klobouku, jo,
takový ten jako pršiplášť ňákej lesklej, tak už se člověk rači
klidil, že.

JV: to chápu, no.

JG: dyť to,

JV: [a vz- vzpomene-]

JG: [a ani my sme] nebyli moc hodní jeden na druhýho v tom, protože
hodně se ví, že udávali Češi, že. a doma pořád, že musíš,
nevykládat, být potichu, nevykládat. no, ale je to pravda, jinak to
nešlo. a doufejme, že už se nikdy nic takovýho nevrátí.

JV: a za druhý světový války, jak se třeba změnilo to vaše chození
do kina, chodila ste em [méně častěji?]

JG: [to sem zase] chodila stejně.

JV: chodila ste stejně.

JG: protože já jenom tady do těch,

JV: hm

JG: a to většinou, a vždycky tak kačka se sehnala, [(zas to stálo
málo)]

JV: [takže žádnej zásadní rozdíl] tam nebyl třeba.

JG: tam jako ani, ani řikám ne, ale, ale em věděla sem, že,

JV: hm

JG: anebo sme věděli aj od toho, co u nás bydlel, řekl na to běžte,
to je dobrý, to se bude, tak sme šli.

JV: [na doporučení.]

JG: [i když to byl,] i když to byl německej film,

JV: hm

JG: ale rozhodně ne ňáký zfanatizovaný filmy.

JV: a třeba vzpomenete si, už se blížil konec války, rok čtyrycet
pět, květen, osvobození, em změnilo se nějak em to chování? tady v
tý době, jako vlastně už už ste jako věděli, že fronta se blíží, že
jo, takže jestli ste už jako vůbec nechodili, [nebo ste se báli,]

JG: [no tak,] to se už nechodilo,

JV: ne

JG: protože byl vopravdu strach,

JV: hm

JG: páč to ste z dálky slyšel,

JV: hm

JG: já si vzpomínám, že sme se sestrou sme hrávaly házenou za Krpole
((Královo Pole)), a to bylo v dubnu,

JV: hm

JG: a měl se hrát zápas, a my sme zdrhly z domu.

JV: hm

JG: my sme to mamince neřekly, protože vona by nás nepustila, a do
toho Krpole ((Královo Pole)) sme jely, to ještě jela elektrika, jo,
a dojely sme tam, a to mě- s někým sme měly hrát, kterej měl přijet
do Brna, a nepřijeli.

JV: nepřijeli.

JG: no a tam přišel ten náš vedoucí a když nás tam viděl, tak řiká,
ježiš marná, jak to že vás rodiče pustili, a potom nás ňák přes
kohosi rozváželi domů, abysme nejely elektrikou a ničím, a...

JV: rozumím.

JG: sme stály u hřiště, a, a to duní, to nemáte zdání, [no, to se
ozývá.]

JV: [a vzpomenete si na] ňákou třeba vaši první návštěvu ee po ee
konci války? po osvobození? ta [atmosféra dobová.]

JG: [tak si vzpo- říkám,] já si vzpomínám akorát na to Metro. do
toho kina Metra [tam na tu, jo]

JV: [a spíš mně de o tu] atmosféru doby, jestli...

JG: jó, no tak po tom ja- jak se to rozjelo, ale to taky nebylo
hned.

JV: hm pozvolna.

JG: no.

JV: jo.

JG: to jako em

JV: já bych vám teď dal seznam filmů, a

JG: co sem viděla, co sem neviděla?

JV: jestli byste třeba em moh- ee mohla se k nim vyjádřit, jestli si
na ně konkrétně vzpomínáte, třeba kdy ste ee na tom filmu byla, nebo
s kým ste ten film viděla, proč se vám ten lin- film líbil,

JG: mhm

JV: a je to teda, je to teda do toho roku čtyrycet pět, jo, zase.

JG: aha no tak to teda nevim.

JV: jestli ste ten film viděla třeba vícekrát,

JG: em no tak

JV: jenom si projděte ten název, já vám

JG: pučte mně ňákou, já vám tady udělám tečku nebo křížek, nebo to

JV: jo, udělejte si, určitě.

JG: tady ten, no Roztomilý člověk, to (jasně),

JV: ty filmy sou seřazené podle roku em tady ten je z roku dvacet
devět, už si asi nepamatujete, to už si asi nepamatujete, to ste asi
nemohla vidět, když ste, vám byly tři roky, ale, podivej- udělejte
si ty vaše poznámky určitě, jestli vám ty názvy přijdou povědomé,

JG: To neznáte Hadimršku, toto taky. sl- jo, Lelíček ((Lelíček ve
službách Sherlocka Holmese)), ten jo, ten qik ((Quick)), to nevím,
Pobočník jeho Výsosti, (.) to nevím těch Šest žen Jindřicha osmého
((Šest žen Jindřicha VIII.)), si zřejmě si myslím, jestli sem to
neviděla,

JV: hm

JG: v divadle, víte?

JV: hm [jasně]

JG: [Mata Hari,] to je jasný, Svět patří nám, Sněhurka ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)). Ducháček to zařídí, to nevím, to, To byl český
muzikant.

JV: mhm

JG: nevim. možná, víte něco i z třeba s to, ale prostě si
nevzpomínám. ko- Kouzlo valčíku, to kdyby viděl kousek, tak si hned
vzpomene,

JV: hm

JG: ale takle jako ee

JV: a třeba teď ee [vzpomenete si,]

JG: [nevim, no.]

JV: který z nich byl váš oblíbený? před tím rokem čtyřicet pět, když
ste ten film viděla v kině?

JG: no tak Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))
bez debat.

JV: hm a tu ste říkala, že ste

JG: To byl český muzikant, to bylo taky výborný, že, tady toto je
všechno,

JV: hm

JG: myslím aj tu Operetu ((Opereta)) se mně zdá, že už (vim) o čem
to bylo. ale toto, to sou takový komedie takový

JV: hm

JG: no, Muži nestárnou, to se mně líbilo proto, páč,

JV: hm

JG: ty lázně v Hradci Králové sem znala, tam bylo to vlnobití,

JV: hm

JG: že sem tam byla na prázdninách jednou, tak to jako jo, ale, no
ta La Paloma, to plete člověka, páč to bylo aj píseň, že,

JV: hm

JG: vo tom, no. ( ) no cé ká polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)), no to, to sou, To neznáte Hadimš- ((To neznáte
Hadimršku)), to je všechno Burian ((Vlasta Burian)), no

JV: hm

JG: to Pobočník jeho Výsosti, to je taky jeho, ta Mata Hari, ta byla
pěkná, to je fakt,

JV: jo, vzpomínáte si na to víc,

JG: no

JV: jo.

JG: no Svět patří nám, to Voskovec, Werich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich))

JV: a viděla ste třeba ňáký film vícekrát tady z těchto?

JG: no to je možný.

JV: jo.

JG: jo.

JV: a už nevíte který, [nevzpomenete si.]

JG: [no U pokladny stál.] to sme viděli víckrát.

JV: hm

JG: jo, to sme tam, jo, to jako em u nemužu říct u jednoho nebo to,

JV: hm

JG: no, To byl český muzikant, to (bylo) taky pěkný, no.

JV: [ale znamenalo]

JG: [to Roztomilý] člověk ((Roztomilý člověk)), vono je to dobrý,

JV: hm

JG: ale vono je to taková em

JV: Roztomilý člověk.

JG: jo, nic z toho, no, no.

JV: hm a třeba

JG: Vídeňská krev, to bylo aj opereta. nevim.

JV: nevíte.

JG: to už nevím jistotně, jestli sem to viděla ten film,

JV: hm

JG: jo?

JV: hm

JG: to už jako, to nechcu,

JV: a ňáký třeba ten film má pro vás zvláštní, nebo specifický ňáký
ee ňáký [význam, znamenal pro vás něco víc.]

JG: [hm tak já sem dost ee tak] to věřím tady třeba ten em To byl
český muzikant, jo,

JV: hm

JG: mně se takový líbí, nebo o- že je to ten Kmoch ((František
Kmoch)),

JV: hm

JG: a tak, jo, to nebo cokoliv vod toho Jiráska ((Alois Jirásek)),
nebo vod toho (Smetany) ((Bedřich Smetana)), to mě táhne aj dneska,
jo, páč to se stále člověk dovídá em ee věci třeba, který přehlídl,
když třeba jednou dete na to,

JV: hm

JG: tak si určitý věci nevšimne, a pak ano, jo, em vůbec ty ee třeba
s tím Štěpánkem, Zdeňkem Štěpánkem ((Zdeněk Štěpánek)), že. no to
přece, to byl ohromnej člověk,

JV: hm

JG: a ohromný herec, a ty historický filmy s ním, to to bylo přece
ohromný.

JV: hm

JG: ty tam ani nemáte. to je zajímavý [jestli von byl asi možná]
pozdějš, jo, no.

JV: [to je jenom takový výběr, určitý.]

JV: a už si třeba nevzpomenete, kde ste který film viděla, v jakém
kině?

JG: ((smích))

JV: to asi po vás bych chtěl hodně, že. ((smích))

JG: <to teda vůbec ne, no.>

JV: hm

JG: no, tak já už du, ne?

JV: já myslím, že bych vám poděkoval,

JG: jo, [nemáte zač, tady máte tužtičku, ať se vám to]

JV: [byla ste ee výborná, děkuju] vám, že ste si vyšetřila čas,

JG: ale jo, tak.

JV: a že to pro vás neznamenalo ztrátu času.

JG: <né, to vůbec> ne.

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno

Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.

Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).

Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.

KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.

LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.

KH: ee

LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.

KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]

LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...

KH: hm

LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.

KH: vy jste tam chodila i do školy?

LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.

KH: hm

LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm

LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.

KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?

LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.

KH: hm. a co dělala vaše maminka?

LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...

KH: hm

LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.

KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?

LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.

KH: hm

LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich

KH: hm

LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.

KH: hm

LN: teď je, teď se jmenuje Grohova

KH: hm

LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát

KH: hm

LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.

KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?

LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.

KH: hm

LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská

KH: hm

LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...

KH: a pak ste šla do zaměstnání?

LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

KH: hm

LN: jako pracovat manuelně

KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?

LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce

KH: hm

LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...

KH: hm

LN: tak.

KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]

LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].

KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?

LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.

KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?

LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

KH: a jak často ste jako dítě chodila?

LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.

KH: hm

LN: takže,

KH: a doprovázel vás někdo?

LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,

KH: hm

LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.

KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?

LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...

KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?

LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.

KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?

LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.

KH: hm

LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...

KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.

KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?

LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??

XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.

LN: ?z mužů, takhle.?

KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?

KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

KH: a pamatujete si před válkou?

LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.

KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?

LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?

LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

KH: jo.

LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.

KH: v protektorátu potom už určitě jo.

LN: na protektoru, no.

KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?

LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.

KH: hm.

LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a

KH: hm.

LN: bez přestávky.

KH: a které filmy ste teda měla ráda?

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?

LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.

KH: hm.

LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát

KH: hm.

LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).

KH: jo.

LN: no tak.

KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?

LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).

KH: jo.

LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]

KH: [no a...]

LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.

KH: hm.

LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?

LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.

KH: jo.

LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))

KH: hm.

LN: takže...

KH: jo.

LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.

KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?

LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.

KH: hm.

LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.

KH: hm.

LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.

KH: hm.

KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )

LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.

KH: hm

LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))

KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?

LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.

KH: hm.

LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.

KH: hm

LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

KH: hm.

LN: to jako

KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.

LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.

KH: hm.

LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.

KH: hm.

LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.

KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?

LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.

KH: hm.

LN: no.

KH: a...

LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.

KH: hm. a...

LN: měla jsem strach.

KH: a...

LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.

KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?

LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.

KH: hm.

LN: a pak byl ten, no ( ).

KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?

LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...

KH: hm.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.

KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?

LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.

KH: hm.

LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.

KH: hm.

LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.

LN: ano.

KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))

LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.

KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?

LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.

KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?

LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.

KH: hm.

LN: vysílali. [to taky.]

KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.

LN: ne. to ne, to sem neviděla.

KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]

LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]

KH: [Kouzlo valčíku], ne.

LN: ne, to sem neznala.

KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).

LN: ano, to sem viděla.

KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?

LN: jéžišmarjá [ne]

KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?

LN: v kině!

KH: [teda tenkrát]

LN: [v kině, ano.]

KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?

LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))

KH: [Jeho Výsosti]

LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.

KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]

LN: [taky sem neviděla]

KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?

LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.

KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))

LN: ne, taky ne.

KH: Moderní doba?

LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.

KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.

LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]

KH: [Tři muži ve sněhu]

LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.

KH: hm.

LN: Dobrá země ne.

KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.

LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky

KH: [Ducháček to zařídí]

LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.

KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]

LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].

KH: [To byl český muzikant]

LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.

KH: hm.

LN: To byl český herec. [Město ztracených]

KH: [Město ztracených].

LN: sem neviděla.

KH: Operetu ((Opereta))?

LN: ne.

KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))

LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.

KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.

LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))

KH: [nebyl to Oldřich Nový?]

LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.

KH: pak máme Vídeňská krev

LN: ne. to sem neviděla.

KH: Muži nestárnou.

LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.

KH: a Dobrodružství barona Prášila?

LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-

KH: ano!

LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.

KH: La Palma? ((La Paloma))

LN: ne.

KH: Neviděli jste Bobíka?

LN: ne, nene.

KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.

LN: ne

KH: a Sobota.

LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.

KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?

LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.

KH: hm.

LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.

KH: hm.

LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.

KH: hm.

LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.

KH: hm.

LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.

KH: hm.

LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.

KH: hm.

LN: a tím to končilo.

KH: jo.

LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...

KH: hm.

LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))

XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]

LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]

XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]

LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...

XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]

LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.

XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]

LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]

XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.

LN: [to bylo jak sekaná.]

XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]

LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]

XY: [ano, všecko měli v konzervách.]

LN: [kakao, jéžišmarjá.]

XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]

LN: [no, hrozný]

XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]

LN: [ano, ano!]

XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.

KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]

XY: [né, to nemusíte.]

Konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Lenka Gorecká
Rozhovor přepsala: Kateřina Borovská
Datum a místo: 7. ledna 2010, FAV

Rok narození: 1926

Bydliště do roku 1945: Přadlácká (Zábrdovice). Od roku 1942 do 1945
žil na Slovensku.

Povolání rodičů: Otec soustružník ve Zbrojovce, 1941 byl přeložen do
Zbrojovky na Slovensko, kde dělal mistra. Matka žehlířka.

Povolání narátora: Obecná škola na Vranovské, měšťanka na Cejlu. Na
Slovensku se vyučil soustružníkem. Po válce vystudoval průmyslovou
školu a pracoval ve výstupní kontrole v nářaďovně ve Zbrojovce.

JB: J.B. tak co dál?

LG: (datum narození)

JB: devatenácet dvacet šest

LG: a kde ste bydlel do roku čtyřicet pět?

JB: ( ) no tak do dvaačtyřicátýho roku sem bydlel Přadlácké a potom
sem odešel no za rodičama na Slovensko do Povážské Bystrici, což byl
závod Zbrojovky, jo, v Povážské Bystrici, otec tam dělal mistra, tak
sem se potom vyučil a byl sem tam až do pětačtyřicátýho roku a potom
sme se vrátili domů do Brna, a em bydleli sme na Francouzské ulici.

LG: a jaké školy ste navštěvoval? (v tom Brně).

JB: no první sem navštěvoval obecný, čtyry obecný a čtyry měšťanky,

LG: a ta obecná ta byla?

JB: pět let vlastně to bylo, pět obecné a čtyry tej měšťanky.

LG: takže ty školy byly dvě?

JB: byly na Vranovské ulici, ta obecná škola a měšťanka byla na
Cejlu, ale to sme chodili na na (.) jak se to menuje tá ulic, tam
potom jak byly ty ( )