Quote

no a ten, to si ženský poplakaly,
Valčík na rozloučenou.

AV: hm.

MH: to byl takovej doják.

AV: hm.

MH: (nevím), jestli to znáte...

AV: ne ne, to jsem neviděla.

MH: von, von se von jako ten důstojník seznámí, e, s nějakou dívkou,

AV: hm.

MH: pak narukuje a omylem je psaný v novinách, že padl.

AV: aha.

MH: no a vona neví (coby), a tak se stane z ní prostitutka a pak
zjistí, že von zůstal naživu ( on ji chtěl) před- představit
své matce, no a říkal, že dělala prostitutku, že to nemůže, a tak se
vrhla pod autobus.

AV: hm.

MH: přitom ta melodie, že jo, Valčík na rozloučenou, to je známý,
že, tak to si ženský poplakaly. ((smích))

AV: ((smích))

MH: no a v tomto filmu byl ten trik, co potom použil Oldřich Nový
v Pytlákové schovance ((Pytlákova schovanka)),

AV: hm.

MH: že jsou sezdaní, a pak přijde ten zřízenec a řekne, ten sňatek
je neplatný, poněvadž ten ředitel, ten neměl složenej služební slib,

AV: hm.

MH: tak to použili v té Pytlákově schovance ((Pytlákova schovanka)).

MH: podívejte se, já si vážím ee všech dobrejch herců, když se
podíváte třeba jen na Sůl nad zlato, nebo, prostě tydlety ee

e velmi dobrý to byly předválečný
filmy byl hugo hás ((Hugo Haas))

LG: mhm

FR: (.) e některý a von hrál (.) Okénko to hrál tam rasa (.) no
prostě, a jestlipak víte kde bydlel v Brně

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,