Quote

MH: a pak Otázka života a smrti, to byl taky... to se vodehrávalo
jako na zemi jako na nebi, obrovskej amfiteátr, tam se jednalo o
soud, že totiž jeden letec měl být sestřelenej,

AV: hm.

MH: a ten průvodce, co ho měl doprovodit ho v mlze minul <a von
zůstal naživu a teď se dohadovali, jestli má umřít nebo nemá umřít>
((smích)).

a toto byl ten nádhernej film, jak jsem vám říkal, byl ten
soud nahoře, že jo...

AV: hm. Otázka života a smrti.

MH: to byla duchařina.

prostě ty, ty ideologické filmy keré sem viděl se mi moc nelíbily,
poněvadž ta ideologie vládla tím filmem, a bylo jich málo kde, člověk
se radoval z toho filmu, vyjímka číslo jedna, Měsíc nad řekou. to je
pro mě klasickej film. myslím čtyryapadesát tak ňák,
PSk: padesát tři čtyři,
PD: skvělej skvělej film. krška ((Václav Krška)). a taky krška ((Václav
Krška)) dělal už za protektorátu myslím.
PSz: no a ten ste viděl teda později až, em
PD: ten sem viděl až později ano.

LZ: a potom em Měsíc nad řekou, jo? vod Šrámka to znáte, tam hrála
paní Dana Medřická teda,

no Měsíc nad řekou, no, to bylo em ta (.) no Medřická. ta Dana
Medřická s tím, to byl mladé ještě Hrušinský ((Rudolf Hrušinský)),
no,

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,

LČ: a teďka bysme se z téhlecté jakoby rekapitulace těch osobních údajů
dostali už k té vaší dětské zkušenosti s kinem, s chozením do kina,
vzpomněla byste si na svojí první návštěvu kina? když ste byla poprvé v
kině?

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka. a em
jako sokolka, tak jako tam vím, že em se promítalo, to sem byla malá
holka, a promítalo se v tělocvičně, em té jednoty. to se dycky
postavily židle, a byl to němý film, a k tomu se hrálo na klavír. a
když já sem se narodila v dvaadvacátém roce, tak řekněme že mně bylo,
no, já to tady mám, v roce dvaadvacet, tak to sem se narodila, tak ten
Sokol získal pr- em Sokol získal koncesi že může promítat. a to byl
němý film. a tam si pamatuju, že sem jako šestiletá snad, tam dostala a
němý film Jánošík sem tam viděla.

LČ: takže to nebyla přímo představení pro děti.

IK: ne.

LČ: to bylo obecně...

LM: em jeho. potom vim, že byl úžasný film Jan Cimbura. to nás taky
velice e em zajímalo, o Cimburovi, potom em, co tam bylo takovýho
(..) no to co se vztahovalo když tak k našim našim, Jánošík a takhle
k našim dějinám.