Pod krovy Paříže; Pod střechami Paříže / Unter den Dachern von Paris

100procentní franc. mluvený velkofilm.

Albert, Préjean. Franc. mluva, český překlad.

196639

Avantgardní zvukový film.
S velkým zájmem očekávaný nový film světoznámého avantgardního francouzského režiséra René Clair >>Sous les toits de Paris<< (Pod střechami Paříže), nezklamal v ničem věhlasnou pověst, jež provázela tohoto moderního filmového režiséra. Už svým filmem Entr' act (Mezihra) z roku 1924, postavil produkci filmovou na zcela novou základnu, kde čistými prostředky filmové techniky vytvořil opravdovou filmovou báseň. Také ve filmu pod >>Pod střechami Paříže<<, jež je jeho prvním prvním zvukovým filmem, chtěl René Clair ukázati, že lze zvuku použíti ne jako průvodního podřadného ilustrujícího prostředku, ale ve své očištěné, svébytné funkci, jako prvku tvořícího, konstruktivního. Filmová báseň ze srdce Paříže, jak říká podtitul tohoto filmu, je po stránce dějové zcela prostým příběhem hezké Rumunky, aklimatisované v Paříži, o níž zápasí pařížský pouliční písničkář Albert se svým kamarádem Lonis a apačem Fredem. Roztomilá Pola přijme pozvání Freda do danringu, ale když prohlédne jeho záměry, uteče mu a přichází do rukou písničkáře Alberta, který se do ní opravdově zamiluje a chce ji učinit svou ženou. Na udání Freda je po policejní prohlídce zatčen, protože se u něj najde kufr s předměty z krádeže, jejž si u něj uschoval přítel Bill. Když se celá věc vysvětlí a vrací se z vězení, krásná Pola miluje už jeho přítele Louise. Američané by z toho udělali srdcervoucí scénu nešťastného shledání a zklamání a přisladili by to svou sentimentálností. Ale krása tohoto filmu je právě v tom, že Clair vyřeší konflikt tak nějak prostě a po lidsku, jak se to opravdu v životě stává. Albert přenechává svému kamarádovi Poly, rozloučí se s nimi přátelsky, když před tím byl se po chlapsku vypořádal s Fredem a jde zase na ulici zpívati své roztomilé písničky.
Než pravý význam a přednost tohoto filmu neleží v dějovém obsahu, ale v těch nesčetných, překrásných, drobných detailech, na nichž je možno obdivovat se velikému režijnímu umění René Claira. Srovnáme-li po této stránce tento film s ruskými filmy, nebudeme ani na okamžik na rozpacích, že je nám svým srdcem, svou přirozenou, čistou, lidskou prostotou daleko bližší než ruský film, který neobejde se bez nadsazování, bez zveličování, bez překreslení situací. V tomto francouzském filmu není detail nikde osamocen, není dělán sám pro sebe, protože je zajímavý, že přináší filmově něco nového, tady má vždy hlubší vázanost, souvztažnost, je logicky vřazen do filmového pásma.
Není možno v stručném referátě rozebrati ani hlavní detaily, v nichž Clair projevil tolik režijní vynalézavosti a vskutku básnické tvořivosti. Kolik kouzla, nové filmové krásy odkryl v střechách Paříže, jak skvěle zachytil scénu, kde kolem písničkáře kupí se zvědavci, jeden po druhém přidávají se k zpívajícím, až na konec celá ulice a ze všech oken zaznívá jen píseň Sous les toits de Paris. Nebo konečně noční zápas Alberta s Fredem na ulici Paříže s prolínáním se světel, hluku ulice, supící lokomotivy, je přímo kabinetní kousek filmového umění. Pro své představitele rolí vybral si skvělé typy, pro Alberta populárního, sympatického písničkáře Tréjeana, pro Polu roztomilou Polu Illerovou, jež má tolik přirozeného půvabu jako mají jen Pařížanky a pro apače Freda Gastona Modota, chlapa jako hora.
Není bez zajímavosti, že v Berlíně dosáhl film velikého úspěchu, třebaže mluvené scény jsou ve francouzštině, a že nebylo to jen umělecky vzdělané obecenstvo Mozartova sálu, ale hlavně malá kina v dělnických čtvrtích, kde film našel největšího porozumění. Protože tu nejde o naparfumované loutky, ale o skutečné lidi, protože se tu rozvíjí před našimi zraky skutečný, lidsky pravdivý život. Ukázalo se, že veliké umění nevylučuje úspěch. Tento nejkrásnější film letošní filmové produkce hraje se v Biu-Dopz.