Citát

Rozhovor vedl: Lukáš Skupa
Rozhovor přepsala: Radomír D. Kokeš
Datum a místo: XXX, Brno

Rok narození: 1928

Bydliště do roku 1945: Tivoli (dnes Jiráskova – Veveří), roku 1938
se přestěhovala do Králova Pole.

Povolání rodičů: Otec živnostník – majitel obchodu, ve kterém
pracovala i matka narátorky.

Povolání narátora: Od roku 1946 narátorka nastoupila do práce.
Pracovala v pojišťovně, v Lidových novinách, na rektorátě UJEP,
v Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách a Magistrátu města Brna. Vždy
pracovala v účtárně.

LS: ( ) to budeme nahrávat. takže první, co bych se vás zeptal, je
takové ověření jenom vašich osobních údajů. co se týče té školy, do
které ste chodila. (.) mám tady napsáno obecná škola Kounicova
ulice.

ES: ano.

LS: a to bylo v letech devatenáct set třicet-

ES: třicet čtyři.

LS: devatenáct set-

ES: až třicet osm

LS: až třicet osm

ES: a potom sem chodila do Králova Pole,

LS: no

ES: a to bylo,

LS: a to bylo v letech?

ES: no v těch třicet osm.

LS: třicet osm až asi zřejmě čtyřicet.

ES: a potom sem chodila do gymnázia,

LS: hm.

ES: v Králově Poli,

LS: hm.

ES: do roku čtyřiačtyřicet.

LS: do roku devatenáct set čtyřicet čtyři. (.) a ještě tady mám
napsáno, (.) asi pan Skopal, když s váma telefonoval. Kotlářská
ulice, dva roky.

ES: to sem chodila na obchodní školu na Kotlářskou.

LS: takže to byly ještě potom další dva roky?

ES: dva roky obchodní škola při Obchodní akademii.

LS: hm. (.) a potom? potom už ste nastoupila do zaměstnání?

ES: ano.

LS: a kde ste pracovala?

ES: pracovala sem (...) v pojišťovně.

LS: hm.

ES: potom sem pracovala v Lidových novinách. potom sem pracovala
tady na rektorátě.

LS: a co ste tam dělala?

ES: všude sem byla v účtárně.

LS: hm. to úplně stačí. teď bych se zeptal, jaký byl povolání vašich
rodičů před tím rokem devatenáct set čtyřicet pět.

ES: živnostník. můj tatínek byl živnostník. měl obchod s kl-
s koloniálním zbožím.

LS: hm. a maminka?

ES: maminka samozřejmě byla v obchodě též.

LS: takže pracovala v rodinném, rodinném obchodě?

ES: ano. a začínali (.) začínali tady, na Zelném trhu.

LS: na Zelném trhu. hm. a měla ste nějaké sourozence?

ES: ne, kdepak.

LS: hm. (.) a vaše povolání už ste říkala vlastně, že potom ste
nastoupila jako účetní?

ES: ano, a nakonec sem skončila v Domě pionýrů v Lužánkách jako
ekonomka, jako hospodářka. (.) a do důchodu sem šla z Magistrátu
města Brna.

LS: hm. a ještě bych si ověřil. tady je něco, že vy ste zpočátku
v těch třicátých letech bydlela v [Tivoli]-

ES: ano.

LS: to bylo do roku?

ES: [(je dnešní)] Jiráskova, myslím-

LS: ano.

ES: nemýlím-li se.

LS: hm.

ES: Tivoli třicet sedm ((Tivoli 37)), a tam sme bydleli do toho roku
osmatřicátého roku-

LS: hm.

ES: než prostě přišli, protože tam byla veškerá, veškeré
obyvatelstvo německé.

LS: hm.

ES: a my sme byli Češi. takže otec viděl, že by to velice špatně
dopadlo, takže v tom osmatřicátém roce to prodal ten obchod a
přestěhovali sme se do Králova Pole.

LS: do Králova Pole. (.) takže to úplně stačí na začátek. to sme
projeli úplně bezvadně. (.) a teď už teda přejdeme k těm otázkám-

ES: ano.

LS: které se týkají kina do roku devatenáct set čtyřicet pět. první
okruh těch otázek se týká vaší dětské zkušenosti divačky. to znamená
od do zhruba deseti let, (.) když ste ukončila ňákou tu obecnou
školu. takže ta první otázka je, jestli si vzpomínáte na svou první
návštěvu kina.

ES: to bylo na Stadioně ((Stadion)).

LS: hm.

ES: z Kounicově sme šli v první třídě. a byl to film o Ja- o
Kozinovi ((Psohlavci)).

LS: o Kozinovi to byl film.

ES: o Kozinovi. a tím pádem jak se tam objevil ten duch, tak já sem
okamžitě vyskočila, chtěla sem si sednout, jenomže sedadlo sklaplo a
já si sedla na zem. ((smích)) takže to byl-

LS: a to byl český film?

ES: to byl český film.

LS: hm.

ES: to byl můj první zážitek tedy velký.

LS: a rok ste říkala?

ES: musel to být v roce devatenáct set třicet čtyři.

LS: devatenáct set třicet čtyři. a s kým ste tam byla?

ES: ze školou.

LS: se školou ste tam byla.

ES: měli sme v první třídě pana učitele Petříka.

LS: hm. dobře, a teď je tady otázka, jak často ste jako dítě, to
znamená do těch deseti let, do ukončení té obecné školy, chodila do
kina?

ES: protože sem měla (.) hodně příbuzenstva-

LS: hm.

ES: tak sem se vždycky s někým svezla. tak sem už říkala, že sem tak
jednou týdně chodila. protože tenkrát ty ceny byly velmi přijatelné
(.) aa (.) takže sem tak jednou týdně chodila s příbuznými.
s bratránkem, sem měla po o moře bratranců

LS: hm.

ES: a s tetičkama do kina Excelsior, to bylo na Šilingrově náměstí.
potom sme chodili do Moderny ((Moderna)), ta to bylo na
Dominikánském náměstí.

LS: hm.

ES: a proti nádraží bylo kino Čas, tam ste mohl

LS: hm

ES: přijít a odejít, když ste chtěl. (..) totéž kino bylo na Náměstí
Svobody. dneska je tam řeznictví. tak mezitím řeznictvím a tím
rohem.

LS: hm, hm.

ES: tak tam bylo taky takové kino. (..) a (...) samozřejmě, že sem
chodila také do toho kina, až sme se přestěhovali.

LS: až ste se přestěhovali.

ES: tak tam do toho Besedního domu ((Besední dům)).

LS: hm. a to bylo?

ES: to bylo kino Union.

LS: hm.

ES: to byly jako nepravidelné návštěvy (.) dá se říci, týdně.

LS: takže jednou týdně ste říkala?

ES: jednou týdně.

LS: a s příbuznými většinou?

ES: do toho v tom Králově Poli sem chodila hodně s mým otcem.

LS: hm.

ES: protože moje maminka byla velice nemocná. dva roky byla upoutána
na lůžko než odešla (.) do věčných lovišť. takže já sem dělala
partnerku mýmu tatínkovi.

LS: a sama ste nechodila třeba do kina?

ES: ne, nikdy ne.

LS: vždycky s doprovodem?

ES: vždycky s doprovodem. ano.

LS: dobře. takže ty kina, které ste navštěvovala, to už ste vlastně
říkala, do těch deseti let. proč zrovna tady tyhle kina, která ste
zmiňovala? vy ste zmiňovala Excelsior. tuším, že ki-

ES: protože tam chodila se mnou moje teta. do toho Excelsioru
((Excelsior)).

LS: hm. konkrétně do toho Excelsioru ((Excelsior))?

ES: ano, ano. a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: a do Moderny ((Moderna)).

LS: hm.

ES: samozřejmě, že sme byli taky v Alfě ((Alfa)) v kině. a v [dobsu]
((Dopz)).

LS: do těch deseti let?

ES: do těch deseti let. ano. (.) to sem ty brněnský kina
navštěvovala s mými příbuznými.

LS: hm. a proč zrovna tady do těch kin? proč ste si nevybírala
nějaká jiná?

ES: já sem si nemohla vybírat. já sem musela souhlasit s tím-

LS: aha.

ES: kdo mně zaplatil vstupenku.

LS: jasně. takže vy ste vlastně se musela přizpůsobit tomu?

ES: ano. přizp- tomu-

LS: kdo šel s vámi do toho kina?

ES: tomu mýmu doprovodu, ano.

LS: tak to je celkem, to je celkem logický. a když byste měla říct,
jaký byl názor vašich rodičů na kino?

ES: no, můj otec ten byl velice jako nadšen filmem.

LS: hm.

ES: a hlavně tedy ho (..) zajímaly filmy cizí.

LS: hm.

ES: protože on byl na ročním pobytu v Americe, takže ho zajímaly ty
americké filmy.

LS: hm.

ES: [ta]kové ty západní, dá se říct.

LS: hm. takže ste se nikdy třeba nesetkala s ňákým odsudkem ze
strany vašich rodičů?

ES: ne, nikdy ne. ne. (..) moje maminka, ta do kina nechodila. jak
sem vám řekla, ta byla velice nemocná. takže s maminkou sem- ale
s tatínkem sem chodila každý týden.

LS: takže ten vztah vlastně vaší rodiny k tomu kinu byl velice
kladný?

ES: kladný, ano.

LS: pokud to chápu dobře.

ES: ano, ano.

LS: hm. takže můžeme další otázku. zmiňovala ste taky vlastně, že ta
vaše první návštěva byla se školou v tom kině.

ES: ano.

LS: a když byste měla říct vlastně totéž, ale jaký byl postoj školy
k filmu nebo ke kinu obecně?

ES: tak oni vybírali kina, která- teda filmy, které měly určitou
souvislost s výukou.

LS: hm.

ES: takže, jak sem říkala, to bylo něco z dějepisu o tom Lomikarovi
((Psohlavci)). a potom si pamatuju, že to byl nějaký film (..)
z ruské přírody. že to byl ee film, ve kterém ee sme navštívili
takovou ruskou opuštěnou vesnici. jestli to byly chatrče. prostě tam
byla nějaká choroba, která ee to obyvatelstvo vymítila, takže ee,

LS: hm.

ES: na malého diváka bylo velice ee takové (...) smutné,

LS: depresivní

ES: depresivní pohled na ty mrtvoly. no to byly už kostry, to nebyly
mrtvoly.

LS: mhm

ES: takže to byl druhý takový zážitek z té školy.

LS: a jak často ste chodili s tou školou do toho kina na
představení?

ES: tak na té Kounicové sme chodili často.

LS: často?

ES: ovšem v Králově Poli už potom sem ne- ne, nikdy nešla do
biografu.

LS: a hovořili ste potom třeba v rámci výuky ještě o těch filmech,
které ste viděli?

ES: ano, samozřejmě, ano.

LS: jo? (.) takže vlastně, když byste to měla shrnout. jak se
učitelé vyjadřovali k těm filmům nebo jaký byl jejich postoj ke kinu
obecně?

ES: no postoj byl takový, že hlavně chtěli od dneš- od dětí získat
jejich zážitky a jejich prostě připomínky k tomu filmu. oni sami se
nevyjadřovali,

LS: hm.

ES: ti učitelé. hlavně je zajímalo, co na to říkaly děti.

LS: váš názor?

ES: ano.

LS: hm. takže můžeme k další otázce. otázka zní, jestli byl film pro
vás v tom dětském věku do deseti let důležitý. a pokud ano, tak
proč. a jak se projevovalo ve vašem chování, hrách nebo rozhovorech
s vašimi kamarády.

ES: tak (...) to víte, takový desetiletá holčička, ta začne
vystřihovat z různých časopisů filmové hvězdy, začne si je lepit do
sešitu ee. a mm (.) to víte, viděla sem moře českých filmů s Věrou
Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)),
s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), ale také třeba sss tím Robertem
Tajlorem ((Robert Taylor)), to byl americkej takovej představitel.
takže (..) to byly (.) různé, různé druhy filmů. ovšem, ty české
filmy se mi líbily nejvíc, protože to bylo z prostředí, které mi
bylo známé, že?

LS: hm. a byl teda pro vás důležitý ten film tady v tomhle raném
věku?

ES: ano.

LS: ano?

ES: byl. hlavně, jak se má člověk chovat ve společnosti, že ano? to
už sem viděla u těch filmových hvězd, že (..) vždycky když se de do
nějaké veřejné místnosti, takže musí jít muž napřed, žena za ním,
takže já sem tím byla jako poučená hodně.

LS: hm.

ES: třebas při stolování. to sem všechno odkoukala.

LS: takže tohle všechno mělo na váš vliv.

ES: vliv na mou výchovu.

LS: třeba v těch rozhovorech s vašimi přáteli a nebo v hrách, jestli
ste ňák třeba napodobovali.

ES: samozřejmě ((smích)) takový takový desetiletý děvčátko ee má
snahu se stát jako snem, aby byla filmovou hvězdou, takže.

LS: to určitě

ES: doma sem neměla příležitost, ale u té mé tety, co sem s ní
chodila do toho Excelsior, tak tam sem měla k dispozici boty
s podpatkama a různý takový šátky, tak sem se předváděla před
zrcadlem. to je jako u desetiletýho děvčátka nic neobvyklého.

LS: takže ste třeba vlastně si třeba hrála na herečku nebo?

ES: ano, ano.

LS: dobře, takže ten vlastně ten první okruh otázek máme za sebou.
teďka je tady druhý okruh, který se týká diváckých návyků. to
znamená kdy, kde a s kým ste navštěvovala to kino. takže první
otázka zní. teď už tedy sme se vlastně přesunuli od toho dětského
věku.

ES: do dalších.

LS: od těch deseti let do toho roku devatenáct set čtyřicet pět.

ES: ano.

LS: když ste navštěvovala ty další školy. takže se vás zeptám, jak
často ste chodila do kina v tom období právě potom už, co vám bylo
těch deset let, dál do toho roku devatenáct set čtyřicet pět. zase.
když byste měla řádově říct, kolikrát týdně nebo měsíčně?

ES: pravidelně jednou týdně. buďto v sobotu nebo v neděli. to bylo
v neděli jako pravidelné s tím tatínkem.

LS: takže se to nezměnilo vlastně?

ES: nezměnilo se.

LS: bylo to zase jednou týdně?

ES: jednou týdně.

LS: a čili potom vlastně, vy ste říkala, že ste se přestěhovali
v tom roce třicet osm.

ES: osum. do toho Králova Pole.

LS: do toho Králova Pole.

ES: tak.

LS: a ani poté, co ste se přestěhovali, se to nezměnilo, ta četnost
návštěvy?

ES: ne, ne.

LS: zase to bylo

ES: ano.

LS: jedenkrát týdně?

ES: jenom právě, když sme bydleli nad Tivoli, tak sem chodila
s bratranci, s tetou,

LS: hm.

ES: a když sme byli v tom Králově Poli, tak potom sem chodila s mým
tatínkem.

LS: hm.

ES: a ten mě bral všude s sebou. to víte, že to bylo někdy mládeži
nepřístupný, takže sem u pokladny, když sem procházela, tak sem si
stoupla na špičky,

LS: ((smích))

ES: snažila sem se teda vypadat co nej nejdospěleji.

LS: a tatínek vám to toleroval, jo? ((smích))

ES: tatínek mně to- samo, protože on byl rád, že sem s ním. že
nemusel jít sám.

LS: tak to bylo určitě super, teda.

ES: no. ((smích))

LS: no. (..) a teď tady mám zase otázku. to už sme se vlastně o tom
zmiňovali. která kina ste navštěvovala. vy ste říkala, že ste určitá
kina navštěvovala do těch deseti let, když ste bydleli v tom Tivoli.

ES: ano.

LS: mohli bysme si to teda ještě shrnout, která kina to byla?

ES: takže to bylo (...) Moderna, Alfa, Excelsior, kino Čas,

LS: a po těch deseti letech, když ste přeskočila tu hranici?

ES: když sme přišli do toho Králova Pole, tak tam bylo

LS: ano?

ES: Besední dům a Orion ((pravděpodobně Union)).

LS: čili tam už se to změnilo. a potom už do těch, která ste
navštěvovala dřív?

ES: dřív, už to nebylo akcept- (.) -ovatelné, protože bych musela
buďto jet elektrikou, nebo jít pěšky.

LS: jasně. takže ste změnila-

ES: takže sem-

LS: změnila kina z toho důvodu. mhm. (..) a měla ste v tom věku
potom od těch deseti let dál své oblíbené kino, které ste
navštěvovala úplně nejraději?

ES: tak (...) myslím, že to byl ten Union.

LS: a co se vám na něm tak líbilo?

ES: že sem tam mohla tu paní pokladní vždycky obalamutit. ((smích))

LS: a třeba, když byste měla říct, co se týče třeba toho interiéru
toho kina nebo přístupu personálu k tomu, tak i z tohodle důvodu
třeba se vám to líbilo nebo?

ES: tak.

LS: zkuste to nějak rozvést.

ES: ty kina byly velice skromné.

LS: mhm.

ES: Besední dům, který byl ovšem ee lepší jako mm jako zařízený tak
(..) moderněji, kdežto (.) kino Union, to bylo opravdu pro takový
chudáčky. vstupné tenkrát, to víte, to bylo od koruny do čtyř
padesáti.

LS: hm, hm. aa takže vlastně to zůstávalo potom tím vaším oblíbeným
kinem, když ste se přestěhovali do té Krpole ((Královo Pole)).

ES: ano, do Krpole ((Královo Pole)), tak ten Union.

LS: a předtím, když ste bydleli ještě v tom Tivoli, tak tam bylo
které vaše nejoblíbenější? z toho kruhu, co ste zmiňovala?

ES: tak myslím, že to bylo (...) Alfa.

LS: a proč Alfa zrovna?

ES: protože tam byla pasáž, byly tam výlohy a ee taky člověka ten
upoutal ten interiér.

LS: a co se vám líbilo v tom interiéru? pamatujete si třeba na
nějaké detaily z toho interiéru, z toho kina?

ES: tam byly myslím i balkony.

LS: hm.

ES: takže (...) v málokterém kině byly ty balkóny, takže to člověka
jako to děcko, to upoutá, ten balkon.

LS: takže to vás zaujalo?

ES: ano.

LS: to je takový váš vjem, co si pamatujete? a když byste měla říct
naopak, jestli v Brně bylo nějaké kino, které ste neměla vyloženě
ráda? kam ste nechodila ráda?

ES: no (...) to nemohu říct, protože ee některá ki- kina sem vůbec
neznala. třebas v Žabovřeskách.

LS: hm.

ES: nebo v Židenicích, tam byly také dvě dva biografy, které dneska
už-

LS: bylo jich spousta.

ES: po nich není ani památka. (.) takže (...), to vám opravdu nemohu
říct, že- pro mě bylo to vždycky, když sem šla do kina, tak to bylo
nadšení. i když ten film třebas nestál za nic, že ano. tak pro to
děcko to mělo vždycky, dítě si vždycky našlo v tom kinu nějaký plus.

LS: hm.

ES: i když třeba,

LS: hm.

ES: to nestálo za nic.

LS: tak a teď je tady otázka. zase jak ste zmiňovala ten soubor těch
kin, tak jestli ste chodila do těch různých kin podle toho, jestli
ste šla sám, s rodiči, sourozenci, kamarády, přítelem.

ES: tak já sem chodila většinou s příbuznými.

LS: hm.

ES: většinou s bratranci nebo s tetami, a nebo s tím tatínkem.

LS: hm.

ES: ale s mm (...) s přítelem nebo s přítelem sem chodila, až sem
byla dospělá.

LS: jo, jo. a vlastně chodili ste s každým tady z těch příbuzných do
jiného kina?

ES: ano. to už oni zaopatřili lístky zase podle toho, o co oni měli
zájem. a mě si s sebou vzali jako přívažek.

LS: potom vlastně, když vám bylo deset a víc, tak to fungovalo taky
stejně tak?

ES: ano.

LS: jo? hm. tak a teď je tady otázka, jak ste se v tom kině chovala.
to znamená, jestli ste třeba měla ve zvyku konzumovat jídlo nebo
pití.

ES: vůbec nikdy ne.

LS: hm.

ES: jenomže když to byly katastrofální okamžiky, tak sem zavřela
oči. ((smích))

LS: ((smích)) jo, jo.

ES: když se někdo topil nebo někdo někoho vraždil, nebo když tam
byla nějaká rvačka, tak S. vždycky zavřela oči.

LS: ((smích)) a třeba, když byste ještě měla říct, jestli ste nějak
živě reagovali, v průběhu toho představení na ten film třeba hlasitě
nebo ste se bavili.

ES: no tak to víte, že když se tam objevil ten duch, takže kino
jako, to bylo zřejmé, že děcka jako vzdychaly nebo (..) vyjekly.

LS: dobře. a teď tady mám otázku, jestli ste v tom kině potkávala
své známé.

ES: ano.

LS: hm. a hovořili ste spolu v tom kině nebo cestou z toho kina?

ES: cestou z toho kina.

LS: mhm. a o čem ste hovořili?

ES: no o tom filmu.

LS: o tom filmu.

ES: o tom filmu, samozřejmě. jak se to líbilo. (...) jaká byla
spokojenost.

LS: takže se vám opravdu často stávalo, že ste v tom kině potkávala?

ES: známé, ano. spolužačky nebo spolužáky.

LS: takže i třeba s tatínkem když ste šla z toho kina, tak?

ES: tak sem se pozdravila prostě se známýma a zůstala sem chvilenku.
ne dlouho, ale chvilečku, protože tatínek mi to toleroval.

LS: a i s tatínkem ste potom hovořila o tom, co v tom kině bylo?

ES: ano, ano, ano. to vždycky byla debata.

LS: dobře, takže teď už přecházíme zase k té další části, což je
vlastně filmy a jejich výběr. (.) teď tady je otázka první. jak ste
si vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina?

ES: jak sem vám říkala, já sem si nemohla vybírat. já sem musela se
podřídit tomu, kdo mně zaplatil vstupenku a kdo mě s sebou vzal.

LS: hm, hm. takže ste?

ES: takže sem nemohla prostě projevit, třeba se jí, mně se straně
líbila Hana Vítová, filmy s Hanou Vítovou, to sem nemohla. musela
sem jít na ten film, kterej mně byl prostě ne doporučen.

LS: musela ste se-

ES: podřídit.

LS: vždycky podřídit. hm. to nevadí, když teďka vlastně teda bychom
se zeptali tak. kde získávali informace o filmech ti, kteří vás tam
doprovázeli? dovedla byste to říct?

ES: tak já myslím, že většinou ti bratranci už byli starší.

LS: ehm.

ES: takže oni brali třebas ten časopis. tenkrát, já nevím, jak se
to, kinoreví ((Kinorevue)).

LS: no, to byl časopis, [ho znám].

ES: takže asi si to vybírali už podle těch informací těch kritiků.

LS: hm. a vy sama ste říkala třeba, že ste měla ráda Hanu Vítovou
((Hana Vítová)) a české herce. a kde vy ste získávala informace o
těch filmech, které se promítaly.

ES: no ee (...) dostávaly se mně časopisy. moje maminka brala
Moravanku ((Moravanka)) a někdy koupila Hvězdu ((Hvězda)). a tam na
těch zadních stranách byly prostě fotografie těch filmových herců a
taky reportáže, nebo třebas i popis děje, že?

LS: hm.

ES: takže když sem si přečetla. na to bych se ráda podívala, že jo?
((smích))

LS: takže z časopisů. a ještě třeba z nějakých jiných zdrojů ste
získávala ty informace?

ES: samozřejmě taky ve škole spolužáci, když byli na ňákém filmu,
tak se rozpovídali a říkali to bylo dobrý, to se mi líbilo, kdybys
na to mohla jít, tak se di podívat.

LS: jasně. teď je tady otázka, jestli bylo při výběru filmů
důležité, kdo v tom filmu hrál. (..) vy ste vlastně říkala, že ste
se vždycky podřizovala tomu, na co vás vzali rodiče.

ES: víte, já se musím zmínit o tom.

LS: povídejte.

ES: za protektorátu bylo hodně německých filmů.

LS: hm.

ES: takže tam (...) hlavně teda mně jako dítěti imponovali třebas
marika rek ((Marika Rökk)) to byla zpěvačka a tanečnice.

LS: no.

ES: takže to sem byla celá pryč, že? nebo si hrozně dobře pamatuji
film (Ich klage an). to byl film, který popisoval o manželech, oba
dva byli lékaři, a ta jedna žena dostala prostě ee nemoc, dneska se
tomu říká, prostě ochrnovala.

LS: hm.

ES: a nakonec ten manžel prostě, když už byl konec v blízkosti,

LS: hm.

ES: tak aby jí to usnadnil, tak jí dal prostě lék,

LS: hm.

ES: že ji uspal, no. a končilo to tím, že se ocitl před soudem. ale
nekončilo to rozsudkem. nechalo se to na divácích, aby oni řekli.

LS: hm. a ten se vám líbil, ten film?

ES: byl to, byl to velice psychologickej film.

LS: a jaké filmy ste vy vůbec měla ráda jako divačka?

ES: tak, jak říkám, tenkrát za toho (.) Hitlera, tady byl známý hans
rýman ((Heinz Rühmann)), jestli vám to slovo něco říká.

LS: hm.

ES: takže sem-

LS: to byl hodně populární herec.

ES: ano. takže sem velice ráda viděla hanse rýmana ((Heinz
Rühmann)). a potom sem viděla velice ráda paula herbigra ((Paul
Hörbiger)). a ten měl bratra ( ). toho sem taky měla ráda, protože
ten vždycky hrál v nějakým filmu, kde se v horách lezlo. a to byla
moje slabá stránka, protože já miluji hory.

LS: aha, aha.

ES: takže-

LS: a co se vám líbilo tady na těch hercích, které zmiňujete teďka?

ES: že hráli velice přirozeně.

ES: jo?

LS: takže ste ocenila spíš způsob jejich projevu?

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

LS: ale zase sem se přiučila něco u těch německých filmů.

ES: hm.

LS: kterých bylo tedy ehm více než těch českých.

ES: hm, hm. když byste měla ještě říct třeba ty vaše oblíbené herce
nebo herečky, které ste zmiňovala, tak vzpomínáte si třeba na nějaké
konkrétní filmy s těmi herci?

LS: no jistě, Jiří Dohnal.

ES: vaše oblíbené, povídejte. ((smích))

LS: Jiří Dohnal a (...) no tak Hana Vítová, Adina Mandlová, eh (...)
Boháč ((Ladislav Boháč)), Saša Rašilov.

ES: hm.

LS: Eman Fiala. (...) to byly velice známé filmy, které dovedly
člověka upoutat.

ES: a čím vás zaujali právě tihle herci? čím se třeba lišili od
ostatních pro vás?

LS: tak třeba ten Saša Rašilov, ten dovedl prostě vnést takový, (..)
takový humor, který nezapadá do nějakejch takovejch prostejch těch,
ten byl tak jako, dovedl to vždycky podat ten svůj film takovým
způsobem, že ste se nemohl urazit.

ES: hm, hm. a co herečky třeba?

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)), Dívka v modrém.

ES: to se vám líbilo? Dívka v modrém?

LS: jo, bylo to pěkný.

ES: jo? ((smích))

LS: Lída bárová ((Lída Baarová)) se mně velice líbila. a potom její
sestra. Zork-

ES: Zorka Janů.

LS: to byla velice dobrá herečka.

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: hm. a stávalo se vám třeba, že byste na ty filmy tady těch
vašich oblíbených herců chodila víckrát?

ES: tak z finančních důvodů se to nemohlo stat. ale kdybych mohla,
tak jistě bych šla na některý filmy vícekrát.

LS: hm, hm. a zase se zeptám. třeba jestli ste ňák chtěla je
napodobovat ty herce nebo? (...) ne?

ES: ne.

LS: nebo třeba v těch filmech byly písničky. že jo? tam byla spousta
písniček.

ES: ano, ano, ano.

LS: tady v těch starých filmech.

ES: ano, ano.

LS: zpívala ste si potom ty písničky?

ES: no samozřejmě.

LS: jo?

ES: ano, ano. i ty německý. a to sem taky. víte. ( ) děvče sem
chodila se učit hrát na klavír, takže sem jako v těch, v té pubertě,
těch třináct čtrnáct, strávila u toho klavíru a samozřejmě, že sem
to zpívala.

LS: a třeba na deskách? kupovala ste si ty písničky?

ES: měli sme gramofon.

LS: měli ste gramofon?

ES: ( ) večery, nebyl televizor, takže se pouštěly gramofonový
desky. to se hrály karty. žolíka. takže sme, můj tatínek teda, ty
desky.

LS: takže třeba ty filmové písničky na deskách?

ES: ano, ano.

LS: ste si kupovali. mhm. a bylo pro vás důležité, jestli byl ten
film černobílý, nebo barevný, tady v tom období?

ES: no tak za mého dětství byl jedině černobílý.

LS: černobílý. už vlastně třeba tam barevné se objevovaly. třeba
Sněhurka a sedm trpaslíků byly barevné filmy. takže vy ste se s tím
barevným příliš nesetkala.

ES: nesetkala, ne.

LS: nesetkala, dobře. němý, nebo zvukový?

ES: tak já sem němý nezažila, ale můj manžel-

LS: hm.

ES: chodil se svojí babičkou, ee, to bylo kino někde na Starém Brně,
a protože ona chuděra byla analfabetka, tak si brala mého manžela,
kterej jí četl titulky.

LS: aha, takže v tom kině se promítaly ty němé filmy?

ES: němé filmy s titulkama a můj muž té babičce ty titulky četl.
ovšem od diváků byl okřikován, že? a nebylo to vítaný.

LS: a to bylo až po válce ale, zřejmě.

ES: ne, to bylo za první republiky.

LS: a kdy vy, kdy ste se vdala, to sem se zapomněl zeptat.

ES: v roce devatenáct set padesát sem se vdávala.

LS: v roce devatenáct set padesát?

ES: ano.

LS: aha, tak to ste vlastně nebyli manželé a on svoji matku vodil do
kina-

ES: ne matku, babičku. jako chlapec. jako desetiletý děcko.
((smích))

LS: jo. já sem to špatně pochopil, už to chápu. (...) a to kino, kde
to bylo, asi si nevzpomenete, co to bylo za kino.

ES: no (...) na Hybešove ulici.

LS: počkejte, já tady mám seznam těch kin, tak třeba se dopátráme
toho. Hybešova ulice říkáte?

ES: ano.

LS: já si to tady zkusím dát do vyhledávače. (...) Hybešova (...)
Hybešova tady mám kino Grand.

ES: ano.

LS: bylo to kino Grand? takže tam v těch třicátých letech zřejmě
ještě běžely němé filmy.

ES: ano. dá se říct, že to bylo ještě před tím třicátým rokem,
protože můj muž je o devět roků starší jako já.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku. vlastně už sme taky o tom
mluvili. český, německý film a tak dále. jestli pro vás bylo
důležité, v které zemi ten film vznikl.

ES: ano. samozřejmě. když to byl italský film, tak to pro mě zase
bylo něco jiného, jako třebas rakouský film nebo německý film.

LS: a preferovala ste nějakou tu národnost? z hlediska těch filmů?

ES: rakouskou.

LS: rakouský film ste měla-

ES: ráda, ano.

LS: takže úplně nejradši ste měla rakouské filmy?

ES: ne, to nemohu, nejradši sem měla český. ale na druhým místě byly
rakouský filmy.

LS: dobře. takže ste vlastně nebyla vyhraněná, že byste chodila
vyloženě třeba jenom na rakouský a český film?

ES: ne. chodila sem prostě, jaká byla příležitost. za toho
protektorátu nebylo moc možností.

LS: hm.

ES: to byl buďto český film, nebo německý film, nebo sem tam ten
italský.

LS: tam už se zúžil ten repertoár těch kin.

ES: to- to-

LS: hm.

ES: až teprv po tom pětačtyřicátém roce byly tady ti francouzské
filmy, potom mně teda se líbily anglický detektivky. to už potom sem
si mohla vybrat. to zaplatím sama. jenže to vás už nezajímá.

LS: teď by mě zajímalo, které filmy ste měla ráda a které ne. co pro
vás dělalo film dobrým filmem.

ES: tak kde zvítězilo dobro. (...) tak třebas ee (...) i teďka jsou
ty filmy, kde třebas on má masku a teďka hájí to dobro, tu čest a
nakonec zvítězí. tak vždycky film, ve kterým zvítězilo dobro.

LS: takže to pro vás bylo zásadní?

ES: tak.

LS: to byl pro vás dobrý film?

ES: ano.

LS: aby to mělo šťastný konec.

ES: ano, ano.

LS: dobře. a to sem už se vlastně ptal, jestli ste šla na nějaký
film víckrát. to ste-

ES: bohužel ne.

LS: říkala. hm. a teď je tady otázka, jaké jiné druhy zábav ste měla
ráda kromě kina. tady v tom období do roku čtyřicet pět.

ES: tak ee měla sem lyže, takže sem lyžovala. měla sem brusle,
chodila sem bruslit na stadion. a (...) chodila sem cvičit do
Sokola.

LS: hm.

ES: potom sem chodila do rytmiky k paní Hladké. (...) a hrozně sem
měla ráda turistiku.

LS: hm.

ES: kde když jako se to povedlo, tak sme jeli do těch, na to
Slovensko, do těch Tater.

LS: mhm.

ES: a ty hory.

LS: a dávala ste přednost tady těm jiným zábavám, co ste jmenovala,
před kinem?

ES: myslím, že ne. že kino bylo Alfa.

LS: kino bylo dycky.

ES: na prvním místě.

LS: vždycky na prvním místě. dobře. teď sme už zase už dalšího
rozdílu, dalšího oddílu, pardon. a to sou kina a filmová
představení. a vlastně už sme se toho taky dotkli na začátku, když
sme se bavili, do kterých těch kin ste chodila, už ste to trošku
zmiňovala. jaké byly rozdíly v těch místních kinech?

ES: samozřejmě, že střed Brna byl (...) obsazen kinama, který byly
prostě ee úplně něco jako na předměstí.

LS: hm.

ES: tam byly třebas ty sedadla už (...) měkká, že? tam byly na
předměstí tvrdý. dřevěný. a mm (...) byl taky rozdíl v tom, že když
ste vešel, tak byl prostě bufé. mohl si tam koupit nějaký ten
bonbón. bylo to luxusnější.

LS: hm.

ES: v tom středu města ty biografy byly rozhodně luxusnější.

LS: mhm. a co třeba přístup toho personálu k zaměstnancům, když
byste zase porovnala v těch kinech. byly tam taky rozdíly?

ES: no- (...) to nemohu říct, že by byly rozdíly, protože já jako
dítě, že, sem byla ráda, že sem vplula, že mě nevzali za míl- za
límec a neřekli mně ven.

LS: hm. a tady tyhle vlastnosti, co ste zmínila, to znamená ten
interiér, měkké sedačky. hrálo to roli při tom, jaké kino ste si
vybírali?

ES: no, já myslím, že ten, kdo kupoval ty lístky, tak (...) musel se
řídit podle finančních možností.

LS: hm.

ES: když měl, tak samozřejmě se šlo do kina, kde hrál se film, i
když to bylo v tom dražším kině. jako v tom (...),

LS: čili hrály roli spíš finance a ne to, jak,

ES: finance, vždycky.

LS: hm, dobře. teď tady mám otázku, pokud byste si vzpomněla, z čeho
se obvykle skládal program projekce. jak představení začínalo, co se
dělo o přestávce třeba.

ES: tak zaprvý, dycky byl týdeník. ten týdeník byl velice zajímavý,
protože se člověk dověděl něco.

LS: hm.

ES: a (...) po týdeníku byla pauza chvilečku, ale většinou nebyly
přestávky.

LS: nebyly přestávky?

ES: většinou filmy šly v jednom tahu.

LS: setkala ste se s tím, že by tam byla hudba, v tom kině?

ES: reprodukovaná hudba byla.

LS: reprodukovaná hudba?

ES: ano.

LS: a měla ste to ráda, tady ty doprovodné programy?

ES: (...) tak (..) když to byla hudba, která mně vyhovovalo, já sem
vždycky měla ráda džez ((jazz)), tak sem nikdy proti tomu nebyla.

LS: hm.

ES: takovou dechovku, to už sem si mohla odpustit. ((smích))

LS: ((smích)) co třeba reklamy? diapozitivy nebo krátké reklamní
snímky? to se tam objevovalo?

ES: objevovalo, ano.

LS: objevovalo?

ES: objevovalo.

LS: a bavilo vás sledovat třeba tady tyhle doprovodné k tomu
hlavnímu programu?

ES: ne. je- kromě týdeníků mě to nezajímalo.

LS: nezajímalo?

ES: ne.

LS: dobře. byla ste někdy tady v tom období do toho roku čtyřicet
pět přítomná promítání filmů v domácnosti? že by doma měl někdo
promítačku?

ES: nikdy ne.

LS: ne, to se vám nestalo. dobře. takže můžeme k dalšímu oddílu, a
to je protektorát.

ES: no.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

LS: jasně. a třeba vypozorovala ste nějaké změny v chování diváků
v tom kině? po tom roce třicet devět? změnilo se nějak chování
diváků v kině?

ES: na českých filmech diváci se projevovali, kdež-

LS: a jak se projevovali třeba?

ES: ee smáli se, když byla nějaká vtipná scéna. ale (..) hrobový
ticho za protektorátu. nedali vůbec najevo, jestli se jim to líbí,
nebo nelíbí, prostě-

LS: i u těch českých filmů, myslíte?

ES: i u čes- prostě byl, byl klid a pokoj, protože každej se bál.

LS: aha, takže lidi měla strach projev-

ES: strach dávat, ano, svoje pocity najevo. ano.

LS: hm. teď se zeptám, jestli ste v tom protektorátu chodila do kina
víc, nebo míň než dřív. (...) stejně?

ES: stejně, myslím, stejně.

LS: stejně? hm. a změnil se nějak ten výběr filmů, na které ste
chodila v tom protektorátu, oproti tomu předchozímu období?

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

LS: mhm.

ES: a když teda sme se doslechli, že třebas je to ee závažný v tom
německým, tak sme šli na ten německej film.

LS: mhm.

ES: dyž byla kritika jako třebas, jak sem vám říkala. to si dodnes
pamatuju, to (Ich klage an). a potom tedy sem teda měla ráda tu
Mariku Rek ((Marika Rökk)), protože to byla druhá Ljuba Hermanová
v německým vydání.

LS: aha, takže na její filmy ste chodila ráda?

ES: ano.

LS: hm, dobře.

ES: a teď se. když se přesuneme na konec toho protektorátu, jestli
ste zase vypozorovala, že by se s blížícím koncem války měnilo
chování diváků v tom kině. měnily se nějak ty divácké, to divácké
chování s blížícím se koncem války? zpozorovala ste něco?

LS: no tak ee bylo, ee, já myslím, podle mého, že sme věděli, že to
Němci prohrají, tak ke konci války už sme teda ty německý filmy
úplně ignorovali.

ES: hm. co třeba týdeníky, ten dokumentární materiál, když ste tam
viděli?

LS: tak sme se tomu museli smát, protože to bylo všechno
inscenovaný. to nebylo. když sme viděli, že ee v tom Rusku ta armáda
byla obklíčená. totiž můj tatínek, ten poslouchal Anglii.

ES: hm.

LS: to víte, to tenkrát se nesmělo, ale poslouchala se. takže sme
byli informovaní, jak to v Rusku dopadá. takže když ukazovali, jak
vítězí, tak sme se tomu mohli jedině usmívat.

ES: hm, dobře. a teď tady mám poslední otázku z tohoto oddílu.
jestli si vzpomínáte na první návštěvy kina těsně po osvobození a
případně jaká byla jejich atmosféra?

LS: (...) tak po osvobození. (...) to myslím bylo velké nadšení, že
se k nám dostaly filmy cizí. francouzský, anglický.

ES: hm.

LS: to pro nás jako, ee, bylo velké uspokojení.

ES: ehm. (...) dobře. ještě chcete doplnit něco?

LS: ne.

ES: ne? tak, a teď je tady úplně poslední záležitost. my tady máme
vlastně seznam filmů z těch třicátých a čtyřicátých let, které byly
úplně nejpopulárnější. když byste si měla projít tady ten seznam
filmů, ještě je to na druhé stránce, označila některé, které ste
viděla, které se vám líbily, jak si na ně vzpomínáte, proč se vám
líbily, jakékoli vzpomínky v podstatě?

LS: tak.

ES: zkuste se zamyslet, podívat.

LS: třeba cé a ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem
viděla až teď, to sem neviděla.

ES: hm.

LS: ani ten, ani ten. Dvě- ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)), ne.
To neznáte Hadimršku, to ano.

ES: to ste viděla v té době?

LS: ano.

ES: šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)).

LS: to ste taky viděla?

ES: ano.

LS: to se vám líbilo?

ES: moc. možná, že sem viděla i toho Pobočníka ((Pobočník Jeho
Výsosti)), ale už si to nedovedu-

LS: už si nevybavujete moc. hm.

ES: Svět patří nám.

LS: hm.

ES: Sněhurka a sedm trpaslíků, Ducháček to zařídí.

LS: a z toho-

ES: U pokladny stál, to byl ten český muzikant ((To byl český
muzikant)). (...) Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou.
(...)

LS: hm. a když ste-

ES: Uličnice, La Paloma. to sem všechno viděla.

LS: a je mezi tím třeba nějaký film, který byl váš oblíbený?
v tomhle seznamu? našla ste tam nějaké své oblíbené filmy?

ES: ono ten Roztomilý člověk. to byl Oldřich Nový, přeci.

LS: mhm.

ES: a U pokladny stál, to byl Vlasta Burian.

LS: a proč se vám líbily tady tyhle filmy zrovna? Roztomilý člověk,
U pokladny stál?

ES: protože ten Oldřich Nový tam podával takový výkon, že (...) ee
to zasloužilo obdiv.

LS: mhm.

ES: bylo to třebas naivní, byl to naivní, ale v těch letech člověk
byl taky naivní, že?

LS: hm, určitě.

ES: dneska třebas bych odešla rozčarovaná.

LS: tak, a tady ještě se můžete podívat. tady je vlastně k tomu
obrazový materiál. můžete si projít k tomu obrázky a plakáty, jestli
se vám třeba vybaví nějaká vzpomínka.

ES: tak toto je Anny Ondrak, nemýlím-li se.

LS: já se přiznám, že zrovna tady tenhle obrázek nevím ani,
z kterého je filmu. ale vypadá jako Anny Ondráková.

ES: to je Anny Ondrak, ano.

LS: hm.

ES: třeba v českým filmů hrál-

((do místnosti vstoupí jiná osoba a odehrává se dialog nesouvisející
s rozhovorem.))

LS: povídejte.

ES: tohle je myslím Hugo gás ((Hugo Haas)).

LS: to je Hugo hás ((Hugo Haas)). to jsou myslím Tři muži ve sněhu.

ES: Chaplin ((Charlie Chaplin)). Nedošinská ((Antonie Nedošinská)).
Marl[a]n, Adina Mandlová, Vlasta Burian.

LS: tohle si myslím, že ste říkala, že ste viděla. Ducháček to
zařídí?

ES: ano, ano. U pokladny stál.

LS: jak vzpomínáte na Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

ES: to bylo kouzelný.

LS: jo?

ES: ( ) pro nás to bylo opravdu kouzelný.

LS: to byl právě barevný film, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), že?

ES: není to z toho Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), tady
toto?

LS: tohle je Šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), no.

ES: toto nevím, kdo je.

LS: to já se přiznám, že teda taky. (...) tohle je z filmu Sobota.
to už je vlastně ten konec protektorátu devatenáct set čtyřicet
čtyři. to byl myslím že poslední film Adiny Mandlové ((Adina
Mandlová)) tady v Čechách.

(...)

ES: toto byl německej film, nemýlím-li se. toho herce taky sem
znala, ale už si méno nepamatuji.

LS: to nevadí. co vás napadne, když ty obrázky si tak prohlížíte?

ES: to mně připomíná moje mládí. ((smích)) které je-

LS: to určitě. (...) tohle jsou srdce v tříčtvrtečním taktu ((Dvě
srdce v tříčtvrtečním taktu)).

ES: ten zpíval. ten zpíval La Palomo, on měl takovej extra spešl
hlas, ten Hans [Albrcht] ((Hans Albrecht)). (...) takže že toho
Hanse [Albrechta] sem taky znala. taky sem viděla ho v několika
filmech.

LS: hm.

((do místnosti vejde Pavla Švédová a nese občerstvení))

PŠ: Lukáši, taky vodu?

LS: prosím?

PŠ: taky vodu?

LS: ne, děkuju.

ES: děkuju vám. děkuji vám. děkuji.

PŠ: nashledanou.

((PŠ odchází.))

ES: toho Hanse [Albrechta] ((Hans Albrecht)) ( ), ten byl
výbornej, krásně zpíval. a tito dva. to je mózr ((Hans Moser)).

LS: hm.

ES: a ten ještě hrál. když se podíváte v televizi na Vídeň, tak
některé ty filmy ještě s ním.

LS: a tohle je kdo? Jára Kohout?

ES: kdepak, to je Němec. to je Němec jako. ten hrál v mnoha. víte,
takový pošuk. jo, takový-

LS: komediální role.

ES: ano. (...) Muži nestárnou.

LS: to se vám líbilo?

ES: to bylo velice. ((smích)) začal s babičkou a skončil s vnučkou.

LS: ano.

ES: on byl tady ten Oldřich Nový dlouhá léta v operetě, v brněnské.

LS: to já vím, no. (...) viděla ste ho naživo někdy?

ES: věříte, že ano?

LS: jo?

ES: můj tatínek miloval strašně cirkusy

LS: hm.

ES: kromě teda kina. a byli sme, tady byl nějakej německej cirkus a
(...), a jak byl biletář, my sme prošli tím biletářem, já sem se
otočila a ten Oldřich Nový tam byl s dcerou.

LS: jo?

ES: jo. takže sem ho jedenkrát jedinkrát viděla v originále.

((prochází fotografie))

ES: no jo.

LS: Svět patří nám. jak vzpomínáte na tenhle film?

ES: byl výbornej. a dokonce v Brně (..) ti dva tady hráli. a my sme
s manželem byli.

LS: v souvislosti s tím filmem tady byli?

ES: ne, v souvislosti s filmem ne, ale vystupovali tady po- já vás
myslím zdržuji, že?

LS: ne, vůbec, vůbec ne. povídejte.

ES: Greta Garbo, to byla herečka.

LS: tu ste taky měla ráda?

ES: taky sem ji měla ráda, ano. (...) a toto je Korbelář. (..)
viděla sem To byl český muzikant.

LS: hm.

((prochází fotografie))

ES: škoda, že skončil tak šp- uboze.

LS: hm.

ES: Nedošinská, Korbelář, Lída Baarová. (...) to byl buďto Hašler,
nebo Lamač.

LS: nebo Martin Frič, možná.

ES: jo.

LS: Zpívající bloud, to byl. viděla ste to, ten film?

ES: ne.

LS: to byl jeden z prvních vůbec zvukových filmů.

ES: to sem myslím ještě do kina nechodila. ((smích))

LS: to ste byla asi ještě moc malá.

ES: Dobrá země.

LS: Dobrá země, hm. to ste taky viděla?

ES: hm. tak vám děkuji.

LS: to je úplně všechno, my sme to vyčerpali. já se zeptám ještě,
sama byste chtěla ještě cokoliv doplnit, co byste chtěla říct ke
svým zážitkům v kinech do roku devatenáct set čtyřicet pět v Brně?
(...) cokoli co tady ještě nezažilo, co byste chtěla sama ještě
doplnit nebo říct, budeme hrozně rádi.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...) nevím, jestli vám to,
co sem vám řekla, k něčemu bude.

LS: určitě. to je právě to, o co my se snažíme, co sháníme. vaše
vzpomínky, vaše subjektivní dojmy.

ES: tak na vaše zdraví.

LS. na vaše zdraví. (...) takže už nic nechcete doplnit, nebo?

ES: ne.

LS: takže já už to vypnu.

Konec rozhovoru

Rozhovor vedl/a: Adéla Vavrečková
Rozhovor přepsal/a: Adéla Vavrečková
Datum a místo: 09/02/2009, pracovna katedry FAV, FF MU, Brno

Rok narození: 1931

Bydliště do roku 1945: Žabovřesky, asi po roce 1939 narátor pobýval
na Slovensku, není známo, jak dlouho.

Povolání: konstruktér, technický pracovník

Povolání rodičů: ??
Sourozenci: dvě sestry, nar. 1932, 1941

AV: tak, vaše jméno?

MH: H. Miroslav, devatenácet třicet jedna.

AV: mhm a [vlastně]

MH: [třetího ledna,] (čili to je jako)

AV: [třetího ledna], ano (..) em, (.) jakého vzdělání jste dosáhl?

MH: mám dvě maturity. na reálném gymnáziu a strojní průmyslovka.

AV: mhm. měl jste nějaké sourozence, bratra, sestru?

MH: dvě sestry.

AV: mhm, a v kterých letech se narodily?

MH: ta jedna se narodila v dvaatřicátým a ta jedna
v jednačtyřicátým.

AV: mhm. (.) ee, v Brně jste bydlel v jaké čtvrti?

MH: v Žabovřeskách.

AV: v Žabovřeskách, a v této čtvrti jste navštěvoval i školu?

MH: tam jsem navštěvoval tuto, obecnou, potom měšťanku, to byla
hlavní škola tehdy,

AV: mhm

MH: no a na gymnázium jsme jezdili, jsme měli budovu jak je JAMU
dneska.

AV: aha, [mhm].

MH: [to byla], no a v devětačtyřicátým nás vyhodili.

AV: mhm

MH: takže jsme chodili poslední rok na Hybešovu.

AV: [mhm, mhm]

MH: no a rok po nás to sloučili s Antonínskou.

AV: tak ((smích)). (.) jaké bylo vaše povolání?

MH: já jsem byl (.) konstruktér a technický pracovník.

AV: mhm, (.) vzpomínáte si na svoji první návštěvu kina?

MH: jé, tak to vám neřeknu. počkejte, to bylo ještě před válkou,

AV: mhm.

MH: a vím, že jsem tehdy dostal, už nevím, co to dávali, že jsem
dostal strach, že jsem utekl ((smích)),

AV: ((smích)), takže to jsou vlastně nejstarší vzpomínky na kino?

MH: a vím ale, že tehdy dávali rouzmery ((Rose-Marie)),

AV: mhm.

MH: a to jsem chtěl jít, a na to jsem se nedostal, poněvadž to bylo
mládeži nepřístupné, jo, až asi před patnácti lety to dávali
v televizi, tak jsem si to nahrál.

AV: mhm, (...) jak často jste jako dítě, desetileté, tak chodíval do
kina?

MH: no tak jako desetileté, no tak jednou, dvakrát týdně.

AV: mhm, mhm, a do toho kina jste chodil s kým? sám, [s kamarády]?

MH: [sám].

AV: sám.

MH: sám.

AV: ee, a která kina jste navštěvoval tady v Brně?

MH: všechna.

AV: všechna? ((smích)) [aha].

MH: všechna. [i] kerý byly zrušený, já nevím, jesi víte o tom něco,
na na Dornychu bylo kino, (.) eee, (.) teď nevím, jak se to
jmenovalo původně, za války to přejmenovali na Viktoria,

AV: mhm.

MH: a to bylo v listopadu čtyřiačtyřicátým vybombardovaný.

AV: mhm, Edison to byl, mhm.

MH: Edison.

AV: Edison, mhm, mhm.

MH: no pak, na výstavišti bylo kino Luna,

AV: mhm.

MH: to po válce zrušili a udělali tam divadlo z toho.

AV: mhm. a měl jste nějaké oblíbené kino, do kterého jste rád
chodil, anebo [naopak] třeba nějaké, kam jste nerad chodil?

MH: [né]. ne, ne.

AV: ne, všechna.

MH: já jsem je měl podle filmů ((smích)).

AV: mhm, podle filmů.

AV: jaký byl názor, e, třeba vašich rodičů na film a na kina?

MH: no tak ti to nesměli vědět, že po válce jsem chodil každý den,
poněvadž to by řekli, že to je moc ((smích)),

AV: ((smích))

MH: jenže já jsem si vydělal, já jsem totiž hrál v orchestru, víte,

AV: ano, mhm.

MH: takže jsem peníze měl ((smích)),

AV: ((smích))

MH: a říkám to, v životě se nebudu mít tak finančně, jako když jsem
stu- študák hrával.

AV: mhm, mhm.

AV: á, jaký byl postoj třeba, e, školy, kterou jste navštěvoval,
k filmům a ke kinům, jestli se učitelé nějak vyjadřovali

MH: [ne],

AV: [k filmům]

MH: ne.

AV: ne, ne, ne. mhm.

MH: akorát vám mohu říct jako jako k dobru, že když jsem jako
hrával, měl jsem kolikrát plno peněz, že jsem třeba půlce třídy
zaplatil

AV: mhm

MH: vstupné.

AV: ((smích))

AV: hm, byl tedy film pro vás asi velice důležitý, že?

MH: no,

AV: když jste tak

MH: ovšem teď už jsem dvacet let nebyl.

AV: nebyl jste dvacet let v kině.

MH: poslední film, co jsem viděl, to vám řeknu, to bylo v roce
devatenácet devadesát a byl to americký film, ee, Podivná záře nad
Pacifikem ((Tajemná záře nad Pacifikem)).

AV: mhm.

MH: to je sájns fikšn ((science fiction)), že,

AV: mhm.

MH: jak se loď, letadlová loď přenese časem z devětatřicátého roku
před napadením pérl harbru ((Pearl Harbour)), tak to byl
poslední film, co jsem byl v kině.

AV: mhm. a v brněnském kině.

MH: v brněnském.

AV: mhm. (.) e, když jste tak často chodil do toho kina, jak
vzpomínáte, tak chodil jste na filmy, nebo i na oblíbené herce,
herečky, e...

MH: tak, co bylo.

AV: co bylo.

MH: co bylo, no no potom v tom sedmačtyřicátým, t- to byla záplava
amerických filmů, že, to byly válečné filmy, veselohry, duchařské
filmy a tak.

AV: mhm, mhm.

MH: říkám, mám tady nějaký ty (kdyby vás to) zajímalo.

AV: mhm.

((pauza 6 vteřin; dotazovaný hledá v tašce programy kin, následně je
podává tazateli))

AV: mhm. podívám se. á, e, byla, e, ta znalost filmů důležitá
v rozhovorech s kamarády třeba, jak jste se bavili potom a...

MH: jó.

AV: bavili jste se o zážitcích, [co jste viděli].

MH: [my jsme se bavili] a dělali kvízy, jsme si dělali taky z toho,

AV: mhm, mhm.

MH: v těch otázkách, co bylo v tom filmu a tak.

AV: mhm, takže takové soutěže

MH: no.

AV: a zábavy. mhm.

AV: (.) e, změnila se, ee, vlastně jako, mhm, ča-, mhm, jo takhle,
říkal jste, že jste chodil často do kina a změnilo se to třeba
v období, kdy už jste byl jako desetiletý chlapec a potom třeba
pozdější doba?

MH: ne, to až, jak říkám, až po válce.

AV: až po válce.

MH: až po válce.

AV: až po válce. mhm.

MH: jak říkám, to jsem byl denně v kině a dokonce dvakrát jsem byl
na třech představeních, (víte).

AV: mhm, [mhm].

MH: [a] se mně stalo, že jsem přišel do kina a teď jsme se tam
dohadovali o místo, přišel pořadatel a povídá, dyť vy to máte <úplně
do jinýho kina> ((smích)).

AV: ((smích)) takže vy říkáte, chodil jste do těch kin, co se hrálo,
co vás nalákalo.

MH: ano.

AV: nevybíral jste si nějaké speciální kino.

MH: ne, ne.

AV: vůbec. <mhm>.

MH: no tak tehdy bylo v Brně po válce tady šest premiérových kin,

AV: mhm.

MH: tedy po vál- potom zrušili, že jo, jako n- na stadióně bylo
premiérový kino ((Stadion)), to pak po osmačtyřicátým zabral
rozhlas.

AV: mhm.

MH: na Lidické je Metro, to pak za- zabralo divadlo,

AV: ano.

MH: tam, jak je divadlo dneska na Lidické, to bylo kino.

AV: mhm.

MH: no a na Dominikánské, tam byla Moderna. a to taky potom zavřeli.

AV: mhm.

MH: jinak tu byl Alfa, Kapitol a skala ((Scala)).

AV: ano, ano. ee, když si vzpomenete, ee, že jste přišel do kina,
lístek, usadil jste se, ee měl jste třeba nějaké takové zvyky,
takové rituály, že jste si sedl a třeba jste si koupil něco dobrého
na jídlo nebo pití?

MH: málo[kdy].

AV: [nebo] jestli to...

MH: ale jak říkám, kupoval jsem ty programy, tehdy,

AV: mhm.

MH: většinou už k filmu dávali program. za dvě koruny.

AV: mhm.

MH: i když nemám od všech filmů, že, co jsem viděl.

AV: mhm. á během toho té projekce toho filmu jste se třeba bavil
s jinými diváky, nebo jestli [jste]

MH: [ne].

AV: nějak komunikovali,

MH: ne, ne.

AV: soustředěn na plátno.

AV: mhm, vzpomenete si na nějakou třeby třeba i hlasitou reakci
během filmu, že třeba lidi začli tleskat něčemu, tak spontánně
[uprostřed], nebo pískat.

MH: [jo], tak to jsem zažil v osmašedesátým,

AV: mhm.

MH: to už bylo po okupaci, kdy koncem roku dávali tady v Moderně
((Moderna)) na Dominikánským dávali vod Jasného ((Vojtěch Jasný))
Všichni dobří rodáci.

AV: ano.

MH: a to skončilo a celý kino vstalo a tleskalo.

AV: mhm, mhm.

MH: (to ještě) bylo pod vlivem té okupace, že?

AV: ano, hm.

MH: no jinak byly filmy, který měly ten třeba jako v sedmačtyřicátým
dávali v Alfě ((Alfa)) čtrnáct týdnů opakovali ten, ee, americký
film Věčná Eva, to bylo s dean- s dean- s deanou darbinkovou
((Deanna Durbin)), že jo,

AV: ano, ano.

MH: to dávali čtrnáct čtrnáct týdnů.

AV: čtrnáct týdnů. <viděl jste to víckrát>. [((smích))]

MH: [viděl jsem, viděl]. no a chodil jsem hodně, dávali tady tři
filmy s Ritou Hejvort ((Rita Hayworth)), že jo,

AV: mhm.

MH: se přiznám, že jako šestnáctiletý jsem byl do ní zamilován, že,

AV: ano.((smích))

MH: takže jsem chodil víckrát na ty její filmy.

AV: mhm, mhm.

MH: to bylo Krásnější než sen, Gilda a Modelka.

AV: mhm. hm, takže pro vás to kino bylo něco takového magického, že
jste chodil...

MH: bylo nutnost, ano.

AV: nutnost, ano.

AV: hm, kde jste získával informace o filmech, nebo při výběru jste
se řídil, že jste o nich četl, [nebo]...

MH: [tak] bývaly programy, normálně vylepený programy

AV: hm, takhle.

MH: to dneska tady není, poněvadž říkám, bylo plno kin bylo zrušeno,
že.

AV: hm.

MH: ( ) to byly velký plakáty a tak,

AV: ano.

MH: já nevím, čtyřiadvacet pětadvacet (čtyři) kin (no ...)

AV: hm, hm.

MH: (já si).. dvě kina v tomto v Židenicích, ty byly zrušený,
v Husovicích byly dvě, tam z toho zůstalo jedno,

AV: hm.

MH: v Komárově to zrušili to kino, ne, mám někde doma, musím to
najít,

AV: hm.

MH: která kina byla zrušená, tak, asi asi vosmnáct kin kin bylo
zrušeno, v Bystrci, v Komíně, jak říkám na tom výstavišti ta Luna.

AV: ano, jste vzpomněl, hm.

AV: ee, zmínil jste tedy, že že třeba Věčná Eva, že si na to tak
vzpomínáte, měl jste tedy oblíbené herce, herečky, nebo...

MH: tak jo, tři nejlepší filmy, co tady bylo,

AV: ano.

MH: (nevím), jestli jste o nich slyšela, to bylo Historky
z metropole,

AV: hm.

MH: to byl povídkový film, kde ústřední (anebo) spojovacím předmětem
byl frak,

AV: aha.

MH: a tam hrálo asi dvě sta nejznámějších herců, že.

AV: hm.

MH: potom to bylo pět salevenů ((Pět Sullivanů)), to je podle
skutečné události, (kdy) jedna rodina měla pět synů,

AV: hm.

MH: všichni narukovali na vojnu a všichni byli naráz potopeni na
jedné lodi jako,

AV: mhm.

MH: (si ještě) vzpomínám, (to který) na mně zanechalo velkej dojem,
že (šel z admirality) nějakej admirál a teď matka tušila něco,
povídá který a von povídá všech pět.

AV: hm, hm.

MH: a pak Otázka života a smrti, to byl taky... to se vodehrávalo
jako na zemi jako na nebi, obrovskej amfiteátr, tam se jednalo o
soud, že totiž jeden letec měl být sestřelenej,

AV: hm.

MH: a ten průvodce, co ho měl doprovodit ho v mlze minul <a von
zůstal naživu a teď se dohadovali, jestli má umřít nebo nemá umřít>
((smích)).

AV: hm. ((smích))

AV: takže jste na mnohé filmy chodil opakovaně [dalo by se říct],
když vás zaujal tak... dvakrát třikrát?

MH: ano, ano,

AV: hm.

AV: bylo pro vás důležité, jestli šlo o film černobílý, barevný,
němý, zvukový...

MH: tak ně- němý už jsem nezažil,

AV: hm.

MH: no a původně byly černobílý a teprv po válce začaly barevný.

AV: hm.

MH: že první český barevný film byl ten Jan Roháč z Dubé, (že),

AV: ano.

MH: do té doby (.) potom začaly ty americký, no jak říkám, původně
to byl černobílý, za války,

AV: hm.

MH: nepamatuji, že bych viděl barevný film.

AV: a jakou roli hrálo pro vás to, v které zemi daný film vznikl,
jestli šlo o francouzský film, anglický...

MH: tak to nedělalo roli.

AV: žádnou roli.

MH: ne.

AV. ne.

MH: například pro zajímavost, tytanyk ((Titanic)) jsem viděl
v pěti <různých provedeních>

AV: hm, hm. ((smích))

MH: za války to byl italský,

AV: ano.

MH: po válce anglický, ten jak říkám, a nejslabší byl ten poslední,
[ta milostná] zápletka, jak říkám, to nebyl toto ne, tytanyk
((Titanic)) byla jenom kulisa.

AV: [ano]. ano. ((smích))

AV: co bylo vedle podle vás dělalo film tím dobrým filmem, jako co
by tam podle vás mělo být a co nemělo být, co jste vyhledával, jaký
žánr?

MH: no tak, líbily se mně americký filmy,

AV: hm.

MH: protože totiž voni byli dokonalí v tom, že voni nenechali třeba
jenom napínavý (v) jednom kuse, voni to (vždycky) prošpikovali
nějakým žertem, že člověk se uvolnil, a zase pak to pokračovalo dál.

AV: hm, hm. americké filmy.

AV: jaké jiné druhy zábavy jste měl rád, kromě kina? divadlo...

MH: no, muziku, muziku.

AV: muziku, to [už jste vlastně] zmínil, že jste hrál...

MH: [muziku]. a no kdysi, to se přiznám, teď už jsem nechodil, kdysi
eště s jedním kamarádem, chodívali na koncerty,

AV: hm.

MH: to bývaly tady, jak je Pražský jaro, tak byl Brněnský máj,

AV: hm.

MH: a pak to zrušili, poněvadž řekli, že nejsou na to devizy.

AV: poslech rozhlasu taky?

MH: ne, rozhlas neposlouchám.

AV: ne, ne.

MH: to poslouchala manželka. já já totiž, abych se přiznal,
(uvědomte si), že su divnej, ale jak jsem byl muzikant, tak mě do
kol.. já jsem byl zvyklej na ve- velký vorchestry, že. tyto. no jak
začali bítls ((Beatles)), tak ty mě tak dokonale zprotivili zpěv a
kytary, že jsem od té doby nesáhl na kytaru a vod té doby
neposlouchám rozhlas, (teda).

AV: od té doby neposloucháte vůbec...

MH: ne.

AV: a předtím jste tedy hrál na kytaru, (jak říkáte)?

MH: já jsem hrál na klavír, na harmoniku a na kytaru.

AV: aha, hm.

MH: v podstatě já jsem hrál denně takový tři čtyři hodiny na klavír.

AV: hm.

MH: dneska už to nehraju, poněvadž mám tady toto ((nastaví dlaň a
ukazuje prostředníček, jemuž chybí jeden článek prstu)), už jsem
přestal hrát, takže dneska už js-, ty prsty neposlouchají to, co by
chtěla hlava, že?

AV: teď když se vrátím ještě k těm kinům, jak jste říkal, že jste
chodil vlastně do všech kin, do všech velkých kin,

MH: ano.

AV: do všech v Brně kin, tak vzpomenete si na nějaké zásadní
rozdíly, co se týče třeba té architektury toho kina, že fakt některé
bylo fakt hodně dobré, že jste si tam sedl, posadil se, a některé
mělo nějaké... e...

MH: nó, co si pamatuju, tak na Hybešové ((Kino Grand)), tady u u
Pisárek, tam bylo kino, co se mu říkalo blechárna. ((smích))

AV: <blechárna>?

MH: to bylo takový ne ne úplně nevzhledný (kino), no oni pak to
zbořili.

AV: hm.

MH: no ale ty premiéry, ty byly všechny (dobrý).

AV: hm.

MH: akorát si pamatuju, že jednou, teď tedy jak je Baťův palác a
kino Kapitol jak bylo,

AV: ano, ano.

MH: tak tam je spodní voda,

AV: aha.

MH: voni ji musí odčerpávat a jednou to měli pokažený to čerpadlo a
já vím, že že voda sahala až asi do páté řady.

AV: až do páté řady.

MH: až do páté řady.

AV: a hrálo se?

MH: hrálo se.

AV: ((smích)) z čeho se skládal obvykle program projekce? třeba
jestli se něco dělo o přestávce, jestli tam pouštěli krátké filmy,
týdeníky...

MH: nó, bývaly. byl týdeník a vobyčejně dávali ještě nějakej krátký
film.

Av: hm, hm.

MH: buďto dokumentární, nebo nějakej takovej doplněk a pak teprv
začal hlavní film.

AV: a promítány byly ukázky na filmy, které teprv příjdou do kin?

MH: ano.

AV: byly. hm. á, [hm].

MH: [no] to byla, u nás to nebylo zvykem, a to byla právě délka
bomba, to byl, mám dojem v kině skala ((Scala)), tam u Tomáška
((kostel sv. Tomáše)), že najednou začali dávat ukázky z příštího
filmu,

AV: hm.

MH: tak to byla bomba. ((smích))

AV: ano. ((smích))

MH: a to si vzpomínám, to byl americký film, tato eee, Lidská
komedie vod sarojana ((William Saroyan)).

AV: hm, hm.

AV: takže jste neodcházel, bavilo vás sledovat právě [tady tyhle
drobné]...

MH: [ano, ano]...

MH: no jedině, že že někdy, když byla přestávka, tak že člověk si
odskočil na ten záchod (nebo tak nějak), jinak ne.

AV: hm, hm.

AV: byl jste někdy přítomný promítání filmu v domácnosti? nějaké
soukromé projekce...

MH: byl.

AV: hm. (.) takže někdo z vašich známých měl promítačku [a byla ta
možnost]...

MH: [ano, ano, ano]. (.) jeden můj spolužák, právě jeho otec byl
univerzitní profesor,

AV: hm.

MH: tak ten měl šestnáctku promítačku, že jo, velkou,

AV: hm.

MH: tak tam se promítalo vždycky filmy, asi půjčil z půjčovny a...

AV: hm.

AV: a tak to mělo určitě zvláštní atmosféru, že? [najednou
v takovém] soukromém prostředí...

MH: [ano, ano]. no, člověk mohl přijít do toho <mluvit> ((smích))

AV: <ano, to máte pravdu>.

MH: dělat poznámky...

AV: hm. takže taková diskuze tam byla, že jo, ohledně toho... a měli
jste to třeba nějak, že to bývalo pravidelně nebo...

MH: né...

AV: tak jak to bylo, nebylo to... nárazově, tak různě, [náhodně]...

MH: [no totiž], abych řekl, to byl takovej klub jako.

AV: hm.

MH: tam vždycky někdo byl.

AV: hm, hm.

MH: vod vod třech do deseti lidí, voni měli obrovskou knihovnu,

AV: hm.

MH: ten jeho otec, že. teď tu promítačku, hrával se tam ping-pong,
karty...

AV: aha.

MH: takže když tam člověk šel, vždycky tam někoho našel.

AV: hm, hm. a tady v Brně teda?

MH: v Brně. v Žabovřeskách, ano.

AV: hm. a v kterých letech tedy, asi, jestli to můžete si tak
vzpomenout...

MH: tak devětačtyřicet až (.) šesta sedmapadesát.

AV: hm. a promítali jste si české filmy i zahraniční...

MH: české, české.

AV: české a..

MH: to pamatuju na je-, to byl slovenskej film Hlavátky.

AV: hm.

MH: o těch rybách, že.

AV: hm. (...) takže ty příležitosti byly různé. že to byl, jste měli
takový klub a prostě promítaly se filmy.

MH: dokonce jeden čas o nás měla zájem estébé ((STB)), c- co to tam
scházíme, co děláme... ((smích))

AV: hm, hm. (..) jak na vás působily změny po roce 1939, kdy začaly
platit protektorátní předpisy.

MH: tak, to se chodilo hlavně na český filmy,

AV: hm.

MH: poněvadž ty byly takový, abych to řekl, no, povzbuzující,

AV: ano.

MH: ( dívali) aby lidi přišli na ( ), ať to byla Babička nebo
Jan Cimbura, a...

AV: hm.

MH: dávali ty český autory...

AV: hm.

MH: no a na německý taky... totiž, zajímavý bylo, že na rozdíl vod
komunistických, Němci nedávali tu svou propagandu a válku do filmu.

AV: hm.

MH: to byly jako civilní filmy, jako kdyby nebyla válka, jako kdyby
se to odehrávalo kdekoliv a takhle, čili takový civilní filmy, že
tam vůbec nedávali žádnou propagandu válečnou a nic.

AV: hm.

MH: takže se na to dalo chodit.

AV: hm. á bylo poznat, že některá kina jsou německá a některá česká,
že...

MH: [ne].

AV: [se] více soustředí...

MH: ne, ne.

AV: nepociťoval jste to. (.) takže to, že by do některých kin spíše
chodili Němci nebo Češi...

MH: ne.

AV: nevzpomenete si.

MH: to, nepamatuji.

AV: hm. takže jste chodil do kina, hm, dalo by se říci, stejně
často?

MH: ano.

AV: vůbec to na vás nějak nezapůsobilo... hm, a ten výběr filmů byl
nějaký trošku jiný, pozměněný, třeba ta programová nabídka? po tom
roce třicet devět než předtím?

MH: jo tak předtím, říkám, to moc nepamatuju,

AV: hm.

MH: poněvadž to jsem byl na tom Slovensku, to jenom vobčas, že jsme
přišli do toho kina a...

AV: hm.

MH: konkrétně pamatuju Tři bengálští jezdci ((neidentifikováno)), že
jo, ((smích))

AV: hm.

MH: anglickej film, to jsem chodil málo, až teprve za války jsem
začal chodit.

AV: hm.

MH: a jelikož jsem byl v Žabinách ((Žabovřesky)), tak to se divím,
že kolik kin za kin za- zaniklo a v Žabovřeskách to malý kino
Lucerna to vydrželo.

AV: dodnes, ano. a můžete říct, jak se vaše chození do kina a
chování diváků měnilo s blížícím koncem války?

MH: (.) to vám neřeknu.

AV: [á]...

MH: [akorát] takovej zážitek, to bylo někdy v sedmačtyřicátým si
vedle mě sedly dvě cigánky,

AV: hm.

MH: ještě v těch barevnej šatech a ty smrděly <strašně>

AV: ((smích)) jaká byla atmosféra v kinech po osvobození?

MH: no tak, tak ( ) to sem začaly chodit ruský filmy,

AV: hm.

MH: ovšem ty se brzo vomrzely, poněvadž voni z těch Němců dělali
vyložený blbce.

AV: hm.

MH: že člověk si říkal, jak teďka (tehdá) s něma mohli takhle
válčit, kdy- když z nich dělají takový blbečky.

AV: hm.

MH: no a pak začaly chodit anglický filmy, to byly ty válečný
nějaký, nó a (.) koncem šestačtyřicátýho jsem přišel, říkám, to byla
ta Lidská komedie, americký film, pak Historky z metropole, no a pak
začaly ty americký filmy a to všechno. bylo na co chodit.

AV: hm, hm.

AV: já tady mám seznam filmů, ee, jestli se můžete na to podívat,
jestli si vzpomenete na nějaký z nich...

MH: tak moment, já si musím vzít na to druhý brejle, ( ) jsem
totiž byl

AV: samozřejmě.

MH: před Vánocama na voperaci se šedým zákalem,

AV: hm.

MH: takže krásně vidím, toto tady nejsou dioptrie, to jsou hladký
skla. ale na čtení musím mít, poněvadž...

AV: hm.

MH: (..) Zpívající bloud neznám, Pražské švadlenky ne, cé a ká poní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), to jsem viděl,

AV: hm, hm.

MH: dvě Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu, tak To neznáte Hadimršku,
to znám,

AV: Hm.

MH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)) to qik ((Quick)) neznám, Pobočník Jeho
Výsosti... Zlatá Kateřina, to neznám, vidíte, to neznám, Mata Hari,
to ne, to jsem neviděl, Cácorka, jo, to mám nahraný, (doufám teda).
Moderní doba s čaplinem ((Charlie Chaplin)), to si pamatuju,

AV: hm.

MH: Tři muži ve sněhu s hugo házem ((Hugo Haas)), to taky jsem
vi- to mám nahraný, Svět patří nám, ten jsem viděl kolikrát,

AV: hm.

MH: poněvadž ten se dá vidět dodneška, je <vtipnej>, Dobrá země, to
neznám, Sněhurka a sedm trpaslíků, to si pamatuju, Ducháček to
zařídí, Tři děvčátka pokračují, tak to neznám. U pokladny stál, ano,
To byl český muzikant s Kmochem ((František Kmoch)), Město
ztracených, to neznám, Opereta neznám, Roztomilý člověk, Oldřich
Nový. Vídeňská krev (.) nebylo to s hans mozrem ((Hans Moser)) a teo
lingen ((Theo Lingen))? Muži nestárnou, to vím, s Pivcem ((Jan
Pivec)), minhauser ((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)),
ano, to sem to mám dokonce nějaký vobrázky z toho v těch...

AV: hm.

MH: Kino revue. Tanečnice, no to si moc nevzpomenu, La Paloma,
Neviděli jste Bobíka? ano, Její oběť, to neznám, Sobota, to
dávali... tak většinu znám, no.

AV: hm a byly to výrazné filmy, jako že se o nich hodně mluvilo...

MH: no tak...

AV: se svými kamarády, jestli jste se tak setkávali v těch kinech...

MH: no tak hodně tehdy (jela) ta Moderní doba s čaplinem ((Charlie
Chaplin)),

AV: hm, hm.

MH: Tři muži- ((Tři muži ve sněhu)) no Svět patří nám, no to jsme
prožívali, no.

AV: hm, hm.

MH: jestli to znáte, ta scéna s tím granátem ((smích)), no to je
dodneska výborný.

AV: hm, nadčasové.

MH: (ti) ti přece nedělají konzervy ((smích)),

AV: ((smích))

MH: <vyrábějí kanóny a granáty>.

AV: ((smích)) takže jestli se ještě můžu vrátit, jak jste
navštěvoval to kino, tak jste chodil nejčastěji sám?

MH: ano.

AV: mhm. stávalo se vám, že jste tam třeba i někoho náhodně potkal?

MH: jó.

AV: známého?

MH: to se stávalo, že vobyčejně jsme se (ne..), poněvadž

AV: hm.

MH: člověk přišel těsně před začátkem, že tak, a člověk si sedl a
hned zhasli a...

AV: <hm.>

MH: říkám, jak jsem několika lidem, půlce třídě zaplatil vstupné.

AV: hm.

MH: tak to jsme měli celou řadu.

AV: hm.

MH: jednou jsme naštvali uvaděče, my, já jsem to slepil všechny
lístky a když zjistil, říkali, (vzadu, vzadu ...) ((smích))

AV: ((smích))

MH: a já jsem přinesl takovej plakát, máte to složit aspoň.

AV: ((smích))

MH: jak říkám, teď už teď už jsu usedlej, večer nevytáhnu paty
z domu a jak říkám, naposledy jsem byl v kině v devadesátým roce.

AV: a nechybí vám dneska

MH: ne.

AV: [návštěvy kina]?

MH: [no tak], byla televize.

AV: hm.

MH: máte plno programů, říkám, pak mám video, to mám asi sto padesát
kazet,

AV: hm.

MH: dývídý ((DVD)), to mám asi vosmdesát těch kotoučů, takže když
něco, tak si vždycky si něco poušť- pustím.

AV: hm. (.) ale to ch- chození do toho kina, do té budovy, to mělo
ta- takovou nenapodobitelnou asi atmosféru, že? že to ta televize
asi těžko nahradí, [prostor]...

MH: [no tak]...

AV: nebo nechybí vám to?

AV: [vůbec]?

MH: [nechybí].

MH: poněvadž tehdy člověk, nebylo tehdy, televize nebyla...

AV: hm.

MH: nic nebylo, že.

AV: hm.

MH: tak člověku to přišlo samozřejmý, že šel do do kina, dneska to
je pohodlnější...

AV: hm.

MH: si sednout, otevřít si pívo a dívat se.

AV: <hm>. v těch kinech, prodávaly se nějaké cukrovinky [a takové
věci]?

MH: áno, tam byl bifé,

AV: bifé, [přímo].

MH: [bifátko] tam bylo...

AV: hm.

MH: tam se (dalo) koupit cukrlata, pití.

AV: hm. vzpomenete si ještě na nějakou takovou vzpomínku, co jste
třeba teď ještě nezmínil, co...

MH: jo.

AV: takový zážitek...

MH: v sedmačtyřicátým dávali v Alfě ((Alfa)) nějakej ruskej film o
operaci oka.

AV: hm.

MH: a jak se to (jen) běželo, mně se (udělalo) špatně, jsem vyšel
ven a oni už na to byli zvyklí a řekli, vám je špatně, jo, tak tady
máte vodu. ((smích))

AV: ((smích)) <už věděli, že nejste první jako, tak už...> ((smích))

MH: (zpočátku) to bylo dobrý, jak říkám, ale pak ukázali zblízka to
voko, jak se to chvělo, že jo, tak...

AV: přes celé plátno, přece jenom.

MH: no.

AV: když bych se ještě vrátila zpátky k těm budovám těch kin, tak to
muselo působit na diváka asi dost honosně takové ta premiérová kina,
že byla asi hodně velká,

MH: no.

AV: taková palácová, že?

MH: ano, ano.

AV: hm.

MH: říkám, pak byly ty drobný, takový jako ta Lucerna,

AV: hm.

MH: a jak jsem vám říkal na té Hybešově ((Kino Grand)), jak to
zrušili tu blechárnu, že, to byly takový podřadný kina, no.

AV: hm, hm.

AV: a, ta menší kina, byla to kina, kde třeba chodilo méně lidí nebo
vždycky bylo plno?

MH: ne- nebylo plno, záleží na tom, jakej film, no.

AV: hm.

MH: někdy byl(o) vyprodaný, někdy byl třeba jenom polovina.

AV: hm. (.) [á]...

MH: [a ceny] byly různý, že.

AV: no.

MH: třeba já nevím, jeden čas nejlacinější v té Lucerně ((Lucerna))
stálo korunu.

AV: hm.

MH: a v premiérovým bylo šest, vosm, deset.

AV: hm.

MH: před vosmašedesát-, v osmačtyřicátým.

AV: hm.

MH: no a pak to zvýšili na šestnáct až dvacet, no.

AV: hm.

AV: kupoval jste si lístky nějak dopředu, šlo to kupovat nějak
dopředu na ty premiéry?

MH: no, dalo se předprodej, ale vobyčejně bylo dostat

AV: hm.

MH: před před představením.

AV: před přímo, před představením.

MH: jé, to jsem si vzpomněl na holcmana ((Felix Holzmann)), <Včera,
dnes a zítra>. ((smích))

AV: Včera, dnes a zítra. ((smích)) [V sobotu večer, v neděli ráno].

MH: [ale zajímavý je], to možná nevíte, že v té době tady byl
italský film, který se jmenoval Včera, dnes a zítra.

AV: <vím>.

MH: to byl skutečnej film.

AV: ano.

MH: takže to nebylo vymyšlený.

AV: jojojo.

AV: á, kupoval jste si nějaký časopis o filmu? nějaký...

MH: no, po válce...

AV: vy jste zmínil [Kino Revue].

MH: [jsem si kupoval ty Kina].

AV: ano, Kina, hm.

AV: a před válkou, byly nějaké...

MH: bylo kino reví ((Kino Revue)),

AV: Hm.

MH: to sice mám doma, ovšem to jsem nekupoval, to to mně, to jsem
zdědil po jednom kamarádovi, který umřel.

AV: hm.

MH: a tak mně to vodkázal.

AV: hm.

AV: á tady tyhle programy, tak to bylo volně takhle v kinech
[k dispozici]?

MH: [jó, to po-, uvaděči], uvaděči prodávali, no. (.) no ovšem
nebylo to u všech filmů, no.

Av: hm.

MH: proto taky mám jenom část, nemám ze všech filmů, co jsem viděl,
že.

AV: hm.

MH: no toto byl nádhernej film, lesí se vrací ((Lassie se vrací)).

AV: hm.

MH: jak kólie, jak ji odvezli do Skotska, utekla a vrátila se až do
Jižní Anglie.

AV: hm.

MH: no člověk má na co vzpomínat.

AV: hm.

MH: toto dávali nedávno v televizi pod názvem čtyry pírka ((Čtyři
pírka)), poněvadž jak já říkám, ty re- remejky ((remake), to už není
vono jako ty původní filmy.

AV: hm, hm.

MH: no jako toto podstatně lepší než bylo tady toto...

AV: hm.

MH: nebo Zvoník u Matky boží, co bylo původní s tím čárl lautonem
((Charles Laughton)) a ( ) ho hrát a teď to potom ( ) a
lolobridžida ((Gina Lollobrigida)) a ten, no... ten indián, jak on
se menuje, nevzpomenu si. no tak to to nebylo už nic proti tomu. to
už jsou takový nadělaný, to už... anebo člověk má právě tím, že to
může <srovnávat, jo>.

AV: hm.

AV: teď jsem si ještě vzpomněla, když jste chodil na premiéry filmů,
těch premiér se mohli zúčastnit i herci, v souvislosti s českým
filmem, zažil jste něco takového...

MH: ne.

AV: že by tam byli ti tvůrci?

MH: ne, ne, ne.

AV: přímo, přítomní, ne.

MH: většinou, abych tak řekl, (že) bych šel první den, to to nebylo
jako.

AV: hm, hm.

MH: to až v průběhu potom.

AV: hm.

MH: no, ten taky nedávno (chválili) tu kasablanku ((Casablanca)).

AV: hm.

MH: že to byl vynikající film. (.) no, tady hrála ještě mladá, to
měla třeba deset roků nebo kolik, Elizabet Tejlor ((Elizabeth
Taylor)).

AV: ano.

MH: ještě úplně maličká.

AV: hm.

MH: no a to je od bromfílda ((Louis Bromfield)) Když nastaly
deště. a toto byl ten nádhernej film, jak jsem vám říkal, byl ten
soud nahoře, že jo...

AV: hm. Otázka života a smrti.

MH: to byla duchařina. ((smích)) no a ten, to si ženský poplakaly,
Valčík na rozloučenou.

AV: hm.

MH: to byl takovej doják.

AV: hm.

MH: (nevím), jestli to znáte...

AV: ne ne, to jsem neviděla.

MH: von, von se von jako ten důstojník seznámí, e, s nějakou dívkou,

AV: hm.

MH: pak narukuje a omylem je psaný v novinách, že padl.

AV: aha.

MH: no a vona neví (coby), a tak se stane z ní prostitutka a pak
zjistí, že von zůstal naživu ( on ji chtěl) před- představit
své matce, no a říkal, že dělala prostitutku, že to nemůže, a tak se
vrhla pod autobus.

AV: hm.

MH: přitom ta melodie, že jo, Valčík na rozloučenou, to je známý,
že, tak to si ženský poplakaly. ((smích))

AV: ((smích))

MH: no a v tomto filmu byl ten trik, co potom použil Oldřich Nový
v Pytlákové schovance ((Pytlákova schovanka)),

AV: hm.

MH: že jsou sezdaní, a pak přijde ten zřízenec a řekne, ten sňatek
je neplatný, poněvadž ten ředitel, ten neměl složenej služební slib,

AV: hm.

MH: tak to použili v té Pytlákově schovance ((Pytlákova schovanka)).

AV: aha. Melodie na bruslích. mhm. (.) vzpomenete si na nějaký film,
na který jste se třeba těšil a hrozně vás zklamal?

MH: tak [to si]...

AV: [nebo]...

MH: to si nevzpomenu.

AV: že nesplnil vaše očekávání, že jste byl takový z toho rozčar-?

MH: to si nepamatuji.

AV: ne. (..) no, to byl taky... milenec dam, Erol Flyn ((Errol
Flynn)).

AV: ano. ((smích))

MH: ((smích))

AV: (..) takže kino reví ((Kino Revue))?

MH: kino [reví ((Kino Revue))].

AV: [časopis].

MH: no ne tak... mám vám to donést? nebo nebo nebudete potřebovat?

AV: já se spíš poradím a kdyžtak bych vás ještě kontaktovala.

MH: do toho pětačtyřicátýho roku a pak mám poválečný.

AV: hm. (.) to je zajímavé ještě, přemýšlím nad těmi, ee,
projekcemi, co jste se jich účastnil v těch bytech, že to opravdu
muselo mít zvláštní atmosféru...

MH: ano.

AV: že, jak říkáte, že to byl fakt takový klub, (.) s tou
promítačkou...

MH: no tak tam se dělalo všechno, jak říkám, tam se promítalo, četlo
se, hrál se ping-pong, karty se hrály...

AV: hm.

MH: jak vám říkám, jeden čas se vo to začali zajímat estébáci
(STB)), co co co tam je za schůzky ((smích))

AV: co se děje...

AV: vzpomenete si ještě teda na něco třeba, co co jste nezmínil,
nebo jste si vzpomněl v průběhu rozhovoru, nějaké zajímavé, ohledně
těch brněnských kin, nějaký zážitek...

MH: tak to vám neřeknu. (..) to jsem vám řek, jak tam tekla voda
v tom Kapitolu ((smích)), že tam byla až po pátou řadu stála voda.

AV: hm.

MH: jinak nic tak nevím... no tak, se stávalo, že prostě vobčas
vypli eletriku, že.

AV: stávalo se to.

MH: stávalo. hlavně v těch padesátých šedesátých letech dost často
vypínali...

AV: hm.

MH: i v domácnostech. teď už to ani lidi neznají, že. no...

AV: hm.

MH: ( ) jsme měli tu propanbutanovou bombu s tou punčoškou...

AV: hm, hm.

MH: na svícení, že, poněvadž... při svíčkách, no někdy t- to třeba
trvalo šest hodin.

AV: hm.

MH: to se stávalo, ty lidi, jak byly ty vichřice, že jo, <že to
strhlo vedení> a...

AV: hm.

AV: takže pro vás pravidelné navštěvování kin skončilo, asi...

MH: v tom [devadesátém roce].

AV: [v tom devadesátém roce].

MH: vod té doby jsem nebyl v kině.

AV: a...

MH: nebylo vo tom, že, víte, (nově) dneska to vstupné je podstatně
dražší, že jo...

AV: hm.

MH: čili v těch... ne, velkých kinech, no třeba, ee, ve Špalíčku
((Velký Špalíček)), nebo v tom, v Modřicích, že jo, tam jsem nebyl.

AV: hm.

MH: a tam máte, já nevím, přes sto přes sto korun vstupný nebo
kolik.

AV: no, to je kolem sto třiceti korun, nějak. hm.

MH: jak říkám, člověk byl zvyklej do Lucerny ((Lucerna)) za korunu.
((smích))

AV: ((smích))

AV: a v tom devadesátém, to bylo jenom takové rozhodnutí, že jste už
potom nešel do toho kina, nebo to z něčeho pramenilo...

MH: né, to byl-, to začala ta televize,

AV: hm.

MH: á, syn mně koupil právě video.

AV: hm.

MH: a člověk si začal nahrávat, právě jak jsem vám říkal, že před
válkou, někdy v tom sedmatřicátým, toužil vidět tu rozmery ((Rose-
Marie)) tak, voni ji asi před patnácti lety dávali v televizi, tak
ji mám nahranou.

AV: hm.

MH: pak mám nahraný ten, od hiltna ((James Hilton)) Ztracený obzor,
jestli to znáte... nene. ten v Himalájích, klášter tibetskej

AV: hm.

MH: šángrilá ((Shangri-La)) se to jmenuje,

AV: hm.

MH: tam jako lidi nestárli.

AV: hm.

MH: a to byl svého času, jak říkám, to byl světovej světovej trhák,
takže Američani podle toho i nazvali jednu bitevní lo- loď čángrilá
((Shangri-La)).

AV: aha.

MH: (.) a tak když něco, tak si člověk si promítne, že, no.

AV: hm.

MH: no a v noci, v tý (prožívají), ja nevím, jesi jste viděla
v televizi dávali ten anglickej seriál Haló, haló,

AV: hm.

MH: ten známý, no tak kluci to prožívají, furt promítají dokola,
mají to nahraný ((smích)).

AV: hm.

MH: ( ) no prostě to prožívají strašně. ((smích))

AV: ((smích))

AV: ee, tak já vám asi poděkuji...

MH: dobře.

AV: jestli jestli jste si ještě na něco nevzpomněl nebo takhle
nějak...

MH: [nevzpomenu si].

AV: [nějaký zajímavý] postřeh...

MH: no tak člověk si vobčas pamatuje někerý filmy jenom útržky, že.

AV: hm, hm.

MH: třeba adyna mandlová ((Adina Mandlová)) hrála v jednom, v jednom
jediném německém filmu Svěřuji ti svou ženou, tam hrála, hajnz rýman
((Heinz Rühmann)), to nebudete znát, to byl komik, a tu scénu... on
ji furt sledoval a hlídal,

AV: hm, hm.

MH: a vona mu nemohla uniknout, takže já se vás zbavím, podržte mně
ak- kabelku a von ju vzal a vona začala křičet pomóc, von mně
<ukradl kabelku>. ((smích))

AV: jak ještě, teď jste zmínil německý film, tak jak to bylo
s titulky u těch filmů, jestli si nějak [vzpomenete]...

MH: [byly titulky].

AV: byly titulky?

MH: po válce byly i i anglických a amerických filmů byly titulky, i
u ruských.

AV: hm.

MH: dabovat se začalo až teprv později.

AV: hm.

MH: jak říkám, jak jste řekla, že jste měla francouzštinu, my jsme
právě taky měli francouzštinu a znám hodně anglických slovíček právě
z těch filmů

AV: hm.

MH: a z těch titulků, že.

AV: hm.

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedla: Jana Volková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 12.11.2009; Arne Nováka 1, Brno

Rok narození: 1931, bez sourozenců.

Bydliště do roku 1945: Tučkova ulice (Veveří).

Povolání rodičů: Oba rodiče byli pojišťovacími úředníky.

Povolání narátora: Vystudoval teologii na UK a poté působil jako
evangelický farář.

JV: takže dneska je dvanáctého listopadu dva tisíce devět, a já tady
mám na rozhovor pana Ctirada N., em rozhovor začínáme asi o půl
čtvrté em na katedře filmu a audiovizuální kultury ((Ústav filmu a
audiovizuální kultury)). em já bych začala rozhovor em rekapitulací
několika osobních údajů, em takže první bych se zeptala na vaše
bydliště do roku čtyrycet pět.

CN: ano, to bylo vlastně Brno centrum, Tučkova ulice.

JV: hm, em potom jaké bylo povolání vašich rodičů?

CN: ano, byli to pojišťovací úředníci, otec s obchodní akademií, matka
s obchodní školou, takzvanou,

JV: hm, a

CN: v Brně, taky v (hasičský) pojišťovně,

JV: a měl ste nějaké sourozence?

CN: ne.

JV: neměl. a ještě, ve kterém roce jste se narodil?

CN: jednatřicet.

JV: hm a teďka jakého vzdělání ste dosáhl.

CN: no tak magisterskýho teologie.

JV: hm

CN: evangelického.

JV: dobře. a ještě jaké školy jste navštěvoval a kde, předtím.

CN: počínaje vod té obecné, že jo,

JV: hm

CN: to byla Sušilova ulice, tam byly čtyři třídy, místo páté třídy nám
naordinovali tehdy úřady první měšťanku, to byl takovej zvláštní, dva
roky trvající teda vyjímečnej postup, a po této první měšťance sem
nastoupil jako primán do gymnázia Antonínská ((Státní reálné Gymnázium
na Starém Brně)),

JV: hm

CN: který samozřejmě jako všecky gymply bylo úplně jinde než na
Antonínské, páč tam zase byli vojáci a tak. takže tam sem uďál těch
vosum tříd, a maturoval v padesátým roce.

JV: hm

CN: er gé ((RG – reálné gymnázium))

JV: jo

CN: čili taková, spíš humanitní orientace.

JV: hm, dobře. a ještě

CN: já potom teda teologická fakulta od roku padesát do padesát pět,
teologická fakulta v Praze.

JV: hm, dobře. a eště bych se zeptala na vaše povolání, jaké jste potom
vykonával?

CN: no v podstatě dá se říct evangelickej farář.

JV: hm, dobře. a eště bych se zeptala, kdy pro vás skončilo pravidelné
navštěvování kina, kdy ste přestal chodit do kina. nějak pravidelně,
nebo často.

CN: u mě je otázka, jestli sem chodil pravidelně předtím, mně se nezdá,
že by v tom byla nějaká soustavnost, eště sem se pokoušel i s manželkou
o tom hovořit, vona myslí teda pokud de o její rodinu, tak že snad
chodila do kina každej týden, já vůbec si nedovedu tohle vybavit, jak
to bylo. moje em matka byla, tak mě jaksi kulturně ovlivňovala spíš
směrem k muzice, a a vodila mě na koncerty, a na operu.

JV: hm

CN: a ji- myslím, že jsem teda vztah mých rodičů ke kinu, ňák to se mně
nepodařilo teď si vybavit, asi to nebylo velký téma nějak, takže
pravděpodobně sem byl nějak průměrnej, jako všichni nějak se tam
chodilo, když byl nějakej novej českej film, to většinou nebylo velmi
často, byly plakáty, že jo, a tak člověk čet, eem odhadoval bych to
vysloveně rekonstrukcí, že to teda je asi možno říct tak jednou měsíčně
že sem,

JV: hm

CN: mohl bejt v kině, ale nebylo to zase taková soustavná návštěvnost,
abych mohl říct a skončilo toto tehdy a tehdy. vono to pořádně ani
nezačalo ani neskončilo, je to takový dodneška poměrně velmi namátkový
skoro nebo....

JV: ale tak jednou za měsíc je poměrně často na dnešek.

CN: tehdy ovšem nebyla televize, že,

JV: hm

CN: em a i ty kulturní příležitosti potom dokonce později i divadla už
byly em zavřený v Brně, takže ten film, to byla jediná neomezená a
poměrně velmi hustě nabízená příležitost, když se vezme ta síť těch
kin,

JV: hm

CN: a jejich látce.

JV: hm dobře. tak teďka bych se zeptala na tu dětskou zkušenost, to
bude em asi do období vašich deseti let,

CN: hm hm

JV: a zeptala bych se na první otázku, jestli si vzpomínáte na svou
první návštěvu kina.

CN: která byla první, to nevím. ale jakej byl můj první pocit nebo
úchvat filmem, to byla širly templ ((Shirley Temple)) samozřejmě, byť
nevim, jak se ten film menoval, ale eště si některý scénky dovedu
představit, to asi sem vplul do takové všeobecné sentimentální reakce,
dojem- dojemná fabule toho filmu ňáká,

JV: hm

CN: kde ta holčička měla takovou skleněnou kouli, kterou když pohnula,
tak padal sníh, ale vono to vybavovalo ňáký, ňáký její smutný
nostalgický vzpomínky na něco, na domov nebo na něco, co prostě už
postrádá,

JV: hm

CN: takže tohle to byla, bylo to takový, takový opravdu, taková jemná
emotivní jaksi stimulace k tomu, zamejšlet se nad nad ňákým sirotkem,
nebo nad takovou ňákou existencionální situací dítěte bez bez opory,

JV: hm

CN: bez budoucnosti nebo tak. to si nejsem, dokonce vim, kde sem to
viděl. to bylo v kině dnes neexistujícím teda.

JV: a ve kterém víte?

CN: vím. to se menovalo kino Central, a bylo to na náměstí Svobody.

JV: hm dobře. a to [bylo]

CN: [a to byla] jedna, a druhá taky, taky americká zřejmě, záležitost
byl nějak- nějaká asi dysnyjovka ((Disney)), byla to pohádka o vlku a
kůzlátkách. to byla vůbec první groteska, kterou já sem viděl, a byla
vydatná, dokonce ještě si pořád pamatuju ňákou písničku, kterou tam
zpívali, a muselo to bejt teda, no že by to bylo dabovaný, to by snad
nemohlo tehdy, to ne. ale ta písnička byla Dej si pozor na vlka, ta
melodie se mi pořád ještě dokáže vybavit.

JV: hm

CN: možná že tam byla aspoň nějak ta ta, ta píseň v nějakým překladu.
to prostě sou záhady, který já už nedokážu dneska,

JV: hm

CN: spolehlivě em vyložit, nevim.

JV: hm dobře.

CN: a bylo to teda opravdu v tom období na něž se ptáte, do těch mejch
deseti let. em to byla ještě vlastně první republika myslím.

JV: dobře. a myslíte, že tyhlety filmy vás nějak ovlivnily? nebo měly
na vás nějaký...

CN: no em jistě jo. i to, že si je pamatuju jaksi je to, vyvolává to ve
mně nějaký estetický resonance, že, a a právě zase ta první věc, o níž
sem tady mluvil, s tou holčičkou širly templ ((Shirley Temple)), to
jaksi zase vyvolávalo zase takovej, dispozici k solidárnímu cítění vůči
někomu kdo, kdo trpí. samozřejmě že to bylo velice velice teda tak
efektně uděláno, aby to právě to dojetí vyvolávalo u diváka, ale jo, já
myslím, že to byla jistá etýda ((etuda)) takovýho empatickýho em
pohledu na, na svět.

JV: a myslíte, že to třeba bylo populární i mezi vašimi kamarády
tyhlety filmy?

CN: to určitě jo. určitě.

JV: a třeba ste si o tom nějak povídali? nebo...

CN: těžko říct. a potom do těch deseti let, to asi ňáký takový
rozhovory, to to bývaly jenom takový bodový, že jo,

JV: hm

CN: že sem včera někde byl tak, ale aby se šlo do ňáký analýzy nebo,
nebo ňáký takový posouzení věcný, to sme asi nevedli. pravděpodobně s
rodiči, možná sem vo něčem takovým musel mluvit, to určitě jo,

JV: hm

CN: jináč se u nás doma, zejména s maminkou sme vedli rozhovory, jakýsi
její komentáře, nebo,

JV: hm

CN: nebo vysvětlení, asi sem taky hned všemu nerozuměl, protože
vopravdu to byly jedny z mejch prvních filmů, na ty úplně první si
nevzpomínám, možná e to byly tyhlety,

JV: hm

CN: a že to chtělo ňákej takovej interpretační eště po- pokus od
maminky.

JV: a ona vám třeba nějak doporučovala filmy?

CN: to je všecko možný, ale to už si ne- nevybavím. to si nepamatuju.
snad se najde někde někdo starej, kdo eště taky něco o tom, kdo by si
pamatuje více. zejména tam, kde by se v rodině na filmovou kulturu
kladl důraz. u nás myslím že to byla jakoby taková trošku samozřejmá
spontánní věc, která se moc nepromýšlela,

JV: hm

CN: nebo nevyhledávala em ňákým systémem, kterej bychom si stanovili.

JV: hm a teďka bych se zeptala na to, když ste byl na těchto filmech,
na které si teďka vzpomínáte, tak s kým ste tam byl, jestli si na to
vzpomenete.

CN: ano, to sem určitě byl s maminkou.

JV: hm

CN: v tomto věku sem chodil asi nejvíc s maminkou. tatínek měl takový
trošku mimo rodinný zájmy, a em jaksi odbočky, ten myslím že se mnou do
kina nikdy nešel, on taky myslím, vůbec nevím, jakej von potom, tos to
brzy zem- teda se zastřelil přesně řečeno. em jestli něco četl nebo
jestli měl ňáký jiný kulturní em dřívější zkušenosti, to nevim. byl to
spíš takovej úředník, kterej si hleděl své práce, velmi spolehlivě v
tom oboru, ale, ale matka pěstovala spíš teda múzy,

JV: hm

CN: v takovým lidovým smyslu.

JV: em a teďka bych se zeptala, vy už ste mi to vlastně částečně říkal,
em jak často ste do těch svých deseti let chodil do kina. jestli to
tedy bylo taky jednou měsíčně, nebo myslíte, že to bylo jinak?

CN: do těch deseti let si dovedu představit, že to nebylo jednou mě- že
to bylo trošku řidší.

JV: hm

CN: opravdu myslím že teda, právě to toto byly filmy vyloženě dětský,
myslím že na takový filmy, který zpravidla sou určený em obecnému
diváctvu, že tyhlety filmy pro dospělý že, že prostě nenapadlo maminku
aby, aby mě ňák takhle k nim otevřela cestu. to až potom, když sem byl
na tom gymnáziu, a vůbec když sem se začal trošku rozhlížet po Brně.

JV: hm

CN: mělo to i patrně větší stimul pro nás byla i ta okupace německá.

JV: hm

CN: že člověk jaksi začal víc vnímat, když něco bylo český, že. tak tam
tam asi potom, tam už si pár filmů pamatuju teda, že sem už vyhledal
sám nebo s kamarádama, nebo, nejspíš s takovou partičkou ňákou.

JV: hm, a takže tady v tom dětském věku ste chodil do kina jenom s
matkou, nebo i třeba...

CN: určitě jenom s matkou.

JV: jenom s matkou. hm teďka bych se zeptala em která kina ste
navštěvoval. říkal jste ten Central, jestli si vzpomínáte [ještě]

CN: [ale] zrovna ten Central není typickej. my sme bydleli na Tučkově
ulici, em jestli vám to něco říká, je to je to tak v ose se sokolským
stadionem bývalým, ovšem na druhé straně té ulice sme byli, v (takové)
začínající tehdy začínající části, a vod tamtud bylo nejblíž do dvou až
tří kin. em dneska se všecka menujou jinak respektive neexistujou už.
myslím, že nejbližší mně bylo kino Stadion.

JV: hm

CN: nemusim říkat, kde bylo, to asi máte všecko už v tech materiálech.

JV: hm

CN: nejbližší i nejenom místně, ale i takovým jako atmosférou nebo i
zvykem.

JV: hm

CN: toto bylo naše kino prostě. takže ňákej pravidelnější kontakt tam
musel bejt, páč tam sem se cítil prostě vysloveně jako ve vlastním
prostředí. druhý bylo Studio.

JV: hm

CN: to víte kde je, že,

JV: ano.

CN: na Cihlářské Art kino, a předtím bylo Metro.

JV: hm

CN: což je Městské divadlo dneska, že.

JV: ano.

CN: tak tam sme to měli blíž, blízko, a takovou solidností to trošku
odpovídalo takové té středostavovské em úrovni, na které my sme se
chápali.

JV: hm

CN: ale že bych jako vůbec nikam jinam nešel, tak ten Central, to je
opravdu, tam byly ty dětský moje vzpomínky, nevim jak sme zrovna tam na
to připadli, taky vůbec nevím, jestli to tak bylo, že že ty filmy byly
vyhrazený jenom pro určitý biografy, em nevim, to nedovedu říct.

JV: hm

CN: my sme ještě pořád v tom věku dětským, že jo.

JV: ano.

CN: ještě nejsme v protektorátě, tam by těch vzpomínek možná bylo víc.

JV: em dobře. tak teďka bych se zeptala, jaký byl názor rodičů na film
a kina. vy ste říkal, že ty teda moc em že to moc jako neřešili, že to
brali jako samozřejmost.

CN: asi jo. asi jo. teda tatínkův názor neznám vůbec, myslím si, že ani
nevzpomínám že bych, že by někdy byl do kina šel. to neznamená, že
nešel, ale, já to tak trošku naznačil, von měl nějaký ještě jiný citový
zájmy mimo, mimo em manželství s mou maminkou.

JV: hm

CN: takže je možný, že tam se třeba dostalo víc i těchto em náplní, ale
doma teda nebyl ten, kdo by to nějak inicioval nebo s náma o tom
hovořil, kdo s náma šel někam, takže to byla maminka, já jinak netušim,
co teda vedlo k výběru em těch filmů, a zejména v tom období do těch
deseti let, jediný, co si pamatuju, sem teď řekl a nemám už žádnou em
interpretací dál k tomu.

JV: hm takže s maminkou ste vlastně hovořili o těch kinech, nebo o těch
filmech,

CN: to ano, to ano. nevim, jestli to bylo pedagogicky míněno, vona teda
víc se mnou promejšlela muziku.

JV: hm

CN: potom posléze teda mě na ten klavír od první třídy myslím nechala
vyučovat, a tak, takže tam se soustředila její snaha ze mě něco
vytlouct, a tak tam to to byla pravidelná abonentní teda účast na
koncertech,

JV: hm

CN: a jak se to slušelo v takové té měšťanské společnosti na ty opery
sme chodili. nevzpomínám si, že by maminka šla třeba na činohru. em to,
to taky může něco říkat, ten film teda nahrazoval asi dramatickou
oblast vůbec u ní.

JV: hm

CN: no a u mě teda patrně tak taky, no.

JV: dobře. a ještě bych se zeptala, em jestli měla vaše škola nějaký
názor na film, nebo vaši učitelé. jestli nějak komentovali filmy.

CN: no tak abych si ujasnil do těch deseti let, třicet jedna, štyrycet
jedna, no tak to už sem byl potom v primě gymnázia, a to už ročník
štyrycet jedna, který byl hluboce v protektorátě, em vlastně už dva
roky to probíhalo v takový atmosféře, kdy pokud by byl nějakej důvěrnej
em a vlasteneckej komentář, tak to asi by nám profesoři ve třídě nebyli
řekli.

JV: hm

CN: ale na film jakožto umění, to myslím že teda ještě sme byli příliš
malí na to, aby nám, aby docela takovou širokou oblast em otevírali,
ale je pravda že, ale to už sme zase v tom protektorátním období spíš,
em ve škole obecné tam myslím o filmu nikdy nějaká řeč nebyla,
nevybavuju si to, možná že to bylo i tak že, že někteří žáci na to ani
neměli peníze, nebo já nevim, že tam byla taková jako ten standard
návštěvy biografu a tak, že se nedá předpokládat natolik, aby ten
učitel na té obecné škole, aby vo tom mlu- hovořil jakoby ke všem, jako
o věci, která by měla být společná, společným zájmem, em ne,
nevzpomínám si, že by někdy, až do té čtvrté třídy obecné, nebo v tom
prvním, v té první takzvané třídě hlavní školy, to byla ta měšťanka, se
jmenovala hlavní škola, tam s náma o tom niko nemluvil. a protože pak
už běžel ten protektorát, tak já si myslím že, že se em raději pokud by
to bylo velmi aktuální, tak že se tomu všichni raději vyhýbali než aby
riskovali veřejnou nějakou výzvu něco zhlédnout nebo něčemu rozumět
trošku.

JV: takže ani za protektorátu vám neříkali nic.

CN: učitelé ne. ne, ale vodili nás do kina, vlastně, no, to jistě, teď
si honem vybavuju, to i z té, i z té hlavní školy, z té první třídy,
která nahrazovala třídu pátou em školy národní dnešní, jo, tam sme byli
právě chodili do toho Studia ((Studio)), celá škola,

JV: hm

CN: a tam vím, že byla různá filmová představení. jestli to bylo k
výročí politickým jako, třeba byly Hitlerovy narozeniny,

JV: hm

CN: což myslím že se nějak slavilo, já si to fakt nějak nevybavuju, ale
asi že to mohlo být, tam sme, tam sme chodili a vím, že sme tam trpěli
takovým pocitem určitě povinnosti, že

JV: hm

CN: něco co, co se musí, a přičemž už i ty děcka cítily jakousi takovou
zábranu, opatrnost, aby se moc,

JV: hm

CN: náhodou něco aby se ňák nevyprovokovalo. ňáký odezvy. nojo, tak
pokud de vo učitele, tak jejich aktivita kromě toho, že nás tam vodili,
myslím se mně žádná nevynoří, nebyly to ovšem jenom takovýdle ty filmy,
nebo nebyly to patrně jenom slavnostní příležitosti, ale taky si
vzpomínám, že nás tehdy oslňovalo například, že sme viděli nějaký
německý filmy, vysloveně takovýho vědecko populárního typu,

JV: hm

CN: něco, co dneska je teda virtuálně jednoduchý, ale prostě to tam byl
zasa- zasazeno símě, a teď se snímalo, jak jak se z toho vyvijí
rostlina a dokonce květ a plody, všecko co umožňovala tehdejší filmová
technika, tak to nás, to mně uvízlo. jistě tam byly i jiný přírodovědný
filmy, zdá se mně, že asi ta škola vybírala z té německé produkce, nebo
z toho, co bylo spíš věci takto určitě teda pozitivního významu pro,
pro vzdělání děcek. ne ty politic- i ta politická, pokud byla ňáká
taková témata, tak se to určitě em tiše chápalo jako nezbytnost, o
které se nemohlo debatovat.

JV: hm a třeba hrané filmy? na ty taky ste chodili se školou?

CN: no tak vím o jednom, ale to taky zase takovej spíš taková politická
hra, to byl film alkazar ((Alcazar)), samozřejmě em teda říšskej film,
kerej podával obraz o španělské občanské válce, ve prospěch franka
((Francisco Franco)),

JV: hm

CN: a velmi silně kriticky vůči demokracii, nebo vůči té levici
španělské, až do takovejch těch, přehrávanejch teda projevů právě
představitelů té demokracie. to konkrétní scénu ňákou, tak to bylo
hraný samozřejmě, bylo to hraný a bylo to na způsob takovejch těch
akčních filmů trošku, ty boje, ta palba, ty kluky to zajímalo, ty
kulomety,

JV: em

CN: pak dělali e e e e e ((předvádí zvuk kulometu)), když si vo tom
vykládali někde na chodbě nebo tak, to je jako bavilo, ale myslím, že
samu věc, em samu nástrahu teda, která v tom byla, taková ta propaganda
ve prospěch fašismu, to, tak to, to asi jim uniklo. mně ne teda, to
musím říct, já sem, že sem dokonce byl pohoršen, když o tomto filmu
alkazar ((Alcazar)) ve škole povinném, sem náhodou mluvil s nějakou em
ženskou, která byla na procházce se psem, nevim jak se to stalo, a vona
se tak teda té fašistické idee tam téměř zastávala. a já sem jako malej
kluk chtěl ji dát najevo jakousi opozici vůči tomu přístupu, ale
nechtěl sem to, netroufal sem si to říct naplno, to by nešlo, tak sem
říkal, že se mně ty scény nelí- em těch zranění těch vojáků, jak padají
zasažení střelbou, že se mně to zdálo být strašně nepřesvědčivý,
amatérský sem říkal.

JV: hm

CN: ale byla to v podstatě taková polemika výkladu té idee.

JV: hm

CN: toho fašistickýho opravdu filmu, kterej se snažil em opravdu pro
německý diváky potvrdit tu orientaci,

JV: hm

CN: na Hitlera, a proti západním demokraciím.

JV: a ještě bych se zeptala, jak často ste chodili se školou do toho
kina.

CN: to asi mělo ňákou pravidelnost. nevim jak často to bylo, ale myslel
bych em jestli to můžu odhadovat, tak určitě to mohlo bejt ne čatěji
než jednou měsíčně, ale asi e né méně často než jednou za čtvrt roku,
tak asi si myslím že, že to asi bylo součástí jako jindy pochoďáky když
se ďály nebo tak, tak cosi takovýho tam asi bylo.

JV: hm

CN: toto využití teda filmu pro, pro účely vzdělávací, případně ňáký
takový povinně loajální.

JV: hm a vy ste teda zmiňoval to kino Studio.

CN: ano.

JV: chodili ste do toho [stu- Studia]

CN: [tam sme] chodili.

JV: jenom tam? nikam jinam, do žádných jiných kin?

CN: nevybavuju si. se školou si nevybavuju ale to, to může bejt
vopravdu tím, my sme potom teda taky byli strašně rozestrkaní, že, ty
gymnázia Antonínská tedy teda patří do do centrální části Brna, to bylo
na Poříčí umístěno, em kvůli vojsku, který zase naše budovy zabíralo,
em tak možná že i to bylo takový ňáký méně příležitý, tam myslím, že
sme nikdy, na Starobrněnsku sem v žádným kině nikdy nebyl, ani nevím,
jestli by tam ňáký takový bylo, zřejmě ta škola mohla toto podnikat
jenom jestliže někde v okolí dostupná ta kina byla, že jo.

JV: hm

CN: nevim. dál si nevzpomínám už na žádný další. o Studiu ((Studio))
toho vím dost, dost jaksi se to opakovalo, snad několikrát, tak to, to
mně uvízlo.

JV: hm dobře. em tak teďka bych se vrátila zase zpátky k tomu dětskému
věku, do těch vašich deseti let, a em zeptala bych se, co pro vás ten
film znamenal. vy ste říkal, že na vás zapůsobily ty dva filmy, které
ste viděl, a že si pamatujete tu písničku, tak třeba jestli ste si ji
zpíval s kamarády nebo sám.

CN: spíš sám. dodneška sem schopen si kousíček tý písničky zpívat, jo.
em a divím se fakt, že teda česky, no, a možná že tam byla jinak určitě
ty hlasy to byla americká angličtina, teďka si tak uvědomuju, že, to
bylo pro mě velice podivný jak tam ty zvířata, jakým způsobem mluví,
takovým huhňavým hlasem, ale ta písnička, ta byla Dej si pozor na vlka,
tak to prostě byla taková jednoduchá melodika, že mně uvízla jako,
takovej vzorek toho melodickýho jakýhosi teda, řekněme i vlas- vlastní
takový fantazie, protože to bych mohl i zazpívat, ale není k ničemu
potřeba, abych, abych to zapisoval jako noty, že.

JV: hm a třeba pamatujete si víc písniček, nebo jenom tady z toho
filmu?

CN: já si pamatuju řadu písniček třeba i z divadla, ale to už je jiná
oblast zase. tady byly dva kašpárci, dvě divadla kaš- dospělých
kašpárků, ne jenom loutková divadla, a tak u jednoho taky, dneska sem
si zrovna vybavil takovou jednu písničku, taky podobně elementární
melodicky jednoduchou chytlavou, pro děti, tak zřejmě sem si písničky
pamatoval, takže v tomto smyslu ta groteska neměla ňákou výjmečnou em
pozici, ale další písničky z filmu asi nebudu vědět, to bych si
nevzpomněl.

JV: hm dobře. a ještě bych se zeptala, jestli ste třeba em si s
kamarády hráli na to, na ten film, na ty scény z toho filmu, nebo
jestli vás to nějak inspirovalo k dětským hrám, nebo vás to nějak
ovlivnilo k něčemu.

CN: em myslím že ne.

JV: nebo třeba abyste napodobovali hlavní hrdiny v oblíkání, v chování,

CN: ne, ne, to mně připadá, že by mně bylo hrozně vzdálený takhle, a
ani myslím že ta naše klukovská společnost, ne to mohl být náhodnej
podnět ňákej, ale ne nevybavuju si to.

JV: hm

CN: ne

JV: a eště bych se zeptala, to už sme částečně zodpověděli, em ale
jestli byl pro vás v tomto věku film důležitý. jestli pro vás hrál
nějakou významnou roli.

CN: asi ne. ne. řekl bych že že to, tak jako si asi nevybavuju funkci
rozhlasu, v tom věku, tak si taky nevybavuju ňákou zvláštní důležitost
filmu pro mě, ale ale byl tam prostě, jako,

JV: hm

CN: možná že je důležitý protože to bylo tak samozřejmý, jaksi,

JV: hm

CN: že sem to ani tohle nevnímal jako samostatnou otázku, ne ne, myslím
že ne. vím, že když teda sem jezdil potom tramvají do gymnázia, že, do,
až na Starý Brno, tak že když em v Metru ((kino Metro)) zase vyvěsili
novej _dpoled ručně malovanej, docela schopně, plakát,

JV: hm

CN: s názvem dalšího filmu, tak vo těch, to že nás vždycky zajímalo, co
se právě dává, vždycky to bylo dvojjazyčný, a tam si člověk čet i tu
němčinu, a tak jako připasoval, nebo někdy taky se podivoval, že českej
překlad _dpoledne filmu se vůbec nekryje doslovně, ale že to má zase
úplně jinou myšlenku, takže jako určitý takový momenty si člověk
pamatuje. Ale ale pro život teda důležitý to asi nebylo.

JV: hm dobře. Em tak teďka bych se přemístila k druhému okruhu otázek,
a ten se jmenuje divácké návyky. Em zeptala bych se, jak často ste
chodil do kina v období po těch deseti letech vašeho věku, vlastně od
deseti let do toho protektorátu, nebo, no, to už vlastně byl
protektorát. Hm tak v tom.

CN: ten protektorát začal, když mně bylo osum let. Jo, no tak tady já
si to taky tak moc nedovedu vybavit. Ale vím, že například byla doba, a
to ještě byla, tahleta protektorátní gymnazijní doba, em že třeba sem
chodíval v neděli odpoledne na ten Stadion, na dětský filmy.

JV: hm

CN: sám se tomu divím, protože já sem míval i jiné teda zájmy v neděli,
ale teda vím, že to teda muselo zabrat přinejmenším _dpo takový
rozsáhlejší období, ňákej jeden rok nebo tak, že sem v neděli odpoledne
asi s ňákejma kamarádama, to je možný, sme se pak všichni srazili na
Stadecu ((Stadion)), a, a tam byly nějaký pohádky, nebo co to bylo.

JV: hm

CN: vůbec nevím, jestli to byl jeden film, nebo jestli to byla taková
celá sestava, tak to byla určitá taková řekl bych pravidelnost. Tady
sem skoro, pokud tam nebyly nějaký výjezdy jinam, na prázdniny nebo
nemoc nebo co, tak bych řekl, že to v určitým období to byla em taková
nedělní samozřejmost, odpoledne že sem šel, dopoledne do kostela a
vodpoledne do kina.

JV: hm

CN: na tyhlety dětský věci.

JV: dobře, a třeba to pro vás mělo nějakou funkci tady to každotýdenní
setkávání, třeba mělo to funkci s tím, že ste se setkával s kamarády

CN: no ano, spíš takovou, ano, ano.

JV: hm

CN: a bylo to takový em, prostě parta která, já sem nebyl takovej
vyslovenej teda typ kolektivní, ale prostě ano, tam šlo vo to bejt
spolu nějak možná, z vlastní iniciativy, už ne s rodiči, že jo,

JV: hm

CN: tak to mělo tuhletu roli jakousi sociální to hrálo.

JV: hm

CN: protože ten vobsah sám, nevim jestli, jestli, ten asi nebyl tak
nezbytnej pro moje myšlení, abych, abych chodil na pohádky, nebo na co
co to tak bylo, nejspíš pohádky tam musely bejt.

JV: hm a s těmihle kamarády, s kterýma ste chodil na ty pohádky,
setkával ste se s nimi i jinde? ste se scházeli?

CN: no to byli kluci ze ze třídy.

JV: hm dobře. a potom, po tom skončení toho kina ste třeba někam šli
společně eště, nebo?

CN: to si, myslím že asi ne. jistě že sme se domů loudali nebo tak, že
sme to teda nebrali rovnou čarou domů, ale, ale jako nějaký zvláštní
ještě další posezení nebo nějaká akce, to se většinou myslím nedělalo.

JV: hm em a teďka bych se zeptala, která kina ste v tomto období
navštěvoval hlavně, jestli se to nějak změnilo oproti tomu, oproti těm
předtím.

CN: no řekl bych co sem nenavštěvoval. voni tady byly myslím dvě kina
UFA. em Ufa Kapitol, a Ufa Central. tak to sme vnímali jako vysloveně
německý kina.

JV: hm

CN: v jednom z nich, tak v tom Kapitolu ((Kapitol)) dokonce bydlel v
našem domě promítač, pan Švajda, a to to nás úplně odradilo, to byl
Čech, to byla česká rodina Švajdovi, ale jakmile byl protektorát
vyhlášen, tak se rozvzpomenul, že sou vlastně Němci, a se psal
Schvejda, a pan Švajda byl v es á ((SA)), chodil v uniformě es á
((SA)), a bohužel potom zase po válce to na něj dolehlo, že vlastně to
neměl dělat, a že byl vlastně Čech, a dělal Němce, tak se pak oběsil.
tak to je taková dramatická teda em epizodka, ale vnímali sme tyhlety
německý kina jako cizí. jako něco, nevím jestli bylo ještě nějaký další
UFA kino, ale myslím, že sem teda tak jedenkrát mohl bejt takřka v
každým brněnským kině, tedy Alfa například, nebo Kapitol, to bylo na
Dominikánským náměstí, že, em někt- možná v Lucerně ((Lucerna)), nevím
jak se menovala, jestli to bylo tehdy taky, ale em některý voblasti
Brna mně byly trošku vzdálený, tak třeba vím, že existovalo Lido bio,
em to snad bylo někde někde v oblasti Bratislavský ulice nebo kde, tam
někde, ale tam sem nebyl nikdy, jednou sem byl v kině Radio, ale to
potom se menovalo potom zase...

JV: Radost myslím potom.

CN: je to možný.

JV: hm

CN: na Cejlu.

JV: na Cejlu, ano.

CN: ano. ale zase pořád zůstávalo myslím nej- nejspíš při těhle těch, o
nichž sem mluvil na začátku, že nám jako tak,

JV: hm

CN: připadaly nejbližší.

JV: a em takže ty neoblíbené ste měl ty německé, a to bylo teda kvůli
tomu, že byly německý.

CN: zřejmě nás to ani nenapadlo s něčím takovým počítat. pravděpodobně
i voni ne- ne- nelákali em českými překlady těch vyvěšenejch em názvů
filmů nebo tak.

JV: hm

CN: ale to neznamená, že bychom byli nechodili vůbec na německý filmy,
ale to možná budete mít dál takovou otázku, abych něco nepředbíhal.

JV: to klidně můžete, kdyby [vás něco napadlo.]

CN: [já vím, že to] bude těžký pak všecko přepisovat, nebo něco z toho
vytahovat. em na ty německý filmy vím, že sem určitě se těšil, a se
zájmem sem šel na film minchhausn ((Münchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)), což byl baron Prášil. německej barevnej film, em takhle to
na to sme se vysloveně těšili, to pro nás byla i taková ňáká technicky
velmi nová zkušenost, a zdál se nám, že je zdařilej. myslím, že sme vo
něm taky museli mluvit nejenom doma, ale i s další mládeží, která teda
vokolo se toho účastnila. ale co sme mluvili, to nevim. rozhodně to
bylo spíš em kladný než ňáký, že bychom zaujímali ňáká stanoviska, to
určitě jo. a eště nějak, no a vím, že moje maminka například, přesto že
sme byli teda česky cítící rodina, takže si chválila hans mózra ((Hans
Moser)), teda vídeňskýho komika, kterej taky v těch říšskejch filmech
hrál, ale vona ho vnímala spíš jak Rakušáka, jako Vídeňáka, a to nebylo
vnímáno s takovou jakousi štítivostí.

JV: hm

CN: se zdálo, že je dobrej takovej. takovej rakouskej Vlasta Burian
jakejsi, že.

JV: hm a když ste mluvil o tom baronu Prášilovi ((Dobrodružství barona
Prášila)) německým, tak myslíte, že to na vás zapůsobilo kvůli té
technické novosti toho filmu? nebo...

CN: tak asi že já sem si ani nebyl vědom, že tady de vo techniku ňákou,
ale prostě nový bylo, že ten film byl tak barevnej, zřejmě taky byl
dost výpravnej, nákladnej, narozdíl od takovejch těch českejch filmů,
který měly spíš zase rodinnou takovou dimenzi jenom, a tohleto teda
bylo něco velkorysýho, em z hlediska techniky já sem neměl nikdy
zvláštní technický teda záliby, takže víc mně to asi dávalo teda prostě
takovou barvitější em ilustraci toho příběhu, která teda v barvách a v
té herecké kvalitě se asi velmi vymykala tomu, co sem vídával předtím.
museli sme taky ještě vidět, já nevim jestli to byl právě ten baron
Prášil ((Dobrodružství barona Prášila)) nebo ňákej jinej film, kdy
ještě za protektorátu sme právě v tom kině Studio dostali takový
brejličky, s dvojí barvou, a viděli sme teda plasticky.

JV: hm

CN: ňákej barevnej film. ale kterej to byl, to nevim. možná že se třeba
dopídíte, že to byl ten baron Prášil ((Dobrodružství barona Prášila))
anebo ňáká eště jiná německá....

JV: a nevíte, v kterým roce to třeba bylo? zhruba?

CN: no tak muselo to být, počkejme, abych si to úplně teďka neplet. hm
ne, raději nebudu dělat pokus, to bych si, to bych si asi jenom
vyplňoval prázdné místo ňákou svou fantazií. nedovedu říct.

JV: a takže bylo pro vás třeba takováto věc, že ste dostal ty brýle,
viděl ste to em plasticky, bylo to pro vás důležité? že to bylo
kritérium výběru toho filmu, že ste na [něj šel]

CN: [no asi už,] no to možná že sme na to šli víckrát, to je možný, to
je možný. ale em patrně to hrálo dohromady s řadou dalších em
vlastností takovýho filmu, ne určitě jako jediná teda kvalita, jo, to
hrálo to tam svou roli, ale řekl bych takovou přiměřenou, ne teda
hlavní,

JV: hm

CN: že jo, to nebylo první co, co zajímalo v tom uvažování vo takovým
filmu. a volba byla snadná, páč žádnej jinej takovej film nebyl, takže
nešlo si volit mezi několika stejně, stejně teda jakoby lákavýma
technickýma možnostma.

JV: hm dobře. tak já bych se vrátila zpátky k těm kinům, a mluvili jsme
o tom, že jste neměl rád ty něm- německý kina. a já bych se ještě
zeptala, jestli třeba bylo ňáké kino, které byste neměl rád kvůli tomu,
jak vypadalo, nebo kvůli té atmosféře, nebo kvůli tomu chování těch em
lidí, co tam pracovali,

CN: to myslím ne. a já sem taky se nikdy nepokoušel například
proklouznout na zakázanej film nebo tak, takže sem do konfliktu žádnýho
se nedostal, ale ne, myslím že z téhle oblasti nemám žádnou, žádnou
ňákou negativní vzpomínku, něco zvláštního pro mě ještě bylo kino, o
němž sem teď zapomněl vám říct, to bylo OP kino, OP,

JV: hm

CN: one pause ((Ohne Pause)),

JV: u nádraží.

CN: u nádraží, jo, tam dokonce myslím, že ňákou dobu fungoval ten
systém, že se postupovalo, že se poposedávalo, jestli si to nevymejšlím
úplně,

JV: hm

CN: že teda člověk, kterej přišel, sledoval film tak dlouho, dokud zase
nevypadl z té řady, tak jak postupně teda byl jistej, že už znovu se
vrací celej cyklus té řady různých filmů,

JV: hm

CN: a pak prostě už vyšel na ulici. něco takovýho, ale potom už to
takhle nebylo, to posedávání em jak říkám, pořád si myslím, že to tak
bylo, ale nedovedu si to teďka úplně technicky vyložit, jak sme to
dělali. em potom později to kino ó pé ((OP – Ohne Pause)) bylo už em
nevim jak to limitovali časově, ale jenom tak, že se tam normálně
sedělo a zas se vodešlo, když člověk viděl, že se znovu už dostává v té
smyčce na začátek toho, co už viděl.

JV: a nevíte, to posedávání, kdyby to třeba tak mohlo být, v kterých
letech?

CN: to by bylo asi na počátku toho, když to kino se zavedlo, ne potom v
tom dalším průběhu, tam mám dojem, že už se to potom touhletou
zvláštností ne, nevyznamenávalo. no tak to teda neberte jako, jako
zdroj, ale pocit. tak myslel bych, že to tak mohlo bejt v ňákým
třiačtyři- dvaačtyřicátým třia- devatenácet čtyrycet dva, čtyrycet tři
asi.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, naopak jak sem se ptala na to, že
ňáké kino by vám nevy- nevyhovovalo tou atmosférou, nebo těma lidma v
obsluze, tak jestli naopak bylo nějaké kino, které byste měl rád kvůli
tomu, jak vypadalo, kvůli té atmosféře. vy ste zmiňoval to kino, kam
ste chodil, to blízko vašeho bydliště. ale jestli bylo třeba ještě
nějaké další, které ste měl rád kvůli tomu, jak vypadalo, nebo jak se
tam chovali ti lidé.

CN: no, to asi v tom věku člověk nevnímá, em to co by jako dospělýho
zajímalo, jak se chovají, zřejmě to mělo jenom ryze takovou okrajovou
roli, že nás někdo někam uvedl, a em protože sem neďál výtržnosti, tak
mě nikdo nemohl vod- třeba nějak stírat, em nevím, nevím nic o tom, em
vím jenom, že třeba například, že na mě působilo kouzelně dvě věci,
jedna byla em, jedna byla ty reklamy na začátku, které se promítaly em
z diapozitivů, a ty teda v době černobílýho filmu pro mě měly teda taky
cosi kouzelnýho,

JV: hm

CN: páč ty barvy tam byly, to to bylo něco nádhernýho, dodneška mně to
vyvolává takovou jakousi emoci. byly to jednoduchý reklamy, ale ale
prostě stály mně za to, abych tam kvůli tomu byl včas, samozřejmě i
týdeník teda, se chápalo jako úplně samozřejmý a nezbytný, ale druhá
věc působící na mě byla že, že v některém tom kině, teď nevím jestli
mám říct ve Studiu ((Studio)) nebo kde, že rozprašovali ňákou takovou,
takovou voňavou látku, která v kapénkách se prostě tak roznášela, že to
příjemně vonělo. tak to je takovej příjemnej zážitek, když se ptáte na
příjemné a nepříjemné. nejsem si vědomej žádnejch dalších takovejch
vjemů.

JV: hm dobře. em teďka bych se zeptala, jestli ste chodil do různých
kin podle toho, s kým ste do těch kin šel. třeba s matkou nebo s
kamarády, jestli ste šel do různých kin.

CN: em nevim že by tam byl, že by se tam bylo nějak rozlišovalo, ale
nevzpomínám si, že bych byl třeba s maminkou někdy v tom Studiu
((Studio)), ale je to skoro jistý. to to si jenom teď takhle vlastně
musim zrekonstruovat. rozdíl v tom nebyl asi.

JV: hm

CN: to prostředí bylo asi pro všecky tyto situace stejný.

JV: a teďka bych se zeptala, jak ste se v kině obvykle choval, jestli
ste třeba něco jedl, nebo pil, při představení.

CN: já myslím, že ne. já sem byl pořád vychovávanej v tom duchu, že sme
chudí lidé. a tak ňákej to, ňáký cukrátka a to nebo tak to, to sme
nikdy nemívali.

JV: hm

CN: ale vnímal sem vnímal sem to, že, že někteří lidi, já teď nevím
jestli to, jestli mluvím o období ještě válečným nebo až poválečným, že
teda prostě si, nemluvim teď o Míšovi ((Míša)), to ještě nebylo určitě,
ale, ale že teda ňáký pytliky s bonbonama nebo něco takovýho možná už
tehdy se daly tam koupit, ale mě se to netýkalo teda.

JV: hm takže myslíte, že tam byly bufety teda v těch kinech.

CN: spíš to byli procházející prodavači.

JV: hm

CN: dokonce možná že něco i vyvolávali nebo naznačovali, ne ňákým
křikem ale, ale bylo teda očekáváno, že to nabízejí.

JV: hm

CN: něco takového, a platilo se to potom ještě právě v té řadě tak
jaksi spíš než bufetovým systémem, taková donáška až na místo.

JV: a ti teda chodili kdy v tom programu, tihle ti, před před filmem?

CN: to muselo bejt zřejmě v době mezi mezi týdeníkem nebo jak se to
menovalo, a vlastním filmem.

JV: hm dobře.

CN: nebo při těch reklamách ještě, tak ňák prostě v takovým čase, kdy
se nevyžadovalo koncentrace.

JV: hm a em teďka bych se zeptala, jestli jestli diváci nějak em
reagovali na ty projekce, nebo jestli se bavili během projekce, nebo se

CN: ne, ne, to určitě ne.

JV: takže nijak se hlasitě neprojevovali.

CN: ne.

JV: a zažil ste třeba někdy potlesk? po skončení filmu?

CN: taky ne, ne.

JV: hm em tak tady na tu otázku už sme asi, o ní už sme se bavili,
jestli ste tam v kině potkával ňáké známé, to ste říkal, že na těch
pohádkách ste se setkával,

CN: hm to ano, ale teď jenom kdybych se dohadoval, tak myslím že,
myslím že ano, to asi byla obecná věc, asi tak jakoby člověk se mohl
klidně ptát, jak se vám včera líbila televize, tak asi v takový
samozřejmý poloze bylo to, že určitě tak ty lidi z našeho domu, a z
ulice, nebo lidi stejnýho věku, že se někdy prostě takhle setkali, vono
nic jinýho kromě divadla teda, a koncertu, což už vyžadovalo přece
jenom jinou zaujatost, nic takovýho lidově dostupnýho myslím nebylo,
kromě fotbalu, že jo, nebo jinýho takovýho sportovního ňákýho dění.

JV: hm a tady už sme taky o tom asi mluvili, jestli ste spolu potom po
skončení toho kina mluvili o tom, filmu který ste viděli. nebo jestli
ste ho nějak rozebírali, kritizovali,

CN: no asi že rozbor to nebyl.

(rozhovor přerušen na půl hodiny)

JV: tak teďka bych se zeptala em na nepřístupné filmy ste nechodil, ste
říkal teda.

CN: nechodil, ne.

JV: nechodil, hm a eště bych se zeptala, jestli ste chodil do kina bez
placení někdy.

CN: to je zajímavý, to mě nikdy asi nenapadlo, já sem byl takovej, a
možná sem, takovej legalista. vím, že některý kluky todle docela
bavilo, někoho voblafnout, a a protáhnout se, zvláště moje bratrance na
venkově třeba, tam to byl sport, ale mě to nenapadlo myslím.

JV: hm a byl ste třeba přítomen toho, že by někoho vyhodili em z toho
kina z tohodle důvodu?

CN: nepamatuju si. neříkám, že sem to ne nezažil, ale em už se mně to
nevybavuje. taky protože to nebyla jaksi taková moje em doména tydlety,
takový dobrodružství.

JV: a pamatujete si, že by třeba byl někdo vyhozen z kina kvůli tomu,
že tam rušil, nebo nějak nepřístojně se choval?

CN: já mám dokonce dojem že, že se to skoro nestalo, že by, že bych si
všimnul ňáký nepřístojnosti, to až daleko později, když sem potom
zjistil, ale to už bylo teda v dobách em zralého dospělého věku že se
teď už v kinech při filmech anebo tak, že se lecos děje, že, všelijaký
rušící a neadekvátní postoje, tak to tehdy, to určitě teda nebylo. a
myslím si, že dokonce kdyby něco takovýho, nějaká, nějakej skandál
tohoto typu byl, tak že bych si to musel pamatovat, páč platilo jako
obecně, že člověk tam šel, aspoň zde, v Brně, nebo v tech kinech o
nichž hovořím, že se tam šlo s takovou jakousi kázní, nebo s očekáváním
hodnoty.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala, jestli ste chodil do kostela.
říkal ste, že ste chodil v neděli do kostela,

CN: ano.

JV: hm a teda každou neděli ste tam byl.

CN: ano.

JV: a em to se asi nestalo, ale zeptám se, jestli se vám někdy stalo,
že se kryl program kina s tím em s tím s tou návštěvou kostela.

CN: jestli to kolidovalo jako, jo?

JV: no.

CN: hm no to bych asi byl, já sem teda zprvu byl naprostej děckej
ateista, radikální, kterej druhý kluky obracel teda na ateistickou,
masarykovsky ateistickou takovou osvě- osvícenskou em, ňákej takovej
agnosticismus spíš, ale když sem potom teda tak asi vod tý, vod toho,
vod těch jedenácti let, začal vo tohle mít zájem, tak em to, to by byl
měl kostel vždycky přednost proti kinu.

JV: hm

CN: by, ale myslím, že časově se to nikdy vzájemně ne- nevylučovalo,
nepřekáželo.

JV: a ještě bych se zeptala em ke které církvi ste se hlásil?

CN: k evangelické.

JV: hm dobře. a teďka bych se ještě zeptala, jestli ste někdy zažil to,
že by se na faře promítal film.

CN: někdy, kdy znamená v té době.

JV: v té době, ano.

CN: no tak v té době ne.

JV: hm

CN: ne ne ne, v té době, to znamená, mluvíme teda do, do mejch čtrnácti
let prakticky. v roce čtyřicet, devatenácet čtyřicet pět mně bylo
čtrnáct, ne. tak to můžu říct, aspoň sem to nezažil.

JV: hm dobře. a eště bych se zeptala, jestli ste byl někdy přítomen
projekci v domácnosti. jestli někdo vlastnil z vašich známých
projektor.

CN: taky myslím, že v tý době ne.

JV: hm

CN: ne.

JV: dobře. tak teďka se přesuneme

CN: ale

JV: no

CN: přece jenom teď si nejsem jistej, de teda asi vo filmovou vosmičku
nebo tak, že jo.

JV: hm

CN: vyloučeno to možná nebude, v takový skupině mládeže, do který, v
církvi, do který sme teda tam, tam se pěstovaly uměny, a sporty všeho
druhu, a tak to bych nevyloučil, docela jistě teda promítání nějakejch
diapozitivů, to to určitě, ale tady asi de vo film, ale jestliže vůbec
někde, tak tam, tam teda to být mohlo, zcela výjimečně, ne jako
pravidelná součást takovýho programovýho teda rozvrhu. ale toto bych
nevyloučil.

JV: hm

CN: v té, v tom dorostě teda, tam se možná někdy em dílem nějakýho
člověka pro věc zaujatýho mohlo tohleto stát. ale je to už zase jenom
taková rekonstrukce.

JV: hm

CN: nevylučuju to.

JV: takže vy si na to nepamatujete, [že byste to zažil]

CN: [nepamatuju, ne.]

JV: hm dobře. a teďka bych se přesunula k dalšímu okruhu témat, a to je
filmy a jejich výběr a recepce. em takže první otázka je, jak ste si
vybíral filmy, podle čeho. em kde ste bral informace o těch filmech,
abyste si potom mohl vybrat ten film.

CN: no tak do těch čtrnácti let zřejmě tam nebyly příliš široký
nabídky, em asi to bylo tak, že teda když přicházel do kin film, tak
byl teda vyplakátován, asi tak, neviděl sem žádnou jinou myslím
reklamní cestu, než to, že sme to viděli na těch kinech, a a zřejmě
když sem usoudil, že by to mohlo být zábavný, nebo závažný no tak sem
si ten film vybral. řekl bych že to, že pro pa-, že teda v té síti, že
uvízla jenom tak asi čtvrtina z nabídky.

JV: hm

CN: ne, ne zdaleka všecko co běželo. ty názvy si člověk pamatoval, a
třeba se někdy o tom i mluvilo, proč se to tak menuje, a myslím, že sem
vopravdu trochu tak namátkově, a možná že trochu na doporučení někoho
kdo, kdo vo tom filmu mohl už něco povědět, tak se potom se k něčemu
přiklonil. em mohlo to být tak, i tak, že člověk prostě maje volno,
tak, tak šel na to co bylo, že to nebylo jenom obsahově vyvoleno, ale
taky časově, jak příznivě em

JV: hm

CN: postaveno, že sme to em že sme tam prostě šli, a pak sme třeba
neměli za to, že to bylo šťastný,

JV: hm

CN: že sme, právě tento film vyvolili. byly to asi filmy takový jako s
Vlastou Burianem ((Vlasta Burian)) třeba, to sme em se snažili jít, pak
tam byly takový ty sentimentální český klasický filmy, Pantáta Bezoušek
třeba, nebo To byl český muzikant,

JV: hm

CN: em to všechno na nás působilo trošku takovým, utvrzení té české
identity, em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington)) em ale, v
době válečné si myslím, že sem nevybíral si ňákým takovým rozlišovacím
nárokem, ňák podle hodnoty nebo tak.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala, jestli pro vás bylo důležitější
kino, ve kterém se ten film hraje, anebo ten film. podle čeho ste si to
vybíral, jestli ste radči šel do toho kina, na ňáký film, který se tam
zrovna hraje,

CN: asi ten film.

JV: hm

CN: asi ten si myslím teda i když limitováno to pak bylo počtem těch
kin, která sem považoval za em za blízká, ne na druhý konec Brna,
rozhodně takoví fandové pro filmovou tvorbu sme nebyli, abychom někam
vážili dalekou cestu, ale tam kde sme teda normálně konzumovali filmy,
tak když tam bylo něco, co bychom byli rádi viděli tak, tam se to
odehrálo.

JV: hm a teďka bych se zeptala, už ste na to částečně odpověděl, kde
ste získával informace o filmech. takže říkal ste, že ste viděl ty
plakáty,

CN: ano

JV: co se vyvěšovaly,

CN: a jejich, jejich vypracovanost zdá se mně, že byla taková vopravdu
dost důmyslná,

JV: hm

CN: že teda výtvarně, že si tam ten kdo ty plakáty dělal, že si na tom
zahrál pěkně.

JV: hm

CN: tak to bylo co, co nás upoutalo, poněvadž člověk jel tou šalinou,
že jo, a teď věděl kde se má koukat, co tam zase novýho uvidí, a to
přitáhlo.

JV: hm

CN: no a potom asi taková vzájemná teda od úst k ústům se nesoucí
informace mezi mezi klukama ve třídě.

JV: hm

CN: možná že někdo z příbuzenstva taky někdy něco doporučil. jo. i to
si teď vybavuju, že se stalo jednou. aspoň vím, že to jednou takhle
bylo. touto cestou.

JV: a eště bych se zeptala na ty plakáty, jak vypadaly. jestli byly
focené, nebo to byly kreslené plakáty,

CN: byly malované.

JV: malované.

CN: dokonce obdivuju že to, že to nepovolilo dešti. em to myslím, že to
bylo jestli plátno nebo dokonce papír, ale byly mohutný teda, jmenovitě
to co vím toho Metra ((Metro)), ko- vokolo něho sem jezdil tramvají
každej den, tak to, to bylo tak jako dneska Městský divadlo tam taky,
když tam publikuje ňákou svou věc, tak to, to je z dálky vidět, je to
dobře vidět.

JV: a jak ty plakáty vypadaly, jak byste je popsal, co na nich bylo.

CN: no tak tam byl asi prostě ňákej motiv em kterej by vyjadřoval cosi
z toho em z toho díla, že, a em německej a českej nápis.

JV: hm

CN: zasazenej do toho obrazu.

JV: hm

CN: myslím že tam, opravdu že to, že se tam uplatnil výtvarník, že to
rozhodně nebyla ňáká jenom kancelářská záležitost, takovej plakát.

JV: hm

CN: skutečně.

JV: a byly třeba nějak barevně výrazné?

CN: ano, ano.

JV: jaký byly třeba barvy em ňáký výrazný nebo spíš realistický?

CN: no tak křiklavý to nebylo, ale, no, rozhodně to bylo, bylo to
prostě poutavý tak, jako je třeba divadelní scéna, bylo to jako
vynalézavý,

JV: jestli to třeba bylo realistický nebo spíš to bylo em nějak

CN: no abstraktní to nebylo, to bylo spíš asi realistický.

JV: nebo stylizovaný, nebo jestli to bylo

CN: i stylizovaný, no.

JV: hm dobře. a eště odebíral ste třeba ňáké, nebo četl ste třeba
noviny a časopisy a v nich recenze na filmy, a podle toho ste si třeba
vybíral, nebo nějaké

CN: ne, jestli v Mladém hlasateli em vycházela někdy nějaká informace o
nějakým filmu, ale to byla úplně výjimečná tematika, to tam většinou
nebylo, tak pak sem to asi teda, ten sem hltal, tento časopis, dokuď
mohl vycházet, ale nejsem si teď toho vědom, že bych, ne, rozhodně to
ještě nebyla, nebyla naše ( ) zájmu.

JV: hm dobře. em a teďka, bylo při výběru filmu, na který ste šel,
důležité, kdo v tom filmu hrál? říkal ste, že ten Burian ((Vlasta
Burian)), že ste chodil na filmy s Burianem,

CN: ano, to tak jako víc těch herců já si, já vím že se menoval, že
třeba s úctou moje maminka vyslovovala ména paní Brzkové ((Terezie
Brzková)), nebo nebo jiných herců, ale mě teda todle nikdy nezajímalo a
nedovedl bych, rozhodně sem nechodil kvůli jednotlivejm postavám, který
tam vystupovaly. ne.

JV: a toho Buriana ((Vlasta Burian)) ste teda zmiňoval, tak na něj ste
chodil?

CN: ano tak to, a no tak to pro mě asi znamenalo jakousi značku jisté
kvality,

JV: hm

CN: to jo, to jo.

JV: dobře.

CN: a teď si vůbec nevybavuju žádný další méno, který by, ale to
neznamená, že sem snad ho vyhodnotil jako nejlepšího herce, ale, ale ty
druhý sem prostě, protože zřejmě se střídali v různejch těch
charakterech, to nebylo tak, tak jasný teda vo co asi může jít, ne,
nepamatuju si tyto další herce.

JV: hm takže ste neměl ňákýho oblíbenýho herce [nebo herečku.]

CN: [ne, ne.]

JV: hm em teďka bych se zeptala, jestli pro vás byl, em důležitý,
jestli ten film byl černobílý nebo barev- teda černobílý, ně-, ne.
pardon. ještě jednou. jestli ten film byl černobílý nebo barevný. říkal
ste, že ste měl rád toho barona Prášila ((Dobrodružství barona
Prášila)), protože byl barevný, ale jestli třeba nějak ovlivňovalo
výběr toho filmu, že byl barevný.

CN: no to asi přispívalo k tomu, že, návštěvnost určitě byla velká. už
jenom z tohoto důvodu, poněvadž to byla vyjímka, pravděpodobně ještě
musely bejt nějaký další barevný filmy, jistě německý, naše ne, ale to
už si teď nepamatuju ty ména, kromě toho jednoho, a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: dobře. a hrálo pro vás ňákou roli to, v jaké ten film byl, v jaké
zemi ten film byl natočen?

CN: no, jistě šlo jenom o protektorát Čechy a Morava, a a Říše. no, tak
myslím, že to úlohu hrálo, že to, prostě člověk šel na filmy naše. ani
si u těch, vůbec si nedovedu představit, jak to u těch filmů
německejch, jestli byly jenom otitulkovaný, nebo jestli tam byl ňákej
českej dabing, nebo zvuk ňák přidán, em nevybavuju si, dokonce kromě,
kromě toho alkazaru ((Alcazar)) o němž sem mluvil, ale to je holt
taková, taková ta akční tematika, a to si kluci nějak víc pamatovali,
em nevim. ale ani tam, jak to tam bylo, jestli em, teď si uvědomuju,
myslím že to, že to probíhalo německy a musely tam být titulky.

JV: hm

CN: jo, jo, protože ta figura, vo níž sem hovořil, že byla velice em
jaksi přehrávaná, tak tam vím co, co ta pravila.

JV: hm

CN: německy teda, to bylo, velmi afektovaně.

JV: takže ste měl radši české filmy než ty

CN: určitě myslím všichni, no, sme takhle mysleli.

JV: a na ty německé filmy ste taky chodili.

CN: to bylo v té škole, no, jestli sme někdy sami vod sebe, kromě na
toho, na toho Prášila ((Dobrodružství barona Prášila)), na ňákej
německej film šli, vůbec se nevy- nevybavuju. myslím že ne.

JV: a třeba filmy z jiných zemí, třeba americké, anglické, italské,

CN: musím předpokládat, že asi italský filmy tady taky byly, ale buď
sem si je neuvědomil, nebo se nám nějak ne- nedostalo teda k tomu
nějaký příležitosti, ne, já vím jenom vo českejch a německejch, z nichž
teda ty německé sme viděli, když byla nějaká ta školní, nebo v tom ó pé
kinu ((OP – Ohne Pause)),

JV: hm

CN: sada různejch populárně naučnejch em filmů, nebo historickejch
krátkejch filmů, to teda jo, to byly ty německý. to určitě, tomu sme se
nevyhnuli. ale na samostatná díla německá, nevim, myslím že sme nešli.

JV: a před válkou třeba na americké nebo anglické, francouzské,

CN: jo, King Kong myslím, to to byl ňákej takovej film vo orangutanovi,

JV: hm

CN: em tam sem, tam sem byl, ale myslím jako nevědomé dítě, takže, i
když teda to muselo bejt hrozně zajímavý, tak vím jenom, že rodiče si o
tom povídali, nebo že v příbuzenstvu se vo tomhle filmu právě mluvilo
jako americkým filmu, nebo o zahraničním ňákým víc, kromě těch
grotesek, a té širly templ ((Shirley Temple)), což byla hraná věc,
nevim.

JV: takže kromě těch německých a českých filmů pro vás asi nemělo
význam, z jaké ten, z jaké země ten f-

CN: ne, to sme myslím nesledovali, to nebyla zvláštní značka teda pro
nás.

JV: hm a teďka bych se zeptala na takovou otázku, em co byste řekl, že
pro vás dělalo film dobrým filmem. jaké hodnoty ste na tom filmu
sledoval nebo měl rád.

CN: em

JV: třeba jestli byl příběh důležitý, provedení, obsazení, nebo ňáký
poselství, kterou, které ten film měl,

CN: no, tak asi že sem nesledoval tehdy kriticky kvalitu toho obsazení
a věrohodnost těch představitelů,

JV: hm

CN: to asi tehdy sem takhle nemyslel, asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu, ale neměl sem na to nějakou vědomou stupnici.

JV: hm

CN: podle níž bych postupoval.

JV: dobře, a měl ste třeba rád tyto filmy, upřednostňoval ste je před
dejme tomu válečnými filmy, nebo před ňákými komediemi, nebo em

CN: asi jo.

JV: hm

CN: a to asi bylo trošku takový souznění s tou naší takovou sociální
skupinou, že jo,

JV: hm

CN: to takový měšťanský rodiny, který prostě se, prožívaly prostě ty
příběhy té lásky zklamané nebo toho, opuštěnost, té opuštěnosti em
samostatné živitelky, kterou opustil její milý a tak, to teda tehdy
byla taková, taková trošku móda v této, v této rovině společenské, víc
se tam asi nehledalo.

JV: hm dobře. em šel ste na nějaký film vícekrát? vy ste říkal, že asi
ano,

CN: já myslím že jo.

JV: hm a

CN: ale nevím na kterej, a kolikrát to bylo, no tak asi nejvýš dvakrát,
já myslím že třikrát asi ne.

JV: hm a chodil ste třeba na filmy někdy sám?

CN: ano.

JV: a často třeba?

CN: no kdybych to teda měl odhadovat, tak si myslím, že spíš častěji,
než méně často. řekněme větší polovina,

JV: hm

CN: že tak byla asi, že se, že sem šel sám.

JV: hm a proč? z jakého důvodu? třeba ste tam chtěl být sám nebo nikdo
neměl čas, nebo...

CN: no, asi že sem přinejmenším chtěl tam bejt sám, ale to
nevylučovalo, že sem se tam potom třeba s někým náhodně setkal z
podobných teda motivů přišel třeba jako spolužák nebo tak,

JV: hm

CN: že nebylo to tak, že bych se byl separoval, ale prostě zvolil sem
si to úplně nezávisle, to teďka si zase vybavuju, to byly takový ty
nedělní odpoledne, že sem teda si sám uďál tento program.

JV: a třeba ste se domlouvali s přáteli, že ste si vybrali kolektivně
jeden film, na který ste šli společně?

CN: myslím že ne.

JV: hm dobře. a ještě bych se zeptala, jaké jiné druhy zábavy ste měl
rád. říkal ste, že ste měl rád tu muziku, takže ste chodil na ňáké
koncerty?

CN: já nevím jestli to dokonce byla pro mě zábava tehdy, možná že to
byla taková jako ukázněně přijatá norma, teda mé maminky řekněme, nebo
některých našich příbuzných, poněvadž to zase sestřenice a bratranci
taky hráli na něco, strejček byl profesionální muzikant, a tak, ale em
ano, to byla taková výplň, no a jistě četba. sportu sem moc nedal,
poněvadž sem byl dost nemocnej, s plícema, no a ale potom zejména v
době vod těch mejch třinácti let dále, to znamená rok devatenácet
čtyřicet čtyři a později, tak ta skupina tý křesťanský mládeže, to byla
taková vohromně teda kulturně a sportovně silně em nabitá forma života,
kdy sme teda vedli spoustu společnejch akcí, a výletů nebo nebo
recitačních pokusů, nebo hudebních, hudebních produkcí v tom kruhu, a
tak dál, to s čím se mládež baví. em dneska se tím baví všudyskde, ale
tehdy to nikde jinde nešlo, to bylo jedině tam ještě byl ten prostor
svobody, takže literatura, a takovýdle zájmy, to se, to se konalo,
právě pro tuto mládež tam.

JV: a ještě bych se zeptala em s kterými přáteli ste chodil do kina,
jestli to byli lidé ze školy, nebo právě z těchto zájmových aktivit.

CN: em asi bych si myslel, že spíš ze školy, ale nebylo to tak, že
bychom si řekli my ve třídě, že dneska tak půjdeme společně do kina,
ale bylo to tak, že sme se tam fakticky setkali, nebo naše kroky dost
samozřejmě jaksi tam mířily, nebyla to teda skupinová volba, ale ale
nakonec sme se tam vždycky ňácí takoví, jednak i v sousedství žijící,
vona i ta škola soustřeďovala jenom určitej obvod, že, ty školy ještě
tehdy nebyly tak jaksi, tak rozseté, em oblasti, tak byli to spíš
spolužáci.

JV: dobře. em tak teďka bych se přesunula k dalšímu okruhu, a to sou
kina a filmová představení. em pak už nás čeká jenom ten protektorát.

CN: hm, ale ten <už sme (vybili)>

JV: teďka bych se zeptala, to už sme taky vlastně o tom mluvili, jaké
byly rozdíly v místních kinech, jak se lišil interiér, sál kina foajé,
((foyer)) přístup zaměstnanců, jestli byly třeba ňáká lepší kina a
horší kina.

CN: hm jistě byly, ale já mám podezření že sem, že my právě sme jako em
chodili na tydlety středně, středně nadprůměrný em do těch středně
nadprůměrnejch prostorů, určitě byly takový daleko luxusnější, jako
bylo teda, já nevim jak se menoval skála ((Scala)) jestli to bylo skála
((Scala))? em nebo teda Kapitol, to se mně zdálo, že byly takový
nóblovější kina.

JV: hm

CN: ten dojem z toho prostoru byl. em kdežto ty tři, vo nichž sem
hovořil jako o nejčastějších, em byly prostě velmi slušný.

JV: hm

CN: a pak pravděpodobně někde v periferii taky byly méně, ale to sem
moc ne- nezažil. leda na venkově, když sem pak byl na prázdninách, ale
s tím se to nedá srovnávat tady v Brně.

JV: a takže myslíte, že pro vás nehrál ten, to vybavení, nějaký lepší,
em v těch kinech, nehrál pro vás

CN: no nebylo by hrálo určitě, ale možná ty tradiční em směry, kam sme
chodili, teda už samy o sobě em determinovaly v podstatě jaký prostory
nám sou nejběžnější.

JV: em dobře takže ste vlastně nemusel chodit do těch nejlepších kin.

CN: ne, myslím, že tam patřila i Alfa tehdejší, Moderna, aspoň z
nějakýho důvodu mám představu, že to byly takový luxusnější,

JV: hm

CN: em možná estetičtější em podniky, ale ty naše, o nichž sem hovořil,
byly velmi slušný.

JV: hm

CN: Studio patrně bylo chudší než, než Stadion a Metro.

JV: hm a ještě bych se zeptala, jaký byl teda rozdíl v tom interiéru,
třeba v tom Kapitolu ((Kapitol)), nebo jaký byl rozdíl mezi Kapitolem
nebo mezi tou skalou ((Scala)) a těma jinejma, těma méně nebo horšíma
kinama, nebo těma normálníma.

CN: já myslím, že třeba takovýdle ty velký kina jako Kapitol, em pokud
sem se tam někdy dostal, nebo nebo skála ((Scala)), že to působilo víc
i takovou tou sametovou, nebo tím obkladem,

JV: hm

CN: těch zdí vokolo, nebo před tím okolo toho plátna, asi tak, jako,
nedovedu říct, jaký tam byly sedačky nebo, nebo jaká byla em třeba
taková ta obslužnost třeba u šatny, teď ani nevím, jestli sme chodili v
kabátech dovnitř, nebo jestli sme odkládali v šatně, myslím že ty lepší
kina měly šatny, a teď si nejsem jistej, já myslím, že takový ty naše,
ty středně velmi slušný, že snad tam ani ta možnost nějak nebyla,
nenabízela se.

JV: hm

CN: nevim, zdá se mně, že v tom taky byl trošíčku ten rozdíl, ale to si
musíte ověřit ňák objektivně, já to, já to skutečně nebudu asi schopen
říct.

JV: dobře. a em teďka bych se zeptala, jestli em

(rozhovor přerušen na 10 minut telefonem)

JV: jo, tak teďka bych se eště zeptala, em když sme mluvili o těch
lepších a horších kinech, nebo lépe vybavených a méně vybavených,
jestli ste pozoroval třeba ňákou em ňáké odlišnosti v sortě lidí,
které, kteří

CN: hm

JV: tato kina navštěvovala.

CN: to asi, to asi sem nebyl schopen zaznamenat.

JV: hm

CN: mně se zdá, že asi voni taky ty ty rozdíly nebyly tak markantní, že
by se to dalo nějak, že by to za- zaujalo pozornost. ne.

JV: hm

CN: nepozoroval sem, vůbec sem si nebyl toho vědom, a a možná že to ani
zdaleka nešlo tak jednoduše, ten, ty nůžky nebyly tak rozevřený, aby
člověk podle, podle vzhledu, nebo chování, aby aby mohl rozlišit mezi
lidma.

JV: hm a další otázka je, o tom už sme taky mluvili částečně, z čeho se
skládal obvykle program projekce. takže vy ste říkal, že na začátku
byly reklamy,

CN: ano,

JV: hm a že tam byly týdeníky,

CN: ano, myslím jeden zpravidla,

JV: ty byly po těch reklamách?

CN: ano, ano, ty byly po těch reklamách, a nevím jestli zase eště po
týdeníku znovu nějaký reklamy, to nevim. ale určitě teda přinejmenším
teda před týdeníkem, a potom týdeník, a potom už zase se muselo
spěchat, aby ten film se vešel teda do toho vyměřenýho času, takže
myslím, že tam ňáký, na tu reklamu nebyl kladen teda ten důraz jako
jedné z těch to je skoro někdy až nezbytnost.

JV: hm, takže byly reklamy, týdeníky, hraný filmy, a bylo tam ještě
ňáký, třeba krátký filmy? nebo ňáké ukázky z jiných filmů,

CN: aha, tak to, to bych nevyloučil. ale nevim jestli to už nejsou
daleko pozdější zážitky, možná že ukázky z přístupných filmů nebo tak,
že tam být mohly.

JV: a em nevíte jak to bylo poskládané za sebou? takže ukázky byly před
tím hraným filmem třeba?

CN: ano, ty by byly před tím hraným filmem,

JV: hm

CN: jistě, ale ale nemůžu teď úplně jistě tvrdit, že to tak em bylo, já
si holt z těch, z toho všeho pamatuju nejlíp ty diapozitivy těch
reklam. a to, že týdeník tam dycky byl. ale ale tohleto teď opravdu
bych nemohl tvrdit. zkuste jinou ňákou potom,

JV: <jo, dobře>

CN: autoritu, která vám to potvrdí.

JV: a na krátké filmy si třeba nevzpomínáte?

CN: em no, tak na krátký filmy, to byly spíš ty v tom ó pé ((OP – Ohne
Pause)) kinu,

JV: hm

CN: nebo ty školní povinný návštěvy kina, tam to byla, to byl řetězec
takovejch filmů krát- dalo by se říct krátkých filmů, a dokumentárních
filmů, ale jakožto samostatnej teda program, místo těch obvyklejch
filmů přesahujících jednu hodinu, to myslím že, že sem ne- já na žádným
z těch našich blízkých kin ne- neviděl nebo nenavštívil. nebyl.

JV: hm a byla tam ňáká přestávka mezi tím týdeníkem a tím hraným
filmem?

CN: em to tam možná byla. to tam bylo, a někdy se právě tam prodávaly,
jestli se to už tehdy prodávalo tak jako, myslím že ano, ještě
procházeli ňácí,

JV: hm

CN: procházel jeden, pravděpodobně, autorizovanej ňákej prodavač, a
něco, co se tam požívalo, ňákej, ale Ledňáček jak říkám, to ještě
nebylo tehdy, tak to musela být ňáká,

JV: hm

CN: lízátka, nebo něco takovýho. my sme to nekupovali.

JV: em dobře. a teďka bych se ještě zeptala na ty reklamy, ty vás teda
zajímaly, ty vás zaujaly, em ty byly teda barevný?

CN: ano.

JV: hm a to byly diapozitivy nebo to

CN: to byly diapozitivy, jo. em pravděpodobně úžasně stereotypní, že se
em přinejmenším vždycky taky vyskytovaly neustále opakovaný určitý
firmy, který teda zřejmě,

JV: hm

CN: ten podnik pak to sponzorovali tím, že tam měli tu reklamu, em
většinou teda už to člověk znal. em tak aby se vytvořilo ke každýmu
novýmu teda představení něco zase dál novýho, to myslím že zase tak
snadno to nešlo, poněvadž to byla, to byla vlastně originální malířská
práce, že, to to nešlo dělat na počítači, a to myslím že se to
střídalo, nebo obměňovalo velmi zřídkakdy.

JV: hm

CN: velmi vzdálené intervaly.

JV: hm a to byly teda vykreslené ňáké motivy, nebo to byl jenom název
toho obchodu, nebo to bylo...

CN: no to bylo, tam byly vykreslený ňáký takový atraktivní motivy,
zdaleka ne s takovou rafinovaností, jako se to dneska děje v televizi,
ale, ale byly to jo, markantní věci, teď si fakticky nedovedu vybavit,
ale dycky to ňáká figurativní em lákající postava, a, a ten název, já
nevim, jestli papírnictví, nebo restaurace,

JV: hm

CN: nebo hotelu.

JV: dobře. takže říkal ste že ste měl rád ty reklamy, protože byly
zajímavý, nebo em barevný,

CN: pro dítě teda byly velmi zajímavý,

JV: hm

CN: že,

JV: ano.

CN: potom už pozděj člověk viděl, že to není,

JV: em a

(zvoní mobilní telefon)

JV: kdyžtak se můžete podívat.

CN: a to je jenom, to je jenom esemeska ((SMS)).

JV: em potom hraný film samozřejmě ste měl rád, anebo kvůli němu ste
tam šel, a ty týdeníky? jestli vás taky zajímaly?

CN: no, tak asi to mám trošku už takový zanešený pozdějším hlediskem,
rozhodně později mě velmi zajímaly a nechápal sem lidi, kteří dokázali
jít do kina, když neviděli týdeník. ale to asi bude až až ve zralejším
věku, nicméně mě zajímaly.

JV: hm

CN: myslím, že mě zajímaly. vono už jenom to, že někdy, byly-li to
německý týdeníky s českejma titulkama, tak mě to i jazykově zajímalo
teda. jaksi, jo, dost nás naučily němčiny teda tehdy, takže sme byli,
já sem měl sám pocit, že bych byl schopen mnohému německy rozumět i bez
titulků, ale porovnávat si to, mám dojem že ty, že ty týdeníky, že
někdy to byly ňáký říšský

JV: hm

CN: týdeníky. zajímavý pro mě i z tohoto hlediska. jinak to bylo
samozřejmě hodně válečný, no, to tam byly ty,

JV: hm

CN: ty bitky.

JV: hm a působilo to třeba na vás nějak, že to jsou válečný týdeníky,
že ste třeba to neměl rád, nebo se vám to zase naopak líbilo, že vás to
zaujalo jako kluka,

CN: no asi bych řekl ani jedno ani druhý, v takový poloze to nebylo.
prostě bylo to takový nutný zlo, no a když už to teda tam před nás
předestírali, no tak to člověk teda sledoval.

JV: hm

CN: zajímalo ho, proč tanky, když jedou, proč se jim ty kola točí
vopačně, že jo,

JV: hm

CN: a takový různý klukovský teda myšlenky při tom, no a nebo si
vzpomínám, že bylo hrozně zajímavý pro mě, když se ukazovala nějaká v-
to už ani parlament v Německu nebyl žádnej, nic takovýho, ale když
velikánský shromáždění těch nejvyšších špiček nacistickejch, tak kolik
tam bylo holohlavejch, to mě zaujalo, zřejmě teda <prostě něco si
člověk jako dítě> při tom myslel, a počítal. no tak ne nebylo to ideově
zrovna nejhlubší.

JV: hm

CN: ale nestrhovalo nás to, jako že by člověk rád viděl ty střelby a
to, to ne.

JV: hm dobře. a jo. tohle už sme měli, a teďka k tomu protektorátu, už
sme vlastně taky o něm několikrát mluvili, takže eště na několik otázek
se zeptám, em jak na vás působily změny po roce třicet devět, když
začaly platit ty protektorátní předpisy. em všimnul ste si něčeho
nového v těch kinech, nebo něčeho jiného?

CN: to sem ještě asi nedovedl porovnat.

JV: nebo ňáké jiné atmosféry? za protektorátu.

CN: já myslím, že vytvořila se v osumatřicátém roce před protektorátem
taková semknutost, že, toho českýho sebevědomí, a mám dojem, že to pak
pokračovalo ještě i do protektorátu, přirozeně, že sme asi nějak to
český sme akcentovali velmi silně, ale opatrně přitom, samozřejmě.
takže sme pro žádnou k ňáké takové demonstraci to nedošlo, jo, to bylo
opravdu takový dost, takový měšťanský, zdrženlivý.

JV: hm

CN: ne ne velice hrdinský, musim říct. bylo to vlastenectví, který se
snažilo teda nepodráždit.

JV: hm a teďka bych se zeptala, jestli byla některá kina německá. vy
ste mluvil o těch dvou kinech UFA,

CN: ano ano.

JV: a eště ňáká třeba byla vnímána jako německá, že tam se scházeli
hodně, hlavně Němci?

CN: no, vím jenom o těchto, ale em mám za to že do toho, že do této
společnosti teda patřila i ta skála ((Scala)).

JV: hm

CN: myslím, že to sme vnímali jako, to byl Kapitol, skála ((Scala)), a
ten Central.

JV: hm

CN: nepletu-li se.

JV: a myslíte, že tam třeba chodili hlavně ti Němci, že tam Češi
chodili méně?

CN: asi jo, a asi ta UFA teda to, to si jenom tak myslím zřejmě teda
dávala přednost takový ideově nacistickým filmům,

JV: hm

CN: což ty Němci rádi teda, že, tehdy.

JV: a byla třeba něk- některá kina česká, že by tam Němci nechodili
moc, že by tam chodili hlavně Češi?

CN: no, my sme chodili na ty český filmy, který nebyly teda, zase
myslím, že tam neprobíhal em neprobíhal překlad, do němčiny, nevim,
myslím, že ne. takže ta společnost, kterou já sem nacházel v kině kam
sem šel, to byla dycky česká společnost. nějak se to vyvinulo, nějak
přirozeně, ne ne že by to byla ňáká programová izolovanost proti
Němcům. ale vono je to na českej film asi ani nijak netáhlo.

JV: hm a teďka bych se zeptala, jestli ste chodil za protektorátu do
kina více než předtím, než před tím protektorátem.

CN: no asi jo, protože sem mezitím už teda měl těch jedenáct, dvanáct
let,

JV: hm

CN: předtím to bylo, bylo to příliš nízkej věk.

JV: a takže, jak často asi teda, říkal ste jednou měsíčně.

CN: je to možný, asi tak, no.

JV: hm a kdy ste říkal že ste chodil každý týden, každou neděli do toho
kina, na ty pohádky,

CN: to bylo takový období určitý, no, to byla jistě jenom,

JV: a to bylo asi v kolika letech?

CN: no tak to je zajímavý, to bylo tak asi vokolo těch třinácti let.

JV: hm dobře. a a změnil se nějak rapidně výběr filmů, na které ste
chodil, když začal být ten protektorát? že ste přestal chodit třeba na
německé filmy, najednou.

CN: no, to srovnání s těma letama před protektorátem, že, tak ten
protektorát přišel, když mně bylo osum let. tak ňáká epocha předtím,
myslím vopravdu mezi šestým a osmým rokem, že sem ještě žádnej, žádnej
výběr filmů ani si neuvědomoval, takže tady asi se nedá srovnávat, ani
není s čím.

JV: dobře. a teďka, jestli se nějak změnilo chování diváků za
protektorátu oproti tomu, oproti té době před protektorátem. jestli
třeba byly nějaké projevy em hlasité.

CN: ne. to hlasitý projevy jistě ne, ale že sme si mezi sebou taky
mrkli někdy na sebe nějak, nebo em prostě češství bylo jaksi naivně
bráno jako, jako bezpečná základna úplné otevřenosti, takže nějak úplně
otevřeně sme spolu někdy dovedli mluvit, ale do filmu, nebo do návštěvy
kina se to asi moc ne- nedostalo, nepromítalo. myslím že, že se tady
taky těžko dá ňáká taková aktivita najít.

JV: hm

CN: vono potom zejména když bylo stanný právo, který se, bylo dvakrát,
že, v té době, tak to byl důvod ke zvláštní opatrnosti, a opravdu sme
byli asi sledováni, a byly dokonce za velmi jednoduchý jaksi projevy,
né úplné z- jaksi totožnosti s tím německým pohledem třeba na
hajdrichovskou ((Heydrich)) záležitost, prostě tresty smrti padaly
úplně, úplně snadno, takže tam asi by rozhodně nedošlo k tomu, že by
někdo v kině, byť jenom před sousedy, dal najevo ňákej, třeba pochybnej
em úsudek o tom, co v té, v tom týdeníku bylo nebo tak.

JV: hm

CN: to se, to se neslo s takovou mrtvolnou jaksi pasivitou, že to musí
holt tam být, ale neztotožňovali sme se s tím, ani sme s tím nijak
nezápasili.

JV: hm a byl třeba, viděl ste někdy, že by se v kině hajlovalo, když se
na plátně objevil třeba Hitler, nebo...

CN: to asi ne, ale jestli to, jestli se nepletu, a byla ta em některá
představení školní, třeba k nějakýmu výročí, Hitlerovu asi, no tak
nevylučuju, že když se, když se hrála pak německá hymna, no, nevim
nevim, vo hajlování vím jenom jednou, že sme v gymnáziu museli na
školním dvoře hajlovat, když přišel ministr školství Emanuel Moravec
na, na vizitu, na vizitaci té školy, ale em nedo- je možný, že i, že i
v kině při em ňáké takové slavnostní příležitosti, když se hrály
německý hymny, že se, rozhodně se stálo v pozoru. že by se hajlovalo
teda, to teďka si neuvědomuju, ale em ale jakási taková vynucená pocta
těm symbolům, teda tý hymně, to byly vlastně hymny dvě, to horst vesl
líd ((Horst Wessel Lied)) a dojčland líd ((Deutschland Lied)), vobě dvě
se někdy ozývaly, tak rozhodně tam byla taková přísně kontrolovaná teda
disciplína, která si netroufala dát najevo ledabylým, takovým
reagováním, že to nebereme za své, tam se muselo všecko teda srovnat,
aby to bylo

JV: hm

CN: podle, podle toho nacistickýho vzoru.

JV: hm dobře. a em teďka bych se zeptala ještě, jak se chování nebo
atmosféra v těch kinech, nebo chování těch diváků měnilo s blížícím se
koncem války. jestli tam byly nějaké změny cítit v tom kině.

CN: no tak to asi zase by bylo jenom v individuálních vzkazích, možná
že v tom, že někde teda, kde bylo úplně bezpečno, že se teda to mrknutí
na sebe navzájem, nebo ňáký takový malej náznak, že víme o něco víc než
se tam v tom týdeníku třeba ozývá, že jo, tam vždycky Němci když
ustupovali, tak voni ty týdeníky to líčily, že to byl další velice
úspěšný em tah strategický tah, em kterej teda nepřítele vláká do
pasti, a ustoupí teda, a tak, takovýdle propagandistický interpretace
toho ústupu německýho, takže čím víc se blížila asi ta, ta fronta a
osvobození, tak pravděpodobně mezi námi už jaksi to bylo daleko sne-
snadnější vůbec na to nereagovat. ale rozhodně veřejně ne, to bylo zase
jenom dycky mezi,

JV: hm

CN: mezi věrnejma přáteli.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

JV: dobře. teďka už bych přešla k poslední části, a to je, že bych vám
dala seznam filmů,

CN: aha

JV: těch nejúspěšnějších, em a jestli byste si vzpomněl na ňáký, nebo
jestli nějaký film z těchto filmů vás zaujal, nebo em máte s ním
spojenou nějakou zajímavou vzpomínku, nebo em cokoliv vás u toho
napadne, něco zajímavého, co ste prožil.

CN: hm hm

JV: nebo jestli byl pro vás něčím důležitý.

CN: ano, třeba se ukáže, že vůbec. no tak Moderní dobu ((Moderní doba))
sem viděl, hm a to sou, tady je to po ročnících, že jo.

JV: mhm

CN: hm tak to já asi sem viděl daleko později, a myslím, že některý, že
třeba toho čaplina ((Charlie Chaplin)), že sem viděl až

JV: de de o to, když ste to viděl v té době, co se to promítalo.

CN: jo, která je zde uvedená.

JV: no, ano.

CN: tak to ještě se mnou nešlo, páč já sem měl tehdy pět let, jo, takže
Svět patří nám, to všecko člověk teda znal, ale až později. hm Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem asi viděl, a
muselo to bejt em no, třicet osum, tak to asi jo, to sem asi viděl. ale
co to, no muselo mě to teda oslovit, protože vím o jiných, tady myslím,
že není další takovej film, dyznyjovka ((Disney)), em ale jedna jiná,
kterou si pamatuju ta, ta na mě působila teda velmi silně. byl, bylo to
dobře nastavený na dětskou vnímavost. takže tak nějak i ta Sněhurka
((Sněhurka a sedm trpaslíků)). film Ducháček to zařídí, to teda vím, že
sem někdy viděl, ale nevím, snad se to reprízovalo, poněvač v
osumatřicátým to myslím že jako sedmiletý dítě, že sem na to ještě
nešel. U pokladny stál, to jo, to sem viděl. a vás zajímá jako jestli
sem si u toho něco jako prožíval, no

JV: jestli se třeba nějak vás ten film zaujal, nebo inspiroval k
něčemu, nebo něco vás na tom zaujalo, na tom filmu,

CN: no tak třeba tady ten Burian ((Vlasta Burian)), to U pokladny stál,
to se mně, em to tam si pamatuju možná ňákej detail, jestli to bylo u
toho, ale to bych teďka nechtěl líčit, to se mně zdá, že je banální
ten, ten útržek vzpomínky, kterou na jednu scénu tam mám.

JV: tak jestli ji máte přímo z té doby, tak by to mohlo být zajímavé,
jestli se vám to třeba nevytvořilo až později.

CN: ne to já myslím, že to, že sem si to pamatoval hned, ale možná že
si třeba pletu vůbec film, v němž to bylo. tam byla, možná že úplně
jinej film teda, kdy Vlasta Burian byl v ňáký pozici, že má léčit ňákou
svou chorobu v lázních, on se tomu zpěčuje, em žádnou minerální vodu
kúru nehodlá podnikat a pít něco takovýho, ale protože někdo vyhodil z
vokna nebo co em jakousi láhev, snad em s rumem nebo s wisky
((whiskey)) nebo s čím, a vono to do tý, do tý em kašničky, ze které se
ta minerální voda pila,

JV: hm

CN: padlo, a tam se to vylilo, tak potom teda on s velikou ochotou se
léčil.

JV: hm

CN: tak to malýmu dítěti takhle uvízne, ale to vůbec nemluví o, o
směřování toho filmu. To byl český muzikant, to jo, to sem teda už
prožíval velmi sentimentálně.

JV: hm

CN: teda Kmoch ((František Kmoch)), kterej byl tam hlavní postavou, a
Ta naše písnička česká, že, a to všecko, to přesně v téhleté době, v
roce čtyřicet teda, rok po okupaci, to to vyvolávalo silnou rezonanci.
a některý ty další filmy, třeba Roztomilý člověk to vím že bylo, víne
blůd ((Wiener Blut – Vídeňská krev)), jo Vídeňská krev, tak to sem asi
viděl, a to asi byl teda, to musel bejt nějakej film s titulkama,
německej, to sem viděl. co to ve mně mohlo vyvolat, no asi takovou em
takovou pohodu trochu, protože maminka měla Vídeň ráda a měla na mě
přece jenom pořád velikej vliv, to mně bylo jedenáct, tady v té době,
tak myslím, že sem se takovým tím bezstarostným a a společensky velmi
em takovým intenzivním směrem toho toho vlastně skoro operetního
prostředí tam, že to mně bylo jasný. Muži nestárnou sem taky viděl, a
viděl sem to jako vtipnou záležitost. no minthauzn ((Münchhausen –
Dobrodružství barona Prášila)), o tom sem hovořil, tak to bylo v roce
čtyřicet tři, tak to mně bylo těch dvanáct, ano na to sem nezapomněl
nikdy, jiný filmy tady si vybavuju, že sem přinejmenším teda vo nich
věděl, že sou, Neviděli jste Bobíka?, aha, ano. to je tak asi z těch,
který tady předkládáte všecko co si,

JV: hm

CN: co si vzpomínám. a některý jiný zase mně tady em scházejí, který
taky v té době běžely, že.

JV: hm a třeba ňáký, na kerý si vzpomenete vy, kerý vás zaujal hodně,
nebo na vás zapůsobil.

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh, a myslím, že ještě by se i em no jo, tak Noční motýl,
že jo, třeba. to byly, to byly všecko filmy tohoto typu, takový
zaměřený teda spíš na intimní scénu, na, všecko se to jaksi odstřihlo
od té veřejné zkušenosti, která nás obklopovala, a byly to takový jako
únikový, útěšný em nabídky

JV: hm

CN: který se přijímaly v té době jako určitá relaxace.

JV: hm dobře. a tak to by asi bylo všecko, ještě bych se zeptala em
jestli byste chtěl něco dodat, něco, co vás třeba napadlo ještě,
k tomudletomu tématu, cokoliv,

CN: ne, já myslím, že ne, ne jenom bych rád přál, aby vám ta práce
uďála to, co od ní čekáte, a aby to bylo ještě i potom případně možno
tu, ten, ty rezultáty z toho ještě sklízet i jako, i jako lajckej
((laik)) divák nebo, nebo em návštěvník Moravské galerie, nebo tak.

konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 20.1.2009

Rok narození: 1921

Bydliště do roku 1945: Kopečná (Brno – střed, Staré Brno)

Povolání: Po vyučení narátorka pracovala v žárovkárně na Kopečné, za
války byla v rajchu v Gerlicích. Po válce byla narátorka zaměstnaná
jako kadeřnice v Židenicích, po svatbě zůstala v domácnosti.
Povolání rodičů: otec řidič, matka dělnice v textilní továrně
Sourozenci: sestra nar. 1927

LČ: takže, dobrý den, my sme si už

MD: dobrý den.

LČ: sice povídaly, spolu, ale já bych na začátek vlastně nejdřív si
s váma ee ověřila osobní údaje, které jste mi říkala vlastně v tom,
v ten pátek, když jsme spolu mluvily poprvé.

MD: em jako...

LČ: takže jenom stačí říct, jak se jmenujete, abysme to měli
zaznamenané.

MD: em no, Marie D.

LČ: kdy jste se narodila, v [jakém roce].

MD: [celý?]. nebo v roce jenom?

LČ: stačí v roce.

MD: jo, tak tisíc devět set dvacet jedna.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět, [a jestli]
se to nějak změnilo.

MD: [do roku], nó, do roku devatenácet štyrycet pět, tak to sem eh
bydlela bydlela na Kopečné, narodila jsem se na Kopečné třicet
sedum. ((ulice Kopečná 37))

LČ: a bydlela jste tam [celou dobu].

MD: [a bydlela] jsem tam až teda, až po válce až sem se vdala, tak
teprve jsem bydlela...

LČ: takže do toho roku [čtyřicet dva] jste tam bydlela.

MD: [do toho jsem tam] pořád, aj do štyrycet pět až. ((smích))

LČ: a do jaké školy jste chodila?

MD: no, chodila sem na Mendlovo náměstí, do normálně do měšťanky. a
pak sem pak sem dělala, potom jsem dělala jako, učňovskej, jako
kadeřnice [učila jsem se].

LČ: [a to bylo] do jakého roku to učení.

MD: no, to učení? bylo do šestatřicet? panebože, teď sem ((směje
se)) <štyři roky>?

LČ: čtyři roky [po škole] ste chodila do

MD: [nó], jsem se teda učila kadeřnicí.

LČ: a, takže ste se, vy ste se vlastně do konce války nebo, jenom
učila a teprv potom jste byla v zaměstnání. [nebo ste už]...

MD: nó, tak potom sem se nedostala, nikam, pak sem šla dělat do
teho, do teho rajchu, jo? napřed byla sem tam tak při té em sem se
jako nedostala jako kadeřnice, ale pak sem byla v tym em žárovkárně,

LČ: hm

MD: jo, to bylo blízko nás, a tak chtěli, jestli bych tam nešla, tak
sem tam byla, a pak jsem jako byla nasazena do rajchu, tak sem jela
do toho Německa, no až potom až sem přijela z Německa, tak sem byla
jako kadeřnice v Židenicích, no a pak jsem se vdala a pak už sem
zůstala doma. pak už sem...

LČ: a ta ee tamta žárovkárna, to bylo kde přesně?

MD: to bylo, to bylo právě na Kopečnej ((ulice Kopečná)).

LČ: na Kopečné přímo hm.

MD: to bylo na Kopečné, a tak voni právě potřebovali tenkrát, a tó,
tak já sem tam šla.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době, v té době do roku
čtyřicet pět.

MD: co? jaké bylo?

LČ: povolání [vašich rodičů], zaměstnání.

MD: [povolání?]. no tak otec ee otec jezdil jakó ee u teho, u firmy
štajnbrechr ((Steinbrecher)), jo, jako ee autem rozváželi zboží, no
a matka dělala v textilce.

LČ: jo, dobře. a měla ste sourozence?

MD: nó, měla sem sestru.

LČ: a ta byla jak stará, kdy se narodila, v jakém roce.

MD: sestra?

LČ: ano sestra.

MD: ee tak já v jednadvacátým a sestra v sedmadvacátým.

LČ: hm a, takže vy ste, vy máte teda to učňovské vzdělání, ste
dosáhla před tou válkou. takle to bylo.

MD: jo, sestra, sestra dělala tu, obchodní akademii.

LČ: á em teďka ještě, jak dlouho ste vlastně pravidelně chodila do
kina, i kdyby to bylo potom, po té válce i jako později, kdy ste tak
zhruba přestala chodit pravidelně a, vlastně co, co vás k tomu
vedlo?

MD: no tak před jako před válkou?

LČ: ne, jak po vál-

MD: jako po válce?

LČ: kdy ste vůbec přestala chodit do kina, když ste tak jako, když
ste ( ).

MD: jo tak když sem přestala chodit, no ((směje se)) no tak v
šestaštyrycátým, em to sem ještě jako tak chodila, že, ale pak se mi
narodil první syn, jo, tak to už sem přestala chodit, protože to sem
neměla neměla jako čas, no. pak za dvacet měsíců sem měla druhýho

LČ: hm

MD: syna, že, no a tak potom už až už byli trochu větší, no tak sem
tam do toho kina sem šla. to sem si vždycky zavolala, zavolala, aby
mně schovali, aby mně schovali lístek, že

LČ: hm

MD: a dyštak sem [šla].

LČ: [a to ste] chodila do toho Míru ((Mír)) ste říkala.

MD: no, do toho právě na tu, na tu Hybešovu.

LČ: hm, dobře. á teďka se vlastně vrátíme úplně do toho největšího
dětství, tohlecto byl jen takový přehled, těch jako základních údajů
o vás.

MD: hm

LČ: a já bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svojí první
návštěvu kina. když ste byla v kině úplně poprvní, kolik vám bylo
a...

MD: ježišmarja, kolik mně mohlo být, no, my sme, my sme ee před tým
chodili tady na do divadla na kašpárka, jo, když ještě sme byli
jako, no a potom, tak bych řekla když sem chodila myslím, tak do té
do první do druhé třídy.

LČ: takže třeba v sedmi [nebo v] šesti.

MD: [tak nějak] tak třeba sedum osum roků, no to to...

LČ: a pamatujete si třeba, kde ste byla a jak, na čem? v jakém kině?

MD: jé, no to právě sme chodili na to Starý Brno, na ten ee na to
Mendlovo náměstí tam, jo, tam sme většinou chodili, tam.

LČ: a to ste chodila s rodiči nebo s [dětmi?].

MD: [né], to sme, to sme, to bylo třeba pro děti, jinak sme od-
odpoledně, né jako večer, jo, odpoledně a to bylo pro děti nějaké
toto, tak to sme se sestrou a vlastně sestra ještě né, vona ještě,
vona ještě né to, prostě tam. protože to byl dům ee já nevim, jestli
ste vo tom četla, zbourali ho myslím, je to tak dva roky, a byl to
takovej památní takovej dům na Kopečnej ((ulice Kopečná)), jo a tam,
tam bylo asi já nevim devadesát myslím nájemníků, jo, to byl
pavlačovej, a tak ee to většinou tak dohromady jo, třeba bylo nás
pět a řekli sme si, pudem do kina [naši na-]

LČ: ve škole ste si to řekli.

MD: naši dali korunu, že <a šli sme prostě> do kina. jo a tak sme
vždycky chodili taková celá partyja. i když sme potom byli větší,
chodili sme třeba tam do toho Excelsiora, ((Excelsior)) tak to sme
taky vždycky celá, bylo nás víc, no prostě nebyla sem sama. bylo nás
[takovejch pět šest, jo.]

LČ: [takže většinou to byli] vaši vrstevníci, ne třeba s rodiči ste
nechodila.

MD: né, tak to né, s rodiči ne. ti na to neměli čas ani, bych řekla.
to nám radši dali tu korunu a my sme vždycky šli do toho kina.

LČ: a proč ste vlastně chodili právě do těch, protože byly...

MD: tak, protože to bylo blízko, že, a tak prostě sme si netroufali
někam dál, že jo, to by nás ani nepustili.

LČ: a vlastně vaši rodiče na to, na film a na kina měli jaký názor?

MD: ale tak, no když viděli že, že to je třeba jako pro nás, tak pro
děti a a není to nějaký takový totok, tak nás pustili, jo. kdyby to
snad bylo něco takovýho, co by se jim nezdálo, tak nás nepustili,
že.

LČ: [takže ste museli jako říkat, na jaký programy jdete.]

MD: [takže, takže, no tak] voni většinou viděli, že, že a jo vono je
to, vono je to dobrý, no tak můžete jít no.

LČ: takže vám dali peníze, abyste si...

MD: dostali, no.

LČ: a dostali ste třeba na nějaké jako sladkosti nebo jenom tak
peníze na ten lístek.

MD: ale né, tak to, to naši nám dávali, to jo. matka vždycky, matka
vždycky ale říkala, když už teda sestra byla i větší, jo, tak
vždycky říkala, já nevím, holky, vy si nemůžete nic našetřit, vy
máte, na Pekařské byl, byl my sme mu říkali Číňan, to byla taková
cukrárna, jo, a von tam prodával takový dorty, že jo, takový prostě,
když sme snědli kousek, tak sme měli aj, aj em večeřu <jo, tak to
bylo> takový sytý, jo, no a na druhé straně byl zase koňskej řezník,
tam zas měli teplou sekanou koňskou, že, no a ( ) byl zase hm tam
byl zase ee cukrář, a ten když ee jak pekl cukroví, a co se jim tak
polámalo nebo tak nějak, tak von to vždycky dával stranou a potom do
takovéch ee ty jak sáček prostě udělal z papíru, takovej kornoutek a
za padesát haléřů to tam dal prostě a to byl takovej velkej...

LČ: a nosili ste si do kina jídlo takle nebo to ne?

MD: a tak, ale tak jó, tak když sme měli prostě něco, tak sme si
vzali. tam se dřív to teda jako mohlo, jestli teď né, teď asi né,
ale, ale dřív to tak pro ty děcka no tak to...

LČ: tak [možná se k tomu ještě] vrátíme.

MD: [žádnej nic neříkal]. ((směje se))

LČ: a jaký byl vlastně postoj školy k filmu a ke kinu, jestli se
vyjadřovali učitelé o filmu [nebo ke kinu]

MD: [já sem, já sem] neřik- neslyšela nic, že by, že by nám
zakazovali, že bysme nechodili do kina.

LČ: ani, alé, ale zase asi jinak ani nezmiňovali jako pozitivně,
taky ne?

MD: no tak to né, to ne. tak víte, to bylo tak ee my sme byli zvyklí
třeba v neděli muselo se jít do kostela, že, to se muselo jít do
kostela, že, v kostele, po kostele byla taková ee tam nás učili
třeba písničky na koledy na Vánoce a takový, že, to teda musel a v
to musel se to muselo jít. no a potom teda vodpoledně to žádnej
neřekl, nesmíte jít někam do kina nebo, nám nikdo nezakazoval.

LČ: a byl film v tomhletom dětském věku, byl pro vás důležitý? a
pokud ano, tak jestli se to nějak projevovalo na vašem chování, na
zvycích, hrách nebo rozhovorech s kamarády.

MD: tak já si myslím, že to mělo takovej vliv. my sme teda, já bych
vám řekla, my sme byli prostě, já nevím, že nám to nikdo, že by nám
někdo třeba říkal, musíš tak to, to sme automaticky prostě. když sme
viděli vod nás někoho jít, pozdravili. když sme prostě si hráli, tak
to nebylo žádný, že bysme si nadávali nebo tak prostě, jo, protože
tam byl velkej dvůr, tam sme si mohli hrát. někdy bylo taky, že
třeba na nás zakřičeli, nekřičte tolik nebo, jó, ale že bysme nějak
něco dělali nějaký takový prostě lumpárny, jak dneska dělaj, to teda
ne.

LČ: a to kino vás v tomhlectom nějak ov-

MD: a to si myslím právě, že to kino, to byly většinou takový,
takový veselohry a takový prostě jak totok tak...

LČ: a přímo třeba em třeba ste jako neměli ňáké herce, herečky,
který byste si jako oblibovali a napodobovali [nebo tak přímo].

MD: [a tak to, to, tak] to snad to si ((směje se)) <to si
nepamatuju>

LČ: ani že byste si třeba hráli podle nějakého filmu, nějakou hru
nebo...

MD: né, tak, tak to né, tak to byly takový hry, tak třeba na
schovávanou a anebo takový tanečky prostě a takový a to...

LČ: a třeba filmové písničky tak to vlastně když ste

MD: no tak ty písničky no, tak to nebylo, tak tam žádný. to si
nepamatuju, že by...

LČ: dobře. a teďka ee vlastně em se, se budeme věnovat období em
budeme se věnovat období, kdy už vám bylo třeba víc jak těch deset,
kdy už vám to bylo třeba v těch třicátých letech, po roce tom třicet
jedna, pokud to teda vlastně u vás takle odpovídá a jestli se třeba
změnila ta četnost, jak často ste chodila do kina, v tomhlectom
období, když už ste, když už vám bylo víc než...

MD: když jako sem se učila už a tak?

LČ: když ste se třeba učila.

MD: tak, já nevim, sme byli zvyklí teda chodit do toho kina.

LČ: a tak a jak řádově byste to [odhadla, jak často?].

MD: [ale jako né], né bych neřekla, né jako večer, víte, tak na ty
odpolední a tak, protože...

LČ: a jak často zhruba? tak když ste říkala jednou týdně nebo
víckrát?

MD: no, tak podle toho, co hráli a tak si myslím, že, tak jednou
týdně to bylo.

LČ: a potom vy ste také mluvila o tom, že v tom letním období to
bylo trochu jinak.

MD: jo, protože tó, to prostě, to sme se sebrali, šli sme na výlet
někdy pryč.

LČ: takže někde v tom období ta četnost byla menší, že ste nechodili
do kina [tak často].

MD: [no, to už] to už jo. to už bylo, to už sme víc sme chodili ven.
protože my sme byli zvyklí na na třeba ee s kamarádkou, teda se
spolužačkou a ještě s jednou, to sme se domluvily a šly sme třeba,
to ještě nebyla přehrada, tak sme šly do, do toho, jak em do ( )
a tak, víte na takový prostě procházky. anebo na druhé straně tady v
Židenicích do agátku a jó, takový prostě sme dělaly procházky. a
když bylo v letě, tak sme zase šly k vodě a celej den se bylo, bylo
u vody.

LČ: a po tom co ste nastoupila do té, do té žárovkárny, to bylo teda
v jakém roce?

MD: no to bylo v předtím, předtím myslím v tom osm, v tom
štyřicátým, nějak tak, no, nějak.

LČ: no, tak potom se nějak změnilo to, jak em jak často ste chodila
do kina?

MD: nó tak, to už asi jo. to už si tak nepamatuju, ale vím, že, že
sme to už sme mohli vlastně to už sem mohla, to už sem vlastně mohla
jít aj, aj protože to už mně bylo kolik, devatenáct, že, no tak to
už sem mohla jít i prostě na večerní, jo. to už...

LČ: takže se to změnilo spíš v tom, [když ste mohla]

MD: [že, že už sem] mohla jít třeba na, ná na to hrála em, co já vím
tenkrát kdysi jestli Mandlová? ((Adina Mandlová)) no a takový Pešek
((Ladislav Pešek)) a takový to už že jo jako na takový ty filmy už
sme mohli, mohli jit, že.

LČ: a v té době ste pořád navštěvovala ta stejná kina, nebo která to
byla?

MD: ne to už sme, to už sme chodili, to už sme chodili ee právě
třeba do Husovic ee v Židenicích bylo kino, to si nepamatuju, jak se
menovalo.

LČ: Orient?

MD: né, to si, to nepamatuju, jak tehdy se menovalo. tam sme
chodili, no, teď nevim, jestli to Kapitol? to bylo myslím pozdějš. a
potom Moskva, no Moskva, to se menovalo jinak. napřed se to menovalo
jinak, pak se to menovalo Moskva. prostě tak to už sme chodili do
těch...

LČ: takže ste do těch Židenic, ale to ste museli dojíždět, ne? nebo
nějak.

MD: no tak, to my sme chodili tenkrát pěšky. ((směje se)) <já sem
jednou>, já sem jednou, já sem měla babičku, babičku a tetu v
Židenicích, jo? otec byl ze Židenic, vlastně, a jednou sem, to ještě
bylo, já nevim, kolik mně mohlo být roků prostě, tak sem si řekla,
že babičku navštívím, sedla sem do elektriky, jo, a jela sem a teď
se mně zdálo, že jedu nějak špatně, tak sem z elektriky vys- vylítla
((směje se)) jo, úplně vyskočila, ale on jak zahýbal, takže to
nebylo tak jo, nejel tak moc rychle, vyskočila sem, teď sem se
polekala, kde to jenom su, tak sem příště říkala kdepak, to už musím
napřed si to musím prohlídnout pěšky <a potom můžu jet>.

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a měla ste ňáké svoje oblíbené kino mezi těmi, co ste menovala a
co se vám na něm líbilo?

MD: tak, v tom potom sem většinou chodila pozdějš do alfy ((Alfa)).

LČ: pozdějš je kdy, nebo...

MD: no tak jestli to bylo už jak sem, jak ee sem přijela z toho
Německa? [teď nevím, prostě. teď nevím tak, tak nevím].

LČ: [tak důležitější je před tou válkou ještě].

MD: prostě líbilo se mně...

LČ: před válkou jako.

MD: hm, líbilo se mně, líbilo se mně v alfě ((Alfa)), tam bylo hezký
kino, jo, to bylo takový prostorný hezký, no, no a pak ještě, eště
hm to Excelsior, to bylo takový menší kino, ale taky to taky tam to
bylo, takový slušný.

LČ: takže, vás zajímalo to prostředí, jak to tam vypadá nebo...

MD: no tak to, tak, zajímalo, no prostě, to víte že když přídete
někam a em nelíbí se vám to, tak už tam víckrát nejdete.

LČ: a co se vám, líbilo se vám to, jak je to tam jako interiérově
vybavené?

MD: tak, celkově, celkově že to tam bylo hezký a takový hezký
prostředí.

LČ: a nějaké kino, které em se vám nelíbilo, do kterého byste třeba
nikdy nešla? ( )

MD: ((směje se)) no ale, no tak to třeba tam na to Starý Brno, tam
sme chodili, no to bylo takový, no tak bylo to pro děcka třeba, že,
takže tam bylo těch děcek fůra, že, no tak tos tomu sme říkali, že
to je blechárna, že. ((směje se)) to bylo takový, nó, tak jako děcka
sme si toho, jakó, moc neprohlíželi nebo tak, že. no ale pak když už
člověk byl jako starší, tak už se díval, jestli, nó jak je to tady
vypadá hezky, je to tady, em no tady by se dalo. ((směje se))

LČ: a takže nějaké neoblíbené ste neměla.

MD: né, né. já už sem potom, potom jak sem se vdala, že, tak sem ani
neměla čas. pak sem šla dělat, že, tak to sem neměla čas nějak to.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

LČ: [a povídali ste si o filmu]

MD: [víte, já vám to řeknu, my sme] chodili, to sem si vzpomněla, my
sme ještě chodili na výstavišti, jak teď je, myslím, bylo divadlo,
ještě my děti už tam chodily a bylo tam divadlo. a jak bylo to
divadlo, tak tam bejvalo to bylo kino tam. tak my sme většinou, když
už sem byla jako když sem se učila, už sem byla starší, tak sme
vždycky šli odpoledně do kina, na to výstaviště a potom tam bylo,
hráli. tak sme šli prostě do na zábavu, jó, si sednout. no ale já
sem teda musela v deset hodin být doma, že, tak to se <vždycky
v deset> vo půl deváté honem už to tak nó, <abych byla doma. abych
jako otec by mě příště nepustil, že.

LČ: a když ste šli z toho kina, povídali ste si o filmu, kerej ste
viděli nebo?

MD: ale jo, to se, to jistě že, to probíralo, co se, co se komu
líbilo a co se nelíbilo, že.

LČ: a jak byly ty hovory zaměřené? na herce nebo...

MD: no to většinou, většinou jo. kdo tam hrál většinou, kdo tam hrál
a jak vůbec, jaký to mělo děj, že, mělo.

LČ: a když ste a s rodiči ste se třeba o filmu bavili? povídali ste
si spolu?

MD: ale né, to né, protože naši na to neměli, neměli prostě ani čas.
matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

LČ: a ještě se teda vrátíme k tomu, jak ste si vybírala ten
konkrétní film, na který ste šla do kina, jestli bylo důležitější
třeba to kino, nebo ten samotný film.

MD: já si myslím ten samotný film.

LČ: ale vlastně když ste, když ste chodila jako děti, tak to ste
říkala...

MD: no tak to byly, to byly většinou, to bylo většinou, říkám pro
děti takový ty, tý, takže to sme šli, to sme šli prostě, že sme šli
do [kina].

LČ: [ale potom] ste si vybírala...

MD: a pak už ee pak sme se koukali, co tam, có, hrají.

LČ: a kde ste získávali ty informace, ee [vo tom]

MD: [a tak to někdo], to já vím, to někdo prostě někde třeba ee,
třeba byly plakáty, že, taky. byly plakáty, na kteréch bylo ee kina
co hrají, že.

LČ: a tak em a třeba noviny nebo časopisy, to ste nev- nem-

MD: a tak to sem to sem ještě, to snad ne, neměla. neměla ani peníze
a čas. ((směje se))

LČ: takže většinou se šlo s přáteli, nebo ty plakáty, které byly.

MD: [no, většinou to, většinou to].

LČ: [kde bývaly ty plákáty, kde byly]

MD: protože to bývalo vylepený, byly vylepený plakáty a v kina jaký,
který kina prostě co hrály a tak.

LČ: takže tam ste si na to ( )

MD: tam většinou, většinou někdo zjistil, aha tam hraje to mohli
bysme tam jít a třeba sme se aj potkali, někerou ještě druhý, my sme
šli třeba tři a potkali sme je, a kam dete. no deme do kina tam, jo
hrají, je je to hezký, hrají. sebrali se a šli sme, třeba sme
dostali první řadu, za korunu dvacet, první řadu ((směje se)), jo
ale hlavně že sme prostě byli v kině a že sme že se nám tam to
líbilo.

LČ: a a věděla ste třeba, jak se mění ty programy, aby ste věděla,
kdy se máte na ty plakáty...

MD: a no tak to mě ani tak, to nevím, že by mě to zajímalo. ((směje
se)) to ne.

LČ: a bylo pro vás při tom výběru filmu důležité, kdo v něm hrál a
měla ste své oblíbené herce nebo herečky, na které ste chodila třeba
schválně?

MD: ale no tak, to asi si jéžiš asi nepamatuju tenkrát. ale tak nó,
někdo, někoho myslím jo. někoho jo, ale teď už si nepamatuju koho.
ale pak sem měla ráda, pozdějš sem měla ráda Pešek ((Ladislav
Pešek)) když hrál, jo, když hrál, nebo aj mand- Adina Mandlová, když
hrála a všechny ty herečky tak, to bévalo vždycky hezkej film.

LČ: a chodila byste třeba na to opakovaně, když se vám to líbilo?

MD: nó, tak to, tó asi tak jednou třeba, ale víckrát ne. to nésu jak
můj syn. ten rači, ten na to maj fejr lejdy ((My Fair Lady)), ten
byl myslím aspoň desetkrát. ((směje se))

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?

MD: no tak to bývalo černobílý. to nebylo nějak to.

LČ: a potom, jestli němý nebo zvukový, jak se to změnilo.

MD: no ze začátku byly němý a pak už byl zvukový.

LČ: a potom ste si teda vybírala raději ty zvukové, nebo...

MD: no určitě, určitě.

LČ: a mělo pro vás roli i to, v jaké zemi ten daný film vznikl,
jakého původu byl?

MD: tak to já si myslím, že to ani tak to, že to nás ani tak
nezajímalo, nějak to.

LČ: jestli byl český nebo německý nebo to...

MD: no tak to většinou bývaly, no bývaly s titulkama, že, to bývalo
s titulkama, no. tak, já nevím, nám to to nevim, to nevim, jestli
nám to vadilo nebo ((směje se))

LČ: a třeba za protektorátu, jestli se to nějak změnilo?

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

LČ: tak k tomu se možná ještě pak dostaneme, ale když ste teda,
byste měla říct, co dělalo film dobrým filmem. které filmy ste tak
měla ráda, třeba em, může to být třeba žánr, nebo podle toho, jak
ste, jak byste si řekla, že to byl dobrý film.

MD: jako, jako že byl dobrej film? že to byl dobré film?

LČ: podle čeho ste to hodnotila.

MD: podle čeho? no tak když mě to zajímalo, ne? když sem to, když mě
nezajímal, tak bych neřekla vo něm, že byl dobrej. no, já si myslím,
když tam hráli dobrý herci a mělo to nějakej děj, že, a tak člověk,
tak, to bylo zajímavý tak, musel to mět prostě vo něčem. nějakej
děj, že, keré člověka jako, zaujal tak si myslím, že tím to...

LČ: a kerej film by vás třeba zaujal? jako třeba žánrově nebo
romantický nebo veselohra nebo drama.

LČ: no když byla veselo- když bylo drama, tak tó, co sme dřív měli
tak jako, jako kdybych se bála, víte to mě tak jako rozrušovalo.
když to byla taková veselohra nějaká, jak třeba když Pešek
((Ladislav Pešek)) hrál třeba když ze študákovy duše ((Cesta do
hlubin študákovy duše)) a takový ty, jo, tak prostě tak to, se
člověk zasmál, zasmál, že, a to už, to už aspoň, se mi aspoň líbilo
lepší.

LČ: a šla ste tedy na nějaký film vícekrát? sme říkaly že...

MD: a tak jednou dvakrát to ještě, ale...

LČ: a nevíte ani na který?

MD: ale to nevím, to nevím, to...

LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda a jestli ste jim dávala
přednost před kinem.

MD: ((směje se)) tak jaké druhy zábavy, nó, tak eště než sem teda,
než sem, tady byli třeba Němci, tak sem vám říkala, my sme šli do
kina a potom sme z kina sebrali a šli sme, že to bylo v jednom, že
na tom výstavišti, tak sme šli tam na ten čaj o páté, tak sme tam
prostě do tech devíti nebo tak byli a...

LČ: a třeba em divadlo, nebo rozhlas...

MD: divadlo, divadlo taky, a ee, divadlo a v Rozmarýnu, jestli víte,
tam bývaly, tam bývaly každé měsíc nějaký, buďto nějaký artisti,
nebo prostě nějaké takový program, jo a tak to bylo, to sem na to
chodívala, to jo. eště...

LČ: a kdybyste si třeba měla vybrat mezi tímto a ee kinem, tak
jestli, co byste preferovala, tenkrát.

MD: tak ee tenkrát? tak ee já nevím, tak to bylo zajímavý v kině to
bylo zajímavý, když bylo něco hezkýho a á v, v takové ten, taky,
tak.

LČ: takže podle programu nebo...

MD: podle toho, co by bylo, no, co by hráli nebo co by to. no já
nevím jinak.

LČ: a, a rozhlas třeba? to ste...

MD: rozhlas? jako myslíte tak to, rozhlas, no to sem měla až potom
pozdéš. naši, naši měli teda to ještě začlo, začlo, jo, rádio a
takový začly. tak to, to naši měli, když to začínalo, no ale tó, to
mě tak nějak moc ne. to jenom můj otec byl takovej, že když bylo
zakázaný já nevím Londýn nebo co, tak von to poslouchal, že jo.
((směje se)) to se <nesmělo>.

LČ: a když ste, říkala ste ale, že ste chodili na ty výlety třeba.

MD: no, my sme chodili, my sme byli myslím taková ee celá ee celá
rodina sportovní, protože naši měli dva stany, a my ještě jako děti,
že, tak jako strýc, otec, další strýc, kamarádi, další to, tak voni
se sebrali a do Bílovic šli, to byl takovej palouček, jo a tam
postavili stany, oni tam přespali a my s maminkou, s tetou prostě
sme tam přijely, tam se vařilo, byl kotlik, tam se vařilo, jo
((směje se)) a zase potom, a to já sem většinou když ee matka,
sestra byla menší, že, tak matka s tou sestrou, prostě jely vlakem
tak já ne, já sem musela s chlapama jít pěšky, já sem <ráda chodila>
ráda chodila a můj syn taky teď chodí strašně rád.

LČ: a když se vrátíme k těm kinům ještě, byly mezi nimi, mezi těmi
místními kiny ňáké rozdíly? jak byste je třeba to...

MD: no tak to bych řekla, že rozdíl někerý třeba na tom Starým Brně
to bylo malý kino. v tom Excelsior, to bylo takový malý kino, že? a
tady už ty další v Alfě ((Alfa)) a ten Kapitol a takový, to už byly
takový mohutnější, lepší, že, lepší, to je jasný

LČ: a jak vlastně se teda lišily ty sály a pokladny a foajé
((foyer)), v jakým to bylo tom rozměru většinou teda.

MD: no říkám, co teď ty, co byly Kapitol a takový ty, tak to už
bylo, takový to bylo reprezentační bych řekla, takový lepší, že. a
dřív to, copak dřív, dřív hlavně že bylo kino, no a hlavně že se tam
chodilo.

LČ: a ten přístup toho personálu nebo zaměstnanců, ten se lišil?

MD: ale tak to bych já, já bych řekla, že byli vždycky slušní.
nemůžu říct, víte, že by byli nějak totok. že by se nějak chovali
třeba k dětem. děcka, to víte taky tam někdy řádily trochu, že. ale
nemůžu říct, že by byli na ně nějaký hrubí nebo tak, to ne, to
nemužu říct.

LČ: a vzpomínáte si třeba ňákého konkrétního zaměstnance, na ňákého

MD: ne, né tak to né ((směje se)) dyť to už je strašně dávno.

LČ: a tyhlecty vlastnosti, které ste zmínila, jakože něco
reprezentativního, hrálo to roli, když ste si vybírala, kam pudete,

MD: ale ani tak, ani tak ne. no tak když tam, když hráli prostě něco
hezkého, něco hezkýho hráli, no tak šlo, na ale podle toho taky,
kolik bylo peněz, že. [vstupný] ((směje se))

LČ: [a tam že takže] se lišilo vstupné.

MD: no. ((směje se))

LČ: a jak hodně se to třeba lišilo

MD: prosím?

LČ: jak výrazně se to lišilo?

MD: (.) no tak já nevim, já ňák, já už si nevzpomínám, kolik potom
pozdéš bylo. my sme ještě chodívali ještě za korunu nebo tak padesát
nebo tak nějak, že, jako děcka, potom už to bylo víc, že. ale teď si
ani nevzpomínám kolik. to ani nevim.

LČ: ale mezi těmi kiny tedy byly rozdíly v ceně.

MD: no tak to, jako v ceně, ce- cenu?

LČ: nó, vstupného.

MD: vstupný? tak já si myslím, že na ty večernější, co byly, jo, to
muselo být určitě víc, jo. ale na ty dětský, tak to ne, to bévalo
stejný.

LČ: a kina mezi sebou byly rozdíl, kolik byste dala třeba v Kapitolu
((Kapitol)) a v tom Excelsioru? ((Excelsior)) kolik byste zaplatila
za vstupné?

MD: tak ee kolik jako? já si myslím, že v tom byly rozdíly, ale já
už si nepamatuju, kolik sme, kolik sme platili. já vím, že málo, že
nám matka vždycky dala korunu a <nějaký na to> a, a když sem potom
se učila tak, já sem se učila štyry roky a nedostávala sem nic,
žádnou žádnej plat, že. to se nedostávalo, potom pozdéš těm učňům už
dávali, jo, už dávali třeba třicet korun nebo padesát korun, že, ale
my sme nedostávaly vůbec nic. my sme tam prostě, aj, aj mistrová už
chtěla, abysme ji dělaly služku.

LČ: a z čeho se skládal program toho představení, co se třeba dělalo
o přestávce.

MD: tak, tak napřed byl, napřed byla nějaká ta, ty reklamy takový
že, nějaký ty a pak bylo kino, no a pak po přestávce mám dojem že,
že tam aj nabízeli nějaký, nějaký ty, něco tam nabízel.

LČ: občerstvení

MD: hm, něco tam nabízeli

LČ: a ty reklamy, ty byly jako filmový, anebo to byly jen okýnka,
diapozitivů.

MD: né, to byly takový nějaký prostě, reklamy potom, až už bylo to
pozdéš, v tom po třicátým roce nebo tak, po pětatřicátým? tak nějak,
tak to už byly takový víc, víc jako, ze světa, jo.

LČ: takže to byly týdeníky, ne? [týdeníky jako].

MD: [nó, to už byly] týdeníky, no. to už byly. předtím byly takový
jenom jako, jestli večer už dávali zase jako jiný, to možná taky, že
pro ty děcka, tak ty děcka to nezajímalo, že, takový, no.

LČ: a ty ee, ty týdeníky, měla ste je ráda, bavilo vás to sledovat,
tyhlecty ( )

MD: a tak jo, vono to bylo zajímavý, to bylo zajímavý.

LČ: tak, vlastně, em proč vlastně proč proč vás tyhle týdeníky teda
zajímaly, protože to bylo ze světa nebo...

MD: ee no tak že to bylo, to jo, že se člověk dozvěděl.

LČ: jako jinak ste k tomu se vlastně nedostala.

MD: tak jak myslíte, k tem zprávám takovém a těm? no tak ee jenom co
člověk slyšel, tak to to tak nějak mě to jako to...

LČ: takže ste to měla ráda v tom kině, [když ste to]

MD: [docela jo], docela to bylo zajímavý.

LČ a teďka taková jiná otázka, byla ste někdy přítomna při promítání
filmu v domácnosti, měl někdo z vás nebo kdokoliv z příbuzných
promítačku?

((rozhovor na deset sekund přerušen zvoněním telefonu))

LČ: em měli ste promítačku?

MD: ne, my sme měli, promítačku? počkejte, kdo měl promítačku (.)
myslím že, ne, to byl, to až sestra se vdala, tak švagr, měl
promítačku. protože vím že, že filmoval, když ee když měl promoci
kluk a to. a nás ještě když, když jako děti byly malý tak, třeba na
náměstí, když byly, tam, plno holubů a takový, tak to, ale jinak ne,
jinak sme doma neměli.

LČ: ani u někoho jiného ste se ne- nebyla koukat na filmy doma.

MD: ne, ne.

LČ: a teďka [vlastně]

MD: [dyť já] řikám, já říkám švagr, prot- pardon. né švagr, ((směje
se)) ale můj, můj, dyť můj dělal v tým

((rozhovor na jednu minutu přerušen telefonním hovorem))

MD: já sem si vzpomněla, že můj dělal, můj dělal v tým. oni dělali
právě promítačky, jo, a tak [měl doma]

LČ: [váš manžel]

MD: jo ((směje se)) tak měl doma jeden čas to a právě ty děti, děti
jak byly to tak je nás filmoval, já sem šla na procházku třeba, jo,
tak nás filmoval a [potom nám to]

LČ: [ale to bylo asi až po] válce ste říkala.

MD: no to bylo po válce to bylo, ale před válkou ne, před válkou
žádné.

LČ: teď se jenom ještě vrátíme k protektorátu.

MD: hm

LČ: chtěla sem se zeptat, jak na vás působily změny po tom roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy, hlavně v
tom vztahu ke kinu, jestli vás třeba zajímalo, že se, že ty otázky
jazykové em že byla němčina v titulcích na názvech, na plakátech,
reklamách.

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

MD: [nebyla], až po tom pětačtyřicátým teprve...

LČ: a to ste třeba šla do kina po osvobození, nějak jestli si
vzpomínáte, jak to jakou to mělo atmosféru,

MD: tak to nevím, protože to, když sem při- když sem jako přišla, ee
když sem já sem vod tam utekla, v tom dva- pětaštyřicátým, sem utik-
utekli, on tam on tam za mnou otec přijel ve štyryaštyrycátým a on
jak tam spal v té jako u chlapců, v té jako vzadu u nás, my sme

LČ: a to bylo přesně kde?

MD: prosim?

LČ: kde ste byla.

MD: já sem byla v Gerlicích.

LČ: hm

MD: jo? a my sme měly lágr jenom děvčata a tam až vzadu prostě byli
kluci že, no a a otec tam přijel a kde spat, no tak sem tam
poprosila jo, jedna jedna tam prostě chodila s nějakým, no a tak ho
vzali k sobě, tak řekli, že kdyby sme utíkali, ať ná- ať mě vezmou
sebou. no a v tom v únoru prostě, v pětaštyřicátým, no tak voni
najednou ten Milek, to byl takovej starší pán, co slíbil otcovi, že
mě vezme sebou když, něco, no tak navrhl, že bysme mohli utýct, že
už je to, že už válka <se končí> že už je to takový nahnutý. no a
tak sme tak sme prostě se sebrali a šli sme asi devadesát kilometrů
pěšky. protože voni všude tak chytali, tak sme nechtěli, aby nás
chytli a voni nás chytli v Liberci teda, jo. no a tak potom teda
když sem přijela přijela dom, no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

LČ: já vám teďka ukážu.

MD: takže sem vám toho moc neřekla ((směje se))

LČ: ale ne, tady je seznam filmů, jestli byste se na to podívala, a
jsou to filmy, které byly v těch českých kinech promítány už od roku
dvacet devět, takže to vám bylo tech osum a je to do roku
devatenácet čtyřicet pět a em mě by zajímalo, jestli byste si třeba
až se podíváte na ty filmy vzpomněla, jestli, na některé z nich a
jestli patřily třeba třeba k vašim oblíbeným.

MD: jó, zpívající ((Zpívající bloud)), to nevím, cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), to jo.

LČ: a vzpomínáte si, třeba byste na tom byla v kině přímo v té době?
nebo není to třeba náhodou vzpomínka

MD: já si myslím, že to ee pozďéš, bych řekla.

LČ: pozdějš si to na to vzpomínáte.

MD: spíš si myslím, že pozďéš, hm, To neznáte Hadimršku, to taky, to
tak to bylo pozďéš bych řekla.

LČ: né, to bylo v kinech v té době

MD: jo?

LČ: ale na tom ste teda nebyla v kině nebo nevíte.

MD: tak já to teda v to tady ty ty f- to znám tady všechny ty.

LČ: ale ale většinou asi spíš z pozdějš-

MD: já si myslím, že z pozďéš, právě. protože to (.) cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), To neznáte Hadimršku, Lelíček
v tom. ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no Pobočník Jeho
Výsosti, no, Zlatá Kateřina to nevim. Mata Hari,

LČ: to si vzpomínáte?

MD: no no

LČ: a byla ste na tom v kině?

MD: no, to mám dojem že jo.

LČ: a vzpomněla byste si třeba s kým? nebo [jestli to bylo s tou
partou]

MD: [to si myslím, že] to už sem chodila s chlapcem, tak to jedině s
nim.

LČ: takle, takže ste pak chodila s chlapcem.

MD: hm

LČ: takže to muselo být potom už jak ste byla v tomu učení nebo

MD: to muselo být před tou válkou. (.) Svět patří nám, no, Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tři děvčátka ((Tři
děvčátka pokračují)) to né. U pokladny stál, no, To byl český
muzikant, s tím ee, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou,
to všechno znám.

LČ: ale jako ste si jistá, že ste to [viděla v té době?]

MD: [( )] prosim?

LČ: jestli ste si jistá, že ste ty filmy viděla v té době. i ty
české třeba jak ste menovala toho českého muzikanta ((To byl český
muzikant)).

MD: to, no tak to si myslím, že jo, že to

LČ: a to ste chodila s tím přítelem na to?

(rozhovor na pět sekund přerušen)

LČ: a proč se vám ty filmy líbily, jestli se vám líbily.

MD: em no líbily se mně. ee to třeba že se člověk zasmál, přišel na
něco jiného, mohl se aspoň zasmát.

LČ: a co pro vás znamenalo něco ty filmy třeba ta Mata Hari, když už
ste ji zmínila.

MD: no to už bylo ta Mata Hari, to už bylo takový ee to bylo vona
byla špiónka nebo co, viďte, no, no tak to bylo zajímavý.

LČ: jako ten děj?

MD: hm

LČ: a herce třeba, jak ste zmiňovala...

MD: taky. tam hrál, to si nevzpomínám, kdo tam hrál, to si
nevzpomínám teda.

LČ: a em Mata Hari hrála Greta Garbo teda.

MD: Greta Garbo?

LČ: ano.

MD: hm no to vím teda, že hrávala, ta hrávala eště teda, počkejte,
kterej eště ten film Greta Garbo, jeminkote ještě ještě v nějakým
filmu, ještě v nějakým filmu, ale tady myslím není.

LČ: a toho českého muzikanta ((To byl český muzikant)), to vám můžu
ukázat tady obrázek. to ste viděla také v kině, na to si vzpomínáte.

MD: to byl, to, Korbelář ((Otomar Korbelář)) no. no to nevím, v
kterým roce, to říkáte, že dřív, že to hrávali dřív?

LČ: no, to bylo před válkou určitě.

MD: no tak to muselo být v tym než jako v tom třicet šest třicet pět
nebo tak nějak.

LČ: si myslíte, že ste to viděla.

MD: mhm

LČ: a ty Burianovy ((Vlasta Burian)) filmy? na ty ste chodila do
kina?

MD: no ty taky, ale to nevím, jestli to bylo dřív, to tak to si
nepamatuju, jestli to bylo, protože to všechno znám.

LČ: a ty zahraniční některé znáte, kromě tý Mata Hari?

MD: který to je ty zahraniční

LČ: nejsou všechny [většinou je tam jeden zahraniční] a jeden český.

MD: [tam eště, dyť eště sou to by]

LČ: třeba Moderní doba?

MD: tak ty ty šestý ee Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to to
bylo ještě bývaly německý, počkejte, kdo tam hrál sonja hernery
((Sonja Henie)) nebo jak se menovala ta krasobruslařka, že potom tam
hrával ten em jak von se menoval. taky von je, když já ty, když ty
ména, to už sem dávno zapomněla. (.) ale většinou tady většina to
(.) ty Tři děvčátka pokračují, to nevím, To byl český muzikant,
Město ztracených, to tedy to, to si nepamatuju (.) Opereta,
Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou, hm klupa
((neidentifikováno)) jak von se menoval. dobrodružství
((Dobrodružství barona Prášila)), jak von se menoval, ten německej
herec ee teď vo něm taky mně se zdá mluvili, nemužu si vzpomenout.
hanjc hans riman ((Heinz Rühmann)).

LČ: hans riman? ((Heinz Rühmann))

MD: hans riman. ((Heinz Rühmann))

LČ: a toho ste měla ráda?

MD: ten no ne, ten ten tam hrával, to byl to byl hezkej film taky.
nevím v čem to bylo, ale to si pamatuju že, to to ale před válkou
jak jo, předtim. ale jinak jinak...

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne. jako teď děcka chodí, jo, to až mý děti, ty chodily,
ty chodily tam na výstavu a tam chodily, jo.

LČ: takže žádnou další vzpomínku už byste neměla.

MD: no tak na to na ty ((směje se))

LČ: na to chození, na některá kina,

MD: ne, to řikám, ráda sem chodila na takový ty veselohry, to jo,
když bylo něco takového veselého, tak nebo s tým Burianem ((Vlasta
Burian)) třeba a nebo nebo ee nějaký takový ty slaďáky, že jo, jak
se říkalo, no tak to sme rádi tak chodili, ale to už bylo potom, to
už, skoro jako válka, to už tak nepamatuju.

LČ: dobře tak já vám děkuju.

MD: no nemáte zač, moc sem vám toho neřekla ((směje se))

konec rozhovoru

1