Citát

ES: viděla sem ten rozdíl projevu mezi českým filmem a německým
filmem.

LS: a jaký byl podle vás rozdíl?

ES: no tak český film mně byl rozhodně bližší.

LS: hm.

ES: bližší.

ES: tak to víte, že sme navštěvovali víc český film.

LS: jo? a proč ste navštěvovali víc český film?

ES: protože ee citově sme jako k tomu byli mm blíže.

ES: já bych chtěla jenom říct, že sme byli vděční za každý český
film, který byl za toho protektorátu promítaný.

LS. hm.

ES. protože pro nás, jak sem už jednou z-zmínila, byl nej-
nejbližší. (..) protože každý národ má určitý prostě způsob jednání,
jiný způsob humoru.

LS: určitě, no.

ES: takže český film nám byl nejbližší. (...)

JV: a proč teda ty české víc než ty německé ste měli radši?

ZP: z národnostních důvodů sme preferovali němec- český filmy.

To byl český muzikant, kdy to bylo? čtyrycet. em to byly
filmy, na který sme chodili a který sme oceňovali hlavně proto, že
em to jaksi povzbuzovalo národní vědomí.

JV: ehm.

ZP: že to byl takovej teda to je vo Kmochovi ((František Kmoch))
myslim, že, ten českej mu- ((To byl český muzikant))

JV: ano...

ZP: že?

JV: ano, ano.

ZP: to je vo Kmochovi ((František Kmoch)), čili tam ukazoval, jak je
to to národní sebevědomí zvyšoval, čili to byly filmy, který
povzbuzovaly em em národní uvědomění.

ZP: myslim že to bylo německý. že to bylo německý.

JV: a třeba Židé tam taky mohli jít?

ZP: ne, ne, kdepak, ne. Židi měli vůbec zakázaný veškerý kulturní
požitky, ty nesměli ani do kina do divadla, nikam. ani tramvají
nesměli jezdit, museli stát jenom na jak se to řekne platforma na no
prostě tam jak sou sedadla tak mohli stát jenom venku, venku,
nesměli ani dovnitř do té tramvaje, nesměli.

JV: takže myslíte, že neměli nějaké kino aspoň jedno, kam mohli
chodit?

ZP: po, ne. po okupaci rozhodně ne, ale za první republiky byly
židovský kina, kam chodili Židi. mám dojem, že to Excelsior, zrovna,
co sem o něm mluvil, že to bylo takový židovský kino.

ES: ovšem, člověk potom byl ovlivněn tím, že ta herečka prostě začla
jako v těch německých filmech. no a člověk cítil tak jako. to víte,
my sme byli jinak vychovávaní k tomu vlastenectví, takže když ona
začla hrát v německých filmech, nebo začala mít poměr s němec-
s Němcem, takže člověk jako už tu (.) sympatii ztratí.

LS: ta popularita klesla.

ES: ano.

LS: tady se vás zeptám, jak na vás zapůsobily ty změny po roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. konkrétně
v těch kinech, že jo? protože i v těch kinech byly nějaké změny.

ES: ano.

LS: jak to na vás působilo celkově?

ES: no (...) člověk k tomu měl strašnej odpor.

LS: hm.

ES: ke všemu, co Němci prostě zavedli, tak byl, byl. i když sme to
nemohli dat nějak zjevně najevo, ale ee ta výchova už v té základní,
základní škole nám dala tolik, že sme ten protektorát velice těžko
nesli.

LS: hm, hm.

ES: ale zase byly ty filmy.

LS: hm.

ES: tak člověk musel na ten německej jít, že, když-

LS: teď myslím třeba i vlastně v tom kině, mhm, tam byly otázky
jazyka, že jo? ee, třeba povinná němčina v těch titulcích musela
být.

ES: tak nakonec, víte, (..) já, protože můj tatínek byl živnostník.

LS: mhm.

ES: a jak sem vám na začátku řekla, že to byla německá čtvrt, že tam
bylo většinou jako obyvatelstvo německé (.), hlavně židovské. a to
židovské nepromluvilo česky. takže já sem uměla německy. mě totiž
dali třebas o prázdninách do Svitav, do kláštera k sestřičkám, kde
žádná sestřička neuměla slovo česky. takže- já sem ovládala němčinu.
takže mě, já sem nemusela číst titulky, já sem rozuměla.

JV: ehm em a takže nevíte tak asi do kdy ste chodil pravidelně.

ZP: do toho pětaštyrycátýho roku. od pětaštyrycátýho roku už se to
em ta společnost se rozrůz- už zase byly jiný zájmy, jo, vim, že
teda třeba na škole, ale to bylo na všech gymnáziích, na všech
středních školách se zakládaly takový spolky studentů,

a
už sou teda do kina už pak to nebylo tak často, ale chodili sme dál
do biografu, snad jednou až dvakrát za štrnáct dní.

JV: ehm, dobře.

ZP: po válce.

JV: po válce.

ZP: to sme byli dost nadržení, protože z té první republiky sme
znali americký a západní em filmy, co tady, pak během války se jenom
promítaly německý a naše filmy, žádný si nevzpomínám, že by tady byl
nějakej jinej film kromě těhletěch dvou ani no francouzský vůbec ne,
jak říkám, jenom německý a naše filmy byly. tak sme byli dost tak
nadržený, přišly, po té válce, přišly americký filmy em takový ty
filmy, kerý propagovaly teda účast ve válce Američanů, že, to bylo
těch sedum salivenů ((Pět Sullivanů)) co sem vzpomínal, který je tam
napsaný, Bílé útesy doverské a já nevím takový prostě em filmy,
který propagovaly prostě aby lidi šli do války nebo aby byli šli do
armády.

JV: ehm, a jak to na vás působilo ten film, těch sedum salivenů
((Pět Sullivanů))?

ZP: ohromně.

JV: ono to bylo teda pět salivenů ((Pět Sullivanů)), se to menovalo.

ZP: pět?

JV: pět, ano.

ZP: vidíte, já sem myslel, že sedum. pět salivenů ((Pět Sullivanů)).
to byl to velmi jaksi em em takovej em silnej film, kde tam matka
ztratí všech těch pět salivenů ((Sullivan)), nakonec i bylo vidět,
jak všichni vodcházejí jako do nebe. tak pět salivenů ((Pět
Sullivanů)), promiňte, <já sem myslel že sedum>.

JV: oni myslim že i měli sestru, právě a tak...

ZP: to už si nevzpomínám, přesně na ten děj si už nevzpomínám.