Citát

LS: jo, jo. a vlastně chodili ste s každým tady z těch příbuzných do
jiného kina?

ES: ano. to už oni zaopatřili lístky zase podle toho, o co oni měli
zájem. a mě si s sebou vzali jako přívažek.

LS: potom vlastně, když vám bylo deset a víc, tak to fungovalo taky
stejně tak?

ES: ano.

LS: které se týkají kina do roku devatenáct set čtyřicet pět. první
okruh těch otázek se týká vaší dětské zkušenosti divačky. to znamená
od do zhruba deseti let, (.) když ste ukončila ňákou tu obecnou
školu. takže ta první otázka je, jestli si vzpomínáte na svou první
návštěvu kina.

ES: to bylo na Stadioně ((Stadion)).

LS: hm.

ES: z Kounicově sme šli v první třídě. a byl to film o Ja- o
Kozinovi ((Psohlavci)).

LS: o Kozinovi to byl film.

ES: o Kozinovi. a tím pádem jak se tam objevil ten duch, tak já sem
okamžitě vyskočila, chtěla sem si sednout, jenomže sedadlo sklaplo a
já si sedla na zem. ((smích)) takže to byl-

LS: a to byl český film?

ES: to byl český film.

LS: hm.

ES: to byl můj první zážitek tedy velký.

LS: a rok ste říkala?

ES: musel to být v roce devatenáct set třicet čtyři.

LS: devatenáct set třicet čtyři. a s kým ste tam byla?

ES: ze školou.

LS: se školou ste tam byla.

LS: hm. dobře, a teď je tady otázka, jak často ste jako dítě, to
znamená do těch deseti let, do ukončení té obecné školy, chodila do
kina?

ES: protože sem měla (.) hodně příbuzenstva-

LS: hm.

ES: tak sem se vždycky s někým svezla. tak sem už říkala, že sem tak
jednou týdně chodila. protože tenkrát ty ceny byly velmi přijatelné
(.) aa (.) takže sem tak jednou týdně chodila s příbuznými.
s bratránkem, sem měla po o moře bratranců

LS: hm.

ES: a s tetičkama do kina Excelsior, to bylo na Šilingrově náměstí.
potom sme chodili do Moderny ((Moderna)), ta to bylo na
Dominikánském náměstí.

LS: hm.

ES: a proti nádraží bylo kino Čas, tam ste mohl

LS: hm

ES: přijít a odejít, když ste chtěl. (..) totéž kino bylo na Náměstí
Svobody. dneska je tam řeznictví. tak mezitím řeznictvím a tím
rohem.

LS: hm, hm.

ES: tak tam bylo taky takové kino. (..)

LS: hm. takže můžeme další otázku. zmiňovala ste taky vlastně, že ta
vaše první návštěva byla se školou v tom kině.

ES: ano.

LS: a když byste měla říct vlastně totéž, ale jaký byl postoj školy
k filmu nebo ke kinu obecně?

ES: tak oni vybírali kina, která- teda filmy, které měly určitou
souvislost s výukou.

LS: hm.

ES: takže, jak sem říkala, to bylo něco z dějepisu o tom Lomikarovi
((Psohlavci)). a potom si pamatuju, že to byl nějaký film (..)
z ruské přírody. že to byl ee film, ve kterém ee sme navštívili
takovou ruskou opuštěnou vesnici. jestli to byly chatrče. prostě tam
byla nějaká choroba, která ee to obyvatelstvo vymítila, takže ee,

LS: hm.

ES: na malého diváka bylo velice ee takové (...) smutné,

LS: depresivní

ES: depresivní pohled na ty mrtvoly. no to byly už kostry, to nebyly
mrtvoly.

LS: mhm

ES: takže to byl druhý takový zážitek z té školy.

LS: a jak často ste chodili s tou školou do toho kina na
představení?

ES: tak na té Kounicové sme chodili často.

LR: [mhm, to sem], to sem slyšela. a teď už opravdu teda k tomu
kinu. jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina?

EF: první moje návštěva kina mně byly čtyři roky, protože to sme
bydleli eště, bydleli ještě na venkově. a ( ) já sem se
narodila původně v Kounicích ((Dolní Kounice)). to bylo malé
městečko, že, a to byly ty pojízdné kina. no a moji rodiče, protože
na to kino chtěli jít, že, to byl zázrak, když něco takového přišlo
za první republiky. no tak mě vzali na záda holt a já šla s nima,
takže... a byly to němé filmy tehdy, že. tak já si akorát pamatuju,
maminka mně potom řikala, první ten film se menoval Sklenice vody. a
to vím, že takovej hézkej s fouskama, že podal takové hezké ženě
sklenici vody, ale o co šlo, to teda sem nevěděla, ale tu Sklenici
vody, ta se mně zafixovala nějak do paměti. tak to byl můj první
film.

LR: dobře a vzpomínáte si teda na to cestovní kino, aspoň třeba na
ty návštěvy, co (vlastně) probíhalo?

EF: no, cestovní kino, to přijelo do městečka a tam si prostě
udělali ten ( ), že mhm všelijak no a mhm byli sme tam pod
stanem, někdy i bez stanu, že ale voni pak měli i stan později,
protože abysme nezmokli, kdyby pršelo, že. no. tak se tam všechno
vybalilo, židle tam byly poskládaný, my děcka někdy sme seděli na
pytlech na zemi, ((směje se)) (vite,) zvrácený úplně hlavy, tam nás
rodiče dali, ale mhm to nás brali s sebou, protože neměli nás kam
dát, že, a chtěli to vidět, no mhm takovej zázrak velikej, že. no a
(bylo) to němý, jo, bylo to takový poskakování všelijaký. no ale
bylo to kino.

LR: mhm.

EF: tak to asi tak. to je taková vzpomínka.

LR: a jaký byl názor rodičů na film a na kino?

EF: no tak ti byli rádi, že taky někam vyšli, protože práce od
nevidim do nevidim. jak to bývalo na venkově, že, a takže pro ně to
bylo zážitek, když se do toho kina, oni nechodili pravidelně nebo
něco, to byla náhoda, když se dostali, když práce to dovolovala, že.
takže tak asi.

LR: a vás podporovali nebo odrazovali od chození do kina?

EF: né, mě podporovali, co se týče, mě podporovali. teda ale jó,
jaksi bez námitek jakýchkoli, ne, když to jenom trochu šlo, tak
řikám tatínek mě vzal na záda a a prostě ((směje se)) nějak sme tu
cestu <absolvovali> ((směje se)).

LR: byl pro vás v tomto věku, v tomto dětském věku, film důležitý?

EF: (.) no tak důležitý em em řekla bych, (.) em takový zvláštní a
vzácný. tak bych to řekla. pro nás venkovany tehdy. [vzácný a
zvláštní].

LR: [mhm] a, mhm a promítalo se v tom vašem chování? třeba jesi ste
si s kamarádkami, [kamarády hráli]? ( ).

EF: [no, no jé] dělali sme filmový hvězdy, dávali sme na sebe nějaký
šály a (.) to zlobí, (.) [šály].

LR: [nepomůže vám voda] nebo?

EF: em to, (.) nepo- to nepomůže. a já sem si vzala ty kapky a mě to
zlobí (..) vzali sme si nějaký ty šály a nějaký prostě sme se módili
všelijak, jo, a dělali sme, že máme kožešiny a já nevím co, no. a
byli sme filmový hvězdy. tak asi, no.

LR: a v tomto období ste teda ste tedy chodila do školy s tim panem
učitelem nebo resp- s tou třídou a s rodiči...

EF: ano.

LR: a ještě s někým jiným?

EF: ne.

LR: ne.

EF: ne.

LR: ee a jak často ste jako dítě do svých těch deseti let v té době,
kdy ste chodila do té občanky ee chodila do kina? jak často?

EF: no, to jedině, to sem já jako soukromě nechodila, jedině když
škola prostě něco takovou ňákou pohádku za odměnu, že sme byli třeba
hodní, jo, tak prostě nás vyvedla do toho kina, to byla ňáká snad
pohádka, ale to mně nějak neutkvělo ani v paměti, páč toho bylo tak
málinko, že to to ani... už taky to, že sme se do těch Kounic
((Dolní Kounice)) museli jít, tam potom bylo kino ((kino Sokol)),
normální, tam udělali z bývalé hospody jako nějaký sál takový malý a
dali tam ty židle, takže pak už tam bylo kino, že, a em tak to bylo,
že sme bydleli v těch Bránicích ((Německé Bránice – dnes Nové
Bránice)), vono to bylo přes půl hodiny ee cesty pěšky, tak pro nás
děcka, jo, mhm taky nás uhlídat, jak se říká, dřív uhlídáte pytel
blech ((směje se)), jak nás děcka, takže mhm to si ani nevzpomínám
mhm na čem sme byli, to ani si nevzpomínám.

LR: mhm.

EF: to bylo tak vopravdu málinko.

LR: dobře. a takže vy ste chodila, jak ste řekla za odměnu jako od
školy do kina, že vás ( ).

EF: no ano, no to sme byli moc všichni, ne já, ale všichni, sme byli
moc hodní, když nás tam prostě jako mhm ten pan učitel zavedl, že, a
škola za nás zaplatila, protože to byly vstupné korunu, že, no tak
za nás zaplatili tu korunu a ještě byla sleva na padesát haléřů,
takže ee jako to škola nám to takhle, ale to bylo velice málo.

LR: takže v tom případě ten názor učitelů školy na kino byl kladný?
nebo?

EF: no byl. dá se říct byl. ale ee prostě poměry, které tehdy byly
vůbec na tom venkově a všechno jim neumožňovaly, aby ee prostě to
bylo častějš. určitě by nás tam zavedli častějš, protože zas
přednáška třeba o přírodě nebo já nevim o čemkoliv, vždycky když je
ještě doplněná, že o- obrazově, no tak není nic ideálnějšího, že.
určitě by to byli udělali, ale mhm ee prostě mhm tak nějak to nešlo,
no.

LČ: a teďka se podiváme teda na to dětství úplně, když ste jestli si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina.

AU: to si nevzpomínám.

LČ: anebo jaké jsou vůbec ty nejstarší vzpomínky na kino.

AU: no nejstarší vzpomínky na kino to byly kina em na Rokycanové, to se menovalo myslím Slávia ((Kino Slávia Židenice)). voni tomu říkali blechárna, protože tam chodili, nechci říct, ty přičmoudlíci, že, ale, anebo v Černovicích ((pravděpodobně Slovan)), ale to už si dneska nevzpomenu jak to kino se menovalo. prostě co byly ty kina nejbíž. já sem nemohl do drahého kina, že. takže za korunu, za dvě koruny nejvejš. to sme chodili někdy aj dokonce do první řady, tam se nám smáli, to sme museli polosedět a pololežet v tom sedadle, páč to sme blízko plachty, ne, ale, no jako děcka nám to bylo jedno, hlavně když sme to viděli.

LČ: a

AU: a jestli chcete ty filmy nějaký, jak ména nebo,

LČ: tak k tomu se asi dostaneme,

AU: jo.

LČ: a jak často v té době ste chodil jako dítě takhle kolem těch deseti let třeba.

AU: jak často?

LČ: hm

AU: no bylo to málo, řekněme jednou za měsíc, to už bych lhal, kdybych vám řekl přesně, protože už si, já už si moc věci nepamatuju. protože kolem toho se nemluví už, na to se nikdo neptá, tak se vám, tak vám to z té hlavy jako vyprchá.

LČ: a s kým ste v té době chodil.

AU: no, většinou sám. anebo jestli s kamarády, ale kam- kamarády sem měl, a to sme chodili, my sme chodili víc na na trampy jak se říkalo. do lesa na Říčky a tam, ty jeskyně sme tam prolízali a takový. to byl náš život vlastně, sem se tam bydlel jeden taky takovej, menoval se Štach, a tak von se snažil jako dělat vedoucího prostě v té partě kluků, ne, a tak poďte poďte do lesa. chodili sme na Macochu, na Říčky, prostě na Býčí skálu a takový. my sme byli, co se, co bylo volno tak hodně v lese. tam nás to táhlo.

LČ: a do toho kina ste teda chodil sám rači.

AU: no do toho kina em

LČ: ani se sourozenci teda nebo s...

AU: ne, no, ten mladší sourozenec ne, poslední co byl, ten už neměl jako vo ty kina, nebo vo tu společnost moju tak zájem. ale ten druhé, to někdy sme šli spolu ale už si to nepamatuju tak.

LČ: a chodili ste teda hlavně do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)),

AU: no to byly tak to bylo ano. ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)), a nebo potom tam bylo modernější kino, tam bylo dokonce ta podlaha šikmá taková, aby viděli aj z toho zadu, že, to bylo kino Hvězda. a to bylo potom za války vybombardovaný. tam padla, to dostalo přímej zásah bomby. no a nebo do těch Černovic ((pravděpodobně Slovan)). to byla ta kina bych řekl dosažitelný pro nás, pro děcka.

LČ: takže ste tam vlastně chodili, protože to bylo blízko.

AU: blízko. a tam do města, jako do skaly ((Scala)), nebo tak tam byly potom lístky dražší, tam ste nemohla za korunu.

LČ: hm

AU: tam byly myslím šest korun nejnižší lístky nebo tak.

LČ: em jaký byl názor rodičů na na film a na kina.

AU: no em jaký, no bych řekl normální, jim to bylo, oni se ani neptali poměrně, nebo nestarali se o to, prostě tehdy byly jinačí starosti, tehdy byly starosti abysme žili. aby aby se děcka mohly oblíknout, najest, že, to byla hlavní starost, no, a vo a vo a my děcka sme hodně lítaly po ulici, měly sme takovou volnost. takže třeba sem řekl já du do kina, nebo kdes byl, a byl sem v kině, a to. a co hráli, tak sme řekli třeba nějakej ten (Tom Mix) Můj přítel král ((neidentifikováno)), nebo něco, samý takový ty divočiny. nebo čapájev ((Čapaje)), to sme si mysleli bůh ví co je to za film, <že tam ležel za kulometem a chladil, chladil (chlazenit).> no jako děcka, to víte, sme mysleli bůh ví co to je.

LČ: a peníze ste dostával od rodičů na to?

AU: peníze nikdy vod rodičů myslím. ni- nepamatuju si ani jeden případ, že bych dostal vod rodičů peníze. voni neměli sami.

LČ: takže ste si ňák vydělával nebo?

AU: já sem si přivydělával, já už ani nevim. a já sem taky měl malý útraty, za co, že.

LČ: já sem myslela na to kino právě.

AU: jo na to kino? no to si pamatuju právě z toho když sem se učil, tak za tu korunu že sem dycky šel do kina, jo, ale takhle kde sem bral peníze, co sem si asi někde někde přivydělal. nebo já si pamatuju, když sme bydleli v té Nezamyslové, tak tam bydlela ňáká rodina, mám dojem, že se menovali Faltusovi. a ta paní byla hodná, ale už byla stará. a vona vždycky em jak mně říkala Ggustíku nebo jak, skočil bys mně tam nebo tam do obchodu nebo něco, a když ste jí prostě poslechli, vona mi dala ňáký ty halíře, že, třeba tu korunu, nebo já nevim jako, tenkrát. a tak sem získával prostě peníze.

LČ: jasně.

AU: že sem se snažil někomu něco udělat, a tak tak byly takový, no, já když dneska pošlete kluka, tak mu dáte bonbón nebo čokoládu nebo em

LČ: a třeba ve škole se o kině nebo o filmu ňák vyjadřovali?

AU: em ve škole ne, to si nepamatuju vůbec. akorát že sme byli em nabádaní, abysme se chovali slušně nebo tak, no ale to víte, jako kluci.

LČ: a byl pro vás v tom dětském věku film důležitý nějak jako zlvášť?

AU: no, důležitý, řekl bych důležitý bylo to, že sme se bavili. bylo to lepší jak když sme lítali po ulici. že, dělali nějaký lotroviny.

LČ: a to kino vás teda neinspirovalo v nějakým, k nějakému em

AU: ne,

LČ: zvláštnímu chování.

AU: v tom, já sem se v tom kině viděl takhle jako mimo svět tento, jo? ste se do toho filmu vžila, tak ste byla hrdinkou nebo hrdinem, že,

LČ: ale nepřenášel ste si to jako do života úplně, jenom v tom kině.

AU: no nemohl, protože tam se odehrávaly jiný věci, tam jezdil na koni toreador, nebo co všade, a abych si z toho vzal do toho.

LČ: takže byste na to hráli třeba.

AU: já sem si přišel, no to sme taky, taky si zkoušeli udělat laso, a točit s tím a házet, no, to jako kluci všecko napodobujete. ale nikdy sme nedělali takhle škodu. nebo sme zazvonili někdy na zvonky a schovali sme se, no, zazvonili sme na štyry, a teď sme měli radost z toho, že vyšlo víc lidí, nebo se hlásilo, no, bohužel, to je, nebo bohudík je to takový zábavy co dělaj dodneska všecko možný takový. ale dneska je ten svět daleko hrubší, tehdy nebylo tolik. nebo sme neměli pojem vo tom, že je tolik násilí to co je dneska. dneska je, dneska je strašné. člověkovi se nechce ani žít vám řeknu v této době a v této zemi.

LČ: a bavili ste se s kamarády o kině, nebo o filmech vzájemně?

AU: no to sme někdy spolu vykládali, třeba když tam byl ten Čapajev, že jo, to byl dneska vím, že to byl politickej film sovětskej. tehdy nám to bylo jedno jestli to byl americký, sovětský, to co se prostě, že tam jezdili na koních, tam se střílelo, to bylo něco. kdežto dneska když to vidím v televizi, tak to přepínám.