Citát

a v pondělí jsme mívali ve škole vaření a v poledne byla
hodina volno. a já jim ten film děvčatům vykládala. my sme měly,
mohly jít dom na tu hodinu třeba na oběd a my sme nešly, protože
děvčata řikaly, ne, ne, budeš nám vykládat, cos včera viděla. no a
já strášný, já sem to vždycky všecko, já sem to uměla vykládat, no.

LR: mhm.

EF: [tak asi].

LR: [takže] vy ste byla ve třídě vlastně známá, že chodíte do kina?
[třeba] [ostatní spolužačky nechodily tak často]?

EF: [jo, jo]. [ne, ne], ne, ne, ne. no protože do školy eh tam do
Řečkovic tam chodily děvčata, který byly třeba z Jehnic, z Ivanovic,
ty to měly daleko moc, že, a všechno, takže em nás, co sme tak mohly
chodit, bylo málo.

protože ee sem se zajímala o kulturu vždycky a a chtěla sem
mět taky ten rozhled trochu, no a tak když sem přišel nějakej <za
komunistů dobré film, tak sem utikala do kina,> no teď už ne ve
stáří,

LČ: tak to k tomu taky přijdeme určitě ee a jak často teda chodila
ste jenom v tu neděli nebo i ee častěji?

JH: jenom v neděli, protože ee tenkrát nebylo peněz, jo.

LČ: a měla ste jedno z nich třeba raději nebo jak jak ste to vnímala
[( )]?

JH: [no] radši sem chodila do Jasu ((Jas)), nevím, mně to bylo blíž
<totiž>

LČ: a řekla byste, že třeba ee ovlivňoval film nějakým způsobem to,
jak ste se jako děti třeba chovaly nebo jak ste si hrály [nebo o čem
ste si po-]...?

JH: [víte co ovlivňovalo]? do dospívání vás ovlivňovalo, že ste
snila vo krásným životě <já vám to řeknu, protože> když hrála třeba
Lída bárová ((Lída Baarová)) a hrála Mandlová ((Adina Mandlová)), to
bylo z krásný interiéry k- kde se to odehrávalo, no tak to děcko
sní, že tak jednou třeba se taky bude mít no (.) asi tak to přidává
takovýho optimismu do života jo? [a]

LČ: [takže] takovou fantazii vlastně.

JH: fantazii, jo, a takový přání jako, ale my sme užívali dětství
hodně jinak přírodu, [jo].

JH: no (.) bylo no, začli sme chodit do tanečních, tam si namluvíte
nějakýho kluka, jo, a chodíte do kina, protože v protektorátě
nesměly být zábavy, němečtí vojáci umílali umírali na frontě, takže
nesměli sme se bavit nijak, všechny zábavy zakázaný, takže bylo pro
nás jenom kino (.) jenom kino a taneční a ty taneční,

LČ: mhm a měla ste některá z těch kin třeba oblíbená? nebo lišil se
váš vlastně [postoj k těm kinům]?

JH: [nám to bylo jedno,] my sme šli na ki- my sme šli na film, nám
bylo jedno, co kerý kino, dívali sme se na program a podle programu
sme vybírali [kino].

LČ: [takže] pro vás byl nejdůležitější ten film, na který ste šla
[ani ne to kino]?

JH: [ten film]

LČ: do kterého ste šla?

JH: ne to ne (.) to ne.

LČ: takže ste si většinou četla a to kino bylo spíš vlastně dalším
rozptýlením, nebo co ste vlastně jinak se jak ste se jinak bavila?

JH: no tak ee já vám řikám ee kino kino už bylo víc tak jako jinak
se žilo, to se nedá vykládat dneska. dneska je všeho a pf se uplně
už za toho ee za těch komunistů bylo plno kin a plno filmů.
všelijakých, i když ruskejch třeba, ale sem tam sem pustili taky
nějaké dobré film hm tak já nevím, co bych vám ještě řekla.

já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.