Citát

LG: a bylo třeba běžné že se po skončení filmu ozýval potlesk?

JB: no to byly právě po té válce právě ty ty ruský filmy,

LG: mhm

JB: tak to kolikrát byl film, to všichni vstali a tleskali, to bylo
třeba čtvrt hodiny, no to vopravdu byly vynikající filmy, no potom
už se to jako e toto, už to začalo obracet proti, že se hrají samý
ruský filmy, ale to nebylo takový že by se jich hrálo moc, to dneska
to bych mohl říct no, že že se hrají samý americký filmy a to je
pravda teda, to je samé americké film a samé a samý hovadiny, no pro
mě teda, pro ty mladý lidi nevím, jak se jim líbí, ale pro mě no to
jsou hovadiny, no. třeba tomu nerozumim, no. (..)

LG: [a...]

JB: [a co sem] měl rád, tak řikám ty anglický filmy a zvlášť
francouzský, žán gabén ((Jean Gabin)) jo, po válce, jo, no to bylo
to bylo ohromný, to byly her- herci teda. (.) zase bych musel
vzpomínat na ty ména. ale ten žán gabén ((Jean Gabin)) byl teda
bezvadnej, no. no teď se mně strašně líbí třeba ten seriál ta
leskotová ((Julie Lescautová)), že, to to je opravdu tak zahraný
teda tak přirozeně, a teda ty anglický, to už je takový kolikrát
takový únavný, moc zašmodrchaný že, a ale herecky teda sou Angličani
výborný, jo, jak řikám podle mě že mají tu tu školu, jo,

LG: mhm

JB: vod toho šejkspíra ((William Shakespeare)) tam se hrálo divadlo
hodně v Anglii že, a Francouzi taky, no když třeba ten francouzské
film byl o tym mimovi že o tym teburo- deburo- ((Debureau)), jak se
to menovalo ((Děti ráje)) to, to byl taky fantastické film, na to se
chodilo no, no nevzpomenu si, no. (...)

JB: ten barevné film, no je to jako, ale kolikrát to nemá tu úroveň,
prtže aj ti herci no teďka nemají, jé no to vám musím říct,

LG: řekněte.

JB: dneska herci pro mě sou mizerní, ale jako dabéři sou bezvadní
teda, dabing když dělají, jo.

LG: mhm

JB: tak to se mně straně líbí, třeba tu leskotovou ((Julie
Lescautová)) jak namlouvá ta ta, no tak to je bezvadný všechno, ale
herecky, prže podivéte se, dřív bylo dřív bylo, hodně řemesel, jo,
byli ševci, byli já nevim kominíci, všechno možný, jo a ty herci se
pohybovali mezi těma lidima, a voni jako voni jako voni jako měli
vypozorovaný co jako ty lidi, ta jejich mimika a řeč, a to všechno
to oni uměli a to už dneska ani néni takový, jo no takoví lidi,
který by e který by byli no takoví, já nevim no jak bych to vyjádřil
se no. dneska je to všechno takový moderní, tak jako mně to
připadají ty filmy, tak jak no jak kdyby to vodřikávali, no, že se
to naučili nebo ta mimika to taky neni vono, protože ty naši starší
herci co byli no dyť to se nedá napodobit no, tak takový už nejsou
žé takové hégr ((Karel Höger))

LG: mhm

JB: jo anebo Smolík ((František Smolík)) anebo em, no zase bych
musel vzpomínat.

LG: já sem měla vždycky nejradši Ráže Vladimíra.

JB: no Ráž ((Vladimír Ráž)) to byl princ takové, že

LG: mhm

JB: hrál prince a takový

LG: a ještě Cupáka Eduarda sem měla strašně ráda.

JB: Cupák ((Eduard Cupák)) vo něm se řikalo že je jako e gáj <anebo
buzerant>

LG: no to vim

JB: jo?

LG: mhm

JB: to víte? (.)

JB: jo měli dobrý revuální filmy, to se potom projevovalo i po válce
když bylo en dé er ((NDR)), tak měli ty ajn kesel buntes ((Ein
Kessel Buntes)) a, no né proč se tomu smějete? to bylo dobrý. mně se
to líbilo.

LG: my sme totiž měli na střední škole e učitele zeměpisu, který si
z toho pořadu dělal v každé hodině srandu, on to měl nakoukané, a
vždycky nám předváděl ňáké scénky z tama, tak proto se směju, že sem
si na to vzpomněla.

JB: tak no to jako ty lidi to byla tá doba zase byla proti proti en
dé er ((NDR)) že anebo proti komunistům, anebo takhle no, tak si
dělali srandu z trabantů, já mám už druhýho trabanta a eště ho pořád
mám, a už je staré třiatřicet let. a jezdí furt ((smích))

LG: ((smích))

JB: kde by, který auto by vydrželo ee třiatřicet let jezdit, no.

LG: tak to netuším. (..) a e kromě těch veseloher jaké filmy ste měl
eště rád?

JB: no tak měl sem rád ty francouzský filmy s tem gabénem ((Jean
Gabin)) jo,

LG: mhm

JB: von hrál dycky no takový ňáký dělníky anebo takový. já kdybych
já sem se na to měl připravit a napsat si ty ty ména tech herců, já
doma si vzpomenu potom na všechno ale teďka momentálně ne.

LG: a co podle...

JB: Kráska a zvíře třeba bylo ten francouzské film, jo. (..)

anebo byly takový všelijaký pod Špilberkem, tam byl takové
obrovské dřevěné, no to taky nevíte, no to tam byl to bylo obrovský,
tam po válce vystupovali hodně ty Alexandrovci, jo

LG: jo?

JB: no tam, já sem na to strašně rád chodil, to bylo narvaný, to
bylo takový nadšení, no když voni přijeli a zpívali, jo, tak tam sem
na to chodíval, tam právě byly no všelijaký no takový ty cirkusy a
takové ty kolotoče a takový. a to bylo to bylo takový jako chodící
schody ste vyjela a teď ste šla a tam byl takovej čtverec tam fókal
vítr strašně, a dole stáli lidi a dívali se, a když tam na ty schody
vyšla nějaká ženská, tak to bylo jéžišmarja, prže vona musela to
vedlo a na ten čtverec kde fókal vítr, a to jí zvedlo sukni. tak to
bylo dycky ohromný nadšení. ((smích)) nejenom kino, ale bylo
takových věcí, do lázní sme chodili, no. se koupat.

em no nebo em zřejmě em ale to už bylo potom po až vlastně po
válce, jako filmy který, který velice ovlivnily můj život, to bylo až v
roce čtyrycet pět, to když mně bylo těch čtrnáct a byla už jaksi válka
pryč, a sem, právě do Studia ((Studio)), přišel film Zasněžená romance.

JV: hm

CN: to, to byl epochální film myslím pro celou generaci, tím muzikálním
teda fantastickým výkonem djůka elingtna ((Duke Ellington))

a potom teda těsně po
válce, když přišly nějaký anglický filmy, a to už mně bylo patnáct, to
už mně nebylo možná, a vás zajímá myslím jenom údobí do pětačtyřicátýho
roku, takže to pak ty ty robin hůd ((Robin Hood)) a, a myslím Kniha
džunglí, dva takový barevně naprosto teda do té doby nepředstavitelný
filmy, tak to bylo, to byla událost. ale to nezahrnuje už naši epochu.

JV: a ještě bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na své první návštěvy
kina po osvobození.

CN: ano, tak co si z toho vzpomínám, to byl právě ten, ten film em ta
em zamilovaná romance ((Zasněžená romance)) se to menovalo, teďka si
to, Zasněžená romance, jo.

JV: hm

CN: jo, ano, tak to jestli to byl ovšem úplně první film po osvobození,
to asi ne. asi ne, já myslím, že to dorazilo sem někdy až tak ňák ke
konci pětaštyrycátýho roku, možná v šestačtyřicátým. ale em jaksi ta
úžasně svobodná atmosféra toho džezovýho ((jazz)) prostředí, to bylo
něco zcela epochálního teda to sme, to nám otevřelo teda úplně jiný
rozměry, toho prožitku. a na to se dalo jít mnohokrát teda.

JV: hm takže to bylo myslíte kvůli té hudbě? nebo...

CN: právě kvůli tomu, že to byla hudba džezová ((jazz)), kde teda
nebyla ta ta úžasná spoutanost do toho řádu, a formy, ale kde to teda
naznačovalo, že to je úžasná improvizace a taková spontaneita,

JV: hm

CN: a zároveň taky nesentimentální taková radostnost i těch vztahů
lásky, a kolektivu, a tak, takže přineslo to něco teda z takovýho
ducha, toho nejlepšího, co sme v Americe teda mohli nalézt pro sebe.

JV: hm

CN: otevření velice svěžího vzduchu, okny proudícího najednou,

JV: hm

CN: do této ustrnulé země. ale tak to nevím přesně, to možná opravdu
bylo až v roce čtyrycet pět, čtyrycet šest.

JV: hm dobře a em dalo, dalo by se říct, že se nějak změnila atmosféra,
nebo že bylo pocítit v těch kinech, že už je po válce?

CN: no to jistě.

JV: a jak byste to popsal, jak se to projevovalo.

CN: no asi například to předznamenání toho večera tím týdeníkem bylo
něco úplně jinýho, do té doby ty týdeníky byly prostě taková povinná
látka, politická, a pak byla spontánně přijímaná, samozřejmě zase to
byla naivita, protože sme ještě nepostřehli, že už zase letíme do ňáké
jiné pasti, že, ale byla to všeobecná jednomyslnost, ještě dlouhou
dobu. jo, taková, vona ta atmosféra byla nejenom v kinech, ale i na
ulicích, každou chvíli šel nějakej průvod vodněkud se, se vybatolil
průvod a šel po Lidický ulici s praporem tam, a jinej zase šel naproti,
a tak, čili taková, taková jakási úžasně uvolněná radostná pohoda, a i
soudržnost, to v té době v tom pětačtyrycátým roce bylo všude, takže si
myslím, že to muselo být i tam, kde sme pak přišli do kina, a nebyl tam
ten týdeník, na kterej sme vždycky museli jít teda povinně, protože to
patřilo k vál- k vedení války, ale že tam byly naše vlastní, naše
informace československý, a světový.

JV: a třeba tleskalo se nějakým filmům?

CN: ne, to si nepamatuju.

a i ty kulturní příležitosti potom dokonce později i divadla už
byly em zavřený v Brně, takže ten film, to byla jediná neomezená a
poměrně velmi hustě nabízená příležitost, když se vezme ta síť těch
kin,

JV: hm

CN: a jejich látce.

to až potom, když sem byl
na tom gymnáziu, a vůbec když sem se začal trošku rozhlížet po Brně.

JV: hm

CN: mělo to i patrně větší stimul pro nás byla i ta okupace německá.

JV: hm

CN: že člověk jaksi začal víc vnímat, když něco bylo český, že. tak tam
tam asi potom, tam už si pár filmů pamatuju teda, že sem už vyhledal
sám nebo s kamarádama, nebo, nejspíš s takovou partičkou ňákou.