Citát

Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 20.1.2009

Rok narození: 1921

Bydliště do roku 1945: Kopečná (Brno – střed, Staré Brno)

Povolání: Po vyučení narátorka pracovala v žárovkárně na Kopečné, za
války byla v rajchu v Gerlicích. Po válce byla narátorka zaměstnaná
jako kadeřnice v Židenicích, po svatbě zůstala v domácnosti.
Povolání rodičů: otec řidič, matka dělnice v textilní továrně
Sourozenci: sestra nar. 1927

LČ: takže, dobrý den, my sme si už

MD: dobrý den.

LČ: sice povídaly, spolu, ale já bych na začátek vlastně nejdřív si
s váma ee ověřila osobní údaje, které jste mi říkala vlastně v tom,
v ten pátek, když jsme spolu mluvily poprvé.

MD: em jako...

LČ: takže jenom stačí říct, jak se jmenujete, abysme to měli
zaznamenané.

MD: em no, Marie D.

LČ: kdy jste se narodila, v [jakém roce].

MD: [celý?]. nebo v roce jenom?

LČ: stačí v roce.

MD: jo, tak tisíc devět set dvacet jedna.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět, [a jestli]
se to nějak změnilo.

MD: [do roku], nó, do roku devatenácet štyrycet pět, tak to sem eh
bydlela bydlela na Kopečné, narodila jsem se na Kopečné třicet
sedum. ((ulice Kopečná 37))

LČ: a bydlela jste tam [celou dobu].

MD: [a bydlela] jsem tam až teda, až po válce až sem se vdala, tak
teprve jsem bydlela...

LČ: takže do toho roku [čtyřicet dva] jste tam bydlela.

MD: [do toho jsem tam] pořád, aj do štyrycet pět až. ((smích))

LČ: a do jaké školy jste chodila?

MD: no, chodila sem na Mendlovo náměstí, do normálně do měšťanky. a
pak sem pak sem dělala, potom jsem dělala jako, učňovskej, jako
kadeřnice [učila jsem se].

LČ: [a to bylo] do jakého roku to učení.

MD: no, to učení? bylo do šestatřicet? panebože, teď sem ((směje
se)) <štyři roky>?

LČ: čtyři roky [po škole] ste chodila do

MD: [nó], jsem se teda učila kadeřnicí.

LČ: a, takže ste se, vy ste se vlastně do konce války nebo, jenom
učila a teprv potom jste byla v zaměstnání. [nebo ste už]...

MD: nó, tak potom sem se nedostala, nikam, pak sem šla dělat do
teho, do teho rajchu, jo? napřed byla sem tam tak při té em sem se
jako nedostala jako kadeřnice, ale pak sem byla v tym em žárovkárně,

LČ: hm

MD: jo, to bylo blízko nás, a tak chtěli, jestli bych tam nešla, tak
sem tam byla, a pak jsem jako byla nasazena do rajchu, tak sem jela
do toho Německa, no až potom až sem přijela z Německa, tak sem byla
jako kadeřnice v Židenicích, no a pak jsem se vdala a pak už sem
zůstala doma. pak už sem...

LČ: a ta ee tamta žárovkárna, to bylo kde přesně?

MD: to bylo, to bylo právě na Kopečnej ((ulice Kopečná)).

LČ: na Kopečné přímo hm.

MD: to bylo na Kopečné, a tak voni právě potřebovali tenkrát, a tó,
tak já sem tam šla.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době, v té době do roku
čtyřicet pět.

MD: co? jaké bylo?

LČ: povolání [vašich rodičů], zaměstnání.

MD: [povolání?]. no tak otec ee otec jezdil jakó ee u teho, u firmy
štajnbrechr ((Steinbrecher)), jo, jako ee autem rozváželi zboží, no
a matka dělala v textilce.

LČ: jo, dobře. a měla ste sourozence?

MD: nó, měla sem sestru.

LČ: a ta byla jak stará, kdy se narodila, v jakém roce.

MD: sestra?

LČ: ano sestra.

MD: ee tak já v jednadvacátým a sestra v sedmadvacátým.

LČ: hm a, takže vy ste, vy máte teda to učňovské vzdělání, ste
dosáhla před tou válkou. takle to bylo.

MD: jo, sestra, sestra dělala tu, obchodní akademii.

LČ: á em teďka ještě, jak dlouho ste vlastně pravidelně chodila do
kina, i kdyby to bylo potom, po té válce i jako později, kdy ste tak
zhruba přestala chodit pravidelně a, vlastně co, co vás k tomu
vedlo?

MD: no tak před jako před válkou?

LČ: ne, jak po vál-

MD: jako po válce?

LČ: kdy ste vůbec přestala chodit do kina, když ste tak jako, když
ste ( ).

MD: jo tak když sem přestala chodit, no ((směje se)) no tak v
šestaštyrycátým, em to sem ještě jako tak chodila, že, ale pak se mi
narodil první syn, jo, tak to už sem přestala chodit, protože to sem
neměla neměla jako čas, no. pak za dvacet měsíců sem měla druhýho

LČ: hm

MD: syna, že, no a tak potom už až už byli trochu větší, no tak sem
tam do toho kina sem šla. to sem si vždycky zavolala, zavolala, aby
mně schovali, aby mně schovali lístek, že

LČ: hm

MD: a dyštak sem [šla].

LČ: [a to ste] chodila do toho Míru ((Mír)) ste říkala.

MD: no, do toho právě na tu, na tu Hybešovu.

LČ: hm, dobře. á teďka se vlastně vrátíme úplně do toho největšího
dětství, tohlecto byl jen takový přehled, těch jako základních údajů
o vás.

MD: hm

LČ: a já bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svojí první
návštěvu kina. když ste byla v kině úplně poprvní, kolik vám bylo
a...

MD: ježišmarja, kolik mně mohlo být, no, my sme, my sme ee před tým
chodili tady na do divadla na kašpárka, jo, když ještě sme byli
jako, no a potom, tak bych řekla když sem chodila myslím, tak do té
do první do druhé třídy.

LČ: takže třeba v sedmi [nebo v] šesti.

MD: [tak nějak] tak třeba sedum osum roků, no to to...

LČ: a pamatujete si třeba, kde ste byla a jak, na čem? v jakém kině?

MD: jé, no to právě sme chodili na to Starý Brno, na ten ee na to
Mendlovo náměstí tam, jo, tam sme většinou chodili, tam.

LČ: a to ste chodila s rodiči nebo s [dětmi?].

MD: [né], to sme, to sme, to bylo třeba pro děti, jinak sme od-
odpoledně, né jako večer, jo, odpoledně a to bylo pro děti nějaké
toto, tak to sme se sestrou a vlastně sestra ještě né, vona ještě,
vona ještě né to, prostě tam. protože to byl dům ee já nevim, jestli
ste vo tom četla, zbourali ho myslím, je to tak dva roky, a byl to
takovej památní takovej dům na Kopečnej ((ulice Kopečná)), jo a tam,
tam bylo asi já nevim devadesát myslím nájemníků, jo, to byl
pavlačovej, a tak ee to většinou tak dohromady jo, třeba bylo nás
pět a řekli sme si, pudem do kina [naši na-]

LČ: ve škole ste si to řekli.

MD: naši dali korunu, že <a šli sme prostě> do kina. jo a tak sme
vždycky chodili taková celá partyja. i když sme potom byli větší,
chodili sme třeba tam do toho Excelsiora, ((Excelsior)) tak to sme
taky vždycky celá, bylo nás víc, no prostě nebyla sem sama. bylo nás
[takovejch pět šest, jo.]

LČ: [takže většinou to byli] vaši vrstevníci, ne třeba s rodiči ste
nechodila.

MD: né, tak to né, s rodiči ne. ti na to neměli čas ani, bych řekla.
to nám radši dali tu korunu a my sme vždycky šli do toho kina.

LČ: a proč ste vlastně chodili právě do těch, protože byly...

MD: tak, protože to bylo blízko, že, a tak prostě sme si netroufali
někam dál, že jo, to by nás ani nepustili.

LČ: a vlastně vaši rodiče na to, na film a na kina měli jaký názor?

MD: ale tak, no když viděli že, že to je třeba jako pro nás, tak pro
děti a a není to nějaký takový totok, tak nás pustili, jo. kdyby to
snad bylo něco takovýho, co by se jim nezdálo, tak nás nepustili,
že.

LČ: [takže ste museli jako říkat, na jaký programy jdete.]

MD: [takže, takže, no tak] voni většinou viděli, že, že a jo vono je
to, vono je to dobrý, no tak můžete jít no.

LČ: takže vám dali peníze, abyste si...

MD: dostali, no.

LČ: a dostali ste třeba na nějaké jako sladkosti nebo jenom tak
peníze na ten lístek.

MD: ale né, tak to, to naši nám dávali, to jo. matka vždycky, matka
vždycky ale říkala, když už teda sestra byla i větší, jo, tak
vždycky říkala, já nevím, holky, vy si nemůžete nic našetřit, vy
máte, na Pekařské byl, byl my sme mu říkali Číňan, to byla taková
cukrárna, jo, a von tam prodával takový dorty, že jo, takový prostě,
když sme snědli kousek, tak sme měli aj, aj em večeřu <jo, tak to
bylo> takový sytý, jo, no a na druhé straně byl zase koňskej řezník,
tam zas měli teplou sekanou koňskou, že, no a ( ) byl zase hm tam
byl zase ee cukrář, a ten když ee jak pekl cukroví, a co se jim tak
polámalo nebo tak nějak, tak von to vždycky dával stranou a potom do
takovéch ee ty jak sáček prostě udělal z papíru, takovej kornoutek a
za padesát haléřů to tam dal prostě a to byl takovej velkej...

LČ: a nosili ste si do kina jídlo takle nebo to ne?

MD: a tak, ale tak jó, tak když sme měli prostě něco, tak sme si
vzali. tam se dřív to teda jako mohlo, jestli teď né, teď asi né,
ale, ale dřív to tak pro ty děcka no tak to...

LČ: tak [možná se k tomu ještě] vrátíme.

MD: [žádnej nic neříkal]. ((směje se))

LČ: a jaký byl vlastně postoj školy k filmu a ke kinu, jestli se
vyjadřovali učitelé o filmu [nebo ke kinu]

MD: [já sem, já sem] neřik- neslyšela nic, že by, že by nám
zakazovali, že bysme nechodili do kina.

LČ: ani, alé, ale zase asi jinak ani nezmiňovali jako pozitivně,
taky ne?

MD: no tak to né, to ne. tak víte, to bylo tak ee my sme byli zvyklí
třeba v neděli muselo se jít do kostela, že, to se muselo jít do
kostela, že, v kostele, po kostele byla taková ee tam nás učili
třeba písničky na koledy na Vánoce a takový, že, to teda musel a v
to musel se to muselo jít. no a potom teda vodpoledně to žádnej
neřekl, nesmíte jít někam do kina nebo, nám nikdo nezakazoval.

LČ: a byl film v tomhletom dětském věku, byl pro vás důležitý? a
pokud ano, tak jestli se to nějak projevovalo na vašem chování, na
zvycích, hrách nebo rozhovorech s kamarády.

MD: tak já si myslím, že to mělo takovej vliv. my sme teda, já bych
vám řekla, my sme byli prostě, já nevím, že nám to nikdo, že by nám
někdo třeba říkal, musíš tak to, to sme automaticky prostě. když sme
viděli vod nás někoho jít, pozdravili. když sme prostě si hráli, tak
to nebylo žádný, že bysme si nadávali nebo tak prostě, jo, protože
tam byl velkej dvůr, tam sme si mohli hrát. někdy bylo taky, že
třeba na nás zakřičeli, nekřičte tolik nebo, jó, ale že bysme nějak
něco dělali nějaký takový prostě lumpárny, jak dneska dělaj, to teda
ne.

LČ: a to kino vás v tomhlectom nějak ov-

MD: a to si myslím právě, že to kino, to byly většinou takový,
takový veselohry a takový prostě jak totok tak...

LČ: a přímo třeba em třeba ste jako neměli ňáké herce, herečky,
který byste si jako oblibovali a napodobovali [nebo tak přímo].

MD: [a tak to, to, tak] to snad to si ((směje se)) <to si
nepamatuju>

LČ: ani že byste si třeba hráli podle nějakého filmu, nějakou hru
nebo...

MD: né, tak, tak to né, tak to byly takový hry, tak třeba na
schovávanou a anebo takový tanečky prostě a takový a to...

LČ: a třeba filmové písničky tak to vlastně když ste

MD: no tak ty písničky no, tak to nebylo, tak tam žádný. to si
nepamatuju, že by...

LČ: dobře. a teďka ee vlastně em se, se budeme věnovat období em
budeme se věnovat období, kdy už vám bylo třeba víc jak těch deset,
kdy už vám to bylo třeba v těch třicátých letech, po roce tom třicet
jedna, pokud to teda vlastně u vás takle odpovídá a jestli se třeba
změnila ta četnost, jak často ste chodila do kina, v tomhlectom
období, když už ste, když už vám bylo víc než...

MD: když jako sem se učila už a tak?

LČ: když ste se třeba učila.

MD: tak, já nevim, sme byli zvyklí teda chodit do toho kina.

LČ: a tak a jak řádově byste to [odhadla, jak často?].

MD: [ale jako né], né bych neřekla, né jako večer, víte, tak na ty
odpolední a tak, protože...

LČ: a jak často zhruba? tak když ste říkala jednou týdně nebo
víckrát?

MD: no, tak podle toho, co hráli a tak si myslím, že, tak jednou
týdně to bylo.

LČ: a potom vy ste také mluvila o tom, že v tom letním období to
bylo trochu jinak.

MD: jo, protože tó, to prostě, to sme se sebrali, šli sme na výlet
někdy pryč.

LČ: takže někde v tom období ta četnost byla menší, že ste nechodili
do kina [tak často].

MD: [no, to už] to už jo. to už bylo, to už sme víc sme chodili ven.
protože my sme byli zvyklí na na třeba ee s kamarádkou, teda se
spolužačkou a ještě s jednou, to sme se domluvily a šly sme třeba,
to ještě nebyla přehrada, tak sme šly do, do toho, jak em do ( )
a tak, víte na takový prostě procházky. anebo na druhé straně tady v
Židenicích do agátku a jó, takový prostě sme dělaly procházky. a
když bylo v letě, tak sme zase šly k vodě a celej den se bylo, bylo
u vody.

LČ: a po tom co ste nastoupila do té, do té žárovkárny, to bylo teda
v jakém roce?

MD: no to bylo v předtím, předtím myslím v tom osm, v tom
štyřicátým, nějak tak, no, nějak.

LČ: no, tak potom se nějak změnilo to, jak em jak často ste chodila
do kina?

MD: nó tak, to už asi jo. to už si tak nepamatuju, ale vím, že, že
sme to už sme mohli vlastně to už sem mohla, to už sem vlastně mohla
jít aj, aj protože to už mně bylo kolik, devatenáct, že, no tak to
už sem mohla jít i prostě na večerní, jo. to už...

LČ: takže se to změnilo spíš v tom, [když ste mohla]

MD: [že, že už sem] mohla jít třeba na, ná na to hrála em, co já vím
tenkrát kdysi jestli Mandlová? ((Adina Mandlová)) no a takový Pešek
((Ladislav Pešek)) a takový to už že jo jako na takový ty filmy už
sme mohli, mohli jit, že.

LČ: a v té době ste pořád navštěvovala ta stejná kina, nebo která to
byla?

MD: ne to už sme, to už sme chodili, to už sme chodili ee právě
třeba do Husovic ee v Židenicích bylo kino, to si nepamatuju, jak se
menovalo.

LČ: Orient?

MD: né, to si, to nepamatuju, jak tehdy se menovalo. tam sme
chodili, no, teď nevim, jestli to Kapitol? to bylo myslím pozdějš. a
potom Moskva, no Moskva, to se menovalo jinak. napřed se to menovalo
jinak, pak se to menovalo Moskva. prostě tak to už sme chodili do
těch...

LČ: takže ste do těch Židenic, ale to ste museli dojíždět, ne? nebo
nějak.

MD: no tak, to my sme chodili tenkrát pěšky. ((směje se)) <já sem
jednou>, já sem jednou, já sem měla babičku, babičku a tetu v
Židenicích, jo? otec byl ze Židenic, vlastně, a jednou sem, to ještě
bylo, já nevim, kolik mně mohlo být roků prostě, tak sem si řekla,
že babičku navštívím, sedla sem do elektriky, jo, a jela sem a teď
se mně zdálo, že jedu nějak špatně, tak sem z elektriky vys- vylítla
((směje se)) jo, úplně vyskočila, ale on jak zahýbal, takže to
nebylo tak jo, nejel tak moc rychle, vyskočila sem, teď sem se
polekala, kde to jenom su, tak sem příště říkala kdepak, to už musím
napřed si to musím prohlídnout pěšky <a potom můžu jet>.

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a měla ste ňáké svoje oblíbené kino mezi těmi, co ste menovala a
co se vám na něm líbilo?

MD: tak, v tom potom sem většinou chodila pozdějš do alfy ((Alfa)).

LČ: pozdějš je kdy, nebo...

MD: no tak jestli to bylo už jak sem, jak ee sem přijela z toho
Německa? [teď nevím, prostě. teď nevím tak, tak nevím].

LČ: [tak důležitější je před tou válkou ještě].

MD: prostě líbilo se mně...

LČ: před válkou jako.

MD: hm, líbilo se mně, líbilo se mně v alfě ((Alfa)), tam bylo hezký
kino, jo, to bylo takový prostorný hezký, no, no a pak ještě, eště
hm to Excelsior, to bylo takový menší kino, ale taky to taky tam to
bylo, takový slušný.

LČ: takže, vás zajímalo to prostředí, jak to tam vypadá nebo...

MD: no tak to, tak, zajímalo, no prostě, to víte že když přídete
někam a em nelíbí se vám to, tak už tam víckrát nejdete.

LČ: a co se vám, líbilo se vám to, jak je to tam jako interiérově
vybavené?

MD: tak, celkově, celkově že to tam bylo hezký a takový hezký
prostředí.

LČ: a nějaké kino, které em se vám nelíbilo, do kterého byste třeba
nikdy nešla? ( )

MD: ((směje se)) no ale, no tak to třeba tam na to Starý Brno, tam
sme chodili, no to bylo takový, no tak bylo to pro děcka třeba, že,
takže tam bylo těch děcek fůra, že, no tak tos tomu sme říkali, že
to je blechárna, že. ((směje se)) to bylo takový, nó, tak jako děcka
sme si toho, jakó, moc neprohlíželi nebo tak, že. no ale pak když už
člověk byl jako starší, tak už se díval, jestli, nó jak je to tady
vypadá hezky, je to tady, em no tady by se dalo. ((směje se))

LČ: a takže nějaké neoblíbené ste neměla.

MD: né, né. já už sem potom, potom jak sem se vdala, že, tak sem ani
neměla čas. pak sem šla dělat, že, tak to sem neměla čas nějak to.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

LČ: [a povídali ste si o filmu]

MD: [víte, já vám to řeknu, my sme] chodili, to sem si vzpomněla, my
sme ještě chodili na výstavišti, jak teď je, myslím, bylo divadlo,
ještě my děti už tam chodily a bylo tam divadlo. a jak bylo to
divadlo, tak tam bejvalo to bylo kino tam. tak my sme většinou, když
už sem byla jako když sem se učila, už sem byla starší, tak sme
vždycky šli odpoledně do kina, na to výstaviště a potom tam bylo,
hráli. tak sme šli prostě do na zábavu, jó, si sednout. no ale já
sem teda musela v deset hodin být doma, že, tak to se <vždycky
v deset> vo půl deváté honem už to tak nó, <abych byla doma. abych
jako otec by mě příště nepustil, že.

LČ: a když ste šli z toho kina, povídali ste si o filmu, kerej ste
viděli nebo?

MD: ale jo, to se, to jistě že, to probíralo, co se, co se komu
líbilo a co se nelíbilo, že.

LČ: a jak byly ty hovory zaměřené? na herce nebo...

MD: no to většinou, většinou jo. kdo tam hrál většinou, kdo tam hrál
a jak vůbec, jaký to mělo děj, že, mělo.

LČ: a když ste a s rodiči ste se třeba o filmu bavili? povídali ste
si spolu?

MD: ale né, to né, protože naši na to neměli, neměli prostě ani čas.
matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

LČ: a ještě se teda vrátíme k tomu, jak ste si vybírala ten
konkrétní film, na který ste šla do kina, jestli bylo důležitější
třeba to kino, nebo ten samotný film.

MD: já si myslím ten samotný film.

LČ: ale vlastně když ste, když ste chodila jako děti, tak to ste
říkala...

MD: no tak to byly, to byly většinou, to bylo většinou, říkám pro
děti takový ty, tý, takže to sme šli, to sme šli prostě, že sme šli
do [kina].

LČ: [ale potom] ste si vybírala...

MD: a pak už ee pak sme se koukali, co tam, có, hrají.

LČ: a kde ste získávali ty informace, ee [vo tom]

MD: [a tak to někdo], to já vím, to někdo prostě někde třeba ee,
třeba byly plakáty, že, taky. byly plakáty, na kteréch bylo ee kina
co hrají, že.

LČ: a tak em a třeba noviny nebo časopisy, to ste nev- nem-

MD: a tak to sem to sem ještě, to snad ne, neměla. neměla ani peníze
a čas. ((směje se))

LČ: takže většinou se šlo s přáteli, nebo ty plakáty, které byly.

MD: [no, většinou to, většinou to].

LČ: [kde bývaly ty plákáty, kde byly]

MD: protože to bývalo vylepený, byly vylepený plakáty a v kina jaký,
který kina prostě co hrály a tak.

LČ: takže tam ste si na to ( )

MD: tam většinou, většinou někdo zjistil, aha tam hraje to mohli
bysme tam jít a třeba sme se aj potkali, někerou ještě druhý, my sme
šli třeba tři a potkali sme je, a kam dete. no deme do kina tam, jo
hrají, je je to hezký, hrají. sebrali se a šli sme, třeba sme
dostali první řadu, za korunu dvacet, první řadu ((směje se)), jo
ale hlavně že sme prostě byli v kině a že sme že se nám tam to
líbilo.

LČ: a a věděla ste třeba, jak se mění ty programy, aby ste věděla,
kdy se máte na ty plakáty...

MD: a no tak to mě ani tak, to nevím, že by mě to zajímalo. ((směje
se)) to ne.

LČ: a bylo pro vás při tom výběru filmu důležité, kdo v něm hrál a
měla ste své oblíbené herce nebo herečky, na které ste chodila třeba
schválně?

MD: ale no tak, to asi si jéžiš asi nepamatuju tenkrát. ale tak nó,
někdo, někoho myslím jo. někoho jo, ale teď už si nepamatuju koho.
ale pak sem měla ráda, pozdějš sem měla ráda Pešek ((Ladislav
Pešek)) když hrál, jo, když hrál, nebo aj mand- Adina Mandlová, když
hrála a všechny ty herečky tak, to bévalo vždycky hezkej film.

LČ: a chodila byste třeba na to opakovaně, když se vám to líbilo?

MD: nó, tak to, tó asi tak jednou třeba, ale víckrát ne. to nésu jak
můj syn. ten rači, ten na to maj fejr lejdy ((My Fair Lady)), ten
byl myslím aspoň desetkrát. ((směje se))

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?

MD: no tak to bývalo černobílý. to nebylo nějak to.

LČ: a potom, jestli němý nebo zvukový, jak se to změnilo.

MD: no ze začátku byly němý a pak už byl zvukový.

LČ: a potom ste si teda vybírala raději ty zvukové, nebo...

MD: no určitě, určitě.

LČ: a mělo pro vás roli i to, v jaké zemi ten daný film vznikl,
jakého původu byl?

MD: tak to já si myslím, že to ani tak to, že to nás ani tak
nezajímalo, nějak to.

LČ: jestli byl český nebo německý nebo to...

MD: no tak to většinou bývaly, no bývaly s titulkama, že, to bývalo
s titulkama, no. tak, já nevím, nám to to nevim, to nevim, jestli
nám to vadilo nebo ((směje se))

LČ: a třeba za protektorátu, jestli se to nějak změnilo?

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

LČ: tak k tomu se možná ještě pak dostaneme, ale když ste teda,
byste měla říct, co dělalo film dobrým filmem. které filmy ste tak
měla ráda, třeba em, může to být třeba žánr, nebo podle toho, jak
ste, jak byste si řekla, že to byl dobrý film.

MD: jako, jako že byl dobrej film? že to byl dobré film?

LČ: podle čeho ste to hodnotila.

MD: podle čeho? no tak když mě to zajímalo, ne? když sem to, když mě
nezajímal, tak bych neřekla vo něm, že byl dobrej. no, já si myslím,
když tam hráli dobrý herci a mělo to nějakej děj, že, a tak člověk,
tak, to bylo zajímavý tak, musel to mět prostě vo něčem. nějakej
děj, že, keré člověka jako, zaujal tak si myslím, že tím to...

LČ: a kerej film by vás třeba zaujal? jako třeba žánrově nebo
romantický nebo veselohra nebo drama.

LČ: no když byla veselo- když bylo drama, tak tó, co sme dřív měli
tak jako, jako kdybych se bála, víte to mě tak jako rozrušovalo.
když to byla taková veselohra nějaká, jak třeba když Pešek
((Ladislav Pešek)) hrál třeba když ze študákovy duše ((Cesta do
hlubin študákovy duše)) a takový ty, jo, tak prostě tak to, se
člověk zasmál, zasmál, že, a to už, to už aspoň, se mi aspoň líbilo
lepší.

LČ: a šla ste tedy na nějaký film vícekrát? sme říkaly že...

MD: a tak jednou dvakrát to ještě, ale...

LČ: a nevíte ani na který?

MD: ale to nevím, to nevím, to...

LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda a jestli ste jim dávala
přednost před kinem.

MD: ((směje se)) tak jaké druhy zábavy, nó, tak eště než sem teda,
než sem, tady byli třeba Němci, tak sem vám říkala, my sme šli do
kina a potom sme z kina sebrali a šli sme, že to bylo v jednom, že
na tom výstavišti, tak sme šli tam na ten čaj o páté, tak sme tam
prostě do tech devíti nebo tak byli a...

LČ: a třeba em divadlo, nebo rozhlas...

MD: divadlo, divadlo taky, a ee, divadlo a v Rozmarýnu, jestli víte,
tam bývaly, tam bývaly každé měsíc nějaký, buďto nějaký artisti,
nebo prostě nějaké takový program, jo a tak to bylo, to sem na to
chodívala, to jo. eště...

LČ: a kdybyste si třeba měla vybrat mezi tímto a ee kinem, tak
jestli, co byste preferovala, tenkrát.

MD: tak ee tenkrát? tak ee já nevím, tak to bylo zajímavý v kině to
bylo zajímavý, když bylo něco hezkýho a á v, v takové ten, taky,
tak.

LČ: takže podle programu nebo...

MD: podle toho, co by bylo, no, co by hráli nebo co by to. no já
nevím jinak.

LČ: a, a rozhlas třeba? to ste...

MD: rozhlas? jako myslíte tak to, rozhlas, no to sem měla až potom
pozdéš. naši, naši měli teda to ještě začlo, začlo, jo, rádio a
takový začly. tak to, to naši měli, když to začínalo, no ale tó, to
mě tak nějak moc ne. to jenom můj otec byl takovej, že když bylo
zakázaný já nevím Londýn nebo co, tak von to poslouchal, že jo.
((směje se)) to se <nesmělo>.

LČ: a když ste, říkala ste ale, že ste chodili na ty výlety třeba.

MD: no, my sme chodili, my sme byli myslím taková ee celá ee celá
rodina sportovní, protože naši měli dva stany, a my ještě jako děti,
že, tak jako strýc, otec, další strýc, kamarádi, další to, tak voni
se sebrali a do Bílovic šli, to byl takovej palouček, jo a tam
postavili stany, oni tam přespali a my s maminkou, s tetou prostě
sme tam přijely, tam se vařilo, byl kotlik, tam se vařilo, jo
((směje se)) a zase potom, a to já sem většinou když ee matka,
sestra byla menší, že, tak matka s tou sestrou, prostě jely vlakem
tak já ne, já sem musela s chlapama jít pěšky, já sem <ráda chodila>
ráda chodila a můj syn taky teď chodí strašně rád.

LČ: a když se vrátíme k těm kinům ještě, byly mezi nimi, mezi těmi
místními kiny ňáké rozdíly? jak byste je třeba to...

MD: no tak to bych řekla, že rozdíl někerý třeba na tom Starým Brně
to bylo malý kino. v tom Excelsior, to bylo takový malý kino, že? a
tady už ty další v Alfě ((Alfa)) a ten Kapitol a takový, to už byly
takový mohutnější, lepší, že, lepší, to je jasný

LČ: a jak vlastně se teda lišily ty sály a pokladny a foajé
((foyer)), v jakým to bylo tom rozměru většinou teda.

MD: no říkám, co teď ty, co byly Kapitol a takový ty, tak to už
bylo, takový to bylo reprezentační bych řekla, takový lepší, že. a
dřív to, copak dřív, dřív hlavně že bylo kino, no a hlavně že se tam
chodilo.

LČ: a ten přístup toho personálu nebo zaměstnanců, ten se lišil?

MD: ale tak to bych já, já bych řekla, že byli vždycky slušní.
nemůžu říct, víte, že by byli nějak totok. že by se nějak chovali
třeba k dětem. děcka, to víte taky tam někdy řádily trochu, že. ale
nemůžu říct, že by byli na ně nějaký hrubí nebo tak, to ne, to
nemužu říct.

LČ: a vzpomínáte si třeba ňákého konkrétního zaměstnance, na ňákého

MD: ne, né tak to né ((směje se)) dyť to už je strašně dávno.

LČ: a tyhlecty vlastnosti, které ste zmínila, jakože něco
reprezentativního, hrálo to roli, když ste si vybírala, kam pudete,

MD: ale ani tak, ani tak ne. no tak když tam, když hráli prostě něco
hezkého, něco hezkýho hráli, no tak šlo, na ale podle toho taky,
kolik bylo peněz, že. [vstupný] ((směje se))

LČ: [a tam že takže] se lišilo vstupné.

MD: no. ((směje se))

LČ: a jak hodně se to třeba lišilo

MD: prosím?

LČ: jak výrazně se to lišilo?

MD: (.) no tak já nevim, já ňák, já už si nevzpomínám, kolik potom
pozdéš bylo. my sme ještě chodívali ještě za korunu nebo tak padesát
nebo tak nějak, že, jako děcka, potom už to bylo víc, že. ale teď si
ani nevzpomínám kolik. to ani nevim.

LČ: ale mezi těmi kiny tedy byly rozdíly v ceně.

MD: no tak to, jako v ceně, ce- cenu?

LČ: nó, vstupného.

MD: vstupný? tak já si myslím, že na ty večernější, co byly, jo, to
muselo být určitě víc, jo. ale na ty dětský, tak to ne, to bévalo
stejný.

LČ: a kina mezi sebou byly rozdíl, kolik byste dala třeba v Kapitolu
((Kapitol)) a v tom Excelsioru? ((Excelsior)) kolik byste zaplatila
za vstupné?

MD: tak ee kolik jako? já si myslím, že v tom byly rozdíly, ale já
už si nepamatuju, kolik sme, kolik sme platili. já vím, že málo, že
nám matka vždycky dala korunu a <nějaký na to> a, a když sem potom
se učila tak, já sem se učila štyry roky a nedostávala sem nic,
žádnou žádnej plat, že. to se nedostávalo, potom pozdéš těm učňům už
dávali, jo, už dávali třeba třicet korun nebo padesát korun, že, ale
my sme nedostávaly vůbec nic. my sme tam prostě, aj, aj mistrová už
chtěla, abysme ji dělaly služku.

LČ: a z čeho se skládal program toho představení, co se třeba dělalo
o přestávce.

MD: tak, tak napřed byl, napřed byla nějaká ta, ty reklamy takový
že, nějaký ty a pak bylo kino, no a pak po přestávce mám dojem že,
že tam aj nabízeli nějaký, nějaký ty, něco tam nabízel.

LČ: občerstvení

MD: hm, něco tam nabízeli

LČ: a ty reklamy, ty byly jako filmový, anebo to byly jen okýnka,
diapozitivů.

MD: né, to byly takový nějaký prostě, reklamy potom, až už bylo to
pozdéš, v tom po třicátým roce nebo tak, po pětatřicátým? tak nějak,
tak to už byly takový víc, víc jako, ze světa, jo.

LČ: takže to byly týdeníky, ne? [týdeníky jako].

MD: [nó, to už byly] týdeníky, no. to už byly. předtím byly takový
jenom jako, jestli večer už dávali zase jako jiný, to možná taky, že
pro ty děcka, tak ty děcka to nezajímalo, že, takový, no.

LČ: a ty ee, ty týdeníky, měla ste je ráda, bavilo vás to sledovat,
tyhlecty ( )

MD: a tak jo, vono to bylo zajímavý, to bylo zajímavý.

LČ: tak, vlastně, em proč vlastně proč proč vás tyhle týdeníky teda
zajímaly, protože to bylo ze světa nebo...

MD: ee no tak že to bylo, to jo, že se člověk dozvěděl.

LČ: jako jinak ste k tomu se vlastně nedostala.

MD: tak jak myslíte, k tem zprávám takovém a těm? no tak ee jenom co
člověk slyšel, tak to to tak nějak mě to jako to...

LČ: takže ste to měla ráda v tom kině, [když ste to]

MD: [docela jo], docela to bylo zajímavý.

LČ a teďka taková jiná otázka, byla ste někdy přítomna při promítání
filmu v domácnosti, měl někdo z vás nebo kdokoliv z příbuzných
promítačku?

((rozhovor na deset sekund přerušen zvoněním telefonu))

LČ: em měli ste promítačku?

MD: ne, my sme měli, promítačku? počkejte, kdo měl promítačku (.)
myslím že, ne, to byl, to až sestra se vdala, tak švagr, měl
promítačku. protože vím že, že filmoval, když ee když měl promoci
kluk a to. a nás ještě když, když jako děti byly malý tak, třeba na
náměstí, když byly, tam, plno holubů a takový, tak to, ale jinak ne,
jinak sme doma neměli.

LČ: ani u někoho jiného ste se ne- nebyla koukat na filmy doma.

MD: ne, ne.

LČ: a teďka [vlastně]

MD: [dyť já] řikám, já říkám švagr, prot- pardon. né švagr, ((směje
se)) ale můj, můj, dyť můj dělal v tým

((rozhovor na jednu minutu přerušen telefonním hovorem))

MD: já sem si vzpomněla, že můj dělal, můj dělal v tým. oni dělali
právě promítačky, jo, a tak [měl doma]

LČ: [váš manžel]

MD: jo ((směje se)) tak měl doma jeden čas to a právě ty děti, děti
jak byly to tak je nás filmoval, já sem šla na procházku třeba, jo,
tak nás filmoval a [potom nám to]

LČ: [ale to bylo asi až po] válce ste říkala.

MD: no to bylo po válce to bylo, ale před válkou ne, před válkou
žádné.

LČ: teď se jenom ještě vrátíme k protektorátu.

MD: hm

LČ: chtěla sem se zeptat, jak na vás působily změny po tom roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy, hlavně v
tom vztahu ke kinu, jestli vás třeba zajímalo, že se, že ty otázky
jazykové em že byla němčina v titulcích na názvech, na plakátech,
reklamách.

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

MD: [nebyla], až po tom pětačtyřicátým teprve...

LČ: a to ste třeba šla do kina po osvobození, nějak jestli si
vzpomínáte, jak to jakou to mělo atmosféru,

MD: tak to nevím, protože to, když sem při- když sem jako přišla, ee
když sem já sem vod tam utekla, v tom dva- pětaštyřicátým, sem utik-
utekli, on tam on tam za mnou otec přijel ve štyryaštyrycátým a on
jak tam spal v té jako u chlapců, v té jako vzadu u nás, my sme

LČ: a to bylo přesně kde?

MD: prosim?

LČ: kde ste byla.

MD: já sem byla v Gerlicích.

LČ: hm

MD: jo? a my sme měly lágr jenom děvčata a tam až vzadu prostě byli
kluci že, no a a otec tam přijel a kde spat, no tak sem tam
poprosila jo, jedna jedna tam prostě chodila s nějakým, no a tak ho
vzali k sobě, tak řekli, že kdyby sme utíkali, ať ná- ať mě vezmou
sebou. no a v tom v únoru prostě, v pětaštyřicátým, no tak voni
najednou ten Milek, to byl takovej starší pán, co slíbil otcovi, že
mě vezme sebou když, něco, no tak navrhl, že bysme mohli utýct, že
už je to, že už válka <se končí> že už je to takový nahnutý. no a
tak sme tak sme prostě se sebrali a šli sme asi devadesát kilometrů
pěšky. protože voni všude tak chytali, tak sme nechtěli, aby nás
chytli a voni nás chytli v Liberci teda, jo. no a tak potom teda
když sem přijela přijela dom, no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

LČ: já vám teďka ukážu.

MD: takže sem vám toho moc neřekla ((směje se))

LČ: ale ne, tady je seznam filmů, jestli byste se na to podívala, a
jsou to filmy, které byly v těch českých kinech promítány už od roku
dvacet devět, takže to vám bylo tech osum a je to do roku
devatenácet čtyřicet pět a em mě by zajímalo, jestli byste si třeba
až se podíváte na ty filmy vzpomněla, jestli, na některé z nich a
jestli patřily třeba třeba k vašim oblíbeným.

MD: jó, zpívající ((Zpívající bloud)), to nevím, cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), to jo.

LČ: a vzpomínáte si, třeba byste na tom byla v kině přímo v té době?
nebo není to třeba náhodou vzpomínka

MD: já si myslím, že to ee pozďéš, bych řekla.

LČ: pozdějš si to na to vzpomínáte.

MD: spíš si myslím, že pozďéš, hm, To neznáte Hadimršku, to taky, to
tak to bylo pozďéš bych řekla.

LČ: né, to bylo v kinech v té době

MD: jo?

LČ: ale na tom ste teda nebyla v kině nebo nevíte.

MD: tak já to teda v to tady ty ty f- to znám tady všechny ty.

LČ: ale ale většinou asi spíš z pozdějš-

MD: já si myslím, že z pozďéš, právě. protože to (.) cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), To neznáte Hadimršku, Lelíček
v tom. ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no Pobočník Jeho
Výsosti, no, Zlatá Kateřina to nevim. Mata Hari,

LČ: to si vzpomínáte?

MD: no no

LČ: a byla ste na tom v kině?

MD: no, to mám dojem že jo.

LČ: a vzpomněla byste si třeba s kým? nebo [jestli to bylo s tou
partou]

MD: [to si myslím, že] to už sem chodila s chlapcem, tak to jedině s
nim.

LČ: takle, takže ste pak chodila s chlapcem.

MD: hm

LČ: takže to muselo být potom už jak ste byla v tomu učení nebo

MD: to muselo být před tou válkou. (.) Svět patří nám, no, Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tři děvčátka ((Tři
děvčátka pokračují)) to né. U pokladny stál, no, To byl český
muzikant, s tím ee, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou,
to všechno znám.

LČ: ale jako ste si jistá, že ste to [viděla v té době?]

MD: [( )] prosim?

LČ: jestli ste si jistá, že ste ty filmy viděla v té době. i ty
české třeba jak ste menovala toho českého muzikanta ((To byl český
muzikant)).

MD: to, no tak to si myslím, že jo, že to

LČ: a to ste chodila s tím přítelem na to?

(rozhovor na pět sekund přerušen)

LČ: a proč se vám ty filmy líbily, jestli se vám líbily.

MD: em no líbily se mně. ee to třeba že se člověk zasmál, přišel na
něco jiného, mohl se aspoň zasmát.

LČ: a co pro vás znamenalo něco ty filmy třeba ta Mata Hari, když už
ste ji zmínila.

MD: no to už bylo ta Mata Hari, to už bylo takový ee to bylo vona
byla špiónka nebo co, viďte, no, no tak to bylo zajímavý.

LČ: jako ten děj?

MD: hm

LČ: a herce třeba, jak ste zmiňovala...

MD: taky. tam hrál, to si nevzpomínám, kdo tam hrál, to si
nevzpomínám teda.

LČ: a em Mata Hari hrála Greta Garbo teda.

MD: Greta Garbo?

LČ: ano.

MD: hm no to vím teda, že hrávala, ta hrávala eště teda, počkejte,
kterej eště ten film Greta Garbo, jeminkote ještě ještě v nějakým
filmu, ještě v nějakým filmu, ale tady myslím není.

LČ: a toho českého muzikanta ((To byl český muzikant)), to vám můžu
ukázat tady obrázek. to ste viděla také v kině, na to si vzpomínáte.

MD: to byl, to, Korbelář ((Otomar Korbelář)) no. no to nevím, v
kterým roce, to říkáte, že dřív, že to hrávali dřív?

LČ: no, to bylo před válkou určitě.

MD: no tak to muselo být v tym než jako v tom třicet šest třicet pět
nebo tak nějak.

LČ: si myslíte, že ste to viděla.

MD: mhm

LČ: a ty Burianovy ((Vlasta Burian)) filmy? na ty ste chodila do
kina?

MD: no ty taky, ale to nevím, jestli to bylo dřív, to tak to si
nepamatuju, jestli to bylo, protože to všechno znám.

LČ: a ty zahraniční některé znáte, kromě tý Mata Hari?

MD: který to je ty zahraniční

LČ: nejsou všechny [většinou je tam jeden zahraniční] a jeden český.

MD: [tam eště, dyť eště sou to by]

LČ: třeba Moderní doba?

MD: tak ty ty šestý ee Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to to
bylo ještě bývaly německý, počkejte, kdo tam hrál sonja hernery
((Sonja Henie)) nebo jak se menovala ta krasobruslařka, že potom tam
hrával ten em jak von se menoval. taky von je, když já ty, když ty
ména, to už sem dávno zapomněla. (.) ale většinou tady většina to
(.) ty Tři děvčátka pokračují, to nevím, To byl český muzikant,
Město ztracených, to tedy to, to si nepamatuju (.) Opereta,
Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou, hm klupa
((neidentifikováno)) jak von se menoval. dobrodružství
((Dobrodružství barona Prášila)), jak von se menoval, ten německej
herec ee teď vo něm taky mně se zdá mluvili, nemužu si vzpomenout.
hanjc hans riman ((Heinz Rühmann)).

LČ: hans riman? ((Heinz Rühmann))

MD: hans riman. ((Heinz Rühmann))

LČ: a toho ste měla ráda?

MD: ten no ne, ten ten tam hrával, to byl to byl hezkej film taky.
nevím v čem to bylo, ale to si pamatuju že, to to ale před válkou
jak jo, předtim. ale jinak jinak...

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne. jako teď děcka chodí, jo, to až mý děti, ty chodily,
ty chodily tam na výstavu a tam chodily, jo.

LČ: takže žádnou další vzpomínku už byste neměla.

MD: no tak na to na ty ((směje se))

LČ: na to chození, na některá kina,

MD: ne, to řikám, ráda sem chodila na takový ty veselohry, to jo,
když bylo něco takového veselého, tak nebo s tým Burianem ((Vlasta
Burian)) třeba a nebo nebo ee nějaký takový ty slaďáky, že jo, jak
se říkalo, no tak to sme rádi tak chodili, ale to už bylo potom, to
už, skoro jako válka, to už tak nepamatuju.

LČ: dobře tak já vám děkuju.

MD: no nemáte zač, moc sem vám toho neřekla ((směje se))

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D., Lenka Gorecká
Rozhovor přepsala: Bc. Blažena Stránská
Datum a místo:

Rok narození: 1925, sourozenci: sestra narození v roce 1930, bratr
narozený za protektorátu.

Bydliště do roku 1945: Cacovická (Husovice).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec topič na dráze.

Povolání narátora: Obecnou školu narátorka navštěvovala na
Cacovické, pak gymnázium v Husovicích na Vranovské a poté obchodní
na Kotlářské, kterou dokončila v roce 1945 a začala pracovat
v pojišťovně. Po mateřské pracovala na magistrátu.

LČ: tak dobrý den, já bych se vás zeptala nejprve na jméno,

JH: Jarmila H.

LČ: rok na- vašeho narození,

JH: desátého devátý dvacet pět.

LČ: a kde jste bydlela do roku čtyřicet pět, vlastně kde jste se
narodila a potom do [roku de-]

JH: [bydlela] sem v Husovicích na Soběšické ulici.

LČ: celou tu dobu nezměnilo se to?

JH: ne.

LČ: mhm

JH: narodila sem se na Cacovické ve dvou letech naši museli
spravovat takové ubohé byt a tam sme žili až do pětaštyřicátýho roku

LČ: a tam se to pak se to změnilo [po tom pětaštyřicátým)]?

JH: [ne pak potom] my sme hledali lepší byt, protože to byl ubohej
byt a potom Němci jak odešli, tak bylo plno bytů, tak je přidělovali
lidem, jo, takže ee dík strýcovi, který byl přišel z koncentráku,
tak ten nám vymohl ten nové byt.

LČ: [mhm]

JH: [a] šli sme do Černých Polí.

LČ: a vlastně ee jaké školy ste do toho roku čtyřicet pět
navštěvovala? [kde a jaké to byly]?

JH: [obchodní no a] všechny chcete?

LČ: no všechny

JH: no tak v Husovicích obecnou, tam byla nová škola na Cacovické
úplně nová v první republice a eště s- tam fungovala i stará, ta
eště pamatovala Habsburky.

LČ: mhm

JH: jo, tak ta ee tam sme chodili myslim do pát- ee do třetí tam to
vite, to se nedá srovnat s dnešníma školama, to se vůbec nedá
srovnat, tam sme měli ve třídě ee na na kabáty takhle věšáky, jo, to
nebylo to pohodlí co je dneska (.) a ani sme se nemuseli přezouvat,
vite, nic (.) no a tak ee tam sme byli do třetí třídy a do štvrté a
do páté sme chodili do té nové školy potom a ta už teda byla pěkná,
ta už teda ee bylo vidět, že je nová a už sme tam měli i terasu, o
přestávce sme se mohli projít po terase o přestávkách, no a potom
teda sem šla na gymnázium v Husovicích ee tam ee taky všechno je
předělaný tady v Brně ee v Husovicích nový gymnázium taky v první
republice bylo tam (.) na Vranovské (.) a teď pak tam byla za
komunistů chemická škola (.) střední průmyslová no a tam ee od z
kvarty sem odešla na obchodní akademii (.) na Kotlářskou první
státní obchodní akademie ((I. státní obchodní akademie Karla Fišary
Kotlářská)), teď tam taky je s- když jedu kolem tam je všelijakých
názvů, co tam je škol, ale původně to bylo jenom pro obchodní
akademii.

LČ: a ee takže vaše vzdělání je...

JH: střední.

LČ: střední, dokončila ste tu obchodní [akademii].

JH: [ano].

LČ: a pak už ste nepokračovala. a v jakém roce ste dokončila tu
akademii?

JH: v pětačtyřicátém.

LČ: mhm

JH: nám zavřeli školy, jo, za Němců a potom nám udělali zrychlený
ročník maturitní.

LČ: aha

JH: vy vy nevíte vo ničem dneska, tenkrát zavřeli, neptali se, dali
do zbrojního průmyslu a dělali sme šrófky.

LČ: a ee jak ste vlastně, co ste potom dělala, jaké bylo vaše
zaměstnání?

JH: byla s- nastoupila sem hned po maturitě do pojišťovny.

LČ: a změnila ste zaměstnání ee jako během života? [nebo st-]...

JH: [no jo], no jistě, narodí se syn, narodil se mně, tak pak zase
ste na mateřské, zase se hledalo zaměstnání, no nakonec sem skončila
na magistrátě.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů, tam za vlastně za té první
republiky?

JH: mam- ee tenkrát byly ženy (.) v domácnosti, tak maminka
nepracovala a tatínek byl zaměstnaný jako topič na dráze (.) jezdil
s lokomotivou na dráze.

LČ: a sourozence ste měla?

JH: mám (.) sestru.

LČ: (sestru) a v- je mladší nebo starší [než ( )]

JH: [mladší] o pět roků.

LČ: mhm takže se narodila v třicátém [roce].

JH: [v] třicátém roce a v protektorátě se nám narodil eště mamince
chlapeček, bylo jí osmatřicet.

LČ: mhm

JH: ten potom umřel v pětatřiceti letech.

LČ: mhm a kdy ste vlastně přestala chodit pravidelně do kina? vůbec
obecně.

JH: do kina? až (.) hm když sem chtěla vidět nějakej film, tak sem
se utrhla a letěla sem do kina, no ((smích)) <když sem to chtěla
vidět.> protože ee sem se zajímala o kulturu vždycky a a chtěla sem
mět taky ten rozhled trochu, no a tak když sem přišel nějakej <za
komunistů dobré film, tak sem utikala do kina,> no teď už ne ve
stáří, teď já sem chodila i do divadla hodně, jo, protože sem
bydlela v Králově Poli jako vdaná, a tam to je blízko, sednete na
jedničku a ste v divadle, jo, takže to jako já sem ráda chodila do
kina, taky sem si něco pamatuju, ale to vy vás už nezajímá přece.

LČ: to potom už ne, (ale) mně spíš šlo o to, jestli až teď ve stáří
ste přestala teda chodit do kina?

JH: ano ano [ano ano]

LČ: [jinak vlastně] ste ste snažila celý [život].

JH: [ano] můžu říct, že tak kolem té sedumdesátky.

LČ: mhm

JH: mně už je štyřiaosmudesát, že.

LČ: a teď bychom se teda vrátily úplně do ee vašeho největšího
dětství, kdy vám bylo třeba kolem desíti, a tak ee jestli byste si
vzpomněla, kdy ste vůbec poprvé byla v kině, kolik vám bylo let, kde
ste, kde ste byla?

JH: jak chcete po starých ženských tady toto, aby si pamatovaly, v
kolik letech, to bysme si musely psát deník, jo, vod těch deseti
let, abysme věděli, jé, to není možný toto si pamatovat, kdepak.

LČ: a tak kam ste chodila do jakého kina úplně [(jakoby)]

JH: [do Jasu ((Jas))] a do Sibiře ((Sibiř)) v Husovicích (.) tam byl
Jas a Sibiř a říkám vám, v neděli za korunu, jo, vykládala sem to
onehdy mé dceři, tam bylo předsálí takový než začlo, než nás
pustili, jedno děcko vedle druhýho že by nepropadlo jabko, tam ti
první udělali vlny a už sme se všichni kývali, jo? až teprve
votevřeli, tak hurá na ty sedadla (pak) si každej mohl sednout kam
chtěl.

LČ: a to bylo v obou těch kinech takhle ste se chovali [jak v Jasu
((Jas)) tak v té Sibiři ((Sibiř))]?

JH: [jo jo tak ano ano], tak to bylo to bylo do té ee než přišel
teda Hitler, jo, ne- v té první republice, jo, to dětství no
dětství, dětství je tak deset, no potom už zase už sou slečny v těch
patnácti šestnácti, že, to už sme chodily zase na jiný kina, už na
ty ee pro dospělý skoro, že.

LČ: tak to k tomu taky přijdeme určitě ee a jak často teda chodila
ste jenom v tu neděli nebo i ee častěji?

JH: jenom v neděli, protože ee tenkrát nebylo peněz, jo.

LČ: mhm

JH: u těch lidí nebylo peněz a taky ee zase ti co peníze měli, tak
zase dbali na vychování těch svých dětí a nepouštěli je na všechno.

LČ: a to znamená, že vaše rodiče ee to brali jako ee špatně, že
chodíte do kina nebo?

JH: ne nebrali, nebrali, nebylo peněz.

LČ: [mhm]

JH: [my] sme byli rádi, že nám dali korunu a abysme mohli jít na do
dětský na toho lauera hardyho ((Laurel a Hardy)) [no]

LČ: [a] chodila ste e s- teda se sestrou když [říká- že]

JH: [ne], sestra ne, to je o pět roků je mladší to...

LČ: ajo vlastně.

JH: to kdepak, to ne.

LČ: [takže s kým ste tam chodila]?

JH: [té bylo pět a mně bylo deset], no prosím?

LČ: a s kým ste chodila teda?

JH: třeba sama (.) klidně, já si nepamatuju, že bych musela jako s
někým chodit.

LČ: ale potkávala ste se tam [třeba s kamarády ( )]

JH: [no jistě], dětí bylo tam kolem dokola plno dětí, že, a já vám
říkám, nebyly peníze, tenkrát se za korunu koupily štyři pět rohlíků
(..) takže když vám maminka dala na na kino, tak počítala.

LČ: a kt- chodi- chodila ste teda do toho Jasu ((Jas)) a do té
Sibiře ((Sibiř)), [(ste říkala)].

JH: [do toho Sibiře]. jinak né do města, to to bylo daleko prosím
vás, myslíte, že by nám dali na tramvaj? tramvaj stála (ale) korunu
padesát do města a to né, se chodilo pěšky hodně [do města].

LČ: [a to ste měla] nejbližší tyhlencty dvě?

JH: ty dvě, ty byly v Husovicích.

LČ: a jaká mezi jaký mezi nima byl třeba rozdíl?

JH: no Jas, ten byl u Sokola, jestli ho pořídili sokoli, to já
nevím, prostě ten byl vedle Sokola husovickýho a Sibiř, to byl novej
nový kino postavený.

LČ: a měla ste jedno z nich třeba raději nebo jak jak ste to vnímala
[( )]?

JH: [no] radši sem chodila do Jasu ((Jas)), nevím, mně to bylo blíž
<totiž>

LČ: bylo to blíž a vypadalo to tam třeba i jinak nebo?

JH: ne, stejně, stejně, to byla ee řada dřevěných ee sedadel, co se
sklápí, jo, a v prostředku byla ulička, no a bylo to dost velký teda
(.) bylo to dost velký, no tak v tom předsálí takovým jak vám říkám,
že sme tam čekávali <až nás pustí>, tak tam byly pokladny, že, to
bylo stejný jak tam tak tam.

LČ: a vzpomínáte si třeba na to na zaměstnance v těch kinech, jak se
k vám chovali třeba co tam všechno bylo za [za lidi]?

JH: [ale jó], pěkně se chovali, no k děckám ee to vite ee nesmělo se
lumpačit jak dneska <he kdepak> (.) tenkrát byly slušnější děti než
dneska.

LČ: a prodávaly se tam třeba nějaké občerstvení nebo?

JH: hm [ne myslím že ani ne.]

LČ: [nebo nevíte ( )]

JH: ne nevím, to si nepamatuju anebo trochu já nevím.

LČ: a ee vzpomněla byste si jaký teda byl obecně názor vašich rodičů
na film a na kina?

JH: á tatínek chodil rád do hospody <než do kina, to já vám to
řeknu.> jo a maminka, ta šla málokdy do kina a když šla, tak šla
jednou na buriána ((Vlasta Burian)) do toho Sibiře ((Sibiř)) na
Dvanáct křesel, <to si pamatuju jako dneska> a to mně bylo myslím
dvanáct roků a a přišla a povidá, to byla blbina <mně říká, já sem
toho Buriana ((Vlasta Burian)) měla ráda> jako celkem, jo, i když
pozděj teda. a ona řekne, to byla blbina, no.

LČ: takže je to zas tak nezajímalo [ale ( )]

JH: [ne], maminka odebírala časopis Hvězdu

LČ: mhm

JH: tenkrát vycházela Hvězda (místo) dneska je Vlasta, ale tenkrát
(ale) bylo to zajímavý a tam sem si vystřihovala jako děcko plno
herců krásnejch, jo, protože mě to zajímalo, lepila sem si to,
(podívejte), teď su stará (a) <lepím to taky> a nevím proč, pak to
chytnu a hodím to do kontejneru.

LČ: takže ste si vystřihovala svoje oblíbené [herce]?

JH: [ano] ano ano a co teda za mýho dětství hrozně byla oblíbená
šerlej templenová ((Shirley Temple)), [jo],

LČ: [mhm]

JH: to vám něco říká?

LČ: [ano]

LG: [mhm]

JH: byla tady velvyslankyní, že, a ona byla tak krásná, ona měla
tady někde ee v těch mám její podobiznu, jo a ona měla krásný takový
vlásky, že? z- znáte to

LG: mhm

JH: no a taková živá no a tak to byla naše ee to byl náš miláček
šelrej templeno- ee templejová ((Shirley Temple)), no

LČ: a vy ste třeba měla tendenci se nějak podobně jako ona chovat
nebo zdobit nebo?

JH: ne ne ne ne ne ne ne [(to nepři-)]

LČ: [jenom] ste si ji ráda [vystřihovala].

JH: [ne ne ne] ne vona byla taková ee hrozně na tom plátně teda ee v
tom filmu poutala hrozně (.) poutala pozornost.

LČ: a řekla byste, že třeba ee ovlivňoval film nějakým způsobem to,
jak ste se jako děti třeba chovaly nebo jak ste si hrály [nebo o čem
ste si po-]...?

JH: [víte co ovlivňovalo]? do dospívání vás ovlivňovalo, že ste
snila vo krásným životě <já vám to řeknu, protože> když hrála třeba
Lída bárová ((Lída Baarová)) a hrála Mandlová ((Adina Mandlová)), to
bylo z krásný interiéry k- kde se to odehrávalo, no tak to děcko
sní, že tak jednou třeba se taky bude mít no (.) asi tak to přidává
takovýho optimismu do života jo? [a]

LČ: [takže] takovou fantazii vlastně.

JH: fantazii, jo, a takový přání jako, ale my sme užívali dětství
hodně jinak přírodu, [jo].

LČ: [mhm]

JH: jo, my sme se sebrali, třeba nás tam bylo hodně dětí v tom domě
kde já sem byla a my sme se sebrali a ee řikám, do kina se tak
nechodilo a zvlášť někdo vůbec nechodil do kina, (oni) na to ty lidi
neměli, řikám vám, koruna třeba pro někoho byla dost (.) (no) to
bylo těžký a tak my sme prožívali přírodu, my sme se sebrali a šli
sme k vodě plavat, jo, v Husovicích teče, tam teď je to všechno tam
jinačí, bylo to hezčí, bylo tam víc te příro- všude, vite že su
Brňačka a znám to všude, to se nedá srovnat vůbec [( )]

LČ: [a ve] škole se třeba vyjadřovali k o filmu nebo o tom, jestli
[se chodí ( )]

JH: [ne ne,] o filmech se nemluvilo.

LČ: ne?

JH: ne.

LČ: dobře a ee teďka vlastně bysme se podívali ee vlastně na to, jak
ste chodila (.) už trošku starší, ne úplně jako to nejmenší dítě,
když ste si třeba už začala chodit na tu obchodní akademii, to přece
jenom bylo v centru, ne?

JH: no (.) bylo no, začli sme chodit do tanečních, tam si namluvíte
nějakýho kluka, jo, a chodíte do kina, protože v protektorátě
nesměly být zábavy, němečtí vojáci umílali umírali na frontě, takže
nesměli sme se bavit nijak, všechny zábavy zakázaný, takže bylo pro
nás jenom kino (.) jenom kino a taneční a ty taneční, to vite, to je
vod podzimka do [toho]

LČ: [mhm]

JH: kousek chvílu a tak to bylo naše tančení a to nám teda Němci
povolili ee byl tam mistr e e Burian vedl a potom mistr Kadlec, jo,
no a tak to byla naše zábava.

LČ: a když vám teda bylo těch patnáct, chodila ste třeba častěji,
když ee do kina nebo pořád stejně?

JH: patnáct, jo, to už sem chodila víc a to si pamatuju ee to ještě
sem nechodila ( ) chodila na obchodní akademii? myslím v šestnácti
až, [no].

LČ: [no tak] to nevadí [(tak prostě)]

JH: [to je jedno], tak v té době jo tak do toho si pamatuju že v tom
Sibiři ((Sibiř)) tam sem párkrát byla a tam ee nám sem posílali
německý filmy hodně, jo, a ty český, co teda znáte asi, ne ty starý
český filmy, [že]?

LČ: [mhm]

LG: mhm

JH: no to já tam všechno mám a ee tak hodně německý filmy sem
chodily, takže v těch německých filmech z těch hereček to sem měla
ráda to taky (mi) bylo myslím <tak patnáct, šestnáct> let tu mariku
rekovu ((Marika Rökk))

LČ: mhm

JH: která teda to byla vysoká blondýna, že, hezká z- měla štíhlý
nohy stepovala krásně a a zpívala, to byl ee to byly filmy její
takový ee muzikální, jo, ty filmy (.) tu sem teda měla hrozně ráda
(ještě) si pamatuju ee zpívala ich brauche kaine milionen ich
brauche kaine luxusvagn ich brauche nor musik musik musik <to
zpívala>

LG: <((smích))>

JH: ((smích)) to si [pamatuju].

LČ: [a] a jak často ste teda chodila, když ste chodila [trošku
častějc?]

JH: [no často taky ne,] (vono) nebylo peněz, já vám řikám, (.) to
nebylo jako dneska, dneska si může sto osumdesát korun lístek,
šmarja, já vám řeknu, hrozný.

LČ: a takže chodila ste pořád do té Sibiře ((Sibiř)) a do toho Jasu
((Jas)) [nebo která kina]?

JH: [jo ( ) tam] a potom až sem začla chodit, (jo), na obchodní
akademii.

LČ: mhm

JH: no tak chodila sem na obchodní (akademii) a tam sem taky mohla
jít ne když sem byla z Husovic sem se neodstěhovala a to už potom
v pětačtyřicátým, to mluvím o protektorátě, (protože) v
pětaštyřicátým už sme se stěhovali do Černých Polí.

LČ: mhm

JH: jo a tam sem ee no vlastně už sem šla do zaměstnání potom.

LČ: a v tom městě ste chodila teda do jakých kin, [když byste (si
vzpomněla)? (.) (za pro-) no]

JH: [za protektorátu budu mluvit, jo,] já si to moc nepamatuju ee za
protektorátu na náměstí Svobody byl hřízek ee hříbek takovej
kulatej, jo, takovej ochoz.

LČ: mhm

JH: tam dole byly záchody <a teď tam si tam> sme si dávali rande
s klukama, holky s klukama, jo, na tým hříbku, no a šlo se do kina
no a naproti ee já nevím jestli tam bylo už to kino naproti, bylo
kino za protektorátu naproti tomu hříbku co vám tam je teď já do
města chodím hrozně málo, ono se to mění a co tam bylo za kino jak
se menovalo? já sem myslela že Čas [( ) (.) naproti]

LČ: [ne ne to ne tam byl Central, ne]?

JH: Centrál, jo?

LČ: potom to byla Úderka.

JH: Úderka říkal- s- ale Úderka byla, to komunisti přece to [nem-]

LČ: [ale] to jen přejmenovali.

JH: nó právě a předtím to byl teda?

LČ: Central.

JH: centrum? tak tam sme chodili a prosím vás na Dominikánským
náměstí, co tam bylo za kino? to si nemůžu vzpomnět, tam bylo [kino]

LČ: [Moderna]?

JH: Družba, ne?

LČ: druž-

JH: a co bylo předtím za v první republice místo Družby?

LČ: no Moderna ne se to menovalo?

JH: no já si to nepamatuju, (ale) tam sme chodili taky tak dolů, to
bylo, tam to je přece byl za tenkrát nově dům s- postavenej ee v
první republice pak byl Kapitol, že, tam sme chodili do Kapitolu,
tam myslím teď taky nehrají, že, a a v Alfě ((Alfa)).

LČ: mhm a měla ste některá z těch kin třeba oblíbená? nebo lišil se
váš vlastně [postoj k těm kinům]?

JH: [nám to bylo jedno,] my sme šli na ki- my sme šli na film, nám
bylo jedno, co kerý kino, dívali sme se na program a podle programu
sme vybírali [kino].

LČ: [mhm] a třeba to kdyby když ste šla do kin s s přáteli nebo
jenom s přítelem nebo s kamarádem, lišilo se, kam byste si to kam
byste šla jak ste si jestli ste si vybírali třeba j- jakože je to
[lepší kino]?

JH: [( )] né, podle programu

LČ: podle programu mhm

JH: podle programu sme si vybírali co nás zajímalo.

LČ: a e měla ste třeba ee ve zvyku si do do kina nosit nějaké
občerstvení, jestli ste jedli na na [při programu nebo]

JH: [ne ne]

LČ: vůbec.

JH: ne ne

LČ: a byla možnost si třeba u kina něco koupit takhle?

JH: no tak už tam začínaly být takový ty všelijaký ty vafle a nevím
co <cukr- já si to nepamatuju.>

LČ: mhm

JH: to s- to chcete po mně moc

LČ: ale vy ste si to nekupovala ( )

JH: ne ne ne.

LČ: a třeba že byste se bavili při promítání mezi sebou [jako
diváci]

JH: [to neexistovalo], ne.

LČ: ne?

JH: akorát že vás kluk chytl za ruku no ((smích))

LČ: a že byste třeba nějak se hlasitě reagovali na na ten promítaný
film? kromě třeba smíchu nebo

JH: ne

LČ: ne? (nemyslíte) a že by lidé třeba tleskali [při filmu nebo po
něm]?

JH: [ne ne ne]

LČ: také si nevzpomenete.

JH: ne ne, to se každej ovládal nepamatuju

LČ: a potkávala ste v kině třeba svoje známé, že byste se potom
bavili o filmu ee když ste šli z kina anebo při při setkání v té v
tom předsálí?

JH: nevím to si nepamatuju.

LČ: to si nevzpomínáte (.) no a teď ee vlastně bychom se bychom se
zaměřili třeba i ee na na ty filmy, na které ste chodili jak ste si
vlastně vybírala teda film, na který ste šla?

JH: aby tam byli (.) herci který známí [herci]

LČ: [mhm]

JH: ať už byl cizí nebo náš (.) jo poutali nás dost herci (.)
očekávali sme teda no jistě očekávali sme i obsah toho filmu a ee
ale herci a to se od někoho kdo už na tom filmu byl tak vždycky vám
řekl, ne? o čem to je, co to bude, pamatuju si třeba s Gretou Garbo
((Greta Garbo)) ee Královnu Kristýnu, no [to je] historické film,
že, (.) no a eště si pamatuju s tó marikó rekovó ((Marika Rökk)) ten
film ( ) úplně to bylo na horách kdesi tam, dyť to bylo, to byla
zábava pro nás s tou marikó rekovó ((Marika Rökk)) (to) mladej
člověk má rád pohyb, když vona stepovala, jo, a a zpívala krásně, no
(to) byl požitek, no tak a co eště a pak potom eště jedna herečka,
jestli vona byla Švédka ((Zarah Leader)) nebo byla z holyvůdu
((Hollywood))? ee vite, oni napřed sem chodily americký filmy, ale
potom jak Amerika vstoupila do války, tak už nechodily (.) sem ty
filmy (..) a hodně německých a našich filmů (.) bylo rakouských a no
Rakušáci už byli taky pod [Němcema tenkrát]

LČ: [takže] pro vás byl nejdůležitější ten film, na který ste šla
[ani ne to kino]?

JH: [ten film]

LČ: do kterého ste šla?

JH: ne to ne (.) to ne.

LČ: a kde ste se dozvídala o tom, co se bude hrát?

JH: od spolužaček třeba (.) no jako tak vy myslíte? no to bylo
vyvěšený, to byly takový plagáty někdy namalovaný veliký, jo (.) to
nebylo tak jako (.) v novinách nebo jak teď to je to nebylo

LČ: a ty plakáty měla každé kino nebo to byly nějak dohromadné
[plakáty]?

JH: [ne ne každý] si dělalo svoje plagáty a a tak třeba to tam bylo
že od do bude se hrát to a to, no.

LČ: takže u každého kina to bylo ne jen [ne na ňákém centrálním
(prostě)].

JH: [u k- jo] ne já nevím jak ve městě já si pamatuju jenom ty
Husovice, ale jak to bylo ve městě, to já si [nepamatuju].

LČ: [a jak] to tam měli v té Sibiři ((Sibiř)) v tom Jasu ((Jas))
[jak to tam vypadalo]?

JH: [no to nad tým vchodem] tam takové velké plag- jak vidíte tady
tu garnýž, jo,

LČ: mhm

JH: tak takové velké plagát a ta- teď tam bylo ně- někdo to asi
maloval a název a od do no

LČ: mhm a to bylo stejné jak v té Sibiři ((Sibiř)) [tak v té v tom
Jasu ((Jas))]?

JH: [tam v tom Jasu taky], ano.

LČ: mhm

JH: a jak už to bylo ve městě, to už si nepamatuju, jestli taky byly
ty plagáty? možná že byly tam jak vy řikáte, že se to menovalo
[centra]

LČ: [Centrál]

JH: centrála?

LČ: Central.

JH: Centrál? já vím že tam hned sme šli do kina vod toho hříbka

LČ: a takže ste se to dozvídala od spolužaček, od kamarádek s kerýma
[ste pak chodila]?

JH: [ano to vite ve škole] se plká, tak si řeknem jedna druhé,
jestli, jak to je a že se to líbilo nebo nelíbilo, no.

LČ: a chodila ste teda se spolužačkami v té době?

JH: ne, my sme byly na obchodní akademii z celýho Brna, to se
nedalo.

LČ: mhm

JH: vite, to byl Královo Pole, a tam a z- tohle to to byla jediná
škola a ob- obchodní akademie tady, takže...

LČ: a jak ste nebo s kým s ste teda jako s tou partou ste tam
chodila a co to bylo vlastně teda za [( )]

JH: [s partou] sem nechodila, protože [(v protektorá-)]

LČ: [(vy) ste] říkala, že ste si dali sraz u hříbku, tak [s kým ste
si tam dávala]

JH: [no s klukem.]

LČ: (jo) s klukem.

JH: se spolužákem.

LČ: mhm

LH: byl z druhé třídy sice, ale [(už) ( )]

LČ: [a] s tím ste se domlouvala na to jak...

JH: vidíte, kdyby byl na světě, tak ho můžu [zavolat] a zeptat se na
kina a von už je po smrti tolik lidí už je po smrti t- z mé ee
generace tolik (..) no a tak co eště chcete vědět?

LČ: a s ním ste teda chodila ňák pravidelně ( )

JH: no v neděli většinou v neděli, protože soboty se ještě dělávalo
a byla škola.

LČ: a jak ste se domlouvali na co teda půjdete nebo?

JH: hm

LČ: [kdo to vybíral]?

JH: [někdo to navrhl] a druhej souhlasil, tak (asi tak) je to

LČ: a em bylo třeba em teda vy ste říkala, že pro vás bylo docela
důležité, kdo v kdo ve filmu hrál a čím teda se ty herečky, o
kterých ste mluvila, lišily od ostatních, že pro vás byly
[zajímavější]?

JH: [že] hrály často, byly známý, no, a líbily se nám, no (.) já a
to si nepamatujete už tak po těch letech.

LČ: a z těch českých třeba?

JH: z těch českých? no prim hrála bárová ((Lída Baarová)), ta utekla
potom k ufě ((UFA)) do Německa, jo, takže tam s tím géblsem
((Goebbels)) začla si, tak ta byla vodepsaná tady ee v Česku úplně a
potom adyna mandlová ((Adina Mandlová)), Věra Ferbasová taky byla
výborná, Věra Ferbasová, no vite, vony ee to byste je nepoznala jak
vony ve stáří vypadaly, třeba adyna mandlová ((Adina Mandlová)) ne,
ta byla furt pěkná s- já tady mám celou knížku vo adyně mandlové
((Adina Mandlová)), jo, ale ee třeba ta Věra Ferbasová, ta se
změnila (.) ve stáří taky hrála už teď ee za komunistů v nějakým tom
filmu nebo dokonce už za tohoto režimu, já nevím, ale ee někerý
zůstaly pěkný, no.

LČ: a vzpomněla byste si, jestli ste v té době viděla ňáký barevný
film a jak to na vás vlastně působilo, [(jestli)]?

JH: [v té době] nebyly barevný filmy.

LČ: ale tak některé [už byly].

JH: [nebyly]. nebyly, nepovídejte, nebyly, dyť nebyly ani po válce
nebyly ještě (.) tady.

LG: jako v těch Husovicích?

JH: jistě a ne vůbec v Brně nebyly, (dyť) je nevyráběli, dělali
černobílý (..) já nevím, první film ee barevnej esi byl v
jednapadesátým? nebo eště pozdějš? já nevím.

LČ: a jak ee vlastně ste třeba vnímala ee nást- nastoupení zvuku, že
filmy byly zvukové ee vy ste zažila nějaké projekce, které by byly
eště [(v němém filmu)]?

JH: [nó jo, to byly] s tým šaplinem ((Charlie Chaplin)) a to sme
byly eště děcka úplně malý a začal ten začal brzo zvuk.

LČ: mhm

JH: ten potom začal myslim (v) takovým, (já nevím), osmadvacátým (.)
roce?

LČ: takže zažila ste ale nějaké ještě němé [(projekce)]?

JH: [ale] dyť v osmadvaceti mně bylo prosim vás tři roky.

LČ: (tři roky)

JH: ježišmarja, sem nemohla [chodit do kina].

LČ: [ale tak některá kina] třeba ještě nebyla.

JH: ne ne ne.

LČ: takže ste nezažila

JH: ne, to záleží t- jaký film koupili jaký kou- jaký voni půjčili
film to kino (.) v osumadvacátým roce, no, tak v třicátým taky mohli
vypučit němé, já nevím (.) hm

LČ: [a]

JH: [ja] si pamatuju, že nevim jestli byl němej film ten Kid s tím
šaplinem ((Charlie Chaplin))

LG: mhm

JH: znáte to ten Kid? a ee Světla [velkoměsta] ((Světla velkoměsta))

LČ: [velkoměsta]

JH: nebo jako jo no (..) (no) všechno to mám vyčtený tady z těch
časopisů taky.

LČ: a ee hrálo pro vás roli to, v jaké zemi ten film vznikl, jestli
ste dělala rozdíl mezi českým německým [nebo americkým]?

JH: [ani né] v té době (je) vám to jedno, hlavně že že se tam něco
děje, co vás zajímá.

LČ: a ee co co pro vás bylo dobrý film, jaké vlastně ee rysy nebo ee
jaké aspekty [musel ten film mít]?

JH: [no říkám, nejvíc] se mně líbívaly ta marika reková ((Marika
Rökk)) ty ee prostě ty muzikální filmy, no byly, no potom až přišel
Hitler, tak ee (jéžiš) to bylo hrozný, tak před kinem ee jakýmkoliv
filmem, jo, tak vám dali šmarja, jak se to menovalo? vítězíme na
všech frontách [Evropy].

LČ: [týdeníky]

JH: v ježismarja, [jak se to]

LČ: [týdeníky]

JH: týdeníky, [márjapano].

LČ: [žurnál]

JH: furt sme vítězili, tam tam tam a všechno německy, jo a potom
teprve česky ane- všimnite si na těch starých filmech, jak sou
německý názvy a zase český tak to sou z protektorátu.

LG: mhm

LČ: tak k tomu se ještě určitě vrátíme a co se týče třeba témat nebo
námětů, jaké filmy se vám líbily? nebo žánrů, jestli se vám líbily
víc veselohry nebo milostná é zápletky [nebo]

JH: [tak] když ste mladá, tak co se vám može líbit, no. muže se vám
libít zamilovaný, no tak co, když je člověk mladej (.) a až je
starej, tak už vás to nebaví.

LČ: a chodila ste na nějaký film třeba víckrát? že byste se rozhodla
jít eště jednou na to, co už ste jednou viděla?

JH: hm asi ne (.) tenkrát ne (..) teď bych mohla vidět víckrát
ledasco v televizi.

LČ: a je jaké jiné třeba koníčky ste měla krom toho, že ste chodila
do [kina]?

JH: [čtení] (.) knihy

LČ: [a]

JH: [knihy] milovala sem knihy a celé život, podívejte se, sem se
vrhla na historii.

LČ: a třeba divadla nebo tancování,

JH: no to tancování to sem tancovala ráda, jo, ale jenomže když máte
rodinu a máte děti, tak vás na to tancování moc nezbyde čas ani
peníze.

LČ: ale v té době vlastně

JH: (když) svobodná, když sem byla?

LČ: no

JH: no tak sem vám řekla, sme nesměli tancovat, no nic nebylo, jenom
taneční a taneční s- se platily, že, a byly krátký, jenom no [(sme
se těšili)]

LČ: [takže to kino pro vás] bylo vlastně [(jediná zábava.)]

JH: [jediná zábava,] jediná

LČ: a co třeba rozhlas nebo rádio, poslouchali ste doma, nebo měli
ste doma [( )]?

LH: [jo] tam Hitler a géring ((Göring)) řvali tam vždycky (..) a náš
tatinek třiskl jednou do rádia, když to maminka nezavřela. nový
rádio, vite, ee to každé nemohl mět (ne) ty rádia byly drahý a
tenkrát von tam řval ten Hitler nebo co, a von ji říká, zavři to,
zavři to, já to poslouchat nebudu. a jestli to překládali? jak mohl
rozumět, když neuměl německy? já to nechápu dneska a von šel a
třiskl do toho.

LG: možná jenom když slyšel ten jeho hlas.

LČ: jeho hlas, no.

LG: [(nebo tu němčinu)]

JH: [jéžišmarja], von šel, do toho třiskl, a tam byly šprušle takový
přes to, no a v- von Telefunken, no vidite.

LČ: takže ste si většinou četla a to kino bylo spíš vlastně dalším
rozptýlením, nebo co ste vlastně jinak se jak ste se jinak bavila?

JH: no tak ee já vám řikám ee kino kino už bylo víc tak jako jinak
se žilo, to se nedá vykládat dneska. dneska je všeho a pf se uplně
už za toho ee za těch komunistů bylo plno kin a plno filmů.
všelijakých, i když ruskejch třeba, ale sem tam sem pustili taky
nějaké dobré film hm tak já nevím, co bych vám ještě řekla.

LČ: když se vrátíme k těm kinům eště, vy ste menovala, že ste v-
byla v Centrálu ((Central)) a v Moderně ((Moderna)) tam na tom
Dominikánském ((Dominikánské náměstí))

JH: no to je byla Moderna.

LČ: no no anebo v Kapitolu ((Kapitol)) a v Alfě ((Alfa)), vnímala
ste třeba nějaké rozdíly v interiéru?

JH: ne

LČ: že by tam by-

JH: ne

LČ: nebo jak to bylo vybavené [ta kina]?

JH: [ne ne] ne ne ne

LČ: a jak vlastně třeba vypadala ta kina v tom ce- ee a liši- nebo
se určitě se ale lišila od těch ee vlastně [Husovických]

JH: [no tak] bylo to z kopečka, ale to všechny kina byly tak z
kopečka trochu, aby ty vzadu viděli.

LČ: [a co]

JH: [byly] dražší aj ty kina ve středu města (.) to vím určitě, byly
dražší.

LČ: a co se týče třeba těch sedaček, tak ty byly jiný než (.) v těch
Husovicích?

JH: to si nepamatuju.

LČ: [nepamatujete si]

JH: [to sou] detaily úplný.

LČ: [a]

JH: [si] nepamatuju.

LČ: ee dobře a potom z čeho se z čeho se vlastně skládal program.
kromě toho hlavního filmu tam byly eště nějaké jiné?

JH: nebyly nic, týdeník byl ten jak vítězijó ee nacisti na všech
frontách Evropy, jo, to tam bylo to véčko takový a a už to šlo a
furt se chlubili, kolik potopili ee lodí, kolik potopili ee letadel
ods- tohleto všechno sme museli a to trvalo kolikrát tak dlouho a
teprve začal film.

LČ: a byla nějaká přestávka třeba?

JH: hm myslím jo.

LČ: [a co se dělalo]?

JH: [no tak byla] přestávka myslim po tým, já nevím.

LČ: ee a co se dělalo o té přestávce, nevíte?

JH: no tak šli na (záchod) lidi [asi]

LČ: [mhm]

JH: ((smích)) nebo esi já nevím co dělali, [já už si to
nepamatuju]

LČ: [mhm mhm] a měla ste teda zájem o ty týdeníky? to vy ste se tak
vyjadřovala, jako kdyby vás to nebavilo?

JH: no koho to mohlo bavit? (jestli) ty nacisti tam ee sou v Africe
a jestli tam vítězijó a esi sou v Rusku a vítězijó, anebo kolik
potopili Angličanům lodí, no koho to mohlo zajímat? tady byl trend u
Čechů ee my sme (je) neměli rádi (.) no.

LČ: a že by se lidé třeba chovali nějak provoka- ee provokovali při
[těch (týdenících)]

JH: [nemohli] se provokovat, (hned) by je zavřeli (.) gestapo bylo
hned po ruce (.) tenkrát se poslouchal akorát doma ee rozhlas Moskva
nebo Londýn se poslouchal, a to bydleli třeba hned vedle Němci a
musela ste mět strach, aby vás neudali (.) to vy nevíte nic dneska.

LČ: a třeba že byste se ee ocitla někdy při tom, že by někdo
promítal filmy v domácnosti, že by někdo měl promítačku vlastní?

JH: ne takový sem [neměla].

LČ: [to ste ( )]

JH: známý

LČ: hm [dobře tak]

JH: [to byl přepych]

LČ: a teď už se zaměříme jenom na ten protektorát tř- vyloženě
prostě na to období.

LG: tak já bych se vás chtěla zeptat ee jak na vás vlastně působily
ty roce potom ee změny po tom roce třicet devět, když začaly platit
ty protektorátní pravidla?

JH: hm rok třicet devět, no hrozně (.) pro všechny sem chodila na
gymnázium vod Maloměřic ee padal sníh, byl únor, to si pamatuju jako
dneska, poletoval sníh, hrčely motorky a Němci obsazovali tam (.)
přijeli z té strany a ee měli sme (.) hodinu náboženství, profesoři
byli skleslí všichni (.) smutní, to tak působilo na lidi hrozně tady
toto, ten příchod těch Němců a (..) měli sme ee hodinu náboženství a
ten tak krásně mluvil, on byl profesor teologie taky em hrozná doba.

LG: a byla některá ta kina, hlavně teda asi v tom centru, německá a
některá česká? ee jakože spíš do těch některých chodili Němci? a...

JH: to bylo rozdělený, podivejte se, podurčenci němečtí, nechcu říct
čeští, jo, kteří tady bylo všechno na lístky, jo, abysme vůbec
neumřeli hladem. když vám řeknu, že sme dostali půllitrovej hrníček
a takhle sádla na celý na štyři lidi na celé měsíc, jo.

LČ: mhm

JH: na celé měsíc se rozdávaly lístky, to se nedá- to nejsou hezký
vzpomínky. možná na venkově, jestli tady kapnete na někoho
z venkova, tak se měli lepší, ale tady ve městě, já když sem ee
nosila svačinu do do školy, (tak) sem záviděla děckám, že měli
namazaný chleba se sádlem (.) protože nám dávali ta- umělý umělý med
nám dávali a (nevím) co to bylo za sajrajt (.) a marme- a ten
chleba, hrozné, to byl hrozné chleba (.) [co sme jedli].

LČ: [a když] když ste teda v tom období toho protektorátu
navštěvovala ty kina, tak ee byla tam povinná němčina v titulcích u
těch promítaných filmů?

JH: titulky?

LČ: no.

JH: mně se zdá že jo.

LČ: a em ee na těch plakátech byly třeba německé [názvy]?

JH: [no] musely být, [ano].

LČ: [musely]?

JH: ano

LČ: a em jestli ste vnímala nějak zákaz ee vstupu těch židovských
obyvatel do těch kin?

JH: em em jich bylo málo potom s těma hvězdama (.) moc málo jich
bylo, voni to lifrovali hezky rychle do těch koncentráků, brali jim
byty a vyháněli je z pěknejch bytů a (.) hm škoda mluvit.

LČ: a jak na vás působila ta němčina v tom v tom kině?

JH: tak oni nás němčinu učili vod třetí obecné, jo?

LČ: mhm

JH: to byl povinnej jazyk a a za protektorátu úplně teda ee v
posledním roce, ještě než nám školu zavřeli, ee tak už sme nám učili
aji vzorečky matematický německy, tak co chcete, a když vás vyvolal,
tak abysme to říkali německy. vy myslíte, že z toho ty profesoři
měli radost? vůbec ne (.) to byla povinnost.

LČ: takže v tom kině ste to ani tak nevnímala, že tam je němčina
[(jako, jo)]?

JH: [ne ne] ne

LČ: a bylo třeba na těch ostatních lidech vidět, že jim to vadí?

JH: to sem si nevšímala.

LČ: no a v tom protektorátu [(chodi-)]...

JH: [kdo chodil] do školy, tak ee se tu němčinu učil (.) hm a kdo
nechodil, no třeba moje rodiče vůbec neuměli německy (.) hm

LČ: chodila ste v té době do kina víc nebo míň než předtím?

JH: no ee v protektorátě víc, protože když vyrostete z děcka, tak ee
s- rozhodně chodíte víc, protože taky to děcko ty rodiče víc
hlídají, ne? nemůže se courat někde (.) aspoň jinak, já vám řikám,
byla jiná výchova než teď.

LG: a te- v té době ste si pořád ty filmy vybírala podle těch
hereček nebo už...

JH: no tak jistě to upoutalo to člověka (.) víte? já si na jiný
herečky nepamatuju, já si pamatuju z německých hereček tu rekovů
((Marika Rökk)) potom paulu veseli ((Paula Wessely)) si pamatuju
potom ee (.) magda šnajderová ((Magda Schneider)) to byla matka té
romy šnajderové ((Romy Schneider)), jo? tak ta hrávala a zarach
leandr ((Zarah Leander)) ta taky občas zpív- no a marlene dítrich
((Marlene Dietrich)) dokuď ee se nenaštval ee na ňu Hitler, tak jo
tak Marlen ta taky.

LČ: a to ste měla také rády tydlecty [filmy]?

JH: [jo] tyto [co vám]

LČ: [to vám] nevadilo, že sou německý?

JH: ne, nevadilo, ne.

LČ: a em [bylo]

JH: [to byly], vite to byly z holyvůdu ((Hollywood)) už tady tyto
většinou, ale myslím ta šnajderová ((Magda Schneider)) né, ta byla
myslím z Rakouska ta ee magda šnajderová ((Magda Schneider)) ta byla
to byla rakouská, ta taky ta marika reková ((Marika Rökk)) to nebyly
v holyvodu ((Hollywood)), ta už byla v holyvůdu ((Hollywood)) ta
(..) marlen dítrichová ((Marlene Dietrich)) a zarach leandrová
((Zarah Leander)) myslím už taky byla v holyvůdu ((Hollywood)),
nevím, (ona) byla myslím původem Švédka.

LČ: a v ee teda v té době toho protektorátu bylo vidět, že se ti
diváci v těch kinech chovali jinak (.) na tom promítání?

JH: ne.

LČ: tak e jako...

JH: (jak) se měli chovat, co měli chodit, když dete do kina, musite
sedět, aby nevrzalo sedadlo a a musite sledovat děj, tak jak jak
chovat?

LČ: a když tam třeba promítali ty týdeníky a když se tam [objevil]

JH: [no] muselo být ticho, každej se bál.

LČ: a když se objevil Hitler, muselo se třeba hajlovat?

JH: né [ne]

LČ: [ne]?

JH: ne ne ne ne ne ne, akorát si vzpomínám, to sem mně, kolik mně
mohlo být roků v té době? po Moravským náměstí šli Hitlerjugend,
bubnovali na bubny, jo, a (.) to vám tak člověku, to ste se skoro
bála (.) jak vy říkáte vo tom zdvihování (těch, protože) tady bylo
plno Němců ee v Brně, jo.

LČ: mhm

JH: a oni nosili tady to eště ten placek, tady na klopě je měli,
takže ste poznala, že je to henlajnovec ((henleinovec)) nějaké a a
furt zdvihali ruce jak šla, jo, furt, jéžišmarja. takže když ste se
náhodou voctla, tak skoro byl v člověku strach, aby vám někdo
nenadal, že ste tu ruku nezdvihla (.) kdepak, řeknu vám jeden můj
příběh (.) esi trošku můžu vodbočit.

LČ: tak

JH: čekala sem na kluka v Pisárkách na konečné, jo? Čekám, čekám no
co v neděli? byl protektorát a teď (.) tam furt chodím chodím a
chodil tam německej voják, jo? (.) a (.) v- říká si co ta slečna
myslím tady furt ee jako čeká nebo co tady chodí? (já) čekala sem
dost dlouho a von mě oslovil, jo? a já sem si chtěla ověřit svou
němčinu, jak dalece, protože ee řikám, ono moji rodiče vůbec (nic)
co sme se naučili ve škole, jo?

LG: mhm

JH: a učíte se to vod tech osmi devíti roků ze- že (.) a v
protektorátě to do nás hučeli furt furt a tak sem se s ním začla
bavit, abych si to trochu ověřila, jo? a (.) šli sme kousek tam ee
potom za Pisárky, jak se de k myslivně jenom kousínek, no a bavili
sme se (.) a dobře sme se bavili a teď deme zpátky a já mu říkám, já
si vás nebudu všímat v tramvaji (.) protože by to pro mě byla hanba
takhle sem mu řekla a tak to bylo (.) abyste to věděla, já sem
nepohrdala tým člověkem, ale tom, že to byl německé voják a tak sme
byli vychováváni (..) bojoval za dojčland ((Deutschland)) (.) a von
řekl že je Rakušák, taky že jich, že se jim to nelíbí, no co mají
dělat? co měli dělat? chlapci (.) byl tady v lazaretě a tam z teho
gymnázia kde sem chodila tak udělali lazaret v protektorátě.

LČ: a ten strach teda byl cítit i v kinech, jako že by se třeba lidé
ňák víc báli s ostatními mluvit nebo [ee]?

JH: [a] v kinech se nemůžete bavit.

LČ: ale při jako né při projekci, ale předtím třeba.

JH: né, akorát ee sme nechápali to jejich vé ((V jako vítězství))
furt vítězijó na všech frontách Evropy, jo? to vé ((V jako
vítězství)), to bylo pro nás ee neskutečný (.) a Němci tomu věřili
(.) a my né Češi.

LG: takže vy ste vy ste vlastně chodila do těch českých film- ee
českých kin v tom centru, takže vy ste tam [ee]

JH: [tady] německý nebyly, [byly možná, (nevím)]

LČ: [a (vy)] a ste říkala, že že bylo v Brně celkem hodně Němců, tak
ti chodili kam?

JH: hm tak co já, vím dyť (to) byli Češi, ne? původně.

LČ: hm

JH: to byli čeští Němci če- če- (český) jak bych vám to řekla
podurčenci. přišel Hitler a všichni se hrnuli, dostali daleko víc
lístků, daleko víc potravin (..) a naši Češi podurčení někerý děcka
chodily do deseti let ee do do českých škol a najednó začly chodit
do německých škol a neuměly blafnout německy (..) no těch no byla
doba hrozná.

LG: no a když se potom blížil ten konec války, měnilo se to chování
těch diváků v tom kině?

JH: (..) [no]

LČ: [když] třeba začali prohrávat Němci [nebo]

JH: [ne] (.) ne v kině, když dete do kina, musíte sledovat děj a co
by? to se potom mluví, vykládá někde doma nebo s někým nebo s těma
spolužačkama, copak, já si to pamatuju? neměnilo (.) ten strach byl
v lidech hrozné (.) ste nemohla věřit sousedovi.

LG: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození?

JH: no (..) ( ) brzo se nehrálo, protože bylo všechno roztřískaný
(.) em (.) já sem zažila nálet na Cejlu, co vám mám povídat (.) (to)
bylo hrozný dennodenně se bombardovalo a letěly ee hlásili z Vídně,
že letijou a každé den byly sirény s- é ten konec byl hrozné (..)
spolužák, které chodil s nama do tanečních, (.) bylo mu dvacet, na
Křenové na to doplatil, padla tam bomba a v posledních dnech (.) a
bylo po něm.

LČ: a ee tak vlastně na závěr bysme se zeptali asi na některé filmy,
jestli si vzpomenete na některé z těch, co sou napsaný tady na tom
seznamu a jestli byste věděla třeba, kde ste je kde ste je viděla s
kým a [podobně]

JH: [(kde sou ty)] kde já sem si položila ty brýle?

LČ: [tady sou eště ( )]

JH: [až tam kdybyste] byla tak hodná, ano, děkuji (...) To neznáte
Hadimršku, no

LČ: [a vybaví se vám u těch]

JH: [Lelíček ve službách] šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese))

LČ: a co se vám u těch filmů vybaví vlastně?

JH: Burian ((Vlasta Burian)) (.) Pobočník Jeho Výsosti, Šest žen
Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to sem neviděla myslím, nebo
viděla a nepamatuju (.) Mata Hari, no tu tam mám tu Mata Hari, když
ju budete chtět, tak vám ju dám (.) všechno vykládání o ní, hrála
tam taky ta Greta Garbo tam hrála (..) Tři muži ve sněhu, no to
jistě, to je tady náš film (..) Svět patří nám, to je vérich ((Jan
Werich)) (.) Sněhurka a sedm trpaslíků, dyzny ((Disney)) chudá-
Ducháček to zařídí, to je ee (..) Burian ((Vlasta Burian)) (.) U
pokladny stál, Burian ((Vlasta Burian)) (.) To byl český muzikant
tam (.) to je Kmoch ((František kmoch)) (..) Roztomilý člověk,
Oldřich Nový, Vídeňská krev, no to je taky byl krásné film, ta
Vídeňská krev, jéžíš, ale kdo tam hrál, to už si nepamatuju (.)
Vídeňská krev kdo tam hrál, vite to? nevite, to byl moc hezké film,
rakouské (.) Muži nestárnou, tam hrál ten (.) Pivec, Pivec ((Jan
Pivec)), Dobrodružství barona Prášila, tam hrál myslím ten (.)
tanečnice grá- Glázrová ((Marie Glázrová)) tam hrála. (.) Neviděli
jste Bobíka? Zdeňka Baldová ( ) já si pamatuju dost tady z toho a
to mám všechno tam.

LČ: a ta Vídeňská krev, to byl německý film?

JH: no rakouský spíš to byl německé rakouské tenkrát Rakušáci byli
taky pod (.) Němcama.

LČ: a vám se teda líbily hodně ty ee muzikální filmy nebo (s
muzikou)?

JH: muzikální, no muzikální, to vite

LČ: a zpívala ste si třeba pisničky?

JH: [no no]

LČ: [z těch filmů]?

JH: no zpívala, ale teď to jak sem vám to německy zpívala, eště bych
tu melodii chytla, ale já já si nepamatuju, jak se menoval ten film
s tou marikou rekovou ((Marika Rökk)), mně se to hrozně líbilo,
myslím, že sem na tom byla víckrát, na tomto filmu.

LČ: a jak ste vlastně s- jak ste si pamatovala ty texty?

JH: no tak když něco slyšíte víckrát, tak anebo umíte trochu to ně-
tu němčinu, vite co je to ich brauche kaine milionen ich brauche
kaine luxusvagn, řiká vám to něco? (.) neřiká?

LČ: no jako co to znamená?

JH: [řiká]?

LČ: [no] tak to to vim, no.

JH: řiká? no tak vidíte nor musik musik musik no zpívá, no.

LČ: a vy ste to teda slyšela v kině a potom [se to]

JH: [v kině]

LČ: hrálo eště v rádiu nebo [kde ste to slyšela víckrát]?

JH: [ne, v tym kině] v tym kině furt v tym kině a to se tam
vopakovalo víckrát, [no]

LČ: [mhm]

JH: a když ste mladá a líbí se vám to, tak se vám to zalíbí, no to
si pamatuju tady toto.

LČ: a chtěla byste třeba dodat eště něco, co sme k čemu sme se
nedostali z těch vzpomínek na kino, třeba na to jak ste chodila

((klepání na dveře))

LČ: [s tím chlapcem]?

JH: [(někdo sem jde)]

konec rozhovoru

1

Rozhovor vedl: Jiří Vraspír
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 19.5.2009, Brno

Rok narození: 1925: Narátorka měla jednoho bratra, který ale zemřel
v útlém dětském věku.

Povolání rodičů: Otec inženýr a vedoucí regulačního oddělení. Matka
v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Do 1930 ulice Tučkova (Veveří), poté do 1934
asi na Tůmové (Žabovřesky), poté Masarykova čtvrť.

Povolání: Narátorka vystudovala učitelský ústav, od roku 1945
pracovala jako učitelka mimo Brno, o rok později dokončila speciální
pedagogiku (ne na VŠ) a nastoupila v brněnské mateřské škole pro
děti s vadami sluchu a řeči, kde pracovala až do důchodu.

JV: takže dneska je devatenáctého května, mám tady paní Miloslavu
M.. vy ste ročník dvacet pět?

MM: ano, dvacet pět.

JV: a teď tedy bysme si paní Menšíková ee na začátek vlastně
sesumarizovali takové ty základní věci. vy ste se narodila konkrétně
kde?

MM: já sem se narodila v Brně,

JV: hm

MM: a, tak úplně jako dítě sme žili na Tučkové a potom sme se
přestěhovali do Žabovřesk, kde sme bydleli několik, dost roků a
právě ty Žabovřesky že byly blízko k tomu kinu, tak právě proto sme
to tak často navštěvovali. potom sme se odstěhovali do Masarykovy
čtvrti, takže pořád to bylo jako ten spád tam dolu.

JV: a na té Tučkové ste bydleli do jakého roku?

MM: to sem byla malá, to sem tak myslím do těch pěti let. hm a pak
ste tam bydlela vlastně v té další lokalitě v jakém časovém rozmezí?

MM: ee tam sme bydleli tak do mé druhé třídy, tam sme nebydleli
dlouho.

JV: do vašich devíti let?

MM: ano

JV: takže asi do roku třicet čtyři.

MM: ano, ano.

JV: a pak ste šli do té Masarykovy čtvrti.

MM: ano pak sme bydleli v té Masarykově čtvrti.

JV: a tam ste bydleli až do, protože my to máme,

MM: no tam sem bydlela prostě až do, až do svých osmadvaceti let,
kdy sme se, sem se provdala a vodstěhovala sem se z Brna.

JV: my to máme ohraničené rokem čtyřicet pět, takže do roku čtyřicet
pět ste tam pořád bydlela.

MM: ano, ano pořád, ano.

JV: a povolání vašich rodičů bylo jaké?

MM: tatínek byl inženýr a dělal na městě na regulačním oddělení a
maminka pochopitelně byla, jako v domácnosti.

JV: hm, žena v domácnosti. měla ste další sourozence?

MM: měla sem bratra, ale ten umřel jako miminko, ve čtyřech
měsících.

JV: jinak ste teda byla,

MM: jinak sem byla sama.

JV: hm a dosáhla ste jakého teda vzdělání?

MM: já sem dělala gymnázium a potom sem dělala na učitelském ústavě
a skončila sem teda jako učitelka, nějaký sme dělali potom ty
aprobace nebo co to bylo k tomu potřeba, ale vysokou školu ne.

JV: a ten učitelský ústav, to je vlastně jako by byla dneska nějaká
nástavba k tomu gymnáziu, že ste si rozšířila jakoby ty určité
znalosti v té oblasti,

MM: ano, ano

JV: ale není to jakoby klasická vysoká škola.

MM: ne.

JV: a pak ste učila?

MM: ano. pak sem učila,

JV: hm

MM: a nakonec, protože sme byli mimo Brno a potom když sme se do
toho Brna vrátili, tak sem si udělala částečně speciální pedagogiku,
a byla sem potom mnoho let na mateřské škole pro vadně mluvící, kde
sme měli děti s vadama řeči a byly tam aj afázie a prostě děti
všelijak, nedoslýchavý, se ztrátou sluchu a tak dál.

JV: a do zaměstnání jste poprvé nastoupila v roce...

MM: v roce, počkejte, ee začala sem učit mimo Brno a to bylo hned
v září čtyrycet pět.

JV: takže vlastně těsně po válce.

MM: těsně po válce, ano. eště se pamatuju, že to nebylo v Brně, tak
sme jezdili vlakem a dobytčákama.

JV: hm a pak ste se vrátila zpátky do Brna.

MM: pak sem se vrátila zpátky do Brna.

JV: a to bylo kdy? za jak dlouho? jak ste dlouho působila [mimo
Brno]

MM: [nebyla sem dlouho] byla sem byla sem mimo Brno asi rok jenom.

JV: a pak v tom ústavě ste působila až do důchodu?

MM: ano, až do důchodu.

JV: nezměnila ste už teda pracoviště.

MM: ne ne ne. pak sem ještě několik roků chodila jako na zástupy,
ale to sem chodila všechno jako na speciální školy.

JV: a vzpomněla byste si, v jakém roce skončilo vaše pravidelné
navštěvování kin? do kdy ste chodila často.

MM: no, vlastně to skončilo, první bylo, co sem intenzivně chodila,
tak to bylo em do devětatřicátého roku. potom za války vzhledem
k těm poměrům a k tomu, tak sem taky chodila, ale už ne tolik. no a
v pětaštyřicátém roce, to už mimo Brno, tak to sem začla chodit málo
a to sem už chodila teda taky do jiných kin, různě se to střídalo,
ale to sem chodila většinou v tak, v rámci nějaké schůzky, jo. no a
potom, když sme se odstěhovali, tak sme bydleli přes deset let
v Kyjově, no a tam sme chodili taky skoro pravidelně. tam bylo
v sokolovně kino, potom se tam otevřelo aj letní kino a tam sme
chodili taky pravidelně.

JV: a vy když ste se, když ste se vrátili zpátky z Kyjova do Brna?

MM: tak to sme, tak to sme chodívali, to sme se nastěhovali do
Králova Pole, já bydlím teď v Králově Poli a tam byly dvě kina,
takže sme chodili taky dost často.

JV: a vrátili ste se v jakém roce?

MM: vrátili sme se v roce šedesát osm.

JV: a ještě jedna věc, vdávala ste se v jakém roce?

MM: já sem se vdávala v roce čtyrycet osm, no a potom sem se
rozvedla a znovu sem se vdala až v roce sedmdesát.

JV: a tímhle bych teda uzavřel takovou tu první část a mohli bysme
se dostat dále, teď se vás budu ptát na vaši dětskou zkušenost, to
znamená zhruba do těch deseti jedenácti let, v době, kdy ste vlastně
navštěvovala obecnou školu.

MM: ano.

JV: a ta moje první otázka je ee asi zřejmá ((smích)) vzpomínáte si
na svojí první návštěvu kina?

MM: víte že ne.

JV: a vzpomněla byste si, dobře, zeptám se takhle, vzpomněla byste
si na tu vaši vůbec nejranější, na ten váš nejranější zážitek? na
vaši nejranější vzpomínku? nemusí to být nutně první, ale jenom tu,
kterou si opravdu pamatujete, jakoby ne- nejstarší.

MM: no, já si, já si pamatuji právě s tou mou babičkou, pamatuji si
přesně cestu kudy sme chodívaly, to kino, ale jaký to byl film, to
už opravdu nevim.

JV: a to ste ještě bydlela na Tučkové nebo [už ste se přestěhovala]

MM: [ne ne, to sme] to sme bydleli na té Tumové už.

JV: na té Tumové.

MM: ale vím, že to byl film, nějaký americký film, se šilej
templovou ((Shirley Temple))

JV: hm

MM: to si pamatuju.

JV: to vám mohlo být kolik let?

MM: tak co já vím, do první třídy?

JV: tak šest sedum?

MM: no, tak nějak.

JV: ee, vy ste s tou babičkou asi chodila často.

MM: ano, s babičkou sme chodily často, určitě to bylo každý týden.

JV: dá se říci jednou dvakrát týdně?

MM: no, dvakrát ne, ale jednou určitě.

JV: a babička byla právě ten člověk, se kterým ste navštěvovala
kino. maminka nebo tatínek [vás nebrali tak často]

MM: [ne, ne] ale oni, pokud já si vzpomínám, ale vůbec nechodili.

JV: vůbec nechodili do kina.

MM: vůbec nechodili. a moje maminka, ee moje babička byla velice
společenská

JV: hm

MM: až do vysokého stáři a vlastně mně nahrazovala maminku. já jsem
přišla ze školy a šla jsem rovnou k babičce.

JV: takže vidim, že ste měly takový velice úzký vztah.

MM: ano. ona babička taky, já sem jako dítě byla, a ještě mně to
zůstalo dodneška, já sem hrozně chtěla všechno vědět a babička byla
jediný člověk, který mi nikdy neřekl nevotravuj. a vždycky mně
prostě tu informaci podala.

JV: takže se dá říct, že třeba s maminkou nebo s tatínkem ste v kině
vůbec nebyli.

MM: ne, ne.

JV: nebyla, nikdy.

MM: ne, v divadle ano, ale v kině ne.

JV: v kině ne.

MM: v kině ne.

JV: chodila ste do kina ještě s někým jiným než s babičkou? třeba
s nějakou kamarádkou nebo třeba,

MM: ne, no tak to sem byla jako dítě a ta obecná škola, to
neexistovalo, abych tam šla sama.

JV: a později, až ste byla trošku starší, ještě v těch třicátých
letech,

MM: nó,

JV: dejme tomu do roku třicet devět.

MM: no, ne. ne, vždycky jenom s tou babičkou.

JV: s babičkou. dobře tak kdyžtak pak se ještě dostaneme k době
protektorátu, za nějakou dobu, takže to pak, se vás zeptám dál. a
jaké kino ste navštěvovala nejčastěji, nebo která kina ste
navštěvovala s tou babičkou?

MM: s tou babičkou to bylo vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

JV: vždycky do Lucerny ((Lucerna)).

MM: vždycky Lucerna.

JV: a nikdy ste nezamířily nikam jinam.

MM: ne, nikdy sme nezamířily nikam jinam. ono, já, ono to bylo taky
tím, že jednak sme bydleli ještě tehdy ta doprava městská byla tedy
slabá, tak my sme chodily vždycky pěšky a tam to bylo teda nejblíž a
mimo to babička mě potom už brala na filmy, takzvaně mládeži
zakázané, na kterých teda vlastně nebylo nic závadného, ale v té
době to tak bylo, takže já sem ve svých třeba dvanácti letech viděla
třeba filmy, mládeži nepřístupné, protože babička to tam měla tak
zařízené, protože jak se začalo hrát, tak nám tam přistavili dvě
židle a sledovala sem ten film, protože jinak bych se tam na to teda
nedostala.

JV: to mně pan doktor Skopal říkal, že ste chodila s babičkou na
nepřístupné filmy.

MM: no, ano.

JV: vy ste se tam dostaly, protože ona tam měla toho známého.

MM: ano, ano.

JV: takže s tím nebyl žádný problém.

MM: ne.

JV: on vás pustil normálně.

MM: no ano.

JV: a vy ste seděly na těch dvou židlích někde bokem nebo...

MM: to sme seděly, no, tak nám to přistavil vedle řady, ano.

JV: v první řadě?

MM: ne, ne, to sme vždycky sedávaly tak v té druhé polovině.

JV: tak to je teda zajímavé, to sme tu ještě neměli.

MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.

JV: hm

MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.

JV: paní C. říkala, že v první řadě vždycky seděli největší
rošťáci, ale tak ((smích))

MM: tak v Lucerně ((Lucerna)) ne.

JV: možná na nepřístupné filmy už moc rošťáci nechodili. ale takže
důvod, proč právě tohle kino bylo především, že bylo nejblíž.

MM: ano, ano.

JV: ste nemusely nikam daleko

MM: ano, ano.

JV: jaký byl váš, jaký byl názor vašich rodičů na chození do kina,
souhlasili s tím nebo vyjadřovali se k tomu aspoň nějak.

MM: nevyjadřovali se k tomu vůbec nijak, prostě když sem byla
s babičkou, tak sem mohla dělat to, co babička řekla.

JV: takže to ste měla dobré ((smích)) a ještě se zeptám postoj,
postoj školy k chození do kina, byl nějaký? vyjadřovali se třeba
učitelé?

MM: ne, vůbec ne, to si nikdy nevzpomínám, že by se nás byli ve
škole na něco takového ptali, ale chodilo se i se školou.

JV: takže vás nevarovali, že by to bylo nějakým způsobem [mravně
závadné]

MM: [ale né] ale dyť my sme si, dyť já sem měla od třetí třídy jako
učitele třídního Plevu ((Josef Věromír Pleva)), co napsal Malého
Bobše ((Malý Bobeš)).

JV: jo.

MM: no a ten teda rozhodně byl natolik světskej, že ten se vůbec
takový věci a i kdyby to byl zjistil, tak nad tím mávl rukou.

JV: a kdyby zjistil, že chodíte s babičkou na nepřístupné filmy

MM: no tak, no né, on se s babičkou dobře znal, protože babička,
nejenom že se mnou chodila do kina, jezdila na mě, se mnou na naše
školní výlety, když prostě bylo ve škole něco k vyřízení, tak prostě
přišla babička. babička prostě fungovala.

JV: byl pro vás film v tomhle věku důležitý?

MM: byl. já sem se na to vždycky velice těšila.

JV: chodila ste ráda.

MM: chodila sem moc ráda.

JV: a bylo to z důvodu toho, že ste vlastně s tou babičkou trávily
společně čas anebo, nebo,

MM: ne, jednalo se čistě jenom o to kino, páč s babičkou sem trávila
volný čas i jinak.

JV: a takže se zeptám, to, co vás na tom lákalo, nebo proč ste tam
chodila ráda, na nějaké ty důvody, vzpomněla byste si?

MM: no, připadalo mně to takový, když se šlo do kina, takový
sváteční, teď sem tam viděla něco, co sem normálně neviděla, protože
to byly všechny ty prvorepublikové filmy ať už to byly naše nebo ty
cizí, tak to byly takové ty limonády, které se mi teda jako dítěti
velmi líbily, no tak to byl asi ten důvod.

JV: měla ste nějaké oblíbené herce v té době?

MM: no, vzpomínám si na tu širlejku ((Shirley Temple))

JV. hm

MM: na tu si vzpomínám, na ty filmy jak se jmenovaly, to bylo
všechno skoro na stejné kopyto, ale ty filmy se mně s ní velice
líbily, protože ona bylo opravdu velice jako dítě, jako herečka byla
velice půvabná, uměla tančit, uměla zpívat a potom co si pamatuju,
že tehdy už, asi na dvou těch filmech, byl záběr, pár těch záběrů
barevných.

JV: a to teda bysme mohli říci, že to byly roky, nebo rok em raná
třicátá léta?

MM: no, no tak, no, ano. mně bylo v pětatřicátým deset let a to bylo
možná i předtím.

JV: takže ještě ta obecná škola.

MM: ano

JV: bavila ste se pak třeba ještě o tom s kamarády, se spolužáky,
oni nevím jestli do kina chodili nebo jak moc, ale jestli třeba to
chození do kina, ty filmy ty herci, hráli pak roli ee ve vašich
ňákých dětských hrách, nebo písničkách,

MM: ne

JV: nebo ve společných debatách.

MM: ne, bavila sem se o tom, protože několikrát byla se mnou a
s babičkou moje tehdy velmi dobrá kamarádka ze školy, tak ta
několikrát šla s náma, no tak sme jako děti pár slov o tom
prohodily, ale že bysme si na to hrály, nebo že by to na nás
působilo, to ne.

JV: ta znalost filmu nebyla důležitá pro konverzaci

MM: ne, ne

JV: společenskou [nebo dětskou]

MM: [no já sem vždycky] i když sem ráda chodila do kina a ráda do
divadla, tak i myslím i jako dítě sem byla velice realistická a
prostě sem to voddělovala vod toho normálního života, to bylo něco
velice hezkýho, ale rozhodně to na mě nijak takhle nepůsobilo.

JV: dobře, takže tímhle bysme to mohli uzavřít a dostali bysme se
dál, k nějakým diváckým návykům. a teď bysme se pohybovali od konce
té obecné školy, to znamená měšťanka až tedy rok třicet devět, do
protektorátu, než, než začla válka, což je teda období asi ve vašem
případě nějakých šesti, šesti sedmi let.

MM: ano

JV: v roce třicet devět vám bylo čtrnáct.

MM: ano a chodila sem na gymnázium, páč sem chodila na gymnázium od
primy.

JV: a gymnázium ste vlastně dokončila v roce čtyřicet jedna?

MM: čtyřicet čtyři.

JM: čtyřicet čtyři, jo.

MM: to byl osmiletej.

JV: takže vlastně v tomto, v tomto časovém období nedošlo k nějaké
závažné změně ve vašem životě jako svatba nebo ee zaměstnání že
byste si našla, to vlastně bylo až po té válce všechno.

MM: ano, ano.

JV: dobře.

MM: no, ale koncem té války, tak vod těch vosumnácti let už sem
chodila s jedním mládencem teda, to už sme do kina chodívali na
nějaké ty německé filmy my spolu.

JV: čtyřicet čtyři.

MM: ano.

JV: a v tomto období teda vod konce obecné školy do toho roku třicet
devět ste chodila do kina jak často, to už ste byla starší přeci
jenom.

MM: no, tak em ještě tak v té primě, sekundě, možná i tercii sem
pořád chodívala s tou babičkou.

JV: s babičkou.

MM: no a myslím až do toho protektorátu sme chodívaly teda často.

JV: s babičkou.

MM: ano, pořád s tou babičkou. tak, že bych chodívala s kamarádkou
někdy to, to si vůbec nevzpomínám, to sem nechodila.

JV: ani za toho protektorátu?

MM: ee, ani za toho protektorátu. to, potom když začal ten
protektorát, tak to delší dobu sme teda nechodili vůbec do kina,
protože to byly jako venku zatmění a takový poměry, to vlastně
prakticky sme teda trávili doma. no a potom, když už sme si na to
zvykli, zůstalo to stejný, ale když už sme si na to zvykli, tak sme
chodili do toho, do těch kin, ale těch českých filmů bylo málo, no a
tak sem byla na některých těch německých kinech. no ale, oni měli,
oni vlastně dělali takový jakoby revi ((revue)). a ty reví
((revue)), protože to bylo něco v té době nevídaného, tak to se mně,
jako děj skoro žádnej, ale to se mně líbilo.

JV: k tomu se dostaneme, až budeme u toho protektorátu. a to teda
bylo ještě před tím než ste začala chodit s tím mládencem.

MM: ano, ano

JV: takže v nějaké takové té časové rovině mezi [tím, co ste byli
doma, než ste začala žít vlastním nějakým]

MM: [ano, ano, ano]

JV: privátním životem, takže ste navštěvovala tyhlety reví
((revue)). dobře, a v tomto, v tomto čase ste pořád navštěvovala do
toho roku třicet devět ještě pořád tu Lucernu ((Lucerna)) nebo už
ste chodila třeba i do jiných kin s babičkou?

MM: no, s babičkou si vzpomínám jenom, že sme byly někdy ve skale
((Scala)) a v Alfě ((Alfa)), ale málo kdy. my sme hrozně moc
chodívaly do té Lucerny ((Lucerna)). no a já sem ještě loni byla v
Lucerně ((Lucerna)) a teď se tam zase chystám, protože to je jedno z
hrozně mála kin, který funguje pořád.

JV: funguje pořád, to je pravda.

MM: a přestože uvnitř je to teda vyspravený, tak ten prostor a ten
jak to tam bylo, to zůstalo naprosto stejný.

JV: bylo naopak nějaké kino, které ste neměla ráda?

MM: hm, ani si nevzpomínám, teď nemám ráda multikina. to, to už
prostě není kino, to už není ono. v těch kinech dřív to bylo takový,
takový intimní, prostě jak se zhaslo, tak člověk se jenom na to
soustředil a nepil šťávu a nejedl buráky a já nevim co všecko vokolo
a nebavil se.

JV: to je docela dobrá totiž jako narážka, protože sem se chtěl záhy
zeptat, jak ste se chovala při ee sledování filmů, jestli ste třeba
popíjela nápoje,

MM: kdepak, kdepak to ne, to neexistovalo, to sem byla naprosto na
to soustředěná, ale zajímavý je, že v těch,

(rozhovor na 11 sekund přerušen z důvodu příchodu třetí osoby)

MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.

JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.

MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.

JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,

MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.

JV: hm

MM: takže on tam chodil s tady s tím a jakmile se zhaslo, konec.

JV: takže ani třeba nějaké, nějaké hlasité projevy, jako tleskání,
hvízdání, komentování,

MM: ne, to tehdy nebylo, to tehdy nebylo.

JV: ani když ste byla mladší? a třeba chodili ste na nějaké dětské
filmy, nevim, říkala ste se školou? do kina.

MM: ano chodili sme se školou do kina, třeba si vzpomínám, že sme
byli se školou na filmu o Rastislavu Štefánikovi ((Milan Rastislav
Štefánik)).

JV: hm

MM: dodneška si vzpomínám, ten herec co ho hrál, menoval se Rogoz
((Zvonimir Rogoz)) a tu jeho milou hrála Oličová ((Karla Oličová)),
<to teda nevím> že si na ty ména ještě pamatuju,

JV: to bylo ještě v obecné nebo v měšťance

MM: obecná, to byla obecná, a dodneška si velice dobře na ten film
pamatuju a to teda vopravdu, protože sme tam šli se školou a byly
tam taky jiný školy, čili to bylo čistě jenom pro školy, no tak tam
teda jako ten klid a to moc nebylo.

JV: a projevovali se především pravděpodobně když už tak kluci
předpokládám.

MM: no, samozřejmě, samozřejmě.

JV: ee dobře, tak vy ste tady teď nakousla jeden film, vzpomněla
byste si, co vás na něm tak upoutalo, nebo z jakého důvodu si ho tak
pamatujete?

MM: no, pamatuju si ho z toho důvodu, že teda jako se mluvilo tehdy
Masaryk, Beneš, Štefánik a o tom Štefánikovi se mluvilo hodně, no,
mluvilo se i teda o tom jeho konci, jak to bylo, jak by to bylo
vypadalo, tady tyhlety debaty zase vedl můj tatínek doma, ale né
teda se mnou, jo, třeba s maminkou, jo, ale protože ji, já jak sem
slyšela, že se někde bavili, tak sem šla vždycky poslouchat. no a
tak proto, proto, a pak nám taky samozřejmě pan učitel vykládal o
tom, takže ten film, se mně jako líbil a zaujal mě.

JV: a to vám mohlo být kolik let?

MM: co já vím, devět, deset.

JV: hm. my pořád mluvíme o té Lucerně ((Lucerna)), je to nasnadě,
protože ste do ní chodila poměrně dlouhou dobu, vlastně až do toho
roku třicet devět?

MM: ano

JV: s babičkou. ale poté, už teďka se dostanem do toho protektorátu,
kdyžtak se k tomu ještě vrátíme, jenom abych věděl, pak ste
navštěvovala i jiná kina?

MM: ano, chodili sme dost často do kina Metro,

JV: hm

MM: to bylo na Lidické, tam jak je dneska městský divadlo,

JV: hm

MM: a to bylo velice hezký a příjemný kino. tam sem chodívala hrozně
ráda, chodívali sme tam vždycky sme, prošli sme tam Slovan, tam tu
pasáž, tam sem chodívala, tam sme chodívali často. potom sme
chodívali dost často do Alfy ((Alfa)),

JV: hm

MM: a občas sme chodívali i do takových malých kin, protože sme
nechodili do kin, ale chodili sme na filmy, na filmy a na herce,

JV: takže, hm

MM: a pokuď, pokuď ten film se hrál někde, třeba si vzpomínám že v
Židenicích bylo kino Svět ((dříve Hvězda, Astra)). tak tam sme taky
byli několikrát, protože ten fi-, hrál se tam určitý film, který sme
chtěli vidět, ono to bylo tak že, nebylo to tak rozdělený jako
dneska, že byly ty premiérový kina, ale em tam se to hrálo, třeba
týden, to sme se ňák na to třeba nedostali, tak sme šli až pak tam.

JV: takže pro vás nebylo důležité při výběru konkrétního filmu ee
nebylo pro vás důležité to kino [jako takové, ale především teda]

MM: [né, né, né] ten film, ano.

JV: a vy ste říkala, že ste měla hodně ráda tu Moravu ((Morava,
dříve Bio Metro)).

MM: Moravu ((Morava)) a Jadran.

JV: Moravu ((Morava)) a Jadran a Metro.

MM: no to Metro, to bylo ještě tam Morava a Jadran, tam sme
chodívali, tam sem chodívala až teda když sme se pak přestěhovali do
toho Králova Pole po roce sedmdesát.

JV: hm a to Metro ste měla tak nejradši dá se říct.

MM: to, to Metro, no, třeba Alfa, to se šlo dolů, dolů, pořád dolů.
kdežto to Metro bylo, ten sál byl prostě v rovině, jo, nebylo to tam
nějak, no, to Metro na mě tak nejlíp působilo, to sem měla
nejraději.

JV: takže to bylo především díky těm jeho [prostorovým dispozicím]

MM: [ano, ano, prostorovým] dispozicím, ano.

JV: kvůli tomu interiéru

MM: ano, ano.

JV: a do Lucerny ((Lucerna)) ste chodila stále, i v čase [kdy ste
navštěvovala už i jiná kina]

MM: [ano, ano, ano, ano]

JV: a kromě tady těchto kin, chodila ste třeba i ještě do jiných
kin? sme vyjmenovali Alfu ((Alfa)), Metro, Moravu ((Marava)),
Lucernu ((Lucerna)), navštěvovala ste i ještě nějaká jiná kina?
vzpomněla byste si?

MM: no třeba Kapitol a skalu ((Scala)), to většinou ty mě-, v tom
okruhu středu města.

JV: vzpomněla byste si na ty rozdíly mezi jednotlivými kiny?

MM: no po jaké stránce myslíte ty rozdíly?

JV: iteriér, přístup zaměstnanců, uvaděčů, k divákům,

MM: no, ee

JV: sál kina, foajé ((foyer)), pokladna, všechny ty věci, které tam
vlastně jsou.

MM: no, mys- myslím si, že tady tohle se začlo projevovat spíš až
později, anebo sem si jako dítě toho nevšímala, ale vím, že třeba
byly, všude byly uvaděčky, které si vzaly lístek a dovedly vás až na
místo, a to bylo všude,

JV: ve všech kinech

MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.

JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.

MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.

JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>

MM: no, teď je větší

JV: dneska je teda poměrně velké

MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.

JV: hm a ta praxe toho, vlastně uvádění nebo přivádění na to vaše
místo, ta trvala vlastně do kdy jen tak pro zajímavost? abysme si
udělali obrázek.

MM: já myslím, že to bylo ještě za toho protektorátu.

JV: hm, myslíte, že ještě tedy do padesátých let? třeba, nebo, s
převratem to nějak vymizelo.

MM: no, no já sem potom už teda do toho kina chodila málo, protože
sem taky potom byla mimo Brno zaměstnaná tak sem jenom sem
dojížděla, no, no já si myslím že tak ještě za toho protektorátu a
pak, pak už bych řekla, že to moc nebylo.

JV: každopádně to je hodně zajímavá zkušenost nebo, nebo věc,
vlastně o tomto ještě žádný pamětník nemluvil, nebo aspoň si na to
nevzpomněl při rozhovoru.

MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.

JV: a hrály tyto nějaké rozdíly, my sme se vlastně k těm rozdílům
ještě nedostali, jenom ste zmínila, že ty uvaděčky tam byly všude,

MM: ano

JV: hrály nějaké rozdíly v tom kinu, ať už teda mluvíme o tom
chování těch zaměstnanců nebo nějakých těch prostorových
dispozicích, hrály pak třeba rozdíly ve vašich preferencích? že ste
si řekla, tak půjdu teda radši do tohodle kina než do nějaké tam
teda blechárny, tam to opravdu nemám ráda.

MM: no, určitou roli hrály, ale největší roli hrál ten film, takže
samozřejmě do takové blechárny sem šla pouze tehdy, pokud tam byl
nějakej film, kterej sem chtěla vidět a kterej sem jinak nestačila,

JV: kterej vám za to stál.

MM: ale jinak, kterej mně za to stál, ale jinak do takových těch,
těch určitých, to sem chodila dost nerada.

JV: vzpomněla byste si na nějaké jejich názvy?

MM: názvy ne, ale dodneška to vím a je tam <sekn hend> ((second
hand)), je to rožek Domažlické a Štefánkové ((kino Elektra)). a eště
je tam, já vim jak to kino vypadalo, a ještě je tam z boku, kdysi
bylo tam ještě dost dlouho vidět jenom napsáno kino. a tam byl vchod
a tady z této druhé strany byl východ a na to kino si vzpomínám a to
byla vopravdu taková blechárna. a ty prostory, co sou tam, tak ty
tam takový sou a je v nich dneska sekn hend ((second hand)).

JV: nevzpomněla byste si, v čem to kino na vás působilo tím dojmem
blechárny? jako,

MM: no tak takový víte to bylo, em, takový omšelý to tam bylo, no a

JV: byl tam cítit nějaký zápach třeba?

MM: no tak to, to ani ne, ale bylo to takový omšelý a měla sem i
pocit, že tehdy, tehdy totiž byly v, podle ceny byly dost rozdílný v
těch kinech místa. taky ty lepší kina měly takzvaný lóže, jo, kde
teda to vypadalo jako malá lóže, jako v divadle, no a tam teda byl
člověk, že okolo něj neseděl kdoví kdo, před ním neseděl kdoví kdo,
to člověku vadilo, protože tehdy ještě nebylo to v těch kinech tak,
že by to bylo natolik zvednutý, že vám ta řada před váma vůbec
nevadila, jo, takže tehdy opravdu byly ty sedadla tak a teď mezi
tím, ty další sedadla a vy ste se koukala tou uličkou a to si
vzpomínám kolikrát, že sem seděla takhle celý film, abych něco
viděla.

JV: že před vámi seděl někdo vysoký a vy ste neviděla přes něho

MM: no, no, dost to dost vadilo.

JV: to chápu. a ňáký dojem, který na vás zanechalo třeba určité kino
si řekla, tak tohle je opravdu jako kino pro lepší lidi, že bylo
nějakým způsobem honosné nebo monumentální v nějakém aspektu a
naopak, že ste si říkala, tohle je kino spíše pro,

MM: no, byl rozdíl mezi těma kinama, ale já sem to nikdy takhle
nebrala, já sem se na to nikdy nedívala

JV: [a spíš to ten subjektivní]

MM: [tak třeba ta ta skala ((Scala)),] ta byla taková, taková jako
lepší, jo, že tam bylo aj dole bylo takový to bifátko, kde se
prodávaly všelicos takový ty bombóny a já nevim co všecko a to bylo
opravdu takový kino na tehdejší dobu, skutečně ty druhý tak
nevypadaly.

JV: hm a kino Alfa třeba?

MM: kino Alfa, z toho kina Alfu, Alfy, si vzpomínám, to je zajímavý,
nejvíc na ty šatnáře a šatnářky. tam byla velká šatna a tehdy se
dávalo teda do šatny v kině zcela běžně. taky to bylo teda i
způsobem jak sme se tehdy oblíkali. i na jaře se nosil třeba
kostýmovej kabátek, v kterým se nesedělo a tam si vzpomínám, že byla
veliká šatna a tam ty šatnářky byly teda velice obratný a šikovný.

JV: dobře, takže tím pádem bysme měli tak nějak ty kina probrané,
důležité je teda u vás že, kam vás to nějak táhlo, nebo kde ste se
opravdu cítila dobře, tak to bylo to kino Metro na Lidické, v hotelu
Slovan.

MM: ano, ano.

JV: tam ste chodila nejčastěji.

MM: tam sem chodila nejčastěji.

JV: pak teda vlastně to je to období určité té bubliny mezi tím
obdobím strachu, když ste radši byli doma a nevycházeli,

MM: ano, ano.

JV: takže to ten protektorát a tím obdobím kdy už ste teda měla toho
přítele a chodili ste, spolu. tak v této době, chodila ste s nějakou
partou přátel do kin? v těch čtyřicátých letech.

MM: ne. ne, ale můžu vám říct, že tehdy ani takový party nebyly. to
pokud bylo tak ee byly dvojice, kamarádky nebo kamarádi, ale takový
tak jak sou takový ty party, to jak to nebývalo.

JV: myslím třeba spolužáci ze školy

MM: ne, ne

JV: nepřátelila ste se ve více lidech.

MM: no my sme byli, já sem totiž do toho gymnázia, co sem chodila ty
čtyři roky, tak sem chodila, to bylo vlastně klášterní gymnázium.
dodneška funguje na Lerchové ulici, je tam, je to teď jazykové a
tam, to bylo pro dívčí a bylo to pro celou Moravu, to znamená, že
oni tam bydlely v iternátech, takže nám, který sme byly z Brna, nás
bylo poměrně málo, tak sme se kamarádily jenom ty co sme tak poblíž
bydlely, té školy, a co sme spolu chodily. ale ani si nevzpomínám,
že by oni byly nějak moc, chodily do kina.

JV: a třeba nějaké děti v okolí vašeho bydliště, Masarykovy čtvrti
anebo ještě předtím, když ste bydleli, nehráli ste si třeba
společně.

JV: no tak to sme si společně hráli, ale já mám pocit, že do toho
kina jich chodilo hrozně málo.

JV: takže se nedá říct, že by to kino sloužilo jako nějaký sociální
prostor, kde byste se stýkali, navzájem,

MM: ne, ne, rozhodně ne, rozhodně ne.

JV: já se teď vrátím trošičku zpátky, chodila ste do kostela?

MM: no, do kostela sem chodila.

JV: v neděli.

MM: v neděli.

JV: pravidelně.

MM: no, pravidelně a právě ty čtyři roky, který sem chodila tam do
toho gymnázia a tam byla kaple a já hrozně ráda do dn-, hrozně
nerada dodneška ráno vstávám a my sme tam musely chodit v neděli na
mši svatou v osm hodin, přestože v kostele vedle byla desátá. když
to ještě toto není nic s tím kinem společného, ale když o tom ještě
tak mluvíme, tak jak sem přicházela teda k rozumu, během těch čtyř
let, v tom klášterním gymnáziu, tak sem se na lecos začla dívat teda
kriticky,

JV: což je vymezeno teda rokem čtyrycet, ee rokem třicet devět až
čtyřicet čtyři?

MM: ne, to už sem chodila, já sem potom chodila vod kvinty, to
znamená čtyřiačtyřicet sem maturovala,

JV: vy ste chodila na osmileté gymnázium.

MM: ano a to už sem nechodila tam. tam totiž to bylo klasické a tam
byla latina a byla tam i řečtina a řečtina, latina, to je vynikající
věc, ale řečtina teda na nic, tak já sem přešla potom na reálné
gymnázium, mendlovo gymnázium ((Gymnázium J. G. Mendela)), no ale to
už byla válka, nebo teda protektorát a to sme neměli budovu, takže
sme chodili různě po školách, půl roku tam, půl roku tam.

JV: do primy ste nastoupila teda ještě,

MM: tady

JV: v roce, v roce jakém? abysme to teda měli.

MM: no, šest a pět je jedenáct, takže v roce třicet šest.

JV: hm a to už teda můžeme považovat za nějaké období, kdy vlastně
ste byla v pubertě a začala ste se na ty věci dívat

MM: no to ještě ne, to ne. tehdy puberta byla až tak ve čtrnácti,
patnácti ((smích)) to nebylo tak brzo jak dneska.

JV: takže až kolem těch čtrnácti patnácti přišel ten věk, kdy ste
začala ty věci hodnotit kritičtěji.

MM: ano, ano. no tak to už sem se na to dívala, prostě něco jiného
se říkalo, něco jiného se dělalo.

JV: takže vlastně s tím jak začala válka.

MM: ano.

JV: mě právě zajímalo, když sem se ptal na ten kostel, tak jestli
ste někdy nebyla účastna toho, že by na faře vám pouštěl pan farář
nebo kazatel nějaký film, pro děti, pohádku nebo tak.

MM: ne. a pokud vím, tak to tedy neexistovalo.

JV: hm

MM: to tedy neexistovalo vůbec.

JV: jedna paní právě říkala, že jim to pouštěl.

MM: no tak kdoví kde to bylo, no ale tam, tam rozhodně ne, protože
tam byl farář, tam byl docela tak dobrý světský, ale jinak to tam
bylo strašně bigótní, takže to vůbec nepadalo v úvahu.

JV: stávalo se, že by vám návštěva kina nějak někdy zabránila, ee,
<že by vám návštěva kostela> zabránila jít do kina a samozřejmě
naopak, že byste upřednostnila někdy,

MM: ne, ne

JV: jedno nebo druhé.

MM: to se tam vešlo klidně, ale fakt je, že když sem začala chodit
na to klášterní gymnázium, víte to sou věci, na který si člověk tak
nevzpomene hned, až jak se ptáte, tak tam vopravdu kdysi byl ňákej
problém s tím, že některá ta dívka, já teda ne, byla v kině a ta
sestra ji ňák cestou viděla nebo něco takovýho a dost to teda
nehezky zkomentovala.

JV: hm a vzpomněla byste si třeba co, co bylo za ten problém? co jí
tam vytýkala konkrétně?

MM: no, vytýkala ji to, že, to už taky byla, no směšně pozdní
hodina, ale už bylo ňák po osmé, jo, páč bylo vona byla na šestou.
no a jednak to a jednak, jednak prostě že, tak nebylo to přímo
řečeno, ale tak naznačování jako že tam ty věci co sou, že by se z
toho mohla zkazit. pokazit ((smích))

JV: hm, rozumim ((smích)) ještě se zeptám, vy ste byla věřící,
hlásila ste se k nějaké církvi?

MM: ano já sem, já sem pokřtěná. římskokatolička ((Římskokatolická
církev))

JV: Římskokatolická, hm. myslíte si, že to vaše vyznání nebo to, že
ste byla pokřtěná, ovlivňovalo tu vaši zkušenost nebo ten váš
zážitek s filmem?

MM: ne, vůbec. vůbec ne,

JV: nepromítalo se do toho třeba ňák [to vaše vyznání]

MM: [ne, ne vůbec] vůb- vůbec ne, protože taky moje babička, ta taky
chodila do kostela, ale byla úplně normální a všecko posuzovala
realisticky skutečně a u nás doma, že by se dodržovaly nějaký takový
ty, em, bigótně, to vůbec u nás doma nebylo. (.) ale ta kamarádka,
jak sem říkala, že někdy ta babička ju do té Lucerny ((Lucerna)) se
mnou vzala, tak ee, ta vopravdu ta měla tatínka, který teda byl víc
než pobožný, a já mám dojem, že tehdy s náma byla dvakrát nebo
třikrát a pak něco doma řekla a pak už nesměla jít.

JV: už nesměla do kina.

MM: víte, vy se tak úžasně ptáte, to sou věci, který pak člověku
naráz vyvstanou, na který by si člověk jinak ani nevzpomněl.

JV: mě ještě teda napadla jedna věc, em, jak babička se stavěla k
tomu sledování filmu, chodila ona ráda do kina nebo znamenalo [pro
ni kino hodně?]

MM: [ano, velice ráda] velice ráda. babička byla velice společenská
a i když já už sem teda byla dospělá a babička teda měla dost pozdní
věk, tak babička chodila každý týden se známýma do kina a každý
týden do kavárny.

JV: chodila třeba i do divadel?

MM: do divadel, ee, pokud si vzpomínám nechodila, chodila se mnou na
nějaký ty dětský představení, to bývalo v Typosu nějaký kašpárek, už
nevím jak to bylo, ale moji rodiče měli vždycky předplatné v divadle
a moje maminka chodila nerada, takže já sem snad vod svejch třinácti
let chodila do divadla, pravidelně.

JV: počkejte, maminka měla předplatné a chodila nerada.

MM: tatínek s maminkou měli předplatné,

JV: hm

MM: a maminka chodila nerada.

JV: s tatínkem.

MM: s tatín-, no, do divadla ((smích))

JV: <to chápu>

MM: ne s tatínkem, ale prostě nerada, jo, takže se stávalo, že na
poslední chvilku si rozmyslela, nepudu, a tatínek, Miluško, honem se
vobleč,

JV: tatínek byl ten milovník divadla.

MM: ano, tat-, Miluško honem se vobleč. tak já sem na sebe naházela
šaty, takže já sem znala operetu a nevim co všecko snad už vod
třinácti, vod čtrnácti roků.

JV: tatínek byl syn babičky?

MM: ne, to byla maminka mé maminky.

JV: aha, já právě, tam, jak ste říkala, že babička byla velmi
kulturní a divadlo, kino, tak sem si říkal, jestli to divadlo právě
od ní nemá ten tatínek.

MM: ne, tam se to, tam to bylo přes generaci. moje, moje babička
byla výborná, společenská, chytrá, no, měla všech deset pé. moje
maminka z toho neměla ani jedno, nespolečenská, nerada někam
chodila,

JV: ste říkala, že byla žena v domácnosti, [takže ji to ale takhle
vyhovovalo]

MM: [no dobře, ale babička byla taky.]

JV: hm

MM: a já to mám po té mé babičce. já teda z maminky nemám nic, já to
mám všecko z mé babičky.

JV: a tatínek, teda ten jak, teda byl asi někde mezi. vy ste říkala,
že do kina on teda vůbec nechodil, ale do divadla chodil [teda asi
rád.]

MM: [do divadla ano.] do divadla ano.

JV: jinak té další kulturní aktivity jako ee knížky, četli ste
knížky doma?

MM: no, četli sme hodně. hodně sme četli, babička taky hodně četla,
ale to i maminka dost četla. ale já sem, já sem kvůli tomu jako dítě
dostávala, protože já sem četla pod peřinou a tatínek říkal, každej
ten škvár musíš přečíst... ale já sem četla, protože sme měli moře
povinné četby, Jiráska ((Alois Jirásek)), já nevím co všecko. já sem
četla ty knížky, protože mě zajímal vždycky děj,

JV: hm

MM: tak hop šup tralala. ale všecko sem věděla, a pak teprv sem se
vracela k těm popisům faktu. vždycky sem od tatínka dostávala, že
nečtu, že hltám ty knížky. a dneska přečtu taky ještě kde co,
[noviny, časopisy]

JV: [takže vidím, že opravdu] vy ste jako dcera babičky ((smích))

MM: ano ((smích)) úplně.

JV: to je krásné. a mně spíš šlo o to, jakou roli hrálo to kino mezi
těma dalšíma, dalšími kulturními aktivitami v životě vaší babičky,
jestli třeba to stálo na vrcholu, nebo třeba bylo to na stejné
úrovni jako chození do divadla, že zas jako nějak neupřednostňovala
divadelní představení na úkor filmové nějaké [projekce]

MM: [no, je to zajímavý,] tatínek chodil rád do divadla a babička
teda ráda chodila do kina. do divadla taky, ale poměrně málo.

JV: takže to kino pro ni hrálo asi přeci jenom větší roli.

MM: ano, větší roli.

JV: větší roli.

MM: no a já sem chodila s ním do divadla a s ní do kina.

JV: to je krásné, když může být dítě tak jako zapojeno do těch
kulturních aktivit, určitě je to dobře, a em s babičkou pak ste se
bavily třeba o těch filmech?

MM: ano

JV: probíraly ste třeba,

MM: protože sme šly pěšky domů, a tak sme se o tom bavily. pokud se
mně tam něco, já sem většinou teda, dneska už si nevzpomínám, ale
většinou sem měla k tomu ňáký dotazy, jo, proč je to tak a jak to že
tam je to a nevím co, proč to je, no a babička vždycky se mnou na to
téma debatovala a vždycky mně všecko vysvětlila.

JV: snažila se,

MM: ano, ano.

JV: podat nějaké vysvětlení. vzpomněla byste si na nějaké třeba em,
reakce babičky, kdy opravdu se jako vyjadřovala nesouhlasně k tomu,
co viděla nebo že ji to opravdu jako nadzvedlo, v uvozovkách,

MM: ne, nevzpomínám si.

JV: naopak zase kdy byla nadšená, kdy to chválila,

MM: no, většinou se jí to líbilo, že by ju to nějak nadzvedlo, to
ne, ale víte, ony ty filmy vás tehdy ani nadzvednou nemohly, prostě
to, <to byly takové>, jestli se vobčas podíváte na filmy pro
pamětníky, tak to byly takové, takové jakoby limonády, no, to bylo
tak jako, no, ale něco tam vždycky z toho života bylo.

JV: ale tak dobře, ale byly i jako dramatičtější, dramatičtější
filmy.

MM: no tak, nó

JV: a vy ste říkala, že ste chodila právě na ty [nepřístupné, takže]

MM: [no na ty, no tak] no tak tam snad něco bylo, no, nějaký,
nějaký takový, milostný konflikty nebo něco takovýho, ale

JV: na druhou stranu, to ste byla ještě docela mladá, na [nějaké
milostné]

MM: [no, no ano] no právě, no právě. já sem viděla v k-, proto já
sem tolik těch filmů viděla, protože mě ta babička tam na to brala,
protože ty filmy byly opravdu mládeže nepřípust-, nepřístupné a
myslím, že bylo tehdy do šestnácti a pak do vosumnácti.

JV: a vy ste chodily na ty teda do těch osumnácti nebo od osumnácti.

MM: no, no, od, ano. takže já sem viděla filmy, který sem vlastně
vidět neměla, ale nijak mě to teda jako,

JV: myslíte že vás to nijak neovlivnilo.

MM: ne, nijak mě to neovlivnilo, ale to ani nešlo, aby vás to
ovlivnilo, tam prostě nic nebylo.

JV: hm

MM: to vůbec s těma dnešníma milostnejma scénama, to vůbec se nedá
srovnat, to je nebe a dudy.

JV: hm. myslíte si třeba, proč byl ten film od osmnácti? když ste na
ňákém byla,

MM: no, většina těch filmů sem nepochopila proč, no třeba když se
tam, když se v tom filmu dvakrát líbali, tak už to bylo nepří-,
mládeži nepřístupné.

JV: do toho kina ste chodily bez placení nebo ste platily?

MM: no samozřejmě sme platily.

JV: když ste říkala, [že tam měla známého uvaděče, tak jestli vás
jako pustil]

MM: [ne ne ne ne, to sme samozřejmě platily] a myslím si, to nejsem
si tím jistá, ale myslím si, že sme zaplatily víc než sme měly, za
tu ochotu. ono tak jak si vzpomínám, to teda s tím kinem nemá vůbec
nic společného,

JV: to nevadí, povidejte.

MM: když em sem měla, já sem mívala angíny, ale neměla sem u toho
teploty a tak se mnou chodila babička k doktorovi, k normálnímu
praktickýmu. babička tam přišla, pozdravily sme a babička bez řečí
mu na stůl položila dvacet korun.

JV: hm

MM: já se dodneška,

JV: dneska by to byl byl úplatek

MM: já se do dneška přesně na to, no ne, tak asi se taky platilo.
dodneška si vzpomínám, a tehdy, dvacet korun,

JV: hm

MM: a teď skáčou nad třicet. čili to je nesrovnatelný, já se, já se
pamatuju docela dobře za první republiky, některé věci kolik stály.
protože to maminka tatínkovi vykládala, jo, představ si, já sem byla
v obchodě a platila sem to, já, já vím jaký byly nájmy, já vím jaký
byly platy. protože to se vykládalo doma, tak to vím. čili v tom
poměru, to bylo hrozně moc. tramvaj stála korunu, na přestup korunu
padesát. a to kino, to bylo koruna, tam ňáká ta první druhá řada,
pak dvě, pak pět, no a jestli to bylo ještě víc, to nevim, to se
nepamatuju.

JV: pět korun za tu lóži?

MM: možná že ta lóže stála teda deset, no ale jinak tak většinou to
tam bylo tak okolo pěti korun.

JV: a deset korun už je docela dost.

MM: no ale i těch pět nebylo zas tak málo.

JV: hm, mě napadlo, pak ta čtyřicátá léta, vy ste říkala, že tam
byly ty estrády nebo, ne estrády, ale vy ste říkala ještě

MM: reví ((revue)), to byly vlastně takový reví ((revue)). ty
německý filmy, co k nám přišly, tak to byly takový zábavný filmy, a
voni neměli špatný ty filmy. a v těch jejich filmech, byly to taky
teda na konc- teda limonády, takový filmy, nevzpomínám si, aspoň já
sem nikdy na žádným nebyla kde by tam byla ňáká propaganda jejich
nebo něco takovýho.

JV: kdybyste to měla tím žánrem vymezit, tak řekla byste, že to byly
komedie, romantické komedie,

MM: jo, romantické komedie, třeba si vzpomínám marika rek ((Marika
Rökk)), jo to byla tanečnice a zpěvačka a to byly opravdu takové
romantické komedie s tančením, se zpíváním a opravdu potom sem
viděla několik a to byly skutečně revi ((revue)), skutečně tam byl
balet.

JV: takže ten večer byl komponovaný.

MM: ano, ano a to opravdu to měli, to sem teda hodnotila na tehdejší
dobu, to bylo dost nevídaný. americké filmy k nám v tu dobu
nechodily, tak ty byly taky tak, to měly. ale tady u nás, to bylo
nevídaný.

JV: když ste chodila do kina s babičkou, tak ten výběr filmu
předpokládám byl na ní.

MM: na ní, ano.

JV: takže ona prostě řekla, dneska půjdeme na tento.

MM: ano, Vdavky Nanynky Kulichovy ((smích))

JV: to si pamatujete.

MM: to si vzpomínám, <Otec Kondelík a ženich Vejvara>, ale já si
vzpomínám, ale to už bylo teda později, potom si vzpomínám na ty
filmy s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)), se Zitou Kabátovou
((Zita Kabátová)), Věrou Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), em Lídou
bárovou ((Lída Baarová)) no s Novým ((Oldřich Nový)), jo, to byl,
Nový ((Oldřich Nový)) začínal v Brně.

JV: hm, já vím ňáký z těchto herců, jak ste teď vyjmenovala, a
hereček, imponoval vám, měla ste nějakého opravdu jako radši než
druhého? jako, jako svou osobní hvězdu?

MM: ne, já sem na hvězdy,

JV: ne

MM: já sem to, já sem to brala tak, já sem totiž měla strýčka,
který, byl to maminčin bratr, který byl bydlel v Praze a velice
často k nám jezdil, a já, když sem tak, jako, byla sem v kině, já
sem ti viděla Vítovou ((Hana Vítová)), vona byla tak krásná. von se
na mě podíval a povidá, jo? to bys ju měla potkat v Praze na ulici,
to bys viděla. a kdyby s tebou dělali to co s ňou, tak bys byla taky
tak krásná, takže, ten mě <přivedl do reálu>.

JV: takže ten vás tak jako usadil.

MM: jo.

JV: dobře, no takže, já sem se chtěl zeptat, jestli vám ňáký herec
[imponoval nebo herečka]

MM: [ne, to jak má někdo pověšený] nebo toto, [to sem nikdy neměla.]

JV: [nechtěla ste být jako ona.]

MM: ne, ne, to sem nikdy neměla.

JV: dobře, babička, no to je taková otázka jako, na ní není možné
úplně odpovědět, ale jak myslíte, že ona získávala informace, řekla
ste, že byla taková hodně kulturní, takže myslíte, že třeba
odebírala noviny nebo nějaké přehledy,

MM: no kinoreví ((Kinorevue)).

JV: kinoreví ((Kinorevue)) odbírala.

MM: no, kinoreví ((Kinorevue)).

JV: hm, pravidelně?

MM: pravidelně, no a já sem to samozřejmě taky četla, takže tam byly
informace vo všem, teď sem nedávno šla kupovat jedné známé něco do
antikvariátu a tam ještě jedno kinoreví ((Kinorevue)) měli a
prodávali.

JV: a když ste se, když ste pročítala to kinoreví ((Kinorevue)), tak
třeba, bylo to tak, že by vás třeba nějaký film zaujal a řekla ste,
babi, pojďme radši na tento film, ten chci vidět já, [nebo ste to
vždycky nechala na tu babičku]

MM: [ono tam, ono em] nechala sem to na tu babičku a ono v té
kinoreví ((Kinorevue)) ani tak nebylo o těch filmech, bylo tam
hlavně vo těch hercích.

JV: hm

MM: bylo tam sice, hraje v tom a v tom filmu, ale teď tam bylo
popisovaný, ten herec, co a jak, obrázky těch herců, takže to
kinoreví ((Kinorevue)) myslím si, že bylo spíš o těch hercích než o
těch filmech.

JV: hm, takže nějaké anotace delší tam nebyly.

MM: ne, ne. teď sem se dověděla zajímavou věc, včera sem to přečetla
v knížce půjčené od mé dcery. všechno, co sem v životě potřeboval
sem se naučil v mateřské školce ((Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce)), je to báječná knížka, a
tam sem se ((smích)), tam sem se dočetla, já si vzpomínám i na ty
americké filmy, který ještě tak, v tom osumatřicátým roce, co tady
byly, byly to ty velkofilmy, Greta Garbo, jo, a vzpomínám si na film
Hraběnka Walewská, kde hrála Greta Garbo a Napoleona hrál herec,
který se menoval šárl boajé ((Charles Boyer)) a včera sem tam v tom,
v té knížečce, se dočetla, že byl, hrál milovníky se všema těma star
holyvůdskýma ((Hollywood)) tehdy, a přitom ve skutečnosti byl
pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou, kterou velice miloval a když
ona umřela na rakovinu, tak za dva dny na to on spáchal sebevraždu.

JV: hm

MM: takže se člověk po tolika letech dozví vo ňákým herci a von hrál
toho Napoleona a vynikajícně, to byl Napoleon tak jak je na všech
těch kresbách a malbách.

JV: pamatujete si třeba dobové plakáty, vývěsky nějaké, poutače na
film?

MM: no, bývaly. bývaly, a bývaly dost a zajímavý je, že víc na mně
zanechaly jako dojem a víc si vzpomínám, em poutače, kde bylo to
kreslené. nebylo to, nebyla tam fotografie z toho, ale bylo to
kreslené, a myslím si, že tehdy jich bývala většina.

JV: ulpěl vám nějaký v paměti anebo byl nějaký třeba tak výrazný,
pro vás, když ste šla po té ulici, že by na vás zapůsobil a řekla
ste si tak tohle musím vidět, nebo tohle vypadá fakt zajímavě, tohle
chci vidět.

MM: no tak přesně na ňáký určitý si nevzpomínám, ale, ale vím, že
teda bývaly některý, jako dost působivý, ale já mám pocit, že sem si
to podle tohoto nevybírala.

JV: ne, ne. a předpokládám, že asi ani přátelé vás neovlivnili ve
výběru filmu.

MM: ne, ne.

JV: všechno to bylo asi skrze tu vaši babičku, která byla [takový
jako zdroj]

MM: [ano, ano, ano] babička, babička to byla opravdu člověk v mým
životě, které sem všechno věřila a na kterou se vždycky a dala a na
která mně nikdy nikdy špatně neporadila. jinak ostatní lidi sem
vždycky brala velmi skepticky.

JV: hm. em sem se ptal, jakou roli hrál film v životě, nebo mezi
dalšími kulturními aktivitami vaší babičky, tak ste řekla, že
poměrně vysokou, u vás to bylo jak? byl pro vás film důležitý?

MM: no,

JV: důležitější než třeba četba knih nebo chození do divadla? což
asi ano, protože ste řekla, že ste, nebo tak ňák sem vydedukoval, že
ste asi do kina chodila radši než do divadla, ale...

MM: no to bylo daný tím, že, to kino, to divadlo bylo takový prostě
svátečnější, a tam je to všecko tak bezprostřední,

JV: divadlo že bylo sváteční.

MM: divad- divadlo bylo svátečnější, ale potom, jakmile sme se
odstěhovali z Brna,

JV: hm

MM: no tak to byly menší města, tam kina všude byly, no ale divadlo
se hrávalo sporadicky, jo, třeba v Uherském Hradišti, jo, Slovácké
divadlo, ale to tehdy hrávalo, teď to bylo v sokolovně samozřejmě ta
sokolovna to nevypadalo jako divadlo, jak sem byla zvyklá tady
z Mahelova ((Mahelovo divadlo)), z toho, takže tam ty divadla už
potom tak nějak moc na mě nepůsobily, i se mně zdálo, protože sem
byla zvyklá tady na výkony těch herců, tak tam sem to dost jako
kriticky viděla, takže tam ty kina potom, co sme byli mimo Brno, ty
kina byly teda vlastně lepší než to divadlo. tam se to změnilo. a
když sme se vrátili do Brna, jo, tak se to zase vrátilo zpátky a mám
už sto padesát let předplatný v divadle, už chodím sama, protože ty,
co se mnou chodili, už tam nedojdou, jo, každý rok si říkám, už si
to nevezmu, <a zase si to vezmu> ((smích))

JV: to je dobře. ale ještě teda předtím než ste se odstěhovala, mimo
Brno, tak v této době toho dětství, puberty, dospívání, tak v téhle
době to kino hrálo jakou roli, bylo to důležité?

MM: no, bylo, bylo. já sem se vždycky na to kino strašně těšila.

JV: em pamatujete si třeba ještě že ste viděla černobílý film? ee
teda že ste, ne ((smích)), pardon, že, že ste

MM: <to byly všechny> ((smích))

JV: jasně. že ste viděla ještě, že ste byla na filmu, který by byl
němý nebo už si pamatujete jenom zvukový filmy.

MM: ne, ne, ty si nepamatuju. to už neběželo, když já sem začla
chodit do kina, tak to už všecko,

JV: všecko bylo zvukové už.

MM: všecko bylo zvukové, všecko.

JV: takže třeba ani filmy, kde by byl doprovod na klavír,

MM: ne, ne, to sem neviděla. ale, ale bývaly v té Lucerně
((Lucerna)) kdysi za mého nejranějšího mládí, tam opravdu ještě,
sice se mluvilo, ale někdy tam býval ještě stával bokem klavír a ten
na to něco hrál, jako doprovod k tomu.

JV: takže ten film byl zvukový.

MM: ten film byl zvukový ale ještě

JV: ale zároveň,

MM: ano.

JV: zároveň [tam byla ta produkce]

MM: [ano, protože] protože to, tak jak dneska máte ty filmy
podbarvený tou hudbou prakticky pořád, tak tam, tam to nebylo tak,
jo, čili tam jako třeba před tím filmem a předtím, to bylo vlastně
tam jenom mluvilo, ale ten zvukový doprovod nebyl. tak on tam
opravdu, taky sem si až teď na to vzpomněla, bývalo to tam, jo,
klavír,

JV: to trvalo tak do kdy, jak dlouho si to ještě pamatujete?

MM: no tak to bývalo jenom, já nevím tak, do těch deseti let mých,
potom už ne.

JV: to znamená do roku třicet pět.

MM: třicet pět.

JV: pak už ne.

MM: pak už ne.

JV: pamatujete si třeba za války, předpokládám, respektive ke konci
války, že by už nějaký film byl kolorovaný? barevný?

MM: no dyť já vám říkám, já sem viděla filmy se šírly templovou
((Shirley Temple)), kde konec toho filmu byl barevný, ale vopravdu,
tak jak vy to říkáte, já nevim jestli to existovalo už tehdy, ale to
vypadalo skutečně jak ty kolorovaný fotografie.

JV: a to teda [bylo]

MM: [a Němci] měli už barevný.

JV: takže za protektorátu už ste viděla barevný film.

MM: ano, ano.

JV: hm a viděla ste teda současně s tou šírly templovou ((Shirley
Temple)), to bylo teda ještě před okupací,

MM: ano, ano

JV: to znamená v těch [třicátých letech. na konci třicátých let.]

MM: [ano, ano, ano, ano]

JV: hm

MM: no to byl dojem tehdy, to sme byli úplně unešení.

JV: bylo to pro vás důležité pak třeba při tom výběru těch filmů,
jestli jít na film, který by byl kolorovaný nebo barevný?

MM: ne.

JV: ne, to ste

MM: ne

JV: [takhle nikdy, jo]

MM: [ne, vůbec] ne. to je podle obsahu, ale tady toto nehrálo roli.

JV: em, bylo důležité z jaké byl ten film země? jestli byl z Francie
nebo z Německa, z Ruska, z Ameriky, třeba, možná ani ne tak pro vás,
ale třeba pro tu vaši babičku, myslíte že to bylo důležité?

MM: já myslím že ne, ale my sme většinou chodily to byly samý český
filmy.

JV: český filmy.

MM: samý český filmy.

JV: nelákalo vás třeba jít na americký film.

MM: no ty s tou širlejkou ((Shirley Temple)) byly, to byly americký
filmy, ale jinak si nevzpomínám, že by s tou babičkou že bysme něco
takovýho a tehdy těch českejch filmů byla strašná spousta. tak sme
stačily akorát chodit tak, <protože to ani člověk nestačil> na ty
filmy chodit.

JV: dobře. kdybyste měla tak zavzpomínat, na tu dobu a říct mi, co
pro vás znamenalo, co pro vás znamenal dobrý film, jaký musel
splňovat atributy. nebo, co to vlastně jako bylo, jaký film byste
tenkrát označila že byl dobrý.

MM: no, to myslíte jako, jako dítě ještě? to, to sem neměla
[takovej]

JV: [myslím] už v tý době, dejme tomu druhá půlka třicátých let,
přelom třicátých čtyřicátých let. už takové to přece jenom nabírání
rozumu a větší kritičnosti, kdy už ste se nad těmi věci, věcmi
začala více a hlouběji zamýšlet, tak určitě i tady tohle, ste
řešila.

MM: no mně se, mně se líbily filmy, bylo spousta filmů, kde to byla
vlastně zfilmovaná ňáká, obsah ňáké knihy.

JV: hm, adaptace.

MM: adaptace. a mně se líbily filmy, kde opravdu to odpovídalo mým
představám. třeba Babička, ta byla zfilmovaná několikrát, ale, ta
první Babička, s Terezou Tanskou ((Nataša Tanská)) a s Brzkovou
((Terezie Brzková)), to byla nejlepší Babička jaká opravdu byla, tak
sem si to opravdu představovala. ty ostatní filmy, ty Babičky, už mě
to zklamalo, to už nebylo ono.

JV: to už [nekorespondovalo s vaší fantazií při četbě knihy.]

MM: [ano, ano, ano, ano,] čili, já sem měla ráda takové ty adaptace
ňákých těch, nebo i byly filmy, že to byly divadelní hry a bylo to
udělaný jako film, tak ty se mně velmi líbily, ale jenom tehdy, když
to opravdu odpovídalo těm mým představám.

JV: což je někdy docela těžké, každý člověk má asi [představu trošku
jinou.]

MM: [no, proto] kdysi se mně stalo, už si nevzpomínám co to bylo, že
sem napřed viděla film a pak sem si přečetla knihu, a to bylo
báječný, protože já už sem měla ty představy z toho filmu.

JV: a to ste dělala záměrně?

MM: záměrně, jo.

JV: záměrně. a vy ste si nezkazila ee zážitek z toho filmu. kdyby ne
nedej bože ste [měla]

MM: [ne] chtěla sem zkusit jaké to je. a opravdu potom když sem to
četla, tak sem viděla,

JV: tak se vám zobrazovaly ty, ty obrazy, které ste viděla v kině,
hm. a myslíte, že vás to třeba nějak neochudilo? protože to už byly
jako obrazy, které vlastně byly dopředu někým [vyrobený.]

MM: [já myslim] že ne. ve většině případů to bylo obráceně. a já už
sem nějakou představu měla, a teď když se to, mně se ten film líbil
i tak, ale když se to neshodovalo s tou mou představou a když sem
viděla třeba, jak sem mluvila o té Babičce ((Babička)), několik těch
zfilmování, tak prostě nejlepší byla, a zajímavý je, že co sem
mluvila se známýma, jo, potom už jak dospělá, co sme chodili do kin,
tak sme se vo tom bavili, tak většinou sme měli stejný názor. čili
to asi nebylo jenom že byl to byl můj názor, ale, ale prostě něco
bylo udělaný tak, že to skutečně odpovídalo představě spousty lidí.

JV: ee dobře, tak tohle je určitě zajímavá věc, ale ještě teda, ňáké
další kritéria pro dobrý film, byly by? třeba em ve zpracované
látce, když teda odhlédneme od těch adaptací, filmy, které neměly
předlohu nebo ste třeba neznala, nečetla, ale jenom film sám o sobě,
který ste viděla, tak ten by splnil, musel splňovat nebo splňoval
jaká kritéria, aby pro vás byl dobrý.

MM: no, já si třeba vzpomínám, že hrozně se mně líbil, jak sem
mluvila o té, Hraběnky Walewské ((Hraběnka Walewská)), tam tak Greta
Garbo a šarl boajé ((Charles Boyer)), to mně teda hrozně zůstalo
zůstalo v paměti tady to. ale to už to už sme něco teda vo tom, něco
málo sem vo tom věděla, ale né moc. ale opravdu to byly, no, půs-,
moc, potom když už sem byla, když už sem měla tak, těch dvanáct
třináct roků, tak už mě moc nebraly takové ty limonády, víte,

JV: jo

MM: já sem jak byla ta červená knihovna, já sem to v životě nečetla,
já sem si přečetla jednu a to mně stačilo nadosmrti.

JV: a čím myslíte že zrovna tehle film vám utkvěl v paměti tak moc.

MM: no, ti herci byli teda vynikající, potom to je, to je, po tom
Napoleonovi to je prostě vždycky něco vynikajícího, drama něco
takového,

JV: hm

MM: no a samozřejmě asi taky výprava, na tehdejší dobu.

JV: a co se týče třeba žánrů, upřednostňovala ste nějaké žánry víc?

MM: no, ani ani ne, ale neměla sem ráda takový ty limonády, který
nic neříkaj.

JV: em limonády sou ve vašem pojetí romantické komedie.

MM: ((smích)) nemusí to být komedie, <může to být aj vážný>. ale
takový kde se prostě

JV: banální.

MM: banální, správně, banální. to teda to mě nebralo.

JV: vy ste si vy ste si připadala uražená jako divák.

MM: ano sem si říkala, takový pitomosti, na to se nemusím dívat.

JV: hm ale jinak co se týče třeba drama, detektivka, [romantika,]
romantická komedie

MM: [no tak] no vždycky sem měla raději drama nebo detektivku něž tu
romantickou komedii, měla sem prostě ráda, když o něco de.

JV: když je to spíše podáváno v té vážnější rovině.

MM: ano, ano.

JV: ale zároveň říkáte, že ste apriori ne, neodsuzovala ani
[romantickou komedii nebo komedii]

MM: [ano, ano, ano]

JV: šla ste na nějaký film vícekrát? pamatujete si, že byste, že se
vám tak líbil, že byste si řekla, že ještě ho musíte vidět a šla ste
na něj jednou, dvakrát, třikrát.

MM: ne, no v tehdejší době ne.

JV: ani s babičkou ani bez babičky.

MM: ani s babičkou, no bez babičky už <vůbec ne> ((smích))

JV: né tak rozumíte, už ta čtyřicátá léta, už ste chodila sama]

MM: [ne ne ne, to to si nevzpomínám]

JV: chodila ste [někdy]

MM: [jo]

JV: no, povídejte

MM: eště a eště sem měla ráda veselohry.

JV: veselohry.

MM: veselohry, ale ještě nedávno sem o tom přemýšlela jak je to
možný. mně se, ale to už sem nebyla dítě, mně se em nelíbily a někdy
mně vadil Burian ((Vlasta Burian)).

JV: hm

MM: ten jeho způsob vtipu. a připadalo mně to takový, no jak pro
hloupý.

JV: lidový?

MM: ne, takový, já nevim, prostě sem ten vtip nesnášela, a teprve
jako dospělá,

JV: hm

MM: když sem potom ty filmy viděla, tak sem na to přišla, že v tom
něco je.

JV: takže vlastně s vývojem, vašim, ste začala se na to [dívat
jinak]

MM: [teprv to,] dívat jinak, no. a veselohry sem měla teda taky
ráda.

JV: tak em, to je docela zajímavé, rozlišujete význam mezi
veselohrou a komedií?

MM: no, ano.

JV: jaký je teda podle vás rozdíl mezi veselohrou a komedií.

MM: no, podle mě veselohra je něco, takového veselého přirozeně a
komedie už je to trošku jako, přehnané.

JV: hm, no ta hranice někdy může být docela jako tenká.

MM: no, ano

JV: dobře. to je tak jako mimo, ale mě to zajímalo jak ste to
tenkrát definovala nebo vy říkáte veselohra a já sem říkal
romantické komedie, komedie, tak kde kde jako je ten rozdíl pro vás.
už sme to vlastně nakousli, ale ještě nějaké ty jiné druhy zábavy,
řekla ste, že ste četla knížky, ne teda červenou knihovnu, tu ste
ráda [neměla]

MM: [ze zásady] ((smích))

JV: a že ste chodila i do divadla, někdy i místo maminky [jako
náhradnice]

MM: [ano, ano]

JV: a s babičkou samozřejmě do kina,

MM: ano

JV: pravidelně, často a ráda. ale ještě mě napadá, třeba když ste už
byla starší, to znamená za války, chodili ste třeba někdy někam
tancovat?

MM: za války se nechodilo, protože to <neexistovalo>

JV: ani třeba natajno ste nechodili nikam?

MM: no, i taneční byly tajný.

JV: hm

MM: my sme, když sme měli prodlouženou s dlouhýma šatama, tak sme si
je musely na ulici vyhrnout, pod kabáty aby to nebylo vidět. protože
to neexistovalo někde. tady to tancování, a to sem milovala, to
začlo v pětačtyřicátým roce.

JV: po válce.

MM: to bylo pak vš-, ano, to bylo všude. všude tak ty taneční
kavárny, plesy a zábavy, dneska to už není nic.

JV: takže za války, za války, ee ste nechodili ani [tajně si někam]

MM: [ne, ne,] no ale já si myslím, že to ani neexistovalo, že to
bylo strašně přísný tehdy, to by si byl nikdo kdo to pořádal, to by
si byl nikdo nedovolil.

JV: a em sportovala ste?

MM: normálně, plavala sem, lyžovala sem, bruslila sem,

JV: sem se ptal na ty volnočasové aktivity, kromě tedy těch
kulturních, [tak tak jestli ste ten čas trávila ještě nějak jinak]

MM: [ano, ano, ano, ano] no třeba hodně sem chodila bruslit, protože
my sme bydleli v té Masarykově čtvrti, a tam eště dodneška ještě v
zimě je tam o dva stupně chladněji než tady ve městě, jo a tehdy to
bylo zvlášť, a tam bylo, jako je Vaňkovo náměstí, tak tam bylo
kluziště, přírodní, Helgoland, tedy teda tam byl led vždycky. takže
sme chodili pravidelně bruslit.

JV: třeba na výlety ste chodila?

MM: jo jo, na výlety sem chodila, na výlety sem chodila s mým
tatínkem a s mou babičkou, páč maminka <vodmítala chodit> a to sme
chodili moc, ježiš, to sme, já se pamatuju ještě třeba v Králově
Poli, tam jak je semilaso ((Semilasso)), tam byla konečná, smyčka a
vod tamtud se na Vranov, na Soběšice, jo, to se všude chodívalo
pěšky.

JV: dávala ste těmto aktivitám volnočasovým em třeba přednost před
kinem?

MM: ne, já sem nedávala ničemu přednost. já sem, prostě třeba v létě
se víc chodilo.

JV: takže by to bylo tak, že třeba, dneska ste měly jít s babičkou
do kina a vy ste, najednou vám vyvstal v programu další možná
aktivita, jako alternativa, takže byste ji možná upřednostnila a šla
radši nějak na výlet, nebo někam hrát volejbal,

MM: ne, to se mně nikdy nestalo. vždycky sme to měly tak rozdělený,
že sme věděly, že tehdy to a tehdy to.

JV: takže

MM: to babička zas neplánovala tak, že když se vědělo, že půjdeme
třeba na lyže nebo tak něco, tak babička nenaplánovala kino.

JV: neměly ste to tak s tou babičkou, že byste měly třeba jeden den
v týdnu jako váš, že byste třeba chodily každou středu pravidelně do
kina.

MM: no, no, my sme chodívaly v sobotu.

JV: v sobotu ste chodívaly.

MM: v sobotu sme chodívaly.

JV: každou sobotu ste chodívaly.

MM: ano

JV: hm a v rámci pracovního týdne?

MM: ne

JV: ne, hm

MM: ne

JV: mě právě zajímá vlastně kdy ste chodily vlastně v tom týdnu.

MM: no protože ono se, ono, já si vzpomínám, že asi jednou nebo
dvakrát sme šly a ono bylo to kino poloprázdný.

JV: ještě teď, když se dostanu k tomu samotnému představení,
pamatujete si, kromě přestávky ((smích)) ještě nějaké další jiné
věci, které byly na programu? třeba týdenník, reklama, ňáký kratší
film, předfilm.

MM: a víte že já si vůbec nevzpomínám, jestli ňáký týdeníky tehdy
byly ((smích)) [když sem byla jako dítě]

JV: [ty byly až za války] teda.

MM: no tak to nebylo nic, to se rovnou začal promítat ten film.

JV: když ste chodila s tou babičkou v těch třicátých letech.

MM: ano, to se rovnou začal promítat film.

JV: a když ste mluvila vo těch přestávkách, tak ty byly, že ten film
se uprostřed přerušil,

MM: ano

JV: byla pauza,

MM: ano

JV: nevím jak dlouhá, pět deset minut?

MM: ano

JV: a pak se to dopromítalo.

MM: běželo to dál, ano.

JV: a to bylo pravidelně nebo jenom občas.

MM: no, ze začátku to bylo pravidelně. já si myslím, že to bylo z
nějakých technických důvodů.

JV: a pak už to teda ten film byl celý, pak už se nepřerušovalo.

MM: celý, ano.

JV: a to bylo tak zhruba od jaké doby? v jakých letech?

MM: hm, to nedovedu vodhadnout.

JV: takhle, chodila ste už na gymnázium nebo třeba ještě na obecnou
školu.

MM: no

JV: bylo to pozdějc?

MM: no, ne ne ne, to určitě když sem chodila na gymnázium, tak už to
nebylo.

JV: to už to nebylo. a co se týče toho protektorátu, když už ste
začala chodit na konci války, tak tam pamatujete si na ty, na ty
týdeníky, které byly [před filmem?]

MM: [no, no] ty týdeníky to bylo hrůza, protože to všecko, to bylo
jenom válečné. kde sme zvítězili,

JV: propaganda.

MM: propaganda k tomu, no.

JV: jaký to na vás zanechávalo dojem? brala ste to všechno tak jako
s nadhledem nebo,

MM: no, no [někdy]

JV: [že už ste] byla poměrně stará, ne stará, ale vyspělá.

MM: no, dobře, ale přesto přesto někdy teda ty tam z těch z toho
bojiště a tam z toho, někdy to bylo hrozně škaredý, někdy sem z
toho, někdy vám, vás, vám to dovedlo zkazit i ten film.

JV: hm takže pak ste to řešila, vracela ste se k tomu v myšlenkách
více než k tomu filmu samotnému.

MM: no ne, když sme pak šly domů, no tak sme se snažily bavit o
něčem jiným.

JV: a nikdy ten, nikdy ten týdeník, respektive jeho obsah
nevstoupilo do té vaší řeči? nezačaly ste se bavit na to téma?

MM: no, začaly ale vždycky, většinou sme to odsoudily že to bylo
hrozný a snažily sme se vo tom, se jako nebavit. páč to bylo, to
bylo jako ve všem, ze všeho, všude,

JV: takže to bylo hrozný v tom, v těch hrůzách válečných nebo hrozný
v tom, v té očividné propagandě.

MM: v té, no bylo to horší než když ste si to třeba přečetl v
novinách, jo, protože tam to bylo vidět.

JV: ňáké reklamy třeba ještě? byly před filmy? už třeba i ještě za
toho protektorátu nebo těsně před válkou?

MM: no tak za toho protektorátu ne, ale mám pocit, že před tou
válkou ještě jo. že někdy bývaly reklamy.

JV: a ňáké krátké filmy? kraťasy?

MM: hm

JV: že třeba by ten program byl složen z krátkého filmu, jakožto
předfilmu,

MM: a pak

JV: a pak toho hlavního filmu na který ste šla.

MM: no tak málokdy, ale taky někdy ten krátkej film byl. ale ty
reklamy bývaly, ty reklamy bývaly.

JV: foršpan. foršpan byla vlastně něco jako trajler ((trailer))
dneska, krátká ukázka z filmu, který se bude uvádět v dohledné době.

MM: to ne.

JV: nepamatujete se.

MM: to nebylo, to nebylo.

JV: tyto doprovodné části programu, aspoň trošku vás zajímaly? nebo
to bylo pro vás jenom jakoby to nutné zlo, co musíte teda vidět,
jako třeba ten předfilm, a až se dostanete k tomu filmu, na který
opravdu ste šla?

MM: no, podívala sem se na to, ale šlo mně vždycky o ten hlavní
film.

JV: jestli vás to bavilo třeba jenom to sledovat, na to se ptám.

MM: no tak mě baví všechno ((smích))

JV: ((smích)) takže to nebylo jenom jako nutné zlo.

MM: ne ne ne.

JV: bylo to pro vás zajímavé.

MM: ne, všechno, všechno je zajímavé, všechno, co člověk vidí a co
se dozví, je zajímavé.

JV: jo ještě jedna věc, byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti, třeba u nějaké vaší kamarádky, že by třeba tatínek její
měl doma promítačku a pouštěl vám.

MM: no to, ale jakých filmů? takových těch domácích.

JV: může být.

MM: no ano, ano.

JV: [většinou samozřejmě domácí.]

MM: [ano, ano, ano] takových těch a to sme taky měli.

JV: taky ste měli doma.

MM: ano, ano, to taky sme měli.

JV: a často ste se na to dívali jako rodina, sešli ste se?

MM: no, tak moc často ne, no většinou to bývaly ňáký dovolený nebo
něco takovýho a to když sme se sešli, tak sme se na to dívali, ale
že bysme si to nějak pořád promítali, to ne.

JV: takže to pro vás nebylo něco exotického, brala ste to spíš jako
normální věc.

MM: ano, ano.

JV: s tím, že to měly i ostatní rodiny.

MM: no, no.

JV: a co se týče těch rodinných filmů, viděla ste i nějaký jako
fikční filmy, třeba pohádku nějakou kreslenou nebo

MM: ne, to sem, to sem neviděla, ale viděla sem filmy, kde jako to,
to tehdy se domluvila skupina nás, to bylo myslím v tom Kyjově, a to
jako že sme si vymysleli vopravdu děj, jako takový něco krátkýho a
teď sme to skutečně zahráli a zfilmovali sme to a pak sme se na to
dívali.

JV: a to už ste byla starší, to vám

MM: tak to už sem byla dávno dospělá.

JV: to už ste byla vdaná.

MM: ano. to sme se tehdy vo to vopravdu pokusili a bylo to vopravdu
zajímavý.

JV: máte ten film ještě?

MM: ne, ne ((smích))

JV: nevíte kde skončil.

MM: <ne, to vůbec nevim> sem se ixkrát stěhovala, tak to vůbec
nevim.

JV: mohlo by být docela zajímavé to dohledat.

MM: ale dneska je těch vymožeností tolik a nakonec teď nedávno,
zemřel nám v rodině tchán od mé starší dcery, my všichni, pořád něco
slavíme, páč je nás moc a všichni, všichni se vždycky sejdem. a on
jediný dělal fotografie, všichni ti vostatní to dělají já nevím přes
co, takže se to musí promítnout, jo,

JV: hm

MM: přes počítač nebo přes televizor. a to byly jediný fotky, na
který se vopravdu člověk mohl podívat. protože když přindu k jednomu
nebo k druhýmu zeťovi a řeknu mu, ty, poslouchej, to cos udělal
minule, já bych se na to chtěla podívat. a on říká, ale víš, já teď
nemám čas, až nás bude víc a já si to musím všecko nachystat. takže
to je na nic.

JV: maj to v počítači všechno.

MM: jo, to je na nic.

JV: tak ono to jde i vytisknout jako.

MM: no dobře, no.

JV: nebo vyvolat ve fotošopu ((fotoshop)), to není problém. no ale
dneska to už nikdo nedělá, [je pravda, že většina lidí si to
uchovává v počítači.]

MM: [no dobře, ale to je když máte] doma, když si na něco vzpomenete
a teď máte doma fotky,] protože je to dneska s datem, se vším a teď
se chcete na něco podívat, tak se na to můžete podívat. tam se na to
můžete taky podívat, ale až se uráčí to nachystat všecko, jo.

JV: by vám to mohl poslat po internetu domů.

MM: internet doma nemám.

JV: nevedete.

MM: nevedu. <to jednom když něco potřebuju, tak otravuju svoje
dcery> aby mně to na internetu nahledaly.

JV: neláká vás to, že byste se na internetu naučila.

MM: ne já, já kdybych ho měla, no snad bych se to naučila, já
kdybych ho měla, tak to by byl, já sem pořád někde venku, pořád
někde chodím, po známých, po tom, po tom. u toho se musí sedět doma
já kdybych si u toho sedla,

JV: myslíte, že byste u toho zůstala ((smích))

MM: <u toho zůstala>, jo. a to nejde.

JV: a tak samozřejmě pokud máte další aktivity, [tak proč,]

MM: [já jich mám moře.]

JV: proč trávit čas u počítače.

MM: takže týden, týden sedum dní je krátký.

JV: to vám myslím můžou závidět i mladší lidi jako teda ((smích))

MM: a to mám po té mé babičce, ta jich měla taky tolik.

JV: to je dobře. dobře, tak teď už vlastně my se dostanem úplně na
závěr, k tomu protektorátu, my už sme toho hodně probrali během
našeho rozhovoru, co se týče tohoto období, takže teď už to bude
zase kratší. jenom těsně po válce, vzpomněla byste si, dobře, tohle
není dobrá otázka na začátek tématu protektorát, na to se zeptám na
konci. ale spíš mě zajímá jaká byla ta atmosféra po roce třicet
devět, když začaly platit ty protektorátní předpisy, různá omezení,
restrikce, jak tuhle dobu vnímáte, teď nemyslím jen co se týče
filmu, ale obecněji. jaká byla ta nálada ve společnosti, mezi vašimi
známými.

MM: no ta nálada, ta nálada byla hrozná, protože já si dodneška
vzpomínám, že sem šla ze školy a tatínek mně šel naproti, což bylo
naprosto nebývalé a říkal, tak nás obsadili. na to si vzpomínám, na
mobilizaci, na to si vzpomínám teda velice dobře tady na tohle to.
no a za toho protektorátu to byl, no my sme si nakonec na způsob
toho života zvykli, ale zezačátku to byla hrůza. to když si vzpomenu
na to zatemnění, jaké bylo. teď my sme s tou školou, my sme většinou
měli školu odpoledne, protože sme neměli vlastní budovu. my sme
končili v šest hodin a já sem v šest hodin šla domů, třeba z druhého
konce Brna taky sme měli gymnázium kdesi až na Starém Brně, potmě.
protože nikde se nesvítilo, nikde nebylo ani vidět z těch domů, jo,
to světlo. no ale potom nakonec sem si na to zvykla a vůbec mně to
nepřišlo. ale bylo to takový stísněný a čekali sme, tak ten těch,
vod toho čtyrycátýho roku to už se čekalo, jak to teda bude
pokračovat, a vím, že tatínek říkal, že jakmile napadli Rusko, tak
říkal, no tak to, tím to prohráli. taky tehdy řekl a la Napoleon.
no, prohrála to zi-, prohrála zima. no a od, vzpomínám si taky kdy
nás, když nás osvobozovali, tady v Brně Malinovského armáda,

JV: hm

MM: tak byli sme ve sklepě, samozřejmě všechny obchody byly zavřený,
nikde nic nebylo, voda netekla, tak se pro vodu chodilo s kýblem až
na Kraví Horu. a potom, když přišli ti první vojáci, takový ty
jejich přechodný hlídky, no tak každý byl strašně nadšený, že jako
je konec války, ale brzy sme z toho vystřízlivěli.

JV: hm

MM: a eště, eště tady toto, to je úplně mimo teda. po tom
pětačtyřicátém roce, zase vznikly ty různé strany, a teď sem nedávno
mluvila s jednou známou, ona mně říkala, poslouchej, jak to tehdy
bylo, bylas v ňáké straně? a já říkám ne. nebyla sem v žádné, ale na
schůze sem chodila ke všem. k lidovcům, komunistům, národním
socialistům, ke všem. protože sem chtěla vědět, co všichni
vykládají. a je to dobře, protože se člověk takhle snáz orientuje.

JV: teď když se dostanem k těm kinem, ee k těm kinům, zpátky,
konkrétně, byla některá kina, nebo vědělo se o ňákých kinech, že sou
německá, nebo spíš česká. že tam chodí Němci nebo Češi. byla ňáká
taková znalost ve společnosti? nějaké takové vědění? vzpomínáte si?
se říkalo, tam nechoď, tam chodí Němci, nebo...

MM: ne, to, to si nevzpomínám, možná že to bylo podle toho, jaké
byly filmy, ale ty filmy byly tehdy zábavný, to byly filmy, to
nebyly ňáký propaganda nebo něco vojenskýho, to nebylo, akorát to
bylo v těch týdenících. ale to si tady tohle to si opravdu že by to
bylo tak rozrůzněný, to si nevzpomínám, no ale vono Brno, dyť vono
Brno bylo, tady bylo spousta Němců, tady bylo

JV: třetina Němci.

MM: no, tady bylo německých obyvatel moc. u nás v ulici, tam bydleli
v každým druhým domě tam bydleli Němci, ale to byli Němci, kteří
byli slušní, kteří tam zůstali, pak měli problémy, byli odsunutí a
nevím co všecko, jo, to byli normální lidi.

JV: co se týče těch jazykových otázek, tak, ty filmy byly v němčině.
nebo byly v češtině s německými titulky.

MM: ano.

JV: na to si pamatujete.

MM: ale to mně teda nedělalo žádnej problém, protože, protože my sme
měli, na tom gymnáziu dennodenně němčinu,

JV: hm

MM: á

JV: tu ste měli už před válkou? nebo až [za války.]

MM: [ne, ne, až] za války. dennodenně sme měli němčinu a eště sme
měli třeba matematiku jednou týdně jenom v němčině. dějepis, jenom v
němčině. takže já sem němčinu ovládala tak, že to mně nedělalo
naprosto žádnej problém.

JV: mně jenom de o to, jestli si pamatujete, že by s tou okupací ta
němčina vstoupila do života, nejen teda že se vyučovala na školách,
ale že by vlastně názvy, [plakáty, titulky]

MM: [no, no byly, no všechno] všechno bylo.

JV: všechno bylo. české filmy [beze zbytku byly taky ee z titulků]

MM: [všechno, ano samozřejmě, no všechno, ano, ano, ano, ano]
všechno, všechno.

JV: co se týče třeba Židů, měli nebo vědělo se, že třeba Židé
nesmějí navštěvovat určitá kina?

MM: podívejte, to, já vlastně když to řeknu, tak vlastně to řeknu
tendenčně. jaký já sem tady po této stránce já sem přebrala názor
mého tatínka. můj tatínek, moje maminka velmi ráda chodila nakupovat
do židovských obchodů. já dodneška vím, kde ty obchody byly, jak se
ti lidi menovali, byla sem tam ixkrát s ní, byli to opravdu
obchodníci strašně ochotní, všechno, ale tatínek je neměl rád,
protože tatínek byl na městě, na regulačním oddělení, a byli už
tehdy regulační plány a on měl zkušenosti s nima, že ti velcí
továrníci, třeba Khon, co měl cihelnu no a podobně, se pokoušeli tak
jak je to dneska běžný, tam by si chtěl něco postavit, to nejde,
šups obálečku. a tatínek je zásadně s těma vobálkama vyhazoval. a
vždycky přišel dom a s hroznou radostí to řekl.

JV: jo, a tatínek teda, ta jeho pozice byla, on byl úředník, [který
měl na starosti územní plánování?]

MM: [on byl u, on byl] vedoucí regulačního oddělení.

JV: regulačního oddělení. a to měl na starosti věci, týkající se
infrastruktury, nebo zástavby,

MM: no, to byly regulační, ee zástavby, zástavby. co kde mohlo být.
no a tady, a tady s tímhle tím, jak to říkáte za toho protektorátu,
tak já si jasně, a mimo to tatínek tvrdil, že Brno z velké části
ponem- poněmčovali Židé, protože oni měli většinu těch velkých
továren, a všichni uměli česky, ale všichni mluvili německy, a to
vím, že sem se tehdy nad tím pozastavila, oni měli to označený tou
hvězdou, pokud jeli v tramvaji, to byly ještě ty otevřený tramvaje,
tak museli stát jenom na tom otevřeným nástupišti, nesměli do vozu,
a to sem ixkrát zažila, že oni tam stáli, dva, a bavili se spolu
německy. přestože teda, jako, zrovna tak jak si vzpomínám na to, to
je zajímavý, měli sme domácí švadlenu, která přinesla k nám, já
nevím v kterém roce majn kamf. ((Mein Kampf)) no, kde teda vlastně
už všechno bylo napsané.

JV: to byla Němka, ta švadlena.

MM: né, to nebyla Němka. vona to někde, já nevim kde to její manžel
sehnal, jo, a vona úplně vyděšená nám to ukazovala ať si to přečtem
co, protože tam to bylo všecko napsaný. a vím, vzpomínám si jasně,
jak můj tatínek se na to díval a říkal, a tatínek byl teda dost
realista a dost měl to, a říkal to sou nesmysly.

JV: dobře, tak ještě co se týče toho zákazu, na ten si pamatujete,
že by byl a že by se dodržoval třeba?

MM: jaký?

JV: vstupu do kina Židům.

MM: ano, ano.

JV: byl zákaz.

MM: ano no samozřejmě, když ne do tramvaje, tak to už vůbec ne.

JV: tak ta tramvaj tam bylo to vyhrazené.

MM: no to bylo jenom, to bylo jenom

JV: nebyl absolutní zákaz.

MM: ano, dovnitř ne.

JV: kdežto u těch kin byl absolutní zákaz. [takže tam nesměli]

MM: [absolutní, ano]

JV: a nebyly ňáké kina, které, nebo kino, kam by Židé naopak mohli,
[že by to bylo jejich kino]

MM: [ne, ne, to neexistovalo.]

JV: a tento zákaz se myslíte absolutně dodržoval, nebyla ste někdy
třeba svědkem toho že...

MM: ne, to se určitě, určitě dodržovalo, protože to byly takový
sankce za to, že to, to nikdo neriskoval.

JV: tenkrát, v té době ste chodila do kina, to už ste asi říkala
méně.

MM: no, ano.

JV: méně často. takže ty vaše návyky se změnily, říkala ste že

MM: no, to, těma okolnostma,

JV: byl strach

MM: to nebylo jenom, zaprvé v těch kinech to co bylo, tam bylo málo
kdy něco, že by to člověk musel vidět zaprvé a zadruhý ste se musel
do toho kina nějak dostat a dostat se potom domů, jo, to bylo pěšky,
potmě.

JV: a co se týče těch preferencí, to ste chodila teda, když už ste
šla, tak ste chodila ještě s babičkou? za té války?

MM: no, zezačátku ještě ano, potom už ne.

JV: to [vám bylo čtrnáct let asi.]

MM: [ano, potom už ne. ano,] to ještě s babičkou.

JV: a později ste už třeba chodila sama? když vám bylo [těch
šestnáct, sedumnáct]

MM: [sama, sama sem nikdy] nechodila,

JV: nikdy ste nešla.

MM: buď sem chodila s babičkou nebo sem chodila s mládencem. sama
sem zásadně nechodila. sama chodím do kina až teď, když <už su stará
a nemá kdo chodit se mnou,> jinak sem vždycky chodila s někým.

JV: takže buďto babička nebo mládenec.

MM: ano.

JV: a kamarádka třeba, dvě holky

MM: no, já co sem měla ty kamarádky, oni takovýdle věci vůbec je to
nezajímalo.

JV: nechodily do kin, do divadel.

MM: do divadel už vůbec ne.

JV: ale do kin taky ne.

MM: no, hrozně málo.

JV: a trávila ste s nima aspoň volný čas sportem, nebo těmi výlety?
aspoň, když už teda na tu [kulturu moc nebyly]

MM: [no tak, no tak ano.] no tak třeba to bruslení, lyžování a
takový věci, to, to ano. ale víte že to je zajímavý, že to tak
říkáte, že to opravdu tolik lidí nechodí do kina do divadla, nic, a
nechodilo ani.

JV: no tak teď chodí už určitě málo, ale tenkrát právě mě zajímalo

MM: taky ne, za té republiky taky ne. to se sedělo doma večer u
rádia.

JV: to ste poslouchala ale taky.

MM: no ježiš, já dodneška já mám dva transistory, jeden mám v
kuchyni a jeden mám v ložnici a to mám puštěný nepřetržitě, na
televizi se dívám pokud tam je něco k dívání až večer. ale jinak,
při tom můžu dělat, při tom se můžu pohybovat, kdežto u té televize
se musí sedět jak ta pecka a koukat na ty pitomosti.

JV: takže na televizi se moc nedíváte. ani na čété dva? ((ČT 2))

MM: prosim?

JV: ani na čété dva? ((ČT 2))

MM: né, já se dívám na čété čtyři. ((ČT 4))

JV: jo, počkejte

MM: ta je lepší.

JV: to je ee sport nebo zpravodajství?

MM: ne, to je zpravodajství s komentářema.

JV: jo, počkejte, čété čtyři, ((ČT 4)) není to čété dvacet čtyři
((ČT 24))? dyť čété čtyři ((ČT 4)) je sport.

MM: ano, no čété dvacet čtyři ((ČT 24)), ano. to jsem se špatně
vyjádřila.

JV: ((smích)) já [sem si říkal jako že]

MM: [čété dvacet, čété dvacet čtyři ((ČT 24))] ano. zásadně na
zprávy a na všecko se dívám tam, protože ta holá zpráva mně nic
neříká, teď si poslechnu ten komentář k tomu.

JV: tak ty události komentáře sou paralelně i na čété jedna ((ČT 1))
večer.

MM: no ale když je tam třeba sport nebo něco na té dvojce((ČT 2)),
tak to tam není.

JV: na čété dvojce ((ČT 2)) bývá jako třeba filmový klub.

MM: no tak pokuď na té čété dvojce ((ČT 2)) tam bývají skutečně
dobrý programy.

JV: tak to sledujete.

MM: ano.

JV: ještě k tomu protektorátu. pamatujete si na změnu chování diváků
za protektorátu?

MM: no, pokuď bylo to takový všecko utlumený. to i

JV: nějaké hlasité projevy?

MM: hlasité projevy ne. a i i třeba

JV: smích, potlesk, ne.

MM: třeba si vzpomínám některý ty filmy s t- s tím hajnsem rýmanem
((Heinz Rühmann)), to byly vysloveně veselohry, ale ňák to tak lidi
neprojevovali.

JV: vzpomínáte si, že by se třeba hajlovalo? když se na plátně
objevil Hitler?

MM: no tak to sem nezažila.

JV: myslím třeba v týdeníku.

MM: ne, to sem nezažila.

JV: ani nikde jinde.

MM: ne, ne.

JV: takže ono je to třeba tak, že někteří lidé se ze strachu
přidávali. když tam seděli Němci, tak začali třeba hajlovat a
někteří lidé se báli, tak radči se přidali.

MM: no ale pokuď si vzpomínám na Němce vopravdu teda v holínkách a
v uniformách, v tom všem, tak že by teda ňák chodili do kin, tak
teda to to moc nechodili.

JV: ale německé obyvatele, Němci. nemyslím důstojníci nebo ňácí
vojáci, ale obyčejní lidé.

MM: ne to si ňáký takový projevy v tom kině, to si nikdy, to si, to
sem nezažila.

JV: změnilo se to chování a vaše návyky, chození do kina, frekvence,
s blížícím se koncem války? jak ste měla perspektivu, že už byly ty
zprávy, že už fronta postupuje.

MM: no tak samozřejmě že se změnilo, a sice tím, že už sme byli víc
než někde takhle na tu zábavu, tak už sme byli víc upnutí na to,
nemluvě vo tom, že ono teda tak když už se ta fronta blížila, tak
tady toto všecko přestalo. a byly starosti, vo jídlo, o to, o to,
takže, to pak už nepadalo vůbec v úvahu.

JV: ale ještě než teda se začala blížit tak moc, než teda ste žačli
řešit tady ty existenční věci, ale už ste věděli, že už je to jakoby
na dobré cestě, tak třeba chodilo se častějc, nebo už ta atmosféra
byla uvolněnější, ňáký takový mezičas, bylo tam něco takového?

MM: já si myslím, že ne. já si myslím, že to bylo až do konce a pak
se to zlomilo.

JV: když se to zlomilo. hm vzpomínáte si na první návštěvy těsně po
okupaci? po konci války? na tu situaci, na tu atmosféru, euforie
ňáká, nejen na ulicích, ale i třeba během toho sledování filmu?

MM: no tak všichni, všichni tehdy sme čekali, protože to, ty německý
filmy skončily, český prostě za celou tu dobu nic nebylo, no tak sme
čekali všichni, no a napřed sem přišly ty anglický filmy, všechno,
jo, no tak to sme, to sme byli nadšení tím, dojatí, to bylo něco
úplně jinýho.

JV: takže ta atmosféra se viditelně změnila.

MM: ano, ano.

JV: dobře, takže tímhle bysme to asi uzavřeli,

MM: představte si

JV: ano

MM: co člověk, co já sem <všecko prožila> ((smích))

JV: já si dokážu samozřejmě představit, ale, úplně se jako do toho
vcítit nedokážu, protože tyhle věci sou do velké míry jako
nepřenosné

MM: no, ano, to i když budete někomu vykládat, tak to se nedá.

JV: ale mám tady pro vás ještě jednu věc, a ta spočívá v tom, že vám
tady dám seznam filmů a poprosil bych vás, abyste si je, abyste si
ho přečetla, vzpomněla si pokud možno na nějaké z nich, které ste
viděla, a kdyžtak si zaznačila, které patřily k vašim oblíbeným a

MM: no tak počkejte, mám za- zaznačit ty který sem viděla nebo ty
který patřily

JV: no můžete, můžete si zaznačit tužkou nejdřív ty které ste
všechny viděla a pak můžete mezi nimi třeba se zaměřit na ty, které
[vám opravdu utkvěly v mysli]

MM: [jé, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))]

JV: je [to tak,]

MM: [to bylo krásný]

JV: tyto filmy [sou poměrně rané]

MM: [Ducháček to zařídí, ano]

JV: ty ste vidět asi nemohla.

MM: nemohla, ne.

JV: tady už je rok třicet jedna třicet dva, třicet tři [třicet
čtyři, tady už to začíná.]

MM: [ale ten jo, Lelíček] ve službách ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)), to ano, to neznáte hadimuš- Hadimršku ((To
neznáte Hadimršku)) taky.

JV: to už ste viděla v kině.

MM: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) taky. šest žen
Jindřicha osmého taky ((Šest žen Jindřicha VIII.)).

JV: tak kdyžtak si to ňák poznačte a pak pokud byste

MM: můžu to značit sem?

JV: určitě to můžete počmárat jak chcete.

MM: toto sem viděla, ježiš a vono vám to nepíše.

JV: počkejte, no vidíte, máte pravdu, ale já to rozepíšu, tak.

MM: tak, cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem viděla,
To neznáte Hadimršku, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)), šest žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)), to nic,
Mata Hari, Svět patří nám. Sněhurka a sedum trpasliků ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)), ale ten teda, to byla nádhera a vidíte, ten sem
viděla aspoň dvakrát nebo třikrát.

JV: no vidíte.

MM: teď jak sem si na to vzpomněla.

JV: s babičkou.

MM: ten sem viděla, to byla nádhera, nádhera.

JV: vzpomněla byste si kde, kde ste ho viděla?

MM: no v té Lucerně ((Lucerna)).

JV: takže to byly ještě ty třicátý léta [s babičkou]

MM: [ano, ano] to byla krása teda. Ducháček to zařídí, U pokladny
stál, dyť tam máte samýho Buriana ((Vlasta Burian)). To byl český
muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou teď
nedávno o tom vykládala Zita Kabátová, no, Dobrodružství barona
Prášila, La Paloma, ta byla krásná. neviděli ste Bobíka ((Neviděli
jste Bobíka?)), její voběť ((Její oběť)), to mám dojem, že sem to
taky viděla. Sobota, to si, možná že jo, ale to si nevzpomínám.

JV: jinak sem chtěl říct, tyhle filmy ste samozřejmě mohla vidět i
pozdějc, ale teď jde vo to, aby vy ste je [viděla do roku čtyřicet
pět, jo]

MM: [já sem je viděla tehdy, tehdy, ano, ano]

JV: no a mezi těmi, který ste si teď vyznačila, který vám opravdu
utkvěly v mysli, ňákým způsobem, nebo který byly jenom vaše
oblíbené.

MM: no, utkvěla mně ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

JV: hm, takže to ste říkala, že ste byla s babičkou v Lucerně
((Lucerna)),

MM: ano, několikrát, ano. potom To byl český muzikant.

JV: vzpomněla byste si, co třeba pro vás ten film znamenal, ta
Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), proč se vám tak moc líbil?

MM: no, tím pádem, že to bylo malovaný, že to byly obrázky, bylo to
tak zidealizovaný všechno, no bylo to krásný, no nebylo, no v tehd-
tehdejší době takový filmy, tak jak dyzny ((Disney)) dělal, tak

JV: tak ona hlavně byla barevná.

MM: no, ano. no potom velice, velice hezkej byl ten minhauzen
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila))

JV: hm, ten ste viděla taky s babičkou? nebo většinu tady těch
filmů, nebo dokonce [všechny ste viděla s babičkou?]

MM: [já si myslím, já si myslím,] že to sem viděla všechno s ní.

JV: a myslíte, že všechno ste viděla ještě v tý Lucerně ((Lucerna))
nebo pak už třeba ty [pozdější]

MM: [toho, toho] minhauzna ((Munchhausen – Dobrodružství barona
Prášila)) a to už bylo za protektorátu a to už, to už sem neviděla
v Lucerně ((Lucerna)), to už bylo v kterým kině nevím, ale to už
bylo někde v kině ve městě. ten Roztomilý člověk, to bylo z novin,
to bylo taky výborný, To byl český muzikant, tam hrál Korbelář
((Otomar Korbelář)) myslím. to bylo, to se mně taky velice líbilo,
to byl, to byl, no to bylo za protektorátu [no tak to bylo
takovejch]

JV: [kdybysme to teď] začali brát od začátku, tak dejme tomu, že
tady to všechno byla ta Lucerna, ale pak už přeci jenom, tydle filmy

MM: tu Sněhurku a sedum trpasliků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) sem
tam ještě viděla.

JV: hm a pak tady u těch dalších, [mohla byste to]

MM: [to už, to už si myslím] ten českej muzikant ((To byl český
muzikant)), to už asi ne, Roztomilý člověk taky ne,

JV: hm a zkusila byste si vzpomenout, jaká to byla kina?

MM: no to už teda po mně chcete moc ((smích))

JV: jenom tak třeba náhodou, kdyby se vám to vybavilo.

MM: no tehdy sme, sem chodila hrozně do toho Metra ((Metro)) [a do
té Alfy ((Alfa)). no, ty dvě kina.]

JV: [takže, takže se dá říct, že je pravděpodobné,] že to bylo buďto
[Metro]

MM: [buďto Metro] nebo Alfa, ano.

JV: a pořád teda s tou babičkou to bylo.

MM: ano.

JV: třeba nevím, jestli její šepot, Její oběť, pardon, to už je
konec války, jestli třeba to už ste nebyla s přítelem.

MM: no, já nevím, ale já si myslím, toto mám konec války a já
vopravdu nevím, ale já bych řekla, že to byl tak začátek války.
myslíte si, že ta Její oběť, že to bylo tak, to by mě vopravdu
zajímalo ten film.

JV: (..) jo, tak ten film je z roku devatenácet čtyřicet čtyři.

MM: hm, tak to je zajímavý, tak to sem byla, tak to už sem ho asi
neviděla s babičkou, ale já sem měla pocit, že ten film, že ten film
byl z dřívější doby.

JV: je to, je to opravdu rok čtyřicet čtyři, natočil to vajt harlan
((Veit Harlan)), hrál tam kárl radac ((Carl Raddatz)), albrecht
frobn ((Albrecht Froben)), kristýna zédrbau ((Kristina Söderbaum)),
ale em, no, je to opfrgang ((Opfergang))

MM: no tak to né, to už sem viděla určitě s tím mládencem.

JV: hm, s tím mládencem.

MM: jo, určitě. a tu la palómu ((La Paloma)) a toho minhauzna
((Münchhausen – Dobrodružství barona Prášila)) už taky.

JV: hm. takže ste říkala Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to
byl silný zážitek pro vás.

MM: ano, ano. to byl teda vopravdu jeden z nejhezčích filmů.

JV: to vám mohlo být tak kolik? já se podívám, počkejte, Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tady mám, Sněhurka byl rok (.) já tady
Sněhurku nemám, ale tak ta Sněhurka mohla být polovina třicátých
let, no, to vám mohlo být kolem těch deseti.

MM: deseti, no.

JV: jedenácti. jo, Sněhurka, no, tak to vám bylo víc, Sněhurka byla
rok třicet sedum, přičemž tady v Brně se promítala v roce třicet
osm, takže těsně před válkou [takže vám bylo tak třináct.]

MM: [no ale to bylo krásný.] no, ale bylo to teda nádherný.

JV: hm

MM: bylo to nádherný.

JV: ještě nějaký takový podobně výrazný zážitek, který by se k
nějakému filmu vázal, k dalšímu? říkala ste třeba Muži nestárnou.

MM: no, ty Muži nestárnou, to, brala sem to i tehdy jako legraci,
ale, ale bylo to hezký, ten film, ten se mně líbil.

JV: co se vám na něm líbilo? co vás tam zaujalo?

MM: ((smích)) no mně na tom, no v dnešní době by to nikdo nijak
nebral, páč je to normální realita, jo, tak prostě se žije. ale
tehdy to bylo něco úplně mimořádnýho ((smích)) že si namluvil
babičku, maminku a vzal si dceru. no a velice se mi tam líbil ten
Pivec ((Jan Pivec)), to, to, hrál to, hrál to velice fajn. a ta Zita
Kabátová, to byla [vynikající herečka.]

JV: [takže ta, ta ztvárnění] té role

MM: ano, ano, ano. no a ten minhauzen ((Münchhausen – Dobrodružství
barona Prášila)), na ten si vzpomínám ten se mně taky.

JV: a baron Prášil.

MM: ten baron Prášil, to se mně taky líbilo. tam byl ten Hans
Albers, to bylo výborný.

JV: a bylo to kvůli tomu herci nebo třeba i [kvůli té výpravě?]

MM: [kvůli tomu herci.] no ta výprava i ten herec. ta výprava na
tehdejší dobu to taky bylo. von sedí a letí na zeměkouli, jo, tak na
tehdejší dobu to taky bylo. barevný tak, to to byl taky fajn film.

JV: a co dál, co si tak ještě vzpomínáte?

MM: no už mě nic nenapadá. no a to bylo, v kterým roce byl těch šest
žen Jindřicha osmého ((Šest žen Jindřicha VIII.))? to byl myslím
jeden z prvních filmů, který na toto téma byl vůbec udělanej.

JV: tak ten film byl z roku třicet tři a Alexandr Korda.

MM: no

JV: britský, britský film, Alexandr Korda ho natočil. film vypráví o
pěti z šesti žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) [osmého.]

MM: [no ano, ano] není tam kdo hrál tu hlaví roli?

JV: čárls lotn ((Charles Laughton)).

MM: aha, jo jo jo.

JV: ten hrál [ježiš jak se menoval]

MM: [jo jo jo, ano to] byl velký herec, jéžiš, lotn ((Charles
Laughton)), ano, ano, no to na ten sem se dostala teda omylem,
protože to sem tam určitě nepatřila.

JV: omylem jako, že ste byla na nepřístupném filmu nebo jako že ste
[tam byla]

MM: [že to určitě] nebylo přístupno.

JV: jo takhle. sem myslel, že ste jako šla na jiný film.

MM: ne, ne, ne, to myslím takhle.

JV: hm, tak ten, ten se vám líbil?

MM: ano, ano. to bylo tehdy úplně něco pro mě teda mimořádnýho.

JV: počkejte, to vám bylo kolik, to vám bylo osm let.

MM: no, ale já si na to vzpomínám na ten film.

JV: ten herec vám tak na té, v té mysli ulpěl?

MM: ano, ano.

JV: Mata Hari?

MM: no, to taky. [mrkněte]

JV: [Cácorka?]

MM: ne, ne, Mata Hari. mrkněte se na tu Mata Hari hrála Greta Garbo,
ne?

JV: no, je to, je to možné, je to dokonce pravda.

MM: no vidite, na to si taky vzpomínám na ten film.

JV: to je rok třicet pět, to vám bylo deset.

MM: no tak vidíte že, že se pamatuju na takovýdle filmy a i s
vopravdu z raného mládí. to byl tak krásnej film.

JV: když ten film byl teda natočen v roce třicet jedna, ale v Česku
se promítal až o čtyři roky pozdějc, v Brně v roce třicet pět.

MM: no, Greta Garbo, no.

JV: imponovala vám, Greta Garbo?

MM: no, no, vona měla něco do sebe. měla takovýho něco tajemnýho,
ona měla vlastně velmi malou mimiku, tak jenom očima a tím, ale měla
proti, proti těm ostatním takovejm těm nadělanejm kráskám měla něco
do sebe.

JV: přišla vám tajemná?

MM: ano, přišla mně tajemná. a ta Mata Hari, to bylo vopravdu to
bylo, to byl krásnej film.

JV: takže ste si ještě schopna vybavit nějaké obrazy?

MM: no, no, no, měla tam takový nějaký, jako tanečnice napůl nahatý
<voblečení> ((smích)) což by dneska nikomu nepřišlo, ale tehdy to
bylo něco.

JV: takže zas ta herečka byla, [ten aspekt, který vám ten film]

MM: [ano, ta herečka, ano, ano, ano.]

JV: a žádný jiný třeba už ste teda víckrát neviděli, teda neviděla
kromě té Sněhurky ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), nevzpomínáte si?

MM: možná že jo, ale nevzpomínám si. rozhodně né tak, že bych na to
úmyslně v krátké době potom šla.

JV: co ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian))?

MM: no ty filmy s tím Burianem ((Vlasta Burian)), babička, babička
se na ně hrozně ráda dívala, a já sem to teda taky, ale teda já sem
to tak, třeba si vzpomínám na to cé ká polní maršálek ((C. a k.
polní maršálek)) to sem musela být ještě úplně dítě, ale mně se to
teda nelíbilo.

JV: hm a ty ostatní filmy třeba se vám líbily víc trošku? nebo
nějaký, který byste vzala na milost, jako z těch několika filmů
Burianových ((Vlasta Burian)).

MM: z těch jeho? z těch Burianových ((Vlasta Burian))?

JV: hm

MM: no, mně se líbilo to U pokladny stál.

JV: to vám přišlo,

MM: ano

JV: normální? ((smích))

MM: no, normální ne

JV: nejnormálnější? [na jeho kreace]

MM: [no, ale, ale] prostě tam, ani ten Ducháček to zařídí nebyl
špatnej, to se mně líbilo, byla to limonáda ale, ale i to se mně
líbilo.

JV: a v čem se to třeba odlišovalo od těch dalších jeho filmů, proč
se vám tady tyto dva třeba líbily víc než tady, já nevim, cé ká
polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) a další. nebo naopak proč
se vám tyhle nelíbily.

MM: no to cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) je teda
úplná fantasmagorie, a

JV: [takže protože to bylo tak odstřižené od reality? že jako váš
smysl pro realitu] říkal, tak tohle ne.

MM: [no no no, úplně, jo, jo, no,]

JV: ((smích))

MM: já se, já se, já se teď, až to vypnete, tak vám řeknu, za co se
hluboce stydím.

JV: ((smích))

MM: <nemá to s tím nic společného,> je to teď nedávno.

JV: hm. Vídeňská krev

MM: no, tu Vídeňskou krev, já si na to, viděla sem to, ale, mám
pocit, že tam hrála ta marika rek ((Marika Rökk)),

JV: hm, já vám to můžu dokonce potvrdit,

MM: no to já nevím.

JV: ano, tak tam nehrála marika rek ((Marika Rökk)) ((smích))

MM: nehrála

JV: tam hrála, tam hrála, počkejte, wily frič ((Willy Fritsch))

MM: no to, to byl wily frič ((Willy Fritsch)).

JV: to byl muž, ale Maria Holst hrála Melanii

MM: Maria Holst. no ten wily frič ((Willy Fritsch)) mám pocit že to
byl, ale které té naší herečky že ta s ním, ta s ním žila jednu
dobu, dovi, nevim jestli dokonce ne bárová ((Lída Baarová)). a to
byl známej, to byl takovej hezkoun.

JV: hrál hraběte volkršajma. graf volkršajm ((Graf Georg
Wolkersheim)).

MM: ale nějak moc si teda na to nevzpomínám.

JV: hm. a třeba ta La Paloma?

MM: ta La Paloma

JV: to vám můžu říct i rok třeba. to byl rok čtyřicet čtyři, to už
bylo konec války takřka.

MM: no no no, na tu La Palumu ((La Paloma)) si vzpomínám, ale tak
blíž teda taky ne.

JV: no jo. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?))

MM: no, to byla legrace.

JV: byla to komedie.

MM: komedie, ano. ale to byla hezká komedie.

JV: ta vás neurážela nebo

MM: ta mně, ta mně nevadila. ne že by mně to uráželo, ta mně
nevadila.

JV: em Její oběť? to už je vážnější tématika.

MM: no

JV: rok čtyrycet čtyři, ale v kinech to myslím teda bylo v roce
čtyřicet pět až, takže těsně před válkou, před koncem války.

MM: no v roce čtyřicet pět, že bysme ještě v pětaštyrycátým roce, že
bysme ještě byli chodili do kina?

JV: já tady mám jakože ještě produkce jako do čtyrycátého dubna.

MM: no právě, právě to musel [být]

JV: [a v té] době teda ten film, někdy na jaře asi ještě, asi ještě
byl promítán, nevim, možná únor, březen.

MM: no protože, protože to už teda

JV: nevzpomínáte si, že byste koncem války ještě byla na Její oběti
((Její oběť)).

MM: no, do kolikátého dubna to máte

JV: do třicátého dubna, do konce dubna. [ještě jako v programu.]

MM: [no ale to je,] to je, dyť Brno bylo vob- vobsazený
šestadvacátého dubna.

JV: [no tak jakoby]

MM: [a to už] to už ta fronta předtím to bylo nejmíň dva měsíce.

JV: ale to se ještě filmy hrály v kinech pořád, ještě když fronta se
blížila.

MM: no, no ale to si nevzpomínám že bysme teda ještě měli chuť teda
jít do kina.

JV: hm, ale na ten film si pamatujete.

MM: ano, ten film, ale muselo to být teda dřív někdy, ještě ten rok
předtím. nebo to se hrálo jen tak krátkou dobu?

JV: tak ten film je rok výroby čtyřicet čtyři, tak je možné, že ste
ho viděla třeba někdy na podzim čtyřicet čtyři.

MM: no, no, ano.

JV: ale já ho mám tady v roce čtyřicet pět, takže to určitě ještě
prověříme.

MM: ano.

JV: náhodou byste si nevzpomněla, kde ste na něm byla, protože to
bysme mohli pak dohledat podle programů.

MM: ne, to vůbec ne, to ne.

JV: ale tvrdíte, že to teda určitě muselo být dřív než na jaře
čtyřicet pět.

MM: ano, ano.

JV: hm, dobře. tak tím pádem myslím, že ty filmy máme docela pěkně
zvládnuté, vy ste se vyjádřila docela dost, jednak k těm Burianovým
filmům ((Vlasta Burian)), jednak i k těm zahraničním. Roztomilý
člověk, to sme o něm sme mluvili?

MM: ano.

JV: jo.

MM: no když potom člověk třeba ten Roztomilý člověk, to se promítá i
v těch, pro pamětníky a je to zajímavý, když člověk něco vidí, jako
mladší, a když potom něco vidí po ix letech.

JV: hm. tak už tak zkušenost a všechny tyto věci hrají zásadní roli,
pak.

MM: no

JV: v tom vnímání toho díla. dobře, takže já bych se ještě zeptal
úplně na závěr, protože tímhle sme vlastně skončili, jestli, chtěla
byste něco dodat, co sme třeba nezmínili, ale bylo by to k našemu
tématu relevantní.

MM: já si myslím, že vůbec nic, páč ste mně tolik otázek, že to <že
už mě teda> vůbec nic nenapadá.

JV: nechcete nic dodat.

MM: nechci už nic dodat, jenom že, že kino je teda, docela dobrý
lidský vynález a že opravdu to slouží nejen k zábavě, ale i když
lidi, já si myslím že by, v dnešní době ne, ale dřív ty filmy, i
když člověk měl ňáký problémy, potíže trable, když ste přišel do
toho kina, tak ste na všechno zapomněl.

JV: hm. dobře, tak já vám děkuju,

MM: prosím, není zač.

JV: ukončím rozhovor.

konec rozhovoru
1