Citát

LČ: a vzpomněla byste si ještě na některá ta němá kina jak tam vypadala
ta představení, jak se tam třeba hrála hudba, nebo jak to probíhalo?

IK: nó, jó, to em to byl klavír, křídlo, a tam byl klavírista, a když
třeba šaplin ((Charlie Chaplin)) utíkal, tak hrál trála la la la la la,
((zpívá)) jo, když tam bylo pomalý, tak jenom tak preludoval, a tak tak
je to doprovázený.

LČ: a to bylo, to bylo v těch Židenicích [tohlecto.]

IK: [jo, to si] pamatuju.

LČ: ještě jinde si, byste si vzpomněla, že by tohlecto bylo?

IK: ne, ne, to to to mně utkvělo, to už potom em teda, to už vlastně
první ozvučený film sem myslím viděla ještě v té sokolovně, a potom už,

LČ: to bylo všude.

IK: to bylo normální, ano.

LČ: a jak často ste em nebo vlastně s kým ste chodila, v těch
Židenicích ještě do kina.

IK: no tak jako malou mě tam vodili naši, že,

LČ: a chodili s vámi, nebo

IK: ano, otec, otec třeba ani při em se tam sešel s bratry a sestrami a
něco dělali, že, a já sem se tam dívala.

LČ: a takže ste měla i kamarády z toho Sokola tam?

IK: no jistě, všichni sme, eště dnes chodím do Soběšic za <sokolikama>
a to do Sokola vůbec chodim.

LČ: a jako teda malá ste chodila hlavně do té tělocvičny sokolské.

IK: to sme chodili tam, ano.

LČ: a tam ta představení byla jak pravidelně?

IK: no vždycky v neděli.

LČ: v neděli.

IK: v neděli jenom. to se postavily židle a potom v pondělí už se
cvičilo, čili židle se sba-

LČ: to bylo ňák odpoledne nebo navečer ta představení.

IK: odpolední, odpolední.

LČ: a jak často ste do kina do těch svých třeba kolem těch deseti let
chodila, jak často to bylo to bylo...

IK: no tak to sme chodili na ta nedělní představení,

LČ: ano

LČ: a když ste mluvila teda o tom, jak se změnilo to kino na zvukové,
na začátku, vnímali ste potom ten přelom toho toho němého a zvukového
filmu? jak to na vás působilo, co se třeba změnilo a jak ste jak ste to
vnímali.

IK: no, né, když em ono bylo dost těžké, když byly titulky, že, vnímat
ten děj a em a vnímat titulky. takže to pro nás byla ohromná úleva,
když sme ten zvuk, no, zpočátku někdy se to zadrhlo, že, tak se přetrhl
film, muselo se znovu navazovat, rozsvítilo se, čekalo se, ale to byl
veliký zlom teda ten em, ale já si v tom zvuku,

em a já
sem potřebovala tu pracovní knížku, protože bez ní se nedalo pohybovat,
voni každou chvíli kontroly dělali. tak já sem potom přešla na roční
rodinnou školu na Jaselské, to pro nás jako pro maturi- pár maturantek
se tam, ale za rok sem neměla co. tak sem se uchytila v takovým
ateliéru, v Alfa pasáži,

LČ: hm

IK: to byl umělecký ateliér, ty vyráběli takovýdle stínítka, a
všelijaký věci, a ten majitel spolupracoval s Němci, ale byl to Čech. a
byla tam moje kamarádka, ze Židenic, a ta šila ty em ty stínítka, no a
ona mě tam dostala.

LČ: hm

IK: takže on mně nechal vystavit na pracáku ten pracovní průkaz, a to
už bylo dobře. takže do konce války sem to tam v tom ateliéru přečkala.

LČ: a když ste teda vlastně tím pádem když jste byla dva roky
zaměstnaná, do konce války od toho šty- třiaštyrycátýho,

IK: no já sem eště byla, já sem tam byla do šestaštyrycátýho roku,
pětaštyrycet se otevřely vysoké školy, já sem od malička chtěla být
kantorkou, to byl můj sen, ale tam v tom ateliéru sem se tak nějak
dostala do uměleckých kruhů, takže sem myslela, že si sama otevřu
nějaký ateliér, no ale maminka a jí dodneška děkuju za to em že mě
donutila, takže já sem rok ztratila, a teprve v tom padesátém roce
pětaštyrycet em

LČ: šestaštyrycet

IK: šestaštyry- tak sedumaštyrycet sem nastoupila

LČ: na vysokou

IK: ano, vzpomněla, protože, já sem bydlela v Židenicích, a odmalička
naše rodina, jako za první republiky byli sokolové,

LČ: ano,

IK: a já v té jednotě pracuju dodneška, vlastně jako kronikářka.

LČ: a chodila ste do kostela? nebo...

IK: já sem bez vyznání, ale kostely jako em sem vždycky ráda
navštěvovala. vlastně bez vyznání, no, pokřtěná sem byla, zpočátku sem
do kostela chodila, až později sem z církve vystoupila.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět. kde jste se
narodila.

IK: v Brně.

LČ: a kde ste...

IK: já sem se narodila v Brně, v Brně sem vyrostla, a sem tady dodnes.

LČ: a na jaké [ulici]

IK: [v Židenicích,]

LČ: v Židenicích.

IK: a to byla ulice em která me- ména se střídala, takže to byla
Poděbradova, untrtenvajnbergen ((Unter den Weinbergen)), a teď je to
Viniční ulice.

LČ: ano

IK: ale já sem se přestěhovala, tam sem bydlela šedesát roků,

LČ: hm

IK: a pak sem se přestěhovala sem, to je část Židenic říká se tomu
Juliánov.

LČ: ale do roku čtyřicet pět ste pořád bydlela v [těch Židenicích.]

IK: [ano ano.]

LČ: a kde kde jste chodila do školy.

IK: do školy sem [chodila]

LČ: [na měšťanku,]

IK: na obecnou školu v Židenicích,

LČ: ano,

IK: a em od páté třídy sem studovala na dívčím reálném gymnáziu
((Státní dívčí reálné gymnázium)) v Brně na Mendlově náměstí.

LČ: a em později ještě ste...

IK: vysokou školu Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. ovšem s
přerušením, protože já sem maturovala v době hajdrichiády
((heydrichiáda))

LČ: ano

IK: v dvaačtyřicátým roce, školy byly zavřeny, a pak sem teprve,

LČ: po válce,

IK: mohla nastoupit na vysokou školu.

LČ: a kdy ste se vdala?

IK: <počkejte, to si musim trošku uvědomit.> (.) já sem pak
vystudovala, učila sem, stala sem se kantorkou, a já sem byla za války
zraněná při bombardování, takže sem přišla o ňáký prsa, tady sem byla
zraněná a nemusela sem po absolvování Filozofické fakulty nastoupit na
venkov, jak nás potřebovali, kantory, a nastoupila sem na Křídlovické
taky v Brně, tam sem zase jela učit, ačkoliv sem byla vyso-
středoškolská profesorka, tak sem učila na národní škole,

LČ: hm

IK: potom sem přešla na Hybešovu ((ulice Hybešova)) tam sem
ředitelovala, to už sem byla vdaná.

LČ: ale to bylo tedy až po válce ste se vdávala.

IK: ano, po válce.

LČ: v padesátých letech.

IK: padesát myslím.

LČ: hm a jaké bylo povolání vašich rodičů em [když ste byla malá.]

IK: [tatínek byl] voják,

LČ: hm

IK: československé armády, a <později> kupodivu to souvisí s tim, když
válka skončila, tak on šel do civilu, a byl vedoucím kina.

LČ: aha

IK: takže

LČ: kterého?

IK: kina Jadran v Králově Poli.

LČ: aha

IK: no a maminka byla učitelka hudby, měla soukromou na klavír
vyučovala.

LČ: aha a měla ste sourozence?

IK: ne, já sem byla sama.

LČ: a vy ste tedy dosáhla vysokoškolského [vzdělání.]

IK: [ano.]

LČ: a to vaše povolání vlastně bylo celou dobu ste vyučovala.

IK: ano. potom byla základní em já sem ředitelovala na Hybešce ((ulice
Hybešova)), na em pětitřídní národní škole, potom sem em byla na
osmiletce, pak to byla devítiletka, pak sem přešla na Koněvovu, kde sem
dělala zástupkyni ředitele, a odtud sem přešla na Slovanské náměstí na
gymnázium, takže já sem se <z Brna vůbec nedo-> a tam sem skončila. a v
devětasedumdesátém roce.

LČ: hm

IK: tak skoro třicet roků sem učila, a to už na mě čekali v muzeu
moravském ((Moravské muzeum)), kde sem dělala třináct roků lektorku.

LČ: aha, takže potom ste ještě [(vyučovala.)]

IK: [ano, třináct] roků ještě učila.

Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: ulice Poděbradova – dnes Viniční (Židenice)

Povolání rodičů: Otec byl vojákem, po válce, promítač v kinu Jadran.
Matka soukromně vyučovala hru na klavír.

Povolání narátora: V letech 1943 – 1946 pracovala v uměleckém ateliéru
v Alfa pasáži. Poté vystudovala FF MU a celý život pracovala jako
učitelka. Nejdříve nastoupila na Křídlovickou, kde učila na národní
škole. Poté byla ředitelkou školy na Hybešové, ve škole na Koněvové
byla zástupkyní ředitele a nakonec na Gymnáziu Slovanské náměstí.
Dohromady učila 30 let, poté 13 let dělala v Moravském muzeu lektorku.

Rozhovor s Irenou Klepárníkovou