Citát

byly ee, pokud muž
dělal průmyslovku, tak sme tam tam bylo jedno kino, na Šilingrový
((Šilingrovo náměstí, kino Excelsior)), tam sme chodili. jak je pošta, v
tom domě. a tam sme chodili za korunu a to byly tři řady. (.) a do té
třetí řady sme chodili.

MS: [za války] to nebylo. my sme byli tak nenáročnej národ, že nám
stačil kolikrát když nebyly, tak obyčejná židle nám přistrčili tam,
abysme to viděli.

LČ: takže s- byla jako praxe, že když nestačila místa, tak ee

MS: dávali ži- [ano ano, židle. bokem, bokem.]

LČ: [tak dávali židle, aha. takže], takže se stávalo, že [bylo vyprodáno
a a lidé chtěli ještě víc, tak se přidávaly židle].

MS: [ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano. mhm. mhm. mhm.]

LČ: a to bylo často? [nebo]

MS: [no] na ty e na ty dobrý filmy. a většinou na ty národně, nebo na
třeba ten německej když sme viděli oblíbený herce oni tam měli taky
dobrý herce a to ne, že by jenom naši. a tak to byly přeplněné a to se
v- e ten film opakoval hodně dlouho, dokud [byla, dokud byl zájem.]

LČ: [mhm, dokud byla zájem]. mhm. [a]

MS: [a] lidi neměli nic.

LČ: [a ta] kina teda byla i dražší ta v ta co

MS: bylo, bylo to [tam dražší.]

LČ: [mhm na vstupenky.] [takže,]

MS: [no.]

LČ: proto tak ( )

MS: no bylo ehm to Alfa, skala ((Scala)), Dopz. to byly myslím víc jich
tady nebylo, ne? těch velkých kin. ty tři. a tam už byly dražší lístky a
asi proto s-

a jak řikám pro mě to byla
taková vzácnost tam jako kluk malej se dostat do toho kina prže
většinou ty filmy byly, to bylo všady to jedno to bylo mládeži do
třinácti let nepřístupný, podruhý do patnácti let a takhlé, tenkrát
to bylo dost přísný no takový, na to se dbalo to chodily jako takový
kontroly a když už se začalo hrát, tak aj svítili baterkou, jestli
tam nesedí náké špunt jak já.

LG: a vyvedli vás třeba někdy z kina?

JB: ne, ne ne

LG: ne? a...

JB: jak řikám, to byl známej od té babičky ten co to pouštěl,

LG: mhm jo

JB: a ten dycky řekl vždycky počkejte až se setmí, tak nás tam
pustil, a jednou nás tam nechtěl pustit, to asi tam byla nějaká
kontrola, tak měl strach, jo, no tak sme museli jít dom.

LG: jo? a pamatujte si který film to byl? [na který vás nepustil?]

JB: [to nevim]. jak řikám, to byly ty americký, no, takový filmy,
anebo německý anebo český anebo... (.)

LG: a em a třeba jedl ste v tom kině, pil ste tam něco nebo tak?

JB: no to se kupoval, to byly bufety v každém kině byl bufet

JB: to ste nepoznala co a jak to ste, to vám utrhl lístek a šla ste
si,

LG: mhm

JB: a byly ty uvaděčky no takový, který vás uvedly a tady v této
řadě anebo takhle, jo, vám ukázaly jo a to, no a takže to všady bylo
takový normální,

MM: tehdy v první řadě seděl jenom ten, kdo měl korunu na kino.

JV: hm

MM: stálo v první a myslím v druhé řadě korunu, protože to byl
udělané tehdy tak, že ste měl <úplně zvrácenou hlavu>.

MM: zajímavý je, že sem si vzpomněla, teď nedávno, už mi to úplně
zapadlo, že v kinech vždycky bývala přestávka. zřejmě proto, že z
těch technických důvodu, jo tam ňák to museli na jiný kotouč nebo
přetočit, a v té přestávce se teda prodávala limonáda a nějaký
lízátka a takový věci.

JV: a to ste si teda vy nikdy nekoupila.

MM: nejvýš nějakou tu limonádu když sem měla, když bylo v létě a
bylo teplo nějakou žíz- žízeň, ale jinak já sem teda byla vždycky
soustředěná na to.

JV: a ostatní diváci, kolem vás, kupovali potraviny, nápoje,

MM: no, kupovali, ale ne nějak moc, ale že by se nějak moc, v té
přestávce většina zůstala sedět.

MM: ve všech kinech, všude se tak jako jednalo, což úplně se pak,
úplně se v pozdějších letech opustilo, prostě máte lístek teď
samozřejmě tam není úplně světlo, je tam přítmí i před tím než se
začne hrát, když tam chodí lidi, takže někdy byl dost problém si to
místo najít.

JV: tenkrát bylo tedy rozsvíceno.

MM: nebylo, taky bylo takové příšeří.

JV: hm, myslíte že bylo menší nebo větší, <nebo stejné>

MM: no, teď je větší

JV: dneska je teda poměrně velké

MM: ano, velké. to když sem byla naposled v té Lucerně ((Lucerna)),
tak tam byla skoro tma.

MM: no protože to, to je, mně to tehdy připadalo takový, no, ti lidi
právě že vás uváděli, tak ste si je pamatoval, oni vás samozřejmě
ne, ale vy ste si ty lidi pamatoval, kdo tam byl, takže člověk
zjistil, jestli je tam ten stejný nebo jestli je tam někdo jiný a
jako dítě sem měla pocit jako, takový příjemný pocit, jak kdyby mě
tam někdo vítal nebo něco takového.