Citát

Rozhovor vedla: Soňa Morgenthalová
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 25.6.2010, Brno

Rok narození: 1929, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: Mateří (Maloměřice), tam bydlela asi do roku
1937. Poté asi do roku 1939 na Palacké (Královo Pole). Pak ulice
Holubova (Lesná).

Povolání rodičů: Otec vyučený tkadlec, pracoval jako zástupce u
banky Slávie. Poté, co byla banka zrušena, dělal jiné práce.
Biologická matka byla služebnou, adoptivní matka nebyla vyučená, ale
pravděpodobně chodila do práce. Adoptivní matka asi v roce 1936
zemřela, po roce se otec znovu oženil, žena do práce nechodila.

Povolání narátora: Mateřská a základní škola v Maloměřicích.
Měšťanka na Cacovické v Husovicích. Vyučila se dámskou krejčovou na
Pekařské, učení ukončila roku 1946. Poté odjela za prací ke Karlovým
Varům do textilní továrny, tam byla rok. Vdala se a žila Ústí nad
Labem, kde pracovala jako dílenský plánovač. Poté, co se ji narodily
děti, pracovala v jeslích. Při zaměstnání vystudovala střední školu
a vyšší pedagogickou, poté pracovala až do důchodu jako učitelka.

SM: takže dneska máme dvacátého pátého června dva tisíce deset a já
tady mám paní narátorku sebou. já se vás nejdřív zeptám na celé vaše
jméno?

LS: já se jmenuji L. š. [S.].

SM: a za svobodna ste se jmenovala?

LS: Š.

SM: ano. teď bych vás poprosila o rok va- a datum a rok vašeho
narození.

LS: no narodila sem se už velmi dávno, eh čtvrtého devátý
devatenácset dvacet devět.

SM: mhm. eh teď jestli byste mohla zrekapitulovat, kde všude ste
bydlela do roku štyřicet pět.

LS: no tak narodila sem se v Brně a ty rodiče kteří mě vychovávali,
byli také z Brna, takže sem byla v Brně, v Maloměřicích na Mateří,
třicet tři, ten dům už nestojí, protože tam stavěli seřazovací
nádraží, tak ten dům zbourali, nebo více domů, no pak sem pak sem
čas bydlela asi rok v Králově Poli, když se tatínek znovu oženil,
pak sem bydlela na Lesné, tam sme stavěli nový dům, když tamten nám
zbourali, a eh dneska tam byly jenom tenkrát tři čtyři domy, dneska
je tam velké sídliště, no a pak když sem se vdala, tak sem bydlela v
Ústí nad Labem, tam sem bydlela dvacet let, a pak sem se vrátila do
Brna, a už sem tady zůstala zase zpátky.

SM: mhm mhm a pamatujete si ještě ulici, na které ste bydlela v tom
Králově Poli?

LS: na Palacké

SM: Palacké a číslo si eště pamatujete?

LS: no, číslo si nepamatuju, ale na tom místě je dneska nějaká
banka, protože to byl velmi starý dům, takový ten pavlačák do dvora
to bylo, a to tam bydleli tam bydlelo několik rodin příbuzných té mé
nevlastní matky. no, během času se to zbouralo a dneska je tam
nějaký obchod s textilem a banka, nevím jaká nějaká banka je tam.

SM: mhm mhm a v té Lesné tenkrát tam eště asi nebyly ulice, že,
nebo...

LS: ne. ale ta ulice měla nebo naši náš dům měl číslo, jmenovalo se
to Holubova sedumnáct osumdesát osum. a patřilo to do Husovic,
pokračování takové té té ulice, která vedla z hlavní, jak se jmenuje
hlavní ulice v Husovicích už nevím, ale hlavní nahoru do kopečka až
na tu silnici a kopala se tam eh nebo budovala se dráha, ta Tišnovka
dříve jezdila jinudy, kousek dál, asi nevím tak asi o sto metrů dále
jezdila a tam budovali takový velký výkop, pro tu novou drá- pro tu
novou štreku jak sme říkávali pro tu novou dráhu do Tišnova, no a
dneska tam jezdí vlak teda,

SM: mhm

LS: tudy. bylo to podél naší zahrady.

SM: dobře a jaké školy jste do toho roku štyřicet pět navštěvovala?

LS: no mateřskou školku v Maloměřicích, pak základní školu také v
Maloměřicích, ten roh v Králově Poli na Palacké, to by už byla třetí
třída a čtvrtou pátou jsem dochodila v Maloměřicích u kapličky, je
tam stará škola, tak tam sme měli naši třídu, no a pak eh do
měšťanky sem chodila na Cacovickou v Husovicích, a střední školu
jsem dělala jedenáctiletku v kr- eh v Ústí nad Labem jako jako vdaná
už při zaměstnání,

SM: mhm

LS: a pok- pokračovala jsem ještě tou tou vyšší pedagogickou,
protože na vysokou sem se nedostala, a navíc sem měla už dvě děti,
takže bylo dost těžké jezdit do Prahy, manžel byl stále pryč, byl v
Praze ve škole, takže sem už to chtěla rychle ukončit, abych už
dělala to co sem chtěla že, to kantoři- ření, tak sem jezdila do
Litoměřic na vyšší pedagogickou, a tam sem odmaturovala. další.

SM: mhm mhm. a byla jste před tím rokem štyřicet pět někde
zaměstnaná? nebo nebo [ste]

LS: [no to] sem nebyla to sem měla dítě eště.

SM: to ste ano chodila ste eště do školy, že.

LS: to sem nebyla zaměstnaná.

SM: mhm mhm dobře, teď bych se vás zeptala, jaké bylo povolání
vašich rodičů?

LS: no tatínek byl tkadlec a myslím eh ta moje první maminka nevím,
ta ta eh byla jako mladá holka služebná, jak sem si přečetla z
rodného listu a adoptovali se mi právě tito rodiče, maminka ta
nebyla vůbec vyučená, ta co si mě adoptovala, a tatínek byl vyučený
tkadlec. ale tenkrát dělal zástupce nebo pracoval u banky Slávie.

SM: mhm

LS: to si vzpomínám, že jezdil stále do světa a, no a později dělal
i jiné práce, protože prostě něco dělat musel, že, a tamta banka
Slávia se zrušila, no a pak byla válka, pak byla okupace takže to
už, no a matka už nepracovala, ta nevlastní matka nepracovala vůbec,
ta maminka co si mě adoptovala eh zemřela když mi bylo sedum let.

SM: mhm mhm

LS: takže otec se oženil za rok znovu a vzal si tu druhou mámu, a ta
do práce nechodila.

SM: jo. a měla ste nějaké sourozence?

LS: neměla ne.

SM: neměla mhm eh a tedy nejvyšší vzdělání jakého jste dosáhla...

LS: středoškolské.

SM: to bylo středoškolské. mhm a kdybyste mohla teď nějak stručně
shrnout výčet těch povolání, kde ste pracovala až do odchodu do
důchodu?

LS: no, vzhledem k tomu, že sem chtěla studovat a nevlastní matka si
to nepřála, prohlásila, že mě nebude živit kolik let a že mám jít do
fabriky jak se říkalo, pracovat, že ona také pracovala ve fabrice,
takže já můžu taky. no a i tatínek i já sme tedy nechtěli, já sem
chtěla aspoň teda se něco vyučit a tak svolila, abych se šla učit
dámskou krejčovou. to sem se učila u pana Vernera na Pekařské, tak k
tomu svolila, protože ona sama také se kdysi učila eh tou dámskou
krejčovou a stal se jí nějaký úraz do oka, se píchla špendlíkem,
takže špatně viděla, tak už nemohla dál toto zaměstnání dělat, a
nemohla se ani doučit, takže svolila k tomu, abych se já vyučila tou
dámskou krejčovou. no a v roce čtyřicet šest sem udělala tovaryšské
zkoušky, no a protože se mně doma nelíbilo, protože matka byla velmi
zlá a neměla mě ráda, byla skutečně taková čítanková macecha, tak
che sem odjela pracovat až ke Karlovým Varům do textilní továrny,
kde sem předpokládala, že bude nějaký internát a že budu mezi
mladými, což bylo úplně jiné, protože každý sme museli bydlet sám a
sami se živit a sami se o sebe starat, ale byla to škola života celý
ten rok.

SM: mhm

LS: no a pak sem pracovala eh pak když sem se vdala, tak sem se
vdala do Ústí nad Labem, tam sem pracovala eh jako dílenský
plánovač, eh v takové dílně kde se vyráběly stroje, byla myslím
armaturka nebo něco takového, no tak to to mě celkem bavilo, to sem
dělala dost ráda, no a pak sem měla děti, tak sem byla na mateřské a
s dětmi pak sem začla pracovat v jeslích, protože tenkrát nebylo tak
běžné, tenkrát vůbec jesle předtím nebyly a když se zakládaly jesle,
tak matky které dávaly děti do jeslí byly považovány za špatné
matky, to až později teprv se to propagovalo a uznávalo, no a já
samozřejmě sem nebyla výjimka, měla sem o ty děti strach, že by cizí
lidé se o ně starali, tak sem se rozhodla že tam budu zároveň
pracovat, i když sem nechtěla být u svých dětí, aby to nevyznělo a
neměla protekci nebo neměly děti, že, ale přesto sem eh tam
pracovala, asi dva roky, tom no a když děti povyrostly, tak sem se
rozhodla, že si přece udělám tu školu co sem chtěla, tak sem v Ústí
nad Labem začla chodit na jedenáctiletku na Střekov, kde ta škola
pro nás tedy byla, no a to bylo při zaměstnání, takže ráno sem šla
do práce, děti do jeslí, pak sem ale tam byly v Předlicích také
jesle týdenní, takže sem je tam mohla nechat, no tak když sem potom
pracovala v té továrně, tak to bylo trošku složitější, ráno v pět
hodin musely děti vstávat, abychom je do- je dovezli do jeslí, pak
teprve zase zpátky do práce a bylo to trošku hektické no naš-
naštěstí manžel byl ochoten vstávat taky a vždycky jedno já, jedno
on, protože sem měla dvojčata, takže někdy musel nést on obě,

SM: mhm

LS: no a pak sem šla teprve do práce a odpoledne sem šla do školy,
čtyřikrát týdně sem jezdila na Střekov na tu jedenáctiletku a
vracela sem se tak <v půl osmé>.

SM: mhm a když ste dodělala tu jedenáctiletku, tak ste potom
pracovala...

LS: pak sem si eště udělala eh pak sem jezdila eště do těch
Litoměřic na tu vyšší pedagogickou, kde sem udělala doplňovací
maturitu a eště dříve než sem to skončila, tak už v Ústí nad Labem
byl nedostatek učitelů, takže už sem šla napřed do družiny asi půl
roku, a velmi rychle potřebovali abych šla učit, no a protože to byl
můj zájem a velmi mě to bavilo a líbilo se mně to zaměstnání s
dětmi, tak sem šla učit.

SM: mhm a učila ste až do důchodu?

LS: učila sem asi padesát let.

SM: mhm mhm dobře, a kdy pro vás skončilo takové to pravidelné
navštěvování kina?

LS: no (.) myslím že, tak pravidelné tehdy když děti už byly větší a
začaly chodit do kina samy. kdy jsem to ale dlouho sme chodili
spolu, já sem měla o ně strach, aby se zbytečně někde netoulaly,
takže sme chodili na pohádky a,

SM: mhm

LS: spíš do toho divadla, ale do kina sme chodili jednou týdně
pravidelně, protože televize nebyla,

SM: mhm

LS: nic takového, a děti hodně sportovaly postupem nabývaly více
prostě zájmů, napřed chodily do baletu, to pokračovalo, pak chodily
do hudební školy na klavír obě a jedna na housle, no cho- pionýr,
že, pak lyžovaly, plavat chodily, bruslit chodily, všecko se nedalo
dělat závodně, takže musela sem chodit s nimi, něco se občas
upustilo, protože to nestačily, no ale měly dost činností, že neměly
čas na nějaké che toulání a na nějaké výstřelky.

SM: mhm to znamená, vy ste tedy přestala tak pravidelně chodit do
kina, když vám vyrostly děti.

LS: ano jinak sme spolu chodili, no, ale chodili sme s manželem sme
chodili do kina taky.

SM: mhm

LS: to ehm

SM: i potom teda?

LS: to byla jediná to, no a pak sme si vzali předplatné do divadla,
což teda já bych preferovala, protože odmalička sem chodila do
divadla, sice na kašpárka, ale bylo to náš každotýdenní takový
prostě zvyk a to byla naše kultura, že.

SM: mhm. to znamená, že do ale do toho kina už ste potom nechodili
tak často třeba jako to do toho divadla, že?

LS: no do divadla myslím tak stejně asi,

SM: mhm

LS: tak jednou týdně do divadla jednou týdně do kina.

SM: takže i když i když ste měla ty starší děti, tak pak ste chodila
s manželem do kina?

LS: ano ano chodili sme, ano.

SM: a potom kdy ste přestala tak chodit do toho kina?

LS: no tak přestala, přestala sem chodit, až sem byla v Brně.
protože em měla sem postupně obě děti nemocné a byly dost vážně
nemocné, takže nejen že sem neměla zájem, pochopitelně, ale spíš do
toho divadla pak sme zůstávali u toho divadla, měli sme předplatné a
to kino už bylo, no a pak to tak zdražili že to bylo mm bylo dost
neúnosné, a v důchodu vůbec nechodím do do kina, protože jenom do
divadla, na předplatné.

SM: mhm mhm dobře. teď se tedy zaměříme na vaši dětskou zkušenost s
kinem, eh to znamená do období vašich ee asi asi deseti let. nejdřív
bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svou úplně první návštěvu
kina, nebo jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky na kino.

LS: no my sme bydleli v Maloměřicích a kino bylo v Hhusovicích,
takže sice to nebylo daleko, protože tam naše ulice byla vlastně na
začátku Maloměřic, tam kde se dneska otáčí tramvaj za mostem,
maloměřickým, a chodila sem do toho kina eh většinou se svými
synovci, eh protože protože moje matka mi na kino nedávala peníze
nebo nějaké kapesné sem vůbec nedostávala, no a protože teta mi dala
korunu na kino, ale musíš si vzít kluky sebou. no a děti byly malé,
jim byly třeba tři čtyři roky, tak sem si kluky posadila na na
kolena a když už sem byla moc unavená, tak sem je posadila na židli
a sama sem si šla stoupnout vedle lavic, když začli zlobit, no tak
sem si je zas musela vzít, ale přece jen to bylo nějaké kino, no, ty
filmy které dávali se mi většinou nelíbily, eh protože to byla
většinou propaganda fašizmu, všechny ty dětské filmy byly zaměřené
na to, abychom fandili těm těm německým dětem klukům holkám, no a já
už sem v deseti letech byla tak poučená nebo už sem byla tak
zaměřená mm jako k tomu vlastenectví, že si myslím, že to bylo tím
že se mi to nelíbilo a neuznávala sem to. takže nevím jak to vnímaly
ty děti, protože oni byly eště malý, tak řekněme rok dva sem s nimi
chodila do toho kina a [byly malý]

SM: [a to vám bylo] kolik let asi?

LS: no tak řekněme do těch dvanácti let.

SM: mhm mhm

LS: to sem bydlela u té tety, protože naši stavěli dům na Lesné, a
já bych jim tam víceméně překážela, a kromě toho sem hlavně musela
chodit do školy, a škola byla v Husovicích a tam naši si na zahradě
postavili takovou chatu, kde přebývali, protože také pracovali na
tom domě, že, no a já už bych neměla tedy kde spát, kde psát úkoly a
tak dále, a přes zimu vůbec tak přes zimu sem byla také u té tety no
a když sem když byly prázdniny, tak sem pracovala, m eh s rodiči na
tom domě jak, nešlo to tak rychle jako kdyby bylo hodně peněz, že
oni si museli postupně půjčovat peníze, no a protože sme museli
bourat kvůli státnímu zájmu, kvůli tomu nádraží, tak taky sme
dostali povolení na tu stavbu, že, jinak Češi nesměli, pokud vím,
tak za války nedostali povolení ke stavbě nějakých domů, to jenom
výjimečně, to jenom když se muselo bourat, tak zas dostali povolení
a to sme byli my a ještě další sousedé, kteří tam nebo někde jinde
také zbourali a stavěli.

SM: mhm mhm eh a před tím než ste začala chodit s těmi svými
synovci, tak ste do kina nechodila?

LS: no, tak si vzpomínám, že sem někdy šla s maminkou. s tou
maminkou co si mě adoptovala ještě, jenže to sem byla dost malá,
takže si z toho moc nepamatuji.

SM: mhm a s těmi synovci ste chodila do toho kina asi jak často?

LS: no každý týden, to bylo jednou každý týden obyčejně v neděli to
bylo,

SM: mhm

LS: v neděli odpoledne hráli, v Husovicích bylo kino Jas a Sibiř,
takže sme chodili to co se nám tam kde hráli film, který podle názvu
obyčejně, sme mysleli, že bude pěkný.

SM: mhm a navštěvovala ste v tuto dobu i nějaká jiná kina než než ta
husovická? ten Jas a Sibiř?

LS: ne.

SM: ne?

LS: myslím že ne, až později v Králově Poli, protože tam sem měla
jako ty příbuzné od matky, jeden rok sem tam také bydlela nebo asi
půl roku, u té nevlastní matky a tam sem chodila také do školy to
sem chodila ale do třetí třídy, to bylo eště před tím, no a tam bylo
kino Morava, kino myslím no už nevím to je tam dodnes, ale to jméno
sem zapomněla, takže tam sme občas do té Moravy anebo do toho
velkého kina chodili.

SM: mhm

LS: a spíš později až potom až po válce.

SM: mhm mhm dobře a do těch husovických kin tam ste chodili asi
proto, že to bylo blízko, pokud se nemýlím.

LS: protože tam všude jinde to bylo daleko.

SM: mhm mhm a jaký byl názor rodičů na film a na kina?

LS: no naši také chodili, ale velmi málo. velmi málo, spíš do
divadla, v Husovicích byl eh Svatoboj se to menovalo, takže tam sme
ně- někdy sem chodila s rodiči do toho divadla, to už sem byla pak
starší.

SM: mhm mhm a jaký byl postoj školy k filmům a ke kinům? vyjadřovali
se učitelé nějak ke kinům nebo?

LS: no nevím že by se vyjadřovali, ale eh vím že sme začali chodit
se školou, sme začli chodit až po válce. začli chodit.

SM: na filmová představení?

LS: na filmová předs- samozřejmě do kina. to byly obyčejně jako
vybrané filmy, které buď ideově nebo zajímavé pro děti nebo ne-
někdy také bylo protože ehm to bylo jakoby za odměnu, na konec
školního roku a tak. ale i mezi rokem a pak v době kdy sem já učila
tak sme chodívali nevím tak jednou za čtvrt roku se chodívalo s
dětmi, když dávali nějaký film který doporučilo ministerstvo
školství zřejmě tak sme na to chodili no a to už to už nebyla taková
pohoda, protože to už děti byly mm dost rozjívené a dost neukázněné
to bylo to každý ten učitel měl co dělat, aby je udržel vůbec při
kázni a v pozornosti, to.

SM: mhm a byl pro vás film v tom dětském věku důležitý?

LS: ano velmi. velmi, já sem se strašně těšila někdy říkám, že to
bylo jako drastické když ukazovali to bombardování hlavně v těch
týdenících tam ukazovali jak jak eh německá armáda vítězí, jak
lítaly bomby a rozbité domy, jak to lítalo, tak to sem nebyla
schopna ani celé sledovat, to sem vždycky musela sklonit hlavu a m a
klukům zakrýt oči, protože to bylo tak drastické, že malé děti se
rozbrečely někdy rozplakaly a em ne žádná idea to teda nebyla nebo
vůbec poučení pro ty děti ale asi ano, protože si musely pamatovat,
když přišly domů tak to vyprávěly tetě a mamince, že to byla, jeden
syn byl tety a jeden syn byl její dcery, takže to byla maminka a
babička ale <měly stejné děti> takže tím e

SM: mhm a chodila jste jako dítě někdy i na nepřístupné filmy?

LS: ne ne to v životě ne

SM: [mhm]

LS: [ty] dávali jenom večer, tak to vůbec to, já sem ani nevěděla že
sou přístupné nebo nepřístupné to vůbec já sem večer nechodila
nikam, to.

SM: mhm dobře, tak teď se dostáváme k vašim diváckým návykům, eh já
bych se zeptala nejdřív jak často ste chodila do kina po tom eh když
ste když ste už vlastně byla trochu starší, to znamená eh

LS: když sem mohla sama jít do kina?

SM: no no no ale pořád ještě před tím rokem čtyřicet pět.

LS: ano to sem mm chodila právě do těch Husovic do Jasu ((Jas)) nebo
do Sibiře ((Sibiř)), no jestli je důležité, jaké filmy sem viděla
tak ty filmy byly obyčejně takové dobrodružné co byly pro děti, to
bylo odpoledne že večer sem nechodila takže třeba ta Tarzan a zelená
bohyně, to bylo mé oblíbené, a protože to bylo několik dílů, tak
když to dávali, tak sem si vymodlila vždycky abych dostala peníze na
kino a mohla jít se na to podívat, nebo eh s Jindřichem Plachtou
((Jindřich Plachta)), to bývaly taky filmy, které byly i pro děti,
eh nevím e se Zdenkou Sulanovou ((Zdenka Sulanová)), tu sem
milovala, to byl můj ideál v té době, protože ona začala zpívat a já
sem vlastně teprve mm jako dorůstala do toho věku, kdy děvčata se
začínají o sebe zajímat, že, takže ta Zdenka Sulanová ((Zdenka
Sulanová)), všechny její písničky sem uměla zpívat, a no nebo Dana
modřická ((Dana Medřická)), ta byla tenkrát mladá krásná, tak ta
také byla v těch filmech, když sem já mohla se podívat, Věra
Ferbasová, to byla taková veselá jako holka, ta také vždycky hrála
mm no byla oblíbená mezi děvčaty velmi.

SM: mhm, dobře a kdybyste měla nějak eh jako říct jak jak často ste
chodila? v té době do toho kina.

LS: no tak často tak

((někdo vchází do dveří))

LS: dobrý den

SM: už už ste chodila před tím ste vlastně chodila třeba každý
týden, že,

LS: no to sem chodila ale ale...

SM: a teď už to bylo méně často nebo více?

LS: méně často no méně často no to i někdy ve všední den, když
dávali nějaký ten film co, ale s rodiči, ne to to byla výjimka,

SM: mhm

LS: nebo navečer sme většinou nechodili.

SM: a co to způsobilo tu změnu, že ste chodila méně často do toho
kina?

LS: no, začala válka.

SM: mhm

LS: a sice Maloměřice nebyly nějak bombardované, ale i rodiče se
báli lidé se cho- báli chodit večer moc někde z domova, kromě toho
ten fašizmus byl skutečně strašný, to lidé měli strach, když někdo
večer zazvonil, tak eh se třásli hrůzou, že je to gestapo. že sou to
gestapáci a že nás dou zavřít nebo prohledat byt nebo mm prostě
někoho hledali, takže ty em ty situace byly tak drastické pro
normální lidi, že radši večer vůbec nechodili, ven.

SM: mhm mhm a a a která kina ste navštěvovala tedy ještě potom do
toho roku štyřicet pět, když už ste chodila třeba sama do toho kina?

LS: no do toho čtyřicet pět ne, to sem eště ne ne až potom.

SM: aha

LS: sem chodila sama, to mně bylo eh ale někdy sme šly s tou mojí
sestřenicí,

SM: mhm

LS: nevlastní, v Králově Poli tak sme tam chodily do toho kina,
říkám do té Moravy ((Morava)) a do toho velkého a pak tam bylo eště
jedno kino teď jesi je tam nějaký seknd hend ((second hand)), to
bylo říkali tomu blechárna ((pravděpodobně Besední dům)), nevím
proč, jestli tam byly ty blechy nebo ne, ale byl to takový dlouhý
sál, takže ze zadu eh ani nebylo už moc vidět, to bylo taková nudle,
a kam sme eště chodili, no ve městě sme občas byli, protože kino Čas
hrál celý den, tak asi dvakrát sme tam zašli, se podívat, ale tam
byly samé aktuality jako a zase ty to vítězství německých vojsk, to
bylo neustále, mezi tím nějaké reklamy sem tam, to tenkrát spíš
začínalo, no a na nám- ta Úderka, to bylo na náměstí Svobody, tak
tam sem myslím taky jednou dvakrát byla. i i na večerní představení
a to už to už asi po po válce pot- ne teda ano po pětačtyřicátém.
takže to už bylo volnější to už sem byla v tom učení, takže už sem
měla malinko větší volnost, i když naši kontrolovali kdy příjdu
domů, že,

SM: mhm mhm

LS: to bylo správné, no.

SM: dobře a měla ste nějaké své oblíbené kino?

LS: no tak oblíbené myslím že spíš ten Sibiř se mi zdál nějaký
takový příjemnější, tam sem chodila raději. takže když něco hráli
dobrého v Sibiři tak sme šli do toho Sibiře.

SM: mhm a-

LS: ale jinak nevím kde.

SM: a mohla byste nějak jako říct, co se vám na tom Sibiři ((Sibiř))
teda líbilo?

LS: no mně se mm připadalo lépe vybavené a takové eh mám dojem, že
tam to bylo vymalované nebo vytapetované, možná vytapetované tmavě,
a ten Jas, ten byl světlejší, jestli to taky to odpovídalo tomu
názvu, nevím, ale v tom Sibiři ((Sibiř)) se mi líbilo lépe, takové
komornější prostředí tam bylo. nevím i jako později, po válce také
sem tam chodila raději do toho Sibiře. ne neumím to dneska ani moc
zdůvodnit určitě, to mělo nějaký důvod.

SM: mhm mhm a bylo naopak v Brně kino, které ste ráda neměla?

LS: no já sem je neznala ta ta kina, ve městě,

SM: mhm

LS: já sem je neznala a mně eh protože sem neměla nikdy moc penízků,
tak sem se musela vlastně řídit podle toho, kolik na to mám, že.

SM: mhm mhm

LS: že myslím, že některá kina byla dražší, třeba skala ((Scala)),
nebo Kapitol nebo já ne- tak nějak se to menovalo, tak to to byla
dražší kina, tam byli tak komfortnější, a myslím že velmi brzo měli
tam tu velkoplošnou mn ne obrazovku ale...

SM: širokoúhlé

LS: ale širokoúhlý, no to v Králově Poli také začalo to bylo, no ale
tak to už to už bylo po válce to to nebylo za války, to určitě ne.

SM: mhm

LS: to bylo až po válce.

SM: ano ano. a chodila ste do různých kin podle toho, jestli ste šla
třeba sama nebo s rodiči,

LS: ne s rodiči sem nechodila do kina.

SM: tak třeba s tou sestřenicí, chodily ste do [podle toho]

LS: [no jen] v tom Králově Poli.

SM: mhm

LS: tam sme byly, buď v té Moravě ((Morava)) nebo tam v tom velkém
kině ((pravděpodobně Besední dům)),

SM: [takže se dá]

LS: [širokoúhlém]

SM: takže se dá říci, že že když ste cho- takže ste chodila jako
podle toho, s kým ste šla? do různých kin.

LS: no tak až po válce, když sem měla chlapce, se kterým sem začala
chodit, eh přítele, tak sme byli několikrát ve městě, ale em ne moc
často, já sem nesměla večer do- chodit ven, takže

SM: mhm

LS: to kino bylo vždycky večer, že,

SM: mhm

LS: a vracela sem se pozdě potom, takže to nebylo to často a ani
pravidelně, to rozhodně ne, když sme chtěli.

SM: mhm a jak ste se obvykle v kině chovala?

LS: no tenkrát se eh všichni chovali tiše, to když byl nějaký
výstřelek, tak to eh uvaděčka anebo uváděč vyvedl toho kluka nebo
holku, dneska dneska to je jiné. soudím teda, že je to jiné, protože
z těch školních představení co sme chodili se třídami, tak to myslím
že žádná uvaděčka nezvládla.

SM: mhm

LS: to jak se chovali, nevím jak to je teďka.

SM: a měla ste třeba ve zvyku v kině konzumovat nějaké jídlo nebo
nápoje?

LS: ne to sem úplně nesnášela, a vůbec sem to neuznávala.

SM: mhm

LS: pokud tam lidé suš- šustili, tak to sem velmi kritizovala, to to
ruší všechny.

SM: a stávalo se to často, že by někdo tam šustil?

LS: no, na těch dětských představeních i když tam byli dospělí, tak
se to stávalo.

SM: a zažila ste třeba, že by se ozýval během filmu nebo po jeho
skončení potlesk?

LS: ne to ne, to nikdy ne.

SM: em-em

LS: to až po válce, tak to byly třeba některé ty sovětské filmy si
vzpomínám, myslím že se to menovalo to bylo také válečný film, ale
myslím že se menoval Matka. a to byl to byl film, kde em jako
fašistický tank, eh honil malé dítě, po takové pláni a prostě jezdil
za ním pořád a chtěl ho přejet, samozřejmě. no to už ani nevím jak
to dopadlo, ale tenkrát to byl tak dobře udělaný film, i i ideově i
ty výkony byly úžasné, tak tenkrát se tleskalo.

SM: mhm

LS: aspoň to tento film si pamatuji, že se tleskalo. všichni.

SM: mhm. ehm a chodila jste někdy do kina bez placení?

LS: ne. no, chodila sem do kina bez placení, ale až po válce, kdy v
královopolským kině ((Besední dům nebo Union – později Morava)))
moje dě- moje jedna teta, byla biletářka,

SM: mhm

LS: no a tak moje děti i mě tam jakoby propašovala až už se hrálo,
tak se objevila někde, anebo nám přistavila židle, protože do kina
se chodilo dost, no a děti třeba viděly všechny ty indiánské díly s
old četrhendem ((Old Shatterhand)) a vinetúem ((Vinnetou)) tak to
byly úplně zamilované do toho, tak já někdy sem se šla také podívat
s nimi ale jinak.

SM: mhm dobře a chodila ste do kostela?

LS: no já sem do kostela nechodila, i když sem chodila do
náboženství, ta moje první maminka nechodila, ta co zemřela, tak ta
nechodila do divadla tatínek už vůbec ne,

SM: do kostela.

LS: ano.

SM: jo, ste říkala...

LS: nechodili do kostela, ale byla sem u svatého příjímání, jak se
říkalo, no a dopadlo to velmi škaredě, já nevím jesi to stojí za to
říct,

SM: možete.

LS: <dopadlo> to škaredě, měla sem krásné bílé šatičky, vyšívané, a
eh jak sme stály v houfu s dětmi, tak jiná holka eh kýchla a
posmrkala mně rukáv, a já sem z toho byla tak zoufalá, že sem ty
šaty chtěla sundat, že sem se jich štítila a nějaká teta mě tam
ošetřovala a já sem měla už po po slavnostní náladě, všechno bylo
krásné, ale pro mě to bylo hrozné a už sem to proplakala a to byl
jeden taky z důvodů, proč sem pak do kostela nechtěla na takovédle
sešlosti chodit, no.

SM: mhm, takže takže

LS: já sem v tom nebyla vychovaná. to.

SM: mhm dobře. eh teď bychom se zaměřily teda konkrétněji na filmy,
eh nejdřív bych se vás zeptala, jak ste si vybírala konkrétní film,
na který ste šla do kina?

LS: no většinou podle názvu, a pokud byly už obrázky z toho filmu,
umístěné na té stěně před kinem nebo nebo v těch v těch skříňkách
vývěsních, no a líbilo se mi, tam a byly tam děti, byli tam zvířata,
anebo ti indiáni, že, a tak dále tak podle toho sem si vybírala, ale
protože už sem měla i některé oblíbené herce, jak sem říkala ta
děvčata anebo nebo Rudolfa Hrušínského ((Rudolf Hrušínský)), který
byl když byl mladý úžasně šikovný a krásný samozřejmě a hlavně eh
odvážný, zastavil koně třeba a tak dále, tak to bylo prostě pro nás
fantastický hrdina, že, no m já nevím nebo nebo eh z těch z těch
mužů, co si pamatuji, pan Marvan ((Jaroslav Marvan)), ten byl už
tenkrát takový důstojný pán, nebo Boháč ((Ladislav Boháč)), Vlasta
Burian tak to bylo pro nás jako pro dospělé taky velmi hezké,
Jindřich Plachta, hm, ten byl takový žoviální a někdy taky legrační,
Oldřich Nový nebo karel hegr ((Karel Höger)), to to byli herci který
eh kteří byli pro mě takovým eh jako vodítkem k tomu, abych si
vybrala eh

SM: mhm

LS: ten film, takže podle těch obrázků podle názvů no někdy sme se
také spletli, ten název třeba byl pro nás lákavý a a skutek <utek>
protože to bylo vysloveně jenom pro dospělé, nebo mm nezáživné tak
to m sem si celkem dost vybírala, pokud sem mohla.

SM: mhm a bylo pro vás vlastně důležitější kino ve kterém s- šla ste
radši do kina nebo nebo na film?

LS: já vám teď nerozumím.

SM: mhm eh to [znamená jestli]

LS: [jako] podle toho filmu

SM: jestli pro vás bylo důležitější, eh když...

LS: že bylo jedno esi du do kina na cokoliv?

SM: mhm

LS: ne.

SM: ne, [takže]

LS: [ne]

SM: takže bylo pro vás důležitější [vlastně]

LS: [no bylo] ano.

SM: ten film.

LS: i když to pro mě byl takový útěk z domova, protože nevlastní
matka mě neustále honila do práce a pracovala sem na zahradě a
prostě sem toho volného času jako jako dítě neměla, ale mm takže to
byl můj útěk z toho domova dost (.) ale byla sem často zklamaná,
když sem šla teda na něco co sem myslela že je pěkné a,

SM: mhm

LS: výsledek nebyl.

SM: mhm, a vy ste vlastně říkala, že ste se dívala na ty vývěsky u
těch ki- u těch kin, že,

LS: mm

SM: a ještě někde jinde ste získávala informace o těch filmech?

LS: ne. nikde.

SM: takže vyloženě jenom [z]

LS: [ale] mm někdy mezi dětmi, třeba ve škole ne- nebo to se
hovořilo o tom, my sme byli já nevím, s maminkou na tom a tom filmu,
tak to sem toužila ale obyčejně se mi to nesplnilo, protože to bylo
třeba mm třeba ve všední den, nebo se mnou rodiče nechodili, takže i
když sem vo tom filmu věděla, chtěla ho vidět, tak sem musela čekat
když ho náhodou budou dávat v neděli jinak, odpoledne teda.

SM: mhm mm vy ste vlastně už zmiňovala některé ty své oblíbené
herce, že, a já bych se ještě zeptala jestli jestli to vlastně bylo
důležité při tom vašem výběru, že tam hráli ti vaši oblíbení herci?

LS: ano, ano to bylo pro mě vodítkem že že to bude pěkné, i kdyby to
nebyla veselohra i kdyby to bylo jako vážné nebo psycho-
psychologické, tak sem věděla že to bude pěkné.

SM: mhm

LS: což ale dy- se mně potvrdilo vždycky, takže, i v dospělosti sem
potom je ráda teda viděla,

SM: mhm

LS: ty filmy.

SM: a eh teď bych se ještě zeptala, jestli pro vás bylo důležité,
jestli šlo o film černobílý nebo barevný?

LS: no tenkrát byly jenom černobílé, barevné začly až po válce aspoň
u nás,

SM: mhm

LS: pokud já si vzpomínám, tak barevný film to bylo to také pěkné,
ale mně to nevadilo že ten černobílý.

SM: mhm

LS: i potom, když už byly barevné a a černobílé tak to nebylo
rozhodující.

SM: dobře a m bylo důležité, jestli šlo o film němý nebo zvukový?

LS: no němý filmy sem viděla sem tam, to dávali eh s tím jak se
menuje ten komik? sem ho zase zapomněla,

SM: čeplin ((Charlie Chaplin))

LS: čeplin, tak s tím čeplinem ((Charlie Chaplin)), anebo ti dva, eh
také ti humoristé,

SM: [Laurel]

LS: [to] nebyli Češi eh...

SM: Laurel a Hardy

LS: Laurel a Hardy, tak ty byly ty byly nejen černobílé, ale byly
němé. no a ty jejich grotesky, ty jejich gegy, to bylo založeno teda
na na vtipu nebo na tom jak jsou šikovní, že, tak to jako bylo i
když se přiznám, že mně to někdy připadalo ten ti dva eh že mně to
připadalo trochu pod úroveň, nevím asi sem měla vyšší nároky a měla
sem raději nebo podvědomě ty ty filmy ty děje, když se tam něco
dělo, ale když tam byly jenom ty hlouposti, tak mně to připadalo
takový jako že si hrají na děti.

SM: mhm

LS: <jo, asi tak.> no já vím že to bylo že sme se tomu smáli, ale m
velmi brzo sem si začla jako vybírat, tohle.

SM: mhm

LS: ten čeplin ((Charlie Chaplin)), ten byl ten byl mám dojem
kulturnější, podle mě takový nebo ty filmy s ním byly přece měly
nějaký děj, ale tam ti dva, ti to byli jenom <většinou hlouposti> o
ničem, jo, že se předváděli, tak jak se předvádí děti.

SM: mhm, a jakou roli pro vás hrálo to, ve které zemi daný film
vznikl?

LS: no tak to pro mě vůbec nehrálo roli tenkrát to sem vůbec
nevěděla ani o tom kde to mohlo vzniknout, že, třeba ten Tarzan a
zelená bohyně sem věděla, že nemůže být u nás, protože to bylo v
pralese nebo v takových hustých lesích, a pobíhaly tam mezi tím
opice a a takže to u nás nemohlo byt, tak sem věděla že je to někde
tam z dalekých krajin, no a když tam bylo třeba moře, tak sem taky
věděla, že to není u nás, že tak, ale že bych se s tím nějak
zabývala to, to mě ani nějak moc, jak někdo vždycky se pyšnil tím,
to je já nevím jugoslávský film, to je ruský film, to je německý, to
to mně bylo jedno,

SM: mhm

LS: nějak mě to to ne to a prostě když sme se museli dívat na ty
německé týdeníky a na ty válečné, a eště po válce byly dlouho filmy
válečné, tak eh to už sme rozlišovali, jestli je to ruský nebo jiný,
ale ty německé filmy, mm oni také už dělali pak filmy
protifašistické, ale nějak už sem k nim neměla vztah nějaký takový,
zájem vůbec, a myslím že několik let sem neměla vůbec zájem o
německou kulturu a to, to v člověku zůstane, protože ten fašismus
byl pro nás tak tak krutý a postupně po válce jak sme se dovídali o
těch koncentrácích a o těch o tom co oni dělali, postupně, tak to
bylo z naší rodiny také byl tak z rodiny té mé nevlastní matky,
vlastně byl toho strýce bratr nebo bratranec, nevím, ten pan Berka,
ten byl také nějak umučen nebo zastřelen v té za války, po něm se
menuje v Králově Poli ta ulice Berkova,

SM: mhm

LS: on tam asi bydlel někde, já sem ho osobně vůbec neznala, ale ten
strýc Berka, ten měl pekařství v Králově Poli, takže tam sme,
protože měl maminčinu sestru, za ženu, tak sme se stýkali a on nám
dodával teda chleba, my sme mu dali všechny lístky, to byly lístky
na potraviny, jinak ste potraviny nekoupila, tak sme mu dali všecky
lístky a pak sme mohli chodit kdykoliv si eh prostě dostatek chleba,
ale rohlíky eh to už sme nikdy neviděli, já sem za celou válku
neviděla jeden rohlík nebo neměla, protože to už nám nedal a místo
toho dával matce trochu mouky, takže mm to se nedalo nic dělat.

SM: mhm dobře. eh které filmy ste měla ráda a které ne?

LS: no to sem vám už říkala, ty ty válečné sem neměla ráda a i když
to mělo třeba název velmi hezký, třeba o o lásce a přátelství, tak
nakonec se tam po- pořád jenom eh bojovalo anebo se to týkalo
nějakých jako dobrodružných filmů co do mm jak hledali partyzány,
že, jak hledali záškodníky a tak dále, no a tak z toho jejich
pohledu to bylo výchovné proti nám, no ale chtěli v nás vypěstovat
nějaký vztah dobrý vztah k těm fašistům, což se určitě nepodařilo.

SM: mhm

LS: protože v deseti letech děti už byly tak poučené, české děti, mm
si myslím že nikdo.

SM: a které filmy ste naopak ráda měla? co pro vás dělalo film
vlastně dobrým filmem?

LS: no, to právě říkám, když tam byli když tam byli eh ti moji
oblíbení herci, a už to mě bylo pro mě takovou zárukou, že to bude
pěkný film. no a věděla sem, že je český, že. mluvilo se tam česky,
protože cizí filmy byly s titulky, to se tenkrát nevím že by někdy
namlouvali, možná že někdy to namluvili ale, nevím o tom, prostě sme
četli titulky. (.) takže to byly ty cizí filmy jinak tedy...

SM: a vás to nebavilo číst ty titulky? nebo?

LS: ale ano, ano bavilo ale když to byl ten německý film, kde se
jednalo stále o o vyzvednutí jejich hrdinství a jejich úspěchů, tak
už sem je pak ani nečetla, no, proč? když mě to nezajímalo a
opovrhovala sem tím že. tak to tak <to už>

SM: mhm

LS: to si pamatuju, to si pamatuju tak živě, jako by to bylo
nedávno. že, to to bylo hrozné.

SM: a šla jste na nějaký film víckrát?

LS: jo.

SM: a...

LS: především jsem cho- byla na tom bohyně eh...

SM: s tím Tarzanem ((Tarzan))?

LS: Tarzan a zelená bohyně, tak to bylo několik dílů, ale ten jeden
si jmenoval takhle, a já si ten tento název si prostě pamatuju a ty
ostatní už si nepamatuju,

SM: mhm

LS: ale bylo to několik dílů z Tarzanem, to bylo úžasné, tak to to
bylo moje, pak sem chodila ráda, no tak tu Zdenku Sulanovou, to bylo
taky asi tři nebo čtyři filmy které ona, měla, Madla zpívá Evropě,
to už bylo potom větší, já nevím, jak se jmenovali názvy si už
nepamatuji, ale na všechny sem šla.

SM: a na všechny ste šla víckrát?

LS: a víckrát. když byly, kdyby byly dnes, tak jdu na to zas.

SM: mhm mhm

LS: to bylo to bylo úžasný.

SM: jo

LS: tak pro mě, protože já sem eh no myslím, že to byla byl i citový
důvod, že sem měla takový trochu podobný osud, svůj životní jako
měla ona, tenkrát, no a tím v tom filmu teda že a možná že to a
navíc krásně zpívala a já sem v té době začala zpívat, a ráda a
dost, a dost slušně, chodila sem do souboru, no a ve škole m m mě
učitel nechával vždycky začít píseň, jedna dívka hrála na housle, no
a já sem měla začít vždycky první hlas, protože on nás učil jako
vícehlas -sově zpívat, a takové ty vážné skladby, od Dvořáka, od
Smetany, ty ty sbory, no já sem se v tom teda vyžívala, no a protože
zjistil, že mě <bylo asi nejvíc slyšet>, já si nedovedu představit
jak na to přišel že zpívám dobře, no a tak sem vždycky musela začít
a všichni eh no,

SM: mhm

LS: <se ke mně přidali.>

SM: dobře a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda? a...

LS: zábavy?

SM: no a dávala jste jim třeba přednost před kinem?

LS: mm žádný, já sem neměla žádné zábavy. když sem když sem měla čas
pro sebe, tak sem si něco šila. to sem prostě byla ráda, sem si
třeba já nevím ušila zástěrku nebo sem si ušila em na prázdniny,
takový plážový obleček, trenýrky a a takovou takové tričko, ze
starých ze starých věcí co matka odložila třeba a mě to velmi
bavilo, a tak někdy se to povedlo někdy se to nepovedlo, že, to mě
no a protože matka v tomdle sme se trochu shodly, ta moje nevlastní
matka ta mně trochu radila, no a pak když sem se šla učit, no tak
to, tak sem každý volný čas buď sem četla anebo tak četba byla moje
nej největší koníček, když sem mohla, ale ona mě často <nenechala
číst>, protože říkala eště je tam vokopat na zahradě támhle to a
támhle to, a běž zalít a běž no tak sem musela napumpovat vodu, v
těžké konvi tahat, no a to mě tak unavilo, že sem často usínala u
večeře. kde protože sme měli dost velkou zahradu a a já sem byla
jako nic, že, já sem nikdy nebyla velký silák, no a tak v těch
deseti letech dvanácti sem (.) měla co dělat abych to všecko
zvládla,

SM: mhm, takže s-

LS: nakupovat sem musela chodit že to bylo taky dost daleko až do
Černých Polí sme nakupovat, no, a večer na trávu, tak to bylo moje
nejlepší, protože tam bylo parta kamarádů a kamarádek, tak šli se
mnou, tak sme eh někde poslouchali žáby, v Čertově rokli které se
dneska říká Čertova rokle, tak tam bylo z kraje smetiště pro celé
Brno asi, ale kousek dál, tam to bylo poetické, bylo tam jezírko,
večer kuňkaly žáby a my sme poslouchali žáby, no a naši mě nehonili
domů, protože sem byla na trávě, takže

SM: mhm

LS: pro králíky na seno, že,

SM: jo, a dalo by se říci, že ste dávala tady těm setkáním na té
trávě, nebo

LS: ano

SM: třeba tomu šití přednost před tím, že byste šla do kina?

LS: no šit se mohlo jenom ve dne. takže tam dlouho nebyla elektřina,
my sme měli jenom petrolejku, přesto že to bylo vlastně Brno, tak
dlouho trvalo než nám udělali přípojky. to už sem vlastně ani v Brně
nebydlela, to už sem bydlela v Ústí nad Labem a dostali naši
elektřinu. vodu, elektřinu, tak sem měli vlastní vodu, ale jinak
petrolejku. přesto že to bylo v Brně.

SM: mhm

LS: to no a oni pak se rozhodli zřejmě že tam postaví sídliště, tak
velmi rychle byly přípojky, takže večer se třeba výkresy sem musela
dělat při petrolejce, což bylo opravdu těžké, protože ta petrolejka
svítí často tak jako,

SM: mhm

LS: jo podle po- jak je ten petrolej tak to mrká, no a dělat rysy
když už sem chodila na měšťanku, že, dělat rys to s redisperem nebo
ty ty výkresy malovat, to bylo em

SM: mhm

LS: to bylo dost, přesto sem myslím dost dobře to dopadlo ale jinak,
jinak to nebylo ideální, a šít vůbec večer to se nedalo.

SM: mhm dobře. zaměříme se teďkom ještě na konkrétněji trochu na fi-
na kina a přímo na filmová představení, vy už jste vlastně něco málo
o těch místních kinech říkala, ještě bych se vás znovu zeptala jaké
byly rozdíly v těch kinech třeba z hlediska interiérů nebo přístupu
zaměstnanců, a jestli tyto vlastnosti vlastně hrály roli při výběru
toho kina?

LS: no, to nemohu říct konkrétně, ale když sme byli v tom kině, v
tom Čase ((Čas)), anebo v té Úderce ((Úderka)), tam už bývaly filmy,
ale v tom Čase ((Čas)) se mi to vůbec nelíbilo, byl tam nepořádek,
všelijaké odhozené papírky, asi od těch bonbonů, lidé se tam
courali, protože se jim to nelíbilo tak šel pryč a zase mohl přijít,
já nevím to stálo pár korun, nebo korunu, myslím že dokonce korunu
jeden čas je to stálo, no a tak to to mě ne prostě to se mi
nelíbilo, to sem neměla pocit, jako <kultury tak nějak> bych řekla,
jo, protože to ne a ani tam myslím že si nás nikdo nevšímal, tak,
zatím co v tom Sibiři ((Sibiř)) nebo v tom Jasu ((Jas)) tak tam byli
zřejmě zaměstnanci, a ty paní, které tam jako to obhospodařovaly a
dov- dovedly lidi na místo, že, podle toho, tak to bylo jiné, to
prostě i řekla bych že tam udržoval pořádek, a i ty děti si
nedovolily nikdy eh to to co bylo třeba v tom Čase ((Čas)).

SM: mhm

LS: tak jinak nemůžu to hodnotit, no to určitě tam byl pořádek.
tenkrát bych řekla že byl všude <pořádek>, v tech kulturních
zařízeních.

SM: mhm mhm eh a z čeho se obvykle skládal ten program projekce?

LS: no každý film měl eh jako na začátku ten týdeník, říkalo se tomu
já nevím jak se tomu říká správně, ale e e myslím že [týdeník]

SM: [týdeník]

LS: no, a tam byly všechny možné jako ty třeba no hlavně teda ty ty
boje, to já když si vzpomenu tak jenom vidím ty ty rozbitá ta
rozbitá města, jak padají bomby, jak tam lidé utíkají, jak m m
prostě se všecko vyletí do vzduchu, no a to bylo asi to byla asi
jejich idea všecko rozmlátit, eh všechno, prostě silnice když spadl
když spadl granát nebo bomba na silnic, tak to zrovna tak udělalo
tam kr- kráter, vylétlo to, že, někdy lidé tam lítali, no když si na
to vzpomenu, tak to je jenom jenom hrubosti, no,

SM: mhm

LS: nic jiného nebo honili honili partyzány nebo někoho honili, pak
jako vel- velká sláva, že ho zajali nebo to, no a to byly to byly
naše to bylo naše poučení, že, jak to bude do budoucnosti, asi si
mysleli že nás teda všechny takhle vyhladí pomalu.

SM: mhm mhm, a pamatujete si třeba ještě na nějaké jiné části toho
programu, třeba na nějaká hudební vystoupení, reklamy?

LS: ne. ne, možná že byly nějaké reklamy, mám dojem že byly nějaké
reklamy, určitě ne tak takové na úrovni,

SM: mhm

LS: určitě ne.

SM: a bylo třeba běžné, že byla během toho programu nějaká
přestávka?

LS: ano to potom byla obyčejně přestávka, pokud si myslím tak byla
přestávka, aspoň když tam byly děti, a já si myslím že jestli byla
potom pro dospělé vždycky přestávka nevím, ale aby děti mohly asi na
záchod ještě nebo em se uklidnit, nevím, ale byla přestávka, bývala
přestávka.

SM: mhm mhm, a měla ste o ty doprovodné části toho programu zájem?
to znamená ste vyjmenovala ty týdeníky a že ste že si vzpomínáte, že
existovaly i nějaké ty reklamy, bavilo vás to sledovat?

LS: ne. ne vůbec ne, nikdy. já si vzpomínám že nikdy, vždycky sem eh
každý každý když něco začne, tak je zvědavý, co bude dál, no tak to
také sem byla zvědavá a vždycky mě to zklamalo. vždycky to bylo něco
co se em dneska bych řekla pod úrovní.

SM: mhm

LS: s kulturou to vůbec nemělo nic společného, no a ty moje zájmy
nebyly zaměřené na takovédle věci, že, to vůbec, možná kluci někdy
se třeba jim něco líbilo, protože se obyčejně o tom bavili a
projevili řekla bych trochu zájem, ale, no a (postupně) tam býval i
sport, ale velmi málo. to,

SM: mhm

LS: velmi málo, to tomu sportu dneska se věnuje mnohem více času,
což je teda dobré, pořád lepší sportovat než válčit, že jo.

SM: mhm, dobře, a byl byla jste někdy přítomna promítání filmů v
domácnosti?

LS: ne nebyla. nikde.

SM: ani si nepamatujete, že by že by někdo z vašich známých...

LS: ano, měli to, ale řekla bych až po válce, to už měli eh lidé
kamery, to už si filmovali, obyčejně děti.

SM: jo

LS: já sama když sem měla děti malé, tak sem strašně toužila po tom,
abych měla kameru, abych mohla ten jejich vývoj a to to eh co už umí
nafilmovat, ale nebyli sme tak to. jednou známí byli tak laskaví že,
já sem jim to potom zaplatila, ale ten film sem nikdy neviděla.

SM: mhm

LS: voni mi pak vysvětlili že se že se to pokazilo nebo co. takže
ten film sem nebyla, až potom moje moje děti, to už bylo teda také
samozřejmě dávno po válce, když chodily do toho baletu, tak
vystupovaly, často, v Ústí nad Labem byl eh říkalo se tomu
Innemanovy sady, a původně to bylo majitele zahrada majitele
(šichtovky). ten šicht to byl továrník, který vyráběl mýdlo a prací
prostředky a takový, takže to prý původně bylo jeho, jestli to po
válce dostal nevím zpátky ta rodina, ale tam se vybudoval takový,
napřed to byl jenom svah, a pak tam udělali lavičky, tam se vešlo
strašně tisíc lidí, protože Ústí nad Labem bylo dost velké město,
nebo je a to pódium bylo veliké, přes celou tu šíři toho, takže tam
děti jak chodily do baletu, tak nejenom oni ale s kolektivem větším,
tam bývaly vystoupení pro děti, říkalo se tomu estrády, no a tydle
estrády doplňovaly právě vystoupení těmi vystoupeními dětí, no a
moje děti tam <tančily> takový tanec panenky, potom kopélii, no tam
prostě eh v kroji dokonce, protože obě měly kyjovský kroj, tak kroj,
no a poprosila sem pána, známého, který eh jako říkal že by to stálo
nafilmovat ty děti. no jak sem byla šťastná, že mi to nabídl, tak
sem mu to zaplatila, on mi je nafilmoval, jenže jak bylo, jak ty
pásky byly asi krátké, tak on to potom poslepoval, a je to <k
ničemu, protože na tom filmu> je na konci začátek třeba, nenavazují
ty tanečky k sobě, protože zřejmě jenom krátký úsek, přesto že to je
taky jenom několik minut ten taneček, tak on to nějak nestačil
nafilmovat a pak když to sestříhal, tak je to páté přes deváté, a já
už to ani se bojím někdy někomu ukázat, <protože to je úplně
postavený na hlavu>

SM: ((smích))

LS: to by se muselo zase celé rozstříhat, jo,

SM: mhm mhm

LS: což já samozřejmě zase neumím a nemám na to prostředky, nebo
<tsche> je mi to líto, protože ty děti jsou vždycky jenom jednou
dětmi, a byla by to památka i pro ně i pro jejich děti, <dneska,
že>.

SM: dobře, tak teď teď se teda přesuneme ještě hm k předposlední
vlastně části a to jsou to je část o protektorátu, nejdřív bych se
zeptala, jak na vás působily změny, které nastaly po roce třicet
devět, to znamená když začaly platit protektorátní předpisy?

LS: no co se týká filmu? nebo vůbec? když k nám přišla fronta?

SM: no tak můžete říct i co se týče filmu i i vůbec.

LS: no když k nám přišli eh ta německá armáda, tak to sme zrovna šli
ze školy, když obsadili teda Maloměřice, protože tam sem bydlela, a
když sme šli ze školy, tak sem viděli frontu, frontu lidí, frontu
vojáků německých, jak stojí u nějakého stolu, a tam byly koše s
chlebem a každý dostal možná ještě něco jiného k tomu, ale já si
pamatuju jen ten chléb, takové malé bochníky, a eh eště menší, jako
dalamánky, tak takový boch- takový bochníčky dávali eh dětem, dávali
našim dětem, protože my sme byli zvědaví, že, co to tam je no a, ti
co na nás mluvili mluvili česky, protože to byli eh vlastně Němci,
kteří byli bydleli v pohraničí, a ti museli potom na vojnu, že,
jejich ale oni uměli česky i německy, takže oni chodili zřejmě do
českých škol, tak na nás mluvili česky, velmi kamarádsky a nabízeli
nám ten chléb, a protože už sem byla z domova dost informovaná co co
je, že tam vládne ten fašizmus a že tedy je nebezpečí že nás obsadí
a tak dále, tak sem říkala aha tak je to tady, no když mně bylo des-
to mně bylo deset. takže s- eh sem byla z toho velmi rozčilená,
řekla sem aha tak opravdu nás obsadili, no a řekla sem jim že
nechci, ten chleba, že nechci ani ochutnat, že dávali nám to že, no
a přišla sem domů a říkala sem to a tatínek jako říkal eh že tomu
chlebu se říká komisárek nevím asi on za Rakouska byl vlastně voják,
můj tatínek, takže asi se tomu tak říkalo. no ale já sem z toho byla
úplně špatná a všichni lidé, to bylo to bylo pro nás...

SM: mhm

LS: to bylo pro nás kruté, protože sme nevěděli co nás čeká, to ta
nejistota, ta je horší než jistota, že. no a už se potom se brzo a
tatínek, protože sme začali poslouchat ten eh Londýn, ten to
vysílání pro če- pro české lidi, tak sme chodili my sme neměli (.)
my sme měli rádio vlastně sme měli krystalku ještě ale pak sme měli
už rádio, ale na každé rádio se nedalo jako chytat ten Londýn, teď
si vzpomínám, proto sme jezdili k těm příbuzným do Králova Pole, a
večer oni to večer vždycky dávali, tak celá rodina se tam příbuzní
sešli na té Palacké, a u jednoho strýce který bydlel dole, v tom eh
jakoby v suterénu se dneska by dalo říct, protože ze dvora to bylo
jako přízemí a z venku to byl suterén, tak tam sme bylo předpoklad
že to nebude slyšet nikam ven, no a tam sme se sešli samozřejmě i
děti, takže vždycky ta eh ten pořad, začínal tou písničkou eh Teče
voda teče, tou slovenskou písničkou a to byla taková úvodní píseň
kdy jsme věděli, že eh začne to vysílání, no a my děti sme byly
poučovány, abychom to nikde neříkaly a nesmíme. to <sem> vám říkala
jak mě strýc zkoušel, když sem si zpívala tuhle písničku, protože
sem ráda zpívala, no a to je tak krásná písnička, a dost se na ní dá
jako vyzpívat bych řekla, tak sem si ji zpívala když sem byla u u
nich jednu dobu, a strýc mi říká eh vodkud znáš tu písničku? no a
tím sme se dostali k tomu, že on mě teda upozornil, že to nesmím, že
to nikdy nesmím jako že to můžu říct že to umím vod maminky, ale
nesmím říct

SM: hm

LS: že to vím z toho rozhlasu, že by nás všechny zavřeli. no tak to
už sem byla tak rozumná že sem věděla že to

SM: mhm, dobře, a eh už- vlastně jak to na vás teda působilo
vzhledem třeba k té filmové kultuře nebo k tomu k těm kinům, jestli
třeba existovala některá kina, která byla známá že že třeba sou jako
více německá, některá jako více česká...

LS: ne k tomu se nemůžu vyjádřit, protože nevím, já sem tolik, za
prvé sem neznala tolik kina a ani nechodila, že, no jako jako dítě
mám dojem, že byla kina, kde hráli asi jenom německy, mám dojem že
ano, protože to si určitě ti fašisté vydupali, možná ta skala
((Scala)), ne- nevím nebo ten Kapitol, myslím že byla kina kde hráli
jenom pro Němce jako, ale nemůžu to potvrdit a nevím která,

SM: mhm

LS: já eh

SM: a...

LS: my sme toho měli mišmaš, my sme museli co dávali, tak to na to
sme se dívali, že,

SM: mhm

LS: i když sme si mysleli že je to třeba dobré, že je to pro nás,
nebo že je to bude jenom příroda, no tak to těch těchto filmů bylo
dost pomálu.

SM: mhm mhm a takže vy už ste něco málo říkala o tom, že za té války
ste chodila vlastně méně často do kina než před tím, že?

LS: ano. ano.

SM: mhm a mohla byste nějak jako říct proč to tak bylo?

LS: no tak u mě byl vlastně dvojí důvod, zaprvé sem neměla na to
peníze, já sem nedostávala žádné kapesné a matka to eh pokládala za
zbytečné utrácení, a eh za druhé dávali eh prostě když bych náhodou
mohla, a měla ty peníze tak by zrovna dávali třeba film který by se
mi třeba vůbec nelíbil a který by byl vysloveně zaměřený tedy eh
proti eh já nevím, proti nám bych řekla,

SM: mhm

LS: jo, takže takže sem po tom ani moc jako netoužila, v té době sem
hodně četla, takže pokud sem mohla, tak sem četla i při té
petrolejce, ale em i to bylo omezené, protože matka říkala plýtváme
petrolejem takže,

SM: mhm

LS: u nás se chodilo v devět spát, to neexistovalo, tak v létě
samozřejmě bylo dlouho světlo to ale v zimě to ne.

SM: jo, a a změnil se v té době teda výběr těch filmů, na které jste
chodila, když už ste občas šla do toho kina?

LS: no až po válce, to ne.

SM: takže ne?

LS: ne myslím že ne.

SM: mhm mhm mm a jak jako mohla byste třeba říct jak se diváci v
době toho protektorátu v kině chovali? nebo nebo...

LS: no mnohem lépe než bych řekla dneska, ne- protože za své praxe
učitelské sem chodila s dětmi jako povinně sme na nějaký film šli a
to sme měli co dělat udržet teda ty děti, eh ono stačí když ty moje
děti budou poučené, ta moje třída a budou se tam chovat slušně, tak
ale hned za námi třeba sedí třída, eh kde to učitel tak striktně
než- ne- nevyžaduje, aby se dobře chovali, nebo to byly větší děti,
které si taky nedají moc říct, že, nedali, no takže to většinou to
vyznělo dost ne, negativně no to to chování to to to v kině a nevím
jak je to teď, protože teď do kina nechodím vůbec, ale předpokládám
že se musely už nějak uklidnit to je to byly jen chvíle, kdy teda
bylo ticho a kdy eh děti sledovaly opravdu a pak sme si o tom mohli
pohovořit, třeba bylo to zaměřeno i na to abychom rozebrali ten děj,
ale to.

SM: mhm, já sem měla spíš na mysli, jestli si pamatujete třeba
nějaké například projevy těch diváků vz- vzhledem k těm třeba...

LS: k těm filmům?

SM: fašistickým filmům, co byly za toho protektorátu promítány u
nás, jestli se ozýval třeba smích nebo na- naopak potlesk ne nebo
dokonce je- jestli se třeba v kině hajlovalo?

LS: ne, no tak to vůbec ne, ale fakt je že tam přece v tom kině tam
byly i děti z těch německých rodin, nebo my sme jim říkali
poturčenci,

SM: mhm

LS: to byli lidé, kteří byli sice Češi, ale měli třeba nějakého
německého předka, nebo stačilo třeba německé jméno a on věděl že se
bude mít dobře, tak se dali k Němcům. my sme jim Češi říkali
poturčenci, takže z těchto rodin tam mohlo být dost dětí, já sama
sem znala když sem chodila třeba s těmi eh s těmi synovci když sem
chodila třeba v zimě na na sáňky, to teta vždycky byla ráda že jdu s
nimi, že, a má od nich klid, takže tam sem se seznámila v Husovicích
byl jeden takový dům, kde bydleli eh kde tito lidé bydleli. to je
byl nevím jak se to jmenovalo, takový ne moc velký, ale asi tam byl
i klubovna těch Hitlerjugend, protože odtud sem často potkávala eh
děti, kluky i holky s těmi jejich uniformami hitlerjudendskými, no a
tam sem se seznámila třeba s jedním chlapcem, který se menoval Pepe,
a který mluvil česky, a který mi tuto situaci vyprávěl, on byli tak
kolik mně bylo tak asi těch deset a jemu mohlo byt tak dvanáct, a
jak to mezi dětmi bývá, tak v této době už začínají děcka hodnotit
jestli se mi líbí nebo nelíbí, ano, no a asi sem se mu líbila, tak
sem vždycky tahala ty kluky, na těch sáňkách a on mi pomoh, on mi
pomáhal, protože byl aspoň o hlavu větší než já, no a slovo dalo
slovo a on mi začal vyprávět takhle jak oni se k tomu dostali, že
tatínek já nevím něco měl nějakou německou školu nebo co, a tak si
řekl že to využije a že se celá rodina bude mít lépe, on mi to
takhle vysvětlil, já si myslím že on měl pravdu, ale že on je z toho
nešťastný, že on nechce být jako v té hitlerovské m- mládeži, že on
nikdy nechtěl byt Němcem,

SM: mhm

LS: on vlastně nebyl Němec, on byl Čech a mluvil česky, ale ten otec
to zařídil tak, no, já si myslím že takových rodin bylo asi více.

SM: mhm

LS: to, já konkrétně na když sme bydleli v Maloměřicích na Mateří,
tak tam byl zase chlapec, který s námi chodil do školy. velmi sme si
rozuměli, hrávali sme si na ulici, oni bydleli kousek za Mateří,
měli tam takový sólo dům, na nevím proč no a byl to jejich vlastní
domek, ta ulice byla jako řad- řadové domy tam byly a oni měli svůj
dům, a vždycky když sme ráno šli do školy, tak někdy sem ho viděla,
tak sme ještě s jinými dětmi na něho počkali, protože přes celé
Maloměřice sme šli pěšky, a on když najednou začal ten Hitler se
prostě vlastně ten henlajn ((Konrad Henlein)) původně to byl nějaký
pohlavár té organizace německé, tak když on začal se jako prosazovat
u nás a získávat kolem sebe prostě s- takové eh lidi, kteří by
chtěli také, že, tak on začal nosit takové ty kožené kraťasy s tou s
tím padacím mostem, jestli vám to něco říká,

SM: mhm, jo jo

LS: no a to byly to byl znak jako těch Němců,

SM: mhm

LS: ano, no a já sem já sem mu říkala, já eh říkal a já nejsem Pepa,
já jsem já nevím co nějak jinak mi to říkal, Sepl nebo já nevím tak
nějak jinak říkal, a já sem říkala prosím tě, dyť si pořád stejný
jako si byl, ne, no tak to mně bylo teprv asi těch osum, devět, a
postupem času, protože ta organizace musela sílit a na něm sem
viděla jak se chová, on si s nama už vůbec nechodil hrát, nosil
takové ty bílé podkolenky pletené, ty kraťasy, holé nohy že, dřív
chodili jako ostatní kluci, a na hlavě měl já nevím takovou čepičku
klobouk klobouk s takovým tím pérem nebo štětkou, no oni zřejmě byli
zámožní, mohli mu to koupit, chodil dobře oblečený, ale už se s námi
nebavil, když šel do školy, tak šel sám, a pak jednou říkal, no já s
tebou nemůžu mluvit, maminka mně to zakázala nebo tatínek já nevím,
já sem říkala proč, no my už nejsme Češi, víš.

SM: mhm

LS: no a t- já sem začla pomalu chápat že tady se něco děje, a to
eště nebyla válka, že jo, no a na tomhle chlapci sem si ověřila jak
se jako eh ti lidé, kteří byli postiženi tou mánií důvěřovat
Hitlerovi, jak vychovávali děti, a ten kluk se prostě byl obrazem
svých rodičů, i když já ty rodiče vůbec ne- sem neznala, no a ten eh
pak nám začal nadávat, no a kluci eh se s ním často prali, protože
to byla česká ulice, že, no a já jsem si to dávala pomalinku
dohromady právě s těmi fašisty, co tatínek o nich hovořil a tak to.

SM: mhm mhm dobře, eh eh ještě se zeptám, jak se vaše chození do
kina a chování vlastně i diváku měnily s blížícím se koncem války?

LS: no já nevím, pokud vím pokud si vzpomínám, tak se lidé začli už
dost projevovat nahlas, i mezi sousedy, ale víte ten strach, eh z
těch fašistů byl tak (.) a ty zkušenosti byly tak zlé, že oni i
bezdůvodně člověka zastřelili, no to to byly však to je v historii
zaznamenáno co všechno dělali, a stačilo aby je jenom soused udal,
že poslouchají cizí rozhlas, to stačilo k tomu jakoby svědectví, to
stačilo k tomu aby tu rodinu třeba celou sebrali a dali do
koncentráku.

SM: mhm mhm

LS: to eh to byl a ten strach těch lidí bylo já si vzpomínám, že sme
jednou udělaly takovou lumpárnu, že sme šly ze školy a to už sem to
m bylo taky v té době, že sme šly tři holky ze školy, byla tma a my
sme zazvonily já nevím jestli já také zazvonily na ty zvonky v tom
domě, asi tři zvonky tam bydleli teda tam byly tři partaje, my sme
zazvonily, a potom když sice oni nevyšli vůbec, asi čekali že budem
zvonit víc nebo že to někdo je, ale až sem přišla domů, tak sem si
to uvědomila, když eh prostě tatínek vyprávěl jak jako někde u
jejich známých, večer někdo zazvonil aniž by čekali návštěvu, a když
hned neotvírali tak hned začali mlátit do dveří, a že to byli že to
byli esesáky gestapo, že chtěli teda informaci, ale když jim vůbec
neotvírali, tak to pokládali za eh za prostě schválnost, že tam mají
někoho ukrytého, tak jim prohledali byt,

SM: mhm

LS: a hrozili jim že je teda zavřou a tak, a on mi když mi toto
vyprávěl, tak sem si uvědomila jakou sme udělaly věc, že to že to
bylo nezodpovědné velmi, no tak co já nevím jedenáct dvanáctiletá
holka, tak sme se z- z- já nevím to nebyl můj nápad, ale byla sem
přítomna a souhlasila sem s tím, takže sem spoluvina že, a já sem do
dneška si říkám jak je možné, že sem tomu nezabránila, že sme to
udělaly.

SM: mhm

LS: nic se nedě- nestalo, ale ty lidi jak museli byt vyplašeni, jo,

SM: no no

LS: to bylo...

SM: dobře a já se ještě zeptám teda na to na to kino mm, řekla byste
třeba že s tím blížícím se koncem války chodila ste třeba více do
kina nebo spíš méně?

LS: ne ne já sem spíš spíš méně, protože to bombardování to bylo tak
časté v Brně, já sem byla jednou na Křenové sem byla zasypaná, a to
už to to už bylo vlastně já už sem byla v učení, a to už tam sem šla
odevzdat nějako práci, a schovala sem se tam, protože začal nálet, a
já sem byla zrovna teda u té Křenové a nějaký pán mě zahnal, říkal
tam běž se schovat, já sem se chtěla vrátit, a přes celý město
musela bych kolem nádraží a to to byla hrozba největší, však taky
tenkrát bombardovali to naše nár- eh nádraží, takže já sem z té
Křenové už nevyšla, a schovala sem se tam v nějakém sklepě, v
nějakém skladišti drogérie, no a eh to proč vlastně sem to sem to
říkala?

SM: že ste byla zasypána.

LS: no eh my sme byli zasypaný tak, že se nám zasypalo okénko které
tam bylo jako do toho sklepa,

SM: mhm

LS: a eh a přístup k jako do toho sklepa ale ne- mohli sme teda
vyjít, ale bylo to tam jako sesypané, no a mm bylo to celkem dost
drastické protože v tom sklepě, jak to někde proniklo ta ta bomba
asi eh hlouběji, tak se porušilo plynové spojení, a slyšeli sme jak
z toho vedlejšího sklepa, my sme vůbec nevěděli jako kde to je, jak
z toho vedlejšího sklepa ženské křičí že tam uniká plyn a že sou tam
rodiny s dětmi,

SM: mhm

LS: no a tenkrát byla taková organizace, říkalo se jim lufčuc a tito
lufčuci, to byli mladí chlapi, myslím že většinou Češi, tak ti
chodili osvobozovat ty lidi co byli zasypaní, ty chodili prostě to
řešit tyhle věci, no a pak to dopadlo dobře ale aspoň půl hodiny
křičeli tam, ať je někdo že tam uniká plyn, ať je někdo osvobodí.
tak samozřejmě mužský hned cho- šli někam telefonovat, to mobily
neexistovaly, že jo, vůbec nevím jestli bylo nějaké spojení, no a my
sme byli v takové místnosti kde byly jak má drogerie takové ty
obrovské barely, s kyselinami, v jednom asi byl benzín, v jednom byl
kyselina solná a já nevím co, jo, no a jeden ten člověk který tam
byl zaměstnán, to byla to byl zážitek uprostřed té místnosti byl
zřejmě to podepíralo nějaké eh nějaké traverzy, protože tam byla
železná tlustá tyč nebo železný takový válec, a ten člověk byl v
civilu, to byl asi zaměstnanec nějakej účetní nebo něco z toho a ten
tam klečel u té objímal tu to, a říkal já nechci umřít proboha já
nechci umřít pane bože, on se tam tak strašně modlil, no tak my sme
byli mladí, že jo, tak mně bylo těch čtrnáct, teď tam byli eště dva
kluci se mnou, ti byli pravděpodobně zaměstnanci tam toho skladu,

SM: mhm

LS: ti byli starší než já, nebo byli učni já nevím to už sme si
neříkali kolik je komu, no a tak ten jeden se prvně dostal ven, a
přišel tam nějaký ten člověk potom z té drogerie zřejmě zaměstnanec
a říkal teda děcka vy máte hrozné štěstí, tady ty barely, to nebyly
barely to byly demijóny, skleněné,

SM: mhm

LS: bez opletu jen takové skleněné, kdyby sem to bouchlo, tak ste
všichni votrávení, tady je kyselina solná, tady je čpavek a já nevím
co, kdyby toto rozbili, tak už ste tady nebyli, jo,

SM: mhm

LS: tak to sou takové věci, když sem potom vylezla, samozřejmě šla
do dílny na tu Pekařskou sem šla přes náměstí, tak sem poprvé v
životě a doufám že naposledy, <ne doufám, už ho neuvidím> nebo
doufala sem že naposledy viděla ká há franka ((Karl Hermann Frank)),

SM: mhm

LS: ten co nám nadělal tolik škody, ten tam stál rozkročený, a
voják, já sem si to mířila kolem něho, já sem nevěděla kdo to je,
že, nějakej důstojník sem viděla že tam je, a on tam stál a dva
vojáci vedle něho si ho hlídali nebo doprovod, tak přišli s tou
zbraní namířenou na mě a říkal říkal mi německy eh eh ge- du gehst
weg, musíš jít pryč, jo, já sem už němčinu zapomněla, musíš jít
pryč, já sem říkala proč, já du tam, do Masarykové třídy že jdu, jo,
a von říkal ne ne a začal na mě křičet že musím pryč, tak sem se
musela vrátit až jako k nádraží to bylo rozbitý ty ty protože
tramvaj tam jezdila, že jo, ty dráty byly všecky na zemi, tak říkal
že musím dávat pozor nesmím stoupnout protože zřejmě byly pod
proudem,

SM: mhm mhm

LS: no tak to byla eh jako pro mě čest, že sem se setkala s ká há
frankem ((Karl Hermann Frank)) se ho tak nenáviděla potom když mi to
řekl, von mi to říkal že to je ká há frank ((Karl Hermann Frank)),

SM: mhm mhm

LS: jo, tak sem si říkala, <že nemám pistoli že bych ho> to víte,
bylo mi čtrnáct no, tak sem říkala jaká čest pro mě, že bych mohla
ho zabít.

SM: mhm

LS: <no tak mě by mě okamžitě zastřelili, že jo.>

SM: ano, a vzpomínáte si na první návštěvy kina vlastně po
osvobození a na tu atmosféru po v těch kinech třeba?

LS: jo. no to to byla atmosféra taková eufórie, všichni byli
šťastní, že už je no ale začalo to zase válečnými kiny filmy, no a
tyto válečné filmy, jo já se omlouvám, já se musím dívat na hodiny,
protože mám schůzku potom,

SM: už budeme <za chvíli končit>.

LS: takže to byla taková opravdu taková eufórie taková přirozená,
všichni byli plní žhaví do práce, odklízeli se třeba ten Německý
dům, ten byl rozbitý, tak jako děcka eh z té učňovské jako třídy sme
také pomáhali odklízet, to byla pro nás jako čest, že můžeme ten
Německý dům který stál na Moravském náměstí, možná víte, to byl
takový nějaký jako uvnitř byl lusk- luxusní,

SM: mhm

LS: já sem tam nikdy nebyla, to bylo celé z červených cihel, taková
dost monumentální stavba dost velká, no a to byly jejich eh to byl
jejich stan takový, de- do poslední chvíle tam se schovali esesáci a
do poslední chvíle byli eh byli rozhodnutí eště vyrazit na nás, jo,
což při tom už tady byla ta sovětská armáda, všechno jako zařizovala
a proto na tom náměstí zahynulo na tři sta sovětských vojáků,

SM: mhm

LS: ty urny které tam byly, ty už někdo rozkradl, protože byly z
toho e z toho dražšího kovu, z mědi nebo z mosazi,

SM: em

LS: ty už vy nepamatujete takovýdle obrovský takový jako mísy, a to
byly popelnice těch vojáků, co tam zahynuli. proto se postavil ten
pomník taky na počest jim. no a pak že je to komunistický tak se to
muselo to, já si ale myslím že oni si zaslouží tu památku, protože
tady vopravdu pro nás vlastně zemřeli, že, tak oni by stejně museli
bojovat se probojovat domů, ale chtě nechtě, je to tak.

SM: mhm

LS: no a ty v těch filmech tam byly samé většinou sovětské filmy, a
zase válečné, jak Sověti zase vítězí a tak dále, tak to mě vůbec
teda nezajímalo, i když sem věděla že to tak teda musí být, no a
postupně k nám začly chodit filmy z ciziny. se asi kupovaly,
půjčovaly, já nevím, takže postupně začaly filmy a filmy které
nebyly do té doby jako povoleny eh u nás promítat,

SM: mhm

LS: jo pro- Němci je prostě do do nějakých skladů zavřely, takže to
už začlo. a můžu vám říct, že po celém Brně, se každý den, ne každý
týden ale každý den tancovalo. třeba jak je náměstí u Tomáška, jo
před Tomášem před kostelem svatého Tomáše [víte kde je to,]

SM: [mhm mhm]

LS: tak tam bylo takové náměstíčko, tak tam hrála hudba, tam lidi
tancovali, eh (.)

SM: mhm

LS: promiňtě ((pláč)) člověk si to znovu prostě mm vybaví, promiňte.

SM: ne nic se neděje.

LS: všichni byli šťastní, všichni byli mm prostě úplně ((s pláčem))
nadšení, že sme zase osvobození, já sem sice nikam nesměla do
nějakých tancovaček, ale protože se tancovalo na ulici všude, kde
byla harmonika kde byl kde byla kytara, tak se tancovalo v každém
lokále.

SM: mhm, tak když tak se třeba napijte nebo...

LS: promiňte.

SM: ne nic se nestalo

LS: no to už se mi nestalo moc dlouho

SM: tak

LS: ne změňme téma něco jinýho prosím vás.

SM: jo jo dobře, tady to už je vlastně konec tady eh téměř tady už
mám jenom seznam filmů,

LS: jo já si vezmu brýle.

SM: tady máte na stole brýle.

LS: ty sou na dálku.

SM: aha aha. tak to sou tady sou vždycky vlastně pod sebou napsány
eh jeden český a jeden zahraniční film, které byly v těch letech
vlastně největší...

LS: to snad není možný.

SM: největšími hity,

LS: to sem netušila, že by mě to eště dneska takhle...

SM: mm

LS: tolik let po, po tom, to snad není možný.

SM: no a vy ste teda se narodila v roce dvacet devět, to znamená že
pro vás to tak připadá v v úvahu možná esi od toho roku třicet čtyři
ale spíš později, tady vlastně to začíná to sou ty starší filmy, a
já bych se vás chtěla zeptat, jestli si třeba pamatujete nějakou
konkrétní vzpomínku na jeden z těch filmů, třeba kdy ste byla na něm
v kině, nebo jestli si pamatujete že je znáte ty filmy?

LS: no ten film sem viděla, to je s tím myslím že hégr ((Karel
Höger)) tam hrál, Muži nestárnou, to bylo fantastický,

SM: mhm

LS: to také no,

SM: Roztomilý člověk?

LS: no no to byl myslím on počkejte to byl Oldřich Nový myslím

SM: to byl Oldřich Nový, no.

LS: to byl Oldřich Nový a tohle byl myslím hégr ((Karel Höger)), ne?

SM: mm myslím že...

LS: no bylo to úžasný, to víte že jo, ty se opakovaly, ty sem viděla
samozřejmě.

SM: a vi- viděla ste je v kině?

LS: ano, viděla, jistě.

SM: a máte třeba v- vybavujete si ještě s kým ste třeba byla tenkrát
na tom v tom kině?

LS: ne to už ne.

SM: to už ne.

LS: je možné, že sme někdy byli i s tou nevlastní mámou a s tatínkem
ale

SM: mhm

LS: nevzpomínám si vůbec kdy, je možné že po té válce, jako že byli
všichni tak oni byli samozřejmě také. toto né, to neznám, U pokladny
stál, to je myslím s tím ne, eh

SM: s Burianem ((Vlasta Burian))

LS: s Burianem ((Vlasta Burian)), no to také to je také s Burianem
((Vlasta Burian)),

SM: Ducháček ((Ducháček to zařídí))

LS: to je taky vynikající, to nevím to mně nic neříká, to už to sem
asi viděla, ale už už nevím o vůbec o čem jo jo s čeplinem ((Charlie
Chaplin)) tak to je možný,

SM: to je to je to nad tím ta Moderní doba, no, Moderní doba, to je
s čeplinem ((Charlie Chaplin)), mhm.

LS: jo, ano to je vono no, eh tak

SM: tady je to potom [tady už ste byla asi malá, to už]

LS: [tady mně to nic neříká], ne to mně nic neříká, no tak voni ty
filmy mohli dávat eště i potom, že,

SM: mhm

LS: ale to mi nic neříká.

SM: dobře, tak...

LS: jo toto sem viděla ale [později pochopitelně]

SM: no no no

LS: ne jako malá. to ne už.

SM: mhm

LS: to myslím po- taky později sem viděla jako jako historický film,

SM: mhm, já se vás teda eště na konec zeptám, jestli byste chtěla
dodat něco něco třeba v souvislosti s těmi filmy a kiny o čem sme
nehovořili.

LS: nevím co bych vám co bych mohla dodat. nevím

SM: tak jestli je to všech- jestli je to všechno, tak já myslím, že
už to můžeme ukončit ten rozhovor. tak děkuju.

LS: <já vám děkuju za trpělivost.>

konec rozhovoru

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 15.10.2009, Brno (DD Podpěrova)

Rok narození: 1920. Sourozenci: Bratr narozen 1922.

Bydliště do roku 1945: Kabátníkova ulice.

Povolání rodičů: Otec mistr montér v První brněnské strojírně,
jezdil za prací i do zahraničí. Matka nejdříve uklízela, poté
v domácnosti.

Povolání narátora: Měšťanka na Kotlářské. Od roku 1935 se v Černých
Polích učila na švadlenu, kde poté jako švadlena i pracovala. Stejné
povolání pak vykonávala v Oděvní tvorbě (ta se později přejmenovala
na Oděvnictví města Brna).

Za války se narátorka vdala a měla prvního syna.

LČ: tak dobrý den,

LŠ: dobrý den.

LČ: já bych si s vámi na začátek nejprve zrekapitulovala, ověřila
vaše osobní údaje, abysme měli zaznamenáno vlastně s kým hovoříme.
takže já bych se vás nejprve zeptala na vaše jméno,

LŠ: ano. L. Š.

LČ: na rok vašeho narození,

LŠ: aj j jako de- em

LČ: [můžete to říct] celé,

LŠ: [jenom rok.]

LČ: jinak stačí rok.

LŠ: devatenáctýho devátý, dvacet. devatenáct dvacet.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět,

LŠ: v Brně tady, na Kabátníkově ulici.

LČ: na Kabátníkově ulici. a do jaké školy jste do té doby, vlastně
do roku čtyřicet pět, chodila?

LŠ: no já sem chodila na Kotlářskou,

LČ: ano?

LŠ: aj do štvrté měšťanky, jako a pak sem chtěla jít na obchodní
akademiu, jenže byla už jsem přihlášena ale, manžel ee manžel
tatinek mně zemřel, víte, tak maminka by to bývala neutahla sama,
ještě jsem měla bratra, tak sem se šla učit na švadlenu.

LČ: a to bylo kde? v Brně,

LŠ: ano v Brně, tady v Černých Polích u nějakýho ha- Hanákovi se
měli oni měli tu Krkonošskou tržnici na Lidické ulici vedle ee jak
je pasáž tam [víte?]

LČ: [mhm].

LŠ: tam nahoře kavárna bývala, to v té pasáži

LČ: a to ste [začala]

LŠ: [a hned] těsně vedle bylo měli obchod, potom měli ještě obchod
filiálky v Bratislavě a a v Krkonoších, tam měli hotel Morava, tak
tam u nich sem se vyučila.

LČ: a to bylo v jakém roce, když ste začala s s učením?

LŠ: dva roky sem se tam uči- ne...

LČ: a [je]

LŠ: [já] já špatně trochu slyším,

LČ: aha

LŠ: já jsem měla mozkovou mrtvici.

LČ: ne v pořádku. ee v jakém roce jste začala chodit do učení?

LŠ: jó no no tak hned [jak sem vyšla]

LČ: [kolik vám] bylo?

LŠ: no tak bylo mně patnáct roků.

LČ: mhm.

LŠ: ano

LČ: takže v tom pětatřicátém ste začala chodit do učení.

LŠ: ano. ano ano.

LČ: a do to a dva roky ste teda ď- chodila na [tohlecto učení],

LŠ: [ano], dva roky byla tehdy učební doba, já jsem se vyučila jako
na pánský prádlo, u nich.

LČ: a potom jste dělala co, po těch dvou letech?

LŠ: pořád sem šila.

LČ: šila ste u nich ste, nebo...

LŠ: no u nich, ale potom jako to že zrušilo (.) a (.) tak potom jsem
(.) pořád sem šila no tak (.) nejdýl sem napřed bylo Oděvní tvorba,
byla, tam jsem šila a potom se to zase změnilo Oděvnictví města
Brna,

LČ: mhm.

LŠ: no tak jsem tam byla třicet roků.

LČ: takže už od toho roku třicet sedum ste začala šít,

LŠ: ano.

LČ: pro tu, Oděvní tvorbu, hnedka nebo...

LŠ: ne třicet sedum eště né, to sem byla pořád u těch [Hanáků,
víte?]

LČ: [ano.] takže do války ste byla u těch Hanáků?

LŠ: ano a ve válce sem měla sem se vdávala už,

LČ: ano.

LŠ: to mně bylo třiadvacet roků dvaadvacet a v třiadvaceti rokách
roku jsem měla chlapečka,

LČ: takže ste..

LŠ: jsem byla doma jako.

LČ: mhm.

LŠ: ano.

LČ: ano.

LŠ: ano.

LČ: á jaké bylo povolání vašich rodičů, před válkou a v době [války]

LŠ: [maminka] byla em v domácnosti jako, vona mě pak vopatrovala
děti že a, a předtím chodila uklízet, no tatinek, já jsem měla
tatínka, ten byl mědíkovec první brněnské ((První brněnská
strojírna)) jako montér a on jezdil do zahraničí, byl tam mistr a
jezdil do zahraničí tam stavěli cukrovary,

LČ: mhm.

LŠ: takže on byl v celé Evropě víte?

LČ: mhm.

LŠ: jo takže byl málo doma pořád a maminka tehdy brala přes skoro
tři sta korun týdně, víte co to bylo peněz, když kilo hovězího masa
stálo devět korun, že tak že sme se měli dobře, jenže on už potom
zemřel, mu bylo devětatřicet roků, měl rakovinu.

LČ: a měla ste sourozence?

LŠ: ano, bratra.

LČ: bratra staršího, nebo kdy se narodil on

LŠ: bratr se narodil ve dvaadvacátém roce [my sme byli]

LČ: [takže byl mladší?]

LŠ: jenom o šestnáct měsíců [od]

LČ: [mhm.]

LŠ: od sebe mladší. no a ten ten ten dělal zase ve Šmeralových
závodách závodech byl elektrikář a taky tam dělal mistra, pak vedl
učně, no dělal tam taky vod pětaštyrycátýho roku, tam dělal až do
důchodu, no a potom (.) měl takovou smolu že, zajela ho elektrika.

LČ: aha.

LŠ: tady na v Řečkovicích na konečné, no.

LČ: a vy sama ste až do důchodu teda byla švadlenou?

LŠ: ano.

LČ: ano.

LŠ: já mám štyrycet roků odpracovaný.

LČ: mhm. a kdy ste přestala pravidelně chodit do kina? zhruba.

LŠ: no tak pravidelně em já sem chodila opravdu pravidelně e aj ve
válce v protektorátě, že, no a pořád sem chodila nakon- já jsem
potom eště ten první chlapeček mně ve válce zemřel, vona nebyla von
dostal takovej silnej průjem a nebyla rýže, nebylo nebyla ani nebyl
čaj ani nic no tak tenkrát to mělo strašně moc tech kojenců, tak
zemřel a já jsem potom, to víte, chtěla sem zase hned druhý (.) tak
sem měla v pětaštyrycátém roce, se mně narodil, zase chlapec, ten za
mnou teda chodí tady sem a je moc hodnej a už je taky v důchodě a
eště mám jednoho potom o osum roků byl mladší jak ten Ivan, ten se
narodil v třiapadesátým a ten Ivan v pětaštyrycátým, těsně, no tak
to si eště pamatuju, že sem byla s v kině s s manželem a hráli Ona
brání vlast, ruskej film v Jaltě ((Jalta)), víte, v [tý pasáži tam],

LČ: [mhm ano.]

LŠ: Alfa pasáži, a že už sem tam dostala porodní bolesti, jenže
tenkrát to eště nejezdily elektriky, ne- nebylo osvětlení, no a tak
sme přišli z toho kina dom eště, no potom sem musela jít pěšky, já
jsem ho rodila tady v Královým Poli teďka je tam plastika,

LČ: mhm.

LŠ: tak tam byla taková soukromá, víte, jako porodnica, no tak
léčebna na ženský choroby taky, nějakej doktor Kučera tam byl a tak
já jsem k němu chodila, no a tak potom sem tam aj rodila, no a tak
až tam pěšky...

((zazvoní zvonek))

LŠ: promiňte

((nahrávka přerušena))

LŠ: do kina? no, tak já sem potom chodila aj tak, my sme chodili, my
sme m chodili do kina pořád. pořád jak byly nějakej film pěknej a
pořád, my sme byli kinaři aj ten první manžel a já taky. já sem byla
zvyklá chodit do kina pořád.

LČ: takže až třeba v [důchodu?]

LŠ: [protože] sem měla u sebe maminku,

LČ: mhm

LŠ: no a tak tak vona mně ty děti vopatrovala a já sem chodila pořád
do kina ((smích)).

LČ: a teďka teďka už ale nechodíte, takže...

LŠ: <teďka už nechodím.>

LČ: takže až od důchodu, nebo nebo kdy ste přestala teda?

LŠ: no ne aj v důchodě sem chodila eště, jó,

LČ: takže to je [poslední (dobou)].

LŠ: [ale] tady už teďka né, no.

LČ: jasně, jasně. ee no a teďka bychom se vlastně vrátily úplně do
toho vašeho největšího dětství, připomněli bysme si vlastně vaši
vůbec dětskou zkušenost kolem třeba deseti let, když ste začala
třeba chodit do kina, ee vzpomínala vzpomněla byste si na svoji
první návštěvu kina? kdy jste byla v kině poprvé?

LŠ: no poprvé, no to už to bylo hned jak zač- eště aj byl němej
film, když sme chodili, my sme bydleli na té Kabátníkově, a tam byly
ee spíš kasárny,

LČ: mhm

LŠ: víte? jak jak potom tam byla ta továrna, že,

LČ: ano

LŠ: tak před tím tam byly kasárny. no a tak tam se hrálo, to byl
němej film a voni tam hráli vojáci,

LČ: aha, [takže v těch kasárnách měli?]

LŠ: [<víte> takovej doprovod], eště němej film, ano tam za padesát
halířů <sme> em chodili, no to taky každej film sem tam chodila. to
eště hrála any ondráková ((Anny Ondráková)), víte a ty starý herci,

LČ: a tam ste vlastně začala chodit do kina?

LŠ: ano, ano, ano.

LČ: do těch kasáren.

LŠ: ano, ano to mně bylo, to sem byla eště do školy chodila.

LČ: a kolik vám teda bylo zhruba? [(kolik) myslíte?]

LŠ: [deset] roků.

LČ: deset roků tak. a jak často ste tam v té době chodila?

LŠ: jak hráli, tak vždycky přes den nebo byly filmy, tak sme chodili
tak.

LČ: a s kým ste tam chodila?

LŠ: s kamarádkama.

LČ: ze školy?

LŠ: no ze školy, aj z domu a z ulice a tak sme se tam spíš byli ty
lidi takový víc jako spolu, víte jak jsou než jak je to dneska.

LČ: takže třeba s jinými lidmi, třeba s rodiči nebo s s bratrem ste
nechodila?

LŠ: s bratrem taky ano.

LČ: [on chodil s vámi,]

LŠ: [s bratrem] sem chodila často ano ano, my sme byli jak dvojčata
skoro, no, pořád sem s ním chodila, ano pořád do kina no potom, v
protektorátě taky tak, že.

LČ: a třeba když ste šla s těma kamarádkami a když ste šla s se s
bratrem, lišilo se na který film byste šli, nebo do kterého kina?

LŠ: no tak sme si mohli vybrat, to bylo strašně moc kin tady v Brně.
byly takový, říkali sme jim blechárny, malinký kine- kina třeba
elektro ((Elektra)) na Šumavské na tym rohu dole, dole tak to byl ee
tenkrát se to jmenovalo Nová ulice.

LČ: a mě zajímá, jestli třeba s tím bratrem byste šla na jiný film
do jiného kina než s těmi kamarádkami, nebo byste šla nebo jestli to
bylo jedno.

LŠ: mně to bylo jedno [jo].

LČ: [vám] to bylo jedno. [to ste]

LŠ: [my sme] spíš hráli hezký filmy.

LČ: a která kina ste v té době teda navštěvovala v těch do v těch
zhruba deseti letech? chodila ste i jinam, než jenom do těch
kasáren?

LŠ: no ano. tak to sme chodili taky do té elektory ((Elektra)),
anebo do...

((zvoní zvonek))

LŠ: jéžišmarjá. toto je dneska tady (hrozný).

((nahrávka přerušena))

LŠ: ( ) chodila že?

LČ: ano

LŠ: no tak, to bylo třeba na Lidické taky bylo ten kino to k- kino
dops ((Dopz))

LČ: ano

LŠ: jo, potom potom sme chodili ee třeba do tej Jalty ((Jalta)) taky
tam, víte? do Jalty, jak je jak je Dominikánský [náměstí],

LČ: [ano]

LŠ: a tak taky v té pasáži, to [bylo]

LČ: [a to] ste chodili takhle i když ste byli malí? v té době ste
chodili do tolika kin.

LŠ: [nó tak]

LČ: [když vám bylo těch deset třeba.]

LŠ: tak zase s těma kamarádkama jo.

LČ: jo.

LŠ: vono to nebylo tak drahý, že.

LČ: a jak ste tam chodi- jak jak ste se tam dopravovali?

LŠ: pěšky.

LČ: pěšky ste chodili.

LŠ: no pěšky.

LČ: takže do tolik velké spektrum kin ste vlastně navštěvovali
poměrně, [už v tak malém věku]

LŠ: [jo] já sem byla hrozná kinařka, víte.

LČ: mhm

LŠ: jo

LČ: a jaký byl názor rodičů na film? a na na kino vůbec?

LŠ: no tak tatínek nebyl, maminka byla sama a maminka ne nebyla
<kinařka>.

LČ: ale nezakazovala vám to?

LŠ: ne ne ne vůbec ne, tak já ona viděla, že de nás víc vždycky a že
dem do kina, no tak.

LČ: takže ste peníze dostávala od rodi- od maminky? na kino.

LŠ: to já už potom sem si vždycky ušetřila něco. vod (tetiček) a tak
jsem dostala,

LČ: když ste dostávala dárky, tak z toho.

LŠ: od maminky <ne>.

LČ: takže vám maminka na kino nedávala?

LŠ: em-em ((míněno ne))

LČ: ne? a znamenalo to že by vás teda chtěla nějak odrazovat? od
toho, abyste...

LŠ: ne vůbec ne, ne ne vůbec ne, já sem jí to potom vykládala jak to
hráli a, a to a vona byla ráda. ale do kina nešla.

LČ: aha a třeba jaký byl postoj školy? ke kinu. bavili ste se o tom
ve třídě [s učiteli?]

LŠ: [ve škole] vůbec ne.

LČ: ve škole ne?

LŠ: vůbec ne. ne.

LČ: a v té době, když ste byla takhle malá, byl pro vás film
důležitý nějakým způsobem?

LŠ: zajímavý. jo.

LČ: jako dítě. a jak se to třeba projevovalo ve vašem chování nebo
byly tam nějaké vlivy na to jak jste...

LŠ: no já myslím, že to bylo dobrý tak na to, víte, že by to dneska
bylo lepší než ty střílání a střílení a vraždy a takový, že to bylo
vopravdu takový filmy ee taková takovou slušnost se víte, se tam
projevovala,

LČ: a myslíte si, že vás to jako [děti ovlivňovalo nějak?]

LŠ: [já si myslím že]. ano

LČ: určitě. a ee třeba ve vašich nějakých zvycích nebo hrách, se ten
ty zážitky z filmu odra- odrážely třeba? povídali ste si o filmech
(potom)?

LŠ: ano, povídaly sme si s děvčatama o tym vykládaly a a to jaký
měla šaty a to a jak s jak všecko bylo, opravdu, mělo to i výchovný
takový (.) prostředek. [na tu mládež].

LČ: [a měly ste i] nějakou snahu potom ty herečky napodobovat?
nebo...

LŠ: a to ne.

LČ: ne?

LŠ: to ne. ale tu sem měla ráda, tu radši, to víte tak všecko.

LČ: a třeba písničky filmové [ste si zpívali?]

LŠ: [ano písničky], to vždycky byl doprovod písničky, nějaká taková
nová, pak se to zpívalo a.

LČ: a jak ste si ty písničky pamatovali?

LŠ: no to sme si pamatovali.

LČ: přímo z toho kina?

LŠ: no.

LČ: anebo ste třeba měli...

LŠ: měli sme taky gramofon takovej starej taky víte tak...

LČ: a to se dalo pouštět si nějaké písničky...

LŠ: nedalo se to pouštět to, ale voni vycházely ty plotny a bylo tam
vždycky napsané, že je to z toho a z toho filmu.

LČ: a to ste si kupovala?

LŠ: ne, já sem to měla vod jedné paní [staré vypůjčený],

LČ: [aha]

LŠ: a vždycky když nějaká ta plotna vyšla tak, tak sem si to
koupila. já už sem potom, no říkám, já sem měla ty tety. ty na na
Starém Brně měli povoznictví, ta jedna, voni rozváželi u kupčích,
Kupčík se to jmenovalo, ta firma jedna, tam voni bydleli, na dvoře
byly takový tam byli ty koně tam měli stáje a rozváželi mlíko do
obchodů, víte, ty konvy jak se spíš rozvážely a to.

LČ: mhm. a od nich ste dostávala nějaké [kapesné].

LŠ: [a já sem] jich zase tetě chodila pomáhat, vona pekla si chleba
a to, tak sem tam aj u ní nejdřív spávala a chodila jsem jí pomáhat
a tak, a tak a potom sme šly za tema koňama a tak sme tam trochu
taky udělaly pořádek, [tak vona...]

LČ: [a tak ste] za to dostala peníze.

LŠ: a vona mně dala třeba aj deset korun, to bylo hodně. ((smích))

LČ: a tím pádem ty desky ste si teda kupovala nebo půjčovala od té
paní, jak ste říkala?

LŠ: no tak, vona ještě nebyla tá paní tak stará, vona si taky nějaký
ty desky kupovala, jo, a dycky mně to půjčila, třeba jenom na sobotu
a na nedělu, víte, tenkrát ten gramofon.

LČ: jasně.

LŠ: ((smích))

LČ: a teďka bysme se vlastně podívaly na další okruh vlastně otázek.
tady mě bude zajímat spíš kde, s kým a kdy ste do kina chodila a
zeptala bych se, když už vám bylo trochu víc než těch deset roků,
tak kdy, jak často jste chodila do kina, bylo to třeba už častěji
nebo...

LŠ: no taky sem chodila často do kina. sem byla starší už potom,
těch patnáct roků nebo tak, víc eště, tak pořád do kina.

LČ: a ee když ste potom začala chodit na to do toho učení třeba?

LŠ: ano

LČ: to ste říkala, že bylo v pětatřicátém,

LŠ: ano

LČ: tak ste chodila častěji nebo...

LŠ: jo no to eště častějš.

LČ: eště častěji [když...]

LŠ: [mm] to už sem si vyšila nějakou korunu, víte tak,

LČ: mhm když ste [měla víc peněz], tak už ste chodila

LŠ: tak sem chodila často.

LČ: a potom když po těch dalších dvou letech, když už vám bylo těch
sedumnáct a začala jste pracovat, tak tam se to změnilo eště nějak?

LŠ: ne, pořád sem do toho kina chodila.

LČ: tam ste nene- neřekla byste, že se to nějak změnilo?

LŠ: ne, vůbec.

LČ: dobře. a která kina ste navštěvovala tehdy? bylo to stejné nebo
se to nějak změnilo?

LŠ: třeba do Kapitoly ((Kapitol)), já nevím jestli pořád se jmenuje
Kapitol kino?

LČ: no ono už ani neexistuje

LŠ: to tam naproti starýho divadla tam

LČ: to už neexistuje ale...

LŠ: už je to tam zavřený?

LČ: ano

LŠ: jé, no vidíte, tam sem,

LČ: ale vím kde myslíte.

LŠ: tam se tam sme hodně chodili, no potom do toho dopsu ((Dopz))
jak bylo, tam, ten- tenkrát se to jmenovalo Nová, ta ulice Nová,
teďka Lidická, že? nó a potom do takovejch jak sme říkali blecháren
do té Elektry ((Elektra)) nebo sme šli do Lucerny ((Lucerna)) do
Žabovřesk, byla Lucerna.

LČ: a podle čeho ste si vybírali?

LŠ: no to byly velký plagáty všude.

LČ: takže podle filmu nebo podle kina?

LŠ: prosim?

LČ: vybírali ste si [podle kina] nebo podle filmu?

LŠ: [ano, ano] podle filmu

LČ: mhm

LŠ: no. taky ee spíš ty americký film byly ty kovbojky, to ten gary
kúpr ((Gary Cooper)) a ty, tak to sme taky hodně chodili, že, na ty,
kovbojky,

LČ: takže pro vás bylo důležité ne to jaké kino to hraje, ale který
film.

LŠ: ne, kde hrál se film.

LČ: mhm

LŠ: tak sme si vybrali.

LČ: a řekla byste, že třeba některá kina hrála některé filmy, určitě
to je...

LŠ: no tak český filmy, to taky byly pěkný filmy, tak to sme taky na
každej českej film sem chodila.

LČ: a měla ste nějaké kino mezi těmi co jmenujete, které by bylo
vaše oblíbené? nějak zvlášť?

LŠ: no tak...

LČ: (vy) ste ho...

LŠ: já sem si tady poznamenala ty kina, ee, to mám tady, no tak tady
bylo hrozně moc kin tady v Brně.

LČ: ale mě zajímá, jestli měla nějaké radši než než ostatní.

LŠ: no tak radši, no tak když bratr řekl pudeme do toho, nebo v
Královým Poli bylo Oko, teď to byla Moravia, že a teď to zrušili.
anebo sme chodili do Besedního domu ((Besední dům)), to sme z té
Kabátníkové šli pěšky, a to sme měli kósek, že, to nebylo daleko.
tak tak tam se to jmenovalo Jadran.

LČ: ano ale takže nějaké oblíbené zvlášť jste neměla.

LŠ: ale jo, do toho Jadranu ((Jadran)) sem chodila ráda, aj do toho
Oka ((Oko)).

LČ: takže do těch...

LŠ: takže tady v tom Královým Poli jo

LČ: a co se vám na něm na nich vlastně líbilo teda, proč ste tam
chodila [tak ráda]?

LŠ: [no tak vono] to tady nebylo tak drahý jako ve městě, víte taky.

LČ: takže ta cena hrála roli nebo...

LŠ: no ale když se nám ten film líbil, tak sme šli

LČ: mhm. a našla byste třeba nějaké kino, které byste ráda neměla?

LŠ: ne to ne.

LČ: neměla ste třeba ně-

LŠ: vůbec ne.

LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho, s kým ste chodila
do kina? že by...

LŠ: a no tak když potom sem se vdala v tym protektorátě ee tak, tak
manžel taky byl kinař. a když, tak to von...

LČ: a spolu ste chodili do kterých kin?

LŠ: no tak to víc do takovejch lepších

LČ: jo? takže s manželem ste chodili třeba v centru víc.

LŠ: jo, v centru.

LČ: a s bratrem a kamarádkami, ste chodila do jiných kin?

LŠ: no tak to už bratr se voženil, a tak to už zas sem tak moc
nechodila, kamarádky už byly taky vdaný někerý.

LČ: takže tam už se to potom změnilo, když ste se vdala, tak už ste
chodila víc s manželem, a předtím s těmi kamarádkami.

LŠ: ano ano.

LČ: a jak ste se v tom kině třeba chovali, měli ste ve zvyku třeba
jíst nebo pít v kině?

LŠ: ne ne, to nikdy. no tak někdy manžel koupil bonbóny nějaké, ale
jinak nic, tam se nejedlo.

LČ: a bonbóny ste si kupovali?

LŠ: no to von koupil vždycky nějaký.

LČ: před kinem nebo jak se to...

LŠ: před kinem, tam byl bufet takovej skoro v každým kině takovej
malej bufet, prodávali tam něco na pití a nějaký ty curklata.

LČ: a lidé si to kupovali?

LŠ: ano, hodně.

LČ: takže v tom kinosále to vypadalo tak, že ty lidé si jako
mohli...

LŠ: eště spíš tak šustili těma papírkama, to tak se lidi se některý
rozčilovali, víte

LČ: a jaká byla ta nabídka těch nápojů a cukrovinek?

LŠ: no

LČ: co to vlastně bylo?

LŠ: bylo toho tam dost, víte, a tak tak byla tam taková obyčejně
nějaká sle- děvčica nebo tak, jo,

LČ: mhm

LŠ: aj kolikrát byla fronta před tím.

LČ: a to byly nějaké limonády?

LŠ: jo ty sodovky jak se říkalo eště to se tak za zaklaply.

LČ: a to ste museli

LŠ: nalili to do skleniček a nebo do těch, co se zahazujou, víte, do
tech umělejch.

LČ: do kelímků. a to bylo možné si vzít do kinosálu? přímo?

LŠ: no to bylo až až v tom a že tam nemohl nikdo bez lístka, víte?
jako to trhali ty lístky tam,

LČ: mhm, takže vy ste s tím občerstvením mohli do kinosálu?

LŠ: ne to ne, dovnitř ne to se nesmělo.

LČ: jenom s těmi sladkostmi. s pitím ne.

LŠ: ne. s pitím ne.

LČ: mhm, a bavili ste se třeba s nějak s diváky během projekce s
ostatními?

LŠ: nebavili sme se.

LČ: bavili se lidé v kině?

LŠ: ne, to sme s jako v tom vevnitř?

LČ: v kinosále.

LŠ: v kinosále, em tak jako o tech filmech nebo tak?

LČ: no zajímá mě, jestli při projekci při promítání ste si povídali.

LŠ: ne, to sme se nebavili.

LČ: ale o přestávce třeba potom,

LŠ: no tak přestávka, to bylo tak chvilku. tenkrát ještě chodili tak
víte s tema šplíchačkama,

LČ: tam osvěžovali vzduch?

LŠ: osvěžovali vzduch, jo.

LČ: o přestávce.

LŠ: o přestávce.

LČ: a to byly nějaké speciální zaměstnankyně nebo kdo to dělal?

LŠ: to byly zaměstnankyně tam, jo, asi, třeba uklízečka nebo tak
víte? tak si to ještě vzala mimo.

LČ: a to byly nějaké jako parfémy nebo?
LŠ: jo, takovej parfem nějakej

LČ: tam osvěž-

LŠ: jo jo jo

LČ: a vzpomněla byste si, že byste nějak hlasitě reagovali na
promítaný film?

LŠ: ne, vůbec ne. to nikdy neexistovalo. ne.

LČ: ani třeba jako hlasitý smích, tak to asi...

LŠ: ne to neexistovalo. ne.

LČ: a vzpomněla byste si, jestli se třeba tleskalo? v kině po
představení.

LŠ: ne, netleskalo. ne ne ne.

LČ: netleskalo. a potkávala ste v kině třeba známé? často.

LŠ: no tak málo.

LČ: málo.

LŠ: málo.

LČ: a když ste potom šli z kina chod- když ste chodila s manželem,
povídali ste si potom o tom filmu?

LŠ: ano tak sme si potom přemítali, ano pro promluvili, bavili sme
se o tom. jo.

LČ: dobře. teď bych se vás zeptala, jak ste si vlastně vůbec
vybírala konkrétní film, na který ste šla do kina. podle čeho?

LŠ: no tak sme se podívali, protože všude byly vylepený, že ty ty
třeba na plotech nebo na tech svíc svítil ee jak svítilo ty, ty
světla, tak na tom to bylo, všude to bylo vylepený, no tak sme si
vybrali.

LČ: a to byly plakáty na konkrétní filmy, nebo to byl jako souhrn
souhrn kin.

LŠ: no to bylo jako na všechny na všechny kina tady

LČ: mhm

LŠ: v Brně jako vylepený a měnilo se to myslím každej týden.

LČ: ano a jak ste si teda vybrala film podle podle čeho?

LŠ: no tak vybrala sem si třeba hrála Greta Garbo, že, no tak tu sem
měla ráda a a nebo marlene ditricha ((Marlene Dietrich)) a tak tak
sme si to vybrali podle taky podle herců, a voni spíš opravdu pěkný
filmy.

LČ: a kde ste vůbec získávala ty informace kromě těch plakátů, ee
měla ste ještě nějaké jiné zdroje, kde ste se dozvídala o tom, co se
hraje?

LŠ: ne. to nebyly nikde že by jak dneska třeba v rádiu v televizi
že, a tak v televizi taky málo, ale...

LČ: takže žádný časopisy třeba.

LŠ: a tak po válce to bylo aj tak v rádiu víte?

LČ: mhm

LŠ: dělali reklamy na ty filmy. ale málo.

LČ: a třeba v tisku, v tisku nebo v časopisech to ste se takhle...

LŠ: bylo, v novinách bývaly taky, ano kina, tam to bylo.

LČ: a četla ste si to...

LŠ: i kino, divadlo bylo.

LČ: a četla ste si to v těch novinách nebo spíš ...

LŠ: ano, četla sem si to oboje ano ano.

LČ: v obojím tedy?

LŠ: v obojím. a já sem chodila aj na operety hodně, do Reduty. já
jsem tam měla zaměstnanýho bratránka, on tam byl krejčí jako
divadelní, a ee tak von mně dával ty volný vstupenky.

LČ: aha, takže na operetu ste chodila, sama.

LŠ: na operetu sem chodila na všechny co existovaly.

LČ: a bylo vlastně pro vás tedy důležité, kdo ve filmu hrál, když
ste si vybírala?

LŠ: jo. byla byla, já sem taky měla...

LČ: a měla ste taky nějaké oblíbené herce nebo herečky?

LŠ: no měla sem měla.

LČ: které to byly?

LŠ: no tak z českých sem měla ráda Štěpničkovou ((Jiřina
Štěpničková)), Medřickou ((Dana Medřická)), a no včil to (sem si
)

LČ: v tom období před válkou hlavně teda.

LŠ: ano, před válkou.

LČ: nebo za protektorátu.

LŠ: Glázrovou ((Marie Glázrová)) sem taky že to taky, ferbasku
((Věra Ferbasová)), že, to taky Mandlovou ((Adina Mandlová)), no aj
Hermanova ((Ljuba Hermanová)) Vítova ((Hana Vítová)), ta any
ondráková ((Anny Ondráková)) eště tenkrát hrála taky a Matulová
((Vlasta Matulová)) potom, to už bylo tak po válce víc hrála

LČ: [a na které]

LŠ: [a bárovu] ((Lída Baarová)) sem taky měla ráda bárovu ((Lída
Baarová)).

LČ: a vzpomínáte si na některé konkrétní filmy s těmi s těmihle
herečkami?

LŠ: jo tak tak s bárovou ((Lída Baarová)) třeba Ohnivé léto s
Benešem ((Svatopluk Beneš)) hrála, no tak to si to eště všechno
pamatuju, Ferbasová ((Věra Ferbasová)), ta hrála tak spíš takovou tu
podivočenou. no...

LČ: a proč se vám tyhle filmy zrovna líbily nebo čím vás zaujaly? že
že si je takhle pamatujete.

LŠ: no tak to byli to byli dobří herci, Beneš ((Svatopluk Beneš)) to
byl taky dobré herec a bárová ((Lída Baarová)), tak to byla naša
myslím nejlepší herečka a nejhezčí, že.

LČ: a čím se teda lišila od ostatních teda, že byla tak tak skvělá?

LŠ: no tak aj zjevem, aj tak víte

LČ: tím projevem. a chodila byste třeba na filmy těchto svých herců
opakovaně?

LŠ: ano.

LČ: takže vy ste šla víckrát na jeden film.

LŠ: já už sem třeba když hraje nějakej film, tak už sem ho viděla
mockrát.

LČ: ale to je v televizi.

LŠ: to je v televizi, no.

LČ: ale v kině?

LŠ: aha v kině, do kina já nevím, esi bych teď už šla.

LČ: teď ne, ale tenkrát jestli jste chodila opakovaně?

LŠ: to ne.

LČ: tenkrát ste nechodila opakovaně.

LŠ: nechodila ne ne.

LČ: takže to pro vás nebylo zase tak důležité.

LŠ: ne ne ne to už sem šla zase na nového, na něco nového.

LČ: na nového.

LŠ: mhm

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?

LŠ: ne, to ne, já sem barevný ani nepamatovala. ne.

LČ: a ty potom jak ste třeba vnímala tu změnu z němého na zvukový
film?

LŠ: no tak to sme vítali, že.

LČ: v té době, když ste si třeba mohla vybrat, jestli je ten film
zvukový nebo němý,

LŠ: no

LČ: jak ste si to vybírala?

LŠ: no tak to sme si zase vybírali, víte jak je to drahý. to ještě
sem byla malá, že.

LČ: takže ty projekce těch němých filmů byly levnější?

LŠ: no němej byl levnější, jo. to k tomu hrála nějaká taková hudba,
víte,

LČ: a orchestr nebo...

LŠ: ne ne ne tak to bylo já nevím co to tenkrát bylo.

LČ: pouštěli z desky teda nebo.

LŠ: takový nějaký desky jo jo pouštěli.

LČ: mhm

LŠ: no

LČ: ale takže v té době, když se to měnilo na ten zvuk, tak jak jste
to preferovala němý nebo zvukový film?

LŠ: na to sem radši šla na ten zvukovej.

LČ: šla ste na zvukový i když to bylo dražší teda?

LŠ: no i když to bylo dražší, tak to už sem nějaký peníze byly víc
a...

LČ: a bylo pro vás důležité, z jaké země byl ten film, jestli byl
český, německý,

LŠ: ne. ne ne ne, měla sem ráda německý filmy ( ) víte
třeba když hrála jo tak to sem měla taky ráda německý filmy, aj
americký, protože to byly dobrý tenkrát americký filmy, dneska je to
samá střílečka vražda tak to, tak já to já tak neberu.

LČ: a na jaké americké filmy ste teda chodila v té době?

LŠ: tak třeba grata garba, garbo ((Greta Garbo)) když hrála třeba,
že, ta hrála hezky a d- no tak hodně sem měla těch herců ráda.

LČ: a jiné americké filmy byste si vzpomněla? kromě těch s Garbo
((Greta Garbo))?

LŠ: s Gretou Garbo?

LČ: ne, jiné americké, jaké žánry třeba, když ne ty střílečky.
kovbojky přeci tenkrát také byly.

LŠ: no byly, ale bylo to málo to byly ty kovbojský filmy takový
víte,

LČ: a na ty ste chodila?

LŠ: taky.

LČ: taky, ale...

LŠ: (.) sem měla ráda gary kúpr ((Gary Cooper)) se mně líbil a...

LČ: mhm

LŠ: a tak to sme chodili, no.

LČ: takže pro vás nebylo důležité z které té země.

LŠ: ne, vůbec ne, vůbec ne aj na ruský filmy sem chodila na ty
válečný po válce, Ona brání vlast a takový víte co byly ((smích))

LČ: a které filmy ste měla rád- ste měla ráda, v tom smyslu žánru,
jestli se vám víc tedy líbily ty kovbojky, nebo komedie,

LŠ: ne ne, já jsem měla radši takový, takovej, jak bych to řekla,
romantickej, romantickej že třeba Byl lásky čas s Gretou Garbo
((Greta Garbo)) nebo nebo takový filmy, anebo psychologický takový,
víte?

LČ: mhm

LŠ: aj drama.

LČ: takže co pro vás dělalo film dobrým filmem? tak abyste si řekla
že, to byl opravdu dobrý film.

LŠ: no

LČ: jaké znaky by film musel mít?

LŠ: no to by bývalo, že bych šla na to třeba ještě jednou na to.

LČ: ale před tím ste říkala...

LŠ: ale nešla sem. nešla sem.

LČ: ale takový film, o kterém byste si pak řekla, že byste ho ráda
viděla eště jednou by byl dobrým filmem.

LŠ: no to byly dobrý filmy, tak s tou Greta Garbo, tak to bych
uvítala aj teď eště.

LČ: mhm

LŠ: ale to už nedávají.

LČ: mhm takže na žádný film víckrát ste nešla teda?

LŠ: ne ne.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste v té době měla ráda?

LŠ: tancovala sem hodně.

LČ: a do té operety ste chodila, to ste zmiňovala.

LŠ: a do na ty operetky, no tak někdy sem šla aj na operu. když mně
dal lístek na tu operu, tak sem taky měla ráda.

LČ: eště nějaké další koníčky? v té době, co ste...

LŠ: no tak sme chodili na na tancovačku.

LČ: a to se nějak spojovalo s kinem?

LŠ: ne ne to nemělo co dělat s kinem.

LČ: a že byste třeba ee dávala těm jiným zábavám přednost, před tím
kinem nebo jak to vlastně bylo.

LŠ: ne ne, já sem měla nejradši kino.

LČ: nejradši kino.

LŠ: ano kino.

LČ: a to už to šlo stranou všechno ostatní.

LŠ: to až maminka se někdy zlobila ((smích)).

LČ: a em kdyby ste si měla vzpomenout, teďka bych se vás zeptala
vůbec na kina? v Brně, jaké byly mezi nima rozdíly? vnímala ste
nějaké rozdíly mezi brněnskými...

LŠ: no tak některý ty kina byly lepší, že, ty sedadla a všecko bylo
lepší, tam no tak.

LČ: a to byla která?

LŠ: to bylo třeba to Kapitol, nebo tá Jalta, nebo v Besedním domě
((Besední dům)) v Královým Poli, že, taky. tam to bylo lepší no a...

LČ: ale to znamenalo, lišilo se to v interiéru teda?

LŠ: jo, to bylo větší taky takový vzdušnější byly tam aj lóže no na
to sme do toho sme nechodili, ale bylo to takový reprezentačnější,
ty, ty kina.

LČ: a ta...

LŠ: některý.

LČ: a ta ostatní ta vypadala jak?

LŠ: no tak ty ostatní, to třeba ujížděly ty židle, víte, v těch
malých kinách, aj bylo eště jedno na Lidické, Moravia, se to
menovalo na rohu tam, na rohu to bylo Smetanova teď je a ta Nová,
tak tam bylo takový kino malinký takový, tak to sme taky někdy
chodívali, ale to tam byla fakt taková blechárna, sme jim říkali.

LČ: a z těhlectěch menších kin, která eště ste navštěvovala?

LŠ: no potom do té Elektory ((Elektra)) tam na tom rohu té Šumavské
tam sme taky hodně chodili.

LČ: a tahlecta kina byla jakoby interiérem nějak ošklivější nebo?

LŠ: neby- nebylo to, mně to nepřipadalo, Lucerna taky bylo hezký
kino v Žabovřeskách tam,

LČ: ale bylo to menší.

LŠ: ale bylo to menší, ale to nevadilo nám,

LČ: mhm

LŠ: my sme to tak nebrali tenkrát.

LČ: takže vám to nevadilo při výběru?

LŠ: mně to vůbec nevadilo ne ne ne.

LČ: mhm a z čeho se skládal program projekce? vlastně celý ten
program toho představení asi měl nějaké časti, kromě toho hlavního
filmu.

LŠ: no bylo ty události, byly že taky.

LČ: týdeníky?

LŠ: týdeníky, před jako filmem.

LČ: a kromě toho ještě nějaké jiné věci, co by se tam pouštěly?

LŠ: ne nebyly ty reklamy ani nic takovýho.

LČ: reklamy nebyly?

LŠ: ne nebyly. ne ne.

LČ: ani třeba krátké filmy?

LŠ: před filmem před tím hlavním? ne nebylo nic.

LČ: ne, nepamatujete si.

LŠ: jenom ten týdeník.

LČ: a přestávky se dělaly?

LŠ: přestávka byla, jo, jedna.

LČ: a jak dlouho trvala a co se vlastně odehrávalo při té přestávce?

LŠ: no nic, to sme tam tak seděli a tř- někdy se jim přetrhl film
taky, že jo.

LČ: to si pamatujete takovou událost, že se přetrhl film?

LŠ: no kolikrát.

LČ: a co se jak to vlastně vypadalo.

LŠ: nic, zhaslo to, a tak sme museli počkat, no.

LČ: ale neděly se nějak...

LŠ: ne, nic se nedělo.

LČ: že by takže ani

LŠ: ne ne ne vůbec.

LČ: a o té přestávce ste tedy zůstali sedět na místech, nebo ste
chodili...

LŠ: ne ne, na místech se sedělo.

LČ: nechodili se z místa.

LŠ: nechodilo se.

LČ: mhm

LŠ: ne.

LČ: a měla ste třeba ty týdeníky ráda?

LŠ: a jo a ne a jo taky to byly taky ze světa události byly a
všecko.

LČ: takže vás to bavilo?

LŠ: jo, mě to bavilo, mně to nevadilo, to bylo dobry.

LČ: ani třeba potom za protektorátu, když ty týdeníky byly...

LŠ: no tak za protektorátu ukazovali jako válku, že, ty vojáky a tam
kde se válčilo a tak ukazovali že, nálety a to, no tak to se nedalo
nic dělat, no.

LČ: a byla ste někdy přítomna, k tomu se můžem pak eště vrátit, k
těm týdeníkům za protektorátu, ale teď by mě ještě zajímalo, jestli
ste se někdy zúčastnila promítání filmu v domácnosti, že by někdo
měl promítačku?

LŠ: ne, to sem se nezúčastnila.

LČ: ne nepamatujete si, že by někdo měl promítačku.

LŠ: to nikdo neměl můj známej.

LČ: a já bych teďka bysme se vlastně zaměřili více na ten
protektorát, teďka by se vás zeptal tady kolega, ee co jak se třeba
změnila vaše zkušenost, de nám o to, že abyste si trošku uvědomila,
jestli ste vnímala tu situaci jinak, vlastně za protektorátu než
předtím.

LŠ: no víte, tak to už tak takový ty film, to bylo hodně českejch
filmů. to bylo hodně českejch filmů se hrálo a hodně německejch.
německejch.

LJ: a bylo v těch českých filmem i třeba německé titulky? nebo se to
kombinovalo?

LŠ: ty americký filmy už jaksi nebyly.

LJ: mhm

LŠ: ne

LJ: a vy teda zaregistrovala ste nějaký větší nárůst

LŠ: a ty tu- ruský taky ne.

LJ: větší nárůst těch německých filmů?

LŠ: bylo to, ano, ano.

LJ: a bylo to nějaký český program nebo české titulky u těch
německejch?

LŠ: voni měli taky hezký filmy ty Němci, no.

LJ: mhm a spíš ta jazyková stránka toho filmu, že to bylo jenom
německy? pro německé obyvatele a vy ste teda musela...

LŠ: no, voni no voni dávali titulky český, to sme museli si číst.

LJ: a v českých filmech? bylo něco?

LŠ: ne českej film byl českej film, jo.

LJ: v českých byly jenom české.

LŠ: jo.

LJ: a chodila ste víc nebo míň v tom protektorátu?

LŠ: ne, chodili sme pořád stejně ((smích)).

LJ: a d- zapůsobilo to na vás, že byste si třeba vybírala míň ty s
válečnou tématikou nebo víc?

LŠ: my sme se aj na to rádi dívali, víte, co se děje jak se a to tak

LJ: takže to na vás nijak zvlášť nezapůsobilo, že byste si najednou
vybírala víc komedie v té době?

LŠ: ne komedie já nemám moc ráda ((smích)).

LJ: a ke konci války, byla ste pořád kinařka?

LŠ: jo, pořád jo.

LJ: nějak zvlášť vás to neomezovalo.

LČ: ta situace vás vůbec v chození kina nijak neovlivnila?

LŠ: ech, já špatně slyším.

LJ: chodila ste pořád stejně často do kina i ve válku i ve válce.

LŠ: často pořád kino jsem pořád milovala.

LČ: takže se vůbec se nezměnila ta četnost?

LŠ: ne ne.

LČ: ne.

LJ: a za toho protektorátu v těch kinech, změnilo se nějak chování
těch diváků? že by třeba skandovali u těch některých filmech nebo

LŠ: ne ne ne.

LJ: pořád stejně.

LŠ: pořád to, já myslím, že spíš byli ty mladí a všecko, já nechcu
nejsou všichni stejní, že, ale přece to bylo inačí.

LJ: mhm

LČ: že byli pokornější nebo tišší a ...

LŠ: no

LJ: říkala ste, že ste si brali bonbóny do kina, i za toho
protektorátu byl takový přístup?

LŠ: to nebylo k dostání už bonbóny.

LJ: mhm

LŠ: to to sme na příděl brali je jenom to co vám bylo takové sladké
jako med to bylo, a bonbóny, já nevím že bysme brali na lístky.

LČ: ale když teda ste měli jako větší nouzi, tak to neznamenalo, že
byste si míň užívali, toho kina teda.

LŠ: peněz sme měli dost za protektorátu,

LČ: mhm

LŠ: no peníze byly, protože byla taky práca, že, tak

LJ: a změnila ste nějak...

LŠ: a já sem šila pořád doma, třeba ze starýho sem ušila, jela sem s
tým na venkov, zase pro nějakej mak nebo nebo sem tam dostala sádla
nebo.

LČ: takže ste měla dost peněz a nemohla ste si...

LŠ: peněz jo, bylo dost, ale nebylo zase <zboží, víte>, to bylo
horší.

LJ: mhm a když ste teda...

LŠ: ale do kina sme chodili furt ((smích)).

LČ: a v té době ste měli také jiné druhy zábavy? krom toho kina?

LŠ: ne, to nebylo nic. to bylo zatemnění večer, nesmělo se tančit,
že, brzo se zavíraly ty restaurace a všecko, protože, byla tma.

LČ: ale to kino zůstalo teda?

LŠ: ale kino bylo.

LJ: a změnily se nějak vaše návyky, jako s kým ste chodila do toho
kina za protektorátu?

LŠ: no tak já sem chodila s bratrem, no, tak potom sem začala chodit
s manželem, za protektorátu sme se vzali, to bylo ve dvaaštyrycátým
roku sem se vdávala.

LJ: a když ste teda měla dost peněz, zvala ste někdy někoho do kina?
ste někoho pozvala...

LŠ: jo, chodili sme do kina pořád.

LJ: že byste někoho vzala sebou a zaplatila za něj.

LŠ: ale jo, jo, kolikrát sem zaplatila. já jsem měla kamarádku taky,
bydlela naproti mně, byli to Židi, víte, a tak ty na tom dost
špatně. ale vona měla hvězdu nosila, já sem s ňou chodila. byla to
má kamarádka předtím tak sem ju neopustila až do té doby než ju teda
celou rodinu zebrali do koncentráku. a nevrátila se.

LČ: a spolu ste chodily tedy i do kina?

LŠ: chodily sme spolu hodně do kina.

LČ: a na jaké filmy spolu ste chodily s touhle kamarádkou?

LŠ: no co hráli, vona uměla německy taky že tak.

LČ: a jí to nevadilo chodit na německé filmy?

LŠ: no nevadilo jí to, no. potom aj bylo tam vstup Židům zakázán do
kin.

LČ: mhm. a to už ste pak nemohla.

LŠ: to už sme pak nechodily, protože byly aj ty nálety a to.

LJ: když ste říkala, že už žádná jiná zábava nebyla, všimla ste si
že by narostla návštěvnost kin třeba, že víc lidí chodilo do toho
kina?

LŠ: já si myslím, že jo, no no nebylo nic, nebyla televiza, že. to
já myslím, že to hodně udělala ta televiza, že se málo chodí do kina
teď.

LJ: vzpomínáte si na první návštěvu kina po osvobození? a jaké to
bylo v tom kině?

LŠ: na první, když sem šla poprvní do kina?

LČ: ne po osvobození.

LŠ: aha po osvobození, no to hráli většinou ty ruský filmy.

LČ: o a vůbec ste to takovou tu atmosféru po osvobození, třeba kolem
toho května jaká byla.

LŠ: no jak začly hrát kina, byly pořád plný.

LJ: a jak to vypadalo v tom kině? pořád všichni tiše a...

LŠ: jo jo .

LČ: tam se ta atmosféra se nezměnila? v té době kolem osvobození.

LŠ: nezměnila. nezměnila no. potom já sem začly zas chodit víc ty
filmy zas americké na ty ruské už málokdo chodil, že.

LJ: a když už ste [teda...]

LŠ: [no ale] to za dlouho, to to já pamatuje že po té válce taky
bylo hodně českejch filmů, a na to chodilo hodně lidí.

LJ: a nešlo vás víc do kina, když už ste byla vdaná? že byste šli s
manželem a ještě ste vzali nějaký pár.

LŠ: my sme chodili, protože já sem měla u sebe maminku a hlídala
děti, tak my sme chodili do kina furt.

LJ: i celá rodina?

LŠ: ne celá rodina, <jenom já s manželem>.

LČ: ve dvojici?

LŠ: maminka hlídala děti.

LČ: a chodili ste ve dvojici, nebo i s nějakými jinými páry třeba?

LŠ: chodili hodně pár- párků, víte voni si dali rande a šli do kina.

LČ: a vy že byste vzali ještě nějaké přátele k sobě.

LŠ: ano, chodili ještě, my sme měli ještě potom chatu na Mečkově,

LČ: mhm

LŠ: manžel byl jako modelář, t- sa vyučenej byl teda stolař, a dělal
modelářa potom v ve Šmeralovejch závodech potom po válce to, no
postavil postavili sme chatu na Mečkově, a tak to sme si dali třeba
sraz, na nedělu večer, že pudem do kina všeci, ty chataři tam
v okolí.

LČ: mhm. a to ste si vybírali jaké filmy, nebo to záleželo to nějak?

LŠ: to jak vybrali <voni>, já sem šla na všecko.

LČ: takže vám to bylo jedno nebo.

LŠ: mně to bylo jedno.

LČ: a byly to nějaké jiné typy filmů...

LŠ: a říkám, byly to většinou český,

LČ: většinou český.

LŠ: moc českejch filmů bylo. novejch hodně.

LČ: a s manželem ste třeba chodila na jiné filmy než s kamarádkama?

LŠ: ne ne ne mu to taky bylo jedno, já sem to <obyčejně vybírala> a
koupila sem lístky dopředu, abysme dostali, protože to bylo furt
vyprodaný.

LČ: museli ste si teda dřív kupovat?

LŠ: aj dopředu sme chodili, ano.

LČ: do předprodeje.

LŠ: ano.

LJ: a bylo taky rezervace míst, nebo ste si v kině sedli kam ste
chtěli?

LŠ: to nebylo. rezervace ne, ale hodně si lidi kupovali dopředu
lístky.

LČ: takže byla taková pásma?

LŠ: jo jo.

LČ: rozdělený v tom sále.

LŠ: hodně chodili lidi do kina, já říkám ta televiza to udělala.

LJ: a stupňovaly se nějak ceny lístků v kině? třeba vepředu byly
levnější nebo třeba.

LŠ: no tak, jak už se nedostali tak museli dopředu, no.

LJ: a cena se nelišila?

LČ: jak se lišila cena lístků?

LŠ: no cena se řešila, ano, cena to byly levnější vpředu, no.

LČ: mhm

LŠ: no lístky. to bylo podle řad, no, třeba vo korunu nebo vo dvě

LJ: a třeba měla ste nějakou oblíbenou řadu v kině?

LŠ: já sem víc radši chodila dozadu nebo tak, do středu,

LČ: mhm

LŠ: ale dopředu <ne>.

LČ: a tak my teďka nakonec bychom vám ukázali vlastně seznam filmů,
které v té době byly v podstatě největšími hity, by se dalo říct,

LŠ: mhm

LČ: a ee mě by zajímalo, jestli si na některé z nich vzpomenete,
když se na ně podíváte a jestli vás jestli si něco vybavíte u nich.

LŠ: kam sem dala brejle. tady. (.) no Pražské švadlenky lída bárová
((Lída Baarová)) ((smích)) jo polní maršálek ((C. a k. polní
maršálek)) Burián ((Vlasta Burian)), Hadimrška ((To neznáte
Hadimršku)) Burián, Lelíček ((Lelíček ve službách Sherlocka
Holmese)) zase Burian, Pobočník Jeho Výsosti, Pobočník Jeho Výsosti
Burián, že? šest žen jindřicha páté šesté osmého ((Šest žen
Jindřicha VIII.)), tam hrál Werich ((Jan Werich)) mně se zdá, že?
jo? Zlatá Kateřina, to nevím, Mata Hari, Mata Hari, jo, to sem
viděla Mata Hari, Mata Hari, nehrála tam tá ehm Greta Garbo, no,
Cácorka to nevím, to byl myslím slovenskej film nebyl? ne? Tři muži
ve sněhu, to byl českej, Svět paří nám, českej. Dobrá zem ((Dobrá
země)), Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
Ducháček to zařídí, Burian, U pokladny stál, Burian, Tři děvčátka
pokračují to nevím, To byl český muzikant kolberář ((Otomar
Korbelář)) a Zita Kabátova, Město ztracených, Opereta, Roztomilý
člověk, Nový ((Oldřich Nový)), Vídeňská krev, Vídeňská krev, to je
mně taky povědomý, Muži nestárnou, jo, za úsměv jediný má krásná
paní tam zpíval Pivec ((Jan Pivec)) ((smích)) Muži nestárnou, tam
hrála, tam hrála, počkejte kerá tam hrála, Zita Kabátova.

LČ: a vzpomněla byste si na nějaký ten film konkrétně, třeba kde ste
ho viděla,

LŠ: já sem viděla všecky, ale už si nemůžu vzpomnět, kdo tam hrál,
La Paloma, Neviděli jste Bobíka? to bylo česky. Sobota českej film,
když já si nemůžu vzpomnět, víte, na ty herce, kteří tam hráli.

LČ: ale třeba nějakou vzpomínku konkrétní z kina? to byste neměla?
že byste věděla třeba kde ste to viděla nebo.

LŠ: jo tak toto, já sem viděla všecky ty filmy, no ale říkám, nemůžu
už si tak vzpomnět. dyť mně už táhne na devadesát roků.

LČ: anebo s kým ste na nich byla třeba?

LŠ: jo tak to sem byla vždycky s nějakým ((smích)) sem měla rande,
tak sme šli do kina že, em

LČ: a tak vzpomněla byste si ještě na něco, o čem sme do teď
nemluvili? co by vás na nějakou konkrétní vzpomínku z kina třeba ee
ohledně toho přetrhávání pásu nebo cokoli.

LŠ: ale nic to nás tak ne ne nevadilo, víte, to sme brali jak
samozřejmost. tak vono to nebylo pokaždý, že, to nebylo pokaždý. ale
(.) byly to hezký filmy všecko.

LČ: [a ty zážitky...]

LŠ: [a měla sem] taky ráda Štěpničkovou ((Jiřina Štěpničková)),
strašně. ta hrála, víte, třeba víte Kříž u potoka, nebo to byl
hezkej film a teď už to vůbec neopakujou a Maryšu no Maryšu
((Maryša)) taky málo kdy.

LČ: vás tedy zajímala tahlecta dramata hlavně, taková vážná tvorba
se mi zdá.

LŠ: ty vážný, jak sem brala?

LČ: no jmenujete je hodně, tak si myslím, že to byly vaše oblíbené
filmy.

LŠ: ano.

LČ: a co vás na nich tak přitahovalo?

LŠ: mě to přitahovalo ee na ty filmy ty herci zaprvé, tak Buriana
((Vlasta Burian)) sem taky měla ráda, že.

LČ: ale to zas byly komedie spíš zase že, vy ste říkala že...

LŠ: no to byly, ale ale komedie vod různejch herců, víte, ale mu to
sedlo no, von to uměl, že.

LŠ: takže jeho komedie ste vnímala jinak?

LŠ: ano jinak než, já nevím kdo to tady hrál tak ty komedie, nemůžu
si vzpomnět teď.

LČ: a v čem byly ty filmy jiné?

LŠ: já nevím, no. von to uměl jinak podat všecko víte ((smích)). von
v těch komediách byl svůj, no.

LJ: a můžu se zeptat, jestli ste se s někým předháněla, kdo dřív
nějaký film viděl? jestli ste měli nějakou rivalitu.

LŠ: to ne. to ne, to ne.

LČ: tak já bych vám asi poděkovala za ten rozhovor. ste moc hodná.

LŠ: ((smích)) <není zač.> esi s ...

Konec rozhovoru

Rozhovor s L. Š. - telefonický dodatek

Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 19.10.2009, Brno

LČ: mě by zajímalo ještě jednou, vy ste mluvila o kasárenském kině,
o tom, že ste tam chodila vlastně na začátku. já sem se chtěla znovu
zeptat, kde přesně to bylo?

LŠ: ( ) to je hrnčíř- souměrná s Hrnčířskou.

LČ: aha

LŠ: víte?

LČ: vím no.

LŠ: to je Hrnčířská a druhá je kabá- u Hrnčířské musíte vystoupit,
protože to je jako, a dete kousek a hned zase ta souměrná ulic na
horu je Kabátníkova.

LČ: a to bylo v nějakém běžném domě v zástavbě teda?

LŠ: ne ne ne. z toho potom byla ta Zbrojovka.

LČ: aha, takže to bylo ve Zbrojovce.

LŠ: ano, to byla taková Zbrojovka tam, jo.

LČ: a ta místnost samotná, kde probíhala ta představení, ta vypadala
jak?

LŠ: no, to bylo němý tam ještě, víte, tam hrála ta vojenská hudba
tak byl tak nějakej muzikant tam a to bylo němý.

LČ: ano, a ta místnost? ve které se to [promít-]

LŠ: [to tam měli] nějaký takový udělaný to kino tak myslím aj sál to
potom byl, nebo tak něco víte?

LČ: a byly tam sedadla... prosím?

LŠ: bylo to dost veliký.

LČ: velký? a byla tam sedadla běžná, nebo jenom židle?

LŠ: ne, tam byly jenom takový židle ((smích)).

LČ: a to teda pořádali ti vojáci?

LŠ: ano ano. ano, to bylo jako pro ty vojáky, no ale tak my sme tam
tak taky šli, no.

LČ: takže tam mohli vojáci i běžná veřejnost?

LŠ: no málo tam chodili to né, ne toto taky chodili někteří lidi,
ale málo.

LČ: a jakto že vy ste tam tedy chodili, když ...

LŠ: no tak děcka pustili, no.

LČ: aha, jako jenom děti vás tam pustili.

LŠ: za padesát halířů ((smích)).

LČ: aha. aha. a ti vojáci tam byli přítomní na těch představeních?

LŠ: ti vojáci tam hodně chodili, to bylo plný vždycky.

LČ: a ta představení, vlastně jak vypadal, co bylo na programu?

LŠ: na programu, ale Ondráková ((Anny Ondráková)) eště hrála víte ty
herci, německý, no.

LČ: a nějaké vojenské filmy, to tam nepromítali?

LŠ: ne ne ne ne.

LČ: ne.

LŠ: vůbec ne.

LČ: a třeba nějaká jiná představení krom toho filmu to tam nebývalo,
nějaká...

LŠ: já nevím, jestli tam měli něco potom eště ti vojáci jinýho, ale
to taky nebylo každej den to kino.

LČ: jasně. a jak vy ste věděli, co oni tam zrovna hrají? oni měli
tam taky nějaké plakáty?

LŠ: ale nám to bylo jedno. ((smích))

LČ: jo, vy ste tam jenom tak šli, že zrovna...

LŠ: my sme tam jen tak šli a a voni tam měli napsaný, že dneska
zrovna jako představení.

LČ: mhm mhm

LŠ: filmový, no. na dveřích to bylo ( )

LČ: takže to spíš byl nějakej jejich jakoby kulturní sál, kde
promítali filmy.

LŠ: ano ano

LČ: jo.

LŠ: ano ( ) měli tu Zbrojovku, a vojáků tam nebili tož že?

LČ: mhm

LŠ: ale, nějakej čas po válce to bylo.

LČ: jo, dobře, tak to mně <stačí>. děkuju mockrát. [měj-]

LŠ: [už je to] všechno?

LČ: jo. mějte se pěkně, děkuju moc.

LŠ: taky

LČ: nashledanou.

LŠ: nashle.

Konec rozhovoru