Citát

AV: bylo pro vás důležité, jestli šlo o film černobílý, barevný,
němý, zvukový...

MH: tak ně- němý už jsem nezažil,

AV: hm.

MH: no a původně byly černobílý a teprv po válce začaly barevný.

AV: hm.

MH: že první český barevný film byl ten Jan Roháč z Dubé, (že),

AV: ano.

PD: to až pozdějc pamatuju, snad, no jo, taky v Americe v Berlíně
jednou sem byl na pancerkrojzer potěmkin, ((Panzerkreuzer Potemkin –
Křižník Potěmkin)) na luxembu- Luxemburgu je náměstí, takový pietní,
PSz: hm
PD: trochu demonstrativní představení,
PSz: hm
PD: a tam hráli na piáno jako.
PSz: hm
PD: živě.

pak nás tam zaujaly, to sem tam
taky psal, že semka přišly sovětský filmy, že toho ejznštějna
((Ejzenštějn)) ten em jak se to meno- no...

JV: Křižník Potěmkin.

ZP: Křižník Potěmkin. to vidim dodneška vidím, jak ten kočárek tam
jede po těch schodech v té Oděse.

JV: ehm. a proč to na vás takhle působilo ten film?

ZP: to byly silný filmy. to bych řekl, to nebyla, myslím že to bylo
dost profe- po profesionální stránce prove- a po technické stránce,
ale po té technické stránce, to bylo už po válce, jo, po té
technické stránce to už to nedosahovalo těch kvalit těch amerických
filmů, to byl rozdíl. ty sovětský filmy byly po té technické stránce
jako horší. ale po em ta náplň byla ohromná, vim, že nás to teda
zaujalo.

EF: ano. tak když hráli Světlo jeho očí, ee, ten, em eh, Dohnal,
Jiří Dohnal ze Zitou Kabátovou ((Zita Kabátová)), on byl slepej, ona
ho ošetřovala. no vite, to byl slaďáček, nádhernej slaďáček,

asi teda tematika, například
taková ta, ta národní, nebo nebo taková ta rodinně sentimentální, ale
to sem byl nekritickej a líbily se mně takový kýčovitý filmy, který by
asi dnes vyvolávaly úsměv. Světlo jeho očí třeba.

JV: hm

CN: em nebo Noční motýl, že, to taky byl protektorát, to byly takový,
takový sentimentálně operetní skoro kusy, ale byly nastaveny na co
největší působivost citovou, a to sem teda si dal líbit, to myslím že
sem v tom viděl hodnotu,

CN: no jo, tak to bylo právě to Světlo jeho očí, to byla ta Maryna ra-
radiměrská, nebo Radoměrská ((Maryna Radoměrská)) nebo jak se menovala
ta autorka, em tý předlohy, tak to bylo silně sentimentální, tam asi
opravdu docházelo k tomu, že se českej divák jaksi přenášel do takovýho
úplně jinýho rozměru životního, vod těch věcí, který nás venku před
kinem a jinde strašily, tak tam sem prožíval takovej sentimentální
citovej příběh,

a
potom na ty později na ty už ee holyvůdské ((Hollywood)) teda
americké románky em no ee Tarzan syn divo- e syn divočiny ((Tarzan,
syn divočiny)) to bylo několik dílů,

MJ: to byly naše vzory e pro zábavu a jak přišly kina tak samozřejmě
jak se menoval? no třeba Tarzan syn divočiny ((Tarzan, syn
divočiny)) tak sme v Tišnově skákali z toho ze stromu na strom a
takový opičky jak jak sme to viděli.

JV: mhm dobře.

MJ: hrdinové, to byli ee kteří e v- všady vyhrávali, že jo, stříleli
a nepřátele zničili, napřed podléhali a nakonec vyhráli, tak sme jim
fandili, my sme to prožívali.

Tarzan, to byl zase takovej e e v pralese (.) film to byla taková opica jako, ale to nebyla opica, to byl takovej polodivoch.

LS: mhm

OH: a ee ten tam prostě vládl v tom pralese, tak to byl to bylo to bylo takový napínavý.